ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.509.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 509/2020- 719
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 7 To 375/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 13/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 2 T 13/2019, byl obviněný J. S. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
l. dne 10.04.2014 v Praze 1, v kavárně XY vylákal na R. O., jednatelce spol. d., IČ XY, se sídlem XY, půjčku částky 1 000 000 Kč, kterou mu poškozená dne 11.04.2014 poukázala bezhotovostním převodem učiněným prostřednictvím internetbankingu z účtu poškozené č. XY, vedeného u Raiffeisenbank bank a.s., na účet určený obžalovaným č. XY vedený u Komerční banky a.s., k zajištění půjčky podepsal směnku vlastní na částku 1 025 000 Kč se splatností do 07.09.2014,
2. dne 09.05.2014 v kavárně XY v Praze 1 opětovně vylákal na R. O., jednatelce spol. d., IČ XY, se sídlem XY, půjčku částky 3 000 000 Kč, kterou mu týž den poškozená poukázala bezhotovostním převodem učiněným prostřednictvím internetbankingu z účtu poškozené č. XY, vedeného u Raiffeisenbank a.s., na účet určený obžalovaným č. XY vedený u Komerční banky a.s., k zajištění půjčky podepsal směnku vlastní na částku 3 060 500 Kč se splatností do 07.09.2014,
přičemž peníze vylákal pod legendou, podle které potřeboval peníze k výkupu nespecifikovaných pozemků na Berounsku za účelem realizace výstavby rallye okruhu Driving Academy, aniž by činil jakékoli právní kroky k tomuto výkupu, nedisponoval schválenou zadávací projektovou dokumentací či jinými právními tituly, které by jej opravňovaly k výstavbě, peníze poškozené ve stanovené lhůtě nevrátil, splatnost oddaloval, následně s poškozenou přestal komunikovat, v době kdy získal od poškozené půjčku nesplácel své závazky a dřívější půjčky ve výši nejméně 20 327 447,87 Kč, věděl tedy, že nemá dostatek finančních prostředků, aby v dohodnutém termínu půjčky poškozené splatil, když posléze dne 16.02.2016 podal ke Krajskému soudu v Praze insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, kdy do insolvenčního řízení se přihlásilo celkem 16 věřitelů s pohledávkami ve výši 30 642 480,76 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 9 uložil za uvedený trestný čin obviněnému podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Výkon trestu byl obviněnému podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost spol. d., IČ XY, se sídlem XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 2 T 13/2019, podal obviněný odvolání, které směřovalo do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 7 To 375/2019, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 7 To 375/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Veroniky Blaškovanové dovolání do výroku o zamítnutí odvolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.), a to konkrétně důvod dovolání pod písm. g) tr. ř.
6. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení. Toto dovozuje z absence řešení akcesority účastenství, a to i přesto, že jednatelka poškozené společnosti uvedla (č. l. 94), že jednala s ním, ale i s I. B., což ostatně koresponduje i s pozdějším uznáním dluhu. Dovolatel si klade otázku, proč bylo jeho jednání posouzeno jako trestné, ale jednání I. B. nikoliv, přičemž odmítá závěr odvolacího soudu, že podvod I. B. na něm nevylučuje podvod z jeho strany ve vztahu k poškozené společnosti. Z pohledu akcesority účastenství pak podle jeho názoru není zřejmé, zda to byl případně on, kdo měl být hlavní pachatel a I. B. jen účastník, nebo zda to měl být I. B., kdo byl v postavení hlavního pachatele, ale pak zde absentuje rozhodnutí a návaznost na jeho osobu a jeho postavení v celém příběhu.
7. Dovolatel je toho názoru, že druhostupňový soud nevysvětlil, s jakým úmyslem obohatit sebe nebo jiného jednal, když si předmětné finanční prostředky neponechal, přičemž následně měl snahu půjčku poškozené vrátit, a současně zahrnul pohledávky poškozené do soupisu pohledávek při podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení. Zdůrazňuje, že se tedy zjevně aktivně snažil uspokojit pohledávky poškozené. Podle dovolatele tedy z provedeného dokazování vyplývá, že z jeho strany se nejednalo o trestný čin.
8. Soudy vycházely pouze z výpovědi jednatelky poškozené společnosti, když opomenuly hodnotit ostatní skutkové okolnosti případu, především to, že on sám byl uveden v omyl a že nebylo prokázáno jeho úmyslné jednání. Poukazuje na skutečnost, že účelem trestního řízení není jen potrestání pachatele, ale i spravedlivý proces. Obviněný hodnotí výpověď svědkyně R. O., když tato tvrdila, že nevěděla o osobě I. B., ale s touto osobou následně uzavřela dohodu o uznání dluhu, což její výpověď vyvrací a vylučuje, že by jí zamlčel všechny podstatné skutečnosti. Navíc podle něho soud položil této svědkyni návodnou otázku, na základě níž odpověděla, že pokud by věděla o osobě I. B., tak že by jednala zcela jinak.
9. Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud posoudil, zda je právní posouzení skutku v souladu s tím, jak je vyjádřeno jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 75/2009).
10. Obviněný se rovněž dovolává porušení zásady opomenutých důkazů, když následně vyjadřuje domněnku, že není možné vycházet pouze z důkazů, které jdou k jeho tíži a ignorovat vše, co svědčí v jeho prospěch. Současně v postupu soudu prvního stupně spatřuje porušení zásady zákazu deformace důkazů, neboť tento svědecké výpovědi svědka H., O., Š. použil tak, aby podpořil své závěry a rozpory ve výpovědích přešel bez dalšího, stejně jako část výpovědí, které hovoří v jeho prospěch. Ve vztahu k hodnocení důkazů odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3094/08-1. Obviněný akcentuje část odůvodnění druhostupňového soudu (bod 10. usnesení Městského soudu v Praze), které podle něj nevyplývá z žádného z provedených důkazů, když obviněný namítá, že by vystupoval před poškozenou tak, že „realizaci daného projektu nestálo nic v cestě a jako by k realizaci mělo dojít ve velice krátké době“.
11. Vyjadřuje názor, že byl zbaven přístupu k soudu druhé instance, když odvolací soud řádně nepřezkoumal jeho odvolání, o čemž podle něj svědčí skutečnost, že odvolací řízení trvalo pár desítek minut, kdy největší část byla věnována vyslechnutí svědka P. D. a dále poradě senátu. V konečném důsledku rozhodnutí soudu druhého stupně pouze kopíruje rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž toto cituje obžalobu, která naopak cituje usnesení o zahájení trestního stíhání. Obviněný má současně za to, že konstrukce, že zamlčel podstatné skutečnosti ohledně své finanční situace, je nesprávná, když v řízení bylo prokázáno, že insolvenční řízení bylo zahájeno až o dva roky později. Navíc pouze speciální zákon (182/2006 Sb.) stanoví podmínky pro zjištění pohledávek dlužníka a vyslovení závěru o úpadku dlužníka. Je toho názoru, že není zřejmé, na základě jakých zjištění dospěly soudy k závěru, že byl zadlužen již v době sjednání smluv o půjčce. Obviněný v tomto směru odkazuje na judikaturu (R 54/1967-I) podle které, pokud překážky bránící obviněnému splnění závazku z půjčky vznikly po uzavření smlouvy, nelze jednání posuzovat jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku. Současně zdůrazňuje důležitost prokázání úmyslu pachatele (ÚS 58/2002-n).
12. Podle dovolatele se soudy nevypořádaly s tím, v jaké míře sebe nebo jiného obohatil, přestože během řízení vyšlo najevo, že finanční prostředky předal I. B., který byl za jiné podvodné jednání i pravomocně odsouzen.
13. V neposlední řadě obviněný v postupu soudů nižších stupňů spatřuje porušení zásady presumpce neviny, jakožto i zásady in dubio pro reo, když obžaloba dostatečně neprokázala jeho vinu a poukazuje na skutečnost, že v případě pochybností nelze tyto vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch.
14. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 7 To 375/2019, zrušil, jakož i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný dále navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl, popř. aby sám rozhodl podle §265m tr. ř.
15. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 1 NZO 138/2020 nejprve uvádí, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění. K uplatněné dovolací argumentaci obviněného státní zástupkyně uvedla, že obviněný sice své dovolání opírá o nesprávné právní posouzení skutku, avšak nesprávností uvedeného způsobu právního posouzení skutku se argumentačně nezabývá. Naplnění procesních podmínek uplatněných dovolacích důvodů spatřuje podle státní zástupkyně dovolatel ve vadném postupu při hodnocení provedeného dokazování, resp. revize jeho správnosti, přičemž soudům vytýká, že nepřihlédly a ani se nevypořádaly s jeho námitkami ohledně „akcesority účastenství“. Obviněný dále poukazuje na to, že svědkyně R. O., jednatelka poškozené společnosti, jednala jak s ním, tak s I. B., což dokládá pozdější uznání dluhu, a proto obviněný nechápe, proč je jeho jednání posouzeno jako trestné, avšak jednání I. B. nikoliv.
16. Státní zástupkyně je toho názoru, že obviněný svou argumentací míjí rámec předmětu dotčeného trestního řízení, tj. skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a pro který byla podána obžaloba, a o kterém soud rozhodl v souladu se zásadou obžalovací (§8 odst. 2 tr. ř. za podmínek §220 odst. 1 tr. ř.). Zdůrazňuje, že tyto procesní podmínky jsou nepřekročitelnou hranicí, ve které se musí odehrávat i trestní proces, který respektuje principy procesu spravedlivého, viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2002 sp. zn. III. ÚS 356/2001, uveřejněn pod č. 12 ve sv. 25 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
17. Následně se státní zástupkyně vyjadřuje k rozhodným skutkovým okolnostem, které se vztahují ke skutku jakožto předmětu daného trestního řízení. Zdůrazňuje, že dovolatel byl uznán vinným, že vylákal na R. O., jednatelce poškozené společnosti d. částku 4.000.000. Kč, které mu byly poukázány na jím určený účet, přičemž tyto vylákal pod legendou, že peníze potřeboval na výkup nespecifických pozemků na Berounsku za účelem realizace výstavby rallye okruhu Driving Academy, aniž by činil jakékoliv právní kroky k tomuto výkupu, nedisponoval schválenou zadávací projektovou dokumentací či jinými právními tituly, které by jej opravňovaly k výstavbě, přičemž splatnost závazku oddaloval, kdy poté přestal s poškozenou společností komunikovat. Poukazuje i na skutečnost, že v době uzavření předmětných smluv o půjčce nesplácel obviněný svoje předcházející závazky, které činily nejméně 20.000.000 Kč, a tedy věděl, že nemá dostatek finančních prostředků na to, aby v dohodnutém termínu půjčku poškozené vrátil, přičemž následně v únoru 2016 podal insolvenční návrh spojený s povolením oddlužení, kdy se do insolvenčního řízení přihlásilo celkem 16 věřitelů s pohledávkami přesahujícími částku 30.000.000 Kč.
18. Podle názoru státní zástupkyně jsou v daném případě přisouzené okolnosti dovolatelova podvodného jednání z hlediska modu operandy vůči statutární zástupkyni poškozené společnosti zcela nezávislé na povaze jeho vztahu k osobě I. B., který ve věci vystupoval v postavení svědka a to, aniž by bylo pro posouzení dovolatelovy trestní odpovědnosti rozhodným, zda se jmenovaný svědek v předmětné záležitosti vůči němu případně dopustil podvodného jednání. Skutečnost, že I. B. obelhal dovolatele, nemá vliv na to, že dovolatel obelhal R. O. (srov. rozsudek soudu prvního stupně str. 14 zdola až str. 15 shora). Poukazuje na správnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, že trestněprávní rozměr dalo jeho jednání to, že před R. O. předstíral, že je schopen vrátit zapůjčené finanční prostředky z vlastních zdrojů ze zahraničí a zatajil jí svou špatnou finanční situaci, stejně jako roli I. B. v celé záležitosti (srov. bod 12. usnesení odvolacího soudu) a že se spoléhal na nejisté budoucí plnění od něj.
19. Státní zástupkyně zdůrazňuje rovněž skutečnost, že k dokonání podvodného jednání došlo bezhotovostním převodem vylákaných finančních částek ve výši 4.000.000 Kč na dovolatelem označený bankovní účet, a to ve smyslu naplnění znaku obohacení sebe. Z hlediska následku pak není rozhodné, jakým způsobem s vylákanými prostředky následně obviněný disponoval, zda je převedl na osobu I. B. I následná snaha o splacení půjčky spadá do stadia po dokonání trestného činu a bezvýznamná je i skutečnost, že pohledávka poškozené společnosti byla obviněným zahrnuta do soupisu pohledávek při podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení.
20. Zbývající část námitek dovolatele hodnotí státní zástupkyně jako skutkové výhrady, které nejsou způsobilé k věcnému projednání v rámci řízení o dovolání a vyjadřuje se k nim pouze okrajově (hodnocení věrohodnosti svědkyně R. O., způsob hodnocení důkazů pouze k jeho tíži). Námitku nesprávného hodnocení důkazů spatřuje státní zástupkyně také v tom, že obviněný soudům vytýká, že porušily „zásadu deformace důkazů“, tím, že svědecké výpovědi zejména svědků H., O. a Š. použily tak, aby podpořily své závěry a naopak.
21. K další námitce obviněného uvádí, že když odvolací soud doplnil důkazní stav věci o výpověď svědka P. D., pak musel na jejím podkladě konstatovat absenci takového nového skutkového zjištění, že by v době tvrzené realizace výstavby rallye okruhu, byla kromě skici území se zakreslením uvažovaného závodního okruhu k dispozici stavební, popř. projektová dokumentace (podrobněji viz pod bodem 6. jeho rozhodnutí); tento hodnotící závěr pak zcela odpovídá zjištění o naprosté absenci úředních kroků, které by bylo nutno minimálně zahájit, aby dovolatelův naznačený způsob presentace účelu použití peněz v době, kdy o ně R. O. žádal, bylo možno označit alespoň za částečně pravdivý. Následně odkazuje na výčet skutkových zjištění, vyjadřujících rozpor mezi tím, co sdělil obviněný poškozené a jejich reálným stavem (bod 10. odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).
22. Ve vztahu k otázce obviněného, na podkladě jakých zjištění dospěly soudy k závěru, že zamlčel podstatné skutečnosti ohledně své finanční stránky, ačkoliv bylo postaveno najisto, že jeho insolvenční řízení bylo zahájeno minimálně až dva roky po poskytnutí předmětné půjčky, státní zástupkyně vysvětluje, že z hlediska dovolatelovi způsobilosti vrátit zapůjčenou finanční částku do dohodnutého termínu soudy vycházely z aktuální míry jeho zadluženosti, která představovala více než pětinásobek nově založeného závazku a byla tvořena přehledem právních titulů jeho jednotlivých platebních povinností v opozici s důkazní dokumentací jeho neutěšených finančních poměrů tak jak je specifikováno v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 9-13 shora. Splatnost těchto dluhů nastala přede dnem 10. 4. 2014 (datum první půjčky) a vyrovnány nebyly ani k termínu jejich splatnosti ani později (srov. bod 11. shora odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Navíc se jedná o skutkovou námitku.
23. Závěrem se státní zástupkyně vyjadřuje k popisu tzv. skutkové věty výroku o dovolatelově vině, který obsahuje údaj o jím podaném insolvenčním návrhu, spojeném s návrhem na povolení oddlužení, upřesněný o počet přihlášených věřitelů s celkovou výší jejich pohledávek. Zde se jedná toliko o podpůrné tvrzení, jež potvrzuje progresivní růstovou tendenci jeho zadluženosti a tím i jeho zvyšující se neschopnosti plnit své závazky. Doplnění údaje o skutečnosti, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016 č. j. KSPH 66 INS 3584/2016-A-14 byl u obviněného zjištěn úpadek, přičemž bylo povoleno jeho řešení oddlužením, znamená jen, že nastaly podmínky stavu úpadku dlužníka ve smyslu výkladového ust. §3 odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 182/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů a zvolený způsob podle §4 odst. 1 písm. c) téhož zákona, jakým měl být tento stav řešen. Podmínka časového období po splatnosti peněžitých závazků tedy byla rovněž splněna. Nelze se tak podle ní ztotožnit s důvodností námitky obviněného, podle níž pokud překážky, které bránily obviněnému splnit závazek z půjčky, vznikly teprve po uzavření smluvního ujednání, v daném případě pak až v návaznosti na způsob rozhodnutí o jeho insolvenčním návrhu, tak se nejedná o trestný čin. Použití procesního pravidla „in dubio pro reo“, proto není namístě, neboť tohoto se použije v situaci, kdy v důkazním řízení není dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností (srov. např. z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 698/19). Situaci, kdy dovolatel hodnotí důkazy odlišně od soudů nižších stupňů, nelze bez dalšího považovat za porušení zásady „in dubio pro reo“, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
24. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupkyně rovněž vyslovila souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
27. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
28. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je namítána druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodu, když odvolací soud řádně podané odvolání projednal v rámci veřejného zasedání.
29. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
30. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
31. Z obsahu dovolání se podává, že obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovozuje z toho, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle písm. g) uvedeného ustanovení trestního řádu pak dovozuje z toho, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
32. Ve vztahu ke konkrétně uplatněné dovolací argumentace obviněného lze konstatovat, že obviněný zvolenou argumentací částečně naplnil zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za právně relevantně uplatněnou námitku lze považovat otázku naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty, když obviněný namítá, že si finanční prostředky neponechal, a tudíž se neobohatil, tedy zpochybňuje naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty, byť část uplatněné argumentace směřuje do skutkových zjištění.
33. Ohledně zbývající části uplatněných námitek obviněného, jež se vztahují k naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze uvést, že obviněný sice své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění, přičemž obviněný současně vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů, když jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem druhého stupně, ale potažmo i se soudem prvního stupně, vše s vyústěním do závěru, že podle jeho názoru z dokazování vyplývá, že se z jeho strany nejednalo o trestný čin. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nenaplňují zvolený dovolací důvod a jako takové nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
34. Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, jenž ani obviněný v dané věci přímo nenamítá, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba konstatovat, že tento podrobně vyslechnul všechny osoby, které mohly přispět k náležitému objasnění věci a následně jejich výpovědi hodnotil v kontextu s dalšími provedenými důkazy, zejména listinné povahy (pro jejich výčet dovolací soud odkazuje na str. 8-13 rozsudku soudu prvního stupně). Lze tedy uzavřít, že všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 14-16 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně také neopomenul uvést, z jakých důvodů zamítnul návrh obviněného na provedení dalších důkazů (viz str. 13-14 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se pak zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, když ovšem neodkázal pouze na rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz bod 6. – 12. usnesení soudu druhého stupně). Navíc sám doplnil dokazování o výslech svědka P. D., jehož výslech obviněný navrhoval již v rámci řízení před soudem prvního stupně a následně hodnotil jeho výpověď v kontextu dalších provedených důkazů. V dané souvislosti je třeba poznamenat, že soudy závěr o vině obviněného nestaví pouze na výpovědi svědkyně R. O., jak naznačuje obviněný, ale i na ostatních provedených důkazech (např. výpovědi B. H., L. Š., směnka ze dne 10. 4. 2014, směnka ze dne 9. 5. 2014, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 3 T 3/2018, SMS korespondence R. O. s obviněným, seznam přihlášek v insolvenčním řízení, přiznání k dani z příjmů obviněného a jeho společnosti E.), které hodnotí, na rozdíl od obviněného, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Lze tedy uzavřít, že soudy nižší instance svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a Nejvyšší soud v podrobnostech pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně odkazuje. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
35. Obviněný, stejně jako v předchozích fázích řízení, namítá absenci řešení akcesority účastenství. Fakticky se pozastavuje nad tím, proč bylo jeho jednání posouzeno jako trestný čin, ale jednání I. B. nikoliv, přičemž se neztotožňuje se závěry soudu druhého stupně, že podvod ze strany I. B. spáchaný na případně jeho osobě nevylučuje jeho podvodné jednání vůči poškozené. Obecně je třeba uvést, že otázka účastenství je hmotněprávní povahy a jedná se tedy o námitku, kterou lze obecně podřadit pod zvolený dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Ovšem v dané věci ji vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace nelze považovat za uplatněnou právně relevantním způsobem. Obviněný totiž v podstatě namítá, že mu není jasné, proč je stíhán on a není současně stíhán svědek I. B. Takto formulovaná námitka nesměřuje proti právnímu posouzení skutku, ale fakticky zpochybňuje zásadu obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.), což je procesněprávní institut. Bez ohledu na tento závěr je ovšem nezbytné zdůraznit, že otázkou případného účastenství svědka I. B. na trestném činu podvodu spáchaném obviněným se nemůže Nejvyšší soud zabývat, neboť v tomto směru se uplatní zásada obžalovací ve smyslu §2 odst. 8 tr. ř. i ve spojitosti s §220 odst. 1 tr. ř., z níž vyplývá, že soud může rozhodovat jen o skutku, který je mu obžalobou předložen, když podanou obžalobou je zároveň určena osoba obviněného, proti kterému se vede trestní stíhání. Obžaloba podaná státním zástupcem je tedy podkladem pro soudní rozhodnutí, bez kterého nemůže být soudní řízení vedeno (§180 odst. 1 tr. ř.). Jedná se o vyjádření principu nemo iudex sine actore , neboli bez žalobce není soudce. Oddělení obžaloby od soudu vede k tomu, že soud nemůže zahájit sám řízení a nikdo jiný než státní zástupce nemůže soudu v trestní věci předložit žalobu, na jejímž základě by mohl soud věc projednat. Obžalovací zásada platí v českém právním řádu bezvýjimečně. Jelikož obžaloba byla podána státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 na osobu J. S. pro vymezený skutek (viz obžaloba na č. l. 557-558), soudy ani nemohly v předmětném řízení rozhodovat o vině či nevině svědka I. B. Jinak vyjádřeno, usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloba vymezuje předmět dotčeného trestního řízení, přičemž soudy jsou oprávněny rozhodovat pouze o předmětu řízení, stejně jako dovolací soud. Z uvedeného je tedy zjevné, že obviněný svou námitkou zcela vybočil z procesního rámce předmětu daného trestního řízení. Na tomto místě se Nejvyšší soud ztotožňuje s vyjádřením státní zástupkyně, jež odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. III. ÚS 356/2001, uveřejněný pod č. 12 ve sv. 25 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, podle kterého se jedná o procesní podmínky řízení před soudem, které tvoří nepřekročitelnou hranici, ve které se musí odehrávat i trestní proces, a to způsobem, který respektuje principy procesu spravedlivého. Pokud obviněný ve vztahu k účastenství argumentoval „fair“ procesem, je zjevné, že soudy zásadu spravedlivého procesu dodržely. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že obviněnému nic nebrání v tom, aby pokud má za to, že se na jeho trestní činnosti podílela další osoba a že její jednání je postižitelné podle trestního zákona, na takovou osobu podal případně trestní oznámení. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že ze skutkových zjištění není pochyb o tom, že obviněný jednal jako pachatel, když to byl právě on, kdo uzavřel předmětné smlouvy o půjčce s poškozenou společností pod určitou legendou a určil účet, na který mají být finanční prostředky zaslány a s těmito dále nakládat právě on, když je podle vlastního vyjádření měl předat svědkovi I. B., ačkoliv si byl vědom své nepříznivé finanční situace a nijak se nezajímal o tom, na kolik je předmětný plán na výkup pozemků za účelem výstavby rallye okruhu právně a fakticky reálný.
36. Obviněný dále toliko obecně namítá existenci opomenutých důkazů, když blíže výslovně neuvádí, o jaké důkazy by se mělo jednat. Za takové situace se může Nejvyšší soud vypořádat s námitkou obviněného pouze obecně (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Tzv. opomenuté důkazy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., protože takový postup téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014), tedy jinak řečeno, svůj postup řádně a dostatečným způsobem odůvodňuje. O takový případ se v dané věci jedná. Zde je na místě podotknout, že z rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že tento zamítl další návrhy obhajoby na doplnění dokazování pro nadbytečnost a z tohoto důvodu, že navržené důkazy nemají relevantní souvislost s předmětem řízení, takže svůj postup řádně zdůvodnil. Stejně tak neprovedení všech požadovaných důkazů řádně odůvodnil soud druhého stupně (viz bod 6. usnesení soudu druhého stupně). Proto se v dané věci nemůže jednat o existenci tzv. opomenutých důkazů.
37. Argumentace obviněného týkající se hodnocení výpovědi svědkyně R. O., jakožto i věrohodnosti její výpovědi rovněž nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Stejně jako námitky, že při hodnocení provedených důkazů byly zohledněny pouze ty důkazy, které šly k dovolatelově tíži, nikoliv ty, které byly v jeho prospěch. Obdobné povahy jsou námitky stran hodnocení svědeckých výpovědí svědků H., O., Š. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou pravomoc dovolacího soudu, když směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
38. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Obviněný především zpochybňuje věrohodnost svědkyně R. O. V tomto směru je třeba uvést, že o věrohodnosti výpovědi jednatelky poškozené společnosti, R. O., nebylo v řízení před soudy žádných pochyb. Především není pochyb o tom, že svědkyně jednala s obviněným a že předmětné finanční prostředky byly zaslány na účet určený obviněným a že půjčky byly splatné do 7. 9. 2014, což nakonec ani obviněný nerozporuje. V souvislosti s tvrzením obviněného, kterým se snaží zpochybnit věrohodnost svědkyně, která vypověděla, že pokud by bývala věděla o osobě I. B. a o jeho úloze v celé věci, tak by jednala zcela jinak (ověřila by si např. pověst svědka B.), s odkazem na to, že z uznání dluhu na výši poskytnuté půjčky je zjevné, že o jeho osobě věděla, je třeba poukázat časovou osu jednotlivých událostí. Skutečnost, že notářským zápisem ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. NZ 65/2015 došlo k uznání dluhu obviněným a I. B. vůči společnosti d., za kterou jednala R. O., nevyvrací tvrzení poškozené, že I. B. v době uzavření smluv o půjčce (10. 4. 2014, 9. 5. 2014) neznala, neboť uznání dluhu nepředchází datu uzavření půjček, naopak k uznání dluhu došlo až následně, a to v okamžiku, kdy obviněný poškozené přiznal celou roli I. B. na celé věci. Proto nelze mít za to, že by uznání dluhu vyvracelo výpověď svědkyně, že až do února 2015 netušila, že ve věci figuruje i svědek I. B. a jakým způsobem. Následný postup, kdy došlo k uznání dluhu obviněným a svědkem I. B. se jeví jako přirozený postup, neboť je zcela logické, že jednatelka poškozené společnosti po zjištění zainteresování další osoby chtěla, aby obviněný a tato další osoba podepsali utvrzení jejich závazku, čímž si pouze snažila ulehčit případnou budoucí procesní situaci své firmy jako věřitele. Její výpověď tedy plně koresponduje s jejími dalšími právními kroky, a proto o věrohodnosti této svědkyně netřeba pochybovat, když soud také připomíná, že hodnocení věrohodnosti spadá výhradně do kompetence soudů nižších stupňů.
39. Ve vztahu k namítané deformaci důkazů soudy nižších stupňů je třeba říci, že k této v dané věci nedošlo. Skutkové závěry soudů nižších stupňů, jak již bylo naznačeno, jsou logické a vyplývající z provedeného dokazování, přičemž provedené důkazy spolu plně korespondují a v průběhu řízení nevyšlo najevo nic, co by je mohlo zpochybnit. Z výpovědí B. H. a R. O., jednatelky poškozené společnosti d. je totiž nepochybné, že obviněný poptával peníze za účelem realizace rallye okruhu Driving Academy, když se mělo jednat o výkup pozemků na budoucí závodní okruh. Obviněný před svědkyní vystupoval jako hlavní realizátor projektu, aniž by ovšem sám fakticky činil nějaké kroky k tomu, aby projekt realizoval (nejednal s vlastníky pozemků o odkupu, nebylo zadáno zpracování příslušné projektové dokumentace, nesnažil se získat potřebná povolení), přičemž financování samotné výstavby projektu nebylo v daném okamžiku podchyceno ani smluvně, a to přesto, že sám obviněný neměl finanční prostředky na jeho realizaci a v období uzavírání smluv o půjčce neměl žádné volné finanční prostředky a byl na tom finančně špatně. Zároveň poškozené při sjednávání smluv o půjčce zcela zatajil, že celý projekt je závislý na osobě I. B., se kterým ani neměl uzavřenou žádnou smlouvu ohledně investic (s ohledem na to, že projekt měl stát 80-150 miliónů korun, tedy nikoliv malou částku, smluvní ujednání se jeví jako logický krok). Navíc půjčky měly být vráceny v krátkém časovém období. Obviněný současně od počátku neplánoval vrátit peníze poškozené společnosti z vlastních zdrojů a ani logicky nemohl vzhledem ke své finanční situaci, ale měl v úmyslu použít peníze I. B. (jak vyplývá z SMS korespondence mezi obviněným a O., ve které obviněný poškozenou odkazuje na I. B.), tuto skutečnost však před jednatelkou poškozené společnosti v době uzavírání smluv o půjčce zatajil. Současně nelze také opomenout, že v době sjednávání smluv o půjčce mu již dlužil I. B. 21.000.000 Kč, takže evidentně měl v té době již problém plnit vůči obviněnému své dosavadní závazky, ale i přes vědomí této skutečnosti si obviněný od společnosti d., zapůjčil 4.000.000 Kč, na krátké časové období, když si ani nijak smluvně nezajistil, aby s prostředky bylo naloženo v souladu s poskytnutým účelem, ale ani se nezajímal o to, jak je s prostředky, které si půjčil od poškozené společnosti ze strany svědka I. B. dále nakládáno. Z výpovědi svědkyně R. O. je navíc zjevné, že pokud by věděla, že celý projekt je závislý na osobě I. B., jednala by zcela jinak. Tyto skutkové okolnosti zcela korespondují s výpovědí svědka P. D. (viz bod 6. usnesení soudu druhého stupně), který byl vyslechnut v rámci odvolacího řízení na podkladě návrhu obhajoby. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním, které jsou v rozporu s tím, co obviněný tvrdil při sjednávání půjček jednatelce poškozené společnosti, dovolací soud ve stručnosti odkazuje na odůvodnění soudu druhého stupně, který tento výčet rozporů uvedl v bodě 10. svého rozhodnutí. Proto lze uzavřít, že v případě skutkových zjištění soudů nižších stupňů se nejedná o deformaci důkazů.
40. Pokud obviněný namítá, že není zřejmé, na základě čeho dospěly soudy k závěru, že v době uzavření smluv byl zadlužen, když insolvenční řízení bylo zahájeno až po uplynutí doby minimálně dvou let od uzavření smluv, pak i v tomto směru se jedná o skutkovou námitku. Přesto je nezbytné zdůraznit, že soudy při řešení možnosti obviněného splnit závazek vrácení finanční částky ve výši 4.000.000 Kč vycházely z toho, do jaké míry byl v té době zadlužen. V tomto směru je nezbytné odkázat na úvahy soudu prvního stupně obsažené na str. 9-16 rozsudku soudu prvního stupně, který na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že s ohledem na jednotlivé platební povinnosti obviněného přesáhla míra jeho zadluženosti pětinásobek jeho nového závazku, když měl ke dni 10. 4. 2014 dluhy po splatnosti ve výši nejméně 20.327.447,87 Kč (viz str. 15 rozsudku soudu prvního stupně, případně str. 6, bod 11. usnesení soudu druhého stupně). Zde je také vhodné pro stručnost odkázat např. na výpověď svědka J. S., podle něhož celková výše dluhu obviněného vůči němu činila 8.000.000 Kč – 9.000.000 Kč (viz protokol z hlavního líčení ze dne 4. 4. 2019 na č. l. 592). Finanční problémy obviněného potvrdil i svědek J. M., podle kterého zaměstnancům společností obviněného E., D. S. P., S. P. C. v roce 2014 chodila pozdě výplata, nebyly peníze na provozní věci. Jeho výpověď koresponduje také s údaji na přiznání k dani z příjmů obžalovaného a jeho společností E., D. S. P., S. P. C., za rok 2013 a 2014, ze kterých je zjevné, že obviněný ani jeho společnosti na tom nebyly finančně dobře. V roce 2014 byly totiž všechny společnosti obviněného ztrátové, obraty navíc činily méně, než činil jeho dluh. Z uvedeného je tedy nepochybné, že finanční situace obviněného nebyla v době sjednávání půjček dobrá, přičemž je zjevné, že obviněný nebyl skutečně schopen své dluhy sám zcela splatit, přičemž tato skutečnost mu musela být zřejmá.
41. Ve vztahu ke skutkové větě a údajům o insolvenčním řízení Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o vyjádření skutkových okolností případu tak, aby bylo zjevné, že nepříznivá finanční situace obviněného gradovala, že v době uzavření smluv s poškozenou již obviněný byl zadlužen, přičemž tento jeho stav se pouze navyšoval a obviněný jej zjevně nebyl schopen zvrátit, takže skončil posléze v insolvenčním řízení. Pokud skutková věta obsahuje údaj, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016 č. j. KSPH 66 INS 3584/2016-A-14 byl u obviněného zjištěn úpadek, přičemž bylo povoleno jeho řešení oddlužením, pak to neznamená nic jiného než zjištění, že nastaly všechny kumulativně stanovené podmínky stavu úpadku dlužníka ve smyslu výkladového ust. §3 odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 182/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů a zvolený způsob podle §4 odst. 1 písm. c) téhož zákona, jakým měl být tento stav řešen; musela být tedy splněna i podmínka tam vymezeného časového období po splatnosti peněžitých závazků a to s tím opětovným akcentem výše uvedeného zjištění insolvenčního soudu, že ke dni uzavření první smlouvy o půjčce (10. 4. 2014), již byl dovolatel zatížen svými nesplacenými závazky ve výši přesahující částku 20.000.000 Kč, které se již nacházely po splatnosti. Proto není namístě argumentace obviněného, že překážka, která mu bránila splnit závazek z předmětných půjček, vznikla teprve po uzavření smlouvy, a proto nelze takové jednání posuzovat jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění obviněný byl zadlužen již v době uzavření smluv, když odkaz na posléze vedené insolvenční řízení jen představuje dokreslení vývoje finanční situace a sám o sobě nemá na zvolenou právní kvalifikaci vliv a nemusel by být ani ve skutku uveden.
42. Jak již bylo naznačeno, právně relevantním způsobem byla uplatněna námitka stran naplnění objektivní stránky, když obviněný v podstatě namítá, že protože si peníze neponechal, tak neobohatil sebe ani jiného, čímž zpochybňuje naplnění znaku obohacení sebe nebo jiného, byť část námitek je skutkové povahy (uznal dluh, měl snahu půjčku uhradit, zahrnul pohledávku poškozené do insolvenčního řízení). Předně je třeba zdůraznit, že trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku je dokonán obohacením pachatele nebo jiného, přičemž mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby musí být příčinná souvislost. Obohacení se přitom nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Škodu na cizím majetku představuje újma majetkové povahy, kdy jde nejen o zmenšení majetku, ale i o ušlý zisk. Obsahem škody může být peněžní částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 912/2011). Jinak řečeno, při spáchání trestného činu podvodu se nevyžaduje, aby došlo přímo k obohacení pachatele. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalostí všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, uveřejněné pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Dokonání představuje nejzávažnější vývojové stadium formy trestného činu a vyznačuje se naplněním všech požadovaných znaků skutkové podstaty úmyslného trestného činu, k němuž pachatel směřoval.
43. Vzhledem k uvedenému je nepochybné, že v posuzované věci byl uvedený trestný čin dokonán v momentě, kdy došlo k převedení vylákaných finančních částek v celkové výši 4.000.000 Kč na bankovní účet označený obviněným, čímž došlo k obohacení obviněného. Tímto okamžikem byl trestný čin podvodu dokonán, neboť byly naplněny všechny znaky zvolené skutkové podstaty. Jinak vyjádřeno, pro posouzení naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu proto není rozhodující, jak se dovolatel choval po dokázání trestného činu, a proto je zcela irelevantní argumentace obviněného, že si peníze, které obdržel od poškozené, neponechal a že o ně přišel jednáním svědka I. B. Stejně tak není pro hmotněprávní posouzení jednání obviněného rozhodné, že se snažil půjčku poškozené splatit nebo že pohledávku poškozené zahrnul do soupisu pohledávek při podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení. Zde je možno jen stručně uvést, že kdyby obviněný poškozené vrátil část vylákaných finančních prostředků, tak by tato skutečnost mohla mít případně vliv na výrok o trestu či o náhradě škody, i když v posuzovaném případě, by tato informace na výrok o náhradě škody nemohla mít žádný vliv, neboť vzhledem k insolvenčnímu řízení by soud musel podle §140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), rozhodnout stejně.
44. Ve vztahu k tvrzení dovolatele, že soudy se nezabývaly jeho zaviněním, je třeba uvést, že navenek by se mohlo jevit, že obviněný zpochybňuje naplnění subjektivní stránky, ovšem fakticky jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a jako takové tyto námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr je možno odkázat na str. 15-16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakožto i na odůvodnění usnesení soudu druhého stupně body. 10. – 12., ve kterém byla subjektivní stránka rozvedena. Soudy učinily závěr, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud nad rámec tohoto závěru za vhodné uvést, že i kdyby zcela akceptoval obhajobu obviněného, tak by obviněný nepochybně jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný totiž v době uzavírání předmětných smluv o půjčce se svědkyní R. O. a době jejich splatnosti, musel být srozuměn s tím, že vzhledem k předchozímu jednání svědka I. B., zejména skutečnosti, že tento mu dlužil již 21.000.000 Kč, které mu nebyl schopen uhradit, může nastat reálně situace, že mu svědek neuhradí svůj dluh ve lhůtě splatnosti jeho dluhu svědkyni R. O. a že tedy on své dluhy vůči R. O. neuhradí a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn.
45. K argumentaci obviněného spočívající v porušení zásady in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů a jako taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že předmětné pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
46. Obecně je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
47. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. bylo obviněným dovozováno z toho, že v řízení předcházejícímu vydání rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo sice dovolání uplatněno právně relevantním způsobem, je ovšem zjevně neopodstatněné, když dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
48. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu