ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1199.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1199/2020- 5380
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání obviněného A. M. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 5 To 2/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 7/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 7 T 7/2015, byli obvinění A. M. (dále jen obviněný, popř. dovolatel), J. K. a J. T. jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve vztahu k obviněnému J. K. a J. T. dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustili tím, že:
po vzájemné dohodě s úmyslem se neoprávněně obohatit o finanční provize na úkor společnosti A. Č. r. (nyní A. M. S.), IČ: XY, sídlem XY (dále jen A.) za uzavřené smlouvy mezi níže uvedenými pojistníky na straně jedné a společností A. jako pojistitelem na straně druhé, obžalovaní J. K. a J. T. z pozice manažerů obchodních skupin a obžalovaný A. M. z pozice regionálního ředitele uvedli společnost A. v omyl tím, že jen za účelem získání provizí zajišťovali uzavírání pojistných smluv, vytvořili a řídili činnost podřízených pojišťovacích zprostředkovatelů, když obžalovaní J. K. a J. T. také sami činnost pojišťovacích zprostředkovatelů vykonávali, pojišťovací zprostředkovatelé pod vedením obžalovaných sháněli pojistníky pro uzavření smluv na investiční životní a úrazové pojištění, pojistníkům sdělovali nesprávné údaje o úhradě pojistného a zrušení pojistných smluv, dále o možnosti placení pojistného až do dvou roků za pojistníky, za podpis pojistné smlouvy vypláceli pojistníkům finanční bonusy, pojistné smlouvy uzavírali na vysoké pojistné, zprostředkovatelé z vyplacených provizí hradili za pojistníky pojistné sami nebo jen po dobu nezbytnou pro vyplacení provize, v některých případech osobní údaje pojistníků získali z vypůjčených či ztracených občanských průkazů a také nezjištěným způsobem, když údaje o pojistnících použili ve smlouvách i bez vědomí a podpisů pojistníků, s pojistníky uzavírali smlouvy bez ohledu na jejich finanční situaci a jejich možnosti platit pojistné a v období od 4. 2. 2007 do 14. 9. 2008 převážně na území Středočeského a Libereckého kraje došlo k uzavření celkem 472 pojistných smluv blíže specifikovaných v rozsudku Krajského soudu v Praze,
když na pojistném za jednotlivé pojistníky uhradili celkovou částku ve výši 11 596 199 Kč, a tak společným jednáním způsobili, případně chtěli způsobit, škodu společnosti A. v celkové výši nejméně 22 524 039,48 Kč.
2. Za uvedený zločin podvodu uložil Krajský soud v Praze oběma obviněným J. K. a J. T. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 a půl (sedm a půl) roku. Pro výkon trestu oba obviněné podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále těmto obviněným uložil podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti související s pojišťovnictvím na dobu 9 (devíti) roků. Současně ohledně těchto obviněných byl zrušen výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 7 T 15/2014, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 4 To 10/2019, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu
3. Obviněnému A. M. za uvedený zločin podvodu uložil Krajský soud v Praze podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 a půl (šest a půl) roku. Pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti související s pojišťovnictvím na dobu 9 (devět) roků.
4. Na tomto místě je vhodné zmínit, že Krajský soud v Praze v dané věci rozhodoval podruhé, neboť rozsudkem tohoto soudu ze dne 6. 9. 2016, č. j. 7 T 7/2015-3628, byli obvinění J. K., A. M. a J. T. jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve vztahu k obviněnému J. K. a J. T. dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Citovaný rozsudek byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 5 To 9/2017 (č. l. 3750), podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. a věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to na základě podaných odvolání obviněných a státní zástupkyně.
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 7 T 7/2015, podali obvinění J. T. a A. M. odvolání, která směřovala do výroku o vině a uložených trestech. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 5 To 2/2020 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. a §261 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněných J. T. a J. K. v celém rozsahu a ohledně obviněného A. M. ve výroku o trestu zákazu činnosti. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil ve vztahu k obviněným J. K. a J. T. výrok, jímž byli uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Praze z 23. 8. 2018, sp. zn. 7 T 15/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 13. 6. 2019, sp. zn. 4 To 10/2019, jakož i týkajících se výroků o trestech, jakož i další výroky, které měli v uvedeném výroku o vině svůj podklad a sám znovu rozhodl tak, že obviněné J. K. a J. T. uznal vinnými ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, na skutkovém základě uvedeném v rozsudku soudu prvního stupně a v rozsudku Krajského soudu v Praze z 23. 8. 2018, sp. zn. 7 T 15/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 13. 6. 2019, sp. zn. 4 To 10/2019. Za uvedený zločin podvodu uložil Vrchní soud v Praze obviněným J. K. a J. T. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku ve spojení s §45 odst. 1 tr. zákoníku každému společný trest odnětí svobody v trvání šesti (6) roků a šesti (6) měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu soud zařadil obviněné podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku soud uložil oběma obviněným trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování pojištění a zprostředkování pojištění, zákazu zaměstnání spojeného s uzavíráním, správou, změnou a ukončením pojištění a v zákazu řídící nebo kontrolní činnosti v pojišťovně nebo organizaci oprávněné zprostředkovávat pojištění v trvání osmi (8) roků.
6. Podle §229 odst. 1 tr. ř. soud odkázal poškozené společnosti Aegon Pojišťovna a. s., Na Pankráci 26/322, 140 00 Praha 4, Metlife pojišťovna a. s., V Celnici 1028/10, 117 21 Praha 1, Allianz pojišťovna a. s., Ke Štvanici 656/3, 186 00 Praha 8 a Česká podnikatelská pojišťovna a. s., Vienna Insurance Group, Budějovická 5, 140 21 Praha 4 s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Obviněnému A. M. Vrchní soud v Praze uložil podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování pojištění a zprostředkování pojištění, zákazu zaměstnání spojeného s uzavíráním, správou, změnou a ukončením pojištění a v zákazu řídící nebo kontrolní činnosti v pojišťovně nebo organizaci oprávněné zprostředkovávat pojištění v trvání osmi (8) roků. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 5 To 2/2020, podal obviněný A. M. prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž tento dovolací důvod byl dán i v předcházejících stadiích trestního řízení. Následně obviněný poukazuje na absenci prokázání subjektivní stránky, když mu úmyslné zavinění nebylo prokázáno.
9. Dovolatel posléze rozvádí, co se rozumí zaviněním s odkazem na příslušné trestní komentáře. Namítá, že jeho obhajoba nebyla žádným důkazem vyvrácena. Soudy toliko uvedly, že neuvěřily jeho obhajobě, aniž by ovšem uvedly důkazy, které by jeho obhajobu zpochybnily. Zároveň nijak nevysvětlily, co konkrétně měl vykonat on v rámci skutkového děje, tedy jakým konkrétním jednáním měl na trestné činnosti spoluobviněných participovat. Přesvědčení soudů o společném úmyslu vychází toliko z údajně usvědčujících výpovědí obviněného T. a některých svědků. Takový závěr považuje za zavádějící a z výpovědi tohoto spoluobviněného lze vysledovat jednoznačnou motivaci vypovídat v jeho neprospěch.
10. Nesouhlasí s úvahami soudu prvního stupně ohledně vyvrácení jeho obhajoby a setrvává na svém tvrzení, že o uzavírání fiktivních smluv nic nevěděl. Jeho verzi nevyvrací skutečnost, že sám souhlasil se zastavením vyplácení svých provizí nebo dokonce příjmů, neboť vlivem podvodných smluv uzavřených pod jeho vedením či přímo obviněnými T. a K. muselo i u něj dojít k vyrovnání vyplacených provizí. Takto byl v poškozené pojišťovně nastaven storno systém a nezáleželo na tom, zda s tím bude či nebude souhlasit. Jeho nevědomost o uzavírání podvodných smluv umocňuje skutečnost, že nadále zůstal pracovat v poškozené pojišťovně, a to až do roku 2015. Ostatně ani poškozená pojišťovna ho v předložených přehledech neoznačila jako škůdce. Následně poukazuje na to, že za škůdce pojišťovna neoznačila ani jeho nadřízeného svědka H. či vedoucího interní sítě pojišťovny či další osoby z vrcholného managementu poškozené společnosti, přestože tyto osoby (stejně jako dovolatel) čerpaly své provize i z tzv. toxických smluv uzavřených spoluobviněnými či jejich obchodními zástupci.
11. Dovolatel poté uvádí, že soudy hodnotily důkazy selektivně, když závěr o jeho vině dovozují z úvahy – pokud manažeři obchodních skupin a obchodní zástupci, jakožto podřízení obviněného M., uzavírali fiktivní smlouvy, a navíc obviněný T. se k tomuto z části i doznal, musel o jejich protiprávním jednání směřujícím ke škodě pojišťovny vědět i on, jelikož i on čerpal své provize z těchto fiktivních obchodů. S tímto obviněný nesouhlasí, neboť provize ze závadových smluv čerpali i jeho nadřízení. Zdůrazňuje výsledek vnitřní prověrky, když nebylo prokázáno, že by se podvodného procesu společně s obviněným T. a K. účastnil. Přestože tlačil na své podřízené, aby plnili požadavek vedení pojišťovny na objemy produkce, nepodílel se na generování podvodných smluv. Proto má za to, že nebylo prokázáno, že by vědomě přijímal fiktivní smlouvy a následně je předával na centrálu do Brna k zaevidování. Podle jeho názoru jsou skutkové závěry o spáchání daného trestného činu zcela nedostatečné, a tudíž je nelze podřadit po zvolenou skutkovou podstatu, když skutková zjištění nevyplynou z logicky přijatelného způsobu jejich hodnocení.
12. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 5 To 2/2020, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 7 T 7/2015, a v návaznosti na to, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc projednat a rozhodnout.
13. Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 21. 10. 2020 (č. l. 5372). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný fakticky uplatnil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu spočívající v tom, že jeho odvolání bylo zamítnuto, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí (viz body 144. – 159., 201. – 206. rozsudku soudu prvního stupně, body 21. – 93. rozsudku soudu druhého stupně). V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
21. Přesto lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Namítané vady nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (o uzavírání fiktivních smluv nevěděl; jeho souhlas se zastavením vyplácení provizí nedokazuje opak; nevědomost o fiktivních smlouvách podporuje i skutečnost, že v pojišťovně pracoval až do roku 2015; pojišťovna jej neoznačila za škůdce, stejně jako další osoby z vrcholného managementu; vnitřní prověrka pojišťovny neprokázala, že by se dovolatel podvodu zúčastnil), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv proti nesprávnému právnímu posouzení skutku. Zde je na místě zdůraznit, že byť by se na první pohled mohlo jevit, že obviněný uplatnil použitou argumentaci právně relevantně, když navenek namítá absenci subjektivní stránky, tak z pohledu zvolených konkrétních dovolacích námitek pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedených důkazů a prosazuje své vlastní závěry a hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
22. Bez ohledu na shora naznačený závěr považuje dovolací soud za nutné uvést, že byť je odůvodnění rozhodnutí prvostupňového soudu stručnější, jak již i konstatoval soud druhého stupně, lze dospět k závěru, že oba soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně zdůvodnily, a to především pak druhostupňový soud, které dostatečným způsobem reagoval na námitky uplatněné v podaném odvolání. Lze uvést, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl rozsáhlé dokazování, přičemž posléze své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů zdůvodnil, přestože poněkud stručněji, když všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Uvedený soud následně objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (např. výpověď obv. T., výpovědi svědků M., O., P., P., S., K., O., D., P., výpovědi řady pojistníků, listinné důkazy – doklady předložené pojistníky, přehledy o vyplacených provizích, faktury na provize, e-maily, návrhy životního pojištění, smlouvy a další listiny týkající se jednotlivých smluv). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím nalézacího soudu, přestože přisvědčil námitce odvolatelů T. a M., že odůvodnění napadeného rozsudku je poněkud stručnější a v některých pasážích obtížněji srozumitelné nebo zdánlivě rozporné, když zdůraznil, že přes tyto jisté výhrady se nejedná o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí pak na tuto skutečnost reagoval a neodkázal pouze na jednotlivé pasáže prvostupňového rozhodnutí, nýbrž velmi podrobně rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání (viz bod 21. – 93. rozsudku soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
23. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že v dané věci nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který ani obviněný v rámci podaného dovolání nenamítá a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407).
24. Bez ohledu na uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného, přestože tyto nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Jak již bylo uvedeno, obviněný zdánlivě právně relevantním způsobem uplatnil námitku spočívající v tvrzení, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky – úmyslné zavinění dovolatele. Tuto námitku však neuplatnil právně relevantně, neboť ve skutečnosti je jeho námitka skutkového charakteru, když setrvává na svém tvrzení, že o uzavírání fiktivních smluv nevěděl. Pokud zmiňuje, že jeho verze není vyvrácena souhlasem se zastavením vyplácení provizí nebo dokonce příjmů, jedná se o námitku proti způsobu hodnocení důkazů. To stejné lze říci o argumentaci obviněného týkající se jeho setrvání v pojišťovně až do roku 2015 a námitek, že poškozená pojišťovna ho jako škůdce neoznačila a ani nikoho dalšího z vrcholného managementu. Rovněž ani nesouhlas obviněného s hodnocením výpovědi spoluobviněného T. a některých svědků nemůže naplnit zvolený dovolací důvod. V souvislosti s těmito námitkami, byť se jedná o námitky skutkového charakteru či námitky směřující do hodnocení důkazů, považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a chápeme jej jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, jež musí být dán v době činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 212 s). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Současně platí, že závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16). Závěr o zavinění musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
25. Zločin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formu zavinění podle §15 tr. zákoníku, kdy však nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a)], ale postačí i úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b)]. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu podvodu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku s následkem způsobení značné škody je třeba zdůraznit, že tento následek může být způsoben ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku z nedbalosti .
26. Přestože, jak již bylo naznačeno, fakticky jsou námitky obviněného stran nedostatku subjektivní stránky skutkové povahy, považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že se otázkou zavinění zabývaly. Na tomto místě lze připustit, že soud prvního stupně se otázce zavinění věnoval velmi stručně, když se v bodě č. 204 rozsudku omezil na suché konstatování, že „Obžalovaní si počínali shora vylíčeným způsobem vědomě, cíleně a záměrně a šlo tedy o úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]“, byť v tomto směru lze do úvah soudu týkajících se posouzení subjektivní stránky posuzovaného trestného činu zahrnout i bod 203. odůvodnění. Soud druhého stupně se za dané situace nespokojil pouze s odkazem na odůvodnění soudu prvního stupně, ale dále úvahy ohledně zavinění v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem rozvinul (viz body 71. – 75., 90. – 91., rozsudku soudu druhého stupně) a dovolací soud pro stručnost na jeho odůvodnění odkazuje, když se se závěry soudů nižších stupňů ztotožnil, a to zejména se závěry soudu druhého stupně. Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné přesto některé skutečnosti zdůraznit. Z výpovědí obviněného T. a svědků Z., O., D., P. se podává, že obviněný M. způsob podvodného jednání, spolu s obviněným T. (viz e-mailová komunikace na č. l. 623-625, 639, 642) vymyslel a následně se na jeho realizaci podílel prostřednictvím prezentace tohoto nápadu na školeních pro pojišťovací zprostředkovatele spoluobviněných T. a K., když na školení osobně informoval o způsobu vytváření smluv za účelem dosažení provize, sám vytvořil některé fiktivní smlouvy (viz jeho vlastní výpověď v přípravném řízení na č. l. 1328), popř. předával zprostředkovatelům seznamy osob, které mají oslovit (viz např. výpověď D. K., L. P.). Na fungování vymyšleného podvodného systému se podílel rovněž tím, že při placení částek pojistného, jež bylo nezbytné pojišťovně A. uhradit, aby systém fungoval, poskytoval součinnost zapůjčením identifikační karty do UniCredit Bank nebo ČSOB (viz výpověď L. P., výpověď L. P., výpověď J. T.). O jeho vědomosti o nekalých praktikách a jeho úmyslném zapojení do této činnosti svědčí i to, že obviněný že zbavoval cíleně osob, které se na podvodné činnosti odmítly podílet (viz výpověď Z. T., L. Z.). Z uvedeného se podává, že dovolatel vědomě inicioval realizaci uzavírání podvodných smluv za účelem vlastního obohacení a obohacení dalších osob, aktivně se podílel na zajištění chodu propracovaného systému získávání provizí z falešných smluv, ať už svou součinností při úhradě prvního či dlužného pojistného, předáváním seznamu pojistníků a jejich osobních údajů pojišťovacím zprostředkovatelům, školením zprostředkovatelů ohledně podvodného způsobu uzavírání těchto smluv či odstraněním osob, jež nebyly ochotny při uzavírání smluv postupovat dovolatelem prezentovaným způsobem. Je proto nepochybné, že dovolatel věděl, že podvodným jednáním, jehož se aktivně účastnil spolu s dalšími obviněnými, uvádí v omyl společnost A. ž. p., společnost A., jakožto i osoby, jejichž osobní údaje byly zneužity nebo které jednaly v tomto omylu, ohledně podmínek uzavřených smluv o investičním životním a úrazovém pojištění, čímž úmyslně obohatil sebe a další osoby. Obviněný M. jednoznačně věděl, že svým jednáním může porušit zákon a nepochybně takové porušení i zamýšlel, a proto se jednání mu kladeného za vinu dopustil spolu s ostatními obviněnými v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Jelikož u dovolatele bylo soudy shledáno naplnění úmyslného zavinění, lze bezpečně konstatovat, že subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku byla u obviněného dána.
27. Obviněný má dále za to, že soudy nevysvětlily, co konkrétního měl v konstrukci skutkového děje vykonávat. Z výše uvedeného je však činnost obviněného v systému podvodných smluv zjevná, když shodnou roli obviněného uvedly ve svých rozhodnutích i soudy nižších stupňů, především pak soud druhého stupně (viz bod 60. – 61., 75., 90. rozsudku vrchního soudu) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje, včetně bodu 26. tohoto rozhodnutí.
28. Jak již bylo naznačeno, dovolatel od počátku řízení postavil svou obhajobu na tom, že o jednání dalších obviněných nevěděl. Proto v rámci podaného dovolání vyjádřil, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, který uvedl, že: „Obžalovaný M., pokud nic neprovedl a uzavírání fiktivních smluv vůbec nic nevěděl, jak tvrdí, neměl žádný důvod ‚souhlasit‘ se zastavením vyplácení provizí nebo dokonce příjmů“ . Podle dovolatele nezáleželo na tom, zda bude souhlasit či nikoliv, neboť takto byl nastaven storno systém v pojišťovně. V tomto směru lze přisvědčit dovolateli, že za situace, kdy byl takto v pojišťovně nastaven storno systém, nebylo jeho souhlasu se zastavením provizí třeba, a proto souhlasem obviněného se zastavením vyplácení provizí nelze argumentovat v tom směru, zda o uzavírání fiktivních smluv věděl nebo ne. Ovšem z pohledu tohoto závěru je nezbytné uvést, že soudy závěr o úmyslném jednání obviněného nezaložily na tvrzení, že obviněný souhlasil se zastavením vyplácení provizí, nýbrž pečlivém hodnocení všech provedených důkazů, zejména výpovědi spoluobviněného T. a řady svědků a listinných důkazech, na které je poukazováno v odůvodnění jejich rozhodnutí. Jinak řečeno, z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, je zjevné, že vina dovolatele není vyvozována pouze z jeho souhlasu se zastavením provizí z fiktivních smluv, nýbrž z celé řady důkazů, které spolu vzájemně korespondují a na sebe navazujících a dávají dostatečný podklad o vině obviněného.
29. Nejvyšší soud stručně dodává, že z provedeného dokazování a skutkových zjištění jednoznačně vyplývá vědomost dovolatele o podvodném jednání podřízených T. a K., ale i jeho aktivní účasti na tomto jednání, když sám byl tím, kdo celý systém vymyslel a pomáhal jej dlouhodobě udržovat v chodu (viz výše). Tvrzení obviněného, že o protiprávní činnosti dalších obviněných nevěděl je proto čistě účelové. Nelze souhlasit ani s jeho argumentací, že jeho setrvání ve společnosti až do roku 2015 (na rozdíl od T. a K.), dokazuje jeho nevědomost o podvodném jednání zbývajících obviněných. Předně, T. a K. smluvní vztah se společností A. ukončili jednostranným právním úkonem – výpovědí (viz č. l. 27, 97), tedy ze společnosti odešli sami. Dovolatelovo setrvání ve společnosti po odchodu uvedených obviněných tedy neprokazuje jeho nevědomost o jejich protiprávní činnosti, ale zejména skutečnost, že se na protiprávním jednání nepodílel, stejně tak ani odlišný postoj společnosti A. vůči jeho osobě. V souvislosti s ukončením spolupráce s obviněným M. až ke dni 31. 12. 2014 lze zmínit sdělení společnosti A. ž. p. ze dne 18. 3. 2016 (viz č. l. 3385), ve kterém uvádí, že „Postupně byly získány další informace, které vedly k podání TO, a celý obchod skupiny T.– K. pod vedením RŘ M. byl označen jako ‚toxický‘ … k důvodu proč byla ukončena spolupráce s panem A. M. až ke dni 31. 12. 2014 … neměli přímý důkaz, že by se pan M. nějakým způsobem dopustil konkrétního protiprávního jednání … dále vykonával pozici MOS (manažer obchodní skupiny) … hlavně z důvodů zdravotních …“ . Delší setrvání obviněného v poškozené společnosti tak zjevně bylo zapříčiněno tím, že na počátku, kdy byly zjištěny problémy s předmětnými smlouvami, si společnost nebyla jistá, zda se i on dopouštěl podvodného jednání, a současně prosbou obviněného (č. l. 3386), kdy nadřízené s odkazem na zdravotní potíže žádal o možnost setrvat ve společnosti. Navíc je třeba uvést, že se jedná o velmi častou situaci, kdy poškozený si před vlastním šetřením orgánů činných v přípravném řízení není zcela jist, kdo přesně se na páchání trestné činnosti podílel a jakým způsobem, když není ani úkolem poškozeného provádět činnost orgánů činných v trestním řízení, poškozený jen zpravidla poskytuje určité poznatky o tom, že mohlo dojít ke spáchání trestné činnosti, přičemž důvodnost takového podezření prověřují právě orgány činné v trestním řízení. Jinak vyjádřeno, skutečnost, že vnitřní prověrka společnosti A. ihned neoznačila dovolatele, jako osobu podezřelou ze spáchání předmětné trestné činnosti neprokazuje jeho nevinu, dokazuje to pouze to, že společnost při vnitřní prověrce podvodné jednání obviněného neodhalila, na rozdíl od podvodného jednání zbývajících obviněných. Proto nelze přisvědčit ani této argumentaci dovolatele. V dané souvislosti rovněž Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na náležité odůvodnění soudu druhého stupně, který se touto námitkou dovolatele již zabýval (viz bod 62. – 65. rozsudku).
30. Pokud dovolatel namítá, že byť tlačil na své podřízené, aby plnili požadavek vedení pojišťovny na objemy produkce, nepodílel se na generování podvodných smluv, je třeba zdůraznit, že on sám se k uzavírání podvodných smluv za účelem plnění stanovených kvót v určitém rozsahu doznal, když v přípravném řízení uvedl, že někdy zadával do systému smlouvy účelově, i když smlouva nebyla uzavřena, a to za účelem naplnění stanovených cílů. Údaje v takových smlouvách byly vymyšlené (viz pokračování protokolu o výslechu obviněného ze dne 25. 7. 2014, č. l. 1328). Dovolatel se tedy doznal k tomu, že falešné smlouvy vytvářel i on sám, byť toto doznal v minimálním rozsahu. Navíc se jedná o skutkovou námitku.
31. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo obviněným dovozováno z toho, že v řízení předcházejícímu vydání rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo sice dovolání uplatněno právně relevantním způsobem, je ovšem zjevně neopodstatněné, když dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
32. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu