ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.992.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 992/2019-7722
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 3 To 117/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 8/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 45 T 8/2014, byl obviněný M. H. uznán vinným pod body 1., 2. a 3. výroku o vině pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), a dále pod body 1. a 2. výroku o vině i pokusem zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §21 odst. 1 a §248 odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se obviněný dopustil skutky zde podrobně popsanými (viz jejich stručnou rekapitulaci pod bodem 68. tohoto usnesení).
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2017) zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání na kapitálových trzích a zákazu výkonu „funkce člena statutárního orgánu společnosti“, a to na dobu 8 let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti shora zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to proti všem jeho výrokům. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 3 To 117/2017, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný M. H. podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 3 To 117/2017, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), d), g) a l) tr. řádu a napadl jím rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.
5. Uplatněnými námitkami obviněný zpochybnil zejména svou trestní odpovědnost za trestné činy, jimiž byl uznán vinným (resp. za jejich pokus), dále vytkl nesprávnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů a jejich způsobu hodnocení důkazů. Úvodem svého dovolání obviněný v obecné rovině vymezil uplatněné dovolací důvody, k nimž se dále podrobně vyjádřil.
6. Pokud jde o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, obviněný zdůraznil, že jejich naplnění spatřuje ve vadách, jimiž jsou zatížena obě rozhodnutí soudů nižších stupňů. Tyto vady podle obviněného spočívají v nesprávném právním posouzení skutků, dále v opomenutých důkazech, v extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními a v porušení práva na spravedlivý proces. Konkrétně obviněný vytkl odvolacímu soudu, že nenapravil vadu, kterou je zatížen rozsudek soudu prvního stupně, spočívající v rozporu mezi skutkovou větou výroku o vině a právní větou. Podle přesvědčení obviněného z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že byl uznán vinným třemi samostatnými skutky, tudíž mělo jít o vícečinný souběh, nikoliv o pokračující trestný čin. Za těchto okolností však podle obviněného výše škody v případě skutku vymezeného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nedosáhla škody velkého rozsahu, která je znakem právní kvalifikace použité soudem prvního stupně.
7. Obviněný vznesl řadu výhrad i ve vztahu k provedenému dokazování a vytkl soudu prvního stupně, že provedl zcela nedostatečný rozsah dokazování ve věci, provedené důkazy vyhodnotil v zásadním rozporu s jejich obsahem a učinil nesprávná skutková zjištění, která jsou rovněž v rozporu s obsahem provedených důkazů. Tyto vady pak podle obviněného naplňují znaky odmítnutých a opomenutých důkazů a znaky extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními.
8. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů jejich toleranci k selektivnímu způsobu, kterým obžaloba ze všech poškozených vybrala okruh osob, jež byly vyslechnuty v přípravném řízení. V této souvislosti ve vztahu k dílčím útokům obsaženým pod body 1. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný zdůraznil, že řadu poškozených tvořily osoby s právním vzděláním, tudíž nelze předpokládat, že by tyto osoby byly způsobilé k tomu, aby byly podvedeny způsobem, který popisuje soud prvního stupně ve skutkové větě výroku o vině ve svém rozsudku. K tomu obviněný odkázal i na ustálenou judikaturu, podle níž ten, kdo má být podveden, musí k tomu mít i způsobilost. Podle obviněného orgány přípravného řízení se důsledně vyhýbaly vyslýchání údajně poškozených osob s právním vzděláním, přičemž soudy nižších stupňů nedůvodně aprobovaly tento jejich postup, navíc odvolací soud odmítl zajistit provedení důkazů v podobě výslechů svědků, které obviněný navrhl v doplnění svého odvolání.
9. Pokud jde o jednání vymezená pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný vytkl odvolacímu soudu, že jednak nedůvodně odmítl provedení důkazu výslechem svědka P. N. a dále nepřipustil ani provedení důkazu
listinou – vyjádřením tohoto svědka stran nesprávného pochopení jeho výpovědi soudem prvního stupně. Podle přesvědčení obviněného z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud učinil z výslechu tohoto svědka skutková zjištění, která jsou v extrémním rozporu s obsahem jeho výpovědi před soudem, zejména pokud jde o ochotu tohoto svědka poskytnout obviněnému kapitál na realizaci nákupu akcií obchodní společnosti TŘINECKÉ ŽELEZÁRNY, a. s., a obchodní společnosti ŠTI-CZ, a. s., přičemž došlo k deformaci tohoto důkazu. Ve vztahu k týmž jednáním dále obviněný vznesl výhradu, podle které odvolací soud nedůvodně odmítl provést i jím navržené listinné důkazy (vymezené na s. 9 dovolání obviněného), a to soudními rozhodnutími, která potvrzují běžnou rozhodovací praxi v rámci soudního přezkumu procesu vytěsňování minoritních akcionářů, při níž často dochází k výraznému navyšování protiplnění poskytovaného vytěsňovaným akcionářům. Tyto listinné důkazy přitom podle názoru obviněného prokazují, že záměr občanského sdružení C. zastoupeného obviněným vycházel z jeho reálné a odůvodněné úvahy. Obdobné námitky pak obviněný vyslovil, i pokud odvolací soud ve vtahu ke skutku obsaženému pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neprovedl důkaz znaleckým posudkem zpracovaným ústavem Moore Stephens ZNALEX, s. r. o., a to k prokázání ekonomické reálnosti projektu obviněného. Dále obviněný vytkl odvolacímu soudu chybný postup, jestliže toleroval rozhodnutí soudu prvního stupně, který nevyhověl návrhu na doplnění dokazování spisem vedeným u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 41 Cm 74/2010, týkajícím se soudního přezkumu procesu vytěsnění menšinových akcionářů obchodní společnosti ArcelorMittal Ostrava, a. s., neboť otázka vyhodnocení aktivity občanského sdružení C. v tomto civilním řízení je důležitá i pro posouzení subjektivní stránky jednání obviněného.
10. V další části svého dovolání obviněný vznesl obecné výhrady (které následně rozvedl ve vztahu k jednotlivým skutkům), podle nichž soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí nijak nevysvětlily, na základě čeho dospěly k závěru o existenci tvrzeného podvodného úmyslu obviněného v případě každého ze skutků. Podle obviněného jsou z tohoto důvodu rozhodnutí soudů nižších stupňů nepřezkoumatelná a projevují se porušením práva na spravedlivý proces. Konkrétně obviněný ve vztahu k jednání vymezenému pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně zdůraznil, že svědek P. N. byl připraven profinancovat nákup akcií. Opačný závěr soudu prvního stupně je podle názoru obviněného v extrémním nesouladu s výpovědí tohoto svědka, proto bylo namístě vypustit právní kvalifikaci v podobě pokusu trestného činu podvodu, neboť úmysl obviněného nesměřoval ke způsobení jakékoliv škody. Obdobné výhrady potom obviněný vyslovil i ve vztahu ke skutkům obsaženým pod body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Pokud by se mělo setrvat na právní kvalifikaci ve formě pokusu trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, obviněný považuje za přiléhavou nanejvýš kvalifikaci podle §248 odst. 1 tr. zákoníku. K samotné otázce úmyslu obviněný shrnul, že bylo na místě ji vyhodnotit v kontextu těch zjištění, která získaly orgány činné v trestním řízení ve vztahu ke čtvrtému skutku, pro nějž bylo původně vůči obviněnému zahájeno trestní stíhání.
11. Obviněný dále svými námitkami zpochybnil též způsob vedení výslechu svědka J. S. a vytkl odvolacímu soudu, že nenapravil pochybení, jichž se v této souvislosti dopustil soud prvního stupně a která obviněný podrobně popsal ve svém dovolání. Obdobné výhrady obviněný vznesl, i pokud jde o způsob, jakým se soud prvního stupně vypořádal s listinnými důkazy založenými obhajobou do spisu. K tomu dále uvedl, že soud prvního stupně je sice přečetl, avšak provedení těchto důkazů nijak nereflektoval v odůvodnění svého rozsudku, a tedy není zřejmé, jakým způsobem byly uvedené listiny vyhodnoceny a jaká z nich byla učiněna skutková zjištění. Zmíněné listinné důkazy podle přesvědčení obviněného prokazují jeho řádné předchozí obchodování s akciemi, a to včetně evidence veškeré dokumentace týkající se korespondence s akcionáři a vedení soudního řízení v rámci soudního přezkumu procesu vytěsnění menšinových akcionářů.
12. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů i to, jak hodnotily listiny označené jako „návratový list“ a „průvodní dopis“, které jsou podle jeho názoru srozumitelné, navíc obviněný nemohl předvídat, jakým způsobem si akcionáři vyloží jejich obsah. Obviněný se ve svém dovolání podrobně vyjádřil i k tvrzením některých svědků o tom, že nepodepsali uvedené listiny. Dále ve svém dovolání obviněný poukázal na vnitřní rozpor výpovědí bývalých akcionářů obchodní společnosti ArcelorMittal Ostrava, a. s., a to ve vztahu k tvrzené předstírané součinnosti občanského sdružení C.
13. Extrémní rozpor mezi hodnocením provedených důkazů a jejich obsahem shledal obviněný i v argumentaci soudů nižších stupňů ve vztahu k údajným fiktivním sídlům jednotlivých občanských sdružení a v této souvislosti vyslovil přesvědčení, podle něhož z provedeného dokazování vyplývá, že jednotlivá občanská sdružení měla svá sídla na existující adrese, a to v souladu se stavem zápisu v příslušném rejstříku. V další části svého dovolání obviněný detailně rozvedl úvahy podporující jeho tvrzení o tom, že by nepochybně dostál všem svým závazkům. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů nevysvětlily své závěry v tom smyslu, že jednání obviněného nesměřovalo k naplnění účelu uzavřených smluv.
14. Obviněný vznesl výhrady i k argumentaci soudů nižších stupňů týkající se rozhodčí doložky, podle níž měl případné spory rozhodovat rozhodce vybraný z řad advokátů občanským sdružením IURISCON. Jak v této souvislosti obviněný zdůraznil, rozhodčí doložky nikdy nevyužil, navíc soudy zcela pominuly možnost soudního přezkumu rozhodčího řízení. K tomu dále poukázal na skutečnost, že občanské sdružení IURISCON mělo sídlo na stejné adrese jako občanská sdružení vstupující do vztahu s akcionáři, což bylo patrné jednak ze zaslaných dokumentů, jednak z veřejných rejstříků, proto obviněný nijak tuto skutečnost nezkresloval. Podvodnému úmyslu podle obviněného nenasvědčuje ani jeho předcházející aktivita (před prvním podáním vysvětlení na Policii České republiky v posuzované věci) a dále ze svého pohledu rozvedl, z jakých důvodů nemohlo být jeho jednání ovlivněno úkony trestního řízení.
15. Obviněný ve svém dovolání rovněž zdůraznil, že úmysl pachatele se musí vztahovat ke všem znakům objektivní stránky trestného činu, tedy jak k jednání, tak i k následku trestného činu, a to k okamžiku jeho spáchání. Záměr obviněného byl podle jeho přesvědčení životaschopný a připouštěl reálnou variantu, že všem smluvním partnerům bude zaplaceno s tím, že na další průběh událostí již obviněný neměl vliv a tento vývoj nemohl být pokryt jeho zaviněním. Podle obviněného je proto třeba uvažovat o otázce přetržení příčinné souvislosti.
16. Ve svém dovolání obviněný také poukázal na popis skutku, v němž u akcionářů obchodní společnosti TŘINECKÉ ŽELEZÁRNY, a. s., a obchodní společnosti ŠTI-CZ, a. s., soudy nižších stupňů neuvedly, na rozdíl od bývalých akcionářů obchodní společnosti ArcelorMittal Ostrava, a. s., že by jim obviněný poskytl nedostatek času k akceptaci nabídky. I z této skutečnosti je proto podle obviněného zřejmé, že časové souvislosti v případě bývalých akcionářů obchodní společnosti ArcelorMittal Ostrava, a. s, měly zcela jiné, objektivní příčiny, a že tyto okolnosti nebyly součástí obžalobou konstruovaného modu operandi a nekalého jednání, které je obviněnému kladeno za vinu.
17. S odkazem na řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 41 Cm 74/2010 obviněný zdůraznil, že pouze využil znalosti reálné hodnoty akcií obchodních společností, jejichž vývojem se profesně dlouhodobě zabýval, a nikoliv omylu jiného, jak konstatovaly soudy nižších stupňů. Podle obviněného úmysl získat profit v důsledku spekulace na pozitivní vývoj kurzu akcií, případně na úroky z vkladů, je z hlediska trestního práva nepostižitelný, minimálně pokud jde o kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu. K tomu dále obviněný rozvedl své úvahy o tom, jak by se situace vyvinula, kdyby mu bylo umožněno realizovat nákup akcií obchodní společnosti TŘINECKÉ ŽELEZÁRNY, a. s., za nabízenou cenu. Obviněný poukázal na shora uvedené soudní řízení i k podpoře svého tvrzení o chybném závěru soudů nižších stupňů, podle něhož obviněný bývalým akcionářům obchodní společnosti ArcelorMittal Ostrava, a. s., přislíbil navýšení kompenzace na částku ve výši 7 000 Kč. K tomu obviněný zdůraznil, že šlo pouze o jím vyslovený předpoklad. Obviněný také odmítl závěry soudů stran písemné analýzy hodnoty akcií, když taková analýza nemá předepsanou písemnou formu a postačí, pokud je výsledkem relevantní podložené myšlenkové úvahy vycházející např. z výročních zpráv a účetních závěrek obchodních společností, jejichž minoritní akcionáři mají být vytěsněni.
18. Podle názoru obviněného mu nelze klást za vinu ani nevyplacení protiplnění minoritním akcionářům, neboť z důvodů nezávislých na jeho vůli se peněžní prostředky nacházely buď v soudní úschově, nebo u majoritních akcionářů. Obviněný má rovněž za to, že soudy nižších stupňů nedůvodně zaměnily ekonomickou situaci občanských sdružení a ekonomickou situaci obviněného, neboť z tvrzené nepříznivé ekonomické situace obviněného vadně dovodily naplnění subjektivní stránky skutkových podstat posuzovaných trestných činů.
19. Obviněný shledal extrémní rozpor i ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně (na s. 34 a 35 tohoto rozsudku), kde je obviněnému kladeno za vinu, že měl zatajit akcionářům, že obdrží protiplnění až po ukončení soudních sporů, avšak dále soud poukázal na pasáž ze smlouvy o postoupení pohledávky, kde se explicitně uvádí, že výplata bude provedena do tří týdnů ode dne výplaty vypořádání odpovídající hodnoty akcií. Obviněný se ohradil i proti skutkovým zjištěním soudů, podle nichž svým smluvním partnerům zamlčel, že jim činí nabídky prostřednictvím občanského sdružení, které není obchodníkem s cennými papíry. Jak totiž podle obviněného vyplývá z obsahu zaslaných listin, nabídku činilo občanské sdružení a navíc nikdy netvrdil svým obchodním partnerům, že občanská sdružení jsou obchodníkem s cennými papíry, neboť to je v rozporu se zákonem. Navíc v případě jednání vymezeného pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nešlo vůbec o obchodování s cennými papíry.
20. Obviněný zpochybnil svými výhradami i právní kvalifikaci jednání uvedených pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako pokusu zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §21 odst. 1 a §248 odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku. Podle obviněného i za situace, kdyby jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 tr. zákoníku, rozhodně nepřichází v úvahu užití kvalifikované skutkové podstaty, neboť jednání obviněného nesměřovalo ke způsobení tvrzené škody. Podle přesvědčení obviněného v řízení nebyla řádně vyřešena otázka, zda posuzované skutky jsou investiční činností či obchodováním s investičními nástroji, a tedy zda bylo nezbytné disponovat povolením k jejich výkonu. Jak dále obviněný zdůraznil, soud prvního stupně se v této souvislosti opřel o zprávu České národní banky, nicméně jde o řešení právní otázky, které nelze nahradit provedením důkazu listinou, neboť výklad práva může činit toliko soud. Podle obviněného z rozsudku soudu prvního stupně nelze zjistit, že by soud v tomto smyslu vedl jakoukoliv vlastní právní úvahu.
21. Podle názoru obviněného v rozsudku soudu prvního stupně chybí řádná právní kvalifikace skutků, neboť soud prvního stupně nezohlednil, že ustanovení §248 odst. 2 tr. zákoníku obsahuje 3 samostatné skutkové podstaty. Ačkoliv v odůvodnění rozhodnutí je popsána alinea třetí, obviněný má za to, že tato specifikace musí být uvedena přímo v právní větě rozsudku.
22. Obviněný vyslovil přesvědčení, podle něhož jeho jednání nevykazovalo znak soustavnosti, neboť oslovil pouze tři skupiny akcionářů ve třech obchodních společnostech, vše vždy trvalo jen krátkou dobu, a jak dále zdůraznil, rozsah činnosti není totéž, co soustavnost. Dále obviněný soudům nižších stupňů vytkl, že vůbec nezdůvodnily, proč činnost občanských sdružení označily za investiční službu, ale pouze odkázaly na zákonné ustanovení s uvedením, že jednou z forem investičních služeb je i obchodování na vlastní účet. Podle obviněného to ovšem neznamená, že takové obchodování na vlastní účet je vždy investiční službou, obviněný dále rozvedl své úvahy v tomto směru a podložil je konkrétními příklady. K tomu obviněný odkázal také na směrnici Evropského parlamentu a Rady ze dne 21. 4. 2004, č. 2004/93/ES, o tržních finančních nástrojích, na jejímž základě byl přijat zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a která výslovně rozlišuje obchodování na vlastní účet a poskytování služeb formou obchodování na vlastní účet. Jak v této souvislosti obviněný zdůraznil, nenakupoval akcie jako zprostředkovatel, nýbrž jednal výlučně za účelem uspokojení svých potřeb při správě majetku, tudíž nepotřeboval příslušná povolení ke své činnosti. Kdyby však potřeboval tato povolení, jednal by v právním omylu, že je vzhledem ke své konkrétní činnosti nepotřebuje.
23. Obviněný poukázal i na řadu rozhodnutí, v nichž bylo obdobné jednání kvalifikováno toliko jako trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), avšak nikoliv jako trestný čin podvodu. V souvislosti s tím obviněný konstatoval, že i pokud by skutková zjištění soudů stran způsobů učinění nabídek občanskými sdruženími byla správná, v úvahu by přicházela nanejvýš trestná činnost v oblasti nekalé soutěže či poškozování spotřebitelů.
24. Konečně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný podřadil svou námitku vytýkající porušení práva na spravedlivý proces. Podle obviněného se totiž soudy nižších stupňů nevypořádaly s argumenty obhajoby, což má za následek nepřezkoumatelnost rozsudku.
25. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle obviněného při jednání před odvolacím soudem rozhodoval vyloučený orgán, konkrétně předseda senátu JUDr. Václav Čapka. Tuto svou námitku obviněný dále rozvedl a konstatoval, že v rámci jednání po dni 30. 5. 2018 se projevilo předpojaté nastavení předsedy senátu k otázce viny a k otázce zdravotních problémů obviněného, a to i přesto, že byl seznámen se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle nichž u obviněného nešlo o účelové jednání. Jak dále obviněný zdůraznil, námitka podjatosti byla vznesena ihned poté, co bylo ze spisu zjištěno, jakým způsobem jmenovaný předseda senátu komunikuje se zdravotnickými zařízeními, v jejichž péči se obviněný nacházel. V této souvislosti obviněný odkázal na s. 19 napadeného usnesení odvolacího soudu a citoval jeho část týkající se údajného obstrukčního jednání obviněného.
26. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný vytkl odvolacímu soudu, že mu znemožnil aktivně se účastnit veřejného zasedání konaného dne 5. 9. 2019, při kterém obviněný uvedl, že se chce k celé věci podrobně vyjádřit, avšak s ohledem na svůj zdravotní stav toho není schopen, a požádal o odročení jednání. Odvolací soud neakceptoval návrh obviněného, a to i přesto, že mu byly známy závěry znaleckého posudku, podle nichž sice obviněný byl schopen účastnit se veřejného zasedání, avšak s ohledem na jeho zdravotní stav se jej nemohl účastnit aktivně a plnohodnotně. Proto podle obviněného jej odvolací soud tímto svým postupem zkrátil na jeho obhajovacích právech, jež jsou součástí práva na spravedlivý proces.
27. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k tr. řádu zrušil v celém rozsahu usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně a aby podle §265l tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň obviněný učinil podnět k tomu, aby byl přerušen výkon napadeného usnesení, resp. aby mu byl přerušen výkon trestu odnětí svobody.
III. Vyjádření k dovolání a repliky obviněného k vyjádření
28. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. H. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce konstatoval, že obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatňoval již u hlavního líčení a ve svých odvoláních vypracovaných dne 26. 7. 2017 a dne 29. 5. 2018 jeho dvěma předchozími obhájci. Podle názoru státního zástupce nový obhájce obviněného, který vypracoval dovolání, užil obsáhlé části textu odvolání obviněného (text na s. 6 až 18 dovolání je ve své převážné části doslovnou citací textu části V. a násl. odvolání ze dne 29. 5. 2018). Podle státního zástupce se s námitkami obviněného již vypořádaly soudy nižších stupňů.
29. K námitce obviněného, podle níž v posuzovaném případě soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako pokračující trestný čin, státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 438/2009. Jak dále v této spojitosti státní zástupce zdůraznil, objektivní stav je v dané věci takový, že první skutek měl být páchán od listopadu 2009 do června 2010, druhý v jeho časovém rámci, tedy od prosince 2009 do ledna 2010, a třetí v návaznosti na první, tedy od července 2010. Časová souvislost všech skutků je proto podle státního zástupce nesporná, přičemž obviněným uváděný druhý skutek se dokonce časově zcela překrývá s prvním skutkem. Stejně tak způsob provedení je ve všech třech případech téměř shodný, přičemž předmětem útoku byl vždy majetek vzešlý z držení akcií nějaké obchodní společnosti. Státní zástupce nepovažuje za podstatné, pokud soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nerozvedl naplnění znaků pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku. Mohlo by jít podle jeho názoru nanejvýš o neúplnost odůvodnění, které samo o sobě nemůže být napadeno dovoláním. Státní zástupce považuje za rozhodný shora zmíněný „objektivní stav“, takže v této části je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, neboť v případě podvodu šlo o jeden pokračující trestný čin, u něhož se výše škody u jednotlivých útoků sčítá, proto jeho posouzení je správné.
30. Ohledně námitky obviněného, v níž vytkl neodůvodněnost odmítnutí jeho návrhu na výslech poškozených právníků odvolacím soudem, státní zástupce připomněl, že jednání obviněného bylo posouzeno výlučně jako spáchané ve stadiu pokusu, a proto je zcela nerozhodné, zda obviněný někoho skutečně uvedl v omyl, či nikoliv. Jednání obviněného by bylo pokusem podvodu, i kdyby učinil zcela průhlednou podvodnou nabídku osobě, která by daný podvod snadno prohlédla, tudíž v souladu s odvolacím soudem považuje státní zástupce za zcela nerozhodnou odbornost a znalost osob uváděných v omyl. Jejich případná vysoká kvalifikace by mohla nanejvýš přispět k neúspěchu takového pokusu. Přitom i nezpůsobilý pokus je zásadně trestný a výjimky lze dovodit toliko z důvodu subsidiarity trestní represe. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, obviněným uvedení právníci tvoří jen zcela marginální část všech poškozených, než aby mohla mít jejich případná vysoká znalost speciální problematiky obchodování s akciemi vliv na právní posouzení skutku i z hlediska ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, zvláště když spolu s ostatními poškozenými objektivně byli i oni uvedeni v omyl. Výpovědi, jichž se obviněný domáhal, by proto nemohly mít relevantní souvislost s předmětem řízení – nemohly by vést ke změně právního posouzení skutku. Taková nesouvislost je pak prvním relevantním důvodem neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení podle judikatury Ústavního soudu, na kterou dále státní zástupce odkázal.
31. Pokud obviněný vytkl odvolacímu soudu nezopakování výslechu svědka P. N., podle názoru státního zástupce odvolací soud tento svůj postup podrobně a přesvědčivě odůvodnil ve svém usnesení a dále dodal, že nepovažuje za přípustné opakovat výslechy svědků jen za účelem dosažení změny jejich původní výpovědi. Proto státní zástupce pokládá za nadbytečný zmíněný důkazní návrh obviněného a obdobně se vyjádřil i k jeho námitce ohledně neprovedení důkazu znaleckým posudkem ústavu Moore Stephens ZNALEX, s. r. o., k prokázání ekonomické reálnosti projektu nakládání s akciemi.
32. Státní zástupce shledal nadbytečným i prokazování toho, že soud může přiznat minoritním akcionářům více, než kolik jim nabídl majoritní akcionář. Taková skutečnost totiž podle názoru státního zástupce nemůže mít vztah k posuzované věci, jelikož výsledkem jednání obviněného bylo dlouhodobé zablokování prostředků, a nikoliv jejich uvolnění v širším než původně nabízeném rozsahu. Proto nebyl důvod dokazovat nesporná navýšení odbytného v dané ani jiné občanskoprávní věci. Zvýšení odbytného nepochybně mohlo být dosaženo, avšak nikoliv postupem, který zvolil obviněný – nedůvěryhodným přesunem prostředků k občanským sdružením.
33. K námitce obviněného, v níž vytkl extrémní rozpor mezi závěry soudu prvního stupně a výpovědí svědka P. N., státní zástupce připomenul obsah výpovědi tohoto svědka a uzavřel, že nelze učinit jiný závěr než ten, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, tedy že zmíněný svědek nedal obviněnému žádný konkrétní příslib půjčky. Jak zde dále státní zástupce zdůraznil, obviněnému muselo být od počátku zřejmé, že jmenovaný svědek nevstoupí do projektu založeného na nákupu akcií (z podstaty věci neoprávněného) občanským sdružením.
34. Námitka obviněného zpochybňující prokázání jeho úmyslného zavinění bez důvodných pochybností podle názoru státního zástupce obsahově spočívá v porušení zásady „in dubio pro reo“. Ta je ovšem zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní, a v této souvislosti státní zástupce odkázal na příslušnou judikaturu.
35. K poukazu obviněného na původně stíhaný čtvrtý skutek, kde uhradil akcionářům obchodní společnosti ČSAD Vršovice, a. s., cenu za odkoupené akcie, státní zástupce zdůraznil obsah odůvodnění napadeného usnesení, v němž se odvolací soud zabýval odlišnostmi tohoto případu od ostatních skutků obviněného. Na totéž odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu odkázal státní zástupce, i pokud jde o tvrzení obviněného týkající se jeho předchozího řádného obchodování s akciemi. Další argumentaci obviněného v tom smyslu, že by se mu nakonec podařilo dostát svým závazkům, označil státní zástupce za velmi spekulativní, založenou na budoucí více než nejisté okolnosti. Výhradu obviněného, podle které soud prvního stupně nesprávně hodnotil listinné důkazy, označil státní zástupce za příliš obecnou.
36. Státní zástupce shrnul uvedené námitky obviněného, přičemž konstatoval, že obviněný ve svém dovolání nekonkretizoval u jednotlivých důkazů, v čem bylo jejich hodnocení soudem zcela nesmyslné, a v čem tedy spočívá jím namítaný extrémní rozpor.
37. Podle názoru státního zástupce dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu by s jistou rezervou mohla odpovídat námitka obviněného, podle které skutky obsažené pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byly nesprávně právně posouzeny, neboť jednání obviněného nebylo investiční činností ani obchodováním s investičními nástroji, avšak jde o námitku neopodstatněnou. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, z hlediska dovolání zde není rozhodné, jak soudy nižších stupňů vyložily zprávu České národní banky, přičemž obviněný pomíjí, že soud prvního stupně uvedl své vlastní právní úvahy k řešené otázce (na s. 183 a 184 odůvodnění svého rozsudku), navíc z uvedené zprávy České národní banky soud dovodil jen závěr, že centrální banka neudělila obviněnému ani jeho občanským sdružením povolení k poskytování investičních služeb na kapitálovém trhu. Právní závěr, podle něhož šlo o obchodování s investičními nástroji, však soud opřel o rozsah a povahu podnikání obviněného, a nikoliv o zmíněnou zprávu České národní banky, jak státní zástupce zdůraznil.
38. K námitce podjatosti předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. Václava Čapky státní zástupce konstatoval, že vyloučení tohoto soudce z rozhodování namítal obviněný obdobným způsobem již ve své stížnosti proti usnesení odvolacího soudu, o níž rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 27/2018, přičemž v podrobnostech státní zástupce plně odkázal na argumentaci Nejvyššího soudu zde obsaženou.
39. Ve svém vyjádření státní zástupce reagoval i na výhrady obviněného, na jejichž podkladě vytkl odvolacímu soudu, že mu znemožnil aktivně se účastnit veřejného zasedání. K tomu státní zástupce vyslovil přesvědčení, podle kterého nikoli každý obviněný se při soudním jednání nachází v optimální tělesné a duševní kondici. Před soudem vypovídají i osoby, které nejsou schopny bystrého úsudku či pohotových reakcí, jejich stav může vést i k pochybnostem o jejich způsobilosti náležitě se hájit. Zákonodárce předpokládá takovou situaci v ustanovení §36 odst. 2 tr. řádu, podle něhož obviněný musí mít obhájce – jde o jeden z případů nutné obhajoby. Podle přesvědčení státního zástupce právo obviněného účastnit se veřejného zasedání nebylo porušeno, neboť obviněný měl u veřejného zasedání odvolacího soudu svého obhájce, jak je patrné z protokolu ze dne 5. 9. 2018. Obhájce obviněného přitom vedl aktivní obhajobu, nedošlo ani k porušení žádné ze zásad spravedlivého procesu. Pro úplnost státní zástupce konstatoval, že obviněný tehdy ani ve svém dovolání neuvedl, že by snad nebyl schopen chápat smysl svého trestního stíhání, což by byl důvod pro jeho přerušení. Pouhá neschopnost se osobně hájit byla kompenzována přítomným obhájcem.
40. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
41. Obviněný ve svých podrobných replikách k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství setrval v plném rozsahu na své dosavadní argumentaci, kterou uvedl v dovolání. Vyslovil nesouhlas s názory státního zástupce i s jeho vyjádřením k jednotlivým výhradám obviněného. Závěrem svých replik obviněný plně odkázal na obsah podaného dovolání a opětovně navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval v souladu s návrhy v něm formulovanými, tedy aby zrušil v celém rozsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů, věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a aby přerušil obviněnému výkon trestu odnětí svobody.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
42. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
43. Pokud jde o dovolací důvody, obviněný M. H. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. b), d), g) a l) tr. řádu. První z těchto dovolacích důvodů je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán. Druhý z dovolacích důvodů lze dovodit, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Třetí z dovolacích důvodů je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poslední z dovolacích důvodů uplatněných obviněným lze dovodit, když bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu
44. Podstatou dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, ledaže tato skutečnost byla již v původním řízení obviněnému známa a nenamítl ji před rozhodnutím odvolacího soudu. S poukazem na tento dovolací důvod obviněný M. H. vytkl podjatost JUDr. Václava Čapky, předsedy senátu odvolacího soudu. Obviněný odůvodnil tuto svoji výhradu tím, že při jednání odvolacího soudu po dni 30. 5. 2018 (tohoto dne obhájce obviněného informoval odvolací soud o hospitalizaci obviněného na traumatologickém oddělení Nemocnice Frýdek-Místek, k níž došlo dne 29. 5. 2018, přičemž odvolací soud v návaznosti na tuto informaci nekonal veřejné zasedání a přeložil jeho termín na den 25. 6. 2018) se projevil zaujatý postup předsedy senátu k otázce viny a k otázce zdravotních problémů obviněného. Přitom předseda senátu odvolacího soudu byl seznámen se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle nichž u obviněného nešlo o účelové jednání. Dále obviněný poukázal na způsob, jakým jmenovaný předseda senátu komunikoval se zdravotnickým zařízením.
45. K tomu Nejvyšší soud obecně připomíná, že vyloučení orgánů činných v trestním řízení z rozhodování je upraveno v ustanoveních §30 až §31a tr. řádu. Podle §30 odst. 1 tr. řádu jsou důvodem pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení pochybnosti o jeho schopnosti rozhodovat nestranně, a to v důsledku jeho poměru k projednávané věci, k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Zmíněné pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání a rozhodování určité trestní věci, není postačující k závěru, že není schopen nestranně a nezaujatě provádět úkony trestního řízení.
46. V nyní posuzované trestní věci Nejvyšší soud zjistil z obsahu trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 8/2014 a z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, že Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozhodl ve věci samé rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 45 T 8/2014. Toto rozhodnutí nenabylo právní moci z důvodu odvolání obviněného a zmocněnce poškozených. Spis byl následně předložen s opravnými prostředky Vrchnímu soudu v Olomouci dne 11. 8. 2017 a v souladu s rozvrhem práce byla věc přidělena do senátu 45 T, jehož předsedou byl JUDr. Václav Čapka.
47. Dne 10. 5. 2018 tento předseda senátu nařídil veřejné zasedání odvolacího soudu, a to na den 30. 5. 2018 (č. l. 7256 trestního spisu). Dne 18. 5. 2018 obdržel Vrchní soud v Olomouci informaci od obhájce obviněného JUDr. Miloslava Kijase, že obviněný mu vypověděl plnou moc k obhajobě. K témuž dni je pak datována plná moc udělená obviněným novému obhájci JUDr. Petru Hampelovi, Ph.D. (č. l. 7276 trestního spisu). Ten vrchnímu soudu oznámil převzetí obhajoby dne 21. 5. 2018 (č. l. 7279 trestního spisu) a současně pro složitost případu a rozsah spisového materiálu požádal o „odročení veřejného zasedání“. S tímto návrhem se předseda senátu odvolacího soudu neztotožnil s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 83/96 a konstatování, že v případě, když se nový obhájce nedostaví k veřejnému zasedání, bude v obhajobě pokračovat JUDr. Miloslav Kijas (č. l. 7282 trestního spisu). Na tuto skutečnost reagoval obviněný sdělením ze dne 23. 5. 2018 (č. l. 7289 trestního spisu), že původnímu obhájci vypověděl plnou moc pro ztrátu důvěry (č. l. 7284 trestního spisu).
48. Dne 30. 5. 2018 (č. l. 7372 trestního spisu) informoval obhájce JUDr. Petr Hampel, Ph.D., odvolací soud o hospitalizaci obviněného na traumatologickém oddělení Nemocnice
Frýdek-Místek, k níž došlo dne 29. 5. 2018. Vrchní soud v Olomouci v návaznosti na tuto skutečnost nekonal veřejné zasedání, přeložil jeho termín na den 25. 6. 2018 a dne 31. 5. 2018 odeslal žádost nemocnici o podání zprávy k důvodnosti hospitalizace obviněného (č. l. 7375 trestního spisu). Z důvodu chybějící odpovědi vyvinul odvolací soud snahu o zajištění informace telefonickým dotazem ze dne 5. 6. 2018 na ošetřujícího lékaře (č. l. 7378 trestního spisu), který uvedl, že obviněný byl propuštěn do domácího ošetřování dne 2. 6. 2018, a současně dodal, že neobdržel zaslanou žádost soudu a slíbil zeptat se na správním oddělení nemocnice a odpovědět v krátké době. Ani na základě výše uvedeného však odvolací soud neobdržel požadovanou zprávu, a proto dne 7. 6. 2018 následovala další urgence podání zprávy zaslaná nemocnici, která jí byla doručena téhož dne opět prostřednictvím datové schránky (č. l. 7388 trestního spisu). Pro neexistenci odpovědi přistoupil předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci k vydání usnesení o uložení pořádkové pokuty zmíněné nemocnici ve výši 5 000 Kč (č. l. 7398 trestního spisu). Paralelně s popsaným postupem vůči Nemocnici Frýdek-Místek vyzval předseda senátu obviněného a obhájce k doložení lékařských zpráv o zdravotním stavu obviněného (č. l. 7379 a 7380 trestního spisu), které mu byly zaslány dne 6. 6. 2018 (č. l. 7382 až 7384 trestního spisu).
49. Dne 14. 6. 2018 obdržel vrchní soud další žádost obhájce (č. l. 7393 a 7394 trestního spisu) o „odročení veřejného zasedání“. Svou žádost, vycházející z proklamovaného špatného zdravotního stavu obviněného, který mu nedovoluje účast u odvolacího soudu, pak obhájce zopakoval ve dnech 19. 6. 2018 a 20. 6. 2018 (č. l. 7418 až 7425 trestního spisu) a podložil ji lékařskými zprávami K. P. a P. F. Vrchní soud s ohledem na tyto poznatky oslovil K. P. (č. l. 7429 trestního spisu) se žádostí o doplnění informací ke zdravotnímu stavu obviněného. Obviněný se pak nezúčastnil veřejného zasedání konaného dne 25. 6. 2018 (č. l. 7432 a 7433 trestního spisu), proto předseda senátu přistoupil k přibrání znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, MUDr. Evy Ungerové (č. l. 7435 trestního spisu) k zodpovězení dotazu, zda je obviněný schopen účasti u veřejného zasedání před Vrchním soudem v Olomouci. Z výsledků znaleckého zkoumání (č. l. 7445 až 7458 trestního spisu) vyplynulo, že obviněnému M. H. nebrání jeho zdravotní stav v účasti ve veřejném zasedání, ale je třeba, aby se vyvaroval nadměrnému stresu, a je nutné brát ohled na zdravotní stav obviněného, u něhož nejde o účelové jednání.
50. Dne 22. 8. 2018 byla doručena Vrchnímu soudu v Olomouci námitka podjatosti předsedy senátu JUDr. Václava Čapky (č. l. 7467 až 7469 trestního spisu), o níž bylo rozhodnuto usnesením téhož soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 3 To 117/2017, tak, že podle §31 odst. 1 tr. řádu předseda senátu JUDr. Václav Čapka není z důvodu uvedeného v §30 odst. 1 tr. řádu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší soud, který ji usnesením ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 27/2018, zamítl jako nedůvodnou.
51. Námitku obviněného týkající se vyloučení zmíněného předsedy senátu odvolacího soudu z rozhodování v dané věci sice lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud ji neshledal opodstatněnou.
52. K tomu Nejvyšší soud obecně připomíná, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a která je zakotvena v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), proto je třeba ji skutečně vnímat jako výjimku. Rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení lze tedy učinit jen při důsledném dodržení zákonných podmínek a je třeba ho pečlivě a přesvědčivě odůvodnit. Jak totiž i Ústavní soud opakovaně judikuje (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04, publikovaný pod č. 6 ve svazku 36 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), nestrannost soudce má dva aspekty. Nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam. Vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle §30 odst. 1 tr. řádu přitom není založeno pouze na pochybnostech o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i na hmotně právním rozboru skutečností, které vedly k těmto pochybnostem.
53. Jak vyplývá z výše uvedeného, námitkou podjatosti předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. Václava Čapky se důkladně zabýval Nejvyšší soud již při rozhodování o stížnosti (viz č. l. 7521 až 7525 trestního spisu) jako nadřízený orgán Vrchního soudu v Olomouci. Nejvyšší soud se i jako dovolací soud plně ztotožňuje se závěry obsaženými v uvedeném usnesení. Je-li ze strany obviněného předkládána argumentace založená na tom, že předseda senátu odvolacího soudu JUDr. Václav Čapka se vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí nyní napadeného dovoláním (i přes znalost závěrů znaleckého posudku) ve smyslu, že „nejprve bylo veřejné zasedání nařízeno již dne 10. 5. 2018 na den 30. 5. 2018 a pro obstrukční jednání obžalovaného a jeho nově zvoleného obhájce, podrobně popsané v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2018, č. j. 3 To 117/2017-7473, muselo být opakovaně překládáno“, je třeba připomenout konstantní judikaturu Nejvyššího soudu. Jde např. o usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 958/2014, podle něhož vztah k projednávané věci nelze vyvozovat jen ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, s nímž obviněný není spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to i když takový postup vykazuje určité nedostatky. Podobně se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 4 Tz 196/2001, podle něhož zákon v ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu uvádí taxativně pouze tři důvody k vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, a to poměr k projednávané věci, k daným osobám a k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Projednávanou věcí je nutno přitom rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr soudce k této věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter podmiňující vznik pochybností o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně. Nemůže však postačovat pouze poměr abstraktního rázu, který se promítá v hodnocení důkazu a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se hodnocení důkazů. Dokonce ani odlišný právní názor soudce na řešení určité otázky nelze považovat za takový jeho poměr k projednávané věci, který by byl důvodem k postupu podle §30 odst. 1 tr. řádu (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
54. Důvodem vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. by v dané věci mohl být pouze poměr jmenovaného předsedy senátu k projednávané věci či k některé z osob uvedených v tomto ustanovení, z něhož by vyplývaly pochybnosti o jeho možnosti ve věci nestranně rozhodovat. Obviněný však důvod vyloučení spatřoval výhradně ve způsobu, jakým předseda senátu
JUDr. Václav Čapka odůvodnil rozhodnutí odvolacího soudu. Podle názoru Nejvyššího soudu však z takové argumentace nelze dovozovat podjatost jako důvod vyloučení předsedy senátu z dalšího rozhodování, což ostatně vyplývá i z výše zmíněné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, od níž není důvod se jakkoliv odchylovat ani v nyní posuzované věci obviněného. Z toho, že obviněný nesouhlasil se způsobem, jakým shora jmenovaný předseda senátu odůvodnil své rozhodnutí, a subjektivně se cítil dotčen jeho vyjádřením, nijak nevyplývá, že předseda senátu měl k projednávané věci nebo k obviněnému či jiným osobám vystupujícím v řízení takový poměr, který by zpochybňoval jeho způsobilost k nestrannému rozhodování, jak to předpokládá ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu. Obviněným vytýkaný výrok, kterým předseda senátu JUDr. Václav Čapka poukázal na obstrukční jednání obviněného, rozhodně nesvědčí o jeho negativním postoji k osobě obviněného, ani o zaujatosti jeho uvažování, byl pouze součástí argumentace soudu užité v odůvodnění jeho rozhodnutí, v němž byl odvolací soud nucen vypořádat se s opakovanou žádostí obviněného o odročení veřejného zasedání. Jak již bylo zdůrazněno výše, ze způsobu, jakým soudce rozhoduje a své rozhodnutí zdůvodňuje, či z toho, jaký je procesní postup soudu, nelze bez dalšího dovodit jeho podjatost ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu. Obviněný přitom ve svém dovolání neuvedl žádné jiné důvody, pro které by měl být předseda senátu odvolacího soudu JUDr. Václav Čapka vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci, než takové, které spočívají v rozhodovací činnosti a které nemohou naplnit ani uplatněný dovolací důvod. Z obsahu trestního spisu pak nejsou zřejmé žádné jiné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné dovodit nějaký osobní poměr JUDr. Václava Čapky k osobě obviněného či k projednávané věci.
55. Obviněný dále dovozoval podjatost a naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu i ze způsobu, jakým předseda senátu JUDr. Václav Čapka komunikoval se zdravotnickými zařízeními, v jejichž péči se obviněný nacházel. Ani tuto námitku však nemohl Nejvyšší soud akceptovat. Jednak ji obviněný nijak konkrétně neodůvodnil, především však se touto výhradou obviněného zabýval již Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 27/2018 (viz jeho s. 7 až 9), takže v této části lze plně odkázat na úvahy zde obsažené.
56. Za popsané situace nelze považovat námitku obviněného, v níž vytýká rozhodování vyloučeným soudcem, za opodstatněnou.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu
57. Nejvyšší soud se dále zabýval těmi dovolacími námitkami, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Jeho podstata spočívá v tom, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišné požadavky stanoví trestní řád na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. řádu), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a na jeho přítomnost ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. řádu).
58. Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu, podle něhož lze konat veřejné zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného, který je omezen na svobodě, protože je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se vzdává účasti ve veřejném zasedání. Přítomnost obviněného ve veřejném zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání, a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. Konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.) je třeba umožnit obviněnému účast ve veřejném zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání.
59. Podle názoru obviněného M. H. byl dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu naplněn tím, že mu odvolací soud znemožnil aktivně se účastnit veřejného zasedání konaného dne 5. 9. 2018, protože nevyhověl návrhu obviněného na odročení tohoto veřejného zasedání, a to i přesto, že mu byly známy závěry znaleckého posudku, podle nichž sice obviněný byl schopen účastnit se veřejného zasedání, avšak s ohledem na jeho zdravotní stav se jej nemohl zúčastnit plnohodnotně. Obviněný přitom jednoznačně uvedl, že se chce k celé věci podrobně vyjádřit.
60. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu není naplněn, jestliže nebyla dodržena lhůta k přípravě k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání nebo vytýká-li obviněný svou duševní (či jinou zdravotní) nezpůsobilost k tomu, aby se plnohodnotně zúčastnil hlavního líčení nebo veřejného zasedání, resp. aby mohl vnímat jeho průběh, byť mu byl fyzicky přítomen. Konkrétně podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 5 Tdo 1058/2002, platí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je zaměřen především na formální aspekt požadované přítomnosti, tedy rozhodující je skutečnost, zda obviněný je fyzicky přítomen hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání, či nikoli. Příslušná ustanovení, na která zmíněný dovolací důvod odkazuje, totiž ani jiný aspekt nezohledňují, neboť případná otázka způsobilosti obviněného řádně uplatňovat své právo na obhajobu, resp. následky snížení či ztráty takové způsobilosti, jsou předmětem úpravy v jiných ustanoveních [např. v §34 odst. 1, §36 odst. 1 písm. b) nebo §36 odst. 2 tr. řádu], popřípadě může vést těžká či duševní choroba obviněného až k přerušení trestního stíhání [viz §173 odst. 1 písm. b), c), §224 odst. 1, §255 odst. 1 tr. řádu]. Přesto je však nutné i v případě uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu alespoň v minimální míře hodnotit i materiální aspekt přítomnosti obviněného při hlavním líčení nebo veřejném zasedání, aby bylo možné postihnout některé – byť zřejmě zcela výjimečné a extrémní, ale přesto teoreticky představitelné – případy, kdyby obviněný sice byl fyzicky přítomen u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, avšak z důvodu např. naprostého ovlivnění aplikovanými léky by jeho přítomnost ve skutečnosti byla skutečně jen formální a neumožnila mu reálně uplatňovat příslušná procesní práva.
61. Z protokolu o veřejném zasedání Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2019 v nyní posuzované trestní věci vyplývá, že obviněný M. H. byl spolu se svým obhájcem přítomen celému veřejnému zasedání odvolacího soudu (č. l. 7482 až 7484 trestního spisu). V jeho rámci mu podle názoru Nejvyššího soudu bylo plně umožněno realizovat právo na obhajobu, a to i přesto, že obviněný zpochybnil reálnou možnost obhajovat se. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení přesvědčivě vyložil argumenty svědčící o naplnění zákonných podmínek pro konání veřejného zasedání (viz s. 19 usnesení odvolacího soudu). Přitom odvolací soud vycházel ze závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, zpracovaného MUDr. Evou Ungerovou, kterou přibral k vypracování znaleckého posudku v reakci na předchozí opakované žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání, neboť odvolací soud nabyl důvodné pochybnosti o obviněným tvrzené zdravotní nezpůsobilosti účastnit se veřejného zasedání. Zmíněná znalkyně přitom dospěla k jednoznačnému závěru, podle něhož zdravotní důvody nebránily obviněnému účastnit se veřejného zasedání, nicméně odvolací soud měl brát ohled na jeho zdravotní stav. Jak dále odvolací soud konstatoval, obviněný mimo své sdělení u veřejného zasedání nepředložil žádnou lékařskou zprávu, z níž by vyplynulo aktuální zhoršení jeho zdravotního stavu, znemožňující mu účast před soudem, přičemž trestní stíhání obviněného bylo zahájeno již dne 15. 9. 2011, rozsudek soudu prvního stupně byl vynesen dne 1. 2. 2017 a veřejné zasedání u odvolacího soudu se konalo dne 5. 9. 2018. Obviněný měl proto dostatečný časový prostor pro uplatnění své obhajoby, pro vyjádření se k věci a ke zpracování odvolacích námitek. Nejvyšší soud se ztotožňuje s výše uvedenými argumenty odvolacího soudu a neshledává v jeho postupu žádné pochybení.
62. Z citovaného protokolu o veřejném zasedání je dále patrné, že obviněný M. H. byl odvolacím soudem poučen o průběhu veřejného zasedání a o svých procesních právech, přičemž obviněný porozuměl tomuto poučení (č. l. 7482 trestního spisu). Dále se obviněný během veřejného zasedání vyjádřil celkem třikrát, vždy v tom smyslu, že mu není dobře, tudíž není schopen poslouchat to, co bylo čteno, uceleně se vyjádřit a vytvořit souvislý text (č. l. 7482 a 7483 trestního spisu). Vzhledem k tomuto velmi obecnému vyjádření obviněného týkajícímu se jeho zdravotního stavu lze jen stěží dovozovat, o jaké tělesné či duševní vady mělo jít v jeho případě a zda s ohledem na jejich charakter a rozsah mu neumožňovaly náležitě se hájit. Nicméně, i na takové situace pamatuje platná právní úprava, jelikož případná nedostatečná schopnost obviněného náležitě se hájit nachází svůj výraz v institutu nutné obhajoby, který je zakotven v ustanovení §36 tr. řádu. Podle §36 odst. 2 tr. řádu totiž platí, že vyvstanou-li u obviněného pochybnosti uvedeného rázu, musí mít obviněný obhájce. Jak již bylo uvedeno výše, v daném případě byl obhájce obviněného přítomen po celou dobu konání veřejného zasedání odvolacího soudu a v jeho rámci uskutečňoval aktivně právo na obhajobu obviněného, což je patrné i z obsahu citovaného protokolu o veřejném zasedání (č. l. 7482 až 7484 trestního spisu). Proto ani tvrzený nepříznivý zdravotní stav obviněného nebyl za popsaných okolností sám o sobě reálně způsobilý negativně zasáhnout do realizace práva na obhajobu a ani jej v tomto smyslu nijak neovlivnil.
63. V projednávané trestní věci tedy byly u obviněného naplněny oba požadované aspekty osobní účasti u veřejného zasedání, a proto nedošlo k jím tvrzenému porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání odvolacího soudu, tudíž ani nemohl být naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Ve vztahu k této dovolací námitce je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
d) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
64. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
65. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu, či prověřovat zákonnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Východiskem pro případné naplnění citovaného dovolacího důvodu jsou zásadně jen skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných hmotně právních odvětví.
66. Obviněný M. H. s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl nesprávné právní posouzení skutků, které podle jeho názoru nevykazují znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, resp. jejich pokusu. Dále zde vytkl odmítnutí jím navržených důkazů, shledal tzv. extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními a též porušení práva na spravedlivý proces. Tyto námitky obviněného sice zčásti formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud je však nepovažuje za opodstatněné. Navíc je obviněný založil ve značné míře na polemice se skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy.
K podstatě spáchaných skutků
67. Vzhledem k tomu, že obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu celou řadu námitek, Nejvyšší soud považuje nejdříve za nezbytné připomenout, co bylo podstatou skutků, v nichž soudy nižších stupňů spatřovaly naplnění zákonných znaků posuzovaných trestných činů, resp. jejich pokusu. Jak přitom vyplývá z popisu skutků obsaženého pod body 1., 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný M. H. se dopustil pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a dále skutky pod body 1. a 2. výroku o vině i pokusu zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §21 odst. 1 a §248 odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku.
68. Obviněný spáchal uvedenou trestnou činnost třemi skutky podrobně a obsáhle popsanými ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, na který Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje. Jejich podstatou bylo to, že obviněný v období od měsíce listopadu 2009 do měsíce července 2010 prostřednictvím založených občanských sdružení činil nabídky minoritním akcionářům na odkup akcií (resp. pohledávek z nich vyplývajících) obchodních společností Třinecké železárny, a. s., ŠTI-CZ, a. s., a ArcelorMittal Ostrava, a. s., se záměrem na podkladě velkého množství akcií získat pro sebe, resp. pro občanská sdružení plnění od zmíněných akciových společností jako náhradu za akcie tzv. vytěsňovaných minoritních akcionářů, aniž by těmto akcionářům poskytl platbu přislíbenou za převod akcií, resp. pohledávek z nich vyplývajících. Toto jednání se týkalo celkem 6 441 akcionářů s celkovým počtem 59 570 kusů akcií, přičemž akcionářům by tím způsobil škodu ve výši 202 453 742 Kč, ke které nedošlo jen z důvodu, že dotčené akciové společnosti (resp. příslušná banka) odmítly vyplatit občanským sdružením obviněného požadované částky. Přitom občanská sdružení, jejichž prostřednictvím obviněný činil popsané aktivity, neměla a ani mít nemohla povolení k podnikání na finančním trhu, a obviněný tím porušil příslušná ustanovení zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů [podle soudu prvního stupně jde zejména o ustanovení §4 odst. 2 písm. c), e), odst. 5, §4a, §5, §6 odst. 1 a §10d odst. 6 citovaného zákona, ve znění rozhodném podle doby spáchání skutků].
K pokračování v trestném činu
69. Za námitku zčásti odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze označit argumentaci obviněného, v níž zpochybnil naplnění podmínek pokračování v pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a v pokusu zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §21 odst. 1 a §248 odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku, byť ji obviněný založil toliko na tvrzní o nedostatečném odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud však nepovažuje tuto námitku za opodstatněnou.
70. K pokračování v trestném činu obecně Nejvyšší soud připomíná, že podle §116 tr. zákoníku se jím rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem pachatele naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Jak je mimo jiné patrné z popisu skutků obsaženého pod jednotlivými body ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný se dopustil těchto dílčích útoků téměř stejným způsobem provedení, tj. založením občanských sdružení s vědomím, že tato nikdy nebudou vykonávat činnost vymezenou stanovami, ale budou prostřednictvím nich v rozporu se zákonem činěny nabídky minoritním akcionářům rozesíláním písemností s uvedením zavádějících a matoucích informací vyvolávajících v minoritních akcionářích přesvědčení, že pokud nebudou nabídku akceptovat, přijdou zcela o jakékoliv plnění i o akcie. Stejně tak jsou tyto dílčí útoky spojeny blízkou časovou souvislostí a předmětem útoku, neboť obviněný se dopustil jednání pod bodem 1. v období od 18. 11. 2009 do června 2010, jednání bod bodem 2. v období od 8. 12. 2009 do 16. 1. 2010 a jednání pod bodem 3. v období od 19. 7. 2010 do 9. 8. 2010, když v tomto relativně krátkém období prostřednictvím občanských sdružení se pokusil vylákat od jednotlivých minoritních akcionářů finanční prostředky určené k výplatě jejich vypořádání, kterým úmyslně zatajil, že slibovaná kupní cena za pořízené akcie a postoupené pohledávky jim nebude uhrazena (neboť nedisponoval takovými finančními prostředky). Nejvyšší soud pak nemá žádné pochybnosti ani o jednotném záměru obviněného, který již od prvního dílčího útoku směřoval k získání značného obohacení na úkor minoritních akcionářů a ke způsobení škody velkého rozsahu na jejich majetku. V trestní věci obviněného tedy soudy nižších stupňů postupovaly správně a zcela v souladu se zákonem, pokud dospěly k závěru o tom, že jednotlivé dílčí útoky jsou součástí jednoho pokračujícího pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž dílčí útoky vymezené pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jsou zároveň součástí pokusu zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §21 odst. 1 a §248 odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku. Ostatně soud prvního stupně učinil ve svém rozsudku závěr týkající se právní kvalifikace všech skutků jako pokusu jednoho zvlášť závažného zločinu podvodu a pokusu jednoho zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže. Námitka obviněného založená na opačném tvrzení je tedy nedůvodná, stejně jako úvahy obviněného o výši škody v případě útoku vymezeného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, neboť v případě pokračujícího trestného činu postačí, aby byla hranice škody velkého rozsahu (ve výši nejméně 5 000 000 Kč) dosažena až souhrnem škod způsobených jednotlivými útoky, tedy při součtu všech škod způsobených dílčími útoky (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 5 Tdo 645/2017, publikované pod č. 26/2018 Sb. rozh. tr.).
71. Navíc z obsahu uvedené námitky je zřejmé, že obviněný napadl toliko odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pokud mu vytkl, že se soud nezabýval zákonnými znaky pokračování v trestném činu uvedenými v §116 tr. zákoníku. K tomu je třeba zdůraznit, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není samo o sobě přípustné (§265a odst. 4 tr. řádu). Nejvyšší soud tedy považuje zmíněnou námitku za takovou, která nejenže není opodstatněná, ale ani není přípustná.
Ke zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže
podle §248 odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku
72. V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití dovolacího důvodu obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval dalšími námitkami obviněného M. H., jimiž zpochybnil naplnění znaků skutkové podstaty zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku. Tyto námitky obviněného sice lze s jistou mírou tolerance formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť je obviněný založil též na polemice se skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy. Nejvyšší soud je však nepovažuje za důvodné.
73. K tomu lze připomenout, že ustanovení §248 tr. zákoníku obsahuje čtyři samostatné základní skutkové podstaty v prvních dvou odstavcích. V prvním odstavci zákon sankcionuje pachatele, který poruší jiný právní předpis o nekalé soutěži tím, že při účasti v hospodářské soutěži svým jednáním naplní některou z jednotlivých skutkových podstat nekalé soutěže podle §2976 až §2987 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (§248 odst. 1 tr. zákoníku). Ve druhém odstavci se postihuje jednání pachatele, který buď v rozporu s jiným právním předpisem na ochranu hospodářské soutěže uzavře se svým konkurentem dohodu o určení ceny, dohodu o rozdělení trhu nebo jinou dohodu narušující hospodářskou soutěž (alinea 1), nebo v rozporu s jiným právním předpisem o veřejných zakázkách poruší závažným způsobem závazná pravidla zadávacího řízení (alinea 2), nebo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, kolektivního investování, penzijního připojištění a pojišťovnictví, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti (alinea 3, ve znění účinném v době spáchání skutků), a vždy tím zároveň buď způsobí ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, nebo opatří sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody (§248 odst. 1, 2 tr. zákoníku). V případě všech vymezených skutkových podstat jde o normy s blanketovou (blanketní) dispozicí, a proto předpisy, na něž trestní zákoník odkazuje, tvoří součást trestněprávní normy (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2499 a 2500). Trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže je ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem úmyslným. K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu se vyžaduje úmyslné zavinění alespoň ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Ke způsobení škody ve výši, která dosahuje škody velkého rozsahu, a k získání prospěchu velkého rozsahu ve smyslu §138 a §248 odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku (tj. škody a prospěchu ve výši nejméně 5 000 000 Kč), postačí zavinění alespoň z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
74. Právním předpisem upravujícím obchodování s investičními nástroji se rozumí zákon
č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podnikání na kapitálovém trhu“). Znění uvedeného právního předpisu účinné v době, kdy byly spáchány skutky posuzované v dané věci, je proto významné pro vymezení definic jednotlivých pojmů, které tvoří znaky skutkové podstaty spáchaného zločinu (resp. jeho pokusu) a které obviněný zpochybnil.
75. Investičními službami se podle §4 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu rozuměly hlavní investiční služby a činnosti a doplňkové investiční služby poskytované podnikatelsky, přičemž za hlavní investiční službu se považovalo podle §4 odst. 2 písm. c) a e) téhož zákona obchodování s investičními nástroji na vlastní účet a dále investiční poradenství týkající se investičních nástrojů. Obchodování na vlastní účet zahrnuje několik situací, jejichž společným jmenovatelem je skutečnost, že osoba, která tuto činnost vykonává, se stává stranou uzavírané smlouvy či obchodu a přímo sama nese ekonomický prospěch nebo ztrátu z tohoto obchodu. Dále se tato osoba stává skutečným ekonomickým vlastníkem investičních nástrojů nebo peněžních prostředků, které jsou předmětem plnění, jež tato osoba dostává v rámci uzavřeného obchodu. Zákonnou definici investičního poradenství upravovalo ustanovení §4 odst. 5 zákona o podnikání na kapitálovém trhu jako poskytování individualizovaného poradenství, které směřuje přímo či nepřímo k nákupu, prodeji, úpisu, umístění, vyplacení, držbě nebo jinému nakládání s konkrétním investičním nástrojem nebo nástroji nebo k uplatnění práva na takové nakládání, a to bez ohledu na to, zda je poskytováno z podnětu zákazníka nebo potenciálního zákazníka či obchodníka s cennými papíry. Podle §4a zákona o podnikání na kapitálovém trhu nikdo nesměl poskytovat uvedené hlavní investiční služby bez povolení vydaného Českou národní bankou, pokud tento zákon nebo jiný právní předpis nestanovil jinak. Tyto výjimky z povolení k poskytování investičních služeb upravovalo ustanovení §4b téhož zákona. Podrobně byly rovněž stanoveny požadavky na obchodníka s cennými papíry, kterým mohla být při splnění podmínek vymezených v §6 zákona o podnikání na kapitálovém trhu pouze akciová společnost nebo společnost s ručením omezeným.
76. Na podkladě rozhodných skutkových zjištění obsažených v rozhodnutích soudů nižších stupňů nelze přisvědčit námitce obviněného, podle které soudy nižších stupňů nesprávně právně kvalifikovaly jednání obviněného, zejména pokud jde o naplnění kvalifikované skutkové podstaty ustanovení §248 tr. zákoníku. Podle obviněného přichází v úvahu nanejvýš kvalifikace podle prvního odstavce citovaného ustanovení (obviněný měl patrně na mysli odstavec druhý). Z popisu dílčích útoků uvedených pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, ale i z povahy a způsobu jednání obviněného lze u obviněného spolehlivě dovodit jeho zavinění ve vztahu k hrozící škodě velkého rozsahu, k níž by došlo na majetku minoritních akcionářů obchodní společnosti Třinecké železárny, a. s., a obchodní společnosti ŠTI-CZ, a. s., stejně jako ve vztahu k získání prospěchu velkého rozsahu (naplnění tohoto znaku však obviněný ve svém dovolání nezpochybnil). Nejvyšší soud v tomto směru nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného, podle něhož údajně jeho jednání nesměřovalo ke způsobení tvrzené škody velkého rozsahu. Zmíněná skutková zjištění totiž jednoznačně svědčí o tom, že následek v podobě způsobení škody velkého rozsahu (tu zde představuje celková částka – kupní cena, kterou byl obviněný na základě smluvního ujednání povinen zaplatit minoritním akcionářům obchodní společnosti Třinecké železárny, a. s., a obchodní společnosti ŠTI-CZ, a. s.), k němuž směřovalo jednání obviněného, je s ním v příčinné souvislosti, a nevznikají tedy žádné pochybnosti o tom, že bezprostředně hrozila škoda velkého rozsahu v důsledku shora popsaného činu. Soudy nižších stupňů navíc na podkladě provedeného dokazování shodně konstatovaly, že obviněný od samého počátku neměl úmysl uhradit dohodnutou kupní cenu za převáděné akcie, a to, mimo jiné, i s odkazem na prokázanou nemajetnost obviněného a občanských sdružení, jejichž prostřednictvím činil nabídky minoritním akcionářům. Vzhledem k tomu, že se obviněnému nepodařilo dokonat čin, bylo jeho jednání správně kvalifikováno jako pokus zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §21 odst. 1 a §248 odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku. Jestliže se tedy obviněný svým jednáním snažil získat cizí majetek v hodnotě odpovídající škodě velkého rozsahu (§138 odst. 1 tr. zákoníku), jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby a soudy nižších stupňů nikterak nepochybily, pokud k ní přihlédly při právní kvalifikaci skutků.
77. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s výhradou obviněného, pokud soudům nižších stupňů vytkl nedostatečné vypořádání se s právní otázkou, zda dílčí útoky vymezené pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jsou investiční činností či obchodováním s investičními nástroji, a bylo tudíž nezbytné disponovat příslušným povolením k jejich provozování. Podle obviněného z rozsudku soudu prvního stupně nelze zjistit, že by soud učinil v tomto smyslu jakoukoliv vlastní právní úvahu, protože vycházel pouze z listinného důkazu – zprávy České národní banky. Soud prvního stupně přitom v odůvodnění svého rozsudku konkretizoval, z jakých důvodů posoudil činnost občanských sdružení jako poskytování hlavních investičních služeb na kapitálovém trhu ve smyslu zákona o podnikání na kapitálovém trhu, ke kterému je nutné povolení České národní banky podle §4a téhož zákona a jež nelze vykonávat prostřednictvím občanského sdružení. Nejvyšší soud považuje argumentaci soudu prvního stupně za správnou, logickou a odpovídající zákonu, takže neshledal žádné pochybnosti ani v tomto směru. Zmíněná zpráva České národní banky zcela podporuje závěry soudu prvního stupně, rozhodně však nelze říci, že by soud prvního stupně dovodil trestní odpovědnost obviněného pouhým odkazem na tento listinný důkaz, jak se mylně domnívá obviněný.
78. Stejně tak nelze přisvědčit tvrzení obviněného, podle něhož jeho jednání nevykazuje znak soustavnosti, neboť oslovil pouze tři skupiny akcionářů ve třech obchodních společnostech, tudíž jeho jednání trvalo jen krátkou dobu, přičemž vždy jednal výlučně za účelem uspokojení svých potřeb při správě majetku. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný podle svého vyjádření nemusel disponovat příslušným povolením k poskytování investičních služeb, a kdyby tomu bylo jinak, jednal v právním omylu, že nepotřebuje takové povolení. K tomu je třeba zdůraznit, že splnění podmínky soustavnosti je rozhodné vzhledem k povaze poskytování hlavní investiční služby – obchodování s investičními nástroji na vlastní účet, které se chápe jako podnikání. Pokud jde o samotný charakter podnikatelské činnosti, obecně se jí rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Jak přitom vyplývá i z odborné literatury, soustavnost podnikání neznamená, že musí jít o činnost nepřetržitou a trvalou. Může to být např. i činnost sezónní, či prováděná s určitými přestávkami. Podnikáním ovšem není činnost ojedinělá, vykonávaná jenom výjimečně a nahodile. Proto bude posouzení soustavnosti vždy věcí konkrétního případu s přihlédnutím k povaze činnosti (viz Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010, s. 6 a 7). Jak jednoznačně vyplývá v posuzované věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, obviněný zasílal akcionářům obchodních společností TŘINECKÉ ŽELEZÁRNY, a. s., ŠTI-CZ, a. s., (a také akcionářům obchodní společnosti ArcelorMittal Ostrava, a. s.) dopisy, v nichž jim nabízel odkup cenných papírů (akcií), resp. pohledávek z nich vyplývajících, a to prostřednictvím jím založených občanských sdružení A. a C. Těmito dopisy přitom obviněný oslovil velký okruh adresátů (celkem šlo přinejmenším o 6 441 akcionářů). Podle názoru Nejvyššího soudu se proto nelze ztotožnit s námitkou obviněného, který poněkud zužuje výklad znaku soustavnosti pouze na rovinu časovou, neboť je nutno zohlednit všechny skutkové okolnosti posuzovaného případu s přihlédnutím ke konkrétní povaze činnosti, jak již bylo zdůrazněno výše. Ze samotného rozsahu činnosti obviněného a založení občanských sdružení, jejichž prostřednictvím obviněný oslovil více jak šest tisíc minoritních akcionářů, následné administrativní činnosti a úkonů spočívajících v uplatnění získaných nároků u příslušných subjektů je zřejmé, že nešlo o jednorázovou činnost, a to právě s ohledem na rozsah a široký záběr tohoto jednání (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 9 Afs 127/2007). Nejvyšší soud tudíž nemá žádné pochybnosti o tom, že soudy nižších stupňů správně posoudily činnost občanských sdružení spočívající ve výkupu akcií (resp. pohledávek z nich vyplývajících) od minoritních akcionářů jako obchodování s cennými papíry na vlastní účet. Je třeba zdůraznit, že obviněný fakticky vykonával činnost obchodníka s cennými papíry prostřednictvím občanských sdružení, ovšem bez povolení České národní banky, přičemž si byl (jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů) plně vědom toho, že občanská sdružení nemohou provádět tuto činnost (vzhledem k nesplnění zákonem vyžadované právní formy a dalších požadavků), a snažil se tak vyhnout zákonným povinnostem, stanoveným pro obchodování s akciemi. S ohledem na tyto skutečnosti nemohou obstát ani úvahy obviněného o jednání v právním omylu ohledně povinnosti disponovat povolením k jím prováděné činnosti, navíc jimi obviněný zpochybňuje též skutkové závěry soudů nižších stupňů, a tím se dostává mimo hmotně právní povahu dovolacího důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
79. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s těmi výhradami, podle kterých jednáním obviněného nedošlo k naplnění znaků jakéhokoliv trestného činu, nebo případně byl spáchán některý z trestných činů v oblasti nekalé soutěže či poškozování spotřebitelů. Obviněný ve svém dovolání totiž pouze zmínil možnost těchto trestných činů (zcela bez odkazu na konkrétní zákonná ustanovení), aniž by upřesnil a podrobněji vyložil, z jakého důvodu by mělo být jeho jednání právně kvalifikováno takto odlišně. Nejvyšší soud se proto nemohl blíže zabývat touto obecně formulovanou námitkou obviněného. Navíc na podkladě stávajících skutkových zjištění nutno konstatovat, že skutky spáchané v posuzované věci nikterak nedopadají do uvedených oblastí, vymezených obviněným.
80. Nejvyšší soud pak shledal důvodnou námitku obviněného M. H., podle které v rozsudku soudu prvního stupně chybí řádná právní kvalifikace skutků obsažených pod body 1. a 2. výroku o vině, neboť soud prvního stupně nezohlednil, že ustanovení §248 odst. 2 tr. zákoníku obsahuje 3 samostatné skutkové podstaty a neprovedl specifikaci přímo v právní větě výroku o vině. Uvedená nepřesnost je ovšem ve vztahu k trestní odpovědnosti obviněného a z hlediska právní kvalifikace skutků prakticky bez významu, když v právní větě rozsudku soudu prvního stupně je jednoznačně slovně popsána příslušná část alinea třetí (viz s. 139 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž s ohledem na odůvodnění rozhodnutí není pochyb o tom, že obviněný se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby v rozporu s právním předpisem upravujícím obchodování s investičními nástroji porušil závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání a obhospodařování majetku. V daném případě jde tedy o nedostatek ve formulaci právní věty, který je třeba vytknout soudu prvního stupně. Nejde ovšem o takové pochybení, pro které by Nejvyšší soud měl využít mimořádného kasačního oprávnění a v pravomocně skončené věci zrušit jak usnesení odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a to jen proto, aby soud prvního stupně při zcela stejném výsledku trestního řízení pouze lépe formuloval právní větu svého rozsudku, popřípadě aby takové pochybení napravil sám Nejvyšší soud tím, že by na základě stejných skutkových zjištění vyhlásil nový odsuzující rozsudek, v němž by napravil nedostatek jen ve formulaci právní věty.
K ostatním námitkám obviněného
81. Pokud jde o námitky obviněného, podle kterých odvolací soud nevyhověl jeho některým důkazním návrhům, tyto neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nicméně nad rámec tohoto důvodu k nim Nejvyšší soud uvádí následující. V trestním řízení, a to podobně jako v jiných typech soudního řízení, závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění důkazů (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí přesvědčivě odůvodnit toto své rozhodnutí. Jak vyplývá v posuzované věci z usnesení odvolacího soudu (viz jeho bod 34. k návrhu na doplnění výslechu svědka P. N., bod 35. k návrhu na provedení znaleckého posudku zpracovaného ústavem Moore Stephens ZNALEX, s. r. o., bod 38. k návrhu na provedení výslechu poškozených osob s právním vzděláním, bod 41. k návrhu na provedení řady listinných důkazů), tento soud dostatečně vyložil, proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení zmíněných důkazů.
82. Odvolací soud nepovažoval za potřebné opětovně vyslýchat svědka P. N., jelikož byl vyslechnut soudem prvního stupně u hlavního líčení konaného dne 12. 10. 2015 v přítomnosti obviněného a jeho obhájce, přičemž obviněnému i jeho obhájci bylo umožněno klást tomuto svědkovi otázky a k jeho tvrzení se i vyjádřit, čehož obviněný nevyužil. Pokud jde o předložený znalecký posudek zpracovaný ústavem Moore Stephens
ZNALEX, s. r. o., odvolací soud ho vyhodnotil jako důkaz obsahující ryze spekulativní závěry, jehož provedení by nikterak nepřispělo k objasnění věci. Obviněným namítanou účelovost ve výběru vyslýchaných poškozených osob odvolací soud rovněž neshledal, naopak dospěl k závěru, podle něhož skutečnost, že mezi poškozenými vystupovaly i osoby s dosaženým právnickým vzděláním, nemá žádný vliv na trestní odpovědnost obviněného, a proto s ohledem na rozsah provedeného dokazování nebyl nutný osobní výslech všech oslovených akcionářů. K tomu nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poukazuje na dosavadní judikaturu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1220/2003), podle níž ani pokus na nezpůsobilém předmětu útoku anebo nezpůsobilými prostředky bez dalšího neznamená beztrestnost daného jednání. Proto ani obviněným tvrzená nezpůsobilost právně vzdělaných osob k tomu, aby byly podvedeny, nemohla mít vliv na trestnost jeho jednání. Obviněný navíc těmito námitkami nerespektuje skutkové závěry soudů, protože z popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že tyto osoby spolu s ostatními poškozenými byly uvedeny v omyl. Konečně pokud jde o obviněným navržené listinné důkazy – soudní rozhodnutí o přezkumu procesu vytěsňování minoritních akcionářů ohledně stanovené výše jím poskytovaného protiplnění a soudní spis vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 41 Cm 74/2010, tyto podle závěru odvolacího soudu bezprostředně nesouvisí s projednávanou trestnou činností.
83. Nejvyšší soud tudíž považuje námitky obviněného, kterými vytkl opomenutí některých důkazů, za takové, které nejenže neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani nejsou opodstatněné.
84. Totéž platí ve vztahu k námitkám, jejichž prostřednictvím obviněný poukázal na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Těmito námitkami totiž ve skutečnosti obviněný nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho argumentace nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani pod jiný důvod dovolání uvedený v §265b tr. řádu. Nad rámec dovolacích důvodů Nejvyšší soud dodává, že v trestní věci obviněného neshledal jakýkoliv rozpor mezi výsledky provedeného dokazování a učiněnými skutkovými závěry. Soudy nižších stupňů (viz s. 178 až 183 rozsudku Krajského soudu v Ostravě a s. 20 až 27 usnesení Vrchního soudu v Olomouci) se náležitě zabývaly hodnocením příslušných důkazů a těmi skutečnostmi, z nichž dovodily spáchání posuzovaného skutku, takže Nejvyšší soud odkazuje na jejich úvahy. Proto v tomto směru nemohlo dojít k údajnému porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.). Ostatně dodržení tohoto práva obviněného mu nijak nezaručuje takový výsledek trestního stíhání, jaký by si sám přál.
85. Navíc ze zmíněného tvrzení obviněného o tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry není zřejmé, jak se měl takový rozpor projevit v nesprávnosti právního posouzení skutku podle norem hmotného práva nebo na jaké jiné nesprávné hmotně právní posouzení měl vliv. Samotný odlišný názor obviněného na hodnocení jednotlivých důkazů a na to, jaká skutková zjištění z nich soudy nižších stupňů dovodily, nezakládá žádný rozpor v uvedeném smyslu, tím méně pak rozpor extrémní.
86. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá ani výtka obviněného, podle níž soudy měly otázku úmyslu vyhodnotit v kontextu zjištění, které orgány činné v trestním řízení získaly ve vztahu ke čtvrtému skutku, pro nějž bylo původně vůči obviněnému zahájeno trestní stíhání. Stejně je tomu rovněž v případě námitek obviněného, jimiž zpochybnil vedení výslechu svědka J. S. a způsob vypořádání se s listinnými důkazy, které podle přesvědčení obviněného prokazují jeho řádné předchozí obchodování s akciemi, včetně evidence veškeré dokumentace týkající se korespondence s akcionáři a vedení soudního řízení v rámci soudního přezkumu procesu vytěsnění menšinových akcionářů. Jak již bylo uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Totéž platí o námitkách obviněného, na jejichž podkladě vytkl soudům nižších stupňů to, jakým způsobem hodnotily obsah listin, jež obviněný zaslal minoritním akcionářům. I v tomto případě totiž obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy.
87. Nad rámec dovolacích důvodů Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podstatnou část námitek uvedených s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný M. H. uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby a tyto námitky byly součástí jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. Jak přitom vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, ten zpravidla odmítne podané dovolání jako zjevně neopodstatněné, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Z obsahu dovolání obviněného M. H. a ze srovnání námitek v něm uvedených (zejména s. 6 až 18 dovolání) s námitkami uplatněnými v jeho odvolání a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí napadené dovoláním a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, přičemž všechny výtky obviněného byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v řízení před odvolacím soudem. Nejvyšší soud proto v této části plně odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu, který se zabýval všemi shora uvedenými námitkami obviněného a řádně a beze zbytku se s nimi vypořádal, což je patrné z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Odvolací soud přitom reagoval i na poukaz obviněného na již zmíněný čtvrtý skutek (zde obviněný akcionářům obchodní společnosti ČSAD Vršovice, a. s., uhradil cenu za akcie) a podrobně vymezil odlišnosti tohoto případu od jednání, pro které byl obviněný nyní uznán vinným (viz s. 24 usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud se zabýval i tvrzením obviněného ohledně jeho předchozího řádného obchodování s akciemi a schopnosti dostát svým závazkům, které garantoval minoritním akcionářům (viz s. 23 usnesení odvolacího soudu). Pochybení soudu prvního stupně neshledal odvolací soud ani při výslechu J. S. (viz s. 27 usnesení odvolacího soudu). Podrobně se odvolací soud zabýval také výhradami obviněného k nesprávnému hodnocení obsahu listin zaslaných minoritním akcionářům ze strany obviněného, a to ve vztahu k jednotlivým občanským sdružením (viz s. 21 usnesení odvolacího soudu k nekontaktnosti a fiktivním sídlům občanských sdružení, s. 24 k majetkové situaci obviněného a občanských sdružení).
88. Obviněný ani ve zbylé části svého dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve smyslu dovolacího důvodu obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jím spáchané skutky, ani náležitě nekonkretizoval, proč nebyly naplněny všechny zákonné znaky pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný sice ve svých námitkách zpochybnil zejména naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného zvlášť závažného zločinu (resp. jeho pokusu), a to především s poukazem na skutečnost, že ani v jednom případě nebyl objasněn tvrzený podvodný úmysl obviněného nezaplatit minoritním akcionářům slíbenou kupní cenu či obohatit se na jejich úkor a že jednání obviněného nesměřovalo ke způsobení jakékoliv škody. Obviněný ovšem založil toto své tvrzení na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, přičemž vycházel z odlišné verze skutkového stavu, kterou dovodil z vlastní interpretace provedených důkazů a jejich hodnocení. Jde zejména o výpověď svědka P. N., z jejíhož obsahu obviněný vyvozuje jiné rozhodné okolnosti, než z jakých vycházely oba soudy. Tím obviněný zpochybnil výsledky dokazování a shledal existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v údajně chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se však nijak netýkají právního posouzení skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za které byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení.
89. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu je třeba zdůraznit, že o úmyslu obviněného v posuzovaném případě svědčí celá řada okolností. Lze poukázat zejména na okolnosti založení a předmět činnosti jednotlivých občanských sdružení (kterým rozhodně nebylo obchodování s cennými papíry), nepravdivé a zavádějící skutečnosti obsažené v listinách zaslaných minoritním akcionářům daných obchodních společností, srozumitelnost textu či velikost použitého písma, krátkou akceptační lhůtu, ale i následné jednání obviněného (obviněný např. vůbec nepožádal o vyzvednutí akcií, ale pouze o výplatu výtěžku dražby, nikdy nevedl avizované soudní spory o stanovení výše přiměřeného protiplnění vytěsněným akcionářům, odmítal udělit souhlas s výplatou částek minoritním akcionářům uložených v soudní úschově) a nekontaktnost jeho osoby. Podstatná je podle názoru Nejvyššího soudu i v řízení prokázaná nepříznivá ekonomická situace obviněného, nemajetnost jím založených občanských sdružení či vědomost obviněného o tom, že občanská sdružení nesplňují podmínky stanovené zákonem pro výkon činnosti obchodníka s cennými papíry. Lze tedy shrnout, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o naplnění úmyslného zavinění, a to i ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě zvlášť závažného zločinu podvodu, spočívající se výši způsobené škody. Vzhledem k tomu, že obviněný uplatnil obdobnou námitku i ve vztahu ke zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje také na své shora uvedené závěry (viz bod 76. tohoto usnesení).
90. Obdobný závěr platí rovněž pro dovolací námitku obviněného ohledně neprokázání úmyslného zavinění bez důvodných pochybností, jejímž prostřednictvím vytkl, byť nepřímo, porušení pravidla „in dubio pro reo“, tj. postupu v pochybnostech ve prospěch obviněného. I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání. Navíc soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o spáchaných skutcích ani o jejich pachateli a přesvědčivě vyložily, proč je ani nemohly mít, takže nebyl důvod, aby postupovaly ve prospěch obviněného.
91. S ohledem na podstatný obsah dovolání obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Obviněný ve svém dovolání v podstatě požadoval, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu přehodnotil důkazy, případně aby dal pokyny soudům nižších stupňů, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět. To je ovšem v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě jen některých procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených v §256b odst. 1 tr. řádu, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky, a jak je již uvedeno výše, dovolání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto pohledu je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhá. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002.
92. Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Z uvedeného popisu i z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů.
e) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
93. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. V nyní posuzované věci však bylo odvolání obviněného M. H. v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí tohoto odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být naplněn ani zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.
94. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný se ve svém dovolání domáhal existence dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), d) a g) tr. řádu. K těmto důvodům dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky obviněného jim zčásti neodpovídají a ve zbytku jsou neopodstatněné.
V. Závěrečné shrnutí
95. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. H. podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ačkoli nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), d), g) a l) tr. řádu. Protože se však jeho dovolání částečně opírá o námitky, které jim odpovídají, ale Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání opětovně uplatnil námitky, s nimiž se už náležitě vypořádal odvolací soud v napadeném usnesení.
96. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
97. Pokud jde o návrh obviněného na přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh na takové rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. řádu a vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu