ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.385.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 385/2020-1687
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání, které podal obviněný V. K. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 2019, č. j. 11 To 470/2018-1659, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 23/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 10. 2018, č. j. 17 T 23/2016-1593 , byl obviněný V. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle jeho zjištění dopustil tím, že
1. v období ode dne 1. ledna 2013 do dne 31. března 2014 ve Dvoře Králové nad Labem, okres Trutnov ve XY ulici čp. XY v provozovně XY, do dne 28. 6. 2013 jako jednatel společnosti C., IČ XY, se sídlem XY, a v době od 29. 6. 2013 do 31. 3. 2014 jako jediná osoba jednající jménem této společnosti, a to i se zástupci společnosti Forbes Game, a.s. a provozující uvedenou hernu, která měla svěřené klíče od sázkových zařízení umístěných v jejích prostorách a disponovala tak finančními prostředky vybíranými z těchto sázkových zařízení, a která ke dni 31. 3. 2014 ukončila provoz uvedené herny tím, že odpojila zde umístěná sázková zařízení z elektrické sítě, a do tohoto dne vystupující jako zástupce zaměstnavatele vůči pracovnicím obsluhy herny P. H. a M. S., a tedy jako osoba odpovědná za dodržování smluvních podmínek vyplývajících ze Smlouvy o spolupráci při provozování sázkových zařízení ev.č.1/4/3463, kterou jménem uvedené společnosti uzavřel dne 15. 1. 2012 se společností Forbes Game, a.s., IČ 251 50 634, se sídlem Letenské náměstí 157, 170 00 Praha, týkající se provozování sázkových zařízení, úmyslně porušil smluvní ujednání vyplývající zejména z článku V. odst. 11. a 12. uvedené smlouvy, podle něhož byl povinen předávat v termínech uvedených ve smlouvě pronajímateli veškerou hotovost vybranou ze sázkových zařízení v určitém období k následnému vyúčtování a dále úmyslně porušil smluvní ujednání vyplývající zejména z článku VII. odst. 8. smlouvy, podle něhož byl povinen vrátit pronajímateli jím poskytnuté finanční prostředky za účelem dotace faktického provozu sázkových zařízení v plné výši, a to nejpozději v nejbližším termínu vyúčtování provozu sázkových zařízení podle uvedené smlouvy, přičemž úmyslně neodvedl výnosy ze sázkových zařízení provozovaných uvedenou společností v dané provozovně a ponechal si je pro svoji potřebu, a to konkrétně:
- za měsíc leden 2013 měl odvést tržbu v celkové výši 357.764,- Kč, přičemž neodvedl žádnou částku,
- za měsíc únor 2013 měla být odvedena tržba v celkové výši 199.839,- Kč, přičemž neodvedl žádnou částku,
- za měsíc červenec 2013 měl odvést tržbu v celkové výši 363.694,- Kč, přičemž neodvedl žádnou částku,
- za měsíc srpen 2013 měl odvést tržbu v celkové výši 162.888,- Kč, přičemž neodvedl žádnou částku,
- za měsíc září 2013 měl odvést tržbu v celkové výši 81.375,- Kč, přičemž neodvedl žádnou částku,
- za měsíc říjen 2013 měl odvést tržbu v celkové výši 119.203,- Kč, přičemž neodvedl žádnou částku,
- za měsíc únor 2014 měl odvést tržbu v celkové výši 100.440,- Kč, přičemž odvedl částku ve výši 40.000,- Kč,
- za měsíc březen 2014 měl odvést tržbu v celkové výši 61.838,- Kč, přičemž neodvedl žádnou částku,
takže za celé shora uvedené období neodvedl společnosti Forbes Game, a.s., IČ 251 50 634, se sídlem Letenské náměstí 157, 170 00 Praha výnosy ze sázkových zařízení v celkové výši 1.407.041,- Kč, čímž způsobil škodu v této výši společnosti Victoria - Tip, a.s., IČ: 260 59 517, se sídlem Letenské náměstí 157, 170 00 Praha, která ke dni 1. 1. 2014 odkoupila část (70 %) podniku společnosti Forbes Game, a.s. a v rámci toho na ni uvedená pohledávka přešla,
2. v období ode dne 10. ledna 2014 do dne 26. března 2014 ve Dvoře Králové nad Labem, okres Trutnov ve XY ulici čp. XY v provozovně sázkové kanceláře XY jako jednatel společnosti K., IČ XY, se sídlem XY, a tedy jako osoba odpovědná za dodržování smluvních podmínek vyplývajících ze Smlouvy o spolupráci, kterou jménem uvedené společnosti uzavřel dne 31. 10. 2013 se společností FORTUNA GAME a.s., IČ 430 03 575, se sídlem Vodičkova 699/30, 110 00 Praha 1, týkající se pronájmu a provozování pobočky sázkové kanceláře XY, úmyslně porušil smluvní ujednání vyplývající zejména z článku 5 odst. 1 a následujících této smlouvy, podle nichž byl povinen odvádět společnosti FORTUNA GAME a.s. odvod peněz, a to jednou týdně a tehdy, když peněžní hotovost v pokladně bude vyšší něž 25.000,- Kč, a dále úmyslně porušil smluvní ujednání vyplývající z článku 7 odst. 9 uvedené smlouvy, podle něhož veškeré tržby související se zajišťováním sázkové činnosti a další svěřené prostředky jsou majetkem společnosti FORTUNA GAME a.s. a druhá smluvní strana s nimi není oprávněna nakládat jinak než je stanoveno touto smlouvou, přičemž úmyslně neodvedl finanční hotovost (tj. neprovedl odvod podle podmínek uvedené smlouvy) a ponechal si ji pro svoji potřebu, a to konkrétně:
- za období ode dne 10. ledna 2014 do dne 26. února 2014 měl odvést částku ve výši 129.477,- Kč, přičemž odvedl částku 4.577,- Kč,
- za období ode dne 26. února 2014 do dne 26. března 2014 měl odvést částku ve výši 25.592,- Kč, přičemž odvedl částku 592,- Kč,
tudíž za celé uvedené období neodvedl společnosti FORTUNA GAME a.s., IČ 430 03 575, se sídlem Vodičkova 699/30, 110 00 Praha 1 finanční odvody z tržeb sázkové kanceláře XY v celkové výši 149.900,- Kč, čímž způsobil společnosti FORTUNA GAME a.s., IČ 430 03 575, se sídlem Vodičkova 699/30, 110 00 Praha 1 škodu ve výši 149.900,- Kč,
2. Obviněný byl za tento zločin podle §206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Poškozené společnosti Fortuna Game a. s. a Victoria Tip a. s. byly odkázány podle §229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného a poškozené Victoria Tip, a. s. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12. 11. 2019, č. j. 11 To 470/2018-1659 , jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zbyňka Čermáka dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř.
5. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítá, že ve věci rozhodoval vyloučený senát 17 T Okresního soudu v Trutnově. Tvrdí, že v průběhu řízení se objevily skutečnosti svědčící o podjatosti zmíněného senátu, například nestandardní způsob předvolání svědků L. V. a P. H. k hlavnímu líčení, neboť ve spise nelze nalézt doklady o jejich předvolání. K výslechu svědka V. obviněný zmiňuje jednak odlišný způsob protokolace jeho výpovědi při hlavním líčení dne 14. 11. 2017 oproti záznamu na záznamovém zařízení, jednak to, že ten v rámci hlavního líčení dne 12. 4. 2018 doložil listinné důkazy v předchozím řízení nepředložené. Dovolatel bez bližší konkretizace odkazuje na porušení Instrukce MS č. 505/2001-Org. ze dne 3. 12. 2001, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, a upozorňuje i na to, že v hlavním líčení byl vysloven názor o vině obviněného ještě před vyhlášením rozsudku. Připomíná, že námitky podjatosti uplatňoval neúspěšně již v předchozím řízení, a to i v řízení odvolacím. V jiné části svého dovolání taktéž konstatuje, že vzhledem k opakovanému vracení věci k novému projednání nalézacímu soudu, není již soud odvolací veden zájmem pokračovat v řízení a náležitým způsobem objasnit jednání mu kladené za vinu.
6. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvádí, že v jeho případě nebyl ve skutkových zjištěních soudu podklad pro posouzení naplnění všech znaků zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku po objektivní i subjektivní stránce. Konkrétně podotýká, že podle smlouvy o spolupráci při provozování sázkových zařízení ev. č. 1/4/3463 nebyl jedinou odpovědnou osobou (byly jimi i M. S. a L. Ch.), což ve vztahu k popisu skutku zpochybňuje naplnění obligatorního znaku objektivní stránky trestného činu, tedy jeho jednání. Nesprávnost popisu skutku spatřuje v tom, že neodráží skutečnosti, které měly nastat v případě neplnění smluvních ujednání (tj. odevzdání klíče od výherních automatů, které měla následně užívat pověřená osoba společnosti). Obviněný zpochybňuje důvěryhodnost listin poškozené organizace [„lze mít pochybnosti o zprávě poškozené Victoria Tip a.s. ze dne 6. 4. 2018 (č. l. 1436), podle které nebyl zájem na ukončení provozu z důvodu podílu v nezanedbatelné výši, i přesto, že věc měla být řešena odpovědnými osobami (sv. V., sv. D. a další osoby) a dluh údajně narůstal. Pokud došlo k ukončení spolupráce až ve chvíli, kdy zřejmě nebylo možné řešit situaci smírnou cestou, poté daná smlouva nebyla hmotně právně hodnocena z hlediska způsobu řešení údajného dluhu ze strany odpovědných osob. To za situace, kdy jsou mezi neprovedenými a provedenými úhradami odstupy a následně došlo k blíže nespecifikovanému ukončení činnosti sázkových zařízení, zejména s odkazem na předloženou listinu státním zástupcem označenou jako „předávací protokol“ až k datu 26. 8. 2014 (poté zůstává nevyjasněný časový úsek od dubna 2014 do srpna 2014)“]. Obviněný zdůrazňuje, že v uváděném období „již za společnost C. nejednal a podpis na tomto předávacím protokolu nebyl jeho, s čímž se soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích nevypořádaly.“
7. K slovnímu vyjádření znaku „přisvojení“ ve skutkové větě rozsudku obviněný namítá, že „nenachází oporu ve skutkových zjištěních soudu, a to v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť takové jednání nebylo náležitě prokázáno“. Odůvodnění napadeného rozsudku považuje za rozporné s §125 odst. 1 tr. ř., znak „přisvojení si cizí věci v rozsahu jeho popisu ve skutkové větě nelze ve zmíněné části napadeného rozsudku dovodit. O to více zákonný znak přisvojení si cizí věci zpochybňuje zjištěný skutkový stav, ... když bylo prokázáno, že … byl od září 2013 pracovně ve Francii“, což podle dovolatele potvrdili svědkové D., V., S. a H. První dva uvedli, že v jeho nepřítomnosti měl výherní automaty na starosti pan J., který tržby odváděl.
8. Podle obviněného zůstala nevyřešenou „hmotně právní otázka výběru tržeb ze sázkových zařízení v hotovosti ze strany osob jednajících za Forbes Game a. s., a to ať již při jednání s obviněným na provozovně, či při jednání s jinými osobami, případně osobními výběry ze sázkových zařízení v nepřítomnosti obviněného, aniž by o tom existoval účetní doklad“. Obviněný taktéž poukazuje na nedostatečné hodnocení skutečnosti, že mu svědek V. zaslal SMS zprávou dne 31. 7. 2013 informaci, aby posílal odvody na nové číslo účtu přesto, že ve výše již zmiňované smlouvě bylo uvedeno jiné číslo účtu. Naproti tomu ze zprávy poškozené vyplynulo, že od 1. 1. 2014 měl zasílat finanční prostředky na účet společnosti AZERENSIS SE, která však není poškozeným subjektem. Není tudíž zřejmé, proč tato společnost vstoupila do zmiňovaných závazků.
9. Podle skutkové věty se výše majetkové újmy opírá o neodvedení tržby za jednotlivé měsíce leden 2013, únor 2013, červenec 2013, srpen 2013, září 2013, říjen 2013, únor 2014 a březen 2014. Naproti tomuto popisu skutkové věty se výše výnosů ze sázkových zařízení odvíjí od jednotlivých zúčtovacích dokladů za dané měsíce. Tyto doklady byly předloženy poškozenou společností, nejprve v kopiích a následně v originálech, které mezi sebou vyznačují markantní rozpory (rozdílné podpisy osob, bez podpisu odsouzeného či podpis jiné osoby). Tento problém však nenachází svůj odraz v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, stejně tak v něm není hodnocena ani výpověď svědka V. z hlavního líčení dne 14. 11. 2017, ve které uvádí, že na zúčtovacích dokladech některé podpisy nejsou jeho, ani kolegy pana M. To má pak znamenat, že do provozovny docházela ještě další osoba, čímž jsou zpochybněny zprávy poškozené i smluvní podmínky již vícekrát zmiňované smlouvy. Uvedené pak způsobuje pochybnosti o řádně provedeném zúčtování sázkových zařízení. Zejména je poté otázkou, zda jsou zúčtovací doklady skutečným odrazem výnosů ze sázkových zařízení a následně jejich výběrů. Obviněný poté poukazuje jeho návrhy na doplnění dokazování, se kterými se soud nevypořádal. Uvádí, že poškozená Forbes Game a. s. potažmo Victoria Tip a. s. nepředložily k prokázání výše škody příslušné účetní doklady, které jsou k provozu sázkových zařízení povinny vést, ale pouze doklady zúčtovací, s čímž se spokojil i soud. Účetní doklady jsou k prokázání výše škody důležité, neboť pouze jejich srovnáním se stavem počítadel na sázkových zařízeních v provozovně XY, je možné dospět k jednoznačné výši škody a na ní závisející právní kvalifikaci skutku. To platí zejména za situace, kdy není prokázáno, zda stav počítadel odsouhlasil obviněný, či jiná osoba.
10. Obviněný se ve světle výše uvedeného domnívá, že v jeho případě nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu jemu za vinu kladeného. Nemohl totiž úmyslně (byť úmyslem nepřímým) neodvést výnosy ze sázkových zařízení, když ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že nepodepsal zúčtovací doklady, nebyl přítomen na provozovně a ve věci jednaly jiné osoby, či byl proveden výběr hotovosti v jeho nepřítomnosti.
11. Ve vztahu ke skutku 2) rozsudku nalézacího soudu, obviněný rozporuje naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu zpronevěry. Ve vztahu k subjektivní stránce se domnívá, že skutková věta ani odůvodnění rozsudku neobsahuje informaci o tom, že by konkrétně on svým jednáním způsobil manko na provozovně. Z výpovědi svědkyně K., vyplývá, že se v době kontroly na provozovně nenacházel a provoz sázkové kanceláře zajišťovaly pracovnice společnosti FORTUNA GAME a. s. Nelze tedy dovodit, že vznik manka souvisel s ním nebo že si finanční prostředky ponechal pro vlastní potřebu. K nenaplnění objektivní stránky následně uvádí, že nepostačuje pouhé neprovedení odvodu podle podmínek uvedených ve smlouvě. Je totiž nezbytné prokázat, že jeho jednání směřovalo k přisvojení si finančních prostředků pro vlastní potřebu. Naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu nelze poté vykládat z pohledu jeho jednání vedeného snahou uznat závazek a dohodnout se na splátkovém kalendáři (viz smlouvy o uznání závazku), když není bez důvodných pochybností zřejmý důvod vzniku manka. Uvedený schodek totiž mohl vzniknout více způsoby než jen jeho protiprávním jednáním.
12. Obviněný následně namítá nedodržení zásady subsidiarity trestní represe, bez další argumentace. Závěrem obviněný shrnuje, že rozsudek nalézacího soudu, se kterým se soud odvolací ztotožnil, vykazuje i ve vztahu k části skutku 2) pochybení stran nedostatečného odůvodnění ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 219/03 a III. ÚS 1104/08.
13. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uvádí, že soudem prvního stupně byl dne 31. 10. 2018 vyhlášen rozsudek, ve kterém jsou hodnoceny důkazy provedené v hlavním líčení, včetně hodnocení výpovědi svědka L. V. ze dne 14. 11. 2017, ve vztahu ke které dal podnět k opravě protokolu a následně podal i stížnost proti usnesení soudu prvního stupně č. j. 17 T 23/2016-1534. Tímto usnesením bylo totiž za analogického užití §57 tr. ř. rozhodnuto opravě protokolu o výslechu svědka V. mimo hlavní líčení a opravě protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 11. 2017. O uvedené stížnosti bylo rozhodnuto teprve 20. 6. 2019 usnesením č. j. 471/2018-1625. Není přitom možné, aby byl v rozsudku soudu prvního stupně hodnocen důkaz, o kterém ještě nebylo rozhodnuto v rámci stížnosti, které je předmětem. Takový postup zakládá závažnou právní vadu a zároveň i naplnění uplatněného dovolacího důvodu. S argumentací obviněného v tomto směru se navíc nevypořádal ani soud odvolací.
14. Obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, stejně jako další na ně navazující rozhodnutí, pokud vzhledem k této změně pozbyla podkladu [§265k odst. 2 tr. ř.], a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Trutnově k novému projednání a rozhodnutí.
15. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který konstatuje, že i přes formální naplnění uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. jsou námitky k nim se pojící zjevně neopodstatněné.
16. K námitkám obviněného pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce uvádí, že obviněný neodkazuje na nějaké konkrétní výroky, které by vyvolávaly pochybnosti o nepodjatosti ve věci rozhodujících soudců. Svědek Valenta byl vyslechnut v rámci hlavního líčení kontradiktorním způsobem, kdy byl přítomen obhájce i obviněný. Samotný způsob předvolání tohoto svědka nebo jiných osob není důvodem pro vyloučení členů senátu. Takový postup by totiž mohl v konečném důsledku vést i k narušení zákazu odnětí zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nic na tomto závěru nemění ani drobné pochybení spočívajícímu v porušení podzákonného předpisu, tedy obviněným zmiňované Instrukce Ministerstva spravedlnosti, neučiněním záznamu do spisu o předvolání svědka. Jedná se o nepodstatné opomenutí nemající vliv na věc samou ani použitelnost předmětného důkazu. O podjatosti soudců zároveň nemohou svědčit již dvakrát dříve vyhlášené odsuzující rozsudky, které byly posléze zrušeny odvolacím soudem. Pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností vypovídajících o jeho možném neobjektivním přístupu. Pouhý subjektivní pocit obviněného na tom nic nemění. Navíc není možné namítat podjatost celého senátu, jak to činí obviněný, neboť vyloučen může být vždy jen konkrétní soudce (srov. rozhodnutí č. 34/1997 Sb. rozh. tr.).
17. Prozatímní nenabytí právní moci usnesení o opravě protokolu nebrání vyhlášení rozsudku nalézacího soudu. Stížnost proti takovému usnesení totiž nemá odkladný účinek (viz §57 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §141 odst. 4 tr. ř.). Soud měl k dispozici audio záznam z hlavního líčení, jenž je rozhodujícím podkladem pro závěr o tom, co bylo v hlavním líčení kýmkoli řečeno. Skutková zjištění soudu přitom korespondují s výslechem svědka L. V. jakožto použitým důkazem. Obviněný nepožádal o doslovné protokolování výpovědi ve smyslu §55b odst. 3 tr. ř. Nakonec byla ještě před rozhodnutím o odvolání daná stížnost usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 11 To 471/2018-1625, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta pro svou nedůvodnost. Toto rozhodnutí stížnostní soud řádně odůvodnil. Právní názor prosazovaný v dovolání by mohl vést k tomu, že neustálým opakováním námitek vůči protokolaci a podáváním stížností proti rozhodnutím o nich, by mohl obviněný zcela jednoduše zabránit vynesení rozsudku. Podmínkou pro vyhlášení rozsudku není ani to, aby již byl vyhotoven písemný protokol z hlavního líčení, v němž je tento vyhlášen, i když před jeho vyhlášením byly tentýž den prováděny důkazy. Nastíněná námitka navíc nenaplňuje žádný dovolací důvod a vztahuje se pouze k procesu dokazování, který až na výjimky není podrobován přezkumu Nejvyšším soudem v řízení o dovolání.
18. Námitky vznesené obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce z velké části uvedený důvod dovolání nenaplňují. Jeho prostřednictvím není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zásah do skutkových zjištění je možný pouze v případě tzv. extrémního nesouladu mezi nimi a provedenými důkazy, např. v případě kdy zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Takový extrémní rozpor však v předmětné trestní věci nelze dovodit.
19. Napadená rozhodnutí podle státního zástupce netrpí vadou tzv. opomenutých důkazů, neboť z jejich odůvodnění je zjevné, že považovaly provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soudy proto neshledaly potřebnost provedení obviněným navržených důkazů. Při odůvodnění jejich postupu proto nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
20. Pokud jde o námitku nezohlednění společenské škodlivosti skutku, pak státní zástupce v návaznosti na vyložení podstaty zásady subsidiarity trestní represe míní, že její užití nepřichází v úvahu, neboť není možné hovořit o méně závažném trestném činu. Obviněný byl odsouzen pro úmyslný zločin, kterým způsobil škodu 1.556.941 Kč, čili více než trojnásobně převyšující hranici značné škody ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy zjištěný skutek se běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty svým způsobem provedení, následkem ani čímkoliv jiným nikterak nevymyká, je možné ho označit za v podstatě typický. Aplikace zásady ultima ratio proto není na místě.
21. Výrok o vině je podle státního zástupce soudy dostatečně odůvodněn způsobem neodporujícím požadavkům Ústavního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 219/03 nebo III. ÚS 1104/08) a nejsou pochyby o naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu. Obviněný, jak správně uzavřel i odvolací soud, si musel být vědom toho, že je povinen finanční prostředky odvádět a že tak úmyslně nečiní.
22. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , jenž byl obviněným uplatněn v jeho druhé variantě, státní zástupce zmiňuje, že může být úspěšně uplatněn pouze tehdy, pokud by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z dovolacích důvodů. Takovou vadou, však podle něj předchozí řízení zatíženo není, a tudíž uvedený důvod dovolání není naplněn.
23. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a to i pro případ učinění jiného než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.], přičemž splňuje obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvody dovolání
a) obecná východiska
25. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř . lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.
26. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
27. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle §30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak.
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
30. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
31. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
b) vlastní posouzení dovolání
32. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , neboť má za to, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán (soudci senátu 17 T Okresního soudu v Trutnově). Formální předpoklad uplatnění tohoto důvodu dovolání splnil, neboť námitku podjatosti uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů (viz jím vznesené námitky, odkazovaná usnesení nalézacího soudu a stížnostního soudu o nich a rovněž obsah podaného odvolání a rozhodnutí o něm). Nejvyšší soud však musí konstatovat, že nezjistil důvod, pro který by soudci nalézacího soudu, kteří v jeho věci rozhodli, měli být považování za podjaté, a proto by měli být z rozhodování ve věci dovolatele vyloučeni.
33. S ohledem na to, co obviněný ve svém dovolání uvedl, je nutno usuzovat, že se namítá podjatost soudů, kteří v jeho věci rozhodli v prvním stupni, z důvodu §30 odst. 1 tr. ř., tedy proto, že u nich lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůžou nestranně rozhodovat. Neuvádí však žádné skutečnosti, které by měly svědčit o tom, že je tu dán takový vztah k projednávané věci, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, pro který by měli být vyloučeni. Zbývá proto posoudit, zda obviněným uplatněné skutečnosti mohou vést k závěru, že je dán jejich (podle dovolatele negativní) vztah k jeho osobě, případně k osobě jeho obhájce.
34. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu ČR je nestrannost soudce posuzována v rámci tzv. subjektivního a objektivního testu. V rámci subjektivního testu je na základě objektivních skutečností zjišťováno, zda jsou u daného soudce skutečně přítomny nějaké předsudky či zaujatost ve vztahu k danému případu. Relevantními objektivními skutečnosti pak mohou například být způsob vyjadřování soudce při hlavním líčení nebo třeba jeho výroky obsažené v konkrétním rozhodnutí, ze kterých je dostatečně spolehlivě možné zjistit jeho vnitřní psychický stav k projednávané věci (účastníkům, předmětu řízení atd.). V předmětném případě obviněný sice namítá, že byly soudem vyřknuty komentáře o jeho vině ještě před vyhlášením rozsudku, nicméně toto konstatuje v čistě obecné rovině, bez konkrétního odkazu na výrok daného soudce. Nejvyšší soud přitom nezjistil tyto ani žádné jiné okolnosti, které by svědčily o subjektivní zaujatosti soudců senátu nalézacího soudu.
35. Objektivním testem je zjišťováno, zda v daném případě existují skutečnosti, které by mohly vzbudit podezření o podjatosti soudce. Jde tedy o to, zda vzhledem k objektivní úvaze vztahující se k těmto skutečnostem je na místě se domnívat, že by soudce mohl být podjatý přesto, že skutečně být nemusí. Jinými slovy mohou existovat okolnosti, byť na bezprostředním psychickém vztahu soudce k projednávané věci nezávislé, kvůli kterým tento nemůže poskytnout dostatečné záruky svojí nestrannosti. Jedná se tedy o přísnější z obou testů, neboť k vyloučení soudce nemusí být ani přímo zjištěn nějaký jeho nežádoucí vnitřní postoj k projednávané věci.
36. Pokud by měla být námitka obviněného stran ne zcela jasného způsobu předvolání svědků vnímána jako objektivní okolnost vyvolávající podezření s intenzitou naplňující důvod pro konstatování podjatosti na základě objektivního testu, je nutno podotknout, že taková okolnost nepostačí. Nevyjasněný způsob předvolání svědků L. V. k hlavnímu líčení dne 12. 4. 2018 a P. H. k hlavnímu líčení dne 2. 8. 2018, v němž byli za podmínek kontradiktornosti v přítomnosti obviněného a jeho obhájce vyslechnuti (viz protokol o hl. líčení č. l. 1438 a č. l. 1521), důvod vyloučení těchto soudců nezakládá. Tato vada nastalá v procesu opatřování důkazu není takové intenzity, aby vedla k závěru o procesní neúčinnosti v souladu se zákonnými předpisy provedeného důkazu, resp. k závěru o podjatosti soudů. Implikace učiněná obviněným, že absence záznamu o způsobu předvolání svědka ve spise znamená pochybnost o tom, co mu bylo soudem řečeno před jeho výslechem, je spekulativní. Vytýkané formální pochybení soudu, které navíc nelze ani přičítat soudcům přísedícím, neboť ti se na úkonech směřujících k zabezpečení účasti příslušných osob na jednání soudu nikterak nepodílejí, je zcela marginálního významu, nemající žádný vliv na posuzování otázky podjatosti ve věci rozhodujících soudců. Skutečností je, že soud druhého stupně se ve svém usnesení ze dne 20. 6. 2019, č. j. 11 To 471/2018-1625, jímž rozhodoval o stížnosti obviněného, a ani v usnesení, jímž rozhodl o jeho odvolání, explicitně nevyjádřil k obsahově stejnému nedostatku, který se váže k otázce předvolání svědkyně H. Protože však podstata námitky obviněného (opřená o nedoložení způsobu předvolání této svědkyně) je shodná s tou, k níž se soud druhého stupně explicitně vyjádřil, nezakládá tento nedostatek důvod, pro který by mělo dojít ke zrušení jeho meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním obviněného.
37. Stejně tak ani blíže nevysvětlená námitka obviněného stran chybné (a opravené) protokolace výslechu svědka V., nemůže být sama o sobě okolností opodstatňující vyloučení soudců. V případě, kdy je při zachycení průběhu hlavního líčení postupováno způsobem upraveným v §55b tr. ř., tj. je-li pořizován zvukový záznam, odpovídá podle odst. 5 citovaného ustanovení za správnost a úplnost protokolace vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník, který byl přibrán jako zapisovatel. Z toho plyne, že o případné podjatosti předsedy senátu, který vyhotovený protokol podepisuje, případně soudů přísedících by bylo možno uvažovat toliko stran jejich reakce na námitky vůči protokolu vzneseným, tj. při jejich rozhodování podle §57 odst. 1 tr. ř. Toliko v situaci, že by bylo možno (ze způsobu, jak o námitkách bylo rozhodnuto) dovodit, že způsob nápravy je zjevně neodpovídající a zavdávající úvah o možném záměrném obsahovém zkreslení v hlavním líčení provedených důkazů či obsahově neodpovídajícím popisu jiných skutečností (dění v jednací síni apod.), bylo by možno dovozovat závěr o podjatosti ve věci rozhodujících soudců. K takovému závěru však i s ohledem na způsob rozhodnutí nadřízeného soudu o stížnosti obviněného učinit nelze. Námitka o projevech, které měly vést k závěru o vyslovení viny obviněného před vynesením rozsudku, nenalézá odrazu v obsahu protokolu o hlavním líčení dne 14. 11. 2017 (č. l. 1273). Podjatost ve věci rozhodujícího senátu nezakládá ani opakované zrušení dvou předchozích odsuzujících rozsudků soudu prvního stupně. Dodat lze, že první rozsudek vydal senát v jiném složení než ten, který vynesl rozsudek dne 31. 10. 2018.
38. Nejvyšší soud v této části závěrem připomíná, že podjatost soudce nelze dovozovat jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek, zatímco absentují skutečné a konkrétní okolnosti vypovídající o pochybnostech týkajících se jeho nestrannosti. Ve světle výše uvedeného je nutno konstatovat, že uvedené námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné.
39. Námitky obviněného ve vztahu k jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou z velké části nezpůsobilé tento důvod naplnit (z hlediska jeho obsahového zaměření se s ním míjejí), ve zbytku jsou zjevně neopodstatněné.
40. Mezi námitky formálně naplňující uvedený důvod dovolání obecně patří chybné hodnocení subjektivní a objektivní stránky trestného činu. Aby však výhradám dovolatele mohl být takový význam přiznán, musí být vztaženy ke skutkovým zjištěním obsaženým v napadeném rozhodnutí. Vyjádřeno jinak, za hmotněprávní námitky nelze považovat takové výhrady dovolatele, které správnost právních závěrů zpochybňují sekundárně, tj. pokud tak činí na podkladě tvrzení o neopodstatněnosti skutkových zjištění soudů a formou prosazování závěrů vlastních.
41. Nenaplnění obligatorního znaku objektivní stránky (tedy jeho jednání) staví dovolatel na tvrzení o údajně nedostatečném hodnocení Smlouvy o spolupráci při provozování sázkových zařízení ev. č. 1/4/3463 ze strany soudu. Konkrétně pak zjištění z ní plynoucího, že v předmětné smlouvě nebyl jedinou osobou odpovědnou za její dodržování. Dále zpochybňuje náležité prokázání znaku přisvojení si cizí věci v rozsahu zásad §2 odst. 5, 6 tr. ř., stejně jako výše prokázané škody, která je zákonným znakem trestného činu zpronevěry.
42. Uvedené námitky jsou ovšem rázu procesního již proto, že dovolatel zmiňuje údajný rozpor s ustanoveními trestního řádu. Jeho výhrady se vztahují k oblasti dokazování a s ní spojenou otázkou hodnocení provedených důkazů. Jsou tak výrazem jeho snahy domoci se v dovolacím řízení jiných skutkových zjištění, než jaká byla učiněna v řízení před soudy nižších stupňů. Z celkového vyznění dovolání (poukaz na obsah obviněným zmiňované svědecké výpovědi) je třeba dovodit, že námitkou o neexistenci objektivní stránky se ve skutečnosti snaží dovolací soud přesvědčit o nesprávnosti skutkového zjištění stran jeho pachatelství, případně nesprávně stanoveného rozsahu, v němž se protiprávního jednání dopustil.
43. Dovolací řízení však není koncipováno jako další opravná instance, jež by se měla zaobírat otázkou skutkových zjištění. Dovolací soud, jak již bylo zmíněno i ve vyjádření státního zástupce, může zasahovat do zjištěného skutkového stavu pouze v případech tzv. extrémního nesouladu. Z toho však současně plyne, že Nejvyšší soud ke kasaci dovoláním napadených rozhodnutí může přistoupit jen při zjištění tak hrubých vad napadeného rozhodnutí, pro které na nich není možno trvat. Obviněný takový extrémní nesoulad skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů výslovně nenamítá, což je ovšem prvotní předpoklad toho, aby se otázkou jeho případné existence mohl dovolací soud zabývat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 696/2017, 6 Tdo 1258/2018).
44. Dovolání obviněného je koncipováno jako výraz jeho nesouhlasu s tím, jak soud prvního stupně přistoupil k vyhodnocení důkazů a jak odvolací soud reagoval na jeho odvolací námitky. Dovolatel sice tvrdí, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá zásadám uvedeným v §125 odst. 1 tr. ř., avšak pomíjí, že podle jím odkazovaného ustanovení soud v tomto rozhodní stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy své skutkové zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z hlediska výroku o vině pak (věta druhá) dodává, že [z] odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny.
45. Odůvodnění rozsudku nalézacího soudu rozhodně není tak kusé, aby bylo možno učinit závěr, že jeho vyhotovením došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud v něm vyložil, jakou obhajobu zaujal obviněný, jaké důkazy k prokázání skutkových zjištění vyjádřených ve výrokové části provedl, a to i na podkladě pokynů, které se mu dostaly od nadřízeného soudu v jeho kasačních rozhodnutích, čím a proč má obhajobu obviněného za vyvrácenou. Byť stručnějším způsobem, ale v zásadě dostatečně, se vyslovil i k právní kvalifikaci skutku. Vytýká-li mu dovolatel, že své závěry nevztáhl i k jím citovaným ustanovením smluv a snaží-li se prokázat neodůvodněnost jeho skutkových zjištění, příp. rozpor výrokové části rozsudku s jeho odůvodněním, pak dostačuje připomenout vyjádření státního zástupce, který poukázal na to, že zaměňuje skutkové zjištění soudu ( „jediná osoba jednající jménem této společnosti“) s osobou odpovědnou za dodržování smlouvy. Mimoto obviněný odhlíží od skutkového zjištění obsaženého v odůvodnění rozsudku, z něhož plyne, že to byl výlučně on, kdo se ve věci angažoval i poté, co společnost převedl na tzv. bílého koně.
46. Za tohoto stavu věci není důvod zpochybňovat otázku pachatelství obviněného a tím i naplněnost znaku jednání takové osoby (dovolatele), resp. uzavřít, že stran naplnění objektivní stránky trestného činu je dán extrémní rozpor. Soudy zaujaly své stanovisko i k době, o níž obviněný tvrdil, že se činu dopustit nemohl. Pokud uvádí, že ze skutkové věty (a ani odůvodnění rozhodnutí) neplyne, jakým konkrétním způsobem vzniklo manko, poté odhlíží od skutkového zjištění, podle něhož „ úmyslně neodvedl finanční hotovost (tj. neprovedl odvod podle podmínek uvedené smlouvy) a ponechal si ji pro svoji potřebu. Takové vyjádření vystihuje jak příčinu vzniku škody na majetku poškozeného, tak naložení s věcí svěřenou v rozporu s účelem svěření (resp. povinností vyplývající z uzavřené smlouvy).
47. Podobně je třeba přistoupit i ve vztahu k námitce dovolatele ohledně údajně chybného posouzení subjektivní stránky . Obviněný opět využívá námitek skutkové povahy (podpisy na zúčtovacích dokladech, jeho nepřítomnost na provozovně, jednání jiných osob než jeho při zúčtování atd.), a to aniž by namítal tzv. extrémní nesoulad skutkového zjištění s obsahem důkazů, resp. vymezil, v čem se takový druh rozporu v napadených rozhodnutích projevuje. Selektivní přístup, jímž směřuje proti hodnocení důkazů soudy a z nich vyvozených skutkových závěrů, se projevuje akcentací určitých skutečností při odhlédnutí od vzájemných souvislostí vyplývajících z provedeného dokazování. Primární zpochybnění skutkového stavu, jenž se stal předmětem právního posouzení soudy, vede k tomu, že na podkladě jeho jiné podoby obviněný namítá, že u něj nelze dovodit ani nepřímý úmysl. Hodnocení důkazů je však třeba provádět jak jednotlivě, tak i v kontextu jejich spojitosti, což nalézací soud, s jehož rozhodnutím se ztotožnil i odvolací soud, učinil na základě důkladně provedeného dokazování.
48. Pokud obviněný tvrdí, že na existenci subjektivní (a stejně i objektivní) stránky nelze usuzovat z jeho snahy uznat závazek a dohodnout se na splátkovém kalendáři, pomíjí to, co rozsudek soudu prvního stupně zmiňuje na str. 5, tj. že sám obviněný přiznal, že peníze z tržeb použil na provozní výdaje provozovny (viz protokol o hl. líčení ze dne 27. 6. 2016, č. l. 1080). Vyšel-li soud z poznatků, které plynou se smluvních dokumentů, pak mu nelze vytknout, že uzavřel, že tak obviněný činil s vědomím o neoprávněnosti takového užití peněžních prostředků.
49. Lze shrnout, že namítá-li obviněný nedostatečné odůvodnění obsažené v rozhodnutí nalézacího soudu, a to ve vztahu k hodnocení objektivní stránky i subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, pak je možno opakovat, že v bodě 48. rozsudku je vyloženo, proč má uvedený soud objektivní i subjektivní stránku trestného činu zpronevěry jednáním obviněného za naplněnou. Nejvyšší soud pak odkazuje na tu část odůvodnění zmíněného rozhodnutí, jež odkazovanému bodu předchází, v němž je obsažen poměrně podrobný popis provedeného dokazování a z něj dovozených skutkových zjištění, na kterých nalézací soud závěr o naplnění skutkové podstaty zločinu zpronevěry zakládá.
50. K výhradě obviněného vůči soudu odvolacímu, že již neměl zájem pokračovat na objasňování jednání kladenému mu za vinu, dostačuje uvést, že uvedený soud dospěl k závěru, že důkazní řízení bylo provedeno v rozsahu dostačujícím pro vydání meritorního rozhodnutí. Za toho stavu by provádění dalšího dokazování bylo v rozporu se zásadou rychlosti a ekonomičnosti řízení. Obsah odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pak nesvědčí pro závěr, že by se uvedený soud s odvolacími námitkami obviněného nevypořádal. S přihlédnutím k tomu, co obviněný ve svém odvolání (č. l. 1607 až 1613) uplatnil a co odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, lze konstatovat, že se k nim, byť stručnější formou, vyjádřil. V uvedeném směru je třeba připomenout, že Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. US 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu nezávislého rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 729/2000, I ÚS 116/05 , IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09).
51. Pokud obviněný poukazuje na opomenutí důkazu, jehož doplnění navrhl, ohledně předložení účetních dokladů, které měly být doloženy poškozenou společností Victoria Tip a. s., neboť jeho neprovedení nebylo řádně odůvodněno v daném rozhodnutí, tak Nejvyšší soud uvádí následující. V obecné rovině lze dát obviněnému za pravdu, že obhajoba skutečně navrhla doplnění dokazování předložením zmíněných dokumentů, kdy na hlavním líčení dne 2. 8. 2018 tento písemně vypracovaný návrh předložil obhájce obviněného (č. l. 1518, č. l. 1524). Soud následně, aniž o tomto návrhu procesním způsobem rozhodl, vydal meritorní rozhodnutí. Z kontextu odůvodnění rozhodnutí však lze dovodit, že předmětný důkazní návrh považoval za nadbytečný. Nalézací soud totiž k návrhu obviněného na doplnění dokazování obstaral zprávu poškozené Victoria Tip, výpisy z účtu a zprávy ČSOB, kterými dokazování doplnil a poté usoudil (s přihlédnutím k již dříve provedeným důkazům), že rozsah provedeného dokazování je dostatečným, skýtajícím spolehlivý základ pro meritorní rozhodnutí. Obhajobu obviněného, jíž rozporoval výši způsobené škody, označil za zcela vyvrácenou (bod 39. rozsudku nalézacího soudu).
52. Za daného stavu věci, byť soud nalézací ani odvolací soud, který se s jeho rozhodnutím ztotožnil, nerozhodly o označeném návrhu obhajoby na doplnění dokazování, nelze hovořit o porušení práva na spravedlivý proces. K jeho porušení totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného, nýbrž pouze za situace, že by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. Takový stav však v posuzované věci nenastal.
53. Námitkou odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu je výtka stran nedodržení zásady subsidiarity trestní represe . K této obviněný ve svém dovolání dodává, že soudy údajně rozhodly o jeho vině proto, že jako jednatel společnosti uznal existující závazek a tento zároveň uhradil. Soudům vytýká, že uvedená skutečnost nebyla hodnocena v kontextu zásady ultima ratio .
54. Jak již bylo zmíněno, soudy rozhodly o vině dovolatele na podkladě většího množství vzájemně se podporujících důkazů. Snahu obviněného nahradit způsobenou škodu zohlednily jako polehčující okolnost (viz bod 51 rozsudku nalézacího soudu). K námitce, že věc bylo možno řešit mírnější, občanskoprávní cestou, Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti. Je pravdou, že v případě, kdy jednání pachatele má soukromoprávní základ, je třeba zvažovat, zda toto dosahuje intenzity vyžadující uplatnění trestního práva jako ultima ratio (a tím vyvození trestní odpovědnosti obviněného přiřazením odpovídající trestněprávní kvalifikace příslušnému skutku společně s uplatněním právních následků této odpovědnosti), tj. zda vyvolává nutnost nastoupení trestní represe k ochraně celospolečenských hodnot. Možnost jiného odpovědnostního postihu, v tomto případě soukromoprávního, však ještě neznamená, že je vyloučena odpovědnost trestní a z ní vyplývající důsledky. Tato je vyloučena pouze tehdy, když uplatnění odpovědnosti vyplývající ze soukromého práva dostatečně chrání hodnoty, jejichž ochrana (prevencí a reparací) je sledována i právem trestním a nástup trestní represe by byl v daném případě excesivní. K tomuto je třeba hodnotit každý případ komplexně ve všech jeho souvislostech, jakými mohou být například vzniklá škoda, osoba pachatele, způsob provedení činu, atp.
55. V případě obviněného došel Nejvyšší soud k závěru, že v jeho věci není o naplnění potřebné intenzity narušení hodnot chráněných trestním zákoníkem pochyb, když podle skutkových zjištění nalézacího i odvolacího soudu obviněný naplnil nejen základní skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž i její kvalifikovanou podobu podle §206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku vzhledem k výši způsobené škody (přes 1,5 milionu Kč). Zároveň je nutno konstatovat, že ani způsobem provedení činu, či jinými okolnostmi vztahujícími se k jeho povaze, se tento neodlišuje od běžně se vyskytujících případů trestného činu zpronevěry. Obviněný se navíc dopouštěl trestného činu zpronevěry po delší období. Námitku lze tedy považovat za zjevně neopodstatněnou.
56. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je třeba uvést, že námitky, kterých obviněný využil, tento nenaplňují. Namítá totiž, že bylo v prvním stupni rozhodováno mj. na základě důkazu, proti jehož protokolaci podal stížnost, o které ve chvíli vyhlášení rozsudku nalézacího soudu nebylo dosud rozhodnuto. Nejdříve je třeba připomenout, že k využití druhé varianty zmíněného důvodu dovolání, která by v obecnosti řečeno mohla přicházet v úvahu ve věci posuzované vzhledem k meritornímu přezkoumání napadeného rozsudku odvolacím soudem, je nutno, aby byl v předcházejícím řízení dán některý z dovolacích důvodu podle §265b odst. 1 písm. a – k) tr. ř. Předmětná námitka obviněného však žádný z těchto taxativně vypočtených důvodů nenaplňuje. Současně je vhodné zmínit, že rozsudek soudu prvního stupně není zatížen ani jinou vadou, která by některý z uvedených dovolacích důvodů naplnila.
57. Zároveň Nejvyšší soud podotýká, že již státní zástupce ve svém vyjádření správně uvedl, že stížnost proti usnesení o opravě protokolu nemá odkladný účinek, jak vyplývá z §57 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §141 odst. 4 tr. ř. Již tato zjištění vedou k závěru, že obviněným namítaná skutečnost nebyla překážkou pro to, aby soud mohl vyhlásit v dané věci rozsudek (viz též přiléhavá argumentace obsažené ve vyjádření státního zástupce, dále přiměřeně srov. rozhodnutí č. 58/2005 Sb. rozh. tr.). Nebyla tudíž ani z tohoto hlediska zjištěna žádná podstatná vada řízení, která by mohla svědčit pro závěr, že v řízení vedeném proti obviněnému došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
V.
Ke způsobu rozhodnutí
58. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitka obviněného uplatněná pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byla shledána zjevně neopodstatněnou. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil v rozhodující míře námitky, které se s dovolacím důvodem věcně rozešly. Jeho skutkové a procesní námitky nepřinesly nic nového, co by odlišilo jejich charakter od běžných výhrad odvolacích a přeneslo tak věc do roviny ústavně právní, na niž by měl dovolací soud reagovat. Pochybení této povahy ostatně obviněný ani výslovně nenamítal. Námitka hmotně právního charakteru, která byla způsobilá obsahově tento dovolací důvod naplnit, nebyla shledána opodstatněnou. Formálně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) nebyl naplněn relevantní námitkou.
59. Vzhledem k tomuto posouzení rozhodl Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu