ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.75.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 75/2020-4411
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. O. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 4 To 28/2019, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 3/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. O. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 32 T 3/2018, byl obviněný R. O. uznán vinným pod bodem 1. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), pod bodem 2. zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, za něž mu byl uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací na dobu 3 roků. Podle §66 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí části majetku, a to v rozsudku specifikovaného vlastnického podílu na nemovité věci. Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody. Tímto rozsudkem byl také částečně zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) a c) tr. řádu.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že pod bodem 1. jako jediný jednatel a společník společnosti A., IČ: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „A.“), registrovaného distributora pohonných hmot u Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj, v souvislosti s novelizací zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o PHM“), provedenou zákonem č. 234/2013 Sb., účinným od 1. 10. 2013, jenž stanovil jako jednu z podmínek licence distributora pohonných hmot (dále také ve zkratce „PHM“) buď složení kauce ve výši 20 000 000 Kč na zvláštní účet vedený u celního úřadu po celou dobu registrace distributora PHM, nebo poskytnutí bankovní záruky. Obviněný si byl vědom toho, že nemá dostatek finančních prostředků na složení této kauce jako podmínky pro zachování registrace a pokračování činnosti distributora PHM. Avšak dne 30. 9. 2013 sjednal Rámcovou smlouvu o prodeji PHM mezi kupující obchodní společností A. a prodávající obchodní společností FAU s. r. o., IČ: 496 10 431 (dále jen „FAU“), s úmyslem obchodní společnost A. a sebe obohatit a získat finanční prostředky na složení kauce u celního úřadu, aby obchodní společnost A. mohla pokračovat v distribuci PHM a dále je odebírat od obchodní společnosti FAU. Obviněný přitom zamlčel obchodní společnosti FAU, že finanční situace obchodní společnosti A. neumožnuje složení kauce a obnovení registrace distributora PHM a že finanční prostředky na tuto kauci hodlá získat až z tržeb z prodeje PHM odebraných od obchodní společnosti FAU. Podpisem rámcové smlouvy se obviněný zavázal, že obchodní společnost A. bude hradit odebrané PHM ve smluvených termínech, ač si byl od počátku vědom toho, že v důsledku uhrazení kauce, nebude obchodní společnost A. schopna řádně zaplatit za odebrané PHM. Finanční prostředky získané prodejem PHM pak použil na úhradu kauce, kterou ve výši celých 20 milionů Kč obchodní společnost A. složila dne 30. 10. 2013, díky čemuž získala licenci distributora PHM. Následně obchodní společnost A. odebírala PHM a prováděla distribuci svým odběratelům, avšak stále závazky obchodní společnosti A. vůči obchodní společnosti FAU za odebrané PHM převyšovaly dlouhodobě částku 16 milionů Kč. Dne 16. 2. 2015 došlo k ukončení dodávek PHM ze strany obchodní společnosti FAU. Obviněný dne 23. 2. 2015 požádal o ukončení licence distributora PHM a následně byla zrušena i bankovní záruka u České spořitelny, a. s, kterou obviněný nahradil složenou kauci, vázaná na tuto licenci, došlo k vyplacení částky ve výši 14 024 828,39 Kč na účet obchodní společnosti A. Tyto finanční prostředky však obviněný použil z části ve svůj prospěch, z části k úhradě jiných závazků, avšak nikoliv k úhradě přetrvávajícího dluhu vůči obchodní společnosti FAU. O jeho úmyslu od počátku neuhradit finanční prostředky za odebrané PHM obchodní společnosti FAU svědčí také to, že od roku 2013 (po celou dobu obchodního vztahu s FAU) vyváděl a užíval nezjištěným způsobem finanční prostředky z obchodní společnosti A., které převáděl na svůj účet či na účet jiných subjektů. Dne 20. 7. 2015 pak u notářky došlo k odvolání obviněného jako jednatele obchodní společnosti A. a ke jmenování nového jednatel P. U., osoby bez přístřeší, bez jakéhokoliv ekonomického zázemí, schopností a zkušeností vést obchodní společnost. Na tuto osobu převedl obviněný svůj obchodní podíl v obchodní společnosti A., přičemž cenu obchodního podílu stanovil tak, aby odpovídala celkové výši zůstatku na účtech obchodní společnosti A. Tímto jednáním tak způsobil obchodní společnosti FAU škodu ve výši 16 480 514 Kč. Pod bodem 2. pak obviněný jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti A. v úmyslu získat majetkový prospěch pro svou osobu a pro obchodní společnost O., kterou ke dni 20. 3. 2014 založil jako jediný jednatel a společník, převáděl z bankovního účtu obchodní společnosti A. na svůj osobní účet a na účet obchodní společnosti O. různé částky blíže specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, prováděl také další finanční transakce tam popsané pro znepřehlednění situace, čímž si přisvojil cizí finanční prostředky, které mu byly svěřeny, a svým jednáním na úkor obchodní společnosti A., které způsobil škodu ve výši 621 000 Kč, obohatil obchodní společnost O. o 500 000 Kč a sebe o 121 000 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání jak obviněný R. O., tak státní zástupce v neprospěch obviněného. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 4 To 28/2019, z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně v obou zprošťujících výrocích podle §226 písm. b) a c) tr. řádu a na ně navazujícím výroku o náhradě škody. Za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že pro jeden ze skutků obviněného sám obžaloby zprostil podle §226 písm. b) tr. řádu a rozhodl v této spojitosti o nároku poškozené na náhradu škody, ohledně druhého z uvedených skutků věc podle §259 odst. 1 tr. řádu vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podle §256 tr. řádu odvolání R. O. zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci konkrétně proti výroku, kterým odvolací soud zamítl jeho odvolání, prostřednictvím svého obhájce, dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný nejprve obsáhle zrekapituloval rozsudky soudu prvního i druhého stupně. Vlastní dovolací námitky směřované proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně ve spojitosti s rozhodnutím odvolacího soudu směřoval jak vůči skutku pod bodem 1., tak pod bodem 2., proti výroku o náhradě škody, jakož i proti výroku o trestu.
6. Ke skutku pod bodem 1. obviněný uvedl, že vzhledem ke zjištěnému skutkového stavu považoval „za nesprávné stanovení okamžiku vzniku subjektivní stránky trestného činu podvodu ve formě podvodného úmyslu“. Podle obviněného odvolací soud za „počátek“ chybně považoval nikoliv prvotní kontakt pachatele s podváděným subjektem, ale počátek jednání, které naplňuje znaky subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, tedy počátek podvodného jednání. Odkázal v tomto na ustálenou judikaturu a právní teorii, z níž má podle obviněného vyplývat, že pro právní kvalifikaci jednání jako trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku je potřeba, aby pachatel měl podvodný úmysl již na počátku smluvního vztahu, pokud by jej pojal až dodatečně, v době existence závazkového vztahu, mohlo by jít nanejvýše o jiný trestný čin, například trestný čin poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku nebo zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku. Dovolatel k tomu podotkl, že bylo prokázáno, že obchodní společnost A. s obchodní společností FAU obchodovala již od února 2013 a na pokračování této obchodní spolupráce nemělo podle obviněného žádný vliv uzavření Rámcové smlouvy ze dne 30. 9. 2013. Proto by podle něj měla být právní kvalifikace učiněna bez ohledu na uzavření této obchodní smlouvy. Podle soudu prvního stupně byl podvodný úmysl obviněného stanoven ke dni uzavření rámcové smlouvy, kdy měl zamlčet podstatné skutečnosti. Odvolací soud pak podle obviněného provedl vlastní hodnocení skutkového stavu s následnou právní kvalifikací, vycházel přitom z toho, že uvedl obchodního partnera v omyl (při uzavírání rámcové smlouvy) na rozdíl od soudu prvního stupně, který konstatoval, že zamlčel podstatné skutečnosti, a to beze změny skutkových zjištění. Proto se obviněný domníval, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné i vzhledem k okamžiku stanovení (prokazování) podvodného úmyslu pachatele. Znovu zopakoval, že pro naplnění znaků skutkové podstaty podvodu bylo potřeba prokázat podvodné jednání již na počátku smluvního vztahu, tedy že od počátku (od února 2013) jednal s úmyslem sebe nebo jiného obohatit, zatímco podle závěrů soudů nižších stupňů až v průběhu smluvního vztahu vznikla nová skutečnost, kterou nebylo možno v době vzniku smluvního vztahu předpokládat, a to povinnost složit kauci ve výši 20 milionů Kč na základě novelizace zákona o PHM zákonem uveřejněným ve Sbírce zákonů dne 2. 8. 2013, účinným od 1. 10. 2013, pro kterou měl pojmout úmysl se na úkor FAU obohatit. Podle obviněného tak nemohl obstát závěr odvolacího soudu, který vázal vznik podvodného úmyslu na okolnosti složení kauce a právní závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu na uzavření rámcové smlouvy dne 30. 9. 2013.
7. Dále ve vztahu ke skutku pod bodem 1. obviněný namítal „nedodržení totožnosti skutku“. Odvolací soud k tomu uvedl, že došlo pouze k upřesnění časového období pro spáchání předmětného skutku, v čemž obviněný v tomto spatřoval porušení zásady totožnosti skutku. Původně bylo vedeno trestní řízení v tomto bodě pro jednání datované již od února 2013, k čemuž byly pořizovány důkazy. Pokud ale bylo jednání z období mezi únorem a 30. 9. 2013 ze skutkové věty vypuštěno, pak „tyto důkazní prostředky by neměly být použity v rámci skutkového hodnocení s promítnutím do právního hodnocení“. Skutková věta by podle něj nevzbuzovala pochybnosti, pokud by skutečně ke spolupráci došlo až uzavřením Rámcové smlouvy a nikoli od února 2013. Dovolatel také namítl, že zásada totožnosti skutku byla porušena i tím, že soud prvního stupně rozšířil jeho vinu, pokud nově uvedl do skutkové věty, že podvodný úmysl měl za účelem svého obohacení, což mu obžalobou nebylo kladeno za vinu.
8. Obviněný dále reagoval na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu uvedené v bodě 19., v němž odvolací soud upozornil, že obviněný ani částečně neuhradil svůj dluh vůči FAU v době, kdy mu to umožňovala situace po vrácení složené kauce. Avšak obviněný uvedl, že finanční prostředky využil pro další provozování podniku a generování zisku za účelem úhrady svých závazků, takže ani z tohoto důvodu podle něj nemohlo dojít k naplnění trestného činu podvodu. Soudy nižších stupňů podle něj měly zvažovat jinou právní kvalifikaci posuzovaného jednání, měly zvážit, zda se nejednalo o trestné činy poškození věřitele nebo zvýhodnění věřitele.
9. Obviněný dále vyjádřil přesvědčení, že soudy nižších stupňů braly v potaz pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch, zatímco důkazy vyvracející jeho vinu nebyly zmiňovány, ani nijak hodnoceny.
10. Rovněž nebyl podle dovolatele správně zjištěn okamžik stanovení vzniku škody, který byl podstatný pro určení toho, kdy poškozený učinil majetkové dispozice na podkladě podvodného jednání. Obviněný k tomu uvedl, že soud prvního stupně konstatoval, že podvodné jednání obviněného bylo spácháno ke dni 30. 9. 2013 uzavřením rámcové smlouvy, a škoda měla vzniknout dne 30. 10. 2013 složením kauce. Obviněný měl za to, že by tak mělo být stanoveno přesně, které PHM konkrétně obchodní společnost A. odebrala a dále prodala a následné finanční prostředky použila ke složení kauce.
11. Ke skutku pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně obviněný uplatnil námitky skutkové, byť si byl vědom, že v dovolacím řízení je přímo uplatnit nelze. Vyjádřil ale přesvědčení, že skutkové závěry jsou ve zjevném nesouladu s provedenými důkazy, a proto mohou být podrobeny přezkumu i v dovolacím řízení. Projevil nesouhlas s výši získaného majetkového prospěchu. Pokud totiž převedl z bankovního účtu obchodní společnosti A. 490 000 Kč na svůj osobní účet, ze kterého převedl částku 500 000 Kč na nově zřízený bankovní účet společnosti O., nelze dospět k závěru, že pro obchodní společnost O. získal majetkový prospěch ve výši 500 000 Kč na úkor obchodní společnosti A. Částka 10 000 Kč pocházela z jeho osobního účtu.
12. Dále konstatoval, že Vrchní soud v Olomouci uvedl, že Smlouva o zápůjčce ze dne 17. 3. 2014 je účelovou listinou, která se objevila až po třech letech v daňovém řízení, a to i přesto, že soudy neměly k dispozici účetnictví obchodní společnosti A., ve kterém tato smlouva byla založena. Obviněný vypověděl, že finanční úřad chtěl částku 490 000 Kč ze smlouvy obviněnému zdanit jako příjem, ale jelikož obviněný doložil v daňovém řízení předmětnou smlouvu, finanční úřad ke zdanění nepřistoupil. Odvolací soud se nevyjádřil, jestli bylo prokázáno, že odsouzený předal účetnictví P. U. Pokud byly pochybnosti o tomto předání, měly být vyloženy ve prospěch obviněného, což se nestalo, a tato zásada trestního práva nebyla respektována.
13. Odvolací soud rovněž odmítl argumentaci obviněného, že by částka 490 000 Kč byla odměnou obviněného za vedení obchodní společnosti A., pokud titulem byla smlouva o zápůjčce. To však obviněný netvrdil, odměna za jednatelství činila 121 000 Kč, avšak soud prvního stupně i tuto částku posoudil jako neoprávněný majetkový prospěch, ačkoliv neměl účetnictví.
14. Podle dovolatele se soudy nižších stupňů vyjadřovaly i k dalším odborným otázkám, které měly být řešeny znalecky (závěr o nemožnosti dosažení zisku za účelem úhrady závazků při dalším provozování podniku, posouzení schopnosti mít dostatek prostředků na složení kauce z období únor až říjen 2013). Nemohl přijmout ani závěr odvolacího soudu, že by jeho odměny mohly být vypláceny svévolně, neboť vše bylo řádně zaúčtováno. Byly provedeny i dokumenty z finančního úřadu a dokumenty o složení kauce a jejího nahrazení bankovní zárukou, když obchodní společnost A. měla vůči správci daně vše v pořádku. Proto by také podle obviněného nemělo obstát rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí jeho odvolání.
15. Odvolací soud se ani nevypořádal s argumentací obviněného o nezákonnosti prohlídky jiných prostor v tzv. Palkovických kasárnách. Soud druhého stupně podle něj neuvedl, proč považoval názor obviněného o nezákonnosti provedené prohlídky za nesprávný, což také učinilo rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele nepřezkoumatelným.
16. Dále se obviněný vyjádřil k adheznímu výroku. Byl přesvědčen, že soudy nižších stupňů nebyly oprávněny poskytovat bezdůvodně ochranu obchodní společnosti FAU vyslovením neplatnosti postupní smlouvy na úkor obchodní společnosti EURO TRADE Co Ltd., aniž by k tomu měly nějaký podklad ospravedlňující jejich postup, anebo alespoň stanovisko obchodní společnosti EURO TRADE Co Ltd., která nabyla v dobré víře za úplatu pohledávku za obchodní společností A.. Odvolací soud se v odstavci 24. svého rozhodnutí vypořádal jen s námitkou týkající se otázky neplatnosti postoupené pohledávky obchodní společnosti FAU za obchodní společností A. na obchodní společnost EURO TRADE Co Ltd., a to s poukazem na skutečnost, že rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě v civilním řízení byla vyslovena neplatnost usnesení valné hromady. Soudy však nevyšly ze základního principu zápisů v obchodním rejstříku, principu materiální publicity, podle kterého proti osobě, jež právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do veřejného rejstříku, nemá ten, jehož se zápis týká, právo namítnout, že zápis neodpovídá skutečnosti. Soudy nižších stupňů konstatovaly neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky, aniž by vzaly v úvahu, že nabyvatel pohledávky (EURO TRADE Co Ltd.) nebyl následně vyslovenou neplatností jmenování L. Z. dotčen. Odvolací soud se nevypořádal ani s námitkou, že obchodní společnost FAU žádnou částku vůči obchodní společnosti A. neuplatnila u soudu, neměla dostatečně zajištěny závazky ze smluvního vztahu s obchodní společností A. a především bylo prokázáno, že svědkyně A. L. se již v srpnu 2013 bavila s obviněným o tom, jak bude řešit svoji povinnost složení kauce. Obchodní společnost FAU tak hledala ochranu pomocí trestního práva, ačkoli žádné prostředky soukromoprávní ochrany neselhaly a trestní právo má podle zásady ultima ratio přijít až jako poslední prostředek ochrany.
17. Soud prvního stupně ve vztahu k určení výše škody způsobené obchodní společnosti FAU uvedl, že sice částka 16 480 514 Kč skutečně představovala součet neuhrazených faktur vystavených až v únoru 2015, avšak škoda nejméně v této výši byla způsobena již k datu 30. 10. 2013. Obviněný k tomu namítl, že za škodu způsobenou trestným činem podvodu (spáchaným zamlčením podstatných skutečností) nelze považovat majetkové dispozice poškozeného (prodané PHM z února 2015), které byly učiněny až po více jak jednom roce poté, co podvodné jednání mělo být uskutečněno ve formě zamlčení podstatných skutečností (neuvedení, že kupní ceny pohonných hmot budou použity na složení kauce) při uzavření Rámcové kupní smlouvy ze dne 30. 9. 2013. Obviněný vyjádřil přesvědčení (s odkazem na judikaturu), že soudy nižších stupňů měly pečlivě zkoumat, která z položek patří do škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, a která jen do náhrady škody způsobené trestným činem. Obchodní společnost A. po celou dobu, kdy byl obviněný jednatelem, činila průběžnou úhradu svých závazků vůči obchodní společnosti FAU a všechny odebrané PHM z října 2013 byly v plném rozsahu uhrazeny. Jednalo se o prodeje pohonných hmot, které byly uskutečněny s plnou vědomostí obchodní společnosti FAU, tedy i poté, co se svědkyně A. L. měla dozvědět, že peněžní prostředky z prodeje PHM měly být využity na složení kauce.
18. V části adhezního výroku týkajícího se insolvenční správkyně obchodní společnosti Viskitki obviněný namítl, že nalézací soud překročil výši nároku na náhradu škody, když obviněnému uložil povinnost k náhradě škody ve výši 621 000 Kč, ačkoli byl tento nárok uplatněn jen do výše 331 000 Kč. Podle dovolatele nemohl obstát názor odvolacího soudu, že soud byl oprávněn přiznat nárok na náhradu škody ve výši podle skutkových zjištění, aniž by poškozený takovou výši nároku řádně vznesl podle §43 tr. řádu. Z návrhu poškozeného na náhradu škody musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok uplatňuje.
19. Závěrem dovolatel vznesl výhrady i k výrokům o uložených trestech, odvolací soud se přitom k těmto námitkám obviněného vůbec nevyjádřil. Podle obviněného nemohla být zohledněna jako přitěžující okolnost ziskuchtivost, neboť podle skutkové věty v obžalobě mu nebylo kladeno za vinu, že by měl úmysl obohatit sebe, ale jen úmysl získat peněžní prostředky pro složení kauce obchodní společností A. Úmysl obviněného obohatit sebe byl vtělen do skutkové věty až soudem prvního stupně, ale takové rozšíření nebylo podle obviněného namístě. Soudy nižších stupňů nezohlednily ani to, že obviněný za obchodní společnost A. plnil další závazky v milionových částkách. Obviněný dále namítal, že trest odnětí svobody je nepřiměřený, jakkoliv si byl vědom, že tuto námitku nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. K uloženému trestu propadnutí majetku obviněný namítl, že soudy uvažující o tomto druhu trestu by měly zjišťovat osobní a majetkové poměry pachatele a také hodnotu předmětné nemovitosti (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 383/2016). Na závěr obviněný odvolacímu soudu vytkl, že při přezkumu uložených trestů hodnotil jednotlivé tresty samostatně a nikoliv v jejich vzájemné souvislosti, výši trestu odnětí svobody nijak nepřezkoumal spolu s uloženým trestem zákazu činnosti a trestem propadnutí majetku.
20. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
21. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací námitky obviněného, k nimž se vyjádřil následovně.
22. Stání zástupce především upozornil, že obviněný měl správně uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé variantě, neboť jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zamítnuto, a to i přesto, že se domníval, že byl v řízení před soudem prvního stupně dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc dovolací námitky obviněného jsou podle státního zástupce v podstatě jen opakováním jeho dosavadní obhajoby uplatňované v průběhu trestního řízení, ke které se soudy nižších stupňů již z velké části vyjádřily a adekvátně se jí zabývaly.
23. Státní zástupce podotkl, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze podřadit pouze některé z obviněným uvedených dovolacích námitek. To rozhodně neplatí o těch, jimiž obviněný napadal zákonnost opatření důkazů, na jejichž podkladě měly být soudy nižších stupňů přijaty skutkové závěry, jimiž obviněný brojil proti hodnocení důkazů nebo při nichž vycházel z jiných skutkových zjištění, než jaká byla přijata soudy nižších stupňů.
24. K nezákonnosti prohlídky jiných prostor, a sice tzv. Palkovických kasáren, státní zástupce upozornil, že dovolatel ani neuvedl, proč by tato prohlídka jiných prostor měla být nezákonná, přičemž státnímu zástupci v tomto směru nepříslušelo jakkoli námitky obviněného rozšiřovat či spekulovat, v čem jejich podstata měla spočívat. Proto státní zástupce odkázal na části odůvodnění rozsudků soudu prvního i druhého stupně, v nichž se této otázce věnovaly (bod 22. – 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 22. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího).
25. Za námitky skutkové a tedy neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu považoval státní zástupce i většinu dalších námitek, jimiž dovolatel napadl správnost výroku o vině pod bodem 2. odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Kopii listiny označenou jako smlouva o zápůjčce a datovanou ke dni 17. 3. 2014 v kontextu skutečností zjištěných v průběhu dokazování pak soudy nižších stupňů zcela logicky vyhodnotily jako fiktivní a obhajobu na ní založenou jako ryze účelovou. Lze jen potvrdit, že obsah listiny tak, jak byl v odůvodnění rozsudku podán, neodpovídal transakcím, jež byly zaznamenány na dotčených účtech obviněného, poškozené obchodní společnosti A. a obchodní společnosti O. Účelem této listiny bylo vyhnout se zdanění příjmu v daňovém řízení, což se obviněnému i podařilo, jak v dovolání potvrdil. Státní zástupce podotkl, že doplnění ručním písmem na poslední straně smlouvy, které zmínil soud prvního stupně v bodě 70. odůvodnění svého rozsudku, mohlo nadto prokazovat, že obviněný při ukončení svého působení v poškozené obchodní společnosti (dne 20. 7. 2015) novému jednateli rekrutovanému z řad bezdomovců nepředal všechny podklady a pomůcky související s vedením obchodní společnosti. O tom by svědčilo použití razítka obchodní společnosti k podpisu obviněného až k datu 10. 12. 2017, kdy již navíc byl prohlášen konkurs na majetek obchodní společnosti a byl ustanoven insolvenční správce. To ostatně jen podporuje předpoklad, že k řádnému předání účetnictví novému jednateli U. nedošlo (viz hodnocení výpovědí T. Z. a jeho osoby). Nebylo podstatně, že se odvolací soud nevyjádřil k této otázce (vedení, nevedení, předání či zatajení účetních dokladů při změně v osobě jednatele), neboť tyto otázky nebyly primárním předmětem dokazování, protože obviněný nebyl stíhán pro trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku. Obsah listiny označené jako smlouva o zápůjčce neumožňoval ji posoudit, byť v určité částce, jako vyplacení odměny jednateli za jeho činnost, bylo vyloučeno i řádné zaúčtování odměny na podkladě této listiny. To rozhodně podle státního zástupce nebylo prokazováno průběhem a výsledkem daňového řízení, jehož předmětem bylo zcela něco jiného. Vzhledem k nevyjasnění opodstatněnosti vyplacení vysokých částek ke škodě obchodní společnosti A., jež obviněný (byť z části) vysvětloval zcela v rozporu s listinou (smlouva o zápůjčce měla představovat vyplacení odměny jednatele), se závěr soudů ohledně částky 121 000 Kč coby neoprávněného majetkového prospěchu, nejevil nikterak nelogický. Naopak, pokud by se mělo jednat o odměnu jednatele v této výši, nebyl žádný logicky vysvětlitelný důvod, aby obviněný přistoupil k těm převodům mezi účty a v těch konkrétních částkách, jak bylo rozvedeno ve skutku pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně.
26. Rovněž dovolací námitky týkající se výše majetkového prospěchu nelze označit za námitky hmotněprávní. Státní zástupce konstatoval, že výše prospěchu, na rozdíl od dosažení prospěchu samotného a od výše škody, není rozhodná pro naplnění (základní, popř. kvalifikované) skutkové podstaty trestného činu podvodu. K tvrzení dovolatele však státní zástupce oponoval, že obviněný ve svých výpočtech zjevně vycházel z okleštěného skutkového zjištění týkajícího se pouze převodů ze dne 19. 3. 2014. Naopak vůbec nekalkuloval se všemi dalšími následnými finančními transakcemi, jak jsou zachyceny ve skutku pod bodem 2. výroku o vině (v jednom případě s uvedením nesprávného roku 2015 v datu transakce). Proto se dovolatel v případě prospěchu společnosti O. nedopočítal částky 500 000 Kč.
27. Naopak námitky uplatněné ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně pak podle státního zástupce lze hodnotit jako hmotněprávní spadající pod uplatněný dovolací důvod, avšak podle jeho názoru jim nelze přisvědčit.
28. K výhradě obviněného ohledně počátku naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu státní zástupce připomněl, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že podvodný úmysl obviněný pojal až v návaznosti na nově zákonem stanovenou povinnost pro distributory PHM složit kauci 20 milionů Kč (kterou obviněný také složil dne 30. 10. 2013) v souvislosti s uzavíráním nové rámcové smlouvy o prodeji PHM mezi obchodní společností A. jako kupujícím a obchodní společností FAU jako prodávajícím, jež byla podepsána dne 30. 9. 2013. Podle státního zástupce obviněný chybně vykládal judikaturu k tomu, kdy musí být dán podvodný úmysl, jestliže vylučoval možnost podvodu v případě obchodní spolupráce po určitou dobu naplňované opakovanými jednotlivými obchody prováděnými na základě předchozích dobrých zkušeností se smluvní protistranou ke spokojenosti obou partnerů. Podvodný úmysl pachatel v žádném případě nemusí mít výhradně již při uzavření prvního obchodního případu, nelze ani souhlasit s tím, že by nešlo o podvod, pokud by podvodný úmysl pojal později, v průběhu smluvního vztahu. Státní zástupce poukázal, že v řadě případů podvodných jednání v rámci obchodních vztahů nastávají situace, kdy je sjednán první obchodní případ a třeba i rámcová dodavatelská smlouva, stanovující např. lhůty, zajištění, sankce apod., na jejichž podkladě může následně po jistou dobu docházet zcela v souladu se všemi zákonnými i smluvními ujednáními k obchodní spolupráci sestávající z několika samostatných plnění a na ně navázaných protiplnění. Pokud ale od určitého momentu odběratel úmyslně začne odebírat zboží s cílem je neuhradit, může se nepochybně, navzdory předchozím popsaným dějům a úspěšné obchodní spolupráci, dopustit trestného činu podvodu. Aby mohlo být jednání obviněného posouzeno jako trestný čin podvodu, musí být zjištěno, že obviněný již v době přijetí peněžních částek či jiného plnění od poškozených měl úmysl si tyto majetkové hodnoty ponechat pro svou potřebu a nic za ně poškozeným neopatřit. Jinými slovy řečeno, počáteční podvodný úmysl nemusí předcházet takovému přesunu hodnot, ohledně něhož je zamýšleno poskytnutí protihodnoty. Musí předcházet až takovým majetkovým dispozicím podvedené osoby, jež jsou učiněny v důsledku záměrného podvodného jednání (uvedení v omyl, využití omylu jiného, zatajení podstatných skutečností) pachatele provázeného jeho úmyslem poškozeného poškodit a naopak v důsledku toho sebe či jiného obohatit.
29. Státní zástupce poznamenal, že předchozí standardní realizovaná obchodní spolupráce mezi obchodními společnostmi A. a FAU nebyla předmětem skutku, jenž je obviněnému kladen za vinu. Skutek byl časově situován až do doby následující po uzákonění povinnosti složení kauce či zajištění bankovní záruky ve výši 20 milionů Kč, jíž ovšem obviněný a jím ovládaná obchodní společnost nedisponovali. Nejednalo se tedy o okolnosti, které by nastaly až po jednání obviněného s podvodným úmyslem, v jehož důsledku došlo k obohacení a vzniku škody, ale šlo naopak o okolnosti, které byly obviněnému známy a staly se součástí jeho úvah při formování podvodného úmyslu před vylákáním majetkového plnění, za které obviněný nezaplatil.
30. Státní zástupce nesouhlasil ani s výhradou obviněného, že by se soudy neshodly v otázce, kterého z alternativních jednání obsažených ve skutkové podstatě trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se měl obviněný dopustit. Z obou rozsudků soudů nižších stupňů totiž jednoznačně vyplynulo, že jednání obviněného posoudily jako uvedení jiného v omyl a současně i zamlčení podstatných skutečností.
31. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce ohledně nedodržení totožnosti skutku. Totožnost skutku vymezeného v bodě 1. odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a v obžalobě byla jednoznačně zachována, neboť byla zachována totožnost škodlivého následku a v podstatném rozsahu i totožnost protiprávního jednání obviněného. Závěr o upřesnění časového období relevantního pro spáchání skutku oproti formulaci v obžalobě jednoznačně obstál.
32. Nelze také dospět k závěru, že následující transakce ze strany obviněného a převody majetku obchodní společnosti A. by měly být posouzeny jako trestný čin poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku nebo zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku. V době, kdy k těmto majetkovým přesunům došlo, totiž již byly dávno naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a majetková újma tedy vznikla v příčinné souvislosti s předchozím podvodným jednáním obviněného.
33. Státní zástupce shrnul, že obviněný od poškozeného vylákal plnění pod falešným příslibem poskytnutí protiplnění řádně a včas, a to v době, kdy si byl vědom své neschopnosti uhradit takto přijatý závazek, zejména vzhledem k tomu, že výnos z následného prodeje od poškozeného přijatého plnění, které bylo pro jeho podnikatelskou činnost zcela zásadní a v podstatě výhradní, hodlá použít na zcela něco jiného, avšak poškozeného o této skutečnosti neinformoval. Na tom nemůže nic změnit ani to, že od poškozeného i následně požadoval další plnění, z jehož následného prodeje zčásti hradil závazky vzniklé z plnění předtím poskytnutých poškozeným. Celková výše dluhu vůči poškozenému se nijak zásadně nezmenšovala, jen se účetně přesouvala na později poskytnutá plnění, která v okamžiku ukončení smluvního vztahu mezi pachatelem a poškozeným zůstala neuspokojena v tom rozsahu, který nastal již v důsledku plnění učiněných poškozeným v omylu. Státní zástupce zdůraznil, že poškozená obchodní společnost FAU by při plném vědomí, jak obviněný hodlá s poskytnutým plněním (a výtěžkem z něho) naložit, k uzavření rámcové smlouvy o dávkách PHM a k vlastním jednotlivým dodávkám, za něž nedostala zaplaceno, nepřistoupila.
34. Dále se státní zástupce vyjadřoval ke společenské škodlivosti jednání obviněného s ohledem na námitku dovolatele, že poškozená společnost FAU hledala ochranu pomocí trestního práva, ačkoliv prostředky soukromoprávní povahy neselhaly. K tomu státní zástupce uvedl, že důvody pro neuplatnění trestní odpovědnosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
35. K námitkám ohledně adhezního výroku státní zástupce připomněl, že součástí skutkových zjištění soudů bylo, že smlouva o postoupení pohledávek věřitele obchodní společnosti FAU na obchodní společnost EURO TRADE Co Ltd. byla neplatná (s ohledem na neplatnost usnesení přijatých na valné hromadě obchodní společnosti FAU konané dne 10. 10. 2016). Proto neshledal, že by přiznání nároku poškozené obchodní společnosti KONREO s. r. o. (insolvenčního správce obchodní společnosti FAU) na náhradu škody vůči obviněnému (nikoli tedy vůči obchodní společnosti A.) nezákonným. Povinnost k náhradě škody byla stanovena pachateli trestného činu, nešlo o povinnost k plnění smluvní straně z nesplaceného smluvního závazku, s jehož splácením byl dlužník v prodlení. K principu materiální publicity, tedy důvěry v zápis ve veřejných rejstřících, státní zástupce poznamenal, že pokud byla smlouva o postoupení pohledávek uzavřena v den konání neplatné valné hromady, jak vyplývá z odvolání obviněného, nemohl být zápis orgánu právnické osoby, jež měl smlouvu uzavřít, uveden ve veřejném rejstříku. Nebylo také vyloučeno ani to, že třetí osoba mohla o porušení právních předpisů při volbě orgánů právnické osoby vědět.
36. Co se týče zpochybnění výše nároku na náhradu škody, která byla přiznána poškozené E. V., insolvenční správkyni obchodní společnosti A., ve výši 631 000 Kč, poukázal státní zástupce na to, že obviněný v odvolacím řízení poukazoval na uplatnění nároku poškozenou pouze ve výši 331 000 Kč listinami majícími původ v jiném, a to občanskoprávním řízení (vedeným před Okresním soudem ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 10 C 221/2018). Rozhodující pro přiznání nároku na náhradu škody nicméně musí být to, v jaké výši byl nárok uplatněn k tomu stanoveným způsobem v trestním řízení. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 6. 2018 pak státní zástupce zjistil, že poškozená E. V., která se k prvnímu hlavnímu líčení nedostavila, uplatnila nárok na náhradu škody v celkové výši 2 964 424,50 Kč (z odůvodnění rozsudku vyplývá, že se tak mělo stát podáním došlým soudu prvního stupně dne 18. 6. 2018, viz č. l. 3664 - 3665/15). Tomu by odpovídal i výrok rozsudku soudu prvního stupně, že se poškozená podle §229 odst. 2 tr. řádu se zbytkem svého nároku odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Státní zástupce dodal, že součástí přezkumu odvolacím soudem mělo být zjištění, že v civilních řízeních vyvolaných poškozenou nedošlo k pravomocnému skončení věci, jež by vylučovalo přiznání částky 631 000 Kč poškozené v adhezním výroku.
37. Státní zástupce k napadenému výroku o trestu obecně uvedl, z jakých důvodů je možno jej v dovolacím řízení úspěšně napadnout. Konstatoval, že obviněný neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a v mezích dovolacího důvodu vlastně ani obviněný neargumentoval. Státní zástupce nepovažoval uložený trest odnětí svobody v mezích zákonného ustanovení vzhledem k okolnostem případu za nepřiměřeně přísný, neboť byl uložen téměř na spodní hranici zákonné trestní sazby, byť v neprospěch obviněného svědčilo několik přitěžujících okolností. S ohledem na to, že obviněný naplnil znaky trestného činu podvodu mimo jiné opatřením prospěchu nejen sobě, nýbrž i jinému, nelze k posouzení ziskuchtivosti jako přitěžující okolnosti tvrdit, že by byla v kolizi se zákazem dvojího přičítání téhož.
38. Nepřisvědčil ani námitce, že by snad odvolací soud postupoval při svém přezkumu jednotlivě ve vztahu k druhům trestu, nikoli v souvislostech. Státní zástupce poukázal na to, že odvolací soud (bod 26. odůvodnění jeho rozsudku) výslovně uvedl, že vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti, přičemž odkázal i na bod 72. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž tento soud mimo jiné uvedl, že součástí jeho úvah byla kombinace uložených trestů. Zvlášť pak při stanovení délky trestu zákazu činnosti tento soud zdůraznil, že zvažoval i výši trestu odnětí svobody.
39. Státní zástupce měl za to, že při ukládání trestu propadnutí části majetku soudy nižších stupňů dostatečně posuzovaly, zda podíl ve výši ½ na předmětné bytové jednotce slouží k uspokojení životních potřeb obviněného nebo příbuzných osob. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu lze vysledovat, že soudy měly při ukládání tohoto druhu trestu pro posouzení poměrů obviněného a jeho rodinných příslušníků k dispozici potřebné podklady, zjistily alespoň rámcově rozsah majetku obviněného, a vycházely tudíž z potřebných informací o tom, jak propadnutí části majetku vymezené předmětnou nemovitostí ovlivní rodinu obviněného, zejména pokud jde o její obživu. Státní zástupce upozornil, že zákon při ukládání trestu propadnutí majetku v případě postihu nemovitostí tímto druhem trestu nestanoví povinnost, aby nemovitost byla oceněna. Pro učení poměrů obviněného může postačovat obecná znalost cenové mapy nemovitostí v čase a místě, za současného zvážení okolností spáchaného trestného činu, v prvé řadě výše způsobené škody, jakož i dalších okolností týkajících se poměrů pachatele.
40. Po zvážení všech skutečností pak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl padané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, přičemž vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání také v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
41. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
42. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
43. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
44. Nejprve bylo třeba zmínit, jak již uvedl ve svém vyjádření státní zástupce, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího v části, kterou odvolací soud zamítl jeho řádný opravný prostředek, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný tak neoznačil správně ani dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat, t oto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněným vznesené námitky zčásti neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, a zčásti se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné.
45. Obecně lze dále konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
46. Nejvyšší soud úvodem rovněž připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). V tomto případě se odvolací soud zabýval v podstatě všemi námitkami obviněného uplatněnými posléze v jeho dovolání (srov. body 16.-26. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), se stejnými námitkami se ale již předtím vypořádal i soud prvního stupně (viz body 61.- 72, 80.- 83. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu
47. Nejvyšší soud zjistil, že větší část uplatněných námitek dovolatele byla procesního charakteru a s ohledem na hmotněprávní povahu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu vůbec neodpovídá. Jde o ty námitky, jimiž obviněný zpochybňoval správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Zejména to platí o námitkách týkajících se skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jemuž vytýkal nesprávné skutkové závěry, které podle obviněného měly být učiněny ve zjevném nesouladu s provedenými důkazy. Dále obviněný brojil proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které podle něj braly v potaz pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch, přičemž ale nijak nekonkretizoval, které důkazy měly zůstat podle něj opomenuty. Další oblast jeho námitek se týkala zpochybnění zákonnosti prohlídky jiných prostor. Obviněný také namítal porušení principu totožnosti skutku popsaného pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně se skutkem uvedeným v obžalobě. Veškeré uvedené námitky ale neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve spojitosti (s výslovně neuvedeným) dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť obviněný jimi prakticky výlučně zpochybňoval porušení procesních pravidel, což mělo podle něj vést k chybným skutkovým zjištěním. Takové námitky ovšem zmíněnému dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora, z povahy věci nemohou odpovídat.
48. K tomu je nutno předně uvést, že Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, příp. hodnocení procesního postupu, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem.
49. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
50. Je třeba upozornit, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejm. samotnou vyslýchanou osobou), jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
51. Nejvyšší soud, který na uvedené námitky obviněného ohledně skutkového stavu nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, nezjistil ani porušení základních práv obviněného. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal, a to ani v případě skutku pod bodem 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně, jak obviněný namítal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, a v následné správně zvolené právní kvalifikaci.
52. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulované části dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Ke skutku pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně se Nejvyšší soud vyjádří dále, neboť ohledně této části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně vznesl obviněný převážně relevantní námitky ve vztahu k deklarovanému dovolacímu důvodu (jakkoliv je Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými). Samostatně se poté Nejvyšší soud vyjádří také k dovolacím námitkám obviněného, které se týkaly výroku o náhradě škody a výroku o trestu.
53. Lze konstatovat, že skutkové závěry soudů nižších stupňů koncizně formulované ve skutkové větě pod bodem 2. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně logicky vycházejí z provedeného dokazování, jsou náležitě zdůvodněny v bodě 56. a následně 70. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. S těmito závěry souhlasil i odvolací soud, který se vyjadřoval i k odvolacím námitkám, jež jsou v podstatě shodné s námitkami uvedenými v dovolání (srov. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně v bodech 22. a 23.). Skutková věta pod tímto bodem obsahuje popis přesunu finančních prostředků v období po spáchání trestného činu podvodu uvedeného ve skutkové větě pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně a zahrnuje období od 19. 3. 2014 (tj. těsně před založením obchodní společnosti O. dne 20. 3. 2014) do 7. 7. 2015 (dne 22. 7. 2015 pak obviněný převedl svůj obchodní podíl v obchodní společnosti A. na tzv. bílého koně P. U.). V tomto období docházelo k přesunům finančních prostředků mezi účty obchodních společností A., O. a osobními účty obviněného. Výsledkem bylo způsobení škody na majetku obchodní společnosti A. ve výši 621 000 Kč, přičemž zároveň došlo k obohacení obchodní společnosti O. ve výši 500 000 Kč a obviněného ve výši 121 000 Kč. Skutková zjištění ohledně těchto transakcí mají oporu v důkazech vyplývajících z provedených důkazních prostředků, rozhodně s nimi nejsou v tzv. extrémním rozporu. Ve zbytku lze odkázat na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů (zejména pak na jejich zmíněné pasáže).
54. Pokud jde o dovolatelovu námitku chybného posouzení Smlouvy o zápůjčce ze dne 17. 3. 2014 na částku 590 000 Kč, lze odkázat na argumentaci soudu prvního stupně na str. 78 v bodě 70. odůvodnění jeho rozsudku a na bod 23. na str. 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Závěr soudů nižších stupňů, že obhajoba obviněného o uzavření smlouvy o zápůjčce mezi ním a obchodní společností A. je ryze účelová ve snaze vyhnout se daňovým odvodům, je nutno považovat za logický a odpovídající výsledkům dokazování. Jednak částce (údajně zapůjčené a vrácené do 3 dnů bezhotovostně na účet obchodní společnosti A.) neodpovídaly převody na účtech a jednak s ohledem na okolnosti „využití“ této smlouvy, kterou obviněný předložil až dne 14. 8. 2017 správci daně za účelem nedoměření daně z příjmů, se pak jeví smlouva o zápůjčce jako dodatečně vyhotovená. Upozornit lze také na to, že na smlouvě o zápůjčce je rukou dopsáno, že částka byla ke dni 10. 12. 2017 vyrovnána, a je na ní razítko obchodní společnosti A., ačkoliv jím obviněný v té době neměl ani disponovat, neboť jej podle svého vlastního tvrzení předal při prodeji obchodního podílu dne 22. 7. 2015 P. U. V tomto směru lze souhlasit s argumentací soudů nižších stupňů, na niž lze odkázat.
55. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného za jednání, které mu bylo kladeno za vinu, nebylo přitom podstatné, zda obviněný předal účetnictví obchodní společnosti A. P. U. či nikoliv, proto se k těmto skutečnostem nemusel odvolací soud vyjadřovat. Podstatné bylo, že z provedeného dokazování bylo možno dovodit skutkový děj, který byl následně soudy správně právně kvalifikován.
56. Údajnou nezákonnost prohlídky jiných prostor tzv. Palkovických kasáren dovolatel nijak blíže nekonkretizoval, není tak zřejmé, v čem ji spatřoval. Upozornit je třeba na to, že Nejvyšší soud se může zabývat jen těmi námitkami, které jsou konkrétně rozvedeny v dovolání, není přípustné jakkoliv odkazovat na vlastní argumentaci obsaženou v jiných podáních určených orgánům činným v trestním řízení (viz rozhodnutí č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.). Není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby argumentaci obviněného jakkoliv domýšlel a dotvářel. Nadto se touto námitkou obhajoby již podrobně zabýval soud prvního stupně (v bodě 22., 23. na str. 46-47 odůvodnění jeho rozsudku) a z důvodu vznesené odvolací námitky ji posuzoval rovněž soud druhého stupně v bodě 22. na str. 14 odůvodnění jeho rozsudku, na něž lze odkázat.
57. K námitce porušení principu totožnosti skutku je předně třeba připomenout, že tato námitka vůbec není způsobilá naplnit deklarovaný dovolací důvod, neboť se jedná o námitku ryze procesní. Nadto se jí též zabýval odvolací soudem (viz poslední věta bodu 16. na str. 12 rozsudku soudu odvolacího), který se s ní správně vypořádal. Lze k tomu jen dodat, že ani Nejvyšší soud neshledal porušení principu totožnosti skutku úpravou skutkové věty soudem prvního stupně (oproti usnesení o zahájení trestního stíhání na č. l. 94-107 tr. spisu a obžalobě na č. l. 3577-3628 tr. spisu) nedošlo k takovému posunu, že by skutek uvedený v rozsudku soudu prvního stupně nebyl tím samým, který byl popsán předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání a následně v obžalobě. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že „totožnost skutku“ je pojem procesní, který je úzce spjat s obžalovací zásadou. Je podstatný pro posouzení, zda i při případných změněných skutkových zjištění v průběhu trestního řízení promítajících se do popisu skutku se stále ještě jedná o tomtéž skutku, pro který bylo vedeno předchozí trestní stíhání. Trestní stíhání se vede pro skutek, který musí být od samého počátku až do konce trestního stíhání týž, tedy musí být totožný, a to už od zahájení trestního stíhání, přes podání obžaloby, až po konečné rozhodnutí soudu. Jak plyne z odborné literatury (např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2722; JELÍNEK, J. Trestní právo procesní . 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 587 a násl.) a dosavadní soudní praxe (např. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.), totožnost skutku bude zachována, bude-li zachována totožnost jednání a totožnost následku, popřípadě alespoň totožnost jednání, anebo alespoň totožnost následku, a to alespoň částečná totožnost jednání nebo alespoň částečná totožnost následku (např. rozhodnutí č. 9/1972, 23/1972, 64/1973, 33/1974, 1/1996, 40/2001 Sb. rozh. tr.). Jeden skutek jako předmět trestního stíhání pak tvoří nedělitelný celek, který nelze v rámci takového řízení rozdělit do samostatných částí a není možné rozhodnout o každé z nich jiným výrokem. Určitou výjimku představuje jen pokračování v trestném činu (§116 tr. zákoníku), které je z hlediska trestního práva hmotného jediným skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního práva procesního považují za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (§11 odst. 3, §12 odst. 12 tr. řádu) a poté případně uložit společný trest za pokračování v trestném činu (§45 tr. zákoníku). Na zachování totožnosti skutku nemají přitom vliv změny v okolnostech, které jen individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu. V nyní posuzované věci, je dovolací soud přesvědčen, že byla zachována totožnost skutku, když pouze došlo k některým časovým úpravám. Přitom není pravdou, jak plyne z usnesení o zahájení trestního stíhání na č.l. 94-107 tr. spisu a obžaloby na č.l. 3577-3628 trestního spisu, že by snad orgány činné v trestním řízení kladli obviněnému za vinu i jiné jednání s jiným následkem z období počátku obchodní spolupráce s obchodní společností FAU (od února 2013 do uzavření Rámcové smlouvy ze dne 30. 9. 2013). Toto období je v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě uváděno pro uvození situace k lepšímu pochopení pozdějšího podvodného jednání ( „…od února 2013 obchodoval se společností FAU… faktury za odebrané pohonné hmoty hradil ve smluvených termínech, čímž získal obchodní důvěru společnosti FAU…“ ). Není tedy pochyb o tom, že zásada totožnosti skutku byla v projednávané (spolu se zásadou obžalovací) zachována.
c) Námitky přípustné vztahující se ke skutku pod bodem 1. výroku o vině – zločin podvodu
58. Námitky dovolatele vztahující se ke skutku 1. výroku o vině ve svém souhrnu lze obsahově podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak tyto námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými. Jádrem argumentace obviněného bylo, že není možné pojmout podvodný úmysl v průběhu obchodní spolupráce s určitým subjektem, kterému posléze není uhrazeno za dodání zboží, že takový podvodný úmysl musí mít pachatel již před zahájením takové obchodní spolupráce. Dále obviněný zpochybňoval závěry soudů nižších stupňů (za určité dezinterpretace jejich rozsudků), kterou z alternativně stanovených forem jednání měl svým činem naplnit, jakož i okamžik dokonání trestného činu podvodu.
59. Nejvyšší soud připomíná, že t restného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby je v §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku uvedeno způsobení takovým činem škody velkého rozsahu, čímž se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 5 000 000 Kč. Obviněnému bylo konkrétně kladeno za vinu, že sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
60. Jde-li o subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu, vyžaduje se úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2 tr. zákoníku), přičemž postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Úmyslné zavinění se musí vztahovat na všechny objektivně-deskriptivní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu (včetně způsobení škody nikoli nepatrné), stejně tak i na znaky normativní, zde však postačí laická představa. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě škody velkého rozsahu jako těžšího následku postačí podle §17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti, a to jak vědomé, tak i nevědomé.
61. Pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu (právní věta rozsudku soudu prvního stupně). Konkrétně obviněný jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti A. při uzavírání rámcové smlouvy dne 30. 9. 2013 mezi obchodními společnostmi A. (jako kupující) a FAU (jako prodávající) na odběr pohonných hmot uvedl obchodní společnost FAU v omyl tím, že zamlčel, že získané prostředky z prodeje PHM hodlá použít na složení kauce ve výši 20 milionů Kč na účet vedený u celního úřadu jako jedné z podmínek pro získání licence distributora PHM stanovené novelou zákona o PHM s účinností od 1. 10. 2013, a nikoliv na úhradu závazků obchodní společnosti FAU za odebrané PHM. Obviněný věděl, že finanční situace obchodní společnosti A. v září 2013 neumožňovala splnit podmínku stanovenou novelizací zákona o pohonných hmotách, která byla nutná pro získání licence distributora PHM. Proto se obviněný rozhodl, že tyto finanční prostředky získá způsobem shora popsaným. Druhá část skutkové věty v bodě 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně týkající se vyvádění majetku obviněným z obchodní společnosti A. a následného prodeje obchodního podílu na této společnosti na osobu bez přístřeší jen dokresluje celkový záměr obviněného.
62. Nelze přisvědčit dovolatelově námitce, že by soud prvního stupně a soud druhého stupně dovodily každý jiné alternativní podvodné jednání, když oba soudy shledaly, že obviněný uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti . Jakkoliv Nejvyšší soud považuje uvedení i třetí alternativy podvodného jednání vedle té první za nadbytečné, je možno takový postup soudů nižších stupňů akceptovat. Při uvádění v omyl jsou totiž zpravidla podstatné skutečnosti zároveň zamlčovány, pokud o nich zároveň není uváděna nepravda. Obviněný v daném případě uvedl společnost FAU v omyl, když jí při uzavření Rámcové smlouvy slíbil za odebrané zboží řádně a včas uhradit kupní cenu, ač to neměl v úmyslu, neboť po zpeněžení zboží dodávaného v tomto počátečním období v ceně 20 milionů Kč nehodlal poškozené ničeho zaplatit, naopak hodlal takto získaný finanční obnos použít na složení záruky u celního úřadu, aby mohl i nadále obchodovat s pohonnými hmotami. Šlo tak ve své podstatě o svémocný úvěr, na kterém se však s poškozenou vůbec nedohodl. Kdyby tuto skutečnost obchodní společnosti FAU sdělil, zcela jistě by do takového smluvního vztahu s obchodní společností A. nevstoupila. Je to ve sledovaném ohledu situace podobná té, kterou řešil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 4 Tdo 628/2016, podle něhož uvedení v omyl a zamlčení podstatných skutečností, jakožto znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, je možné spatřovat i v tom, že obviněný od poškozeného vylákal peníze pod vymyšlenou záminkou, a to v době, kdy již nebyl schopen hradit žádné své závazky, bylo proti němu vedeno několik exekučních řízení, avšak poškozeného o této skutečnosti neinformoval, naopak od něj požadoval další peníze jako zálohy na údajně domlouvané podnikání.
63. Nesprávná je též úvaha obviněného, že by jeho úmysl jednat podvodně musel být prokázán na počátku obchodního vztahu s obchodní společností FAU, aby se mohlo jednat o trestný čin podvodu. Takové pojetí je zjevně nesprávné a judikatura a názory v odborné literatuře na podporu argumentace obviněného byly zjevně dezinterpretovány, protože ani z jednoho nic takového nevyplývá. Jde na jednu stranu o zcela běžný způsob provedení podvodu, jak správně poukázal ve svém vyjádření státní zástupce, pokud pachatel nejprve získá důvěru své oběti vytvářením dojmu solventního obchodníka, typicky řadou menších obchodů, aby jej pak zlákal k uzavření určitého většího obchodu, u něhož však již vyláká plnění, aniž by sám protiplnění poskytl. V aplikační praxi se ovšem objevují i případy posouzené jako trestný čin podvodu, kdy nejprve probíhá běžná obchodní spolupráce bez jakýchkoliv nekalých úmyslů, jedna smluvní strana se posléze (třeba i nezaviněně) dostane do finančních potíží, pro které nemůže splnit smluvené podmínky při objednávce dalšího zboží, přesto je objedná a nezaplatí za něj. K tomu je možno odkázat na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to i z poměrně nedávné doby (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 5 Tdo 979/2018, zejména jeho bod 23. a judikaturu tam citovanou, dále navazující usnesení ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 548/2019, jež bylo akceptováno i usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2821/19). Poškozený je často uváděn v omyl právě o platební schopnosti dlužníka či jeho ochotě plnit za vylákané služby či věci (viz k tomu například rozhodnutí č. 15/1969, č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr. a mnohé další).
64. V daném případě bylo právě zjištěno, že v období od února až do 30. 9. 2013 probíhala standardní obchodní spolupráce. Až po změně legislativy a stanovení povinnosti složit kauci nebo bankovní záruku pro distributory pohonných hmot s účinností od 1. 10. 2013 obviněný pojal úmysl podvést při další objednávce zboží svého dodavatele (FAU), kterému přes předchozí proklamace nehodlal za dodané zboží zaplatit. Obviněný totiž hodlal využít finanční prostředky získané z prodeje pohonných hmot na složení uvedené kauce. Svůj úmysl přitom zjevně pojal předtím, než došlo ze strany poškozené k dodávce pohonných hmot, a to již při uzavření Rámcové smlouvy, jak dovodily zcela důvodně soudy nižších stupňů.
65. Určující přitom je, zda je podvodný úmysl pachatele dán v době jeho jednání, tj. při uvádění jiného v omyl, popř. při zamlčení podstatné skutečnosti, a to nejpozději v době majetkové dispozice provedené ke škodě jedné strany a obohacení jiné strany. V tom je právě rozdíl proti pozdějšímu jednání „podvodného charakteru“ po provedené majetkové dispozici poškozeným spočívajícím v majetkových dispozicích, jimiž by pachatel znemožnil zcela či zčásti uspokojení dluhu vůči poškozenému, což by mohlo naplnit znaky trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku nebo zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku (viz k tomu též rozhodnutí č. 38/2001, č. 5/2002 nebo č. 22/2008 Sb. rozh. tr.).
66. V naznačeném směru tak rozhodně nelze námitce obviněného přisvědčit, obviněný se v otázce, kdy nejpozději musí pachatel pojmout podvodný úmysl, mýlil, naopak je možno i v tomto směru souhlasit se soudy nižších stupňů, které v daném ohledu na vlastní skutkové závěry správně aplikovaly hmotněprávní ustanovení o trestném činu podvodu uvedené v §209 tr. zákoníku.
67. Zároveň tím, že obviněný získal možnost dispozice s pohonnými hmotami, za které obchodní společnosti FAU podle předchozího záměru nezaplatil, byl trestný čin podvodu dokonán, dokonání tak spadá do období, kdy obviněný získal do své dispozice dodané pohonné hmoty, které následně zpeněžil a výtěžek použil k úhradě kauce u celního úřadu. Jednání obviněného již v tomto období na přelomu září a října roku 2013 vedlo ke vzniku škody na straně poškozené obchodní společnosti FAU a obohacení obchodní společnosti A.. I v tomto ohledu je možno souhlasit se závěrem soudů nižších stupňů, že obviněný svůj trestný čin podvodu skutečně dokonal, a to již nezaplacením kupní ceny za podvodně vylákané pohonné hmoty.
68. Co se týče způsobené škody společnosti FAU (rovněž však převážně námitka procesní), tak ta byla logicky vypočtena z neuhrazených faktur za zboží odebrané obchodní společností A., když právě k těmto částkám směřoval i úmysl obviněného obohatit se, resp. zpočátku obohatit jím řízenou obchodní společnost A., na úkor podvedené a poškozené obchodní společnosti FAU (viz k tomu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodě 17.). Jak Nejvyšší soud uvedl shora, trestný čin podvodu byl dokonán, když pachatel nezaplatil slíbenou kupní cenu, naopak peníze získané z prodeje dodaných pohonných hmot použil na složení kauce. Proto všechny další částky, které obviněný poškozené společnosti uhradil po tomto období, kdy již byl trestný čin podvodu dokonán, je nutno považovat za relutární náhradu již způsobené škody, nemající již vliv na posouzení výše způsobené škody jako znaku skutkové podstaty podvodu (viz k tomu přiměřeně již rozhodnutí č. 54/1967 Sb. rozh. tr., shodně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1359/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 52/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1204/2008).
69. Nejvyšší soud tak shledal námitky obviněného proti právní kvalifikaci skutku uvedeného pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně zjevně neopodstatněnými. Soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav správně právně kvalifikovaly jako trestný čin podvodu.
d) K subsidiaritě trestní represe
70. Další námitka dovolatele týkající se údajného porušení principu ultima ratio , kterou obviněný odvozoval od skutečnosti, že poškozená obchodní společnost FAU neuplatňovala svůj nárok v rámci občanskoprávního řízení, ale spoléhala se na prostředky trestního práva, též lze obsahově podřadit pod uplatněný dovolací důvod, byť i v tomto ohledu jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
71. Nejvyšší soud k tomu nejprve obecně připomíná, že při uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu „ ultima ratio “ je nutno vycházet z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Je možno odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle tohoto stanoviska (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
72. Případ obviněného R. O. nelze ani podle Nejvyššího soudu v porovnání s jinými věcmi téhož typu považovat za bagatelní, ba právě naopak. Obviněný oběma skutky způsobil vysokou majetkovou škodu v prvním případě dokonce škodu velkého rozsahu, ve druhém značnou škodu, v obou případech tedy naplnil znaky dokonce kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů kladených mu za vinu, přičemž již jen s ohledem na výši škody, která několikanásobně (dokonce řádově) překročila minimální hranici trestnosti pro dané typy majetkových trestných činů nelze hovořit o tom, že by šlo o případ bagatelní. Tím Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje publikované rozhodnutí č. 31/2017 Sb. rozh. tr., které sice umožnilo za určitých výjimečných okolností neuplatnit trestní odpovědnost pachatele trestného činu za podmínek zvlášť přitěžujících (s kvalifikovanou skutkovou podstatou), pokud ale celková společenská škodlivost případu je po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty. To ale bude v zásadě u majetkových trestných činů případ naprosto výjimečný, mimořádný, o který v této věci nešlo. Naopak obviněný se dopustil činu za okolností, které závažnost jeho činů spíše zvyšovaly, než že by ji snižovaly. Obviněný jednal v obou případech, v nichž byl uznán vinným, cíleně, ve snaze obohatit sebe i jím řízenou obchodní společnost, způsobil svým prvním činem škodu dosahující výše bezmála 16,5 milionu Kč, tedy trojnásobně překročil limit pro nejvyšší hranici škody uvedenou v trestním zákoníku, tedy škody velkého rozsahu, ve druhém případě zpronevěřil 621 000 Kč, tedy způsobil škodu značnou. Obviněný tak spáchal dva navazují majetkové obohacovací trestné činy, o náhradu škody nejevil zájem, místo toho, aby peníze získané z uvolněné kauce použil na úhradu dluhu poškozené obchodní společnosti FAU, na jejíž úkor tuto kauci složil. Určující pro uplatnění či neuplatnění trestní represe není ani postoj poškozeného a jeho volba spočívající v tom, zda uplatní nárok na náhradu škody v civilním řízení anebo řízení trestním, v tzv. adhezním řízení, popř. zda na uplatnění svého nároku zcela rezignuje (např. s ohledem na jeho nevymahatelnost).
73. Lze tak uzavřít, že trestní odpovědnost byla vůči obviněnému uplatněna zcela důvodně, v jeho případě se vůbec nejednalo o případ společensky natolik málo škodlivý, aby nebylo třeba jeho trestní odpovědnost a trestněprávní následky s ní spojené uplatňovat. Právě naopak bylo třeba přistoupit k trestní represi. Stejně tak nebyla splněna ani druhá kumulativní podmínka stanovená v §12 odst. 2 tr. zákoníku pro to, aby se neuplatnila trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené, neboť v daném případě rozhodně nelze konstatovat, že by postačoval postih podle jiného právního předpisu.
e) K výroku o náhradě škody
74. Dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vznesl také námitky proti výroku o náhradě škody. Obviněnému bylo uloženo rozsudkem soudu prvního stupně podle §228 odst. 1 tr. řádu zaplatit obchodní společnosti KONREO s. r. o. jako insolvenčnímu správci obchodní společnosti FAU částku ve výši 21 733 288 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 16 480 514 Kč ode dne 29. 1. 2019 do zaplacení a E. V. jako insolvenční správkyni obchodní společnosti Viskitki s. r. o. „v likvidaci“ (tj. obchodní společnosti s dřívější firmou A.) částku ve výši 621 000 Kč.
75. Konkrétně k přiznané náhradě škody insolvenčnímu správci obchodní společnosti A. za jednání uvedené pod skutkem bodu 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel namítal výši přiznané částky na náhradu tvrzené škody a jednak chybné posouzení otázky neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky za dlužníkem obchodní společností A. z obchodní společnosti FAU na obchodní společnost EUROTRADE Co Ltd. Je zřejmé, že tyto námitky nemohly samy o sobě naplnit deklarovaný dovolací důvod, jelikož jimi obviněný nenapadal nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
76. Dovolací soud i přesto musí dát za pravdu soudům nižších stupňů i v tomto ohledu, na jejich zevrubné odůvodnění rozsudku ohledně tohoto výroku lze plně odkázat (srov. bod 64. na str. 73 a bod 83. na str. 85 rozsudku soudu prvního stupně a bod 24. na str. 15 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Není ani pravdou, že by soudy prvního stupně přiznal insolvenční správkyni E. V. právo na vyšší plnění, než jaké tato insolvenční správkyně v trestním řízení požadovala. Jak již uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, insolvenční správkyně uplatnila řádně a včas návrh na uložení povinnosti obviněnému nahradit škodu v odsuzujícím rozsudku (viz č. l. 3664-3665 ve sv. 15 trestního spisu), přičemž žádala o přiznání nároku na náhradu škody ve výši 2 964 424,5 Kč. Pokud soud prvního stupně přiznal pouze část z požadovaného nároku podle §228 odst. 1 tr. řádu, správně poškozenou se zbytkem jejího nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. řádu.
f) K výroku o trestu
77. Uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají ani námitky obviněného oproti výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně.
78. Obecně lze připomenout, že námitky proti výroku o trestu lze zásadně vznášet na podkladě dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Relevantně uplatněnou výhradou proti výroku o trestu tak je námitka, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je jiné nesprávné hmotněprávní posouzení (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Oba dovolací důvody mají hmotněprávní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by současně vždy bylo i jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
79. Jak je z dovolání zřejmé, obviněný si byl vědom toho, že otázku nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody v kombinaci s trestem zákazu činnosti a propadnutí (části) majetku nelze v dovolacím řízení zásadně uplatnit. Nad rámec uvedeného přesto Nejvyšší soud musí konstatovat, že ani v tomto ohledu nelze obviněnému přisvědčit. Trest odnětí svobody mu totiž byl uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, která byla překročena jen o 6 měsíců. Přitom, jak správně poznamenal státní zástupce, v neprospěch obviněného hovořila celá řada okolností, z nichž některé mají povahu i okolností přitěžujících. Především je třeba upozornit, že obviněný se dopustil dvou trestných činů ve vícečinném souběhu, v obou případech šlo o závažnou majetkovou obohacovací trestnou činnost, obviněný zvláště v případě těžšího trestného činu podvodu několikanásobně překročil spodní hranici pro stanovení škody velkého rozsahu, jednal po delší dobu, s rozmyslem, jeho cílem bylo sebe a jím ovládanou obchodní společnost obohatit na úkor smluvního partnera, nakonec došlo k tzv. vytunelování jím ovládané obchodní společnosti A., na které se tak poškozený věřitel FAU nemohl uspokojit, za současného převedení obchodního vedení a obchodního podílu na tzv. bílého koně, osobu z řad bezdomovců. Lze tak i v tomto ohledu souhlasit se soudy nižších stupňů, které v souladu se zákonnými pravidly se dostatečně zabývaly kritérii pro výběr druhu trestu a jeho výměru, jejich rozhodnutí není excesivní, i tento výrok byl jimi logicky a věcně odůvodněn (viz zejména odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 79 v bodě 72., resp. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně na str. 16 v bodě 26.).
V. Závěrečné shrnutí
80. Lze tak konstatovat, že ty námitky obviněného R. O., které lze označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nikoli námitky ryze skutkové či procesní, neodpovídající deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu