ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.766.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 766/2020-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 8. 2020 o dovolání obviněného T. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY., t. č. XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. 55 To 418/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 155/2017, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. 55 To 418/2019, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 4 T 155/2017.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný T. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 4 T 155/2017 uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že dne 19. 4. 2017 kolem 21:50 hodin v XY, v XY v blízkosti společnosti Sigma Plast, svým osobním automobilem značky Ford Focus, registrační značky XY, VIN XY, předjel řidičku V. Č., rozenou B., narozenou XY, která v té době řídila osobní automobil značky Škoda Octavia, registrační značky XY, následně vozidlo zastavil, vyběhl z něj a začal poškozené V. Č., která taktéž vozidlo zastavila, vulgárně nadávat slovy „krávo“, „píčo“, „co na mě svítíš, píčo“, kdy poškozená se ze strachu z obžalovaného ve vozidle uzamkla, obžalovaný opakovaně tloukl pěstmi do zavřeného okénka, snažil se otevřít dveře řidiče a opakovaně bil a kopal nejméně do levých předních dveří vozidla a následně ve vzteku zatlačil levé přední zrcátko směrem k čelnímu sklu, čímž ho poškodil a způsobil škodu ve výši 8 300 Kč majiteli vozu V. Č., narozenému XY, a tímto agresivním chováním způsobil V. Č. posttraumatickou stresovou poruchu s poruchami přizpůsobení s citelným omezením v obvyklém způsobu života přesahující dobu více než dvou měsíců .
Za to mu byl podle §146 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl v souladu s §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost v této zkušební době nahradit podle svých sil škodu a nemajetkovou újmu způsobenou trestnou činností. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále stanovena povinnost nahradit poškozeným V. Č., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 60.696 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 60.696 Kč od 18. 7. 2018 do zaplacení, a V. Č., nar. XY, bytem tamtéž, škodu ve výši 8.300 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 8.300 Kč od 18. 7. 2018 do zaplacení. Se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byla poškozená V. Č. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku podali odvolání obviněný a poškozená V. Č. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. 55 To 418/2019 podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené V. Č. tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit této poškozené nemajetkovou újmu ve výši 60.696 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 60.696 Kč od 19. 7. 2018 do zaplacení a škodu ve výši 47.577 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z této částky od 19. 7. 2018 do zaplacení. Ve zbývající části zůstal rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Rozsudek druhostupňového soudu napadl obviněný podle §265d odst. 2 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce dovoláním s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V něm nalézacímu soudu vytýká nedostatky odůvodnění rozsudku spočívající v provázanosti mezi provedenými důkazy , absenci závěru z premis a podrobného rozebrání skutkové podstaty , tedy že odůvodnění nalézacího rozsudku nevyhovuje základním požadavkům kladeným na něj trestním řádem, a proto měl být rozsudek soudu prvního stupně zrušen odvolacím soudem jako nepřezkoumatelný (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 a ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94), což neučinil, ačkoli vytýkané vady v podobě nesprávného posouzení provedených důkazů, skutkových závěrů a právního hodnocení nemohl zhojit sám. Obviněný současně rozporuje rychlost jízdy vozidla svého i poškozené, místo zastavení obou vozidel, průběh celého incidentu, popojetí vozidla a namítá nemožnost překročení zrychlení svého vozidla. Nalézací soud též zamítl návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem a výpisem telefonních hovorů poškozené, ačkoli by z nich vyplynulo, že je poškozená nevěrohodná a během jízdy telefonovala. Své hodnocení důkazů soud postavil toliko na výpovědi poškozené, dále údajně podpořené výpovědí svědka A. V., ačkoli neuvedl, v kterých konkrétních tvrzeních se shodují. Naopak, tyto výpovědi se ve vícero okolnostech rozcházejí. Nalézací soud rovněž nesprávně zamítl návrh na provedení vyšetřovacího pokusu, který mohl dopomoci vyjasnit rozpory ohledně viditelnosti v době dopravní nehody těsně před 22. hodinou. Nalézací soud se též nevypořádal s obhajobou obviněného. V odůvodnění rozhodnutí se jí zabývá toliko v jedné větě na konci bodu 16 odsuzujícího rozsudku. V dané věci tak proti sobě stojí rozporné výpovědi obviněného, poškozené a svědka V. jako jediné přímé důkazy. Nalézací soud odůvodnil nevěrohodnost výpovědi obviněného pouze skutečnostmi svědčícími o věrohodnosti výpovědi poškozené, což není dostačující (srov. č. 6/1970 Sb. rozh. tr.). Ostatní důkazy jsou pouze svědectvími z doslechu nebo získané až po inkriminovaném incidentu. Vypovídají o jiných skutečnostech, nikoli o tom, jak a proč samotný incident vznikl a probíhal. Obviněný se domnívá, že i adhezní výrok není dostatečně odůvodněn v intencích zákona a judikatury, neboť v obou napadených rozhodnutích je příliš stručný. Rozhodnutí je podle něj bezprecedentním počinem a zlovůlí státní moci. Rovněž je v rozporu se základními zásadami trestního práva, zejména se zásadou ultima ratio . Soudy tak ve svém výsledku porušily právo dovolatele na spravedlivý proces.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. 55 To 418/2019 i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 4 T 155/2017 podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, jakož i též zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebude-li moci při zrušení napadeného rozhodnutí sám hned ve věci rozhodnout ve smyslu §265m tr. ř.
K podanému dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že takřka všechny námitky obviněného se ani obsahově nepřibližují uplatněnému dovolacímu důvodu (skutkově zabarvené výhrady, výtky vznesené proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy poškozené směřující toliko proti kvalitě odůvodnění tohoto výroku). Podle jeho názoru lze s nejzazší myslitelnou benevolencí náznaky hmotně právně relevantních námitek spatřovat v námitce dovolatele, že v rozsudku nalézacího soudu chybí „podrobné rozebrání skutkové podstaty“. Stejně tak v posledním odstavci na straně 5 obviněný obecně zpochybňuje právní hodnocení věci. V tomto směru přitom státní zástupce považuje dovolání obviněného za důvodné, neboť z popisu jednání obviněného v tzv. skutkové větě rozsudku, ani z navazujících skutkových zjištění vyplývajících z odůvodnění soudního rozhodnutí nelze dovodit naplnění objektivní ani subjektivní stránky přisouzeného zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Státní zástupce předestřel teoretické vymezení subjektivní stránky a shrnul, že soud prvního stupně v předkládané věci v odůvodnění odsuzujícího rozsudku dovodil naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu obviněného ve vztahu k základní skutkové podstatě podle odst. 1 ustanovení §146 tr. zákoníku a ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví spočívající ve vyvolání déle trvající poruchy zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku pak dovodil zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Podrobnější odůvodnění této otázky však v rozsudku absentuje a není tudíž možné zjistit, na podkladě jakých skutečností okresní soud k takovému závěru dospěl.
Ze slovního útoku obviněného na poškozenou doprovázeného velmi vulgárními nadávkami a následného fyzického ataku vůči jejímu vozidlu nelze dovodit vědomí obviněného, že takovým jednáním může způsobit újmu na psychickém zdraví poškozené. Na takové vědomí by bylo možno usuzovat v případě, pokud by takový atak probíhal způsobem cíleně vyvolávajícím v běžném člověku zcela mimořádnou hrůzu, výrazně a intenzivně děsivým a zastrašujícím způsobem. V daném případě se však jednalo o sice zjevně vyhraněnou konfliktní situaci, jistě oprávněně vzbuzující u poškozené obavy a nepříjemné pocity či hněv, nikoli ale o situaci, s níž by si běžný člověk běžně spojoval způsobení psychického traumatu v kvalitě ublížení na zdraví, ba ani těžké újmy na zdraví v psychické oblasti. Z konkrétního způsobu útoku obviněného nelze nijak dovodit, že by užil takového prostředku k zastrašení poškozené, který by nasvědčoval jeho alespoň smíření s možností vzniku jinak nepochybně zjištěného následku na psychickém zdraví poškozené.
Státní zástupce má ale současně i za to, že nedošlo ani k naplnění objektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Nalézací soud ji dovodil z okolnosti, že obviněný způsobil poškozené posttraumatickou stresovou poruchu s poruchami přizpůsobení s „citelným omezením v obvyklém způsobu života přesahující dobu více než dvou měsíců“, tedy následek zdůvodnil toliko citací normativní definice znaku těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 1, 2 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 751/2017, publikované pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr.). Samotný vznik posttraumatické stresové poruchy trvající déle než šest týdnů pro naplnění znaku těžké újmy na zdraví však bez dalšího nepostačuje, neboť je třeba dále vyhodnotit, zda po celou tuto dobu přetrvávalo u poškozené též citelné omezení v obvyklém způsobu života kryté zaviněním obviněného. Takové bližší vyhodnocení však v rozhodnutích soudů absentuje, neboť nalézací soud toliko konstatoval, že způsobená posttraumatická stresová porucha poškozenou v jejím životě „významně limitovala“, avšak neuvedl, jakým způsobem, a odvolací soud se sice vyjádřil ke znaleckým závěrům ohledně trvání vlastní posttraumatické stresové poruchy, avšak nijak nevyhodnotil vlastní trvání „velmi citelné újmy v obvyklém způsobu života“. Ve zbývající právní kvalifikaci skutku, jak byla soudy vyhlášena, se státní zástupce s jejich závěry ztotožnil.
S ohledem na uvedené státní zástupce považuje dovolání obviněného za částečně důvodné ve vztahu k právnímu posouzení jeho jednání jakožto zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a navrhl proto, aby Nejvyšší v neveřejném zasedání (viz ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. 55 To 418/2019-256, dále zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 4 T 155/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. 55 To 418/2019 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
V posuzovaném případě obviněný pod argument nesprávného právního posouzení skutku podřadil převážně námitky týkající se skutkových zjištění a provedeného dokazování, protože soudům vytýká způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, upozorňuje na domnělé rozpory ve výpovědích poškozené V. Č., svědka A. V., povahu jízdy a rychlost vozidla svého i poškozené a zpochybňuje průběh celého incidentu. Nesouhlasí s tím, že nalézací soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem, výpisem telefonních hovorů poškozené a rovněž zamítl návrh na provedení vyšetřovacího pokusu navrhovaného obhajobou i to, že odvolací soud konstatoval, že zamítnutí návrhů obhajoby na doplnění dokazování přesvědčivě zdůvodnil již nalézací soud v bodě 15. svého rozsudku, na jehož pádnou argumentaci pro stručnost bez dalšího odkázal. Obviněný tak v dovolání znovu opakuje mj. námitky již v předchozím řízení vznesené, ačkoli se s nimi soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly. Z tohoto důvodu nemají opodstatnění. Lze tak konstatovat, že obviněný v tomto směru ve skutečnosti nenamítl nesprávné právní posouzení skutku soudy, nýbrž toliko zpochybnil zjištěný skutkový stav, což je s odkazem na uplatněný dovolací důvod nepřípustné. Současně jeho některé další námitky směřují výlučně do způsobu a rozsahu odůvodnění ve věci vydaných rozsudků, včetně výtek týkajících se příliš stručného zdůvodnění adhezního výroku. Takové námitky rovněž nelze označit za přípustné, jelikož dovolání nelze ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. směřovat jen proti důvodům rozhodnutí.
Svůj mimořádný opravný prostředek tak obviněný v této části de facto založil na zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů, domáhá se zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na to namítá vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání v této části uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Ačkoli gros obviněným podaného mimořádného opravného prostředku představují námitky nespadající pod uplatněný dovolací důvod, lze ve výtce obviněného ohledně nedostatečného rozboru skutkové podstaty stíhaných trestných činů dovodit relevantní argument umožňující revizi právní kvalifikace skutku dovolacím soudem. Je třeba souhlasit se státním zástupcem, že obě napadená rozhodnutí neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
Tohoto zločinu se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a způsobí mu těžkou újmu na zdraví. V základní skutkové podstatě ve smyslu odstavce 1 tohoto ustanovení musí pachatel ublížení na zdraví způsobit úmyslně, což znamená v přímém či nepřímém úmyslu, který musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. U okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě vzniku těžké újmy na zdraví ve smyslu 3. odstavce pak postačí podle §17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti.
Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě. Nemusí tak vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222). Vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy.
V daném ohledu nalézací soud závěr o naplnění zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku dovodil ze skutečnosti, že obviněný musel vědět, že intenzivním útokem na poškozenou sedící ve vozidle, která se nemohla bránit ani odjet, aniž by neriskovala zranění či přejetí obviněného, byla nucena spoléhat na ochranu, kterou jí poskytovalo vozidlo, může poškozené způsobit újmu na zdraví. Musel být srozuměn s tím, že jeho jednání i s ohledem na jeho intenzitu poškodí její duševní zdraví. Vznik těžké újmy na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy poškozené trvající déle než dva měsíce, poškozenou významně limitovala. Podle nalézacího soudu nelze dovodit, že by obviněný věděl, že takový následek může svým jednáním způsobit, přesto jej způsobil, jelikož vzhledem k okolnostem jeho jednání a svým poměrům to vědět měl a mohl.
K tomu je třeba uvést, že s ohledem na to, že obviněný neposkytl slovní informaci o svém vnitřním vztahu ke způsobení újmy na zdraví poškozené, přicházelo v úvahu dovodit jeho úmysl pouze z prokázaných vnějších projevů jeho vůle. Aby pak nalézací soud mohl zároveň dovodit i nedbalost obviněného ke vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozené a v důsledku toho jeho jednání posoudit jako těžkou újmu na zdraví podle odst. 3 §146 tr. zákoníku, byl povinen nejprve zaujmout stanovisko k jeho úmyslnému zavinění vůči prostému ublížení na zdraví podle odst. 1, což však v posuzovaném případě dostatečně neučinil.
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný útokem vůči vozidlu řízenému poškozenou bezesporu chtěl úmyslně poškodit toto vozidlo, když se do něj agresivně pokoušel dostat, a to tím, že tloukl pěstmi do zavřeného okénka, snažil se otevřít přední dveře na straně řidiče, bil a kopal do předních dveří, to vše doprovázené značně vulgárním slovním doprovodem. Navzdory tomu ale z takového jednání není patrný zjevný úmysl obviněného zaútočit rovněž proti zdraví poškozené, tedy způsobit jí újmu na zdraví v intenzitě předpokládané ustanovením §146 odst. 1 tr. zákoníku. Učinil-li nalézací soud současně závěr, že obviněný musel být srozuměn s tím, že s ohledem na intenzitu jeho ataku vůči vozidlu, v němž seděla uzamčená poškozená spoléhající, že do něj obviněný nepronikne, jí vznikne újma na zdraví, neměl k takovému závěru ve svém rozhodnutí dostatečný podklad, jelikož okolnosti charakterizující úmyslné zavinění dovolatele v něm nebyly dostatečně výstižně vyjádřeny nejenom ve skutkové větě výroku o vině rozsudku, ale ani v jeho odůvodnění. V nich naopak konkrétní okolnosti (kupříkladu způsob útoku, jeho intenzita, užité prostředky a podobně), z nichž lze vyvozovat skutečné naplnění úmyslného zavinění, absentují. V rozhodnutí soudu uvedená intenzita útoku obviněného nepřesáhla míru obvyklou pro výtržnické jednání a zároveň charakterizovala jeho vůli ve vzteku poškodit vozidlo řízené poškozenou. Přitom obviněný vůči tomuto vozidlu neužil natolik hrubé násilí, jehož intenzita by zaručila jeho proniknutí do vnitřního prostoru vozidla, v němž se poškozená nacházela, což by kupříkladu mohlo zajistit užití předmětu v podobě baseballové pálky, dlažební kostky, většího kamene či obdobného prostředku, což by v poškozené důvodně vyvolalo zvýšené obavy o její osobu. V posuzovaném případě ale útok obviněného nebyl veden cíleně zjevně děsivým a zastrašujícím způsobem, vyvolávajícím u běžného člověka zcela mimořádnou hrůzu, jak ve svém vyjádření k dovolání uvedl i státní zástupce. Zde je třeba zdůraznit myšlenku, že jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, nejedná se zde o žádný volní vztah. Z obou napadených rozhodnutí pak nikterak přesvědčivě nevyplývá, z čeho soudy vyvodily své závěry o prokázané složce vědění i složce vůle u obviněného, že fyzickým útokem proti vozidlu poškozené, za současného jejího verbálního napadání, je schopen poškozené přivodit psychickou újmu na jejím zdraví, a v konečném výsledku pak dokonce těžkou újmu na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy. Podle názoru Nejvyššího soudu tak oba soudy nižších stupňů založily své výsledné právní závěry o prokázání úmyslného ublížení na zdraví poškozené obviněným ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku na nepřesvědčivém skutkovém i důkazním podkladě, přičemž právě takový závěr je i nezbytnou podmínkou k tomu, aby obviněnému bylo možno klást za vinu též způsobení těžké újmy na zdraví poškozené podle §146 odst. 3 tr. zákoníku, byť ve formě nedbalosti.
Nedostatky v právní kvalifikaci skutku lze zároveň spatřovat i v neuspokojivém dovození následku předmětného zločinu v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tj. vzniku posttraumatické stresové poruchy s poruchami přizpůsobení s citelným omezením v obvyklém způsobu života přesahující dobu více než dvou měsíců popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Nalézací soud v bodě 17 odůvodnění napadeného rozsudku toliko shrnul, že u poškozené k těžké újmě na zdraví došlo v podobě posttraumatické stresové poruchy trvající déle než dva měsíce, která ji v životě významně limitovala. Nikterak ale tento svůj kategorický závěr neanalyzoval a neuvedl, jakým způsobem k významnému omezení v životě poškozené skutečně došlo. Posttraumatická stresová porucha s poruchami přizpůsobení totiž může u poškozené v různé intenzitě přetrvávat po relativně dlouhou dobu, avšak o těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se může jednat jen v případě, že tato psychická porucha se po delší dobu (tj. obecně alespoň kolem šesti týdnů) projevuje jako vážná porucha zdraví. Vážná porucha zdraví především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, musí být spojena s takovými potížemi, které sice trvají delší dobu, avšak i svou povahou překážejí obviněnému v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat tak, jak bylo jeho zvyklostí a jak bylo nutné pro zajištění jeho životních poměrů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017). Nalézací soud však obdobné úvahy v právním hodnocení následku zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku neučinil a jeho pochybení nenapravil ani soud odvolací.
V důsledku toho nejen v předchozí části, ale i v samotném posouzení stupně závažnosti nastalého následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozené výsledné meritorní rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž pokud současně odvolací soud na uvedené vady ve svém rozhodnutí nikterak nereagoval a odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné, byl zde způsobilý k uplatnění i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který však obviněný v podaném dovolání nereklamoval.
Pokud pak jde o zbývající užitou právní kvalifikaci stíhaného skutku obviněného, jak ji též vyjádřily ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů, nemá k ní Nejvyšší soud žádných výhrad.
Vzhledem ke všem výše uvedeným zjištěním a závěrům pak Nejvyšší soud jako soud dovolací musel označit podané dovolání obviněného T. B. za částečně důvodné a proto v celém rozsahu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. 55 To 418/2019, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 4 T 155/2017, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Poté Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.), přičemž tento soud je ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. vázán právními názory, které vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
Okresní soud v Liberci pak v následném řízení případně příslušným způsobem již provedené dokazování doplní či částečně zopakuje a poté znovu rozhodne a současně řádně odůvodní, zda jednání obviněného, kromě přečinů podle §358 odst. 1 a §228 odst. 1 tr. zákoníku, naplňuje i znaky zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, popřípadě jiného trestného činu proti životu a zdraví a zároveň také opětovně rozhodne o trestu pro obviněného a o vznesených nárocích poškozených na náhradu škody i náhradu nemajetkové újmy. Přitom musí mít s ohledem na ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. na paměti, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného.
Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 8. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu