ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.554.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 554/2020- 28298
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2020 o dovolání obviněného L. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici České Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2020 č. j. 6 To 89/2019-27830, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 7/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2019 č. j. 52 T 7/2017-27557 byl obviněný L. M. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za jednání spočívající (zkráceně) v tom, že:
společně s již pravomocně odsouzenými M. D., M. B. a I. B. po předchozí vzájemné dohodě a součinnosti, s dopředu rozdělenými úlohami, v zištném úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním dodání zboží od poškozených a za toto nezaplatit, s od počátku nevážně míněným příslibem včasné a řádné úhrady,
v průběhu měsíce listopadu 2012 až do 19. března 2013 v okrese XY, když všichni jmenovaní podvodně vystupovali jako zaměstnanci či zástupci společnosti G. G., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen G. G.) z kanceláře společnosti D. S., IČ: XY, se sídlem XY, okres XY, pod smyšlenými jmény nejprve obžalovaní D., B. a B. rozesílali jako zástupci společnosti G. G., ohledně které prostřednictvím vytvořených internetových stránek nepravdivě tvrdili, že je velkou dopravní společností, na vytipované společnosti a OSVČ pod záminkou navázání co nejvýhodnější obchodní spolupráce nabídku na přihlášení se do fiktivního výběrového řízení na prodej předem vybraného specifikovaného sortimentu zboží, zejména výpočetní techniky, spotřební elektroniky, elektrospotřebičů, pracovního nářadí, pneumatik, náhradních dílů na nákladní automobily, vinařských výrobků, kancelářského papíru a další,
přičemž jakmile takto oslovení poškození projevili zájem o obchodní spolupráci a zaslali svoje cenové nabídky, tak je obžalovaní kontaktovali s tím, že toto výběrové řízení vyhráli, následně na to jim zaslali závaznou objednávku či kupní smlouvu s podmínkou, že platba za odebrané zboží bude ze strany společnosti G. G. provedena na základě vystavených faktur se platností nejméně 30 dní bankovním převodem z účtu,
a následně obžalovaní za společnost G. G. zajistili odvoz objednaného zboží od dodavatelů, a to vždy pouze neoznačenými dopravními prostředky, kdy takto uvedené zboží odvážel v jednotlivých případech obviněný L. M., který vystupoval pod smyšleným jménem M. H. a který byl obžalovaným D. vybaven razítkem a falešným průkazem zaměstnance společnosti G. G. na jméno M. H. a falešným pověřením k vyzvednutí zboží na téže jméno, a uvedené úkony byly obžalovanými činěny s cílem, aby zástupci poškozených subjektů nemohli zjistit, kdo za společnost G. G. reálně jedná a vystupuje a kam je zboží odváženo,
kdy obviněný L. M. s ohledem na to, že věděl o tom, že za společnost G. G. jednají osoby pod smyšlenými jmény a sám zcela vědomě vystupoval pod falešnou identitou, zástupcům poškozených subjektů odmítal předložit svůj doklad totožnosti, věděl, že je součástí skupiny pachatelů realizujících podvodné odběry zboží, což mu bylo zřejmé i s ohledem na způsob odvozu zboží v neoznačených vozidlech, na počet a různost sortimentu odváženého zboží, jakož i s ohledem na způsob skladování tohoto zboží v neoznačené skladovací hale, kdy mu byl znám i rozsah zde složeného zboží,
a obviněný L. M. tak při odvozu zboží jednal sám anebo prostřednictvím dalších osob, kterým předal vozidlo k odběru zboží a vybavil je razítkem a falešným průkazem společnosti G. G. na jméno M. H. a které vystupovaly pod stejným smyšleným jménem „H.“,
přičemž takto postupoval v celkem 136 případech specifikovaných ve výroku rozsudku a svým jednáním způsobil poškozeným škodu na zboží v celkové výši 18.255.939 Kč.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 3. 2020 č. j. 6 To 89/2019-27830 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Rozhodnutí soudu druhého napadl obviněný L. M. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), d), g) a l ) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v hlavním líčení v rozporu s trestním řádem a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Byl zjevně podjatý, což se projevovalo tím, že po celou dobu řízení pronášel vůči všem obviněným nepřístojné repliky, mnohdy ironizoval jejich sdělení a obecně k jejich osobám vykazoval negativní subjektivní tendence. Jeho prohlášení nerespektovala princip presumpce neviny a jeho uvažování bylo zatíženo předsudky a zaujatostí. K jednotlivým svědkům přistupoval odlišně podle toho, zda vypovídali ve prospěch či v neprospěch obviněných, některým nepřípustně „předjímal“ jejich výpovědi z přípravného řízení, ovlivňoval je, kladl jim tendenční otázky, některé vyloženě naváděl, aby uvedli, že si nic nepamatují. Dalším svědkům pak ukládal pořádkové pokuty, pokud neuvedou konkrétní skutečnosti. Během řízení byla vůči němu oprávněně vznesena námitka podjatosti, kterou však krajský soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Chování předsedy senátu bylo podle dovolatele nestandardní i při doručování písemností, kdy nerespektoval jeho řádné omluvy z jednání, vyhrožoval mu vydáním Evropského zatýkacího rozkazu a vazebním stíháním, pokud si zásilku nepřevezme požadovaným způsobem, a dále v tom, že na něho vydal příkaz k zadržení s dodáním do výkonu trestu bezprostředně po vynesení usnesení odvolacího soudu. V tomto směru tedy byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Vadu nesprávného právního posouzení skutku (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) dovodil obviněný z procesního pochybení, a to tvrzené nezákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, vydaných Okresním soudem v Mladé Boleslavi dne 22. 2. 2013 pod sp. zn. V 6/2013 a 2 Nt 407/2013 a dne 1. 3. 2013 pod sp. zn. V 11-4/2013. Podle jeho názoru tyto příkazy nebyly dostatečně odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi a nebylo v nich ani potřebným způsobem vysvětleno, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by jeho dosažení bylo podstatně ztíženo, když policejní orgán zároveň nebyl schopen ani vyslechnout jako svědka P. M. A konečně zde nebyla splněna ani zákonná podmínka pro nařízení odposlechu v podobě škody přesahující 500.000 Kč. Dovolatel zdůraznil, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. je výrazným zásahem do práva na ochranu soukromí, a proto je nutné trvat na tom, aby orgány činné v trestním řízení důsledně respektovaly zákonné podmínky pro jeho vydání, včetně řádného odůvodnění. To se v dané trestní věci podle jeho mínění nestalo.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., spočívajícího v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, dovolatel namítl, že tato vada řízení se jeho samého sice přímo netýká, nicméně je mu známa ze spisového materiálu obviněného M. B. Tento obviněný zaslal odvolacímu soudu řádnou omluvu své neúčasti na veřejném zasedání, kterou doložil lékařskou zprávou. Současně vrchní soud informoval o tom, že se jednání zúčastnit chce. Pokud tedy veřejné zasedání bylo konáno v jeho nepřítomnosti, jednalo se „optikou obhajoby“ o natolik zásadní procesní vadu, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces i ve vztahu ke všem ostatním spoluobviněným.
Z výše rekapitulovaných důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2020 č. j. 6 To 89/2019-27830, zrušil též rozsudek soudu prvního stupně, jakož i vadné řízení oběma rozhodnutím předcházející, a podle §265 l odst. 3 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu. Součástí závěrečného návrhu byl i podnět dovolatele k rozhodnutí o odkladu výkonu trestu uloženého pravomocným rozsudkem až do doby, kdy bude rozhodnuto o jeho mimořádném opravném prostředku.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. označil podané dovolání za zjevně neopodstatněné. Obviněný podle jeho názoru předně neuvedl žádný z relevantních důvodů podle §30 odst. 2 tr. ř., pro nějž by měl být předseda senátu soudu prvního stupně vyloučen z úkonů trestního řízení. Ze způsobu, jakým vedl řízení, z toho, jaká opatření v jeho průběhu učinil, nebo z rozhodnutí, která vydal, nebylo možno jeho podjatost dovozovat. Nadto není pravdou, že by se soud vyjádřil k otázce viny ještě dříve, než skončilo dokazování, jak se vehementně obhajoba snaží prosazovat. Dovolatel v podstatě vyjádřil pouze nespokojenost s tím, jakým způsobem soud usiloval o to, aby svědci dostáli své povinnosti svědčit, jak následně hodnotil provedené důkazy a jaké skutkové a právní závěry z nich vyvodil. Vykl mu tedy spíše nesprávný názor na řešení věci. Nápravu vlastního soudcovského rozhodování však podle poukazu státního zástupce zajišťuje vícestupňové řízení a nikoli institut vyloučení soudce pro poměr k projednávané věci. Podjatost předsedy senátu krajského soudu v dané věci již vůbec nebylo možno dovozovat ze skutečností, které nastaly až po vynesení rozhodnutí a po nabytí právní moci rozsudku. Souborně tedy státní zástupce k uvedené problematice zaujal stanovisko, podle nějž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v posuzované věci založen nebyl. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak uvedl, že obviněný jeho údajné naplnění odůvodnil procesními námitkami, které ovšem pod žádný ze zákonných důvodů dovolání podřadit nelze. Kromě toho se jednalo o výhrady, kterým nelze přiznat důvodnost ani z věcného hlediska. Jednotlivé příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly odůvodněny sice stručně, ale dostatečně. Z hlediska jejich zákonnosti bylo rozhodující, že byly vydány v době, kdy již došlo ke spáchání trestného činu vymezeného ve výčtu trestných činů uvedených v §88 odst. 1 tr. ř. a že právě pro takový trestný čin bylo vedeno trestní řízení. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pak uplatnil obviněný jako osoba, která k tomu vůbec nebyla oprávněna. Namítaná nepřítomnost obviněného M. B. ve veřejném zasedání o odvolání, které vyústilo v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2019 sp. zn. 6 To 81/2018, se ho totiž nijak netýkala. V daném odvolacím řízení vůbec nevystupoval v pozici obviněného, nebyl v něm projednáván jeho opravný prostředek a nebylo o něm nijak rozhodováno.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí ani řízení mu předcházející nebylo zatíženo žádnou z vad naplňujících výše zmíněné důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř., nelze podle státního zástupce považovat za opodstatněný ani odkaz obviněného na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Státní zástupce tedy navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ předpokládaný v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Důvod k obviněným požadovanému postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. přitom neshledal.
Obviněný L. M. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) d), g) a l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady rozhodnutí soudu druhého stupně spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu obviněný v dané trestní věci namítat nemohl, neboť Vrchní soud v Olomouci projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo nějakou vadou zakládající obviněným deklarované další dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a sice že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, anebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Podle §30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn. Podle odst. 4 tohoto zákonného ustanovení je pak z řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení a naopak, soudce, který se zúčastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je vyloučen v dalším řízení z rozhodování.
Poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001 sp. zn. 4 Tz 196/2001 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002 sp. zn. 4 Tvo 157/2001 aj.). V souladu s ustálenou judikaturou může poměr k projednávané věci záležet například v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), pak bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002 sp. zn. 4 Tvo 157/2001 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001 sp. zn. 4 Tz 196/2001).
Obviněný žádnou z výše popsaných skutečností obecně zakládajících důvody pro vyloučení soudce z rozhodování věci v dovolání nenamítl. Důvody podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně dovozoval výhradně ze způsobu, jakým měl vést hlavní líčení a prováděl dokazování a dále z jeho dalších procesních úkonů, včetně těch, které bezprostředně navazovaly na vydání meritorního rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Takové námitky ovšem nebyly způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že u jmenovaného soudce byl dán takový poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkony přímo dotýkaly, jak má na mysli ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Postup předsedy senátu nalézacího soudu přitom nelze vnímat jinak než jako úsilí důsledně, nestranně a soustředěně postupovat k náležitému objasnění a rozhodnutí věci. Nejvyšší soud v ní nespatřuje žádný nepřátelský či subjektivně negativní postoj k obviněným nebo jejich obhájcům. Ze spisového materiálu je naopak patrná jeho snaha vést hlavní líčení ve skutkově náročné a rozsáhlé věci efektivně, korektně a s plným respektem k ústavně garantovanému právu obviněných na obhajobu. Pokud obviněný dovozuje jeho podjatost ze způsobu doručování písemností a z vydání příkazu k jeho zadržení a dodání do výkonu trestu ihned po pravomocném skončení věci, ocitá se takovými argumenty již mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Souborně pak v této části jeho výhradám nebylo možno přiznat jím přisuzované opodstatnění.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , bylo třeba přisvědčit vyjadřujícímu se státnímu zástupci, že obviněný jeho existenci dovozoval z tvrzeného pochybení, které se však netýkalo jeho osoby, nýbrž neúčasti spoluobviněného M. B. ve veřejném zasedání Vrchního soudu v Olomouci konaném ve dnech 17. 4. a 18. 4. 2019 ve věci sp. zn. 6 To 81/2018. Tedy v řízení, kde sám dovolatel vůbec v pozici obviněného nevystupoval. Jinými slovy, pokud by se jeho mimořádný opravný prostředek opíral výhradně o tuto námitku, bylo by jej namístě odmítnout podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, že byl podán osobou k tomu neoprávněnou (k tomu srov. též §265d odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzovaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení svého jednání jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel pouze o výhrady vůči způsobu dokazování v trestním řízení. Jestliže argumentoval tím, že poznatky o jeho trestné činnosti byly získány na základě nezákonně vydaných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, uplatnil ve skutečnosti předmětný důvod dovolání na procesním a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud si je však vědom ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad, která by představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na obhajobu, však řízení v posuzované trestní věci zatíženo nebylo. Námitku nezákonnosti vydaných příkazů k odposlechu vznášel obviněný prakticky po celou dobu řízení od jeho zahájení. Soud prvního stupně se s ní přitom vypořádal maximálně pečlivě a podle mínění dovolacího senátu i věcně správně. Na jeho strukturované úvahy obsažené postupně v pasážích odůvodnění rozsudku na str. 75 až 82 shora, proto plně odkazuje. Ani on nemá za to, že by zmiňované příkazy, jakkoli nebyly odůvodněny nijak zvlášť podrobně, spadaly do kategorie nezákonných úkonů soudu a jimi získané poznatky by tak neměly potřebnou důkazní validitu. Naopak, zákonné podmínky pro jejich vydání splněny byly (srov. §88 odst. 1 tr. ř.) a stručnost jejich odůvodnění pak není vadou, pro níž by bylo možno poznatky zjištěné na základě jejich vydání a v dalším řízení uplatněné jako důkazy označit za nezákonné a procesně nepoužitelné. V důsledku tohoto závěru tudíž ani dovoláním napadená pravomocná meritorní rozhodnutí nižších soudů vytýkanými vadami netrpí a Nejvyšší soud neměl žádného důvodu se s jejich správností neztotožnit.
Lze tedy shrnout, že dovolání obviněného L. M. se dílem opíralo o argumentaci, k níž nebyl vůbec oprávněn, z části o námitky, které nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a dílem o výhradu, která z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. postrádala jakékoli věcné opodstatnění. Proto jeho dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (jako celek) odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran.
Pokud jde o podnět obviněného k odložení či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, předseda senátu Nejvyššího soudu žádné důvody pro rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. v předložené trestní věci neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu