ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.448.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 448/2020-2165
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2020 o dovolání obviněné právnické osoby společnosti V. , IČO: XY, se sídlem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 5 To 53/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 4/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné společnosti V., odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněná právnická osoba společnost V. [v době spáchání trestného činu od 7. 4. 2008 do 23. 4. 2018 pod obchodním názvem S., (dále zpravidla jen „obviněná právnická osoba“, příp. „dovolatelka“)] byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. 53 T 4/2018, uznána vinou zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku (spáchaným spolu s dalšími obviněnými, kteří dovolání nepodali). Za tento trestný čin byl obviněné právnické osobě podle §67 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o trestní odpovědnosti právnických osob”, příp. „TOPO“) uložen peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb po 35.000 Kč. (Týmž rozsudkem byli uznáni vinnými a odsouzeni také spoluobvinění J. D. a obviněný J. M.).
2. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podala obviněná právnická osoba odvolání. Odvolání rovněž podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, a to v neprospěch spoluobviněných J. D. a J. M., a to do výroků o uložených trestech. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 12. 2019 pod sp. zn. 5 To 53/2019, podle §256 tr. ř. všechna odvolání zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněná právnická osoba podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že závěr soudů obou stupňů o její vině je chybný. Na podporu tohoto svého tvrzení uvedla, že soudy nižších stupňů v rámci právního hodnocení chybovaly, když ji uznaly vinou, neboť podle jejího mínění nebyla dostatečně zjištěna osoba v postavení předpokládaném ustanovením §8 odst. 1, 2 TOPO, jejíž jednání by mohlo být obviněné právnické osobě přičteno. V rámci své argumentace poukázala na to, že se nalézací soud nevypořádal s otázkou jejího zavinění. Odvolacímu soudu (potažmo i soudu prvního stupně) vytkla, že se dostatečně nezabývaly organizační strukturou společnosti, neřešily, kolik stupňů vedoucích pracovníků bylo v rozhodné době mezi obviněným J. M. a vrcholným managementem obviněné společnosti. Rovněž tak nebyly podle jejího mínění dány podmínky přičitatelnosti trestného činu právnické osobě podle TOPO, a v té souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která mají její námitku potvrdit. Její odpovědnost nelze podle jejího mínění dovozovat z pouhého zjištění, že byly zkreslovány zápisy ve stavebním deníku, či docházelo k nesprávné fakturaci atd., neboť ona (myšleno obviněná právnická osoba) byla pouhým zhotovitelem díla, nebyla příjemcem dotací, nezavázala se k plnění dotačních podmínek a neodpovídala za správnost čerpání prostředků z dotací. Rovněž zpochybnila hodnocení jejího jednání jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to vzhledem k tomu, že nebyla vedena úmyslem předmětný zločin skutečně spáchat. Závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 5 To 53/2019, a podle §265l odst. 1 tř. ř. odvolacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné právnické osoby je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě v případě, že odvolání bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. (což je případ obviněné právnické osoby)] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8. Nejvyšší soud považuje za vhodné předně upozornit na skutečnost, že námitky uplatněné v mimořádném opravném prostředku, byly již v minulosti předmětem posouzení soudy nižších stupňů [ v řízení před soudem druhého stupně poukazovala obviněná právnická osoba na to, že stavbyvedoucí – obviněný J. M. nebyl seznámen s podmínkami financování projektu, a proto si nemohl být vědom spáchání trestného činu dotačního podvodu. Vzhledem k tomu, že nebyla prokázána účast žádné další konkrétní fyzické osoby, obviněnou právnickou osobu zastupující, nelze dovozovat ani její trestní odpovědnost. Poukazuje na to, že neměla vědomost o konkrétních podmínkách a přesném vymezení účelu, na který byla dotace poskytnuta, a nebyl jí prokázán společný úmysl, neboť obviněný stavbyvedoucí (J. M.) nebyl seznámen s podmínkami financování ] a jak Krajský soud v Brně, tak i odvolací Vrchní soud v Olomouci na ně v odůvodněních svých rozhodnutí reagovaly [ soud prvního stupně např. v bodě 48, 57 a 58 se vyjádřil k otázce vědomosti obviněné právnické osoby o prostředcích k financování výstavby; v bodech 16, 17 a 20 např. opět k otázce, informovanosti vyššího vedení obviněné společnosti o tom, že spoluobviněný na základě jejich pokynu zapisoval do deníku nepravdivé údaje, že věděl o tom, že výstavba byla financována dotacemi atd. Vzhledem k tomu, že odvolací soud shledal hodnotící úvahy soudu prvního stupně správnými, odkázal na ně v odůvodnění svého usnesení (viz např. bod 15 k otázce zkreslování údajů v deníku, skutečně provedeným pracem; v bodě 17 k otázce přičitatelnosti spáchání trestného činu právnické osobě, v bodě 21 k otázce spolupachatelství) ]. Jestliže tedy obviněná právnická osoba uplatňuje opětovně obsahově shodné námitky, pak je nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
9. Ze shora uvedených námitek vyplývá, že tyto právnická osoba primárně zaměřila proti hodnocení důkazů, které provedly soudy nižších stupňů, neboť ve své podstatě je soudům např. vytýkáno, že dospěly k závěru, že spoluobvinění, tedy i obviněná právnická osoba jednali po vzájemné domluvě, když obviněné právnické osobě nebylo prokázáno, že by prostřednictvím osob za ni jednající měla vědomost o způsobu financování výstavby, že její trestní odpovědnost nelze dovozovat od trestní odpovědnosti spoluobviněného J. M., když spoluobviněný J. M. jako stavbyvedoucí ani nespadá pod ustanovení §8 odst. 1, 2 TOPO. Takové námitky, byť se pojí s hmotně právními pojmy jako je úmysl, spoluzavinění, trestní odpovědnost právnické osoby apod., nelze považovat za námitky naplňující dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť namítaná nesprávnost hmotně právních ustanovení je až druhořadým záměrem dovolatelky, odvislým od změny skutkových zjištění na základě změny v hodnocení důkazů. Jinými slovy řečeno, výše uvedené námitky jsou námitkami nepodřaditelnými pod obviněnou právnickou osobou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. I přes shora uvedenou nepodřaditelnost uvedených námitek pod uplatněný dovolací důvod považuje Nejvyšší soud za vhodné se nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně vyjádřit k námitce nepřičitatelnosti jednání nezjištěného pachatele samotné obviněné právnické osobě, jak v dovolání dovolatelka zmiňuje.
11. Je pravdou, že předpoklad spáchání protiprávního činu v zájmu právnické osoby zakotvený v návětí §8 odst. 1, o trestní odpovědnosti právnických osob, ve znění pozdějších předpisů, stejně jako předpoklad spáchání protiprávního činu v rámci činnosti právnické osoby a před účinnosti novely zákonem č. 183/2016 Sb., i spáchaní protiprávního činu jejím jménem, nelze chápat jako samostatně stojící dostačující podmínku přičitatelnosti takového činu právnické osobě, nýbrž pouze jako korektiv, který má zabránit tomu, aby byla právnická osoba volána k odpovědnosti za excesy osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, které nemají žádnou požadovanou souvislost s právnickou osobou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 23/2016 Sb. rozh. tr.).
12. Jedná se tudíž pouze o korektiv doplňující další obligatorní podmínky uvedené zejm. v §8 odst. 1 pod písm. a) až d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a v §8 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Obdobně pouze jako ke korektivu, doplňujícímu základní obligatorní předpoklady uvedené v §8 odst. 1 pod písm. a) až d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob (formální předpoklady) a v §8 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob (materiální předpoklady), byť působícímu v opačném směru než korektiv z návětí §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, je třeba přistupovat i k pravidlu obsaženému v §8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Rovněž toto pravidlo nepředstavuje samostatný a dostačující předpoklad přičitatelnosti, nýbrž jeho účelem je předejít neúměrnému zúžení možnosti dovození trestní odpovědnosti právnické osoby v případech, kdy jsou naplněny formální i materiální předpoklady [protiprávní čin spáchala některá z osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, a to za podmínek upravených v §8 odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob], ovšem nepodaří se zjistit, která konkrétní fyzická osoba protiprávní čin spáchala. Jinými slovy řečeno, aplikace pravidla §8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob je možná v případě, že předpokládaným způsobem jednala nutně některá z osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, navíc za podmínek uvedených v §8 odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.
13. Výše uvedené předpoklady trestní odpovědnosti obviněné právnické osoby lze v konkrétním případě považovat za splněné. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů přičitatelnost předmětného trestněprávního jednání obviněné právnické osoby, byla odvozena na základě obsahu výpovědí spoluobviněných a svědků, jakož i obsahu listinných důkazů (zejména stavebního deníku, projektové dokumentace, obviněnou právnickou osobou vystavovaných faktur, atd.). Ze všech těchto skutečností vyplývá jednoznačný závěr, že ačkoliv se nepodařilo ztotožnit osobu nacházející se v postavení předpokládaném v §8 odst. 2 písm. a), b) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, je s ohledem na způsob spáchání projednávaného trestného činu zřejmé, že jen takováto osoba se předmětné trestné činnosti mohla dopustit a dopustila.
14. Soudy nižších stupňů bylo zjištěno, že obviněnou právnickou osobou byly účelově měněny zápisy ve stavebním deníku, a to prostřednictvím jejího zaměstnance, spoluobviněného J. M., v té době působícího na pozici řadového stavbyvedoucího. Z titulu náplně pracovní činnosti spoluobviněného J. M., jakož i z dalších výše uvedených důkazů, a předně i ze samotného vyjádření obviněné právnické osoby, uvedeném v jejím dovolání, je zřejmé, že spoluobviněný J. M. úmyslně měnil stavební deníky na základě nařízení svého nadřízeného. [ Soudy tedy mohly vycházet ze zjištění, že obviněný J. M. byl v postavení předpokládaném §8 odst. 1 písm. d) zákona o TOPO a pokyn či příkaz k uvedenému jednání dostal od osoby uvedené v §8 odst. 2 písm. b) zákona o TOPO. V průběhu trestního řízení bylo zjištěno, že přímým nadřízeným obviněného J. M. byl svědek H. Spoluobviněný J. M. však sám označil za osobu, na základě jejíhož pokynu jednal, “ředitele” (viz bod 20 rozsudku)].
15. S ohledem na charakter takového jednání je zřejmé, že účelová změna stavebního deníku způsobem, kterým tak bylo činěno v projednávané věci, na stavbě takového rozsahu a s přihlédnutím k počtu a postavení do celé záležitosti nutně zainteresovaných osob, vyžaduje velmi dobrou orientaci v celém průběhu a účelu projednávaného protiprávního jednání, včetně nutnosti koordinace různých oddělení, a tudíž nepřichází v úvahu závěr, že by se účelové změny stavebního deníku odehrávaly pouze z vůle řadového zaměstnance na “nejnižší pozici stavbyvedoucího”, jak ostatně sama obviněná právnická osoba připouští. Právě s ohledem na nutné propojení a vzájemnou spolupráci mnoha struktur obviněné právnické osoby je zřejmé, že osobou, jejíž jednání je možné přičítat obviněné právnické osobě ve smyslu výše uvedených ustanovení, nemůže být nikdo jiný, než osoba ve vedoucím postavení.
16. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů v rámci závěru o přičitatelnosti jednání zaměstnance obviněné právnické osobě nikterak nepochybily a Nejvyšší soud se s jejich závěrem ztotožňuje.
17. Ve vztahu k druhé z uvedených námitek, a sice k námitce týkající nespáchání předmětného trestného činu obviněnou právnickou osobou ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že ani v tomto případě není možné této námitce přisvědčit.
18. Spolupachatelství ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku (byť se jedná o hmotně právní institut v předmětné věci je spojen s otázkou neztotožnění se s hodnotícími závěry nižších soudů k uvedenému pojmu) předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé (viz rozhodnutí č. 786/1922 Sb. rozh. NS), resp. není třeba, aby činnost všech spolupachatelů byla stejnorodou a stejně hodnotnou; spadá sem i přítomnost na místě činu, jež měla za účel spáchání zločinu zajistiti; každý spolupachatel zodpovídá za celkový výsledek společné činnosti (viz rozhodnutí č. 2918/1927 Sb. rozh. NS).
19. V souvislosti s trestní odpovědností právnických osob považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že v případě obviněné právnické osoby není možno vycházet z pojetí zavinění ve smyslu §15 a §16 tr. zákoníku, tak jak to ve svém dovolání činí obviněná právnická osoba. Jak již bylo řečeno, v případě obviněných právnických osob se vychází z tzv. přičitatelnosti. Právnické osobě lze přičítat spáchání trestného činu, jestliže trestný čin byl spáchán přímo vlastním jednáním členů jejích orgánů nebo ovládajících osob, anebo jednáním jejího zaměstnance nebo osoby v obdobném postavení (dále jen zaměstnanec) na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby či ji ovládajících osob, nebo proto, že její orgány nebo jiné odpovědné osoby neprovedly taková opatření, která měly provést podle zákona nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu (Šámal. P. a kol., Trestní odpovědnost právnických osob, 1. vydání, 2012, Praha, C. H. BECK: str. 171). Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob tedy vychází z principu, že sama právnická osoba trestný čin nepáchá, ale právnické osobě se pouze přičítá za podmínek uvedených v §8 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob spáchání trestného činu, je-li spáchán osobami uvedenými v §8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, popř. i za podmínek §8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.
20. Jak je v podrobnostech uvedeno výše, Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů má za to, že v dané věci lze spáchaný skutek obviněné právnické osobě nepochybně přičítat. V situaci, kdy bylo prokázáno, že další spoluobvinění, jakož i neztotožněný (blíže nezjištěný) vedoucí pracovník ve smyslu §8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob jednali ve vzájemné součinnosti tak, že jejich společným úmyslem bylo použít dotační prostředky [ spoluobviněný J. M. věděl, že obviněnou právnickou osobou prováděné práce jsou financovány dotací (dle jeho tvrzení nevěděl z jakého titulu nebo od koho – viz bod 22 rozsudku) ] na jiný než určený účel a v tomto směru každý z nich vykonával určitou část jednání, které ve svém souhrnu vedlo ke spáchání zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, přičemž jednali v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nelze mít důvodné pochybnosti o správnosti závěrů vyslovených soudy nižších stupňů, a to za situace, kdy odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů.
21. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že obviněná právnická osoba namítá nedostatečné vyjádření jejího úmyslu ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a to na základě části věty “aby na celý rozsah stavby mohl být vydán kolaudační souhlas”, kdy se podle jejího tvrzení uvedená věta vztahuje výhradně k úmyslu dovolatelky dosáhnout kolaudačního souhlasu prováděné stavby, a nikoliv úmyslně použít prostředky z účelové dotace na jiný než určený účel. Nejvyšší soud, odhlédne-li od nepřesností tvrzení obviněné právnické osoby týkající se jejího úmyslu v kontextu vztahu úmyslu a přičitatelnosti uvedeným výše, musí konstatovat, že obviněná právnická osoba výše uvedenou část věty uvedla zcela izolovaně mimo její skutečný kontext. V souladu s obecným konstatováním ohledně spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že uvedená část věty je součástí popisu jednání, kterého se měli jednotliví obvinění v rámci páchání předmětné trestné činnosti dopustit, a tedy části jednání, které až ve svém souhrnu tvořilo předmětné protiprávní jednání, a které bylo zahrnuto úmyslem “zamaskovat nepovolené rozdělení účelově poskytnutých dotačních prostředků”, jak je ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně skutečně vyjádřeno.
22. Pouze nad rámec své přezkumné činnosti k obsahu námitek obviněné právnické osoby (viz též bod 8) a zjišťování skutkového stavu věci tak považuje Nejvyšší soud za potřebné dále uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
23. V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že vzdor tvrzení dovolatelky, jsou odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (§125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla zahrnovat. Pokud obviněná právnická osoba odkazovala na části rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 487/2018 a 5 Tdo 784/2016, pak musí Nejvyšší soud pouze konstatovat, že z uvedených rozhodnutí v žádném případě nevyplývají závěry, které mají odůvodnit závěr dovolatelky o nedůvodnosti aplikace §8 odst. 2, 3 TOPO na její trestní věc.
24. K námitkám, které obviněná právnická osoba uplatnila v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde také mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
25. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné právnické osoby odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 p ísm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 5. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu