ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.521.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 521/2020- 905
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání obviněného P. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 10. 12. 2019 č. j. 55 To 276/2018-855, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 169/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2018 č. j. 9 T 169/2016-672 byl obviněný P. L. uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že
1) dne 11. 11. 2015 kolem 12:00 hodin v kanceláři Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti XY na ulici XY č. XY v XY při jednání o projektech jím zastupovaných firem s vedoucí odboru kontroly a plateb tohoto úřadu D. K., tuto nejdříve slovně urážel tak, že je stupidní a že se kření jako pitomec, dále jmenovanou obvinil, že podstrčila oběma hejtmanům na jednání Výboru Regionální rady zfalšované dokumenty o jeho projektech s tím, že toho bude litovat, neboť se to na ni už připravuje, načež jí začal vyhrožovat slovy „nedávno mně skončila podmínka za napadení, dal jsem jedné ženské pěstí mezi oči, dívejte se na mě, zatím jsem klidným, ale i vy můžete takto dopadnout“, což zopakoval a dodal, že mu za všechno zaplatí, čímž tak u jmenované vzbudil důvodnou obavu z uskutečnění pronesených výhrůžek, neboť z titulu své funkce kontrolovala oprávněnost čerpání dotací z Regionálního operačního programu XY ze strany jím zastupovaných firem G. D. a K. a měla rozhodovat o uvolnění dalších finančních prostředků na projekty uvedených firem, kde byly prozatím pro zjištěné nesrovnalosti uloženy v depozitu,
2) dne 6. 1. 2016 v době od 13:02 hodin do 13:09 hodin, v souvislosti s projekty jím zastupovaných firem G. D. a K. a s čerpáním dotací z Regionálního operačního programu XY na tyto projekty, telefonoval na pevnou linku č. XY do kanceláře Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti XY na ulici XY č. XY v XY, a to referentovi odboru kontroly plateb tohoto úřadu a administrátorovi jeho projektů M. P., kdy po tomto požadoval soukromou schůzku v kavárně Regionálního centra XY, a když jmenovaný tuto schůzku odmítl s tím, že se mohou sejít formálně v prostorách uvedeného úřadu za přítomnosti dalších zaměstnanců, nesouhlasil s tím a sdělil jmenovanému, že mu chtěl učinit určitou nabídku a že by se měl starat o vlastní bezpečnost, což mu ještě ke konci telefonického rozhovoru zopakoval, čímž u jmenovaného, a to i v souvislosti s jeho vědomostí o předchozím vyhrožování D. K., vyvolal dojem, že mu nebo jeho rodině může také ublížit.
Za to mu byl podle §324 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Z podnětu následného odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 10. 12. 2019 č. j. 55 To 276/2018-855 shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §223 odst. 2 tr. ř. a §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. rozhodl tak, že se trestní stíhání obviněného pro skutek uvedený v obžalobě Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. 5 ZT 39/2016 pod body 1) a 2) zastavuje.
Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný P. L. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. V jeho odůvodnění podotkl, že důvody, pro něž podává tento mimořádný opravný prostředek, mají svůj základ již v rozhodnutí okresního soudu, který nesprávně posoudil jeho jednání jako trestný čin. Trvá na tom, že se stal obětí vykonstruovaného obvinění ze strany orgánů činných v trestním řízení, které ve věci postupovaly jednoznačně nezákonně. D. K. ani M. P. nevyhrožoval. Takové skutkové závěry podle jeho mínění nejenže nemají v provedených důkazech žádnou oporu, ale jsou s nimi v tzv. extrémním rozporu, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu plně odůvodňuje dovolací přezkum. Soudy po výtce dovolatele v podstatě nijak nezdůvodnily, v čem spatřovaly naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu v jeho jednání. Důkazy hodnotily v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a se zásadou materiální pravdy a nerespektovaly ani zásadu subsidiarity trestní represe. Zákonnost řízení před soudy zpochybnil dovolatel také poukazem na podjatost samosoudce Mgr. Petra Sušila, který věc rozhodoval v prvním stupni, a na angažmá další soudkyně JUDr. Markéty Langerové ve věci, která nejprve v řízení vyslovila svou podjatost jakožto samosoudkyně okresního soudu, aby se následně pracovně přesunula na krajský soud a tam uplatnila svůj vliv na rozhodování odvolacího senátu. Tím bylo podle dovolatele jednoznačně porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 10. 12. 2019 č. j. 55 To 276/2018-855, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2018 č. j. 9 T 169/2016-672, a poté aby buď věc přikázal nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo v ní podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl zprošťujícím rozsudkem.
K podanému dovolání se v rámci řízení podle §265h tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta předně uvedla, že výhrady vůči soudcům Mgr. Sušilovi a JUDr. Langerové měl obviněný formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., a nikoli pod důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Fakticky totiž nenamítl, že by v jeho věci rozhodl v prvním či druhém stupni věcně nepříslušný soud nebo soud, který byl obsazen v rozporu s ustanoveními §27, §31 nebo §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nýbrž podjatost výše jmenovaných soudců. Ani k ní však obviněný žádné relevantní argumenty nepředložil a v případě JUDr. Markéty Langerové ani předkládat nemohl, protože jmenovaná soudkyně v řízení žádné rozhodnutí ve věci samé neučinila. Právně relevantně obviněný podle názoru státní zástupkyně neuplatnil ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud totiž krajský soud zastavil jeho trestní stíhání podle §172 odst. 2 tr. ř., vydal rozhodnutí předvídané v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Právě v něm je upraven dovolací důvod sloužící k nápravě vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly pro takové rozhodnutí splněny potřebné podmínky. Tak ovšem dovolání koncipováno nebylo. Z jeho obsahu je toliko zřejmá nespokojenost s tím, že odvolací soud věcně nepřezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska kvantity provedeného dokazování a kvality jeho následného hodnocení. Nad rámec jeho dovolacích námitek nicméně státní zástupkyně zmínila, že trestní řád zná institut, podle nějž má obviněný možnost zvrátit rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. prohlášením, že trvá na projednání věci, které je třeba učinit do tří dnů od doby, kdy mu bylo takové rozhodnutí doručeno. O tom je nutno obviněného poučit, což krajský soud v předložené trestní věci neučinil. Tím ovšem podle státní zástupkyně došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť dovolatel byl zbaven práva na věcné přezkoumání svého řádného opravného prostředku s eventualitou příznivějšího výsledku v podobě verdiktu o zproštění obžaloby. I v případě, že by mu odvolací soud nevyhověl a obžaloby ho nezprostil a zároveň neshledal jiný důvod k zastavení trestního stíhání, měl pouze vyslovit vinu a trest s přihlédnutím §227 tr. ř. neukládat. Státní zástupkyně tak navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. 55 To 276/2018 zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný P. L. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti dle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž bylo zastaveno trestní stíhání obviněného.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Vyjadřující se státní zástupkyni je nutno přisvědčit potud, že obviněný mohl a měl rozhodnutí krajského soudu relevantně napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. , který je speciálně určen k nápravě vad rozhodnutí, jímž soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu, nebo o zastavení trestního stíhání , o podmíněném zastavení trestního stíhání či o schválení narovnání, a to bez splnění obligatorních zákonných podmínek. To však obviněný neučinil. Pouze z obsahu jeho podání lze vyčíst, že nesplnění podmínek pro zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. dovozuje z přesvědčení, že krajský soud měl v jeho případě upřednostnit pravomocné skončení věci formou zprošťujícího výroku podle §226 písm. a) nebo b) tr. ř. Jiný než očekávaný verdikt přitom dovolatel přisuzuje „pravděpodobnému“ tlaku na výsledek řízení ze strany „skupiny osob kolem tehdejšího hejtmana Olomouckého kraje“, účelovému přidělení věci k vyřízení podjatému samosoudci na okresním soudě, tomu odpovídajícímu tendenčnímu a pro něho a priori nepříznivému hodnocení důkazů, které se mělo následně odrazit v nesprávném právním posouzení skutku, a konečně domnělému osobnímu angažmá podjaté soudkyně při přípravě rozhodnutí senátu krajského soudu o jeho řádném opravném prostředku.
Taková argumentace se ovšem s věcným zaměřením uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zřetelně míjí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušný je soud tehdy, pokud ve věci rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudů v trestním řízení. Typicky jde o případy, kdy v prvním stupni věc soudil okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. ř.), přestože se trestní stíhání vedlo pro trestný čin, o němž měl podle §17 odst. 1 tr. ř. konat řízení krajský soud. Obdobně by byla věcná nepříslušnost okresního soudu založena i tím, že rozhodl o dílčích útocích pokračujícího trestného činu uvedeného v §17 odst. 1 tr. ř. a o uložení společného trestu za něj podle §45 tr. zákoníku, ačkoli k projednání takového trestného činu je v prvním stupni věcně příslušný krajský soud. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by naopak nebyl dán tehdy, pokud by místo jinak věcně příslušného okresního soudu rozhodoval krajský soud, protože v takové situaci by se uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že „rozhodl soud vyššího stupně“. Náležitě obsazen není soud tehdy, jestliže jeho složení neodpovídá ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Tak tomu bude zejména v případech, kdy namísto senátu věc rozhodoval samosoudce, dále tehdy, když věc rozhodoval senát složený z předsedy senátu a přísedících, ačkoli náležela senátu složenému výhradně ze soudců nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na jeho rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu apod.
Žádnou takovou vadu řízení však obviněný v dovolání relevantně nenamítl. Spíše jen pro úplnost tak lze uvést, že jmenovaný byl stíhán pro přečin vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který nepatří mezi trestné činy uvedené v §17 odst. 1 tr. ř. a věcnou příslušnost k projednání věci v prvním stupni měl tudíž okresní soud. Zároveň nejde o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Pravomoc k rozhodování o něm tedy byla dána samosoudci (viz §2 odst. 9 tr. ř. a 314a odst. 1 tr. ř.). Věcně příslušným k projednání odvolání obviněného proti rozsudku okresního soudu byl následně podle §252 tr. ř. (resp. §290 tr. ř.) krajský soud, který o něm v souladu s ustanovením §31 odst. 2 písm. b) zákona o soudech a soudcích rozhodl ve tříčlenném senátu složeném z předsedy senátu a dvou soudců. Je tedy zřejmé, že potud řízení před soudy žádnou nezákonností zatíženo nebylo.
Námitky obviněného zaměřené vůči konkrétním osobám soudců Mgr. Petra Sušila a JUDr. Markéty Langerové by svým charakterem spíše odpovídaly ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , které definuje dovolací důvod spočívající v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Obviněný ovšem zároveň neuvedl žádné relevantní skutečnosti, které by svědčily pro jeho naplnění. Pokud jde o Mgr. Petra Sušila, pouze vyjádřil údiv nad tím, že tento samosoudce po přidělení věci potřeboval k nastudování přiděleného spisu a nařízení hlavního líčení toliko tři týdny, zatímco jeho předchůdci trvala příprava na jednání mnohem déle, a vedle toho se omezil na konstatování, že jeho opakované námitky podjatosti vůči tomuto samosoudci „byly nedůvodně zamítnuty“. Žádný z důvodů uvedených v §30 tr. ř., pro něž Mgr. Sušil měl být vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, však v dovolání kvalifikovaně nespecifikoval. Z namítané „rychlosti“, s jakou se samosoudce seznámil s procesním spisem ve skutkově nijak složité věci, jeho možnou podjatost při rozhodování bez dalšího rozhodně dovozovat nelze.
Oporu v realitě pak nemá ani tvrzení dovolatele, že do řízení jakožto členka odvolacího senátu nezákonně zasáhla vyloučená soudkyně JUDr. Langerová. Z hlediska dovolacího přezkumu je podstatné, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, projednal odvolání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Hudečka a soudců JUDr. Antona Bucheně a JUDr. Michaely Burešové, přičemž JUDr. Langerová se na projednání a rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé nijak nepodílela (viz protokol o neveřejném zasedání na č. l. 853 spisu). Pro možné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. zde tedy nebyl splněn ani základní předpoklad (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003 sp. zn. 6 Tdo 1019/2003). Prostý kolegiální vztah této soudkyně k výše jmenovaným členům senátu jej přitom založit nemůže. Obviněný nadto ani nijak nevysvětlil, proč by JUDr. Langerová měla mít zájem na jeho odsouzení a v tomto smyslu na své kolegy působit. Omezil se jen na ryze spekulativní závěry na úrovni ničím nepodložené konspirační teorie.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzovaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení svého jednání okresním soudem jako přečin vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel primárně o výtky vůči rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů. To ale znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil z valné části na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud si je vědom ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad, která by představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na obhajobu, však řízení u okresního soudu v posuzované trestní věci zatíženo nebylo.
K výtce obviněného, že nebylo vyhověno některým jeho důkazním návrhům, je v obecné rovině zapotřebí zdůraznit, že trestní řád žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti neurčuje. Je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces je soud toliko povinen umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, o těchto důkazních návrzích musí rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - důvody svého odmítavého postoje vyložit v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Tyto postuláty „fair procesu“ samosoudce Okresního soudu v Olomouci bezezbytku respektoval. O zamítnutí návrhů obviněného na doplnění dokazování rozhodl přímo v hlavním líčení dne 31. 7. 2018, a to procesním usnesením, jež není třeba písemně odůvodňovat (viz č. l. 666 verte spisu). Proč k němu nepřistoupil, pak podrobně a především ústavně konformním způsobem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09) vysvětlil v bodě 36. odůvodnění rozsudku. Navrhované důkazy tedy neopomněl a dovolatele v právu na obhajobu svým procesním postupem nikterak nezkrátil.
Stejně tak nelze mít za to, že by obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění byla produktem selektivního, neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů. Skutkovým úvahám okresního soudu, vyjádřeným v bodech 29. až 35. odůvodnění rozsudku, Nejvyšší soud nemá co vytknout a na příslušné pasáže rozhodnutí pro stručnost plně odkazuje.
Zjištěný skutkový stav našel odpovídající výraz i v použité právní kvalifikaci. Naznačuje-li dovolatel, že jeho počínání nemělo být s přihlédnutím k zásadě subsidiarity trestní represe vůbec posouzeno jako trestný čin, nelze této jeho jediné hmotněprávní námitce přiznat žádné opodstatnění. Zásadně platí, že dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v takových případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Teprve tehdy by se mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy (k tomu srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012). Jednání dovolatele však takovými výjimečnými skutkovými okolnostmi, které by je vyčleňovaly z běžného rámce přečinů vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 tr. zákoníku, charakterizováno nebylo. Tento závěr opírá dovolací senát o zjištění, že v daném případě nešlo o ojedinělý exces v podobě nepředloženého emotivního výroku, nýbrž o cílené zastrašování hned dvou úředních osob v časovém odstupu necelých dvou měsíců, v jehož rámci dovolatel vůči oběma poškozeným opakovaně použil vážných pohrůžek možným razantním fyzickým útokem na jejich tělesnou integritu pro případ, že řádným výkonem svých pracovních povinností zapříčiní konečný nezdar jeho podnikatelského záměru.
Nejvyšší soud tedy v předložené trestní věci žádný důvod pro průlom do právní moci napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení neshledal. Již vůbec jej nespatřuje v názoru prezentovaném státní zástupkyní v jejím vyjádření k podanému dovolání, že krajský soud měl ve svém usnesení obviněného poučit o možnosti „požádat o pokračování“ v zastaveném trestním stíhání postupem podle §172 odst. 4 tr. ř. Z ustanovení §257 odst. 2, odst. 3 tr. ř., které se k řízení o odvolání vztahuje, totiž zřetelně plyne, že takovou povinnost má soud druhého stupně jen v případech, kdy trestní stíhání obviněného obligatorně zastavil pro existenci některé z okolností uvedených v §11 odst. 1 písm. a), b) nebo l ) tr. ř. To se ale v daném případě nestalo, jelikož soud druhého stupně postupoval podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Lze tedy shrnout, že dovolání obviněného P. L. se dílem opíralo o námitky, které nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a dílem o výhrady, které postrádaly jakékoli věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto v konečném výsledku podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu