ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.836.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 836/2020-739
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 8. 2020 o dovolání obviněného T. B. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 7 To 5/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 24/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný T. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2019, sp. zn. 20 T 24/2019, uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině citovaného rozsudku, a zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2) výroku o vině citovaného rozsudku. Podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ve výši 4 855 Kč, nemajetkové újmy V. K. ve výši 800 000 Kč a F. K. ve výši 600 000 Kč, když se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byl poškozený F. K. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný odvolání, přičemž Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 7 To 5/2020, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy ohledně poškozených V. K. a F. K. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §56 odst. 3 tr. zákoníku obviněného pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou, a podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněného poškozenému V. K. nahradit nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč a poškozenému F. K. rovněž ve výši 500 000 Kč a se zbytky jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy uvedené poškozené podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že jeho jednání bylo soudy obou stupňů nesprávně právně posouzeno, když pod bodem 2) výroku o vině mělo být správně kvalifikováno jako zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tato kvalifikace zohledňuje všechny okolnosti a specifika tohoto případu. Dále namítl, že fakticky byl obžalován ze spáchání dvou samostatných skutků, na které je však nutno pohlížet jako na skutky, které jsou spolu vzájemně provázané, jelikož mezi nimi existuje řada spojitostí, které umožňují učinit si lepší představu o tom, jaké panovaly vztahy mezi obviněným a poškozeným, které podle jeho mínění nebyly dostatečně zohledněny. V návaznosti na toto tvrzení velmi rozsáhle poukázal na předchozí, podle jeho mínění, zavrženíhodné jednání poškozeného, které obviněnému značně znepříjemňovalo život a vylučovalo možnost vzájemného soužití obviněného s poškozeným. Právě v důsledku těchto okolností pak v době spáchání předmětného trestného činu jednal podle svého mínění v omluvitelném hnutí mysli. Dále soudům nižších stupňů vytkl neprovedení znaleckého posudku z oboru psychologie a v té souvislosti nedostatečné zjištění již avizovaného psychického stavu jeho osoby. V neposlední řadě pak uvedl, že pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je řádně odůvodněna právní kvalifikace zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, pak podle jeho mínění by bylo nutno využít moderačního práva soudu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, který podle jeho mínění, nebyl soudy nižších stupňů, v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními, aplikován. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 7 To 5/2020, i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2019, sp. zn. 20 T 24/2019, a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že trestný čin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje nesrovnatelně kvalifikovanější a intenzivnější naplnění tam vyjmenovaných znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Konflikty mezi obviněným a poškozeným jsou přitom z pohledu dvou znesvářených stran popisovány diametrálně odlišně, nicméně jednání poškozeného nelze podle jejího mínění podřadit pod zákonný znak zavrženíhodného jednání ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku. Obdobně ani jím zdůrazňovaný stav rozrušení, v němž se nacházel, nesplňuje zákonná kritéria omluvitelného hnutí mysli ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku. Závěry soudů obou stupňů ohledně právní kvalifikace jednání obviněného tak považovala za zcela správné. Současně uvedla, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti případu nebo poměry obviněného, které by nasvědčovaly tomu, že použití normální nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní námitky, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněným jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci jeho obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že část obviněným vytknutých pochybení, která jsou vztahována k nesprávnému hodnocení důkazů, nedostatečnému zjištění skutkového stavu, porušení zákonných ustanovení a základních zásad trestního řízení, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání.
11. Toto konstatování se týká rovněž námitky obviněného vztahující se k nutnosti vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie, a to z důvodu správného zjištění duševního stavu obviněného, resp. zhodnocení, zda se tento v době spáchání projednávaného trestného činu nenacházel ve stavu silného rozrušení. Nejvyšší soud ve své předchozí judikatuře (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015), dospěl k závěru, že k relevantnímu zjištění silného rozrušení je třeba, aby byl opatřen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. V projednávané věci byl soudem prvního stupně opatřen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který vypracoval MUDr. Jan Tuček, Ph. D., kdy při hodnocení otázky tohoto možného silného rozrušení obviněného vycházel soud prvního stupně, jak z předmětného znaleckého posudku, tak z dalších skutkových okolností, které vyústily v jednoznačný právní závěr soudu o nenaplnění takového stavu a potřeba dalšího znaleckého zkoumání tak byla tímto postupem spolehlivě vyloučena. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné dále uvést, že obviněný z jím citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu dovozuje, že soudy nižších stupňů by měly mít povinnost vypracovat takový posudek vždy, aby posoudily, zdali se „náhodou“ pachatel takového jednání nedopustil v silném rozrušení. Uvedený požadavek však judikatura Nejvyššího soudu ani zmíněné rozhodnutí nevznesla. Dovolatel v tomto případě deformuje závěr citovaného rozhodnutí, v němž sice byla vyslovena povinnost nižších soudů v uvedené věci opatřit takový znalecký posudek, ovšem pro účely objasnění duševního stavu pachatele za situace, kdy soudy dospěly k závěru, že se jednání mohl dopustit v silném rozrušení. V předmětné trestní věci však soudy měly za bezpečně prokázané, že obviněný v silném rozrušení nemohl jednat, a proto nebyl ani dán důvod, aby byl pro posouzení jeho stavu v době trestného činu vypracován znalecký posudek (viz též shora), jak se obviněný domáhal.
12. Ve vztahu k dalším námitkám, které jsou v podrobnostech rozvedeny níže Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoliv se jedná o námitky s jistou mírou tolerance podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod (např. otázka nesprávné právní kvalifikace, zavrženíhodného jednání, nikoli námitky týkajících se neaplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku), jedná se o námitky zjevně neopodstatněné.
13. Obviněný obsáhlou argumentací obsaženou ve svém dovolání právně relevantně namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno nikoliv jako trestný čin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ale jako trestný čin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud však z důvodů níže rozvedených (rovněž v souladu s obsahem rozhodnutí soudu nižších stupňů) musí dovolatele upozornit na to, že zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Skutková podstata trestného činu zabití podle §141 tr. zákoníku je tedy privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu vraždy podle §140 tr. zákoníku.
14. Obviněný namítal, že se svého jednání dopustil jak v silném rozrušení, tak v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, a to zejména v důsledku narůstajících konfliktů mezi jeho osobou a osobou poškozeného zapříčiněného rozdílným náhledem na jejich soužití ve společně užívané nemovitosti a z toho plynoucích, dlouhou dobu trvajících konfliktů, tak v důsledku verbálního i fyzického napadení obviněného poškozeným, které bezprostředně předcházelo samotnému projednávanému trestněprávnímu jednání. Obviněný měl za to, že nahromaděný vztek vyústil v afektivní reakci, která sice nevylučovala jeho trestní odpovědnost, nicméně byla významná z hlediska kvalifikace jím spáchaného trestného činu, a tak se domnívá, že se nacházel v akutně frustrující situaci, kdy poškozený představoval společný objekt všech externích faktorů, které zapříčinily jeho psychický stav, jehož vyvrcholením bylo usmrcení poškozeného.
15. Nejvyšší soud se však s těmito námitkami obviněného neztotožňuje, a to i s ohledem na konstantní judikaturu, která dostatečně specifikuje situace, kdy se jedná o takové omluvitelné hnutí mysli, aby bylo možné uvažovat o právní kvalifikaci činu jako zločinu zabití ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku. Jak již bylo řečeno, zločin zabití je mírněji trestným činem a představuje tzv. privilegovanou skutkovou podstatu oproti zločinu vraždy podle §140 tr. zákoníku. Ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku vymezuje alternativně dvě kategorie privilegujících okolností, a to jednak silné rozrušení pachatele, jednak předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Silné rozrušení ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku je mimořádným psychickým stavem pachatele, který se ocitl v neobvyklé zátěžové situaci vyvolané vnějším podnětem výjimečné závažnosti a intenzity, takže schopnost takového pachatele rozumně zhodnotit situaci a adekvátně reagovat je nejen značně zeslabena, ale zároveň nahrazena vystupňovanou emotivní reakcí na daný podnět. Zdrojem silného rozrušení musí být omluvitelné hnutí mysli. Zákon příkladmo uvádí strach, úlek a zmatek jako konkrétní formy omluvitelného hnutí mysli. Z uvedeného vyplývá, že strach, úlek i zmatek jsou privilegujícími okolnosti pouze za předpokladu, že mají povahu omluvitelného hnutí mysli.
16. Přitom silné rozrušení je duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychická predispozice), anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou vážnou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. K tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku, tedy musí být nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat.
17. Naproti tomu předchozí jednání poškozeného je privilegující okolností podle §141 odst. 1 tr. zákoníku za podmínky, že je zavrženíhodné, aniž by muselo vyvolat u pachatele stav silného rozrušení. Předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného tu je zvláštním (privilegujícím) motivem činu, a nikoli okolností charakterizující psychický stav pachatele jako stav v nějakém ohledu mimořádný.
18. Mají-li se relevantně uplatnit obě kategorie privilegujících okolností současně, tj. má-li být důvodem právního posouzení skutku podle §141 odst. 1 tr. zákoníku rozrušení pachatele a zároveň i předchozí jednání poškozeného, musí každá z těchto okolností sama o sobě splňovat podmínky uvedené v citovaném ustanovení, takže rozrušení pachatele musí být silné a předchozí jednání poškozeného musí být zavrženíhodné. Jestliže rozrušení pachatele není silné a předchozí jednání poškozeného není zavrženíhodné, pak je vyloučeno, aby naplnění zákonných znaků trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku bylo dovozováno ze souhrnu uvedených okolností. Každá z obou uvedených okolností je kvalitativně jiná, neboť rozrušení pachatele charakterizuje jeho duševní stav, zatímco předchozí jednání poškozeného určuje motiv činu. Intenzita, s níž je dána každá z obou uvedených okolností, se měří a vyjadřuje podle zcela jiných hledisek. V jejich vzájemném vztahu není žádný společný prvek, který by byl způsobilým podkladem k tomu, aby kvantitativně vyjádřil souhrn obou okolností jako nějaký součet intenzity, s níž je každá z nich dána sama o sobě. Forma zavinění, se kterým byl čin spáchán, tu nemá žádný význam. To znamená, že uvedené platí i v případě, kdy pachatel usmrtil jiného v nepřímém úmyslu.
19. Naproti tomu při posuzování otázky, zda pachatel jednal ve stavu silného rozrušení, není vyloučeno vyvozovat tento stav ze souhrnu více dílčích vlivů, jejichž společným znakem je omluvitelné hnutí mysli. To znamená, že působí-li na jednání pachatele zároveň strach, úlek a zmatek, případně i jiné omluvitelné hnutí mysli, a není-li žádná z těchto okolností dána sama o sobě v míře odpovídající zákonnému znaku silné rozrušení, pak nelze vyloučit, že tento znak bude naplněn až souhrnem více dílčích forem omluvitelného hnutí mysli. Souhrn je tu totiž tvořen dílčími činiteli, jejichž společným kvalitativním rysem je hnutí mysli. Proto lze připustit, že výsledná míra jejich vlivu může být souhrnem míry vlivu každého z nich. Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, vychází z toho závěr, že skutek nelze posoudit jako zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, a to právě pro nedostatek některé z privilegujících okolností.
20. Pokud obviněný argumentuje tím, že jednal ve stavu silného rozrušení, pak je nutno souhlasit se závěry nižších soudů, že šlo v podstatě jen o nezvládnutý afekt vyvolaný skutečnostmi, které lze pokládat nanejvýš za běžné polehčující okolnosti, nikoli však za omluvitelné hnutí mysli ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku. Posuzovaný čin byl vyvrcholením dlouhodobých neshod mezi obviněným a poškozeným ohledně jejich vzájemného soužití apod. Svou povahou se jednalo o běžné rozpory v mezilidských vztazích, které obviněný ostatně měl možnost ukončit, když v minulosti tak již svým odstěhováním z nemovitosti vlastněné poškozeným učinil. Je třeba rovněž připustit, že vztah obviněného k poškozenému byl ovlivněn rovněž jeho afektivní povahou. Nicméně v rozhodnou dobu, která bezprostředně předcházela spáchání činu, se neshody mezi obviněným a poškozeným demonstrovaly jejich rozporem v otázce vhodnosti výběru osob, jež navštěvovaly poškozeného.
21. Z hlediska časové posloupnosti dílčích událostí z nichž se celý incident skládal, je významné, že obviněný násilným způsobem reagoval na průběh předchozího svého slovního konfliktu s poškozeným, a že k násilnému útoku proti poškozenému přikročil po delší odmlce, kdy se každý z obou aktérů předmětného incidentu již nacházel ve “své” části spoluobývané nemovitosti, bez jakékoliv vzájemné interakce. V této spojitosti vystupuje do popředí význam zjištění, že obviněný si bez jakékoliv bezprostřední reakce poškozeného přinesl na místo činu nůž [ tuto skutečnost obviněný zpochybňuje (jde o skutkovou otázku, kterou se zabýval např. soud prvního stupně na str. 21-23) ] a poškozeného nejprve slovně a poté i fyzicky napadl. Pokud byl obviněný při činu ovlivněn také okolnostmi vyplývajícími z dlouhodobě neurovnaného společného soužití, pak rozhodně nešlo o nějaký mimořádně silný, náhlý či neočekávaný podnět vzešlý z konfliktu s poškozeným. V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že situace mezi obviněným na straně jedné a poškozeným na straně druhé byla napjatá delší dobu, že hádky mezi nimi nebyly nijak výjimečné a že nemohly vyvolat v mysli obviněného takový strach, úlek či zmatek, aby tím bylo možné alespoň částečně ospravedlnit usmrcení poškozeného.
22. Jestliže čin byl motivován předchozím jednáním poškozeného vůči obviněnému, pak je nutné konstatovat, že předchozí jednání poškozeného evidentně nemělo povahu privilegující okolnosti ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo zavrženíhodné. Má-li být nějaké jednání považováno za zavrženíhodné, musí se výrazně příčit obecně uznávaným morálním pravidlům, tj. musí se vyznačovat např. celkovou morální zvrhlostí, bezcitností, bezohledností, sobectvím, sebeprosazováním na úkor jiných, neúctou k osobám či společnosti jako celku apod. Pokud si v posuzovaném případě poškozený zval do místa svého bydliště své přátele a společným jednáním rušili soužití v domě, lze to považovat za jednání, které bylo nevhodné či nezdvořilé. Rozhodně však jednání poškozeného nebylo v tak příkrém rozporu s morálními pravidly, aby ho bylo možné označit za zavrženíhodné.
23. Lze tak shrnout, že obviněný byl sice rozrušený a stejně tak, že vzájemné soužití bylo protkáno celou řadou neustále se stupňujících svárů či konfliktů, avšak racionální postup obviněného předcházející předmětnému trestnému činu, jakož i jeho samotné provedení, zejména napadení neozbrojeného poškozeného v jeho domácnosti vlastním přineseným nožem, ignorace či nereflektování obrany poškozeného a snahy jeho osoby, jakož i přítelkyně obviněného, o zamezení pokračování v útoku obviněného na osobu poškozeného a v neposlední řadě také významná intenzita útoku, spočívající v celkem sedmnácti bodných a bodnořezných ran, kdy hned několik z nich bylo způsobilých samo o sobě způsobit smrt poškozeného, a které byly vedeny zezadu či vůči ležícímu poškozenému, neodůvodňují uplatnění postupu ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku a nalézací i odvolací soud správně dovodily, že se obviněný dopustil zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku.
24. Ohledně požadavku obviněného na aplikaci ustanovení o mimořádném snížení trestu, konkrétně ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že uvedenou námitku není možné podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu je však nutno připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 - §42 tr. zákoníku, potažmo §58 odst. 1 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
25. S přihlédnutím k výše uvedeným východiskům tak nutno konstatovat, že námitky obviněného stran nepřiměřenosti uloženého trestu, resp. existence důvodů pro uložení trestu pod dolní hranici trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný důvod dovolání.
26. I přes skutečnost uvedenou shora, že uplatněná námitka je z pohledu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně irelevantní, považuje Nejvyšší soud za vhodné k problematice mimořádného snížení trestu odnětí svobody uvést následující. Soud může podle §58 odst. 1 tr. zákoníku snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené, má-li vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Již z názvu daného ustanovení - mimořádné snížení trestu odnětí svobody - je zřejmé, že se nejedná o pravidelný postup soudu, a proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Použití §58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy výjimečným postupem, který musí být v každém případě pečlivě odůvodněn (srov. rozhodnutí č. I/1965 Sb. rozh. tr.).
27. Podle dikce ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezbytné naplnění několika (kumulativních) podmínek: existence okolností případu nebo poměrů pachatele svědčících o tom, že použití základní (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, jakož i to, že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. U první z podmínek, tj. u okolnosti případu nebo poměrů pachatele bude stačit naplnění alespoň jedné z nich.
28. Zákonodárce při konstrukci daného postupu nestanovil žádná další kritéria a vždy tak bude záležet na posouzení specifik konkrétního případu a jeho okolností, byť určitá pomocná hlediska přináší stávající rozhodovací praxe soud. Pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a používat ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech podmínek v tomto ustanovení uvedených. Nejedná se zejména o žádný souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu. Jen takový souhrn může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin při odvracení útoku, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany, nebo pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.).
29. Je vhodné připomenout, že okolnosti případu jako je dobrovolná náhrada způsobené škody, upřímná lítost nad spáchaným trestným činem, vedení řádného života před činem jsou polehčujícími okolnostmi ve smyslu §41 tr. zákoníku, ke kterým soud přihlédne jako k okolnostem snižujícím závažnost trestného činu při výměře trestu, zpravidla v rámci příslušné trestní sazby. Tyto okolnosti lze považovat ve většině případů jen za obvyklé, nikoliv výjimečné okolnosti případu, které nemohou odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby. Jen pokud některé polehčující okolnosti, uvedené v §41 tr. zákoníku, příp. jiné tam neuvedené okolnosti, byly natolik intenzivní a závažné, že by výjimečně snižovaly závažnost trestného činu, bylo by je možno posoudit jako okolnosti případu ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku. Samo doznání činu, lítost nad činem, předchozí řádný život, náhrada škody apod. však zpravidla nebude za tyto možno považovat (srov. rozhodnutí č. II/1967, s. 14 a 15 Sb. rozh. tr.).
30. Přitom musí být, jak u okolností případu, tak u poměrů pachatele vždy současně splněny i další zákonem stanovené předpoklady, totiž že s ohledem na ně by trest ukládaný v zákonné sazbě byl k těmto skutečnostem nepřiměřený a že nápravy pachatele se v daném případě dosáhne i trestem kratšího trvání (viz rozhodnutí č. I/1965, s. 9 a č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí tedy jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice (srov. rozhodnutí č. 12/1968 Sb. rozh. tr.).
31. Obviněný byl v intencích §140 odst. 1 tr. zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře od deseti do osmnácti let. Při ukládání trestu bylo nižšími soudy konstatováno, že obviněnému polehčuje jeho předchozí beztrestnost, jakož i skutečnost, že trestný čin spáchal za okolností specifikovaných v §41 písm. b) tr. zákoníku, ovšem naproti tomu předmětný trest byl ukládán jako trest úhrnný za dva násilné trestné činy, z nichž jeden je doprovázen zcela fatálními a neodčinitelnými následky, jakými usmrcení jiné lidské bytosti nepochybně je. V neposlední řadě nelze odhlédnout od způsobu útoku, a sice celkem sedmnáct bodnořezných či bodných ran na životně důležité orgány, vůči neozbrojenému poškozenému, vedených na jeho osobu jak zezadu, tak i v situaci, kdy ležel na zemi.
32. Nejvyšší soud tedy nad rámec shora poskytnutého výkladu k ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku musí konstatovat, že argumentaci soudů nižších stupňů k ukládanému trestu (resp. nepoužití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku nižšími soudy) považuje za správnou a i v tomto směru se ztotožnil s obsáhlou argumentací soudu prvního i druhého stupně (viz str. 26 - 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 - 7 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Rovněž samotný obviněný ve svém dovolání neuvádí jiné skutečnosti vztahující se k okolnostem předmětného trestného činu či jeho poměrům, než již avizované polehčující okolnosti, které v souladu s výše uvedenými tvrzeními nejsou způsobilé k založení potřeby aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku.
33. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. V souvislosti s otázkou zjištěného skutkového stavu, o němž nevznikly žádné důvodné pochybnosti (pro orgány činné v trestním řízení), považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
34. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož v posuzované věci Nejvyšší soud jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí [ i přes skutečnost, že námitka obviněného, že nebylo použito ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku nebyla způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod a ve vztahu k ní bylo by dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., považoval Nejvyšší soud za vhodné odkázat nejen na teoretické předpoklady pro aplikaci mimořádného snížení trestu odnětí svobody, ale také na konkrétní skutečnosti zjištěné nižšími soudy v předmětné trestní věci ].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 8. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu