ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1438.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1438/2019- 5486
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2020 o dovolání obviněného M. V. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2019, sp. zn. 3 To 99/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 10 T 1/2013, byl obviněný M. V. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
jako statutární zástupce společnosti B., IČ XY, v pozici jediného akcionáře (nejméně od roku 1997 do roku 2002), tedy osoby zcela ovládající obchodní společnost pod dřívějším obchodním jménem B., IČO: XY, se sídlem v době od 1.12.1997 do 10.9.2003 XY (nyní L. U. K. P.), vystupující dílem jako předseda představenstva, dílem jako člen představenstva (evidován od 16.5.1996 do 28.6.2000, nyní opět zapsán jako člen představenstva od 1.5.2007), kterou po dobu trestné činnosti svými rozhodnutími organizoval a dílem sám či prostřednictvím dalších osob v představenstvu této společnosti řídil,
předstíráním níže uvedených neexistujících obchodů - vzájemných účetních odprodejů a zpětných koupí PHM - motorové nafty, benzínu 91, 95 mezi společnostmi B. jako tzv. prodávajícím a následně jako tzv. kupujícím a T. p. O. jako tzv. kupujícím a následně jako tzv. prodávajícím tohoto stejného zboží - PHM, motorové nafty, benzínu 91, 95, které již spol. B. nevlastnila a tudíž je nemohla prodat spol. T. p. O., protože již bylo dávno toto zboží prodáno, odnětím celnímu dohledu a bez vědomí orgánů celní správy, třetím odběratelům,
obž. M. V., za spol. B., v úmyslu vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty, neoprávněně požadoval od správce daně, Finančního úřadu pro Prahu 6 (nyní se sídlem nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, 170 00 Praha 7), úhradu daně z přidané hodnoty na vstupu na základě podaného Přiznání k dani z přidané hodnoty a Dodatečných přiznání k této dani, doručených na Finanční úřad pro Prahu 6:
za 12. měsíc roku 1996 dne 27. 1. 1997, za 1-12 měsíc roku 1997 dne 25. 2. 1997, 24. 3. 1997, 25.4.1997, 27.5.1997, 26.6.1997, 28.7.1997, 26.8.1997, 26.9.1997, 30.10.1997, 28. 11. 1997, 30. 12. 1997, 28. 1. 1998, 29. 6. 1998, za 1-12 měsíc roku 1998 dne 27. 2. 1998, 20. 8. 1998, 27. 3. 1998, 15. 6. 1998, 29. 4. 1998, 20. 8. 1998, 27. 5. 1998, 29. 6. 1998, 29. 7. 1998, 26. 8. 1998, 29. 9. 1998, 27. 10. 1998, 11. 6. 1999, 27. 11. 1998, 11. 6. 1999, 29. 12. 1998, 1. 6. 1999, 9. 7. 1999, 27. 1. 1999, 11. 8. 1999, za 1-12 měsíc roku 1999 dne 1. 3. 1999, 1. 6. 1999, 26. 3. 1999, 11. 6. 1999, 27. 4. 1999, 11. 6. 1999, 26. 5. 1999, 27. 4. 2000, 28. 6. 1999, 27. 7. 1999, 13. 8. 1999, 27. 8. 1999, 28. 9. 1999, 26. 10. 1999, 26. 11. 1999, 28. 12. 1999, 27. 1. 2000,
a to užitím níže uvedených zfalšovaných 50 ks faktur, jakoby vystavených spol. T. p. O., IČ XY, jako údajného dodavatele prodávaného zboží – pohonných hmot
|
p.č.
|
č. fa. B.
|
č. faktury dodavatel e T.
|
fakturovaná částka v Kč
|
den vystavení faktury
|
DPH v Kč
|
|
1
|
51868
|
250411
|
57 759 170,11
|
8.11.1996
|
10 415 588,05
|
|
2
|
51869
|
250412
|
95 587 286,76
|
28.11.1996
|
17 237 051,71
|
|
3
|
52065
|
250413
|
77 497 615,92
|
2.12.1996
|
13 974 979,92
|
|
4
|
52149
|
250427
|
12 324 805,88
|
30.11.1996
|
2 222 505,98
|
|
5
|
52150
|
250428
|
5 426 670,48
|
30.11.1996
|
978 579,92
|
|
6
|
52152
|
250491
|
10 876 078,50
|
18.12.1996
|
1 961 260,06
|
|
7
|
10237
|
450012
|
93 762 006,62
|
8.1.1997
|
16 907 902,83
|
|
8
|
10995
|
52016
|
54 395 318,90
|
28.3.1997
|
9 808 991,93
|
|
9
|
10996
|
52017
|
21 741 192,76
|
28.3.1997
|
3 920 542,96
|
|
10
|
11106
|
52020
|
53 842 889,14
|
19.4.1997
|
9 709 373,45
|
|
11
|
11423
|
52022
|
52 837 531,12
|
5.5.1997
|
9 528 079,38
|
|
12
|
11424
|
52023
|
20 341 826,89
|
20.5.1997
|
3 668 198,29
|
|
13
|
11704
|
52024
|
55 083 661,00
|
28.5.1997
|
9 933 119,2
|
|
14
|
11705
|
52025
|
54 608 637,99
|
16.6.1997
|
9 847 459,31
|
|
15
|
11706
|
52026
|
22 351 493,91
|
19.6.1997
|
4 030 597,26
|
|
16
|
12556
|
52029
|
13 283 682,40
|
8.8.1997
|
2 395 418,13
|
|
17
|
12557
|
52027
|
14 015 296,80
|
1.8.1997
|
2 527 348,61
|
|
18
|
12558
|
52031
|
24 387 274,00
|
27.8.1997
|
4 397 705,15
|
|
19
|
12559
|
52030
|
52 778 695,35
|
15.8.1997
|
9 517 469,65
|
|
20
|
12560
|
52028
|
23 341 876,90
|
1.8.1997
|
4 209 190,92
|
|
21
|
12752
|
52033
|
24 901 512,35
|
9.9.1997
|
4 490 436,65
|
|
22
|
12753
|
52034
|
54 354 533,00
|
15.9.1997
|
9 801 637,13
|
|
23
|
13206
|
52035
|
54 929 189,00
|
31.10.1997
|
9 905 263,8
|
|
24
|
13207
|
52036
|
15 840 911,00
|
31.10.1997
|
2 856 558,01
|
|
25
|
13208
|
52037
|
56 060 038,00
|
31.10.1997
|
10 109 187,33
|
|
26
|
13608
|
52038
|
56 280 401,56
|
30.11.1997
|
10 148 924,87
|
|
27
|
15309
|
52039
|
56 789 680,00
|
31.1.1998
|
10 240 761,96
|
|
28
|
15500
|
52040
|
59 281 541,16
|
28.2.1998
|
10 690 113,98
|
|
29
|
15630
|
52041
|
11 795 422,25
|
28.2.1998
|
2 127 043,36
|
|
30
|
15631
|
52042
|
24 037 793,18
|
28.2.1998
|
4 334 684,02
|
|
31
|
15632
|
52043
|
23 446 625,13
|
28.2.1998
|
4 228 079,94
|
|
32
|
15633
|
52044
|
23 786 071,76
|
28.2.1998
|
4 289 291,63
|
|
33
|
15949
|
52046
|
49 706 881,13
|
31.3.1998
|
8 963 535,94
|
|
34
|
15950
|
52045
|
23 281 584,24
|
31.3.1998
|
4 198 318,47
|
|
35
|
16363
|
52047
|
53 179 960,00
|
30.4.1998
|
9 589 828,77
|
|
36
|
16364
|
52048
|
19 899 675,00
|
30.4.1998
|
3 588 466,06
|
|
37
|
16366
|
52049
|
22 854 635,00
|
30.4.1998
|
4 121 327,63
|
|
38
|
16367
|
52050
|
22 093 479,00
|
30.4.1998
|
3 984 069,87
|
|
39
|
16369
|
52051
|
22 332 002,40
|
30.4.1998
|
4 027 082,4
|
|
40
|
16370
|
52052
|
24 161 880,00
|
30.4.1998
|
4 357 060,4
|
|
41
|
16371
|
52053
|
23 442 578,00
|
30.4.1998
|
4 227 350,14
|
|
42
|
16731
|
52056
|
51 903 397,70
|
31.5.1998
|
9 359 629,1
|
|
43
|
16735
|
52055
|
31 497 223,20
|
31.5.1998
|
5 679 827,14
|
|
44
|
16738
|
52054
|
23 046 783,60
|
31.5.1998
|
4 155 977,36
|
|
45
|
17647
|
52058
|
57 656 342,00
|
31.7.1998
|
10 397 045,28
|
|
46
|
17648
|
52059
|
44 195 953,90
|
31.7.1998
|
7 969 762,19
|
|
47
|
17649
|
52060
|
52 404 815,10
|
31.7.1998
|
9 450 048,62
|
|
48
|
17650
|
52061
|
16 294 094,80
|
31.7.1998
|
2 938 279,39
|
|
49
|
3052
|
250152
|
581 527,87
|
7.10.1999
|
104 865,68
|
|
50
|
3053
|
250153
|
332 278,96
|
7.10.1999
|
59 919,16
|
| | |
1 816 611 821,72
| |
327 585 738,99
|
ač věděl, že nárokovaný odpočet daně z přidané hodnoty je uplatňován neoprávněně, protože k obchodním případům dle jednotlivých uvedených faktur ve skutečnosti nedocházelo, kdy tyto faktury byly sice zaneseny do účetnictví společnosti B., avšak nebyly zaúčtovány do účetnictví společnosti T. p. O. jako jejich údajného výstavce,
přičemž z rozhodnutí obž. M. V. za společnost B. a. s. bylo, na základě výše uvedených zfalšovaných 50 faktur, podáním Přiznání daně z přidané hodnoty společnosti B., u Finančního úřadu Praha 6, uplatněno vyplacení částky v celkové výši 327.585.739,- Kč,
kdy na tomto základě byla ke škodě státu - České republiky vyplacena Finančním úřadem pro Prahu 6 společnosti B. převodem na její účet č. XY, za jednotlivá zdaňovací období:
1. k měsíci leden 1996 a dne 26. 2. 1997 vyplacena částka ve výši 4.908.200,- Kč,
2. k měsíci březen 1997 a dne 23. 5. 1997 vyplacena částka ve výši 2.159.883,- Kč,
3. k měsíci květen 1997 vyplacena dne 25. 7. 1997 částka 2.219.312,- Kč,
4. k měsíci červen 1997 a dne 19. 8. 1997 vyplacena částka ve výši 93.244,- Kč,
5. k měsíci leden 1998 a dne 3. 9. 1998 vyplacena částka ve výši 44.421,- Kč,
6. k měsíci březen 1998 a dne 3. 9. 1998 vyplacena částka ve výši 272.235,- Kč,
7. k měsíci prosinec 1998 a dne 24. 2. 1999 vyplacena částka ve výši 7.120.472,- Kč,
celkově tedy částka ve výši 16.817.767,- Kč, o kterou byla spol. B., ovládaná obž. M. V., bezdůvodně obohacena, když odhalením trestné činnosti bylo dalším škodám vůči státu – České republice státními orgány zabráněno.
Za shora uvedený zvlášť závažný zločin uložil Městský soud v Praze obviněnému podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Současně byl obviněnému podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, když denní sazba podle §68 odst. 2 tr. zákoníku činila 30 000 Kč, celkem tedy 15 000 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, Městský soud v Praze uložil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v délce 1 roku.
Dále byly podle §101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zabrány
a) peněžní prostředky
1. na účtu číslo XY v CZK vedeném u Deutschebank, a. s., IČO: 60433566, majitele účtu obžalovaného M. V., finanční částka ve výši 599.283,82 Kč,
2. na účtu číslo XY v EUR, vedeném u Deutschebank, a. s., IČO: 60433566, majitel účtu obžalovaný M. V., finanční částka ve výši 1.155,36 EUR,
3. na účtu číslo XY v CZK, vedeném u KB, a. s. majitele účtu obžalovaného M. V., finanční částka ve výši 48.720,63,- Kč,
4. na účtu číslo XY v CZK, vedeném u KB, a. s. majitel účtu obžalovaný M. V., finanční částka ve výši 61.955,71 Kč,
5. na účtu XY v EUR, vedené u KB, a. s. majitele účtu obžalovaného M. V., finanční částka ve výši 6.674,83 EUR,
6. na účtu číslo XY v EUR, vedené u KB, a. s. majitele účtu obžalovaného M. V., finanční částka ve výši 2.029,03 EUR,
7. na účtu číslo XY v CZK, vedeném u J&T Banky, a. s. majitele účtu obžalovaného M. V., finanční částka ve výši 4.586,82 Kč,
8. na účtu číslo XY v CZK, vedeném u České spořitelny, a. s. majitele účtu obžalovaného M. V., finanční částka ve výši 52.000 Kč,
9. na účtu číslo XY v EUR, vedeném u České spořitelny, a. s. majitele účtu obžalovaného M. V., finanční částka ve výši 183.000 Kč,
10. na účtu číslo XY v CZK, vedeném u České spořitelny, a. s. majitele účtu obžalovaného M. V., finanční částka ve výši 95.000 Kč,
b) nemovitosti
1. ½ nemovitosti v XY, v katastru XY, k. ú. XY, LV XY, ve SJM obž. M. V. aj. V., r. č. XY,
2. nemovitosti v katastru XY, k. ú. XY, LV XY,
3. nemovitosti v katastru XY, k. ú. XY, LV XY.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl návrh poškozené společnosti ČEPRO a. s. na náhradu škody zamítnut.
Podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku Městský soud v Praze zabral nemovitosti pořízené z výnosů z trestné činnosti, zajištěné policejním orgánem usneseními ze dne 4. 8. 2008 a ze dne 20. 8. 2008 podle §79d odst. 1 tr. řádu pod ČTS: OKFK-111/TČ-2008-009023, ve spojení s usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 3 To 65/2008, a sp. zn. 3 To 71/2008,
a) vedené Katastrálním úřadem XY, v katastrálním území XY na listu vlastnictví XY, pro vlastníka společnost T. p. P., IČ: XY
Pozemky:
parcela XY,
parcela XY,
parcela XY,
parcela XY,
parcela XY,
parcela XY,
parcela XY,
parcela XY,
parcela XY,
parcela XY,
parcela XY,
parcela XY,
Stavby:
XY, č. p. XY na parcele XY,
bez čp/če na parcele XY,
bez čp/če na parcele XY,
bez čp/če na parcele XY,
bez čp/če na parcele XY,
bez čp/če na parcele XY,
bez čp/če na parcele XY,
bez čp/če na parcele XY,
bez čp/če na parcele XY,
bez čp/če na parcele XY,
bez čp/če na parcele XY,
bez čp/če na parcele XY,
b) vedené Katastrálním úřadem XY, v katastrálním území XY, na listu vlastnictví XY, vlastníka T. p. P., IČ XY, se sídlem XY, a to:
Pozemky:
parcela XY
Stavby:
č. p. XY na parcele XY.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 10 T 1/2013, podal obviněný, státní zástupce a zúčastněná osoba T. p. P. odvolání. Odvolání zúčastněné osoby bylo následně vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí. Obviněný svůj řádný opravný prostředek směřoval do všech výroků citovaného rozsudku. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného směřující do výroku o uloženém trestu, konkrétně do výroku o uloženém trestu odnětí svobody. O podaných odvoláních státního zástupce a obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2019, sp. zn. 3 To 99/2018, tak, podle §258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. napadaný rozsudek zrušil ve výroku o vině a trestu u obviněného M. V., a dále i ve výroku o zabrání věci vztahujících se k tomuto obviněnému a výrok o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
jako statutární zástupce společnosti B., IČ XY, v pozici jediného akcionáře (nejméně od roku 1997 do roku 2002), tedy osoby zcela ovládající obchodní společnost pod dřívějším obchodním jménem B., IČO: XY, se sídlem v době od 1. 12. 1997 do 10. 9. 2003 XY (nyní L. U. K. P.), vystupující dílem jako předseda představenstva, dílem jako člen představenstva (evidován od 16. 5. 1996 do 28. 6. 2000, nyní opět zapsán jako člen představenstva od 1. 5. 2007), kterou po dobu trestné činnosti svými rozhodnutími organizoval a dílem sám či prostřednictvím dalších osob v představenstvu této společnosti řídil,
předstíráním níže uvedených neexistujících obchodů - vzájemných účetních odprodejů a zpětných koupí PHM - motorové nafty, benzínu 91, 95 mezi společnostmi B. jako tzv. prodávajícím a následně jako tzv. kupujícím a T. p. O. jako tzv. kupujícím a následně jako tzv. prodávajícím tohoto stejného zboží - PHM, motorové nafty, benzínu 91, 95, které již spol. B. nevlastnila a tudíž je nemohla prodat spol. T. p. O., protože již bylo dávno toto zboží prodáno, odnětím celnímu dohledu a bez vědomí orgánů celní správy, třetím odběratelům,
obž. M. V., za spol. B., v úmyslu vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty, neoprávněně požadoval od správce daně, Finančního úřadu pro Prahu 6 (nyní se sídlem nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, 170 00 Praha 7), úhradu daně z přidané hodnoty na vstupu na základě podaného Přiznání k dani z přidané hodnoty a Dodatečných přiznání k této dani, doručených na Finanční úřad pro Prahu 6:
za 12. měsíc roku 1996 dne 27. 1. 1997, za 1-12 měsíc roku 1997 dne 25. 2. 1997, 24. 3. 1997, 25. 4. 1997, 27. 5. 1997, 26. 6. 1997, 28. 7. 1997, 26. 8. 1997, 26. 9. 1997, 30. 10. 1997, 28. 11. 1997, 30. 12. 1997, 28. 1. 1998, 29. 6. 1998, za 1-12 měsíc roku 1998 dne 27. 2. 1998, 20. 8. 1998, 27. 3. 1998, 15. 6. 1998, 29. 4. 1998, 20. 8. 1998, 27. 5. 1998, 29. 6. 1998, 29. 7. 1998, 26. 8. 1998, 29. 9. 1998, 27. 10. 1998, 11. 6. 1999, 27. 11. 1998, 11. 6. 1999, 29. 12. 1998, 1. 6. 1999, 9. 7. 1999, 27. 1. 1999, 11. 8. 1999, za 1-12 měsíc roku 1999 dne 1. 3. 1999, 1. 6. 1999, 26. 3. 1999, 11. 6. 1999, 27. 4. 1999, 11. 6. 1999, 26. 5. 1999, 27. 4. 2000, 28. 6. 1999, 27. 7. 1999, 13. 8. 1999, 27. 8. 1999, 28. 9. 1999, 26. 10. 1999, 26. 11. 1999, 28. 12. 1999, 27. 1. 2000,
a to užitím níže uvedených zfalšovaných 48 ks faktur, jakoby vystavených spol. T. p. O., IČ XY, jako údajného dodavatele prodávaného zboží – pohonných hmot
|
p.č.
|
č. fa. B.
|
č. faktury dodavatele T.
|
fakturovaná částka v Kč
|
den vystavení faktury
|
DPH v Kč
|
|
1
|
51868
|
250411
|
57 759 170,11
|
8.11.1996
|
10 415 588,05
|
|
2
|
51869
|
250412
|
95 587 286,76
|
28.11.1996
|
17 237 051,71
|
|
3
|
52065
|
250413
|
77 497 615,92
|
2.12.1996
|
13 974 979,92
|
|
4
|
52149
|
250427
|
12 324 805,88
|
30.11.1996
|
2 222 505,98
|
|
5
|
52150
|
250428
|
5 426 670,48
|
30.11.1996
|
978 579,92
|
|
6
|
52152
|
250491
|
10 876 078,50
|
18.12.1996
|
1 961 260,06
|
|
7
|
10237
|
450012
|
93 762 006,62
|
8.1.1997
|
16 907 902,83
|
|
8
|
10995
|
52016
|
54 395 318,90
|
28.3.1997
|
9 808 991,93
|
|
9
|
10996
|
52017
|
21 741 192,76
|
28.3.1997
|
3 920 542,96
|
|
10
|
11106
|
52020
|
53 842 889,14
|
19.4.1997
|
9 709 373,45
|
|
11
|
11423
|
52022
|
52 837 531,12
|
5.5.1997
|
9 528 079,38
|
|
12
|
11424
|
52023
|
20 341 826,89
|
20.5.1997
|
3 668 198,29
|
|
13
|
11704
|
52024
|
55 083 661,00
|
28.5.1997
|
9 933 119,2
|
|
14
|
11705
|
52025
|
54 608 637,99
|
16.6.1997
|
9 847 459,31
|
|
15
|
11706
|
52026
|
22 351 493,91
|
19.6.1997
|
4 030 597,26
|
|
16
|
12556
|
52029
|
13 283 682,40
|
8.8.1997
|
2 395 418,13
|
|
17
|
12557
|
52027
|
14 015 296,80
|
1.8.1997
|
2 527 348,61
|
|
18
|
12558
|
52031
|
24 387 274,00
|
27.8.1997
|
4 397 705,15
|
|
19
|
12559
|
52030
|
52 778 695,35
|
15.8.1997
|
9 517 469,65
|
|
20
|
12560
|
52028
|
23 341 876,90
|
1.8.1997
|
4 209 190,92
|
|
21
|
12752
|
52033
|
24 901 512,35
|
9.9.1997
|
4 490 436,65
|
|
22
|
12753
|
52034
|
54 354 533,00
|
15.9.1997
|
9 801 637,13
|
|
23
|
13206
|
52035
|
54 929 189,00
|
31.10.1997
|
9 905 263,8
|
|
24
|
13207
|
52036
|
15 840 911,00
|
31.10.1997
|
2 856 558,01
|
|
25
|
13208
|
52037
|
56 060 038,00
|
31.10.1997
|
10 109 187,33
|
|
26
|
13608
|
52038
|
56 280 401,56
|
30.11.1997
|
10 148 924,87
|
|
27
|
15309
|
52039
|
56 789 680,00
|
31.1.1998
|
10 240 761,96
|
|
28
|
15500
|
52040
|
59 281 541,16
|
28.2.1998
|
10 690 113,98
|
|
29
|
15630
|
52041
|
11 795 422,25
|
28.2.1998
|
2 127 043,36
|
|
30
|
15631
|
52042
|
24 037 793,18
|
28.2.1998
|
4 334 684,02
|
|
31
|
15632
|
52043
|
23 446 625,13
|
28.2.1998
|
4 228 079,94
|
|
32
|
15633
|
52044
|
23 786 071,76
|
28.2.1998
|
4 289 291,63
|
|
33
|
15949
|
52046
|
49 706 881,13
|
31.3.1998
|
8 963 535,94
|
|
34
|
15950
|
52045
|
23 281 584,24
|
31.3.1998
|
4 198 318,47
|
|
35
|
16363
|
52047
|
53 179 960,00
|
30.4.1998
|
9 589 828,77
|
|
36
|
16364
|
52048
|
19 899 675,00
|
30.4.1998
|
3 588 466,06
|
|
37
|
16366
|
52049
|
22 854 635,00
|
30.4.1998
|
4 121 327,63
|
|
38
|
16367
|
52050
|
22 093 479,00
|
30.4.1998
|
3 984 069,87
|
|
39
|
16369
|
52051
|
22 332 002,40
|
30.4.1998
|
4 027 082,4
|
|
40
|
16370
|
52052
|
24 161 880,00
|
30.4.1998
|
4 357 060,4
|
|
41
|
16371
|
52053
|
23 442 578,00
|
30.4.1998
|
4 227 350,14
|
| | | | | |
|
42
|
16731
|
52056
|
51 903 397,70
|
31.5.1998
|
9 359 629,1
|
|
43
|
16735
|
52055
|
31 497 223,20
|
31.5.1998
|
5 679 827,14
|
|
44
|
16738
|
52054
|
23 046 783,60
|
31.5.1998
|
4 155 977,36
|
|
45
|
17647
|
52058
|
57 656 342,00
|
31.7.1998
|
10 397 045,28
|
|
46
|
17648
|
52059
|
44 195 953,90
|
31.7.1998
|
7 969 762,19
|
|
47
|
17649
|
52060
|
52 404 815,10
|
31.7.1998
|
9 450 048,62
|
|
48
|
17650
|
52061
|
16 294 094,80
|
31.7.1998
|
2 938 279,39
|
| | |
1 815 698 014,89
| |
327 420 954,15
|
ač věděl, že nárokovaný odpočet daně z přidané hodnoty je uplatňován neoprávněně, protože k obchodním případům dle jednotlivých uvedených faktur ve skutečnosti nedocházelo, kdy tyto faktury byly sice zaneseny do účetnictví společnosti B., avšak nebyly zaúčtovány do účetnictví společnosti T. p. O. jako jejich údajného výstavce,
přičemž z rozhodnutí obž. M. V. za společnost B. bylo, na základě výše uvedených zfalšovaných 48 faktur, podáním Přiznání daně z přidané hodnoty společnosti B., u Finančního úřadu Praha 6, uplatněno vyplacení částky v celkové výši 327.420.954,15 Kč,
kdy na tomto základě byla ke škodě státu - České republiky vyplacena Finančním úřadem pro Prahu 6 společnosti B. převodem na její účet č. XY, za jednotlivá zdaňovací období:
1. k měsíci prosinec 1996 dne 26. 2. 1997 částka ve výši 4.908.200,- Kč,
2. k měsíci březen 1997 dne 23. 5. 1997 částka ve výši 2.159.883,- Kč,
3. k měsíci květen 1997 dne 25. 7. 1997 částka 2.219.312,- Kč,
4. k měsíci červen 1997 dne 19. 8. 1997 částka ve výši 93.244,- Kč,
5. k měsíci leden 1998 dne 3. 9. 1998 částka ve výši 44.421,- Kč,
6. k měsíci březen 1998 dne 3. 9. 1998 částka ve výši 272.235,- Kč,
7. k měsíci prosinec 1998 dne 24. 2. 1999 částka ve výši 7.120.472,- Kč,
celkově tedy částka ve výši 16.817.767,- Kč, o kterou byla spol. B. ovládaná obž. M. V., bezdůvodně obohacena, když odhalením trestné činnosti bylo dalším škodám vůči státu – České republice státními orgány zabráněno.
Za shora uvedený zvlášť závažný zločin uložil Vrchní soud v Praze obviněnému podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let.
Současně mu byl podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí poloviny majetku.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost ČEPRO a. s., se sídlem Dělnická 213/12, 170 00 Praha 7 – Holešovice, IČ: 60193531, zastoupená JUDr. Jaromírem Císařem, AK Císař, Češka, Smutný s. r. o., se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 00 Praha 4, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do výroku o vině z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Obviněný v úvodu dovolání nejprve shrnuje průběh trestního řízení. Předně upozorňuje, že jeho trestní stíhání bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2014, sp. zn. 10 T 1/2013, podle §223 odst. 1 tr. ř. za použití §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno, a to pro skutek, ve kterém bylo spatřováno spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle obžaloby měl dopustit s M. K. Předmětné rozhodnutí bylo na základě stížnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 3 To 30/2015 a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze. Obviněný zdůrazňuje, že podle jeho názoru rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 10 T 1/2013, bylo věcně správné. Namítá, že pokud soudy nižších stupňů následně ve věci rozhodly odsuzujícím rozsudkem, učinily tak na základě nesprávného právního posouzení skutku, na což soud druhého stupně upozorňoval ve svém odvolání. Proto jsou v dané věci dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Obviněný následně konstatuje, že jeho dovolání směřuje výslovně ke skutečnostem, které se vztahují k rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 ohledně jednání pod bodem II. obžaloby, kterým byl uznán vinným. Zdůrazňuje, že procesním postupem Městského soudu v Praze došlo k vyloučení dílčího útoku pokračujícího trestného činu ze společného řízení v souladu s §23 odst. 1 tr. ř., což je procesní postup, který je možný. Poté dovolatel uvádí, že amnestii prezidenta republiky ve formě abolice je třeba považovat za hmotněprávní institut, takže podle jeho názoru zanikla v souladu s čl. II. amnestie prezidenta republiky trestnost celého pokračujícího trestného činu, tedy všech jeho dílčích útoků, jestliže aspoň pro část jednání, tj. alespoň pro jeden jeho dílčí útok, bylo vedeno neskončené trestní stíhání, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více jak 8 let. Ve vztahu k jeho osobě se jedná o takový případ, když za takový dílčí útok považuje skutek pod bodem I. obžaloby, ohledně něhož došlo k pravomocnému zastavení trestního stíhání z důvodu použití rozhodnutí o amnestii prezidenta republiky. V tomto směru obviněný opětovně poukazuje na námitky, které uplatnil k rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 3 To 30/2015, když za zásadní považuje ustanovení §116 tr. zákoníku a jeho porušení rozhodnutími soudy nižších stupňů.
Obviněný namítá, že se soudy nižší instance nezabývaly jeho argumentací ohledně předpokladů použití amnestie prezidenta republiky a jejich rozhodnutí v tomto směru zůstalo bez odůvodnění. Proto považuje za vhodné opakovaně poukázat na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a její použití na skutek bodu II. obžaloby. Ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 3 To 30/2015, poukazuje na tři zásadní nedostatky. První spatřuje v tzv. instanční závaznosti rozhodnutí nadřízeného soudu podle §264 tr. ř., kdy soud nižší instance musí respektovat názor soudu vyšší instance. Protože hodnocení skutků podle hmotného práva ze strany Vrchního soudu v Praze je podle jeho přesvědčení právně nekonzistentní, tak nebylo možno aplikovat ustanovení §264 tr. ř. Druhý nedostatek podle obviněného spočívá v odvození závěru o samostatné právní kvalifikaci skutku z okolnosti (týkající se problematiky společného řízení), z níž takový kategorický závěr vyvozovat nelze. Jedná se tak o pouhou domněnku, jež odporuje ustálenému výkladu trestního řádu. Jako třetí a poslední problém uvádí závěr vyjádření vrchního soudu ohledně čl. II. rozhodnutí prezidenta republiky, jež vychází pouze z jednoho rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se opírá o jeden odborný článek zastávající ojedinělý názor, že amnestie je procesněprávním institutem, a nikoliv institutem hmotněprávním. Jedná se o ojedinělý právní názor, se kterým nesouhlasí.
Stran námitky instanční závaznosti (viz §264 tr. ř.) odkazuje na názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01, podle něhož nerespektování právního názoru nebo pokyny nadřízeného soudu představuje porušení principu dvojinstančnosti řízení a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavní intenzity. Podle dovolatele se ovšem procesní závaznost soudního rozhodnutí týká konkrétní věci, kterou je třeba odlišovat od tzv. obecné závaznosti, která je v našem právním řádu stanovena toliko na ústavní úrovni v souvislosti s rozhodováním Ústavního soudu. Dále konstatuje, že právní názor soudu musí být vyjádřen jasně, srozumitelně a právní úvahy, o které se opírá, musí být konzistentní, nikoliv protichůdné. Těmto kritériím rozhodnutí Vrchního soudu v Praze neodpovídá, když tento soud dospěl k závěru, že se jedná o dva samostatné trestné činy, přičemž v závěru svého rozhodnutí ovšem tento závěr zpochybňuje (viz str. 9). Za takové situace nemohl být soud prvního stupně vázán podle §264 odst. 1 tr. ř. právním názorem nadřízeného soudu, neboť tento nestojí na logickém základě. Takový nelogický názor Vrchní soud v Praze vyslovil ve svém slovním komentáři k podané obžalobě – že se jedná o dva samostatné trestné činy, ovšem na str. 9 svého rozhodnutí uvádí, že jde o dva samostatné skutky v pokračování.
Ve vztahu k dalšímu namítanému pochybení Vrchního soudu v Praze obviněný namítá, že vychází evidentně z neplatné právní úpravy při vyloučení věci ze společného řízení. Městský soud v Praze se sklonil k názoru dvou samostatných trestných činů, jak výslovně uvedl Vrchní soud v Praze, tedy že se nejedná o pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku (pod bodem I. a II. obžaloby). Vrchní soud tento právní názor akceptoval, když ho odůvodnil pouze jediným faktem, a to tím, že Městský soud v Praze jednání popsané pod bodem II. obžaloby vyloučil k samostatnému řízení a poté zastavil z důvodu použití amnestie trestní stíhání o skutku uvedeném pod bodem I. obžaloby. Takové zdůvodnění ovšem postrádá racionální základ a podle obviněného je pravděpodobně výsledkem chybného výkladu §23 odst. 1 tr. ř. Vyloučení věci ze společného řízení takový význam nemá a Vrchní soud v Praze evidentně vychází z neplatné právní úpravy, přičemž poukazuje na změnu §11 a §12 tr. ř. velkou novelou trestního řádu. Podle současné právní úpravy nelze z vyloučení věci dovozovat, že soud nepovažuje dané skutky za pokračování v trestném činu, neboť vyloučení dílčího útoku pokračujícího trestného činu ze společného řízení je v souladu s §23 odst. 1 tr. ř. možné. Obviněný považuje hodnocení usnesení Městského soudu v Praze Vrchním soudem v Praze za chybné.
Současně zdůrazňuje pochybení Vrchního soudu v Praze, který převzal závěry jediného rozhodnutí Nejvyššího soudu (ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013), které se zabývá čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a názorem o procesněprávním pojetí amnestie namísto hmotněprávního pojetí. Právní názor vyslovený v tomto citovaném rozhodnutí vychází z článku uveřejněného v časopise Trestněprávní revue od autorů T. Gřivny a Říhy, z něhož argumentačně vychází. Podle obviněného se ovšem jedná o ojedinělý právní názor, přičemž poměrně podrobně rozebírá výklad amnestie prezidenta republiky. Zdůrazňuje, že pokud je amnestie ve formě abolice hmotněprávním institutem, způsobila zánik celého pokračujícího trestného činu, jestliže alespoň pro část jednání bylo vedeno pravomocně neskončené trestní stíhání, od něhož uplynulo více jak 8 let od jeho zahájení k 1. 1. 2013. V případě, že by abolice byla procesněprávním institutem, nezanikla trestnost všech dílčích útoků pokračujícího trestného činu, ale hmotněprávní účinky spočívající v zániku trestní odpovědnosti se vztahují pouze na ty dílčí otázky, od jejichž trestního stíhání k 1. 1. 2013 uplynulo více jak 8 let. Obviněný se přiklání k hmotněprávnímu pojetí a poukazuje na řadu trestněprávních učebnic řešících tuto naznačenou otázku.
K abolici dále dodává, že jí zaniká trestnost činu se všemi důsledky a nelze hovořit pouze o překážce stíhatelnosti. Zmiňuje i další formy amnestie (agraciace a rehabilitace), jejichž důsledkem je zánik práva na výkon trestu. Jestliže tyto jsou hmotněprávním institutem, musí jím být i abolice, neboť se týká viny pachatele (per argumentum a minori ad maius). Jako další tvrzení pro svůj závěr o hmotném pojetí abolice uvádí, že amnestovaného nelze posuzovat jako recidivistu ve smyslu §42 písm. p) tr. zákoníku. V neposlední řadě poukazuje na dlouhou dobu od uplynutí od trestné činnosti, a to 23 let.
Dále obviněný uvádí, že poukázal v odůvodnění svého odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 10 T 1/2013, na velké množství pochybení tohoto soudu při hodnocení důkazů, když poukazoval na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištění a skutečným obsahem provedených důkazů. Na skutečnostech uvedených ve svém odvolání nemá proto důvod nic neměnit. Současně poukazuje na dobu, která uplynula od spáchání trestného činu a že na délce trestního řízení nenese žádnou vinu a že to byl právě Městský soud v Praze, který nese vinu na neúměrné délce trestního řízení, neboť tento nechal vypracovat znalecký posudek ohledně jeho zdravotního stavu, ačkoliv vyjádřil, že je připraven se účastnit hlavního líčení přes svůj zdravotní stav.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2019, sp. zn. 3 To 99/2018, a věc podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil Vrchnímu soudu v Praze, aby ji znovu projednal a rozhodl, popř. aby sám rozhodl podle §223 odst. 1, §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. o zastavení jeho trestního stíhání pro skutek, ve kterém bylo spatřováno spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se podle obžaloby měl dopustit společně s M. K., jehož se měl dopustit skutkem pod bodem II. obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 2 NZO 21/2019, nejprve shrnul průběh trestního řízení, uplatněné dovolací důvody a argumenty dovolatele.
V úvodu podaného vyjádření státní zástupce vymezuje, jaká rozhodnutí lze napadnout v rámci dovolacího řízení ve smyslu §265a odst. 1 tr. ř., přičemž konstatuje, že dovolatel téměř výhradně ve svých námitkách polemizuje a napadá usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015 sp. zn. 3 To 30/2015, kterým bylo, mimo jiné, podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2014, č. j. 10 T 1/2013-2286 a Městskému soudu v Praze bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Jedná se ovšem o rozhodnutí, které nepředstavuje rozhodnutí ve věci samé a z tohoto pohledu by bylo na místě podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Z kontextu celého podaného dovolání je ovšem zřejmé, že obviněný napadá rovněž usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2019, sp. zn. 3 To 99/2018, které je pravomocným druhostupňovým rozhodnutím ve věci samé. I z pohledu tohoto naznačeného závěru nicméně státní zástupce zdůrazňuje, že námitkou obviněného ohledně nesprávného vyjádření právního názoru podle §264 odst. 1 tr. ř., se nelze v dovolacím řízení zabývat, když rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 3 To 30/2015, není rozhodnutím ve věci samé.
Ve vztahu k ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvádí, že tento nemůže být v předmětné věci naplněn, neboť Vrchní soud v Praze ve věci nerozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku.
Stran námitky, že jednání pod bodem I. a II. obžaloby je nutno posuzovat jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu a že na skutek pod bodem II. obžaloby se vztahuje amnestie prezidenta republiky státní zástupce uvádí, že tyto pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně podřadit lze, když by taková argumentace mohla být podřazena rovněž pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Následně se věnuje rovněž vymezení pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku. Po přezkoumání věci (obžaloby a soudních rozhodnutí) se státní zástupce přiklání k právnímu názoru státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského soudu v Praze spočívajícího v tom, že jednání popsaná v bodech I. a II. obžaloby je nutno posuzovat jako dílčí útoky pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku, takže v tomto dílčím bodě lze námitkám dovolatele přisvědčit.
Za stěžejní námitku dovolatele považuje jeho právní závěr týkající se dopadu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 na jeho trestní stíhání, když zároveň znění čl. II. amnestie prezidenta republiky doslovně cituje. Státní zástupce posléze věnuje pozornost §11 odst. 1 písm. a), 3 tr. ř. a §12 odst. 12 tr. ř. ve vztahu k pokračujícímu dílčímu útoku. Shrnuje použitou argumentaci obviněného k hmotněprávnímu pojetí abolice, přičemž uvádí, že se přes argumenty dovolatele přiklání k právnímu názoru zastávanému autory článku „Amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 vyhlášená pod č. 1/2013 Sb.“ zveřejněného v časopisu Trestněprávní revue č. 2/2013, že v případě amnestie jde o procesní institut s hmotněprávními důsledky. Zároveň zdůrazňuje, že na rozhodnutí o amnestii ze dne 1. 1. 2013 nelze zcela vztáhnout dosavadní judikaturu a názory vyjádřené v odborné literatuře, neboť §12 odst. 12 a §11 odst. 3 tr. ř. z procesního hlediska zásadně změnily pojetí (od 1. 1. 2002) a procesní nakládání s dílčím útokem pokračování v trestném činu, když od této změny právní úpravy (1. 1. 2002) do doby vyhlášení amnestie ze dne 1. 1. 2013 žádná amnestie vyhlášena nebyla. Podstatné podle jeho názoru je, že §11 a §12 tr. ř. nedávají orgánům činným v trestním řízení žádnou volbu procesního postupu, ale naopak je povinností těchto orgánů v intencích těchto ustanovení postupovat. Konstatuje, že amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky jako „jiný právní předpis ‚sui generis‘ jen konkretizuje obecnou právní úpravu obsaženou v trestním řádu, na niž musí navazovat. Důležitým argumentem pro tento závěr je nepochybně skutečnost, že vyhlašovateli této konkrétní amnestie musel nepochybně být znám obsah ustanovení §11 odst. 1 písm. a), odst. 2 a §12 odst. 12 tehdy účinného trestního řádu a v případě, že by chtěl pod čl. II. rozhodnutí o amnestii podřadit všechny dílčí útoky pokračujících trestných činů, nebránilo mu nic v tom tuto skutečnost v příslušném článku rozhodnutí o amnestii vyjádřit. Ve vtahu k použitým námitkám obviněného poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 8 Tdo 661/2013 a také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 4 Tdo 616/2013), když současně konstatuje, aplikace konkrétního rozhodnutí o amnestii přísluší výhradně soudu a autoritativní výklad jednotlivých pojmů tohoto rozhodnutí v konečném důsledku Nejvyššímu soudu, resp. Ústavnímu soudu.
S ohledem na shora učiněné závěry státní zástupce uzavírá, že skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně je nutné posuzovat jako dílčí útok trestného činu v pokračování v souladu s §116 tr. zákoníku. Při aplikaci čl. II. rozhodnutí o amnestii je zjevné, že se jedná o trestný čin, na nějž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let, nicméně od zahájení trestního stíhání (11. 12. 2006) obviněného k 1. 1. 2013 neuplynulo více než 8 let. Proto tedy na tento skutek (trestný čin) nelze aplikovat čl. II rozhodnutí o amnestii, neboť všechny podmínky obsažené v tomto článku musí být splněny kumulativně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 8 Tdo 994/2013), což se v dané věci nestalo.
V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedl, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil rovněž souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Následně přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se použití amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 č. 1/2013 Sb., na skutek uvedený pod bodem II. obžaloby, kterým byl uznán vinným rozsudky soudů nižších stupňů. Zde je na místě vhodné uvést, že obviněný sice výslovně použil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který uplatněnou argumentaci nelze zcela podřadit, když v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je namítáno nesprávné právní posouzení skutku, tedy nesprávná aplikace trestního zákona, nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení skutku. Z pohledu tohoto závěru je možno uplatněnou argumentaci vztáhnout pod tento uplatněný dovolací důvod pouze stran otázky pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku. Přestože obviněný expressis verbis necitoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je z obsahu podaného dovolání a použité argumentace zřejmé, že obviněný fakticky slovně uplatňuje i tento dovolací důvod, který je možné uplatnit, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V podstatě jde o případy, kdy bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, které nebylo zastaveno, ačkoliv existoval některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1, 2 a 5 (např. amnestie, promlčení) nebo §11a tr. ř., kde jsou taxativně, pozitivně a výslovně vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady týkající se průběhu trestního stíhání (např. absence obligatorních náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání apod.) nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. - srov. rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že přestože obviněný nepodřadil tuto dovolací námitku pod příslušný dovolací důvod, který byl ovšem obsahově naplněn, když podstata jeho dovolací argumentace vyplývá ze slovního vyjádření, není vyloučeno přezkoumání této námitky v rámci řízení o dovolání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1105/2015). Proto Nejvyšší soud přistoupil k věcnému přezkoumání i této dovolací námitky, ačkoliv obviněný výslovně neodkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Ve vztahu ke zbývající argumentaci je možno uzavřít, že tato nelze pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů uvedený v §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. podřadit.
Na úvod považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že v souladu s §265a odst. 1 tr. ř. lze podat dovolání pouze proti rozhodnutím splňující zákonné podmínky. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, proto ho nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí a z jakýchkoli důvodů, neboť není univerzálním prostředkem k nápravě všech tvrzených vad a všech rozhodnutí. Rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí splňovat současně a kumulativně stanovené podmínky (jde o rozhodnutí soudu, rozhodnutí bylo učiněno ve věci samé, rozhodnutí je již pravomocné, soud rozhodl ve věci ve druhém stupni, zákon připouští dovolání proti takovému rozhodnutí). Dovolání vždy směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně a podle toho, jak tento soud rozhodl, a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci napadáno, může směřovat současně též proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Z pohledu shora naznačených závěrů je možno konstatovat, že v projednávaném případě bylo možné podat dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2019, sp. zn. 3 To 99/2018, nikoliv proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 3 To 30/2015. Obviněný však převážnou část námitek a použité argumentace vztahuje k druhému ze shora uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které nelze dovoláním napadnout. Nejvyšší soud se proto zabýval pouze částí podaného mimořádně opravného prostředku vztahující se k posouzení bodu I. a II. obžaloby z pohledu k §116 tr. zákoníku jako pokračujícího trestného činu či dvou samostatných skutků, a tudíž dvou trestných činů a otázkou možnosti použití amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 vůči jednání pod bodem II. obžaloby.
Nejvyšší soud se musel vypořádat s kvalifikací jednání obviněného pod body I. a II. obžaloby z toho pohledu, zda se jedná o dva samostatné skutky či dva dílčí útoky jednoho pokračujícího skutku a s námitkou obviněného ohledně použití amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, konkrétně k bodu II. obžaloby, tj. k jednání, pro které nebylo trestní stíhání pravomocně zastaveno soudy nižších stupňů jako v případě bodu I. obžaloby.
Obecně je třeba uvést, že podstatou podaného dovolání je řešení otázky, v jakých případech je možné aplikovat článek II. amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a zda v projednávané věci byly splněny podmínky pro jeho použití. Proto je potřeba zmínit, že právo prezidenta republiky udílet amnestii je zakotveno v čl. 63 písm. k) Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“), podle něhož prezident má právo udělovat amnestii. Jde o akt aplikace práva, který vykazuje určité normativní prvky. K otázce povahy tohoto individuálního aktu prezidenta srov. např. usnesení Pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/2013, má hromadnou povahu [na rozdíl od milosti podle §62 písm. g) nebo 63 písm. j) Ústavy, která se týká jen individuálních osob] tzn., že směřuje vůči blíže nevymezenému počtu osob, které však musí splňovat podmínky stanovené v amnestijním rozhodnutí, srov. Klíma, K. et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009 s. 493. Na základě ústavního zákona č. 71/2012 Sb. byl s účinností od 1. 10. 2012 nově v ustanovení §63 odst. 3 Ústavy zakotven požadavek i ve vztahu k amnestii podle čl. 63 písm. k) Ústavy na spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
Článek II. amnestie prezidenta ze dne 1. 1. 2013 je aboličním rozhodnutím, tj. příkazem, aby se trestní stíhání nezahajovalo nebo aby se v již zahájeném trestním stíhání nepokračovalo. V případě jeho aplikace se postupuje podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii.
Z uvedeného je zřejmé, že právo prezidenta na vymezení podmínek abolice, za nichž se nemají konat trestní stíhání, tj. stanovení rozsahu konkrétního aboličního rozhodnutí, není Ústavou nikterak ohraničeno. Může být proto v každém konkrétním rozhodnutí o amnestii využito v jiném rozsahu a za jiných podmínek, než tomu bylo v předešlých amnestiích, a tudíž je i dopad každé konkrétní amnestie v tomto ohledu jiný. Z těchto důvodů je nutné konkrétní rozhodnutí prezidenta o amnestii aplikovat v souladu s jeho zněním, jak bylo vyhlášeno.
Přezkoumávaný článek II amnestie ze dne 1. 1. 2013 byl vyhlášen ve znění „nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let“. Z jeho dikce je tedy zřejmé, že vyjadřuje splnění kumulativních podmínek, které musí být v každé konkrétní trestní věci dány pro to, aby mohl být použit, tzn. aby mohly nastat následky v tomto článku předpokládané a ve svých důsledcích realizované prostřednictvím ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. o zastavení trestního stíhání.
K tomu je třeba uvést, že podmínka článku II. spočívající ve znaku „pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let“, používá pojem „trestní zákoník“, ač již z povahy této abolice je zřejmé, že se vztahuje na trestní stíhání, která byla zahajována v době před nabytím účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, tj. ke dni 1. 1. 2010 (dále jen „trestní zákoník“), jak tomu bylo i u obviněného. Nejvyšší soud v tomto případě používá gramatický výklad tohoto článku amnestie, kde je výslovně použit pojem „trestní zákoník“, a proto shodně s Vrchním soudem v Praze, resp. Městským soudem v Praze, vychází ze sazby za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, která nepřevyšuje deset let. Tomuto výkladu nasvědčuje i výklad logický, neboť prezident měl v úmyslu zastavit trestní stíhání pro trestné činy, ohledně nichž muselo být zahájeno trestní stíhání podle trestního zákona. Z toho tedy vyplývá, že chtěl použít trestní sazby aktuálně stanovené ke dni vyhlášení amnestie v trestním zákoníku, aby byla zachována zásada obecné rovnosti a spravedlnosti. Z těchto důvodů je třeba vykládat pojem „trestní zákoník“ v článku II. amnestie, vztahující se k trestným činům s trestní sazbou odnětí svobody nepřevyšující deset let tak, že se tím míní trestní sazby za trestné činy stanovené v trestním zákoníku ke dni vyhlášení amnestie prezidenta republiky.
Další podmínkou, kterou je třeba pro použití amnestie v případě obviněného posuzovat, je, zda se u něj jedná o „neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let“. Z toho vyplývá, že článek II. amnestie je formulován tak, že dopadá jen na neskončené trestní stíhání, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, ale „s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému“.
Neskončeným trestním stíháním ve smyslu §12 odst. 10 tr. ř. se rozumí ta část trestního řízení, která počíná zahájením trestního stíhání (sdělením obvinění), tj. usnesením o zahájení trestního stíhání vůči osobě, u níž je dostatečně odůvodněn závěr, že spáchala trestný čin (§160 tr. ř.) až do právní moci rozsudku (§120, §139 tr. ř.), tzn. i trestního příkazu (§314e odst. 7 tr. ř.), případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé, které bylo učiněno orgánem činným v trestním řízení. Jedná se o usnesení o zastavení trestního stíhání (§172 a další tr. ř.), postoupení věci jinému orgánu [§171, §188 odst. 1 písm. f) tr. ř., a další].
Jak již bylo konstatováno, článek II. amnestijního rozhodnutí používá pojem zahájení trestního stíhání, které se vždy zahajuje pro určitý skutek (§160 tr. ř.), o němž se rozhoduje ve vztahu ke konkrétnímu obviněnému. Od okamžiku zahájení trestního stíhání je třeba rozhodovat pouze o skutku (ve vztahu ke konkrétnímu obviněnému), pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Proto, je-li ve společném řízení (§20 tr. ř.) projednáváno více skutků, je zapotřebí se zabývat tím, kdy bylo pro konkrétní skutek zahájeno trestní stíhání, u každého skutku samostatně a ke každému z nich se individuálně musí posuzovat, zda od zahájení trestního stíhání uplynula doba 8 let či nikoliv. Může tak nastat situace, že abolice dopadá na trestní stíhání pro jeden skutek, zatímco na ostatní, které tuto časovou podmínku nesplňují, amnestie nedopadá, byť o nich bylo vedeno společné řízení (srov. Gřivna., T., Říha., J. Amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 vyhlášená pod č. 1/2013 Sb. Trestněprávní revue, 2013, č. 2, s. 37). Z těchto důvodů je nutné vzhledem k ustanovení §160 odst. 1, 5 tr. ř. při posuzování podmínky délky trestního stíhání z hlediska článku II. amnestie určovat okamžik zahájení trestního stíhání u každého skutku samostatně a to ke každému obviněnému.
Tato zásada se plně uplatňuje i u pokračujícího trestného činu (§116 tr. zákoníku), neboť podle §12 odst. 12 tr. ř. se skutkem v procesním smyslu rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. V této souvislosti lze jen poznamenat, že v teorii není otázka, zda je abolice pojmem hmotněprávním nebo procesněprávním, jednoznačná a názory na ni se různí (srov. Gřivna, T., Říha., J. Amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 vyhlášená pod č. 1/2013 Sb. Trestněprávní revue, 2013, č. 2, s. 37). Z hlediska hmotněprávního jde stále o jeden skutek a o jeden trestný čin. Hledisko hmotněprávní má zde ovšem své místo jen v posouzení, zdali „zbývající“ útoky pokračujícího trestného činu naplňují samy o sobě – bez části útoků, na které dopadá amnestie – znaky trestného činu. Se zřetelem na povahu procesního ustanovení §12 odst. 12 tr. ř. ve spojitosti s ustanovením §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož se ohledně abolice rozhoduje, a s přihlédnutím k zásadě vymezené v §11 odst. 3 tr. ř. je nutno zahájení trestního stíhání ve vztahu k naplnění podmínky abolice (článku II amnestie) zkoumat v případě pokračujícího trestného činu u každého dílčího útoku pokračujícího trestného činu zvlášť (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 4 Tdo 616/2013). To v praxi může znamenat, že u některých dílčích útoků pokračujícího skutku uplynula od okamžiku u nich zahájeného trestního stíhání doba delší 8 let, kdežto u jiných, pro které bylo trestní stíhání zahájeno později, tomu tak není. Proto je možné při splnění dalších hledisek tohoto článku amnestie abolici použít jen pro některé z dílčích útoků pokračujícího trestného činu a ohledně jiných dílčích útoků nikoliv. Naznačený závěr má za následek, že následně bude nutné u dílčích útoků, pro které nebylo zastaveno trestní stíhání podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., nově posuzovat, o jaký trestný čin se bude jednat.
K pokračování v trestném činu obecně Nejvyšší soud připomíná, že podle §116 tr. zákoníku se jím rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem pachatelé naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Tato definice pokračování je v §116 tr. zákoníku formulována naprosto zřetelně tak, aby nedošlo k pochybnostem ohledně kvalifikace zejména přísnější trestní sazby. Jestliže tedy protiprávní jednání splňuje všechny podmínky pokračování, je možné, aby každým z dílčích útoků došlo k naplnění určité skutkové podstaty trestného činu ve všech znacích, nebo teprve souhrn jednotlivých útoků odpovídá znakům skutkové podstaty pokračujícího trestného činu. U pokračování v trestném činu není mnohost útoků znakem skutkové podstaty, ale je formou provedení konkrétního trestného činu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1154/2006 (uveřejněné pod č. 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Každý dílčí útok musí mít všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 7 Tz 215/99 (uveřejněné pod č. 3/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], když ovšem každý z dílčích útoků musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu, a to popř. i různé alternativy téhož ustanovení [srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 1960, sp. zn. 4 To 214/60 (uveřejněné pod č. 35/1961 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/95 (uveřejněné pod č. 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. Ndt 72/88 (uveřejněné pod č. 22/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
V dané věci je třeba zdůraznit, že obviněný především namítá, že skutek pod bodem I. a II. obžaloby představuje jeden pokračující skutek z pohledu ustanovení §116 tr. zákoníku, přičemž v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 10 T 1/2013, když obviněný zároveň vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 3 To 30/2015, kterým bylo vysloveno, že v posuzovaném případě jednání obviněného pod bodem II. představuje samostatný skutek. Přestože, jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 3 To 30/2015, neboť se nejedná o rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním (viz §265a tr. ř.), tak je třeba zdůraznit, že stejnou námitku uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání, přičemž soud druhého stupně odkázal v tomto směru na své předchozí rozhodnutí ohledně vztahu bodu I. a II. obžaloby, když dospěl k závěru, že se jedná o dva samostatné skutky, přičemž své závěry řádně odůvodnil (viz str. 11, bod 10. rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud v tomto směru považuje za vhodné uvést, že se se závěry soudu druhého stupně v tomto směru zcela ztotožňuje. Pokud obviněný namítá určitou rozporuplnost rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 3 To 30/2015 je třeba uvést, že jeho námitky jsou zcela liché. Vrchní soud v Praze totiž zcela jednoznačně dospěl k závěru, že se v případě skutku pod bodem I. a II. obžaloby jedná o dva samostatné skutky, když toliko pro určité upřesnění rozvedl, že i pokud by jednání pod bodem I. a II. obžaloby vykazovalo znaky jednoho pokračujícího skutku, jak nyní tvrdí obviněný, tak by to nemělo vliv na možnost aplikace čl. II amnestie ze dne 1. 1. 2013, když rozvedl své úvahy z pohledu ustanovení §11 odst. 3 tr. ř. (dříve §11 odst. 2 tr. ř.) a §12 odst. 12 tr. ř. Jinak vyjádřeno, Vrchní soud v Praze jen považoval za vhodné objasnit, že i v případě, že by skutky pod bodem I. a II. obžaloby naplňovaly znaky jednoho pokračujícího trestného činu, tak by tato skutečnost neměla vliv na možnost použití amnestie ze dne 1. 1. 2013, konkrétně čl. II. této amnestie. K námitce obviněného ohledně charakteru amnestie jako hmotněprávního institutu, tedy nikoliv procesněprávního institutu, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že úvahy obviněného pomíjejí změny právní úpravy, ke kterým došlo od 1. 1. 2002. V tomto směru je třeba především uvést, že došlo k procesní změně pojetí skutku (viz §12 odst. 12 tr. ř.) a postupu v případě zastavení trestního stíhání ohledně některého dílčího skutku (viz §11 odst. 2 tr. ř. do 31. 12. 2013, nyní §11 odst. 3 tr. ř.). Tato změna pojetí skutku a důsledku zastavení trestního stíhání ohledně některého z dílčích útoků pak má za následek změnu pojetí skutku v tom smyslu, že zastavení trestního stíhání ohledně některého dílčího útoku pokračujícího skutku neznamená zastavení trestního stíhání ohledně celého skutku, jak tomu bylo před 1. 1. 2002, takže ohledně zbývajících dílčích útoků pokračujícího trestného činu lze v trestním stíhání pokračovat. Proto v tomto směru lze považovat námitky obviněného ohledně toho, že skutky pod bodem I. a II. obžaloby byly dílčí útoky jednoho pokračujícího skutku (jedná se ovšem o neprokázané tvrzení obviněného) za bezdůvodné, neboť i pokud by tomu tak skutečně bylo, tak je třeba jednotlivé dílčí útoky posuzovat samostatně nejen z trestněprávního hlediska, tak rovněž ve vztahu k amnestijnímu rozhodnutí. Pro podporu takového tvrzení Nejvyšší soud odkazuje na svou dřívější judikaturu usnesení ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013, v němž bylo výslovně konstatováno, že z hlediska čl. II. amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 je okamžik zahájení trestního stíhání posuzovat u každého skutku samostatně, což odpovídá rovněž dikcím zákona. Z ustanovení §12 odst. 12 tr. ř. totiž jednoznačně vyplývá, že u pokračujícího trestného činu, je nutno rovněž zkoumat okamžik zahájení trestního stíhání u každého dílčího útoku samostatně. Současně je patrné, že postup soudů nižší instance by byl správný i ve vztahu k §11 odst. 3 tr. ř., podle kterého týkal-li se důvod uvedený v odst. 1 či 2 jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání.
Na závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě zdůraznit, že námitky stran ustanovení §264 odst. 1 tr. ř. nenaplňují dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., ale ani žádný jiný. Přesto je třeba pro stručnost uvést, že Vrchní soud v Praze řádně ve svém rozhodnutí ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 3 To 30/2015, rozvedl jasně a srozumitelně své úvahy ohledně možnosti použití amnestie ze dne 1. 1. 2013, konkrétně článku II. této amnestie, na skutek II. obžaloby.
Pokud dále obviněný velmi stručně odkazuje na své odvolací námitky, tak je třeba uvést, že v rámci dovolacího řízení nestačí pouze odkázat na námitky uvedené v rámci odvolacího řízení a takové námitky nemohou být předmětem přezkumného řízení, které má povahu mimořádného opravného prostředku a dovolatel musí své dovolací námitky přesně specifikovat, což právě zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno sice právně relevantním způsobem podřaditelným pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., (který vyplývá z obsahu podané argumentace dovolání obviněného) ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu