ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.44.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 44/2020-612
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný S. W., rozený B., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 9. 2019, č. j. 6 To 279/2019-542, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 127/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 9. 2019, č. j. 6 To 279/2019-542, byl k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výrocích o náhradě škody ohledně poškozené, označené jako E. S. rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 7. 2019, č. j. 1 T 127/2019-512, kterým byl obviněný uznán vinným pokračujícím přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1, 2), pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku zčásti v bodech 3 až 6) nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a pokračujícím přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř., a nově odvolací soud za splnění podmínek §259 odst. 3, 4 tr. ř. a §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené E. S., nar. XY, škodu ve výši 18.792,50 Kč a se zbytkem ji podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, podle §259 odst. 2 tr. ř. per analogiam doplnil napadený rozsudek tak, že poškozený F. N., nar. XY, se podle §229 odst. 2 tr. ř. odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a dále podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 9. 2019, č. j. 6 To 279/2019-542, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně [dále jen „obhájce“] dovolání, ve kterém sice neuvedl dovolací důvod, neboť poukázal na to, že si je vědom toho, že uvedenou námitku nemůže uplatnit pod dovolacím důvodem vymezeným v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale uplatňuje ji ve smyslu výkladu Ústavního soudu v souvislosti s porušením základních práv obviněného. V této souvislosti pak odkazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, aby konstatoval, že v jeho případě mu byl za jím spáchanou trestnou činnost uložen trest, který dramaticky přesahuje rámec spravedlivého potrestání a jedná se o trest exemplární ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Soudům nižších stupňů přitom vytýká, že nezohlednily výši způsobené škody, která reálně nedosáhla ani hranice větší škody a překročila ji pouze ve fázi nedokonaného pokusu. Podle obviněného (obhájce) nebyla respektována povinnost trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vzhledem k tomu, že bylo dle jeho mínění porušeno právo na spravedlivé potrestání, tento navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí ve výroku II. (jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto) a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že k dovolání obviněného se nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1, odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a s vyšší mírou tolerance vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují některý ze zákonem stanovených dovolacích důvodů, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
7. Ke shora uvedené argumentaci je nutno dále dodat, že povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
8. Nejvyšší soud již shora uvedl, že nezbytným obsahem dovolání je také odkaz na zákonný dovolací důvod. Přestože v zákoně jsou taxativně rozvedeny dovolací důvody, stalo se praxí, že v mnoha případech obvinění odkazují nikoli na dovolací důvod, jak jim ukládá zákon, ale na rozhodnutí Ústavního soudu s ev. zmínkou tzv. extrémního nesouladu [porušením práva na spravedlivý proces atd.]. Pokud obviněný v předmětné trestní věci odkazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavní soudu s odkazem na „porušení základních lidských práv“ (aniž by konkretizoval), „rámec spravedlivého potrestání“ a „právo na spravedlivý proces“, pak Nejvyšší soud uvedené námitky akceptoval s tím, že tyto lze s vyšší mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ve své judikatuře mnohdy zmiňuje Ústavní soud. K výše uvedené problematice lze dále uvést, že zásah dovolacího soudu do rozhodnutí napadeného dovoláním by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
9. Pokud již Nejvyšší soud akceptoval nedostatek spočívající v nezbytném uvedení dovolacího důvodu, nemohl již akceptovat výhrady, které byly obviněným včleněny pod jím tvrzené pojmy „porušení základních lidských práv“, „právo spravedlivého potrestání“ či „právo na spravedlivý proces“. Předně je nutno uvést, že obviněný veškeré tyto pojmy váže k jedinému problému, a tím je trest odnětí svobody, který mu byl podle jeho mínění uložen jako „nepřípustně exemplární“ a přitom odkazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu. V souvislosti s uvedenými rozhodnutími Ústavního soudu musí Nejvyšší soud konstatovat, že tato jsou mu známa a z hlediska v nich zmíněných závěrů v předmětné trestní věci soudům nižších stupňů vytýkat, že by snad obviněnému uložily likvidační či exemplární trest.
10. Oproti obviněnému, který odkazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, jak již bylo výše uvedeno, musí Nejvyšší soud konstatovat, že v některých případech jsou odkazy obviněného na uvedená rozhodnutí čistě formální, neboť na ně sice odkazuje, ale již z nich neaplikuje závěry z nich plynoucí na konkrétní věc, ale odkazuje na ně pouze s ohledem na skutečnost, že se v nich zmiňují shora uvedené pojmy. Nejvyšší soud pouze poznamenává, že např. odkaz obviněného na rozhodnutí I. ÚS 4503/12 je nepřípadný, neboť ve zmíněné věci byla řešena otázka trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Ústavní soud se ve zmíněné věci např. v bodech 25 a 26) zabývá problematikou trestu obecně a ve vztahu ke konkrétnímu případu, nečiní však žádný kategorický závěr, který by měl být absolutně použitelný na předmětnou trestní věc. Obdobně také ve věci I. ÚS 1010/15 byla řešena situace výjimečného trestu, kde rovněž se Ústavní soud zabýval obecným výkladem trestání a ukládání trestu. Je však třeba obviněného upozornit na tu skutečnost, že v uvedené věci byla ústavní stížnost odmítnuta a hodnotící úvahy obecných soudů ve vztahu k ukládanému trestu byly shledány správnými (vin např. body 28-32 sp. zn. I. ÚS 1010/15). Odmítnuta byla rovněž ústavní stížnost ve věci I. ÚS 9/17. Z uvedených rozhodnutí vyplývá základní poznatek, že o exemplární trest jde tedy tam, kde rozhodující faktor pro jeho uložení představuje snaha odradit vysokou výměrou trestu veřejnost od páchání obdobných činů v budoucnosti, ačkoliv takto vysoké výměře trestu neodpovídají zákonná kritéria pro ukládání trestu tak, jak je stanovuje §39 trestního zákoníku. Mezi těmito kritérii totiž zcela důvodně není potřeba působit negativně preventivně na společnost s cílem zamezit či omezit páchání trestné činnosti, která se aktuálně jeví jako nadmíru frekventovaná či škodlivá. O exemplární trest naopak nejde tam, kde soud při úvaze o trestu vychází pouze ze zákonných kritérií ukládání trestu.
11. V návaznosti na shora uvedené a v souvislosti s ukládaným trestem obviněnému považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soud prvního stupně oproti dovolateli hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. všechny důkazy a důsledně vycházel z ustanovení §39 odst. 1 tr. zákoníku. Oproti obviněnému, který poukazuje na to, že nebylo přihlédnuto dostatečně k tomu, jaká reálně škoda vznikla a jaká výše je postižena pokusem, soud prvního stupně v bodě 13) se zabýval výši škody způsobené [48 890,50] i otázkou k jaké výši škody jednání obviněného směřovalo [64 462]. Jestliže jednání obviněného bylo kvalifikováno mj. podle §205 odst. 3 tr. zákoníku se sazbou od jednoho roku do pěti let, pak obviněný nesmí přehlížet, že šlo o pokračující trestnou činnost, kdy dokonaným jednáním a nedokonaným jednáním ve stadiu pokusu byla škoda stanovena částkou více jak dvojnásobně převyšující větší škodu [§138 tr. zákoníku – 50 000 Kč]. Správně bylo nižšími soudu poukázáno na to, co pouze zabránilo obviněnému v dokonání způsobené škody – nedostatek prostředků na účtu, nastavený denní limit, neznalost PINU. Tyto skutečnosti již obhajoba závěrně nezmiňuje, neboť jednání obviněného je pak i v souvislosti s jeho doznáním stavěno do méně pozitivního světla. Rovněž již obhajoba nezmiňuje ani skutečnost, předchozích vykonaných trestů odnětí svobody, a to tří roků a šesti měsíců, ze kterého byl obviněný propuštěn 29. 4. 2018 a následně vykonaného trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, ze kterého byl propuštěn dne 28. 2. 2019, přitom opět obhajoba již nezmiňuje, že se trestné činnosti obviněný dopouští již dne 1. 3. 2019. Pokud je obhajobou zmiňováno, že mělo být přihlíženo ke skutečnosti, že větší část způsobené škody zůstala ve stadiu pokusu, pak přehlíží a Nejvyšší soud musí uvést a upozornit, že pokus je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin (viz §21 odst. 2 tr. zákoníku). Dovolání rovněž již neuvádí, že obviněnému byl ukládán úhrnný trest za tři trestné činy. Z žádné z úvah soudů nižších stupňů nevyplývá, že by jejich snahou bylo uložení exemplárního trestu obviněnému. Naopak z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že důsledně respektovaly ustanovení §39 tr. zákoníku.
12. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že z hlediska kautel práva na spravedlivý proces či jiných základních práv či svobod, v rozsahu mu daném v dovolacím řízení, že soudy nižších stupňů při ukládání trestu obviněnému těmto požadavkům dostály a obviněnému uložený trest je trestem zákonným, není exemplárním a nepřesahuje rámec spravedlivého potrestání, jak ve svém dovolání uváděl obviněný.
13. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem [viz výklad k bodu 8)] míjí, dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu