ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1301.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1301/2020- 169
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 12. 2020 o dovolání obviněného L. M. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2020 č. j. 5 To 132/2020-141, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 51/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2020 č. j. 3 T 51/2020-90 byl obviněný L. M. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 29. října 2019 v 16:30 hodin v Brně řídil motorové vozidlo tov. zn. AUDI A4 Avant, RZ XY, po vozovce ulice XY, ve směru jízdy od ulice XY ke křižovatce s ulicí XY, kterou hodlal projet v levém jízdním pruhu ze dvou možných rovně, ve směru k ulici XY, kdy porušil ustanovení §5 odst. 1 písmeno h) a §5 odst. 2 písmeno f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, tím, že v uvedené křižovatce nezastavil před vyznačeným přechodem pro chodce, ačkoliv tak učinila řidička J. K. jedoucí v pravém jízdním pruhu, která dávala přednost v pohybu mladistvé chodkyni AAAAA (pseudonym), nar. XY, pohybující se na kolečkových bruslích, a v důsledku tohoto došlo ke střetu přední části vozidla tov. zn. AUDI s chodkyní, která se na přechodu pro chodce pohybovala z pravé strany z pohledu řidiče a která při střetu a následném pádu na vozovku utrpěla zranění spočívající v otřesu mozku, pohmoždění levého bérce a zlomenině holenní kosti vlevo, které bylo lékařem ohodnoceno jako těžké a které ji, zejména pohybově, výrazně omezovalo v obvyklém způsobu života minimálně po dobu dvou měsíců“. Za to byl obviněný podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, IČ 47114304, se sídlem Cejl 5, Brno, P. O. Box 216, částku 94.316 Kč.
Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání jednak obviněný a také státní zástupce, který je zaměřil v neprospěch obviněného výhradně do výroku o trestu. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 9. 2020 č. j. 5 To 132/2020-141 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadených rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za splnění podmínek §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. obviněnému podle §147 odst. 2 tr. zákoníku nově uložil trest odnětí svobody ve výměře dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců, a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti let. Odvolání obviněného pak samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný L. M. následně dovoláním s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí nižších soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném právním posouzení. Namítl, že ve věci proběhlo pouze „kusé“ dokazování a soudy vůbec nevzaly na vědomí, že on žádnou důležitou povinnost danou mu zákonem neporušil. Viníkem nehody byla podle jeho názoru výhradně poškozená AAAAA. V uvedené souvislosti připomněl, že podle §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází nebo zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, přičemž v případě potřeby je povinen i zastavit vozidlo před přechodem. Poškozená však v žádném případě v kritickém okamžiku po přechodu nepřecházela a ani nebylo zřejmé, že by tak hodlala učinit. Není pravdou, že by spolu se svědkem M. B. před přechodem stáli a že by na něj vstoupili teprve poté, co před nimi zastavila svůj vůz svědkyně K. Skutečností je, že poškozená se pohybovala na kolečkových bruslích po výrazně svažitém chodníku a měla problém je ubrzdit. Navíc se již stmívalo, bylo šero a tudíž i snížená viditelnost. Přesto poškozená neměla nasazenou přilbu a nebyla vybavena ani žádnými reflexními prvky. Do automobilu dovolatele, který jel rychlostí cca 30 km/h a střetu nemohl zabránit ani při vynaložení veškeré možné opatrnosti, narazila bokem. Svým počínáním sama porušila ustanovení §54 odst. 3 zákona o silničním provozu, podle nějž chodec nesmí vstupovat na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Na přechodu se totiž ocitla neočekávaně zjevně jen proto, že z důvodu rychlé, nezodpovědné a hazardní jízdy ztratila kontrolu nad svými bruslemi. V rozsudku popsaná zranění si tak způsobila vlastní lehkovážností. Dovolatel zároveň odmítl dílčí skutkový závěr soudů, že svědkyně K. zastavila vozidlo před přechodem. Vytkl jim, že v tomto směru bez dalšího vycházely z její výpovědi a z výpovědi svědka B., aniž by jejich tvrzení verifikovaly jinými důkazy. Svědkyni K. navíc policie nevyslechla bezprostředně po příjezdu na místo nehody a nechala ji bez dalšího odjet. Dovolatel trvá na tom, že mezi jednáním, které je mu kladeno za vinu, a následkem v podobě poruchy zdraví poškozené chybí kauzální nexus. Za „likvidační“ pak označil i uložený trest zákazu činnosti odvolacím soudem. Z výše rekapitulovaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2020 č. j. 5 To 132/2020-141 i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2020 č. j. 3 T 51/2020-90 zrušil a „věc vrátil k novému projednání“.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. konstatoval, že námitky obviněného ve skutečnosti deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obviněný se jimi totiž zřetelně snažil zpochybnit správnost soudy učiněných skutkových zjištění, když vyslovil zejména nesouhlas se závěrem, že poškozená vstoupila na přechod pro chodce teprve poté, co před ním zastavila svůj automobil svědkyně K. Pokusil se naopak prosadit vlastní verzi skutkového děje, podle níž byla nehoda výhradně důsledkem rychlé, neopatrné a nebezpečné jízdy sražené dívky na kolečkových bruslích. Jinými slovy, dovolatel své výhrady ve skutečnosti zaměřil do procesu hodnocení důkazů, což je oblast procesní a nikoli hmotněprávní. O správnosti skutkových zjištění přitom podle státního zástupce nelze mít žádných pochybností a delikt obviněného byl bezchybně posouzen i po stránce právní. K jeho námitce vůči uloženému trestu zákazu činnosti pak státní zástupce podotkl, že výrok o trestu lze napadat především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , a to pouze pokud došlo k uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Taková situace však v posuzované věci nenastala. Zároveň podle státního zástupce nelze dovodit, že by byl dovolatel potrestán extrémně přísně a neadekvátně, takže ani v tomto směru případný prostor pro dovolací přezkum neshledal. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako zjevně podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a aby tak rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby věc byla projednána v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný L. M. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému nově uložen trest a současně byl zvláštním výrokem zamítnut jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je třeba zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Jsou-li výše uvedená výkladová východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají . Ve vztahu k výroku o vině sice formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel primárně o výtky vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil na zpochybnění jejich skutkových zjištění, domáhal se zásadní revize skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal vady výroku o vině předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ale znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil na procesním (§2 odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad však Nejvyšší soud v postupu soudů obou stupňů nezjistil . Nemá za to, že by byla obviněným zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Již nalézací soud se analýze obsahu jednotlivých důkazů věnoval s maximální pečlivostí a přesvědčivě vysvětlil, proč měl konstantní obhajobu obviněného spočívající v přenášení odpovědnosti za dopravní nehodu na poškozenou AAAAA za bezpečně vyvrácenou. Jeho přiléhavým hodnotícím úvahám obsaženým na str. 3 odůvodnění rozsudku nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. S procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání a jejímž cílem bylo prosadit zejména odlišný náhled na věrohodnost usvědčujících výpovědí poškozené a svědků M. B. a J. K., se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) patřičně vypořádal i odvolací soud. Jestliže vůči skutkovým závěrům soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci deliktního jednání obviněného neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v daném ohledu odůvodnil na str. 3 a 4 napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nelze tedy dovodit, že by byl skutkový stav věci v daném případě zjišťován povrchně a dovolatel se stal obětí soudní libovůle, jak naznačuje.
Pod deklarovaný dovolací důvod nebylo možno podřadit ani námitku obviněného směřující proti pravomocnému výroku o trestu (především pak trestu zákazu činnosti). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze u výroku o trestu za tzv. „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat jen takové vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. nesprávný závěr o tom, zda pachateli měl či neměl být ukládán úhrnný nebo souhrnný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku resp. §43 odst. 2 tr. zákoníku, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou vadu však dovolatel napadenému rozsudku krajského soudu nevytkl a z povahy věci ani vytýkat nemohl.
Jiná pochybení soudu, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku či v §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho v uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, v dovolání obecně namítat nelze (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. To zajisté úmyslem zákonodárce nebylo.
Jak přiléhavě podotkl vyjadřující se státní zástupce, k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten však explicitně postihuje pouze dvě nejzávažnější pochybení soudu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ani jednou z těchto vad však rozsudek odvolacího soudu v projednávaném případě zatížen nebyl. Dovolatel byl odsouzen za přečin podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a byl tak ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě od šesti měsíců do čtyř let. Současně mu při splnění podmínky podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mohl být uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, a to na dobu jednoho roku až deseti let. Pokud mu tedy krajský soud uložil trest odnětí svobody ve výměře dvaceti čtyř měsíců, navíc nespojený s přímým výkonem, a současně trest zákazu činnosti na dobu šesti let, evidentně se nejednalo o nezákonné sankce ani co do druhu, ani co do výměry.
Nejvyšší soud za určitých okolností může korigovat i jinak zákonné tresty, jež byly obviněnému uloženy. Takový výjimečný postup lze uplatnit ale pouze tehdy, jestliže by tyto tresty měly povahu extrémně přísných, zjevně nepřiměřených a tudíž nespravedlivých sankcí (k tomu srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 nebo ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1158/2019, případně též nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17). Takové parametry však potrestání dovolatele nesplňuje. Pokud mu byl uložen ještě podmíněný trest odnětí svobody v dolní polovině zákonné sazby s nijak výrazně dlouhou zkušební dobou, o neadekvátně přísném postihu zcela jistě hovořit nelze; zvláště ne u pachatele s natolik pestrou trestní minulostí, který navíc opakovaně projevil tendenci k řidičské nekázni a bezohlednosti, kdy v jednom případě dokonce jeho selhání vyústilo ve fatální a neodčinitelný následek v podobě usmrcení jiného účastníka silničního provozu. Totéž pak lze konstatovat i ve vztahu k šestiletému trestu zákazu činnosti, který rovněž nelze označit za zjevně nepřiměřeně přísný. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí v předložené trestní věci tak rozhodně atakovány nebyly .
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného L. M. dospěl k závěru, že jeho námitky ve skutečnosti nerespektují věcné zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádného jiného z katalogu zákonných dovolacích důvodů, rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí dovolání, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 12. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu