ECLI:CZ:NS:2020:33.ICDO.40.2020.1
KSHK 35 INS XY
35 ICm XY
sp. zn. 33 ICdo 40/2020-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Lokál servis s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Biskupcova 1809/45, zastoupené Mgr. Danielem Miličem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 10, proti žalované J. Š. , bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem se sídlem v Hlinsku, Wilsonova 368, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice J. Š., bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2019, č. j. 35 ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 35 INS XY), ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2019, č. j. 35 ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 35 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. ledna 2019, č. j. 35 ICm XY, (KSHK 35 INS XY), určil, že nezajištěná pohledávka žalobkyně přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice J. Š. vedeného Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS XY, evidovaná pod P-1/6, je ve výši 451.250 Kč po právu, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. září 2019, č. j. 35 ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 35 INS XY), ve znění opravného usnesení ze dne 16. září 2019, č. j. 35 ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 35 INS XY), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení a státu. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně F. F. (původní věřitel) a J. Š. (dlužnice) uzavřeli dne 1. 8. 2012 smlouvu o půjčce, podle které věřitel dlužnici postupně předal v hotovosti 3.300.000 Kč, a dlužnice se zavázala půjčku vrátit tak, že 2.800.000 Kč uhradí věřiteli do 31. 12. 2012 a částku 500.000 Kč do 30. 6. 2013; pro případ prodlení dlužnice s vrácením půjčky byla smluvními stranami sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Půjčka byla sjednána jako bezúročná. Dne 1. 9. 2012 dlužnice (žalovaná) svůj dluh z půjčky písemně uznala co do důvodu i výše; v době uznání dluh trval, neboť dlužnice půjčku nevrátila ani zčásti. Pohledávka žalobkyně ve výši 451.250 Kč přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice J. Š. představuje jednu čtvrtinu smluvní pokuty ve výši 0,5% z částky 500.000 Kč za každý den prodlení s plněním dluhu za období od 1. 7. 2013 do 22. 6. 2015. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o půjčce je platné, neboť neodporuje dobrým mravům. S připomenutím ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované např. rozsudkem ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, a s ohledem na konkrétní okolnosti případu neshledal smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně nepřiměřenou. Konstatoval, že smluvní pokuta splňuje všechny své funkce a její celková výše odpovídá délce prodlení žalované se splněním zajišťované povinnosti. Dále dovodil, že smluvní pokuta nepředstavuje ani „přezajištění“ pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Otázky předkládané k dovolacímu přezkumu je tak povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán.
Způsob, jakým je v dovolání vymezena jeho přípustnost, totiž že „ důvodem pro podání dovolání je podle §237 o. s. ř. skutečnost, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu “, sám o sobě shora uvedený postulát nesplňuje, neboť žalovaná nespecifikuje, od kterého (kterých) rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil. Z obsahu dovolání se však podává, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (na němž je napadené rozhodnutí založeno), že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o půjčce uzavřené dne 1. 8. 2012 neodporuje dobrým mravům ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), a je tudíž platné. Naopak prosazuje, že smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, je nepřiměřeně vysoká a navíc zajištění pohledávky věřitele smluvní pokutou je v konkrétném případě již nadměrné a smluvní pokuta tak nesplňuje svoji funkci preventivní (odstrašující), uhrazovací a sankční (došlo k nepřijatelnému „přezajištění“ pohledávky věřitele). Použitá argumentace nasvědčuje tomu, že právě otázku „mravnosti“ smluvní pokuty, resp. otázku aplikace §39 obč. zák., má dovolatelka za řešenou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a požaduje, aby dovolací soud revidoval závěr odvolacího soudu ohledně souladu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy.
V posuzovaném případě odvolací soud založil napadené rozhodnutí jednak na úvaze, že smluvní pokuta ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení, není nepřiměřeně vysoká, a dále na úvaze, že zajištění smluvního nároku smluvní pokutou není nadměrné (řečeno jinak, že nedošlo k nepřijatelnému „přezajištění“ pohledávky věřitele).
Námitka dovolatelky, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dovodil, že smluvní pokuta za prodlení s úhradou dluhu byla sjednána v přiměřené výši, není důvodná.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v §544 až 588 obč. zák.; jejím účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku a zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši.
Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí, v nichž se vyjadřoval k otázce přiměřenosti smluvní pokuty dohodnuté procentem za každý den prodlení dlužníka (srov. např. rozhodnutí ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Cdo 810/2006, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3591/2012, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Cdo 588/2003, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 1385/2004, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007), přijal a odůvodnil závěr, že z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Akcentoval, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka; čím déle by dlužník svou povinnost neplnil (např. půjčku nevracel), tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty, a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. V případě smluvní pokuty sjednané formou sazby za stanovenou časovou jednotku je proto rozhodující výše procentuální denní sazby a bezcenné jsou tak výtky žalované dovolávající se lichevního charakteru předmětné smluvní pokuty s tím, že v důsledku prodlení se splněním povinnosti představuje ročně 182,5 procent a uměle navyšuje pohledávku věřitele.
Smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně obecně (tedy bez přihlédnutí k okolnostem případu) nikterak nepřekračuje účel sankce spočívající zejména v pohrůžce dostatečně citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost a v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnost vzniknout (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Cdo 810/2006, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Cdo 588/2003, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Cdo 1385/2004, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, nebo ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3591/2012).
V posuzovaném případě byla půjčka částek, jejichž souhrn činil 3.300.000 Kč, sjednána jako bezúročná (věřitel nepožadoval finanční odměnu za půjčení peněz) a byla tedy pro žalovanou - pokud by půjčku vrátila věřiteli včas - velmi výhodná. Smluvní pokuta plnila všechny své funkce. Nejen že zajišťovala pohledávku věřitele, tj. nutila žalovanou pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku a představovala pro ni nepříznivý následek v podobě vzniku povinnosti zaplatit další peněžitou částku ve sjednané výši pro případ prodlení s vrácením dluhu, ale současně měla pokrýt případnou újmu, která věřiteli vznikla tím, že v důsledku prodlení dlužníka neměl půjčené peníze sám k dispozici a saturovala časovou hodnotu peněz. Dohoda o sankci předpokládá vůli obou smluvních stran; dlužník je tak s případnou sankcí srozuměn a ví, že jí může předejít řádným splněním smluvní povinnosti (zde včasným splněním dluhu). Žalovaná svoji povinnost plynoucí ze smlouvy o půjčce nesplnila ani zčásti; konečná výše smluvní pokuty byla plně závislá na době, po niž nedostála smluvně převzaté povinnosti vrátit půjčku včas, tj. ve sjednané lhůtě, a byla tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která uplynula ode dne splatnosti zajištěné pohledávky. Sluší se připomenout, že oblast soukromého závazkového práva je ovládána zásadou pacta sunt servanda (smlouvy se mají dodržovat), která někdy dokonce bývá považována za „nejvyšší zásadu právní“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09), a chráněna je smluvní svoboda a autonomie vůle (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 43/04, a ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05). V řízení nebylo zjištěno, že smlouva o půjčce byla uzavřena pod nátlakem nebo v tísni či nesvobodně.
Lze uzavřít, že odvolací soud nepochybil (a nerozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu), poměřoval-li korektivem dobrých mravů sjednanou denní sazbu smluvní pokuty a poté dovodil, že smluvní pokuta nebyla sjednána v nepřiměřené výši (v obecné rovině, tj. bez zohlednění specifických okolností případu, je dovolací praxí akceptována denní smluvní pokutu do výše 0,5 procent včetně). Jeho závěr, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o půjčce uzavřené dne 1. 8. 2012 není pro nepřiměřenost smluvní pokuty podle §39 obč. zák. neplatné, je správný.
V rozhodnutích ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 925/2004, ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, nebo ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 33 ICdo 101/2019, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že sjednání smluvní pokuty odporuje dobrým mravům, jestliže i bez zajištění smluvní pokutou se věřiteli dostane náležitého zajištění pohledávky. Dovolatelka v této souvislosti prosazuje, že pohledávka žalobkyně je dostatečně zajištěna zástavním právem na nemovitostech žalované, neboť při neplnění povinností ze smlouvy o půjčce přichází v úvahu zpeněžení zástavy; řečeno jinak, namítá, že se žalobkyni i bez smluvní pokuty dostalo dostatečného zajištění její pohledávky.
Dovolací námitce, že v posuzovaném případě došlo k nepřijatelnému „přezajištění“ pohledávky věřitele, byla-li pro případ nesplnění povinnosti vrátit půjčku ve sjednaných termínech vedle smluvní pokuty zajištěna současně i zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalované, nelze přisvědčit. V usnesení ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 101/2019, shledal Nejvyšší soud z důvodu tzv. „přezajištění“ v rozporu s dobrými mravy ujednání o smluvní pokutě, které zajišťovalo pohledávku zajištěnou již souhrnem dalších pěti zajišťovacích prostředků (vedle vysokého sjednaného úroku, notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti a paušální náhrady nákladů) smlouva obsahovala ujednání o smluvní pokutě a závazek byl zajištěn i zajišťovací blanko směnkou a ručitelským závazkem třetí osoby; při vzájemném poměření povinností, k nimž se dlužník zavázal, s povinnostmi věřitele uzavřel, že pohledávka věřitele byla zajištěna dostatečnými zajišťovacími instrumenty, a proto smluvní pokuta již nemohla splňovat svoji sankční, preventivní ani uhrazovací funkci. V nyní posuzované věci se o takový případ nejedná. Jak již bylo výše zmíněno, půjčka 3.300.000 Kč byla sjednána jako bezúročná, věřiteli se nedostalo finanční odměny za půjčení peněz a smluvní pokuta plnila nejen funkci uhrazovací. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, nevycházel by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka. Jednání žalobkyně, jímž požaduje po žalované zaplacení smluvní pokuty, k poškození dlužníka ze strany věřitele nesměřuje. V praxi je zcela běžné, že při půjčce finančních prostředků vyšší hodnoty se věřitel nespokojí s jediným zajištěním své pohledávky, zejména poskytuje-li půjčku bezúplatně. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nekoliduje ani v tomto směru s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu