ECLI:CZ:NS:2020:33.ICDO.59.2019.1
KSOS 38 INS XY
38 ICm XY
sp. zn. 33 ICdo 59/2019-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) Mgr. Romana Krakovky , se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, insolvenčního správce dlužníka Z. R., zastoupeného Mgr. Ivo Tichovským, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, b) Z. R. , bytem XY, proti žalovanému P. P. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 10, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 ICm XY, jako incidenčního sporu v insolvenční věci dlužníka Z. R., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2017, č. j. 38 ICm XY, 15 VSOL XY (KSOS 38 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. 38 ICm XY, 15 VSOL XY (KSOS 38 INS XY), potvrdil rozsudek ze dne 13. 12. 2016, č. j. 38 ICm XY (KSOS 38 INS XY), jímž Krajský soud v Ostravě určil, že žalovaný nemá za dlužníky Z. R. a J. R., oběma bytem XY, vykonatelnou pohledávku č. 2 z titulu neuhrazené smluvní pokuty ve výši 144 377 Kč uplatněnou v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS XY přihláškou č. P2 ze dne 20. 6. 2014, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Usnesením ze dne 20. 3. 2019, č.j. 38 ICm XY (KSOS 38 INS XY), Krajský soud v Ostravě rozsudek ze dne 13. 12. 2016, č.j. 38 ICm XY (KSOS 38 INS XY), a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2017, č.j. 15 VSOL XY (KSOS 38 INS XY), vůči původní žalobkyni J. R., zemřelé dne 17. 12. 2017, zrušil a řízení o popření pravosti vykonatelné pohledávky ve vztahu k ní zastavil; zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný jako věřitel uzavřel dne 29. 6. 2011 se žalobci b) a c) jako dlužníky smlouvu, jejímž předmětem bylo poskytnutí půjčky ve výši 300 000 Kč. Dlužníci podpisem smlouvy převzetí uvedené částky potvrdili. Smlouva byla sepsána i formou notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti a dlužníci se zavázali poskytnuté finanční prostředky vrátit zpět žalovanému spolu s úroky ve výši 21 % p. a. ve 180 měsíčních splátkách po 5 269 Kč. Závazek ze smlouvy o půjčce byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem dlužníků a dále bylo pro případ nezaplacení některé ze splátek v dohodnutém termínu sjednáno zesplatnění celého dluhu. Současně byla pro případ, že jakákoliv ze splátek nebude uhrazena řádně a včas, dohodnuta smluvní pokuta, a to a) ve výši 500 Kč za každý den prodlení v případě, budou-li dlužníci v prodlení s úhradou první až šesté splátky maximálně 3 dny a s jakoukoliv další splátkou po dobu maximálně 10 dnů, b) až do výše 150 000 Kč pro případ, budou-li dlužníci v prodlení s úhradou první až šesté splátky včetně po dobu 4 a více dnů nebo jakékoliv jiné další splátky po dobu 11 a více dnů, s tím, že celková výše všech smluvních pokut nesmí přesáhnout 50 % z nedoplatku celého dluhu. Protože dlužníci neuhradili splátku v březnu 2014, věřitel půjčku zesplatnil a do insolvenčního řízení žalobců b) a c) přihlásil pohledávku pod č. 1 - jistinu půjčky (ve výši 288 752,95 Kč), kterou žalobce a) jako insolvenční správce a dlužníci shledali oprávněnou, a dále pohledávku pod č. 2 - smluvní pokutu ve výši 144 377 Kč. Zjištěný skutkový stav odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – posoudil tak, že smluvní pokuta sjednaná v čl. III bod 2 písm. B smlouvy o půjčce ze dne 29. 6. 2011 a následně jako pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení je vzhledem k výši zajišťované povinnosti a s přihlédnutím k celkovým okolnostem sporu nepřiměřená, a proto dotyčné ujednání o smluvní pokutě shledal neplatným podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).
Způsob, jakým je v dovolání vymezena jeho přípustnost, totiž že „ jsou splněny podmínky pro věcné podání dovolání a jeho věcnou přípustnost, a to kumulativně všechny uvedené v §237 o. s. ř. “, sám o sobě výše uvedené postuláty nesplňuje. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (na němž je napadené rozhodnutí založeno), že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o půjčce uzavřené dne 29. 6. 2011 odporuje dobrým mravům, a je tudíž ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. neplatné. Smluvní pokuta ve výši 50 % dlužné jistiny půjčky není nepřiměřeně vysoká a byla sjednána v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (reprezentovanou rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/95, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003 a ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008), od níž se odvolací soud odchýlil. Podle dovolatele se „ jedná o problematiku, jež nebyla dovolacím soudem doposud řešena “, přičemž má na mysli zejména otázku smluvní pokuty vyjádřené v absolutní částce; přípustnost svého dovolání zakládá též na přesvědčení, že „ daná právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak “ s výtkou, že odvolací soud smísil dva samostatné nároky (smluvní pokutu a úrok z půjčky), přičemž brojí proti závěru týkajícímu se vyloučení nároku na smluvní pokutu z důvodu, že půjčka byla úročena více než obvyklé půjčky a na jistinu bylo uhrazeno jen málo. Dovolatel má za to, že otázka souladnosti smluvní pokuty s dobrými mravy určené v její absolutně určené částce za určité porušení povinnosti, nebyla dovolacím soudem dosud řešena, ačkoliv si je vědom určitých mantinelů a limit výše smluvních pokut (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3072/2000) a požaduje, aby dovolací soud revidoval závěr odvolacího soudu ohledně souladu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy a věc posoudil jinak.
Argumentuje-li dovolatel, že smluvní pokuta sjednaná ve výši poloviny částky zajišťované povinnosti není nepřiměřená, přehlíží, že odvolací soud při svém právním posouzení vyšel ze zjištění, že smlouvou z 29. 6. 2011 byla v čl. III odst. 2 písm. B) sjednána smluvní pokuta do výše 150 000 Kč, kterou byla zajištěna povinnost k úhradě jediné splátky ve výši 5 268,89 Kč. Uvedená argumentace, že smluvní pokutou byla zjištěna povinnost k úhradě zůstatku celého dluhu, je tak založena na odlišném skutkovém základě a není způsobilá založit přípustnost dovolání.
V posuzovaném případě odvolací soud závěr o nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty založil na úvaze, že smluvní pokuta sjednaná až do výše 150 000 Kč k zajištění povinnosti dlužníka zaplatit byť jednu splátku dluhu ve výši 5 269 Kč je nepřiměřeně vysoká, a při tomto posouzení odvolací soud přihlédl i k tomu, že k zajištění dluhu bylo sjednáno zástavní právo k nemovitosti dlužníků, že sjednaná odměna za poskytnutí půjčky oproti úrokům z úvěrů poskytovaných v době uzavření smlouvy byla více než dvojnásobná (podle odvolacího soudu nepřiměřená), což se projevilo v podílu výše úroků vůči jistině ve sjednaných splátkách a v tom, že po necelých třech letech splácení bylo na jistinu uhrazeno pouze 11 247,05 Kč z celkové výše 300 000 Kč.
Obecně platí, že institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v §544 až §588 obč. zák. Jejich smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek (§39 obč. zák).
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.
Právní otázkou, jejíž řešení žalovaný zpochybnil, je posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o půjčce ze dne 29. 6. 2011 z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. Tato otázka byla již mnohokrát předmětem rozhodování dovolacího soudu, ostatně sám dovolatel odkazuje na řadu rozhodnutí, takže nejde o otázku dosud nevyřešenou. Řešení souladu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy je vždy založeno na zcela konkrétních a individuálně daných skutkových okolnostech, a proto postrádá judikatorní přesah do obecné rozhodovací praxe soudů. I ve vztahu k projednávané věci platí, že přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat především z pohledu zajištěné povinnosti. Pro naplnění uhrazovací funkce smluvní pokuty je třeba, aby její výše představovala souhrn eventuelně v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku porušení zajištěné povinnosti očekávat. Převyšuje-li však výrazně výši skutečně vzniklé škody, je výše smluvní pokuty nepřiměřená a ujednání o ní je pro rozpor s dobrými mravy neplatné.
Závěr odvolacího soudu, který vyhodnotil ujednání o smluvní pokutě jako neplatné z důvodu její nepřiměřené výše z pohledu zajištěné povinnosti, odpovídá výše uvedeným kritériím, jež jsou pro takové posouzení relevantní, přičemž pro takové posouzení vedly odvolací soud i zjištěné okolnosti, že závazek ze smlouvy o půjčce byl zesplatněn, půjčka byla poskytnuta úročně (výpůjční úroková sazba činila 21 % ročně), splnění dluhu bylo zajištěno též zástavním právem k nemovitým věcem dlužníků, a v neposlední řadě na skutečnosti, že po zaplacení 32 dílčích splátek měsíčně po 5 268,89 Kč činil aktuální zůstatek jistiny 288 752,95 Kč, resp. na půjčku ve výši 300 000 Kč bylo zaplaceno 11 247,05 Kč, ačkoliv dlužníci za tuto dobu uhradili 168 604,48 Kč. Lze uzavřít, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Výtka, že se odvolací soud odchýlil od závěrů uvedených v rozhodnutích sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, 33 Odo 236/2005, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na řešení právních otázek, jež byly předmětem přezkumu podle citovaných rozhodnutí (přiměřenost výše úrokové sazby smluvních úroků) není napadené rozhodnutí založeno.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatele, že by uvedená otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel se totiž nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Václav Duda
předseda senátu