ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.571.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 571/2020-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání, které podal obviněný T. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 2019, č. j. 3 To 680/2019-120, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 4 T 123/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14. 10. 2019, č. j. 4 T 123/2019-85 , byl obviněný T. H. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
ačkoli mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 2. 2019 č. j. 1T 38/2019-35, v právní moci dne 20. 3. 2019, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 20 měsíců, přesto
dne 31. 8. 2019 v době nejméně od 22:15 hodin do 22:20 hodin řídil motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, černé barvy, RZ XY, po silnici III. třídy č. XY, dále po silnici II. třídy č. XY a č. XY, a dále po silnici č. XY z obce XY na náměstí XY před hotel M., kde zaparkoval a byl kontrolován policejní hlídkou.
2. Obviněný byl za tento trestný čin podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu dvou let a šesti měsíců.
3. O odvolání obviněného proti výše uvedenému rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 16. 12. 2019, č. j. 3 To 680/2019-120 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Roberta Vladyky dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný je přesvědčen, že soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly předmětný skutek, což je zapříčiněno především učiněním nesprávných a neúplných skutkových zjištění. Pochybeními procesní povahy, které k těmto skutkovým zjištěním vedly, bylo v konečném důsledku porušeno i právo obviněného na spravedlivý proces. V souvislosti s výše uvedeným využívá i námitky tzv. extrémního nesouladu, ke které poskytuje výklad stran judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 11 Tdo 422/2010).
6. Dovolatel uvádí, že z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že tento vycházel především z výpovědí tří svědků, policistů V. P., P. S. a M. M. Ti jej měli vidět, jak řídí vozidlo, a následně jak z tohoto vozidla vystupuje. Obviněný setrvá na své námitce, že je logicky vyloučeno, že by svědci mohli pozorovat, že řidičem zmíněného vozidla byl muž. Celá událost se totiž odehrála v noci (22:15 hod.). Policisté tedy do vozidla nemohli vidět, když sami seděli v několik metrů vzdáleném služebním vozidle. Museli by navíc všichni tři sedět vedle sebe a dívat jedním směrem před sebe, aby se neomezovali ve výhledu. Minimálně policista sedící na místě spolujezdce by měl problémy vidět přes řidiče. Nemohl by (za tmy) pozorovat řidiče uvnitř několik metrů vzdáleného automobilu.
7. Obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16, podle kterého jsou soudy v situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí, zvlášť pokud je u svědka dána pochybnost ohledně jeho zainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedené je pak zdůrazněno pakliže, jsou svědecké výpovědi stojící proti výpovědi obviněného jediným přímým důkazem, z nějž je pak usuzováno na jeho vinu.
8. Závěry citovaného nálezu Ústavního soudu je nutno vztáhnout i na jeho případ, neboť byl odsouzen výlučně na základě svědecké výpovědi policistů, byť nalézací soud v odůvodnění rozsudku mezi usvědčující důkazy zahrnoval taktéž úřední policejní záznam a kamerový záznam. Proti výpovědím policistů stojí jak tvrzení dovolatele, tak i jeho přítelkyně P. Ch., která již na místě policistům řekla, že vozidlo řídila ona. Z kamerového záznamu poté neplyne, že by byl řidičem obviněný. Úřední záznam byl pořízen zasahujícími policisty, tudíž je přirozené, že kopíruje jejich výpovědi.
9. Následně obviněný poukazuje též na to, že odvolacímu soudu předložil lékařskou zprávu, podle které nebyl schopen řídit automobil, neboť byl krátce před celým incidentem na operaci pahýlu levé dolní končetiny. Navíc se jednalo o vozidlo s manuální převodovkou neuzpůsobené jeho handicapu. Odvolací soud však tuto skutečnost posoudil sám a odlišně od ošetřujícího lékaře obviněného. Uzavřel, že pokud byl schopen v týž den absolvovat prohlídku hradu, mohl též řídit vozidlo. S protézou však není možné citlivě manipulovat se spojkou. Řízení automobilu je pro něj mnohem náročnější než chůze. Je pro něj tedy zapovězeno. S těmito námitkami se však odvolací soud řádně nezabýval.
10. Ve vztahu ke kamerovému záznamu obviněný uvádí, že skutečnost, že doba od projetí vozidla, které měl řídit okolo policejní hlídky do jeho zastavení, měla činit přibližně minutu, ještě nevylučuje jeho tvrzení, že stihl z vozidla vystoupit před příjezdem policie a následně se do něj vrátit. Zvláště za situace, kdy policejní hlídka vyjela za projíždějícím vozidlem až po zjištění jeho propadlé technické kontroly z příslušné evidence. Vozidlo, které měl řídit obviněný, tedy muselo být zaparkováno před hotelem M. dříve, než přijel policejní vůz. Na kamerovém záznamu zároveň není zachyceno, že by automobil řídil obviněný, že by z tohoto vystupoval, nebo měl zapnutá světla při příjezdu policie ke zmíněnému hotelu.
11. Ke konci svého mimořádného opravného prostředku obviněný shrnuje, že nalézací soud si vybíral důkazy v jeho neprospěch a z těchto vyvozoval jeho vinu, aniž by se řádně zabýval důkazy svědčícími o jeho nevinně. Odvolací soud zmíněné pochybení nenapravil, naopak se s tímto postupem ztotožnil a ještě vadu prohloubil, když sám bez odborných znalostí posuzoval zdravotní stav obviněného. V uvedeném směru uzavírá, že řidičem nebyl on, ale jeho přítelkyně P. Ch., co vyplývá zejména ze zdravotního stavu obviněného. Do vozidla se po vystoupení z něj vracel pro osobní věci, což viděli i policisté, když jej po zjištění propadlé technické kontroly dohnali.
12. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň navrhuje, aby Nejvyšší soud přikázal věc Okresnímu soudu v Českém Krumlově k novému projednání a rozhodnutí.
13. Nejvyšší státní zástupce k dovolání obviněného sdělil, že nevyužívá oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. a tudíž se k tomuto nevyjadřuje. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvody dovolání
a) obecná východiska
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
b) vlastní posouzení dovolání
20. Podstatou námitek dovolatele je argumentace, jež se vymyká obsahovému vymezení jím uplatněných dovolacích důvodů. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě nesprávností při hmotně právním posouzení soudy zjištěného skutkového stavu věci. V případě §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě se jedná o nápravu pochybení právního charakteru při řízení o opravném prostředku, přesto, že v předchozím řízení byl dán některý z dovolacích důvodů písm. a) – k) citovaného ustanovení, přičemž v předmětném případě obviněný odkazuje právě na písm. g). Tyto dovolací důvody však neslouží k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím či odvolacím soudem. Přestože si obviněný je této skutečnosti vědom (str. 3, 5 dovolání), své námitky primárně směřuje vůči skutkovým zjištěním, jež se stala předmětem následného právního posouzení. Teprve prostřednictvím nich pak zpochybňuje samotnou důvodnost právního posouzení skutku. Takto postupuje s přesvědčením, že skutková zjištění (a v důsledku toho ani následně dovozená právní kvalifikace skutků) nemají oporu v provedených důkazech. Obsahovým jádrem jeho dovolání jsou tvrzení, že motorové vozidlo neřídil, že provedené důkazy neprokazují soudem učiněná skutková zjištění a že jeho zdravotní stav dokonce zcela znemožňuje, aby v inkriminované době řídil automobil.
21. Přes snahu obviněného prosadit tvrzení o naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 g) tr. ř. námitkou tzv. extrémního nesouladu je nezbytné konstatovat, že toto jeho úsilí nemá reálný podklad. Rozhodnutí soudů nižších stupňů totiž extrémním rozporem (nesouladem), v jeho obsahovém vymezení plynoucím z příslušných nálezů Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) netrpí.
22. Extrémní nesoulad je ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu dán jen tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
23. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy, jež se nepříčí zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
24. Tímto nazíráním nelze námitky skutkové povahy obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu kvůli nutnosti zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
25. Námitky, jimiž obviněný brojí proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, nejsou ničím jiným než vyjádřením jeho nesouhlasu těmito zjištěními, tj. takovým projevem, jenž se v ničem neodlišuje od běžných námitek řádných opravných prostředků. Jinými slovy vyjádřeno, dovolací argumentace obviněného nepřenáší věc do roviny, v níž by procesní zásah dovolacího soudu byl vyvolán nutností zajištění základních práv dovolatele garantovaných normami ústavní úrovně, jejichž porušení by odsuzující rozhodnutí soudů nižších stupňů založila. Jen za těchto podmínek je totiž odůvodněn kasační zásah dovolacího soudu vyvolaný námitkami skutkového a procesního charakteru. V posuzované věci není takový procesní postup odůvodněn. Nelze totiž dospět k závěru, že by skutková zjištění, vyjádřená již v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedená v jeho odůvodnění, byla v rozporu, natož extrémním, s důkazy, jež soud prvního stupně v rámci hlavního líčení provedl.
26. Pokud obviněný namítá, že nalézací soud (potažmo soud odvolací) vycházel výlučně z výpovědí tří svědků (zasahující policejní hlídky), je nutno označit takový výrok za nepravdivý. Ve skutečnosti do svého hodnocení skutkové otázky, zda automobil řídil obviněný, zahrnoval jak tyto výpovědi, tak informace zjištěné z protokolu o ohledání kamerového záznamu a úředního záznamu Policie ČR o předmětném incidentu. Zároveň byly nalézacím soudem v rámci dokazování zohledněny dřívější správní i trestně právní delikty obviněného týkající se řízení motorových vozidel. Uvedené bylo odvolacím soudem doplněno o důkaz v podobě plánovače tras ze serveru XY korespondující úvahou stran časových souvislostí skutku (bod 16. usnesení odvolacího soudu) a o obviněným doloženou lékařskou zprávu (bod 17. usnesení odvolacího soudu). Tyto důkazy byly přitom hodnoceny komplexně v kontextu jejich vzájemných souvislostí. Nebyly soudy pouze zmíněny za současného vycházení „především“ či „výlučně“ z výpovědí zmíněných svědků, jak tvrdí obviněný, byť tyto měly zajisté velký vliv na jeho usvědčení i samy o sobě. Z výše rozvedených důvodů spočívajících v hodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech rozhodně nelze podávat (jak to činí obviněný), že se z hlediska důkazního jedná o situaci „tvrzení proti tvrzení“. Soudy obou stupňů navíc vyjádřily svůj názor stran důvěryhodnosti svědeckých výpovědí hlídkujících policistů. I mimo podporu jejich výpovědí zbylými provedenými důkazy totiž uzavřely, že dané svědky nemají důvod považovat za nedůvěryhodné. Svědci obviněného neznali a nebyl zjištěn žádný motiv, proč by mu chtěli přitížit (bod 6. rozsudku nalézacího soudu; bod 15. usnesení odvolacího soudu).
27. Konkrétně k výpovědím hlídkujících policistů obviněný namítá, že tito nemohli vidět, zda řídil předmětné vozidlo muž nebo žena (přítelkyně obviněného), neboť byla tma a logicky přes sebe nemohli vidět, když sami seděli v automobilu. S touto obhajobou se v podstatě vypořádal již soud nalézací i odvolací, neboť věrohodnost zmíněných výpovědí byla doložena, krom již zmíněného, souvislostí v časovém rozsahu incidentu, neexistencí rozporů mezi výpověďmi policistů a chybějících rozporů těchto ve srovnání s pořízeným úředním záznamem. Nad rámec zmíněného Nejvyšší soud dodává, že nerozumí, proč by tři lidé sedící v jednom automobilu nemohli sledovat jeden stejný projíždějící automobil, když se například v případě spolujezdce stačí vyklonit na stranu, aby mu ve výhledu neseděl řidič. Nadto je třeba poukázat na údaje ze svědeckých výpovědí plynoucích (svědek V. P.: „Jsem si stoprocentně jist, že vozidlo řídil muž, ne žena, viděl jsem do vozidla dobře.“, svědek P. S.: „Ve výhledu mi nic nebránilo, stáli jsme kolmo k cestě, kde pán projížděl.“, svědek M. M.: „Když kolem nás projíždělo vozidlo, tak v našem vozidle jsem seděl vzadu uprostřed. Měl jsem rozhled, určitě vozidlo řídil muž, tím jsem si jist.“). Stran námitek, že z kamerového záznamu nelze rozpoznat, že by automobil řídil obviněný, je na místě podotknout, že tento byl soudy obou stupňů hodnocen jako protokol o jeho ohledání z hlediska časových souvislostí skutku (bod 5. rozsudku nalézacího soudu; bod 16. usnesení odvolacího soudu), tedy například toho, zda měl obviněný čas před hotelem M. vystoupit a následně se vrátit do auta pro cigarety a mikinu, čímž se pokoušel hájit. Přičemž mj. i z tohoto protokolu vyplývají skutečnosti, s nimiž odvolací soud jako údaji svědků argumentuje v bodě 15. svého rozhodnutí, tj. že vozidlu svítila brzdová a potkávací světla. Obhajoba obviněného ve zmíněném směru byla spolehlivě vyvrácena.
28. Ve vztahu k námitkám obviněného ohledně v odvolacím řízení provedeného důkazu lékařskou zprávou třeba poukázat na skutečnost, že s těmito se opět vypořádal již odvolací soud (bod 17. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud pouze podotýká, že soud odvolací nehodnotil přímo zdravotní stav obviněného z lékařského hlediska. Pouze jeho obhajobu v tomto směru (podle lékařské zprávy nemožnost řídit vozidlo) považoval za vyvrácenou, a to pod vahou kontextu ostatních důkazů, mj. i samotné výpovědi obviněného, podle které byl v předmětný den schopen absolvovat pěší prohlídku hradu Rožmberk, přičemž i podle výpovědi policistů se v době skutku pohyboval bez obtíží či pomůcek k chůzi. Pakliže obviněný k uvedenému přidává námitku, stran toho, že v situaci, kdy mu chybí levá dolní končetina pod kolenem, přičemž nosí protézu, není schopen („je mu zapovězeno“) řídit automobil s manuální převodovkou, je nutno podotknout, že ani k hodnocení této otázky není nutné lékařské vzdělání. Je totiž běžné, že lidé s takovým zdravotním postižením zvládají řídit i vozidla bez automatické převodovky, resp. jejich řízení pro ně není zcela nemožné. Je to přitom pouze naprostá nemožnost řízení vozidla s manuální převodovkou, resp. mačkání spojky nohou s protézou, která by z hlediska obhajoby obviněnému mohla jakkoliv pomoci, neboť pouze v případě, kdy by nebylo možné auto vůbec ovládat, by se zároveň daly ostatní provedené důkazy považovat za nevěrohodné či vyvrácené.
29. Protože dovolání obviněného neobsahuje takové námitky, které by z hlediska zajištění jeho základních práv odůvodnily (mimořádný) zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, nepřistoupil Nejvyšší soud z tohoto důvodu k dovolatelem požadované kasaci jím napadených rozhodnutí. Jelikož obviněný současně ve svém dovolání neuplatnil žádnou námitku právního charakteru, která by byla způsobilá odůvodnit přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř., potažmo jeho kasaci, dospěl dovolací soud k závěru, že se svou dovolací argumentací s obsahovým zaměřením uplatněného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela rozešel. Za tohoto stavu nemohlo dojít ani k naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
30. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil Nejvyšší soud dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu