ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.595.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 595/2020-1440
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2020 o dovolání obviněného T. B. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 10 To 85/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 7/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. 45 T 7/2018, byl obviněný T. B. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 [bod 1) rozsudku], pokusem trestného činu znásilnění podle 8 odst. 1 tr. zákona k §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 [bod 2) rozsudku], trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, alinea druhá tr. zák. a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 [bod 3) rozsudku], trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, alinea druhá tr. zák., odst. 2 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 [bod 4) rozsudku], zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, alinea první, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010 [body 5) a 6) rozsudku], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
ad 1) „dne 17.06.1999 kolem 16.40 hod. v XY, poté, co se poškozená, tehdy nezletilá, AAAAA (pseudonym), vracela z nákupu do místa trvalého bydliště, v okamžiku, kdy vstoupila do domu a přivolala si výtah, kterým chtěla odjet do 6. patra, přiskočil k ní zezadu, vtáhl ji do výtahu a zakryl jí ústa, aby nemohla křičet, sjel s ní do suterénu panelového domu, ve kterém se nacházely sklepní kóje a zde poškozenou pod pohrůžkou zabití donutil svléknout si kalhoty a spodní kalhotky a poté ji osahával na přirození, snažil se vykonat s ní pohlavní styk tak, že se pokoušel stojící poškozené zasunout svůj ztopořený penis do její pochvy, což se mu nedařilo a proto jí nařídil, aby si dřepla a roztáhla nohy, a opětovně se pokoušel zasunout svůj penis do pochvy poškozené, a při tomto jednání poškozenou zranil tak, že silně krvácela z genitálu a jelikož se mu více nepodařilo zasunout svůj penis do pochvy poškozené, svého jednání zanechal, nařídil jí, aby mlčela, nikomu neříkala nic o tom, co se stalo, napočítala do sta a poté šla domů, kde si měla převléknout tričko, které měla ušpiněné od krve, přičemž poškozené hrozil, že pokud to někomu řekne, tak ji zabije, a následně z místa utekl neznámo kam, a v důsledku jeho jednání nezletilá utrpěla zranění – tržnou ránu hráze a pochvy, směrem dozadu dosahující až k řitnímu otvoru, které si vyžádalo chirurgické ošetření ve FN Motol, kam byla převezena RZS hl.m. Prahy, a tohoto jednání se dopustil, přestože věděl, že poškozená je dítětem mladším patnácti let,
ad 2) dne 02.05.2001 kolem 18.15 hod. v XY, v době, kdy se poškozená, tehdy nezletilá, BBBBB (pseudonym), vracela do místa bydliště, nastoupil společně s ní do výtahu, kde poté, co poškozená navolila jízdu do 4. patra, okamžitě výtah zastavil a navolil suterén, následně vyndal z ledvinky nůž, který nezletilé přiložil na krk a pohrozil jí, že pokud nebude zticha, tak ji zabije a poté ji odvedl z výtahu do suterénu domu, kde ji přinutil se svléknout, lehnout si na záda na podlahu, sám se také obnažil, líbal ji na ústa a pokoušel se zasunout svůj penis mezi její nohy, což se mu nepodařilo, k pohlavnímu styku nedošlo, a následně z místa utekl neznámo kam, kdy tohoto jednání se dopustil přesto, že věděl, že v případě poškozené jde o dítě mladší patnácti let,
ad 3) dne 12.06.2002 v době kolem 15.30 hod. v XY, poté, co se poškozená, tehdy nezletilá, CCCCC (pseudonym), vracela do místa svého bydliště a otevřela vstupní dveře domu, vešel za ní, strčil do ní, uchopil ji za ramena, vytáhl z ledvinky zavírací nůž, který poškozené ukázal a jeho hrotem mířil k jejímu hrudníku a pod pohrůžkou nožem ji přikázal, ať je zticha a odvedl ji do suterénu domu pod schody, kde nezletilou postavil do kouta čelem ke zdi, zády k sobě, poté jí prohledal aktovku, požadoval po ní vydání jejího mobilního telefonu, a poté, co uvedla, že jej nemá, jí vyhrožoval slovy, že pokud jej najde, tak ji podřízne a když ho nenašel, tak si vzal její látkovou peněženku obsahující tramvajenku a dvě telefonní karty v celkové hodnotě nejméně 240, -Kč, následně poškozenou vysvlékl do naha, otočil si ji čelem k sobě a sám si také svlékl kalhoty a slipy, požadoval po ní, aby mu vzala jeho penis do ruky přičemž uchopil její ruku a položil ji na svůj ztopořený penis, kde jí ruku chvíli přidržoval bez pohybu a poté, co jí ruku pustil, nezletilá rovněž jeho penis přestala držet a pustila ho, načež jí opět otočil zády k sobě a strhl jí z krku stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru srdíčka v hodnotě cca 50 Kč, a poté nezletilé CCCCC přikázal, aby se oblékla, počítala do deseti, a pak odešla, což učinila, přičemž jí hrozil, že pokud to někomu řekne, tak ji zabije, ačkoli věděl, že v případě poškozené jde o dítě mladší patnácti let,
ad 4)
a) v průběhu letních prázdnin 2007, v místě svého tehdejšího bydliště v domě na adrese XY, v době, kdy jeho manželka J. B. byla odvezena do porodnice a on zůstal doma sám s tehdy nezletilou poškozenou DDDDD (pseudonym), sestřenici své manželky, která zde byla na prázdninách a zůstala s ním, aby mu pomohla s nezletilými dcerami EEEEE (pseudonym) a FFFFF (pseudonym), v úmyslu dosáhnout sexuálního uspokojení, v přesně nezjištěný den ve večerních hodinách, si přilehl k nezletilé na gauč v obývacím pokoji, požadoval po ní, aby ho škrábala na zádech, po chvíli jí objal levou rukou kolem boku, hladil jí po zádech, pak ji větší silou chytil za ruku, aby nemohla utéci, a začal ji hladit a osahávat pod oděvem na nahých prsou a přirození, a poškozená, která z něj měla strach, byla zaskočená, neboť ve srovnání s ní měl velkou sílu a když ji stále nepouštěl a ve svém jednání pokračoval, tak mu řekla, že musí na toaletu, načež jí obžalovaný pustil a nechal ji odejít z pokoje pryč a poškozená se už k němu nevrátila
b) ve svém jednání obžalovaný pokračoval následující den v odpoledních hodinách, kdy opět přisedl na gauč k poškozené, chytil ji rukou a obejmul, aby se nemohla hýbat a odejít, začal jí sahat do podbřišku a rozepínat poklopec u kalhot, poté, aniž by ji pustil, ji opět začal osahávat pod oblečením rukou na okraji přirození, a ve svém jednání pokračoval i poté, co se ho nezletilá se snažila odstrkovat a pokračoval až do doby, než se jí podařilo využít jeho chvilkové nepozornosti a vytrhnout se z jeho sevření a z pokoje odejít a poté, co jeho jednání oznámila své matce, z bydliště obžalovaného odjela,
přičemž uvedeného jednání se v obou případech dopustil přesto, že věděl, že poškozené je teprve čtrnáct let,
ad 5) nejméně od roku 2009, kdy poškozená EEEEE, nastoupila do první třídy základní školy, do přesně nezjištěného dne roku 2017, nejpozději však do 11. září 2017, kdy byl obžalovaný vzat do vazby, nejprve na adrese XY, dále v obcích XY, a XY, v úmyslu dosáhnout svého sexuálního uspokojení, opakovaně, v nezjištěném počtu případů, nejčastěji v době, kdy byl doma sám s nezletilými dětmi, sexuálně zneužíval svou nezletilou dceru, poškozenou EEEEE, tím způsobem, že si ve chvíli, kdy ona spala na své posteli, k ní přilehl a spící ji osahával na různých místech na těle, nejprve přes oblečení, poté na nahém těle, kde jí osahával na nahých prsou a na přirození, a v tomto jednání pokračoval, i když se probudila a odstrkávala ho, opakovaně mu říkala, aby to nedělal, snažila se ho odstrkávat i nohama, on ji však pevně držel, a přes její odpor ji hladil na přirození a při tom masturboval, později jí začal zasouvat prsty do pochvy, opakovaně jí nutil, aby mu prováděla masturbaci penisu až do okamžiku jeho vyvrcholení, v několika případech jí lízal na přirození, žádal po ní, aby si vzala jeho penis do úst, což však odmítla, v několika případech si poškozenou v noci vzal do postele, kde ji osahával na přirození a požadoval po ní, aby ho uspokojovala rukou, zatímco jeho manželka a matka nezletilé J. B. spala vedle něj na druhé straně postele, přičemž k tomuto jednání využil své dospělé autority, fyzické a psychické převahy včetně její obavy vyplývající z jeho násilného chování v rodině a toho, že nezletilá nebyla natolik rozumově vyspělá, aby dokázala posoudit situaci, ve které se nachází a jednání obžalovaného dostatečně vyhodnotila a přiměřeně a účinně na ně reagovala a odmítnula je včetně vyjádření potřebného odporu a potřebnosti takového odporu, pokud se jí takové jednání nelíbí a dostatečným způsobem tak projevila jednoznačně svůj nesouhlas a odpor, anebo se jinak účinně bránila, čehož si obžalovaný musel být vědom a poté, co se s ohledem na vyšší věk počala již účinněji bránit a vyjadřovat svůj odpor, jí obžalovaný za pomoci síly nutil držet ruku na jeho přirození a požadoval po ní, aby ho a činil tak přesto, že znal věk poškozené a věděl, že nedovršila věk patnácti let,
ad 6) od přesně nezjištěné doby nejméně však od září 2013, kdy poškozená nezletilá FFFFF, nastoupila do první třídy základní školy, nejméně do 08.12.2015, kdy byla svěřena do péče své babičky, v jejich tehdejším společném bydlišti na adrese XY, ji opakovaně v přesně nezjištěném množství případů v úmyslu dosáhnout svého sexuálního uspokojení, přes její odpor, vysvlékl do naha, sebe také, osahával ji po celém těle a když se mu bránila, plakala, a říkala, že to nechce, on ji však vždy chytil a silou přemohl, načež jí zasouval do pochvy zpočátku prsty a později svůj penis, přičemž ji vyhrožoval, že pokud o tom někomu řekne, ublíží jí nebo její matce, a ona jeho jednání ze strachu strpěla, neboť jí nejméně od prosince roku 2014 nepřiměřeně trestal a bil po celém těle a ona nechtěla navíc ohrozit matku, příp. další členy rodiny, přičemž s ohledem na její útlý věk, k tomuto jednání využil své dospělé autority, fyzické a psychické převahy včetně její obavy vyplývající z jeho násilného chování v rodině a toho, že nezletilá nebyla natolik rozumově vyspělá, aby dokázala posoudit situaci, ve které se nachází a jednání obžalovaného dostatečně vyhodnotila a přiměřeně a účinně na ně reagovala a odmítnula je včetně vyjádření potřebného odporu a potřebnosti takového odporu, pokud se jí takové jednání nelíbí a dostatečným způsobem tak projevila jednoznačně svůj nesouhlas a odpor, anebo se jinak účinně bránila, čehož si obžalovaný musel být vědom a činil tak přesto, že znal věk poškozené a věděl, že nedovršila věk patnácti let“.
Za uvedené jednání byl obviněný T. B. odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §40 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 11 let. Podle §56 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písmeno a) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné ústavní sexuologické léčení.
Současně byl zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 5T 52/2016, jakož všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit nezletilé EEEEE, bytem XY, jako nemajetkovou újmu částku 500 000 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit nezletilé FFFFF, bytem XY, jako nemajetkovou újmu částku 500 000 Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. 45 T 7/2018, podali obviněný T. B. a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 10 To 85/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. pod bodem 1) výroku rozsudku, ve výroku o vině zvlášť závažným zločinem - zvlášť závažnými zločiny znásilnění podle §185 odst. 1 alinea první, alinea druhá odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku pod body 5) a 6) výroku rozsudku, v celém výroku o trestu, včetně výroku o způsobu jeho výkonu, a včetně výroku, kterým se ruší výrok o trestu uloženém obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 5 T 52/2016, jakož se jím ruší i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, ve výroku, jímž bylo obviněnému uloženo podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ochranné léčení ústavní sexuologické a ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o náhradě nemajetkové újmy v penězích poškozeným EEEEE a FFFFF. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. částečně znovu rozhodl tak, že obviněný T. B. byl při nezměněném výroku o vině pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [skutek pod bodem 2) výroku rozsudku], při nezměněném výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 alinea druhá tr. zák. a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. [skutek pod bodem 3) výroku rozsudku] a při nezměněném výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 tr. zák. [skutek pod bodem 4) výroku rozsudku], za tyto trestné činy a dále také za zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. d) tr. zákoníku a pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterými byl obviněný shledán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 5 T 52/2016, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 124/2017, ze dne 3. 1. 2018, odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku s přihlédnutím k §40 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Podle §56 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 5 T 52/2016, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 8 To 124/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě.
Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvého stupně, aby v rozsahu zrušení učinil rozhodnutí nové.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 10 To 85/2019, podal následně obviněný T. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V dovolání obviněný namítl, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze došlo k faktickému „roztržení“ uloženého trestu, kdy v jeho důsledku budou obviněnému uloženy dva tresty odnětí svobody, přičemž tento záměr vyplývá z odůvodnění rozsudku vrchního soudu, např. z bodů 75, 118, 193 atd. Dovolatel dále uvedl, že s právním závěrem obsaženým v odůvodnění nesouhlasí, neboť nebyly splněny podmínky pro uvedený postup vrchního soudu. Dále obviněný vytkl přílišnou přísnost uloženého trestu danou zejména tím, že podle jeho názoru nebyla zohledněna mj. nepřiměřená délka trestního řízení, přičemž v této souvislosti citoval judikaturu Ústavního soudu. Zbylé výhrady pak dovolatel zaměřil v podstatě jen proti úvahám odvolacího soudu obsaženým v odůvodnění rozsudku sp. zn. 10 To 85/2019. Z vývoje rozhodování soudů v této trestní věci tak, jak je připomenuta v předchozích dvou odstavcích, vyplývá, že obviněný byl Vrchním soudem v Praze pravomocně uznán vinným pouze za skutky popsané v původním rozsudku Městského soudu v Praze pod body 2), 3) a 4). Právě za ně a za sbíhající se trestnou činnost mu byl také uložen souhrnný trest. Ve vztahu k tomu obviněný žádné výhrady neuplatnil, nezpochybnil ani důvodnost uložení souhrnného trestu za tyto trestné činy, přičemž jeho jedinou faktickou námitkou byla pouze shora uvedená údajná nepřiměřenost uloženého trestu. Pokud pak jde o zbylé skutky označené v původním rozsudku pod body 1), 5) a 6), ohledně těch byl výrok o vině Vrchním soudem v Praze zrušen a pravomocně o nich dosud rozhodnuto nebylo. Logicky za ně tedy nebyl uložen ani trest. Vrchní soud v Praze přitom Městskému soudu v Praze přikázal, aby v rozsahu zrušené části znovu rozhodl. Obviněný však převážnou část dovolání směřoval právě do této oblasti, když primárně vyjádřil nesouhlas s úvahami odvolacího soudu, jimiž tento v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil názor, že do budoucna – v případě rozhodnutí o vině skutkem 1) – bude namístě ukládat za tento trestný čin další souhrnný trest, a to ve vztahu ke sbíhajícím se trestným činům, o kterých bylo rozhodnuto ve věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 186/2000 a 2 T 14/2001. V tomto ohledu obviněný ve svém opravném prostředku v prvé řadě označil za nesprávné ty úvahy odvolacího soudu, podle kterých tato odsouzení Obvodního soudu pro Prahu 9 ještě nebyla zahlazena. Vedle toho v bodě VI. dovolání (v části zvýrazněné tučně a podtržením) polemizoval s datem, které je podstatné pro ukládání souhrnného trestu. V konečném důsledku pak dospěl k závěru, že uložením dvou souhrnných trestů [jednoho nyní již uloženého a druhého, podle argumentace Vrchního soudu v Praze nutně ukládaného v budoucnu za skutek pod bodem 1)], bude celková výměra trestu odnětí svobody, který by měl vykonat, nepřiměřeně přísná a bude projevem libovůle soudu a porušením principu spravedlnosti.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný fakticky směřuje část námitek pouze proti úvahám odvolacího soudu obsaženým v odůvodnění jeho rozsudku. Zpochybňuje tedy tvrzení Vrchního soudu v Praze o nutnosti ukládat v budoucnu další souhrnný trest za skutek pod bodem 1) a za sbíhající se trestnou činnost, ačkoli ohledně tohoto skutku [ani ohledně skutků pod body 5) a 6)] dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Za formálně přípustné pak lze podle názoru státního zástupce označit pouze dovolací námitky směřované proti výroku o trestu, který byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 10 To 85/2019. Ty však stojí mimo rámec vytýkaných dovolacích důvodů. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To obviněný skutečně učinil. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je nicméně reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. To rozhodně není případ dovolatele, neboť uložení trestu odnětí svobody trestní zákoník za spáchaný trestný čin připouští, přičemž trest byl uložen také v mezích zákonné trestní sazby, která v daném případě činila 5 – 12 let. Ve vztahu k trestu, který mu byl pravomocně uložen, dovolatel namítá jeho nepřiměřenou přísnost. K tomu je však namístě připomenout, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen kupříkladu o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však trest odnětí svobody uložený obviněnému rozhodně není. Trest byl ukládán za více trestných činů, přičemž soud – při zohlednění §40 odst. 1 tr. zákoníku – uložil souhrnný trest ve výměře jen mírně převyšující polovinu zákonné trestní sazby.
Za nesprávné považuje státní zástupce také úvahy o údajně nepřiměřené délce trestního řízení. Část trestné činnosti sice byla spáchána již v letech 1999 – 2002, nicméně pachatele se tehdy odhalit nepodařilo. Až v roce 2016, v návaznosti na porovnání DNA profilů stop zajištěných na místě činu s DNA profily osob v Národní databázi DNA, byla zjištěna shoda DNA pachatele s DNA obviněného. Pokud jde o skutek pod bodem 4), ten byl orgánům činným v trestním řízení oznámen také až v návaznosti na zjištění pachatele u skutků předcházejících. Poškozená se sice nedlouho po jeho spáchání svěřila příbuzným, ti jí však bohužel nevěřili a věc policii neoznámili. Samotné trestní řízení pak fakticky trvalo jen cca tři roky [pokud jde o skutky pod body 2), 3) a 4)]. To přitom s ohledem na množství objasňovaných skutků a obtížnost dokazování protiprávního jednání páchaného před více než deseti lety rozhodně nelze považovat za nepřiměřenou délku trestního řízení.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud po prostudování dovolání obviněného zjistil, že obviněný T. B. zaměřil větší část svých námitek proti úvahám Vrchního soudu v Praze obsaženým v odůvodnění jeho rozhodnutí, konkrétně proti úvahám o nutnosti ukládat v budoucnu další souhrnný trest za skutek pod bodem 1) a za sbíhající se trestnou činnost, ačkoli ohledně tohoto skutku [ani ohledně skutků pod body 5) a 6)] dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, neboť věc v této části byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Pokud tedy obviněný v části svých námitek pouze nesouhlasí s úvahami odvolacího soudu obsaženými v odůvodnění jeho rozsudku, vytýká pouze nedostatky v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, což je podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné („Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné“).
Jako přípustné lze označit pouze ty dovolací námitky, které směřují proti výroku o trestu, který byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. 10 To 85/2019. Konkrétně jde o námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytýká přílišnou přísnost uloženého trestu danou zejména tím, že podle jeho názoru nebyla zohledněna mj. nepřiměřená délka trestního řízení. K nápravě vad výroku o trestu je primárně určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudů, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto lze námitku obviněného ohledně uloženého trestu odnětí svobody považovat za bezpředmětnou, neboť nenaplňuje žádný dovolací důvod. Přesto lze uvést, že obviněnému byl uložen trest nad polovinou zákonné trestní sazby stanovené §145 odst. 2 tr. zákoníku. Takto uložený trest rozhodně nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Výměra trestu odpovídá tomu, že obviněný je odsuzován za tři trestné činy, když v případě obviněného šlo o jednání s vysokým stupněm škodlivosti, který byl dán povahou činů (jednalo se o úmyslné trestné činy), způsobem provedení a vážným škodlivým následkem, přičemž obviněný je osobou se sklony k páchání trestné činnosti. Při ukládání trestu pak odvolací soud správně přihlédl k ustanovení §40 odst. 1 tr. zákoníku. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný v souladu se zněním tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 5 T 52/2016, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 8 To 124/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Ohledně nepřiměřené délky trestního řízení považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Je nutné podotknout, že skutky pod body 1-3 obžaloby byly spáchány v letech 1999-2002. V této době byly také prověřovány a následně byly odloženy dle §159a odst. 4 tr. ř., neboť se nepodařilo zjistit pachatele. Teprve v říjnu 2016 byla porovnáním DNA profilů zajištěných ze stop na místě činu v případě poškozených nezletilých AAAAA, BBBBB a CCCCC s DNA profily osob v národní databázi byla zjištěna shoda DNA pachatele prověřovaných skutků s DNA profilem obviněného T. B. Dne 7. 9. 2017 došlo k zahájení úkonů trestního řízení pro podezření ze spáchání skutku kvalifikovaného jako zločin znásilnění dle §185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit obviněný T. B. jednáním vůči nezletilé poškozené FFFFF. Spácháním tohoto skutku došlo k přerušení běhu promlčecí doby pro dříve spáchané skutky. Běh promlčecí doby přerušilo i spáchání a s tím spojené trestní stíhání dalších následně zjištěných skutků, tedy jednání, kterého se měl obviněný dopustit v roce 2007 vůči pošk. DDDDD a nejméně od září 2009 do r. 2017 vůči pošk. nezl. EEEEE (body 4-5 rozsudku). Dne 11. 9. 2017 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro výše uvedené trestné činy, které bylo dále rozšířeno pro skutek, kterého se měl dopustit v přesně nezjištěné době nejméně od září 2013 jednáním vůči své nezletilé dceři FFFFF (bod 6 rozsudku). Rovněž skutek pod bodem 4) byl orgánům činným v trestním řízení oznámen až v návaznosti na zjištění pachatele u skutků předcházejících. Poškozená se sice nedlouho po jeho spáchání svěřila příbuzným, ti jí však nevěřili a věc policii neoznámili.
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a že námitky ohledně porušení tohoto práva nemůže ignorovat. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejenže v obecné rovině odporuje smyslu práva obviněného (ale i poškozeného) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení.
V posuzovaném případě však délka řízení, které od zahájení do pravomocného skončení trestního stíhání trvalo cca tři roky, se nijak podstatně nevymyká z mezí obvyklé délky řízení v obdobných věcech a neodůvodňuje žádný zásah do výroku o trestu. Délku řízení s ohledem na složitost věci spočívající především v obsáhlosti důkazního řízení a obtížnosti dokazování protiprávního jednání páchaného před více než deseti lety rozhodně nelze mít za nepřiměřenou. Jak již bylo uvedeno výše, v případě obviněného šlo o jednání s vysokým stupněm škodlivosti, který byl dán povahou činů (jednalo se o úmyslné trestné činy) ale i jejich množstvím, způsobem provedení a vážným škodlivým následkem.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovení §265b tr. ř. upravující dovolací důvody).
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného T. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 6. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu