ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.28.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 28/2020-1020
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 2. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. A. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2019, sp. zn. 10 To 76/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 1/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 3 T 1/2019, byl obviněný J. A. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“ ), uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
„1. v XY, okres Plzeň – sever, dne 15. 10. 2018 v době kolem 15:50 hodin, maskován kapucí na hlavě, vstoupil do objektu České pošty, s. p., se sídlem XY, přičemž v úmyslu získat finanční prostředky přistoupil k přepážce a na pracovnici pošty S. Š., nar. XY, namířil maketu krátké palné zbraně s požadavkem vydání finanční hotovosti, kterou mu S. Š., ke škodě společnosti Česká pošta, s. p., se sídlem Praha 1, Politických vězňů 909/4, ve výši 3 700 Kč vydala,
2. Ve XY, okres Plzeň – jih, dne 16. 10. 2018 v době kolem 16:50 hodin, maskován kapucí na hlavě, vstoupil do pobočky České pošty, s. p., v ulici XY, přičemž v úmyslu získat finanční prostředky přistoupil k přepážce č. 2 a do prostoru za přepážkou namířil maketu krátké palné zbraně s požadavkem vydání finanční hotovosti, kterou mu pracovnice pošty K. M., nar. XY, ke škodě společnosti Česká pošta s. p., se sídlem Praha 1, Politických vězňů 909/4, ve výši 39 000 Kč vydala, poté přistoupil k přepážce č. 1, na přepážku položil maketu krátké palné zbraně s požadavkem vydání finanční hotovosti, kterou mu pracovnice pošty B. M., nar. XY, ke škodě společnosti Česká pošta, s. p., se sídlem Praha 1, Politických vězňů 909/4, ve výši 20 100 Kč vydala,
3. V XY, okres Plzeň – jih, dne 20. 12. 2018 v době kolem 14:05 hodin, maskován kapucí na hlavě, vstoupil do pobočky České pošty, s. p., se sídlem XY, přičemž v úmyslu získat finanční prostředky přistoupil k přepážce č. 1 a na pracovnici pošty J. Š., nar. XY, namířil maketu krátké palné zbraně s požadavkem vydání finanční hotovosti, kterou mu J. Š. ke škodě společnosti Česká pošta, s. p., se sídlem Praha 1, Politických vězňů 909/4, ve výši 21 000 Kč vydala, poté přistoupil k přepážce č. 2 a na pracovnici pošty M. H., nar. XY, namířil maketu krátké palné zbraně s požadavkem vydání finanční hotovosti, kterou mu M. H., ke škodě společnosti Česká pošta, s. p., se sídlem Praha 1, Politických vězňů 909/4, ve výši 18 100 Kč vydala,
4. v XY, okres Domažlice, dne 8. 1. 2019 v době kolem 15:20 hodin, maskován kapucí na hlavě, vstoupil do pobočky České pošty, s. p., se sídlem XY, přičemž v úmyslu získat finanční prostředky přistoupil k přepážce a na pracovnici pošty R. S., nar. XY, namířil maketu krátké palné zbraně s požadavkem vydání finanční hotovosti, kterou mu R. S., ke škodě společnosti Česká pošta, s. p., se sídlem Praha 1, Politických vězňů 909/4, ve výši 15 400 Kč vydala, a tímto jednáním poškozená R. S. utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu projevující se zejména reminiscencemi na prožitou událost, poruchami spánku, úzkostí, plačtivostí a zvýšenou úlekovou reakcí, což si vyžádalo pracovní neschopnost poškozené v době od 8. 1. 2019 do 29. 3. 2019.“
2. Za tento pokračující zvlášť závažný zločin loupeže byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §59 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 roků. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl zařazen pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Odvolání, jež proti uvedenému rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2019, sp. zn. 10 To 76/2019, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku spatřuje ve skutečnosti, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky těžké újmy na zdraví, jak je uvedeno v §122 tr. zákoníku.
6. Jak již podrobně argumentoval v odvolacím řízení, považuje znalecké zkoumání následku prožitého stresu u poškozené R. S. za nedostatečné. Znalec vycházel pouze ze subjektivního popisování pocitů touto poškozenou, neučinil tak žádná objektivní zjištění, z nichž by mohl dovozovat způsobení těžké újmy. Zejména se nevypořádal s otázkou, jak rozdílné by byly následky stresu u poškozené v případě, že by řádně užívala předepsanou medikaci, kdy velmi neurčitě uvedl, že se hypoteticky nedá vyloučit, že by mohlo dojít i k přechodnému zmírnění úzkosti, ale vývoj té posttraumatické stresové poruchy by mohl být ve shodě. Nebylo tedy podle dovolatele znaleckým zkoumáním postaveno najisto, zda byla jeho činem poškozené způsobena těžká újma na zdraví.
7. Podle jeho názoru mělo posuzování následků loupeže podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku za následek zvýšení uloženého trestu odnětí svobody, a to zásadním způsobem.
8. Z těchto důvodů navrhl dovolatel, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Předně uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. V daném případě má za to, že je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že diagnostikovaná posttraumatická stresová porucha u poškozené naplnila znaky těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Tento závěr se opírá o závažnost zásahu do života poškozené, jak jej konkrétně popsal znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a jež nebyl zcela přechodného rázu. Jak vyplynulo ze zmiňovaného znaleckého posudku, zdravotní obtíže poškozené přetrvávaly po řadu týdnů a zásadně bránily poškozené v obvyklém způsobu života. Právní posouzení jednání obviněného je tak zcela přiléhavé. Státní zástupkyně proto dovodila, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, přičemž důvod dovolání nebyl naplněn.
10. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je nutno rozhodnout jiným než navrženým způsobem, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas projednáním a rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
12. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2019, sp. zn. 10 To 76/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
17. Obviněný se ve svém dovolání domáhá kasace napadeného rozhodnutí na podkladě obsahově obdobné argumentace, jakou uplatnil již v rámci obhajoby a v řízení o řádném opravném prostředku. Svými argumenty sice formálně deklaruje, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotně právním posouzení, fakticky se však opírá o námitky skutkové povahy. Svojí argumentací se totiž vymezuje vůči znaleckému zkoumání duševního stavu poškozené R. S. jež označuje za nedostatečné, a tím implicitně soudům obou stupňů vytýká, že nesprávně zhodnotily předmětný znalecký posudek a učinily nesprávná skutková zjištění o tom, že dotyčná poškozená utrpěla v důsledku jeho jednání posttraumatickou stresovou poruchu projevující se zejména reminiscencemi na prožitou událost, poruchami spánku, úzkostí, plačtivostí a zvýšenou úlekovou reakcí, což si vyžádalo její pracovní neschopnost v době od 8. 1. 2019 do 29. 3. 2019. Výhradně na tomto základě pak dovozuje, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
18. Svojí argumentací tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
19. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad . O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
20. V tomto kontextu je namístě předně uvést, že obviněný naznačený extrémní nesoulad ve svém dovolání explicitně nenamítl. Dále pak je zapotřebí konstatovat, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní nesoulad dán.
21. Je zřejmé, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace. Provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl. Z odůvodnění jeho rozsudku je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se proto následně po provedeném přezkumu se skutkovými, potažmo právními, závěry nalézacího soudu důvodně ztotožnil.
22. Nelze tudíž činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů odpovídají ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., a nelze jim tak vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
23. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
24. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
25. Obiter dictum Nejvyšší soud dodává následující skutečnosti. Především konstatuje, že újma na zdraví, kterou podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů, o nichž nevznikají důvodné pochybnosti, poškozená R. S. utrpěla, byla těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. To je dáno jak charakterem zjištěné poruchy zdraví ( vážná porucha zdraví ), tak délkou pracovní neschopnosti a v neposlední řadě mírou (závažností) této poruchy, jakou (tj. velmi citelně) po delší dobu zasáhla do života poškozené. Vzhledem k námitce obviněného, že nebylo náležitě objasněno, jak rozdílné by byly následky stresu u poškozené v případě, že by řádně užívala předepsanou medikaci, je pak na místě ještě zmínit, a to vedle faktu, že v tomto směru zaujal jednoznačné stanovisko odvolací soud (stav poškozené nebyl ovlivněn tím, že by snad svévolně odmítala léčbu), otázku příčinného vztahu (viz zejména Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162 – 167).
26. Příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah ( nexus causalis ) je (dalším – vedle jednání a následku) obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Příčinný vztah však musí být dán nejen mezi jednáním a následkem, ale i mezi jednáním a účinkem (např. způsobením ublížení na zdraví u trestných činů podle §146, 148 tr. zákoníku). Příčinný vztah musí pak být také mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvlášť přitěžující okolností) nebo obecnou přitěžující okolností. V těchto směrech kauzální nexus trestní odpovědnost podmiňuje. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky ( conditio sine qua non ), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V moderní české nauce je teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného je podstatou zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek.
27. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
28. V návaznosti na tato teoretická východiska pak je třeba zdůraznit, že jednání obviněného popsané v bodě 4. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně nepochybně bylo zcela zásadní a podstatnou příčinou následku (účinku) v podobě těžké újmy na zdraví u poškozené R. S. (jeho jednání bylo takovou skutečností, bez níž by k tomuto následku, resp. účinku, nebylo došlo). Na tom by pak nic nemohla změnit ani jím naznačená nekázeň této poškozené stran užívání předepsaných léků. Ta by totiž, nehledě na již zmíněný fakt, že odvolací soud učinil zjištění, podle něhož stav této poškozené nebyl ovlivněn tím, že by snad svévolně odmítala léčbu, rozhodně nemohla být takovou skutečností, která by znamenala přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a popsaným následkem (účinkem).
29. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud při právním posouzení skutku obviněného aplikovaly kvalifikovanou skutkovou podstatu zvlášť závažného trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
V.
30. Nutno ovšem znovu konstatovat, že dovolací argumentace se s věcným vymezením uplatněného dovolacího důvodu (ale i ostatních důvodů dovolání) zcela rozešla (nebylo ji možno ani z formálního hlediska pod žádný z dovolacích důvodů podřadit). Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 2. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu