ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.668.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 668/2020-875
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání obviněného A. B. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici ve Valdicích, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 7 To 12/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 10/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 13 T 10/2019, byl obviněný A. B. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným pokusem přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 1. 9. 2018 kolem 07:00 hod. v úmyslu získat peníze zaklepal na adrese XY v XY na dveře bytu poškozeného M. J., nar. XY, který dveře otevřel, a obžalovaný mu lživě sdělil, že dluží na zdravotním a sociálním pojištění 15 000 Kč a že musí dluh ihned zaplatit, což poškozený odmítl a šel se podívat do kuchyně na dopisy, které mu od České správy sociálního zabezpečení přišly, obžalovaný přitom bez souhlasu poškozeného vešel do bytu a šel za ním do kuchyně, zde neustále poškozenému opakoval, že musí dluh zaplatit, ten to odmítal, načež obžalovaný opakovaně řekl poškozenému, že si tedy bude muset vzít nějaké věci z jeho bytu jako protihodnotu toho dluhu, na což mu poškozený vždy řekl, že si žádné věci z bytu vzít nesmí, dále obžalovaný při jednání v kuchyni nabídl poškozenému vypravení pohřbu za 10 000 Kč nebo 30 000 Kč, požádal ho o občanský průkaz, který mu poškozený dal, a obžalovaný z něho opsal do jím přinesených a předem připravených falešných formulářů osobní údaje poškozeného a požadoval po něm vyplacení zálohy, kterou mu poškozený odmítl dát, přičemž ve skutečnosti obžalovaný nikdy žádný pohřeb poškozenému vypravit nechtěl, nato obžalovaný v přítomnosti poškozeného vzal ze stolu v kuchyni mobilní telefon zn. Samsung v hodnotě asi 1 000 Kč s vloženou SIM kartou operátora Vodafone, z parapetu na okně v kuchyni vzal jedenáct jídelních poukázek Gastropass v celkové hodnotě 1 235 Kč a dále požadoval po poškozeném peníze, který mu z důvodu obav z obžalovaného vydal ze své peněženky mince v celkové nominální hodnotě asi 130 Kč, načež si obžalovaný všechny tyto věci dal do kapsy, poté obžalovaný navrhl poškozenému, že spolu půjdou do prodejny Kaufland, kde si poškozený na splátky zakoupí notebook v hodnotě 25 000 Kč, který předá obžalovanému na úhradu údajného dluhu na zdravotním a sociálním pojištění, což poškozený opět odmítl, na což obžalovaný s cílem přimět poškozeného, aby byl po vůli reagoval tak, že dal poškozenému dvě facky a začal ho oslovovat „ty dědku“, křičel na něj, že mu „zpřeráží hnáty a zavolá Ukrajince“, nadával mu a vzal z linky dřevěný stojánek na papírové utěrky a tímto ho udeřil do levého kolena, obžalovaný i nadále přesvědčoval poškozeného k vydání dalších peněz nebo cenných věcí, avšak poškozený mu odmítl další peníze nebo věci dát a tak obžalovaný v době kolem 12:00 hod. šel do obývacího pokoje a zde odmontoval ze stěny televizor zn. Samsung a vzal k němu dálkový ovladač, oboje v hodnotě asi 1 000 Kč, televizor poté zabalil do látkového přehozu v hodnotě asi 300 Kč, který vzal na křesle, a poté z bytu i s věcmi odešel, čímž způsobil L. J., nar. XY, odcizením televize s ovladačem škodu ve výši asi 1 000 Kč a M. J., nar. XY odcizením ostatních věcí a hotovosti škodu ve výši asi 2 665 Kč, přičemž policií byla v průběhu prověřování nalezena televize s ovladačem a mobilní telefon a tyto věci byly následně vydány zpět oprávněným majitelům, a dále obžalovaný v přesně nezjištěnou dobu někdy poté, co se zmocnil mobilního telefonu a jídelních poukázek, přinutil poškozeného, aby mu napsal a podepsal prohlášení, že mu tyto věci poškozený daroval, protože se znají z minulosti, kdy toto prohlášení chtěl v případě svého odhalení použít na svoji obhajobu, aby se tak vyhnul postihu za své protiprávní jednání, přičemž poškozený mu toto prohlášení sepsal z důvodu obav z možného fyzického napadení, přičemž obžalovaný, který nejprve v době kolem 07:00 hod. vešel do bytu poškozeného bez jeho souhlasu, tak v bytě i přes opakované výzvy poškozeného, aby byt opustil, zůstal až do doby kolem 12:00 hod., přičemž výše popsaného fyzického napadení a vyhrožování se obžalovaný dopustil i z důvodu, aby poškozený nepoužil důraznější prostředky, kterými by ho přinutil byt opustit, a byl si vědom toho, že poškozený mu nebude vzhledem ke strachu z něj a svému věku a fyzickým dispozicím v jeho shora popsaném jednání nijak bránit, a bude ho vnímat tak, že pokud by se o obranu pokusil, tak může být obžalovaným fyzicky napaden,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. března 2008 č. j. 1 T 263/2007–417 s právní mocí 22. 5. 2008 byl odsouzen mimo jiné za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody na 6 let s výkonem ve věznici s ostrahou, který vykonal dne 13. 6. 2013.
2. Za shora uvedené trestné činy uložil Okresní soud v Jihlavě obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §59 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 13 T 10/2019, podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 7 To 12/2020, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 7 To 12/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný poté rozvádí průběh trestního řízení před soudy nižších stupňů, včetně trestu, který mu byl uložen, když také poukazuje na okolnosti, které vedly k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl soudem druhého stupně opakovaně zrušen. Poté uvádí, že do bytu poškozeného nevstoupil neoprávněně a ani tam neoprávněně nesetrval, takže se nedopustil trestného činu porušování domovní svobody, když poškozeného nikterak na svobodě neomezoval a tento se mohl zcela volně pohybovat po bytě. Tvrzené skutečnosti chtěl prokázat výpověďmi svědků M. J. a L. J., které však soud prvního stupně odmítl provést. Dovolatel zdůrazňuje, že výpovědi poškozeného jsou zcela zmatené a odporující si.
5. Obviněný dále namítá, že se nedopustil zločinu vydírání se zbraní, neboť poškozeného nevydíral a rozhodně nepoužil zbraň k tomu, aby ho k něčemu nutil. Pokud lze vůbec dřevěný stojan považovat za zbraň, tak tento použil z důvodu naštvanosti, nikoliv z donucovacích důvodů. Opětovně poukazuje na rozporuplné výpovědi poškozeného. Současně vyslovuje názor, že poškozený neměl důvod se ho bát. V případě, že by strach poškozený měl, určitě by se podvolil jeho požadavku a souhlasil by s koupí notebooku v Kauflandu. Nemohl tak naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Dále dovolatel uvádí, že po dvou fackách a úderu do kolene nebylo u poškozeného patrno žádné zhmoždění, tudíž napadení nemohlo dosahovat intenzity trestného činu, když mu tímto násilím nevyhrožoval. Navíc toto nebylo v řízení prokázáno. Trestný čin vydírání tudíž nebyl prokázán. Rovněž zdůrazňuje, že jestliže proti sobě stojí dvě výpovědi (obviněného a poškozeného), když výpověď poškozeného je navíc vnitřně rozporná a nebyla ani znaleckými posudky shledána věrohodnou, je nutné rozhodnout ve prospěch obviněného. Poukazuje na skutečnost, že rovněž několikrát navrhoval výslech znalců, kteří znalecky zkoumali jeho a poškozeného, ovšem tyto výsledky nebyly provedeny. Ve vztahu k neprovedeným důkazům současně uvádí, že nebyl proveden navrhovaný důkaz lékařskou zprávou o jeho duševním stavu H. M. a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ohledně jeho osoby a duševního zdraví, resp. toho, zda dokáže vnímat význam trestního řízení a může být pro nepříčetnost trestně odpovědný. Dále navrhoval výslech znalce PhDr. Jaroslava Veselého, který zpracoval znalecký posudek na poškozeného k jeho osobě a věrohodnosti jeho výpovědi, ovšem tento důkaz nebyl proveden.
6. Opětovně namítá, že neužil vůči poškozenému násilí, aby se zmocnil cizích věcí. Poškozený mu sám a dobrovolně na požádání peníze na jízdenku na vlak vydal, stejně jako doklad o darování věcí sepsal poškozený dobrovolně (vše mu nadiktoval a poškozený dobrovolně podepsal). Stran odnesených věcí tvrdí, že poškozený mu je nechal odnést jako částečnou úhradu domnělého dluhu na pojištění, o němž mu sdělil, že je má. Soudy podle názoru obviněného jednaly tendenčně a nezabývaly se uvedenými skutečnostmi podrobně. Naplnění znaků trestných činů je nejisté (loupež, vydírání, porušování domovní svobody). K osobě poškozeného ještě dodává, že trpí demencí a jeho mentální vitalita tak místy strádá. Obviněný se neztotožňuje ani se sledem jednotlivých událostí, kdy mu poškozený všechny věci připravil ke dveřím jako splátku tvrzeného dluhu na pojištění. Dále uvádí, že se podle svého mínění nedopustil loupeže, když si odnesl věci zanedbatelné hodnoty a odnesl si je jako náhradu za to, co požadoval v rámci pokusu o podvod.
7. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Obviněný následně ještě dne 9. 4. 2020 v zákonné lhůtě doplnil dovolání prostřednictvím svého obhájce. Obviněný má za to, že soudy rozhodly na základě úvah, které jsou v rozporu a Nejvyšší soud by proto rozhodnutí soudů nižšího stupně měl zrušit ve výroku o vině a trestu. Obviněný opětovně tvrdí, že se jednání vůči poškozenému nedopustil. Apeluje na soudy, aby postupovaly podle §2 odst. 2 a odst. 4, odst. 5 tr. ř. Soud prvního stupně vycházel ze znaleckých posudků zpracovaných před podáním obžaloby, avšak jím navrhované znalecké posudky neprovedl a nijak na jeho požadavek nereagovalo. Polemizuje nad dobou, kterou měl strávit v bytě poškozeného a současně uvádí, že nebylo prokázáno terorizování poškozeného v jeho bytě, stejně tak nebylo prokázáno, že by se ho poškozený bál a že by ho vykazoval z bytu. Poukazuje i na skutečnost, že telefonoval se svědkyní K. mezi 9. až 10. hod., a poté měl odmontovat televizor. Vyslovuje přesvědčení, že by pak bylo nelogické, aby televizor odmontoval kolem 12.00 hodin.
9. Nad rámec podaného dovolání doplňuje, že facek a úderů vůči poškozenému lituje, ale že nikterak nesouvisely s donucováním. O nevěrohodnosti poškozeného svědčí i jeho neschopnost bezprostředně po údajném incidentu replikovat průběh přítomnosti – nesrovnalosti v hovorech, časový faktor. Pokazuje rovněž na sdělení poškozeného, že ten se bál jeho pohledu a že je Rom, nikoliv vyhrožování. Poškozený si mohl kdykoliv zavolat. Akcentuje znovu nevyslyšení jeho návrhů na provedení dokazování novými znaleckými posudky, opětovnými výslechy znalců (věrohodnost poškozeného, jeho života, ovlivnění láskou k přítelkyni a dětem, výslech dcery poškozeného). V závěru podaného doplnění dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 1 NZO 558/2020, nejprve uvedla, jakými trestnými činy byl obviněný uznán vinným a jaké uplatnil dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění. Podle státní zástupkyně obviněný jen opakuje námitky, které uplatnil před soudem nižších stupňů, přičemž tyto soudy se s jeho námitkami dostatečně a řádně vypořádaly. Hodnocení důkazů odpovídá provedeným důkazům. Navíc námitky obviněného jsou skutkového charakteru, když obviněný soudům vytýká nesprávné důkazní řízení. Obviněný se tedy svými námitkami toliko domáhá jiného hodnocení provedených důkazů, než jaké realizovaly soudy nižších stupňů. Takto uplatněná argumentace nenaplňuje zvolené dovolací důvody.
11. V závěru podaného vyjádření navrhla státní zástupkyně podané dovolání obviněného jako nedůvodné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Vyslovila podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a to i pro případ odlišného stanoviska podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
15. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzovaném případě, byť to obviněný výslovně neuvádí, přichází v úvahu varianta spočívající v tom, že v předchozím řízení byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv ve věci byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněnou námitku lze považovat argumentaci obviněného, že se vzhledem k hodnotě odnesených věcí nemohl dopustit trestného činu loupeže, byť s poměrně velkou dávkou tolerance.
19. Vzhledem ke zbývajícímu konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tyto pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit. Téměř všechny uplatněné argumenty totiž převážně směřují do oblasti skutkových zjištění a rozsahu dokazování, neboť i námitky ohledně naplnění všech znaků zvolených skutkových podstat směřují do hodnocení důkazů. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, konkrétně jak hodnotily jeho výpověď v kontextu s výpovědí poškozeného, hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného, dále neprovedení všech navrhovaných důkazů, tedy rozsah dokazování, a teprve na podkladě těchto námitek zpochybňuje naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů kladených mu za vinu s výjimkou trestného činu podvodu. Lze tedy uzavřít, že fakticky obviněný primárně namítá vadná skutková zjištění a rozsah dokazování, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
20. Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují převážně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který obviněný ani nenamítá, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když všechny provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v jejich vzájemném kontextu. Poté přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz body 5. - 11. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se věcí zabýval celkem třikrát, kdy mu byla věc na základě podaných odvolání obviněného vrácena k dalšímu projednání a rozhodnutí s pokyny, které skutečnosti je nezbytné v řízení objasnit, jednak z pohledu skutkových zjištění, jednak použité právní kvalifikace. Soud prvního stupně opakovaně doplnil dokazování a postupoval v intencích rozhodnutí soudu druhého stupně, když své skutkové a právní závěry posléze přesvědčivým způsobem odůvodnil, když výslovně zdůraznil, že určité rozpory ve výpovědích poškozeného, které se nepodařilo přes doplnění dokazování odstranit vyložil ve prospěch obviněného (viz bod 11 rozsudku soudu prvního stupně) a vyjádřil ve skutkových zjištěních.
21. Soud druhého stupně se posléze se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání (viz body 5. - 6. usnesení soudu druhého stupně). Zde se sluší poznamenat, že soud druhého stupně se nespokojil pouze s odkazem na odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci, když soudy nižšího stupně své úvahy náležitě odůvodnily, zejména z pohledu neprovedení všech navržených důkazů. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo , neboť verze, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v §125 odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
22. Bez ohledu na shora uvedené závěry pokládá Nejvyšší soud ve vztahu k neprovedení dovolatelem všech navrhovaných důkazů, především znaleckých posudků a výslechů navrhovaných svědků, za vhodné předestřít některá obecná východiska tykající se tzv. opomenutých důkazů. Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013), přičemž svůj postup dostatečným způsobem zdůvodnily.
23. Obecně je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
24. Z pohledu shora naznačených východisek bylo přistoupeno k argumentaci obviněného. Především je třeba zdůraznit, že jak soud prvního, tak i druhého stupně neprovedení všech požadovaných důkazů řádně zdůvodnily, když konkrétně ve vztahu k neprovedení důkazu výslechem navrhovaných svědků výslovně tyto návrhy zamítly z důvodu nadbytečnosti (viz bod 8 rozsudku soudu prvního stupně, bod 5 usnesení soudu druhého stupně), popř. z tohoto důvodu, že tito svědci byli již u hlavního líčení slyšeni, a to někteří opakovaně (např. poškozený), takže z pohledu shora naznačených závěrů se nejedná o tzv. opomenuté důkazy, když soudy zároveň přesvědčivě vyargumentovaly, proč by výslech těchto svědků nemohl do věci přinést nějakou zásadní změnu, přičemž současně předestřely, z jakých důvodů je možno považovat skutkový stav za dostatečně a spolehlivě objasněný. Nejvyšší soud pro stručnost na přesvědčivé zdůvodnění těchto soudů odkazuje. Nejvyšší soud dodává, že obviněnému byla prokázána vina ohledně trestných činů, kterými byl uznán vinným, na základě přímých důkazů – především výpovědi poškozeného, kterou podporuje výpověď jeho dcery a závěry znaleckých posudků, takže soudy nižšího stupně zjistily náležitě skutkový stav a bez důvodných pochybností, a proto nebylo potřebné zatěžovat trestní řízení dalším dokazováním, které by nepřineslo žádné relevantní a nové skutečnosti a pouze by oddálilo pravomocné rozhodnutí ve věci. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že již orgány činné v přípravném řízení si byly vědomy jistých určitých nepřesností ve výpovědi poškozeného, které ovšem souvisely s jeho zdravotním stavem (poškozený je invalidní důchodce), nikoliv s tím, že by snad poškozený byl nějak motivován nepravdivě ve věci vypovídat a právě z tohoto důvodu již v rámci přípravného řízení byl na osobu poškozeného vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, který se zabýval jeho duševním stavem a věrohodností.
25. Stran námitek nevypracování znaleckých posudků na osobu poškozeného a obviněného musí Nejvyšší soud konstatovat, že s tímto návrhem se soudy nižší instance v rámci svých odůvodnění rovněž řádně vypořádaly, kde mimo jiné uvedly, proč nebylo nutné opětovně vyslechnout zpracovatele jednotlivých znaleckých posudků, vypracovat další znalecké posudky a vypracovat požadované revizní znalecké posudky. Zde je třeba podotknout, že soud prvního stupně po skončení dokazování podle §216 odst. 1 tr. ř. rozhodnul, že se další důkazy provádět nebudou. Soud druhého stupně ve veřejném zasedání dne 23. 1. 2020 rovněž návrhy na doplnění dokazování zamítl (č. l. 789). Oba soudy tedy o návrzích na doplnění dokazování rozhodly. Bez ohledu na tento závěr je nezbytné zdůraznit, že jak již bylo naznačeno, v dané věci byly již v rámci přípravného řízení vypracovány znalecké posudky týkající se jak duševního stavu obviněného, tak i poškozeného, přičemž zpracovatelé těchto znaleckých posudků byly slyšeni v rámci řízení před soudem prvního stupně, takže všem stranám řízení byla dána možnost se k závěrům znalců vyjádřit, zejména pak obhajobě, čehož také obhajoba využila. Znalci setrvali na svých závěrech, které přesvědčivým způsobem zdůvodnili. Za takové situace lze souhlasit s postupem soudů nižších stupňů, které nepovažovaly za nutné znalce opětovně vyslýchat, když samotný nesouhlas se závěry znalců tento postup neodůvodňuje. Ve vztahu k požadavkům na vypracování revizních znaleckých posudků je vhodné uvést, že nutnost jejich vypracování nemůže být založena toliko na nesouhlasu se závěry znaleckého posudku, když předpokladem vypracování revizního znaleckého posudku je, že předchozí znalecký posudek je neúplný či nejasný a vysvětlení znalce nevedlo o odstranění těchto nejasností či neúplnosti [§109, §110 tr. ř.]. O takový případ se v dané věci nejednalo.
26. Obecně je třeba s požadavky obviněného na další doplnění dokazování za nezbytné zdůraznit, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, tedy i soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodování, o což se v tomto případě jedná. Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
27. Obecně v souvislosti s otázkou zpochybňování věrohodnosti poškozeného považuje Nejvyšší soud za vhodné především konstatovat, že se jedná o procesní námitku, která jako taková není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Bez ohledu na tento prezentovaný závěr je třeba ovšem uvést, že v projednávané věci obviněného byla věrohodnost poškozeného (jeho svědecké výpovědi) zjevně a dostatečně podložena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví – specializace klinická psychologie, č. 1759 (č. l. 165 – 170) ze dne 16. 12. 2018 o osobě poškozeného a věrohodnosti jeho výpovědi vypracované soudním znalcem PhDr. Jaroslavem Veselým, který konstatoval, že u poškozeného nebyly zjištěny žádné patologické jevy, které by snižovaly obecnou věrohodnost poškozeného, tento nemá tendenci situaci dramatizovat či zkreslovat a současně nebyla zjištěna motivace křivé výpovědi, kdy znalec dospěl k závěru, že poškozený je schopen si prožitou událost správně zapamatovat a reprodukovat, není však schopen přesně prožité události lokalizovat. Svoje závěry pak soudní znalec potvrdil i během výslechu v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Z pohledu těchto závěrů lze konstatovat, že v souladu s vyjádřením znalce je nakonec skutečnost, že poškozený nedokázal určité skutečnosti v rámci své výpovědi a jenž se týkaly časového průběhu určitých událostí přesně zařadit, což nakonec bylo důvodem pro opakované vrácení věci soudem druhého stupně soudu prvního stupně, když ovšem jinak incident popisoval po celou dobu v základních bodech neměnně (příchod obviněného, tvrzení o dluhu na pojistném, nabízení pohřebních služeb, požadavek koupi notebooku, nucení k odchodu do Kauflandu, způsob napadení, odcizené věci). Jak již bylo naznačeno soudem druhého stupně, jisté nepřesnosti ve výpovědi poškozeného nemohou vést k závěru o nevěrohodnosti jeho výpovědi, když v tomto směru je třeba odkázat na závěry znaleckého posudku, ale zejména dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti, ale i skutečnost, že poškozený je invalidním důchodcem právě z důvodu svých určitých duševních problémů. Navíc je třeba zdůraznit, že věrohodnost poškozeného podporuje i výpověď svědkyně L. J., které se poškozený svěřil s průběhem incidentu, když nelze pominout ani skutečnost, že trestní oznámení podávala tato svědkyně z důvodu ochrany poškozeného, nikoliv sám poškozený, což svědčí o tom, že tento nemá zájem obviněného křivě obvinit. Nelze také přehlédnout, že poškozený od počátku hovoří o tom, že proti němu bylo použito násilí, když jisté rozpory v jeho výpovědi se vztahovaly k tomu, zda násilí bylo použito před odcizením mobilního telefonu, stravenek a vydáním drobných v hodnotě asi 130 Kč, či až poté, když tento jistý rozpor nakonec soudy nižších stupňů vyřešily v souladu ve prospěch obviněného, když podle skutkových zjištění došlo nejprve k odcizení těchto věcí a teprve následně k použití násilí (dvě facky) a pohrůžky násilí, a poté došlo k výzvě k vydání dalších věcí a odcizení televizoru. Z tohoto důvodu lze mít tedy za to, že věrohodnost svědka, resp. v projednávaném případě poškozeného, byla bezpochyby doložena.
28. Ohledně požadavků obviněného na vypracování revizního znaleckého posudku ohledně věrohodnosti a psychického stavu poškozeného, je třeba opětovně uvést, že se jedná o procesní námitku, kterou nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod. Přesto považuje Nejvyšší soud za nutné odkázat na své úvahy týkající se předpokladů vypracování revizního znaleckého posudku (viz bod 25), když je třeba uvést, že nad rámec tohoto závěru je nezbytné zdůraznit, že poškozený byl ve věci vyslechnut opakovaně, navíc soudní znalec přesvědčivým způsobem vysvětlil jisté nepřesnosti ve výpovědi poškozeného, když vysvětlil jednání poškozené i z pohledu jeho osobnosti, která zahrála určitou roli v průběhu inkriminovaného jednání, když poškozený nedokázal rázněji zakročit vůči obviněnému a výrazněji obviněného z bytu vykázat nebo se bránit, když o určité pasivitě poškozeného hovořila i jeho dcera.
29. Obviněný svoji dovolací argumentaci zakládá rovněž na tvrzení, že trpí duševní chorobou a není schopen chápat podstatu trestního řízení, čímž vyjadřuje pochybnosti o svém duševním stavu a příčetnosti. Zde je třeba především podotknout, že již v rámci přípravného řízení byl ohledně duševního stavu obviněného vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, když znalec MUDr. Petr Nedoma byl vyslechnut v rámci hlavního líčení a setrval na svých závěrech, že u obviněného nebyla diagnostikovaná žádná forenzně významná duševní choroba nebo porucha a že rozpoznávací a ovládací schopnosti byly zachovalé (č. l. 297). Rovněž soudní znalec Mgr. Michal Pernička, Ph.D., potvrdil písemnou verzi znaleckého posudku. V souvislosti s touto námitkou obviněného je vhodné ještě uvést, že skutečnost, že obviněný zpochybňuje svůj duševní stav, ještě sama o sobě neodůvodňuje nutnost nového znaleckého zkoumání.
30. Obecně je nezbytné zdůraznit, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Obecně se příčetnost presumuje, když nutnost zpracování znaleckého posudku je tak dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie či jiných oborů ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 či §116 tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014). Jinak řečeno, soud je povinen nechat vypracovat znalecký posudek ohledně duševního stavu obviněného, popř. znalecký posudek z jiného oboru, jen tehdy, jestliže na základě skutkového stavu, který zjistí provedeným dokazováním, vyvstanou pochybnosti o jeho duševním stavu z hlediska příčetnosti. O takovou situaci se v dané věci nejednalo. Nicméně je nutné dodat, že na osobu obviněného byl znalecký posudek, jak již bylo naznačeno, vypracován a před soudem prvního stupně byly soudní znalci vyslechnuti a jak již bylo naznačeno, samotný nesouhlas se závěry znalců neodůvodňuje nutnost vypracování revizního znaleckého posudku.
31. Lze tedy uzavřít, že v rámci provedeného dokazování nevznikly pochybnosti o plné příčetnosti obviněného v době činu a po něm. Soudy nižších stupňů se rovněž vypořádaly s námitkou obviněného spočívající v tom, že nebyl schopen vnímat v případě jednoho hlavního líčení trestní řízení, když toto tvrzení vyvrátil mimo jiné vyjádřením znalce u hlavního líčení, ale i zprávou Vězeňské služby ČR ze dne 22. 3. 2019 (č. l. 317).
32. Ve vztahu k námitce obviněného, že soudy vystavěly závěr o jeho vině pouze na jediném důkazu – výpovědi poškozeného a že se jedná o situaci „tvrzení proti tvrzení“, je třeba uvést, že s touto nelze souhlasit, když je zároveň vhodné poznamenat, že tato námitka opětovně napadá způsob hodnocení důkazů. Obecně platí, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soudy, s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 Listiny, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Jinak vyjádřeno samotný případ „tvrzení proti tvrzení“ nevylučuje uznat obviněného vinným, tato situace ovšem klade zvýšené nároky na soud z hlediska odůvodnění jeho rozhodnutí a nutnosti řádně posoudit důvěryhodnost provedených důkazů. Zde je třeba zdůraznit, že samotná výpověď obviněného a poškozené představuje řetězec tvrzení, jež mohou obsáhnout skutkový děj. Součástí induktivní metody postupu orgánů činných v trestním řízení je ověření věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověření té části tvrzení, které lze testovat dalším dokazováním, myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení i o pravdivosti zbývajících částí, resp. celé výpovědi. V tomto směru pak jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně, této povinnosti dostály, když velmi podrobně ve zmíněných částech svého rozhodnutí poměřovaly jednotlivá tvrzení a dospěly k logickému závěru, že věrohodná je výpověď poškozeného, a to v rozhodujících částech řetězce jeho tvrzení. Jinak vyjádřeno, soudy nižších stupňů zcela řádně hodnotily všechny důkazy jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Jejich závěry jsou logické, odpovídající zásadám formální logiky.
33. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že výpověď poškozeného byla sice zásadním důkazem, nicméně byla podpořena dalšími provedenými důkazy, zejména svědeckou výpovědí dcery poškozeného, které se poškozený svěřil a jež podala i trestní oznámení, dále znaleckými posudky a dalšími listinnými důkazy. Výpověď poškozeného tak nestojí osamoceně, nýbrž je podporována dalšími podpůrnými důkazy. Jak soudy nižšího stupně, tak i Nejvyšší soud nenalezl žádnou indicii ani jakkoliv naznačený aspekt, proč by poškozený o skutkovém stavu lhal. Navíc je třeba uvést, že obviněný akcentuje jisté rozpory ve výpovědi poškozeného, ovšem v dané souvislosti nelze pominout, že v samotné výpovědi obviněného jsou jisté podstatné rozpory, když tento např. opakovaně popíral, že by poškozeného napadl a teprve až v průběhu trestního řízení z pohledu vývoje důkazní situace připustil, že poškozeného udeřil, což ovšem poškozený uváděl od počátku zahájení trestního stíhání a v tomto směru byla jeho výpověď zcela neměnná.
34. Ve vztahu k námitkám směřujícím do naplnění všech znaků skutkové podstaty trestných činů kladených dovolateli za vinu je třeba uvést, že navenek by se mohlo jevit, že se jedná o právní námitky, ovšem fakticky vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolací argumentace je třeba mít za to, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Obviněný sice namítá, že se nemohl dopustit trestného činu vydírání se zbraní, když poškozeného nechtěl k ničemu donutit a že nemohl naplnit všechny znaky trestného činu porušování domovní svobody, když do bytu nevstoupil neoprávněně a trestného činu loupeže, když vůči poškozenému nepoužil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, ovšem vychází při formulaci těchto námitek z jiného skutkového základu než soudy nižších stupňů. Zde je na místě uvést, jak již bylo naznačeno, že Nejvyšší soud je vázán skutkovými závěry soudů nižších stupňů a z těchto při posuzování dovolací argumentace musí vycházet s výjimkou případu tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými a právními závěry. Takto uplatněná argumentace není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod ani žádný jiný.
35. Bez ohledu na tento závěr považoval Nejvyšší soud za vhodné na některé námitky obviněného blíže reagovat. Především je třeba uvést, že obviněný nezpochybňuje naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a v tomto směru odkazuje Nejvyšší jednak na skutkové závěry soudů nižších stupňů, jednak na právní závěry těchto soudů. Jak již bylo naznačeno, obviněný zpochybňuje naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, byť jeho námitky mají skutkový charakter. Přesto lze uvést, že přečinu podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá a jestliže při takovém činu použije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a takový čin spáchá se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami. Obecně platí, že objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda zaručená čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného. Neoprávněným setrváním v obydlí jiného se pak rozumí případ, kdy pachatel se do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, popř. do příslušenství k nim náležejícím dostane oprávněně, tedy se souhlasem oprávněné osoby, ale potom se vzepře vůli (projevené výslovně nebo konkludentně) oprávněného uživatele a bez oprávnění se odmítá vzdálit, čímž zasáhne do domovní svobody jiného. Okolnost, že trestný čin porušování domovní svobody byl spáchán se zbraní, je třeba vykládat v souvislosti s §118 tr. zákoníku. Podle toho je trestný čin porušování domovní svobody spáchán se zbraní, jestliže pachatel (anebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů) užije zbraň k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; přitom se zbraní rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším, tedy nejen zbraň v technickém smyslu (např. střelná, sečná nebo bodná zbraň), ale i hůl, klacek, kámen apod., takže za zbraň lze považovat i dřevěný stojánek, který obviněný použil vůči tělu poškozeného. Dopustí se ho i pachatel, který se v obydlí jiného nadále zdržuje proti vůli oprávněné osoby a užije při tom násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní proti napadené osobě. Přečin porušování domovní svobody je spáchán se zbraní ve smyslu §178 odst. 3 tr. zákoníku nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li jeho požadavky. Není přitom rozhodné, při kterém z uvedených jednání se pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní proti napadené osobě dopustí, neboť postačí, když k němu dojde kdykoli během vzniklého protiprávního stavu, a to od jeho počátku až do jeho ukončení. V projednávaném případě obviněný bez souhlasu poškozeného, jak je patrno ze skutkových zjištění a bez sebemenšího náznaku svolení vstoupil do bytu poškozeného, kde setrval a dopustil se zde dalších trestných činů kladených dovolateli za vinu, přičemž měl takto jednat i přes to, že jej poškozený opakovaně vyzval, aby byt opustil. Jinak vyjádřeno, obviněný i přes výzvy poškozeného k opuštění bytu v tomto nadále setrvával a neváhal použít fyzického násilí a zbraně ve formě dřevěného stojanu na papírové ubrousky/utěrky vůči osobě poškozeného. Zde je na místě zdůraznit, že obviněný sám přiznal, že poškozeného udeřil poté, co ho poškozený upozornil na přivolání policejní hlídky (protokol o hl. l. ze dne 4. 12. 2019 č. l. 720), jakož že měl u sebe mobilní telefon poškozeného, že ho poškozený z bytu vyhazoval a kvůli tomu mu dal i dvě facky (poškozený naopak tvrdí, že ho dovolatel udeřil z důvodu odmítnutí odejít s ním do prodejny Kaufland pro notebook na splátky). Z protokolu o odročeném hlavním líčení ze dne 27. 2. 2019 (č. l. 283 a násl.) vyplývá, že obviněného poškozený nezval dovnitř a obviněný přišel sám a následoval ho i bez vyzvání do kuchyně, kde se sám bez jakéhokoliv svolení posadil. Následně poškozený vypověděl, že ho obviněný udeřil dvěma fackami a dřevěným stojánkem ho udeřil do kolene. Opakovaně obviněného vyzýval, aby byt opustil, ale fyzicky ho nenutil, neboť se ho obával. Obviněný nakonec tedy sám připustil, že ho poškozený vyzýval, aby z bytu odešel (viz např. č. 720 ) . Na základě takovýchto skutečností se Nejvyšší soud nemůže ztotožnit s námitkami obviněného, že se nejednalo o neoprávněný vstup a poškozeného neomezoval na domovní svobodě, neboť z provedeného dokazování je více jak zřejmé, že obviněný bez svolení poškozeného do bytu vešel a setrvával tam i přes projevený slovní odpor poškozeného a jeho výzvy, aby byt opustil, čímž se v bytě poškozeného přes jeho nesouhlas neoprávněně zdržoval a neváhal při tom použít i násilí (fyzické útoky) a zbraň (dřevěný stojánek – viz bod 61. tohoto usnesení), přičemž v průběhu neoprávněného setrvání v bytě poškozeného se vůči tomuto dopouštěl další trestné činnosti násilného charakteru (§175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, §173 tr. zákoníku). Zde se sluší poznamenat, že použití násilí lze vztáhnout jednak k naplnění skutkové podstaty podle §173, jednak podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 4 Tdo 94/2012), když se nejedná o porušení zásady zákazu přičítání jedné okolnosti dvakrát k tíži. Obdobné závěry lze vztáhnout i k ustanovení §175 tr. zákoníku. Nad rámec tohoto závěru z pohledu námitky obviněného, že poškozeného nijak na svobodě v bytě neomezoval, je třeba nezbytné uvést, že obviněnému není kladena za vinu, že by se dopustil trestného činu omezování osobní svobody podle §171 tr. zákoníku. Přesto je třeba uvést, že z provedeného dokazování je nepochybné, že osobní svoboda rozhodování poškozeného byla nepochybně jednáním obviněného omezována, když obviněný neoprávněně vnikl do bytu poškozeného, ve kterém setrvával přes výzvy poškozeného, aby odešel a to po dobu několika hodin, když poškozeného i fyzicky napadl a vzal mu jeho věci. Nelze také pominout, že obviněný takto jednal přestože si byl vědom, jak vyplývá z jeho výpovědi, že poškozený nebyl zcela duševně v pořádku, takže mu muselo být zřejmé, že svoboda jeho rozhodování je omezena a ovlivněna právě jeho chováním vůči poškozenému.
36. Stejně tak jsou skutkové povahy námitky obviněného stran nenaplnění všech znaků zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a takový čin spáchá ze zbraní. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí, které se má uskutečnit teprve v budoucnosti, nebo jiné těžké újmy. Pohrůžka pachatele musí být způsobilá v poškozeném vyvolat obavu z ohrožení jeho života nebo zdraví či uskutečnění jiné těžké újmy, a to i s přihlédnutím k její závažnosti a k osobním poměrům poškozeného. Při posuzování důvodnosti obavy je nutno zohlednit rovněž individuální vlastnosti poškozeného, intenzitu ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný (srov. rozhodnutí pod č. 25/2012 Sb. rozh. tr.). Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Jedná se o tzv. předčasně dokonaný trestný čin.
37. S ohledem na konkrétní skutková zjištění soudu prvního stupně je nepochybné, že obviněný vyvíjel na poškozeného nátlak, aby s ním odešel do prodejny Kaufland, kde si měl poškozený na splátky zakoupit notebook v hodnotě 25 000 Kč, který měl dovolateli odevzdat jako úhradu na smyšleném dluhu na sociálním a zdravotním pojištění, přičemž poté co to poškozený odmítl, neváhal použít násilí vůči poškozenému ve formě fyzického útoku v podobě dvou facek a poté násilí za použití zbraně ve formě dřevěného stojánku na papírové ubrousky, kterým obviněný poškozeného udeřil do levého kolene, začal ho slovně urážet „ty dědku“, „zpřerážím ti hnáty…“ a vyhrožoval mu pohrůžkou jiné těžké újmy spočívající v tom, že zavolá osoby ukrajinské národnosti, čímž se snažil poškozeného donutit, aby s ním odešel do shora uváděné prodejny a zakoupil si předmětný notebook. Ze skutkových zjištění je tedy nepochybné, že dovolatel násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí nutil poškozeného, aby něco konal, konkrétně šel do prodejny Kauflandu a zakoupil si na splátky notebook, který by předal obviněnému. Zde je na místě zdůraznit, že trestný čin vydírání, jak již bylo naznačeno, je dokonán již pohrůžkou použití násilí či použitím násilí, bez ohledu na to, zda pachatel dosáhl toho, co zamýšlel (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 324/2017, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1543/2017). Obecně je nezbytné uvést, že obviněný ve vztahu k použití násilí a pohrůžky násilí vůči poškozenému v průběhu řízení podává rozporuplnou výpověď, když na jedné straně tvrdil, že poškozeného nevydíral a nepoužil zbraň, aby poškozeného k něčemu nutil, nicméně takové tvrzení je v rozporu s jeho jinou argumentací, kdy dovolatel připouští, že poškozeného fyzicky napadl a rovněž že ho udeřil dřevěným stojánkem, nicméně dřevěný stojánek nepovažuje za zbraň, když ovšem žádnou bližší argumentaci neuvádí. K tomuto Nejvyšší soud odkazuje na bod 35. tohoto usnesení a současně dodává, že i dřevěný stojánek je věcí ve smyslu trestního práva hmotného a takováto věc je způsobilá být zbraní ve smyslu §118 tr. zákoníku.
38. Z pohledu obhajoby obviněného je nutno uvést, že obviněný v přípravném řízení a částečně u hlavního líčení uváděl, že poškozeného nenapadl, když posléze změnil výpovědi ohledně použitého násilí a připustil, že fyzicky poškozeného napadl, když potvrzuje dvě facky, jakož i úder do kolene dřevěným předmětem, přičemž ovšem uvedl, že se tak stalo z důvodu skutečnosti, že poškozený chtěl volat policii. Zde je na místě zdůraznit, že se jedná o námitku do hodnocení důkazů a že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou ovšem jiná. Bez ohledu na tento závěr obidum dictum ovšem považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že i pokud by vycházel z tvrzení obviněného, že důvodem fyzického napadení a vyslovení pohrůžek násilím vůči poškozenému byla skutečnost, že tento chtěl volat policii, tak by i v tomto případě naplnil všechny znaky zvolené skutkové podstaty, když by násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí za použití zbraně nutil poškozeného k tomu, aby nevolal policii. Na základě shora nastíněných skutečností Nejvyšší soud musí konstatovat, že obviněný se zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dopustil a že skutková zjištění zcela odpovídají zvolené právní kvalifikaci. Nadto Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit, že zbraní podle §118 tr. zákoníku se rozumí vše, čím je možné učinit útok proti tělu důraznějším, a trestného činu spáchaného se zbraní se dopustí ten, kdo ji použije k překonání nebo zamezení odporu nebo ji k tomu účelu má u sebe (blíže viz bod 35. tohoto rozhodnutí). Zbraní se tu tedy rozumí jakýkoli předmět způsobilý přivodit zranění. V konkrétním případě to může být kámen, železná tyč, vidle, silný klacek, tzv. kasr (aerosolový rozprašovač se slzným plynem) nebo i motorové vozidlo, pokud jím pachatel najíždí na jinou osobu, jestliže tyto nástroje splňují podmínku, že je možno jimi učinit útok proti tělu důraznější a za předpokladu, že z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného. Dřevěný stojánek na papírové utěrky je nepochybně předmět způsobilý zdůraznit intenzitu fyzického útoku proti tělesné integritě jiné osoby, a to i při úderu do nohy. Skutek v podobě vymezené v tzv. skutkové větě tedy vykazoval všechny znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (ve vztahu k dřevěnému předmětu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 4 Tdo 116/2013) a není rozhodné, zda poškozenému vznikly v důsledku napadení nějaké zhmoždění či nikoliv. Zde je na místě uvést, že vznik nějakých zranění není nutný pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, když tomuto závěru nakonec odpovídá i skutečnost, že uvedený zločin lze spáchat i samotnou pohrůžkou jiné těžké újmy či jiné těžké újmy a není nutné, aby pachatel dosáhl toho, co zamýšlel.
39. Z pohledu dalších námitek, které rovněž nenaplňují zvolený dovolací důvod, je nezbytné uvést, že pro naplnění dané skutkové podstaty trestného činu vydírání a loupeže není zapotřebí, aby se poškozený aktivně bránil, když poškozený může zůstat v důsledku nastalé situace zcela pasivní, např. proto že je překvapený, má strach nebo jeho zdravotní stav znemožňuje nějakou aktivnější obranu. Zde je nutno konstatovat, že z provedeného dokazování je nepochybné, že poškozený nebyl schopen nějaké výraznější obrany vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (viz vyjádření dcery poškozeného, závěry znaleckého posudku na osobu poškozeného), když nelze také pominout, že samotný obviněný připouštěl, že poškozený byl nějaký „pomalejší, míň chápavý a že mu sám poškozený sděloval, že má výpadky, že je nemocný na hlavu (viz č. l. 74a násl). Přesto je třeba zdůraznit, že poškozený alespoň slovně dal najevo, že s jednáním obviněného nesouhlasí, když ho vyzýval, aby jeho byt opustil, tedy dal mu jasně najevo, že jeho setrvání v bytě poškozeného je nedovolené a jeho další setrvání je zcela nepřípustné. Současně nelze také pominout, že poškozený a obviněný se vůbec před celou události neznali, takže se jednalo o zcela cizí lidí a za takové situace se nemohl obviněný domnívat, že by snad poškozený výzvu k opuštění bytu nemyslel vážně. Obecně je třeba uvést, že poškozený vzhledem ke své tlumené povaze musel být bezpochyby ve značné míře celou situaci vystrašen, když do jeho bytu přišel bez jeho pozvání cizí člověk, zůstal v jeho bytě neoprávněně delší dobu, choval se jako doma (vzal si jídlo poškozeného), poškozenému tykal a poškozený se ho nemohl zbavit, obviněný poškozenému nepravdivě tvrdil, že má dluhy a žádal opakovaně jejich úhradu a dokonce vůči poškozenému použil násilí, když ho opakovaně udeřil a vyhrožoval mu osobami cizí národnosti, kteří mu zpřeráží hnáty. Za takového stavu je zcela pochopitelné, že se poškozený v důsledku strachu a nátlaku ze strany obviněného nikterak aktivně nebránil a raději si nechal tzv. dobrovolně vzít mobilní telefon, stravenky a následně mu vydal i drobné mince, co měl u sebe. Je zřejmé, že celé jednání obviněného představovalo pro poškozeného velmi stresující situaci, když se jednalo o zranitelnou oběť staršího věku v invalidním důchodu, tento měl objektivně sníženou schopnost se účinně bránit, byl velmi uzavřený (viz výpověď dcery poškozeného), přičemž obviněnému bylo zřejmé, že poškozený není schopen se aktivně a účinně bránit a že se ho fakticky bojí.
40. Další argumentací dovolatel směřuje k naplnění znaků zločinu loupeže. Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Uvedený zločin má dva objekty, a to jednak osobní svobodu, a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Po objektivní stránce se vyžaduje použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Za násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku se považuje použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. proto, že si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980). Podle judikatury se proto trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku může dopustit pachatel i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně (např. nože), ale také v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (srov. k tomu R 11/2011). Současně je nezbytné zdůraznit, že v případě zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je uvedený trestný čin dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 1970, sp. zn. 6 Tz 24/1970, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1016/2010, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 439/2017, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1481/2015).
41. Ve vztahu ke konkrétní dovolací argumentaci obviněného ve vztahu k trestnému činu loupeže je třeba uvést, že převážná část jeho dovolací argumentace je založena na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru, že dovolatel vůči poškozenému použil násilí nebo pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, když obviněný tvrdí, že věci mu poškozený vydal zcela dobrovolně. Jak již byla naznačeno, taková námitka směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jako taková nenaplňuje zvolený dovolací důvod.
42. Přes shora naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jakož i soudu druhého stupně je zřejmé, že tyto soudy spatřovaly spáchání trestného činu loupeže v tom, že obviněný si odnesl televizi poškozeného, když předtím proti němu použil násilí a byl si vědom, že se ho poškozený bojí (viz bod 16 rozsudku soudu prvního stupně, bod 6 usnesení soudu druhého stupně). Podle Nejvyššího soudu vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů je třeba mít za to, že v dané věci není pochyb o tom, že obviněný se zmocnil cizí věci (televizoru) za použití pohrůžky násilí. V tomto směru je třeba odkázat na skutkové závěry soudů nižších stupňů, ze kterých je nepochybné, že obviněný poté, co se neoprávněně zdržoval v místě trvalého bydliště poškozeného a tohoto fyzicky napadl (dvě facky), tak tomuto následně vyhrožoval zpřerážením hnátů a zavoláním Ukrajinců a udeřil ho dřevěným stojánkem, tedy fyzicky ho napadl a vyhrožoval bezprostředním použitím násilí, a následně po poškozeném poté vyžadoval vydání dalších peněz nebo cenných věcí a když to poškozený odmítl, vzal mu televizor. Z pohledu námitek obviněného je třeba uvést, že nepochybně se obviněný zmocnil předmětného televizoru za použití pohrůžky násilí, když poté, co použil proti poškozenému násilí v souvislosti s požadavkem, aby s ním šel do Kauflandu a vzal si na splátky notebook, byť obviněný u hlavního líčení uvedl, že se tak stalo proto, že poškozený chtěl volat Policii, vyslovil vůči poškozenému požadavek na vydání peněz a cenných věcí a když tento to odmítl, tedy dal najevo slovně svůj nesouhlas, tak si odmontoval televizi. Obviněný si musel být vědom, že poškozený jedná pod vlivem jeho předchozího chování, které bylo násilného charakteru, když mu muselo být zřejmé, že právě z tohoto důvodu se jeho jednání aktivně poškozený nebrání. Zde je třeba odkázat i na předchozí úvahy Nejvyššího soudu ohledně duševního stavu poškozeného a jeho možnosti dát najevo aktivní obranu. Nad rámec těchto úvah považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné uvést, že i kdyby bylo vycházeno z tvrzení obviněného, že poškozenému facku dal po té, co mu poškozený sdělil, že poškozený zavolá Policii ČR, tak již z tohoto prohlášení poškozeného muselo být obviněnému zřejmé, že nesouhlasí jednak s jeho přítomností v bytě a s jeho celkovým jednáním (odcizení stravenek, mobilu a předání drobné částky) a že se ho bojí a přesto za této situace po poškozeném vyžadoval peníze a jiné cenné věci a protože to slovně poškozený odmítl, odmontoval televizor. Navíc sám obviněný připouští, že poškozený vyjádřil slovní nesouhlas s odnosem televizoru (viz např. č. l. 75). Obviněnému tedy muselo být jasné, že televizoru se mohl zmocnit z důvodu svého předchozího násilného jednání, když svým předešlým bezprostředním chováním vůči poškozenému dal najevo, že je schopen vůči němu použít násilí a že se tedy z důvodu bezvýchodnosti své situace poškozený, který byl v bytě sám a navíc byl jistým způsobem hendikepovaný, jeho jednání podrobuje (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1478/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 358/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 765/2017). Obviněný se tedy nepochybně zmocnil cizí věci za použití pohrůžky bezprostředního násilí. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že právní věta by měla vycházet z varianty, že obviněný užil pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, nikoliv i variantu, že použil i násilí. Naznačený nedostatek ovšem nemá vliv na správnost použité právní kvalifikace a nemůže vést k zrušení pravomocného rozhodnutí v rámci dovolacího řízení.
43. Jak již bylo naznačeno, obviněný právně relevantním způsobem uplatnil námitku stran toho, že vzhledem k hodnotě odcizených věcí se nejedná o trestný čin. Byť jak již bylo naznačeno, lze tuto námitku podřadit pod zvolený dovolací důvod s jistou dávkou tolerance, tak je třeba přes stručnou argumentaci mít za to, že obviněný vyjadřuje přesvědčení, že vzhledem k nízké hodnotě odcizených věcí se nejedná o trestný čin. V tomto směru je třeba odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu stran dokonání trestného činu loupeže (viz bod 40), když je třeba zdůraznit, že hodnota odcizených věcí není pro naplnění dané skutkové podstaty rozhodná, a i případná nízká hodnota odcizených věcí, popř. že se jedná o věc zcela bezcennou, nemůže mít vliv na právní kvalifikaci daného jednání. Navíc jak již bylo uvedeno, pro naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku není potřebné, aby se pachatel zmocnil nějaké cizí věci.
44. Nejvyšší soud, přestože to obviněný v rámci podaného dovolání výslovně nenamítá, považuje za vhodné podotknout, že soud prvního stupně celé jednání obviněného, kterým se měl dopustit předmětných trestných činů, vyjádřil jako jeden skutek, takže lze mít za to, že byť to tento soud explicitně neuvádí, že se domníval, že se jedná o jednočinný souběh více trestných činů. Soud druhého stupně, přestože věc opakovaně vracel soudu prvního stupně, se o k této problematice nijak nevyjádřil. Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné v obecné rovině uvést, že pro posouzení otázek souvisejících se souběhem trestných činů je rozhodující vymezení pojmu „skutek“ a ujasnění si, kdy jde o jeden skutek a kdy o více skutků. Vícečinný souběh předpokládá více skutků (samostatných útoků) a každý z nich se posuzuje jako samostatný trestný čin. Naproti tomu při jednočinném souběhu jde o skutek jediný. Trestní zákoník ani trestní řád pojem skutku blíže nedefinují, byť se o něm na více místech zmiňují (např. §38 odst. 2 tr. zákoníku, §220 odst. 1 tr. ř.), a vymezení tohoto pojmu je tedy ponecháno teorii trestního práva a soudní praxi. Pro posouzení otázek souvisejících se souběhem více trestných činů (což hrálo roli i v daném případě), ať již jde o souběh jednočinný či vícečinný, je rozhodující správné vymezení pojmu skutku a určení, kdy jednání pachatele tvoří jeden skutek a kdy jde o více skutků, kdy je také třeba vzít v úvahu případy, kdy je podle trestněprávní nauky jednočinný souběh určitých trestných činů vyloučen. Jednočinný souběh je zásadně vyloučen, pokud trestné činy jsou navzájem v poměru speciality, subsidiarity, popř. pokud jde o tzv. faktickou konzumpci (někdy se zmiňuje i případ konzumpce zákonem předpokládané - srov. usnesení ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 551/2019). Platí, že v poměru speciality jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, má-li být speciálním ustanovením zvláště postihnut určitý druh útoků proti týmž individuálním zájmům, aby byla vystižena zvláštní povaha a závažnost takových útoků pro společnost. V poměru speciality může být objekt trestného činu nebo některý znak objektivní stránky trestného činu, ale i jiné znaky skutkové podstaty trestného činu. V dané věci je vztah speciality mezi trestnými činy loupeže a vydírání, protože cíl i prostředky k jeho dosažení jsou u loupeže užší (k tomu č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Za takové situace je vyloučen jednočinný souběh těchto trestných činů, není ale vyloučen jejich vícečinný souběh. Tomuto závěru nakonec odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu, ve které bylo opakovaně vyjádřeno, že trestný čin loupeže (§173 tr. zákoníku) je ve vztahu k trestnému činu vydírání (§175 tr. zákoníku) trestným činem speciálním (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 200/2020).
45. Z pohledu tohoto formulovaného závěru považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že přestože soudy nižších stupňů jednání obviněného posoudily jako jeden skutek, tak není pochyb o tom, že se ve skutečnosti jednalo o dva samostatné skutky, když první skončil okamžikem pronesení vyhrůžek Ukrajinci a napadením poškozeného, když tímto okamžikem byly dokonány trestné činy §209 odst. 1 tr. zákoníku k §21 odst. 1 tr. zákoníku, vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Druhý skutek pak naplňoval všechny znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ale i přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a začínal by tím, že obviněný, který se nacházel v bytě poškozeného neoprávněně a bezprostředně po předchozím použití násilí vůči poškozenému, tohoto vyzval k vydání peněz či jiných cenných věcí, a když to poškozený odmítl, tak si obviněný odmontoval televizi poškozeného a tuto odnesl z bytu poškozeného, když si byl vědom toho, že poškozený mu vzhledem ke svému věku a svým fyzickým dispozicím v tomto jednání nebude bránit, neboť celou situaci vnímal tak, že pokud by se o obranu pokusil, tak může být ze strany obviněného bezprostředně napaden. V souvislosti s tímto závěrem je ovšem nezbytné uvést, že tuto skutečnost obviněný v rámci podaného dovolání nenamítal, navíc by se jednalo o změnu v neprospěch obviněného, když by obviněný byl odsouzen za dva skutky a přibyl by mu další trestný čin (§178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku u samostatného skutku, kterým se měl dopustit trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku).
46. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně sice právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., dovolatel ve svém podání vůbec nevymezil, v jaké alternativě ho uplatňuje, když se lze domnívat, že podle obviněného je rozhodnutí soudu prvního stupně zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod. Protože ovšem naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo shledáno, nemohl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
47. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
48. Na závěr je třeba uvést, že pokud obviněný vyjádřil nesouhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, tak toto jeho vyjádření nebránilo Nejvyššímu soudu v tom, aby o dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání, když tento postup umožňuje bez ohledu na vyjádření obviněného ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu