ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3161.2020.2
sp. zn. 33 Cdo 3161/2020-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci V. H. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, proti žalované Autobazar VYSOČINA s. r. o., se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Mělkovice 2374, zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, o zaplacení 193.900 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 279/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 26. 5. 2020, č. j. 54 Co 243/2019-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.083,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Štěpána Ciprýna, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 10 C 279/2017-83, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 193.900 Kč spolu s 8,05% úroky z prodlení ročně z této částky od 15. 9. 2016 do zaplacení, oproti povinnosti žalobce vrátit žalovanému vozidlo tovární značky XY, typ XY, VIN: XY, bílé barvy, technický průkaz série číslo: XY, registrační značky XY (výrok I), zamítl žalobu v části požadující, aby žalovaná žalobci zaplatila 8,05% úroky z prodlení ročně z částky 193.900 Kč za den 14. 9. 2016 (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III).
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 54 Co 243/2019-118, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hodnocení důkazních prostředků – výpovědi svědků M. H. a O. Š.“. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 216/2016 odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyhodnotil výpovědi uvedených svědků z hlediska věrohodnosti, resp. náležitě nezohlednil, že tito svědci, jejichž výslech navrhla žalovaná, mají „eminetní zájem na výsledku sporu“, a že v jejich výpovědi jsou rozpory. Naproti tomu výpověď svědka P. M. bagatelizoval a shledal nevěrohodnou. Dovolatel připomíná, že v rozsudku sp. zn. 8 As 255/2016 Nejvyšší správní soud dovodil, že podnikatel je povinen řádně a srozumitelně informovat o počtu ujetých kilometrů. Žalovaná však uváděla rozporné informace o najetých kilometrech (viz inzerát a CEBIA Report oproti tvrzení zaměstnanců žalované). Pochybení na straně odvolacího soudu shledává dovolatel rovněž v tom, že rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, čímž došlo k jejich navýšení; podle jeho názoru měl v případě závěru o nesprávnosti rozsudku soudu prvního stupně tento zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Prosazuje-li žalobce v dovolání, že žalovaná ho neinformovala správně o stavu najetých kilometrů prodávaného vozu (nesplnila svou informační povinnost), resp. že v řízení k tomu uváděla rozporné údaje, nebrojí proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že žalobce byl jako spotřebitel žalovanou jako podnikatelkou dostatečně zřetelně a přehledně informován o vadě prodávaného automobilu spočívající v rozporu mezi údajem o stavu kilometrů na tachometru vozidla a skutečně ujetými kilometry, která vedla k dohodě smluvních stran o slevě z původně inzerované kupní ceny. Žalobce pomíjí, že skutkový stav věci, z něhož při právním posouzení věci odvolací soud vycházel, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost; dovolací soud z něj vychází. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výhrada dovolatele vůči hodnocení výpovědí slyšených svědků z hlediska jejich věrohodnosti. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Zákon totiž nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Nadto je vhodné zdůraznit, že odvolací soud jasně a přesvědčivě vysvětlil, proč považoval výpovědi svědků M. H. a O. Š. za věrohodné a věnoval značnou část odůvodnění co nejpřesnějšímu zmapování skutečného průběhu kontraktačního procesu.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani výtka dovolatele, že odvolací soud pochybil, pokud namísto, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému řízení, přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně a odňal mu tím možnost opravného prostředku do nákladového výroku. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 11. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu