ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3096.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 3096/2019-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně E. K. , bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 695/24, proti žalovanému J. K. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Patrikem Novosadem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Králova 1283, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 10 C 9/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2019, č.j. 71 Co 32/2019-192, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.751 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Patrika Novosada, advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č.j. 10 C 9/2017-167, Okresní soud ve Vsetíně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný vrátil dar (podíl ve výši ½ označených nemovitostí v katastrálním území XY), a žalovanému přiznal na nákladech řízení 39.922 Kč.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 3. 2019, č.j. 71 Co 32/2019-192, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 39.289 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že ve výzvě k vrácení daru označené chování žalovaného rozsahem a intenzitou, jednotlivě ani ve své soustavnosti, nenaplnilo kritickou mez hrubého porušení dobrých mravů, byť je vztah účastníků negativní, po lidské stránce dlouhodobě neutěšený a provázený řadou konfliktních situací (§630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“).
Dovolání, kterým žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 /čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb./, dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 je přípustnost dovolání (§237 až 238a) oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Odvolací soud po skutkové stránce vyšel z toho, že po uzavření manželství účastníků žalobkyně smlouvou z 8. 12. 1995 bezúplatně převedla žalovanému podíl na specifikovaných nemovitostech, jehož součástí byl i dům, který žalobkyně postavila společně se svým předchozím manželem, a na jehož vyplacení poskytl žalovaný 300.000 Kč. Manželství účastníků bylo dlouhodobě nespokojené. Žalobkyně tvrdila, že ji žalovaný „deptal a ponižoval“ , stejně tak jejich společného syna a děti (dcery) žalobkyně z předchozího vztahu. Žalovaný po žalobkyni vyžadoval jídlo přichystané na čas, pokud se tak nestalo, strhával jí peníze na stravu nebo jí předkládal účtenky za jídlo objednané v restauraci. O domácnost se starala pouze žalobkyně, žalovaný nebýval často doma, někdy i celé týdny, přesto držel „rodinnou kasu“ . Zdržoval-li se doma, trávil čas u televize nebo počítače. Zhruba od roku 2009 přestal žalovaný pro domácnost nakupovat a od srpna 2016 nepřispíval na domácnost. Když byly děti malé, žalovaný je nepřiměřeně trestal, ke starší dceři žalobkyně a k její rodině se choval vulgárně, např. ji obviňoval ze ztráty peněz. V době manželské krize žalobkyni dvakrát fyzicky napadl (chytil ji pod krkem, vystrčil ji z místnosti). Manželství bylo pravomocně rozvedeno (16. 11. 2016) a výzvu k vrácení daru žalobkyně spojila s žalobou z 26. 1. 2017.
Podle §630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Pojem dobrých mravů činí z tohoto ustanovení právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení skutkové podstaty právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata uvedeného ustanovení, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně; nelze ji „objektivizovat“.
Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru není jakékoliv nevhodné jednání obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů . Výkladem tohoto pojmu se Nejvyšší soud již vícekrát zabýval ve svých rozhodnutích (srov. rozsudky ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, a usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5141/2016). Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné , a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky §630 obč. zák. Předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce.
Od ustálených závěrů dovolacího soudu se odvolací soud neodchýlil ani v projednávané věci, uzavřel-li, že jednotlivé skutky tvrzené ve výzvě nemohou být posuzovány jako hrubé porušení dobrých mravů. Vztah účastníků hodnotil jako negativní, provázený řadou konfliktních situací naznačujících dlouhodobou manželskou krizi, která vyústila rozvodem, po němž dále žili v jednom domě. Soud však v jednání žalovaného, ať už jednotlivě nebo i ve své soustavnosti, neshledal naplnění pojmového znaku hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák. Ke stejnému závěru ve skutkově podobné věci dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 186/2012, ve kterém uvedl, že „ojedinělý exces obdarovaného (fyzické napadení bez vážnějších následků), jeho chování typické pro rozvádějící se manžely (zánik společné domácnosti, nezájem o soužití, ztráta citových vazeb …) a rodičovské selhání … nelze s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu … kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů“ .
Nepřednesla-li dovolatelka žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by založila přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 2. 2020
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu