ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.711.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 711/2020-497
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně K. P. H., bytem XY, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 655/1, proti žalovanému T. P. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Sabinou Daňhel Dobešovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Bachmačské náměstí 334/6, o zaplacení 190 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 107/2017 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 12. 2019, č. j. 29 Co 143/2019-432, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2018, č. j. 13 C 107/2017-338, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 190 000 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05% ode dne 24. 9. 2016 do zaplacení (výrok I.), nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 139 279 Kč (výrok II.), a advokátce žalovaného Mgr. Sabině Daňhel Dobešové uložil povinnost nahradit žalobkyni vzniklé separátní náklady ve výši 16 482 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 29 Co 143/2019-432, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení 190 000 Kč s příslušenstvím zamítl, změnil též výrok týkající se povinnosti zástupkyně žalovaného k náhradě separačních nákladů a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se žalovaným zakoupili do podílového spoluvlastnictví nemovitosti v Jenišovicích u Jablonce nad Nisou, žalobkyně z úvěru uhradila celou kupní cenu s tím, že žalovaný jí prostředky vynaložené na koupi jeho podílu vrátí po prodeji jiných jeho nemovitostí nebo poté, co si peníze vydělá. Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce finančních prostředků (190 000 Kč). Oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že doba vrácení půjčky nebyla sjednána, takže aplikoval §563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), odvolací soud dovodil, že dohodu účastníků, že žalovaný půjčené prostředky vrátí po prodeji jeho nemovitostí nebo až si peníze opatří výdělkem, nelze vykládat jinak, než podle §564 obč. zák., tedy že splatnost půjčky byla ponechána na vůli žalovaného coby dlužníka. Půjčka dosud není splatná, a proto je žaloba předčasná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení následujících otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu:
1) „Lze příslib dlužníka, že uhradí půjčku, jakmile prodá své nemovitosti nebo jinak získá finanční prostředky, považovat za výslovnou dohodu účastníků o tom, že splatnost půjčky je ponechána na vůli dlužníka ve smyslu ust. §564 obč. zák.?“ Dovolatelka v této souvislosti namítá, že mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda, jejímž obsahem by bylo ponechání splatnosti půjčky na vůli žalovaného, jak dovodil odvolací soud. Žalovaný opakovaně přislíbil, že jí peníze vrátí, jakmile prodá své nemovitosti, nebo si peníze vydělá jinak, přičemž takový příslib je pouze jednostranné právní jednání, které není způsobilé změnit obsah závazku, respektive termín splatnosti závazku, a vyvolávat ve vztahu ke splatnosti půjčky jakékoliv právní následky. Na podporu svých tvrzení uvádí judikaturu dovolacího soudu, od které se odvolací soud měl odchýlit, a to rozsudky ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 665/2005 a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1869/2013.
2) „Má soud povinnost vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení u něho vedeného a vyjádřit jejich posouzení přesvědčivým způsobem v odůvodnění rozhodnutí?“ Vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jejími námitkami a neuvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, čímž se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1484/2018.
3) „Je odvolací soud povinen účastníkům umožnit skutkově i právně reagovat na právní názor odvolacího soudu a poskytnout jim poučení podle ust. §118a odst. 2 o. s. ř.?“ Žalobkyně namítá, že ji odvolací soud neseznámil se svým odlišným právním názorem a nepoučil ji ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. o potřebě doplnit tvrzení a důkazní návrhy, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5232/2009.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
První předložená otázka přípustnost dovolání nezakládá. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něj vycházet. Žalobkyně zjevně uvedený předpoklad opomíjí, staví-li dovolání (při formulaci právní otázky) na tom, že dohoda o tom, že žalovaný finanční prostředky vrátí poté, co prodá jiné svoje nemovitosti nebo „vydělá peníze“, v době koupě předmětných nemovitostí neexistovala. Soudy obou stupňů vyhodnocením všech v řízení provedených důkazů zjistily, že účastníci zakoupili předmětné nemovitosti v době, kdy žádný z nich nedisponoval vlastními finančními prostředky na jejich koupi, přičemž žalobkyně se s žalovaným dohodla, že kupní cenu i za jeho podíl uhradí z úvěru a že žalovaný jí peníze vrátí buďto po prodeji jiných jeho nemovitostí nebo poté, co peníze vydělá. Z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně v souvislosti se sjednáním koupě dotyčných nemovitostí takto sjednaný způsob vrácení půjčky odmítla. Otázku hmotného práva – posouzení dohody o splatnosti dluhu (§564 obč. zák.), jejíž řešení odvolacím soudem pokládá za kontrérní se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 665/2005, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1869/2013, tak žalobkyně připíná k vlastní verzi skutkového děje.
Námitkou, jíž odvolacímu soudu vytýká porušení povinnosti vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí s námitkami, např. „ že žalovaný ani poté, co své nemovitosti prodal, tak žalobkyni půjčku nevrátil, přičemž žalobkyně žalovaného nijak neurgovala, což dle jejího názoru dokládá, že vrácení půjčky nebylo vázáno na získání peněžních prostředků za prodej nemovitostí žalovaného“ anebo „ že žalobkyně poukazovala na to, že účastníci byli v době uzavření půjčky partneři, proto brala ohledy na to, že žalovaný neměl dostatek finančních prostředků, navíc tehdy disponovala vlastními prostředky, neměla tedy důvod, aby si se žalovaným dohodla konkrétní termín vrácení půjčky “ žalobkyně nenapadá žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, jíž žalobkyně vytýká odvolacímu soudu absenci poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. Tato námitka nesměřuje k vyřešení žádné otázky hmotného či procesního práva, ohledně níž by byl naplněn požadavek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka splněna není, je uvedená výtka bezcenná.
Poučení účastníků řízení podle §213b odst. 1 (§118a odst. 2) o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a rozsudky ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2954/2008, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010). Rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy jen tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008).
Uvedené závěry jsou použitelné v projednávané věci, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn dostatečně, takže jiný právně hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost podle §118a odst. 2 o. s. ř. založit nemůže a jeho rozhodnutí nelze označit jako překvapivé. Ze stejného důvodu neobstojí ani poukaz žalobkyně na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5232/2009, v němž byla řešena otázka poučovací povinnosti za (od projednávané věci odlišné) situace, kdy odvolací soud přesunul důkazní rovinu z otázky existence povinnosti žalobkyně uzavřít finální kupní smlouvu na otázku, která ze stran předmětné smlouvy zavinila neuzavření finální kupní smlouvy.
Přestože dovolatelka v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti celému rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti jeho nákladovým výrokům, ve vztahu k nim žádné výhrady neuplatnila a navíc dovolání směřující proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti (právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 4. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu