ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1128.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1128/2020- 4947
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2020 o dovolání obviněné J. H. , roz. O., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. 6 To 330/2019, v trestní věci vedené Okresním soudem v Ústí na Labem pod sp. zn. 6 T 178/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem ve skupinové věci celkem šesti obviněných uznal rozsudkem ze dne 15. 2. 2018 sp. zn. 6 T 178/2009 obviněnou J. H. vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.) za skutky zde popsané pod body 8-12 a 14-16. Ohledně její osoby pak podle §37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., neboť se má za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 4. 2011 sp. zn. 3 T 282/2009, který ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 12 To 220/2011 nabyl právní moci dne 3. 8. 2011, je dostatečný. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené ESSOX, s. r. o., Senovážné náměstí 231, České Budějovice, Moneta Auto, s. r. o., IČ: 60112743 se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, s Autoúvěr, a. s., se sídlem Praha 8, Střelničná 8/1680, ČSOB Leasing, a. s., Praha 4, Na Pankráci 310/60, Santander Consumer Finance, a. s., Praha 5, Šafránkova 1, popřípadě jejich právní nástupci odkázány s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu byla obviněná J. H. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2009 sp. zn. 2 ZT 203/2009 pro skutky zde blíže popsané pod bodem 2, které měla spáchat společně s obviněnými Š. T. a M. V., ve kterých byly spatřovány dílčí útoky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchala obviněná. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byly v případě zproštěných skutků poškozené ČSOB Leasing, a. s., Praha 4, Na Pankráci 310/60, s Autoúvěr, a. s., Praha 8, Střelničná 8/1680, a GE Money Multiservis, a. s., Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, popř. jejich právní nástupci odkázány se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud současně rozhodl o vině a trestu i u dalších obviněných Š. T., M. V., dříve D., rozené T., M. B., R. D. a A. S.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění J. H., Š. T. a R. D., o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. 6 To 330/2019. Tímto pak konkrétně odvolání obviněné J. H. podle §256 tr. ř. zamítl.
Citovaný rozsudek soudu druhého stupně napadla obviněná J. H. prostřednictvím svého obhájce dovoláním s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího názoru zjištěný skutek není trestným činem podvodu, když došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Konkrétně namítá, že se nedopouštěla žádného trestného jednání, vždy si myslela, že její jednání je v souladu s právem. Shledává značný rozpor mezi tím, co bylo soudy skutkově zjištěno pomocí dokazování a tím, jak se soudy následně vypořádaly s tzv. subsumpcí, tedy jak se vypořádaly s podřazením skutkového stavu pod danou právní normu . Nebyla naplněna subjektivní stránka stíhaného trestného činu. Pod vlivem obviněné V. si myslela, že lidem, které získá k uzavření úvěrové smlouvy, na jejímž uzavírání se sama nepodílela, bude vyplacena odměna za to, že ji uzavřeli. Skutečný účel smluv jí nebyl znám. Byla v dobré víře, že sjednané úvěry na předmětná vozidla budou splácet ti, kteří je budou užívat, a že tyto osoby si úvěr vzít nemohou, respektive by nesplnily podmínky poskytnutí úvěru. O podvodném charakteru svého jednání se dozvěděla až následně po obdržení výzvy k hrazení splátek od společnosti GE Money Multiservis, jelikož ji sama obviněná V. podvedla (viz skutek popsaný pod bodem 12 rozsudku nalézacího soudu), neboť dovolatelka sama uzavřela úvěrovou smlouvu na koupi automobilu v domnění, že jej bude splácet koncový uživatel automobilu. Závěr nalézacího soudu uvedený v bodě 144 jeho rozsudku, že dovolatelka v obecné rovině přiznala svou vědomost o tom, na čem se s obviněnou V. podílí, nemá v ničem podklad, protože o skutečném stavu věci dovolatelka nic nevěděla. Nesouhlasí též s tím, že je její účast na trestném činu dovozována nepřímo tak, že byla řidičkou obviněné V., případně i dalších lidí.
V závěru proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. 6 To 330/2019 a to bez toho, aniž by uvedla, jak má být dále postupováno.
Státní zástupce činný u Nejvyšší státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) uvedl, že obviněná v něm prosazuje jinou verzi skutkového stavu, která je rozporná s důkazními prostředky provedenými v řízení před soudem. Námitka obviněné o neznalosti skutečného účelu úvěrových smluv, na jejichž základě došlo k pořízení dalších motorových vozidel, není věrohodná proto, že všechny úvěrové smlouvy byly uzavřeny v provozovně AAA Auto, a. s., v Ústí nad Labem, Pražská 223, kde se obchodovalo s motorovými vozidly. Z výpovědí svědkyně E. Č. a obžalované M. V. a J. Z. plyne, že obviněná E. Č. a J. Z. vyhledala, instruovala je k uzavření úvěrových smluv, dovezla je do této provozovny a po uzavření úvěrových smluv s předaným motorovým vozidlem osobně odjela. Je tak vyloučeno, že by obviněná nevěděla, že předmětem úvěrů sjednaných v této provozovně jsou motorová vozidla, která z provozovny odvezla. Při domovní prohlídce v bydlišti obviněné byly dne 21. 4. 2009 zajištěny listiny využitelné jako podklady k úvěrovým smlouvám E. Č. a J. Z., což vyvrací její tvrzení, že se nikterak nepodílela na uzavírání úvěrových smluv. Není dán důvod, proč by měla mít obviněná podklady k úvěrovým smlouvám cizích osob ve svém bydlišti. Domněnka o řádném a včasném splácení úvěrů osobami, které pro své majetkové poměry nemohou na úvěry ani dosáhnout, naopak svědčí o srozumění obviněné s nesplácením úvěrů. Konečně ani námitka o tom, že obviněná je sama obětí trestného činu, když měla podepsat úvěrovou smlouvu, kterou si nepřečetla, není důvodem absence příslušné formy zavinění, která je u trestného činu podvodu nezbytná. Státní zástupce uzavřel, že dokazování provedené v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci odpovídá požadavkům §2 odst. 5, 6 tr. ř., nalézací soud důkazy řádně vyhodnotil, a v rozsudku také přesvědčivě vymezil ty, které obviněnou usvědčují a jež odůvodňují naplnění všech znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu, včetně otázky zavinění.
Státní zástupce zároveň konstatoval, že dovolání obviněné obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., popřípadě v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání obviněné proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. 6 To 330/2019 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které ve svém celku splňuje potřebné náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a to ve světle jí vznesených námitek. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z dovolání obviněné je evidentní, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a argument nesprávného právního posouzení jejího zavinění uplatňuje námitky, jimiž popírá spáchání trestné činnosti a současně tvrdí, že označené skutky nejsou trestným činem, a tudíž ani trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., pro nějž byla pravomocně odsouzena. Svou úlohu ve skupině obviněných definuje jako pouhou řidičku spoluobviněné V., popřípadě jiných osob a popírá své postavení v celkovém uskupení obviněných, což je ale v rozporu se skutkovým stavem zjištěným předchozími soudy. Podle jejich závěrů role obviněné spočívala zejména v tom, že spolu s obviněnou M. V. (ad skutek 8-12), s obviněnými V. a T. (ad skutek 14-15) a obviněnými T., V. a S. (ad skutek 16) v úmyslu získat motorová vozidla různých značek (v případě skutku ad bod 10 notebook a skutku ad bod 11 mobilní telefony, které si ponechala obviněná V.) zejména získávala nastrčené vhodné osoby, které za odměnu v autobazaru AAA Auto, a. s., uzavíraly podle pokynů a instrukcí obviněných úvěrové smlouvy, ačkoli od počátku neměly o žádná vozidla zájem a pořizovat si je nehodlaly. To celé s vědomím o nedostatečné finanční situaci těchto tzv. „bílých koní“, přičemž současně obvinění věděli, že sjednané úvěry tyto osoby splácet nehodlají a ani toho nejsou schopny. Navzdory tomu předjednali koupi konkrétního vozidla a její financování úvěrem vybranou úvěrovou společností, do smluv zadávali falešné údaje o zdroji a výši příjmů nastrčených zájemců, a posléze vozidla prodali třetím osobám, vyjma skutku ad bod 12), kdy vozidlo typu VW Golf 1K bez registrační značky odebraly obviněná V. a H., a ničeho nesplácely. Je tak vyloučeno, že by obviněná H. nevěděla, co činí, a nemohla se ani domnívat, že úvěr budou splácet tzv. „koncoví uživatelé”, neboť těmto byla podvodně získaná vozidla prodána, čímž obvinění teprve získali finanční prostředky. Obviněná si ani nemohla myslet, že by tyto osoby po zaplacení kupní ceny za taková vozidla ještě měly splácet úvěr a to za jiné, nemajetné osoby, nastrčené obviněnými, které pod jejich vlivem uzavřely smlouvy s finančními institucemi. Lze se ztotožnit i s názorem státního zástupce plynoucím z jeho vyjádření k dovolání, podle něhož je vyloučeno, aby obviněná nevěděla, že předmětem úvěrů sjednaných v této provozovně jsou motorová vozidla, když při domovní prohlídce v bydlišti obviněné byly zajištěny listiny využitelné jako podklady k úvěrovým smlouvám E. Č. a J. Z., stejně tak jako další listiny související s nyní projednávanou trestnou činností obviněné. Kdyby obviněná nebyla plnohodnotnou součástí skupiny obviněných podílející se na předem promyšleném podvodném jednání, nebyl by dán důvod k tomu, aby měla k dispozici podklady k úvěrovým smlouvám cizích osob ve svém bydlišti.
Z výše uvedeného je tedy nanejvýš zřejmé, že v projednávaném případě dovolatelka sice formálně namítla nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ovšem tuto obecně hmotněprávní výhradu opřela výlučně o výtky směřující vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy a tím i vůči tomu, k jakým dospěly závěrům ohledně úlohy a podílu obviněné na celkově zjištěném podvodném jednání skupiny osob, včetně dovození úmyslného zavinění z její strany. Svůj mimořádný opravný prostředek tak fakticky založila na zpochybnění jejich skutkových závěrů, podle nichž se podstatnou měrou vědomě podílela na celkovém podvodném jednání vůči různým finančním institucím k jejich škodě, a to za účelem získání převážně peněžních prostředků ve svůj prospěch. To ovšem znamená, že dovolání bylo uplatněno na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Byť dovolatelka v úvodu svého mimořádného opravného prostředku označila vytýkané vady za dosahující tzv. „extrémního rozporu,“ je třeba prohlásit, že takové pochybení Nejvyšší soud v postupu soudů nižších stupňů nezjistil. Nemá tudíž za to, že by byla obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do ústavně garantovaného práva obviněné na spravedlivý proces.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněné J. H. dospěl k závěru, že její dovolací argumentace ve skutečnosti nerespektuje věcné zaměření použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm., g) tr. ř., ani žádného dalšího ze zákonných důvodů dovolání, jen z těchto stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) odmítl její dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 11. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu