ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.916.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 916/2020-2588
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2020 o dovolání obviněného V. B. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 4 To 24/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 4/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný V. B. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 1. 2020, č. j. 4 T 4/2018-2454, uznán vinným jednáním popsaným pod bodem I. výroku o vině zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku, jednáním popsaným pod bodem II. výroku o vině přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a jednáním uvedeným pod bodem III. výroku o vině přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl podle §265 odst. 1 tr. zákoníku a podle §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních dávek po 400 Kč, celkem 200 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nákupu, prodeje, přepravy, půjčování a úschovy zbraní a střeliva na dobu pěti roků. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zabrání věci ( ve výroku rozsudku soudu prvního stupně specifikovaných ).
2. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal jak obviněný, tak státní zástupce [ v neprospěch obviněného do výroku o vině i trestu ] odvolání. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze podle §258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o vině pod bodem I. napadeného rozsudku, celý výrok o trestu a výrok o zabrání věci a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozsudkem ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 4 To 24/2020, znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a zločinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a dále za přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a za přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstaly výroky o vině pod body II. a III. napadeného rozsudku nezměněny, odsoudil obviněného podle §279 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu čtyř let. Na dobu výkonu trestu odnětí svobody zařadil obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 500 denních dávek po 400 Kč, celkem 200 000 Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil dále obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nákupu, prodeje, přepravy, půjčování a úschovy zbraní a střeliva na dobu sedmi let a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku) . Dále podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. První okruh námitek obviněný směřoval k jednání uvedenému pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně s argumentací, že předmětné zbraně nemohou být považovány za vojenský materiál, neboť se v souladu s přílohou č. 1 vyhlášky č. 210/2012 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, jedná o tzv. znehodnocenou palnou zbraň, a to bez ohledu na to, v kterém státě Evropské unie, popř. na území signatáře Wassenaarského ujednání, byla tato zbraň znehodnocena. Současně uvedl, že Česká republika je zavázána dodržovat své závazky vzniklé na podkladě mezinárodních smluv, přičemž na uvedenou problematiku dopadá vyhláška ministra zahraničních věcí č. 70/1975 Sb. „Úmluva o vzájemném uznávání zkušebních značek ručních palných zbraní“, když výše uvedená problematika se odráží a je konkretizována v zákoně č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní a střeliva, kterou je Česká republika vázána. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že pokud určité zbraně podstoupily znehodnocující a ověřovací proces a byly řádně označeny na území smluvního státu, pak již obdobným ověřovacím procesem nemusely procházet v České republice, a mělo s nimi být zacházeno jako se zbraněmi znehodnocenými a vyňatými z působnosti zákona č. 38/1994 Sb., a pak nemohly být podle zmíněného zákona považovány za vojenský materiál . Dále ve svém dovolání uvedl, že z jeho strany nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty podle §279 tr. zákoníku, neboť má za to, že pokud byl přesvědčen o legálnosti svého jednání, jednal ve skutkovém omylu. V neposlední řadě obviněný k trestnému činu podle §279 tr. zákoníku, zejména v kontextu skutečnosti, že předmětné zbraně byly podle jeho názoru znehodnoceny, a tedy střelby neschopné, měly soudy nižších stupňů zohlednit společenskou škodlivost projednávaného jednání a aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 4 To 24/2020, v bodě I. výroku o vině, jakož i zrušil výroky na něj navazující a podle §265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni věc k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že obviněný ve svém dovolání využil argumentaci mj. již obsaženou v jeho odvolání, se kterou se soudy nižších stupňů dostatečně a správně vypořádaly a v tomto kontextu na jejich odůvodnění také odkázal. Ve vztahu k námitce nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku uvedl, že ačkoliv nestřelbyschopnost zbraně může být jedním z důvodu aplikace této zásady, v souladu s ustálenou judikaturou by se muselo jednat o řádově menší počet těchto zbraní než tomu bylo v konkrétním případě, navíc za předpokladu, že by tyto zbraně byly nestřelbyschopné všechny a rovněž jejich uvedení do původního stavu by bylo prakticky nemožné či velmi obtížně proveditelné. S ohledem na shora uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání příp. učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a, h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod důvod v dovolání uplatněný.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6,7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud považuje za nutné nejprve uvést, že námitky obviněným uplatněné jsou obsahově shodné s námitkami, kterými již dovolatel argumentoval před soudy nižších stupňů [poukazoval mj. na to, že zbraně nakupoval na Slovensku, neboť jejich znehodnocení mu přišlo dostačující podle právního řádu ČR; ke zbraním, které nakupoval, dostal doklad o znehodnocení nebo úpravě na expanzně akustickou zbraň a s tímto dokladem je dál prodával; zbraně neuváděl do střelbyschopného stavu; pyrotechniku nabyl před patnácti až dvaceti lety – viz též rozsudek soudu prvního stupně. Nebylo prokázáno, že konkrétní zbraně nebyly znehodnoceny nebo šlo expanzivní zbraň, neboť nebyly podrobeny znaleckému zkoumání; Česká republika je vázána mezinárodními smlouvami i v oblasti znehodnocených zbraní; zbraně zařazené do kategorie „D“ nespadají pod ustanovení §279 tr. zákoníku; z jeho strany nejde o trestný čin, neboť jednal v omylu, jelikož se řídil jinými právními předpisy; pokud jde o jednání pod body II. a III. výroku rozsudku, pak nebylo důsledně posouzeno, zda zbraně, součástky atd., jsou schopné vyhovět kritériu ohrožení bezpečnosti lidí ve srovnání se zbraní hromadně účinnou – odvolání, viz též rozsudek odvolacího soudu] . Soud prvního stupně reagoval na námitky obviněného např. v bodech 94, 95 – výpovědi svědků, ohledně charakteru zbraní, které od nich obviněný nakupoval, 117 – zprávou Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva, 120 – znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví balistika atd. Odvolací soud pak v bodech 6 - 10 svého rozsudku. V souvislosti s výše uvedeným a již zmíněnou argumentací obviněného v dovolání, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. V předmětné trestní věci je dále potřebné zmínit, že dovolací argumentace je zaměřena pouze proti výroku odvolacího soudu pod bodem I., nikoli již proti výrokům učiněných nalézacím soudem pod body II. a III. jeho rozsudku, které nebyly odvolacím soudem zrušeny (viz shora bod 1), jimiž byl obviněný uznán vinným zločinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Takto obviněným vymezený rozsah dovolacích námitek byl také určujícím pro přezkumnou povinnost dovolacího soudu. [Obviněný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu pod bodem I. výroku, nikoli též pod bodem II. výroku, kterým bylo jeho odvolání zamítnuto].
11. Předně je nezbytné uvést, že způsobem své obhajoby [byť její způsob je plně v dispozici obviněných a obhájců] obviněný znevěrohodnil svoji argumentaci uplatněnou v různých fázích trestního řízení [rovněž i v řízení před soudy nižších stupňů jak shodně uvedly – např. str. 19 rozsudku odvolacího soudu] , když např. ve vztahu k obchodování se zbraněmi (uvedenými pod bodem I.) v přípravném řízení uváděl, že tyto mj. prodával kromě jiného materiálu také na Ukrajinu a do Švédska – odběrateli J. N. (asi pět znehodnocených „Škorpionů“), aby později uváděl, že tomuto odběrateli neodeslal žádný „Škorpion“ (svědek J. N. uvedl, že žádné zbraně od něj nekupoval), neboť pro uvedený závěr ohledně nevěrohodnosti tvrzení obviněného svědčí také další skutečnosti, které obviněný nepřímo zpochybňuje a které je nutno zmínit v samém úvodu, aby bylo zřejmé primární počínání - jednání obviněného a vyloučení jakéhokoli omylu z jeho strany, který obviněný v dovolání zmiňuje. Je tedy nutno poukázat na skutečnost, že obviněný popírá, že by byl prodejci zbraní upozorňován na rozdílnost právní úpravy zbraní zařazených do kategorie D na Slovensku a v České republice, se záměrem dosáhnout toho, aby Nejvyšší soud, aniž by ozřejmil průběh těchto obchodů a jejich vazbu na existující zákony, bez posouzení právě této vazby, jednostranně přijal argumentaci obviněného, že díky existenci vyhlášky ministerstva zahraničních věcí č. 70/1975 Sb., Úmluvě o vzájemném uznávání zkušebních značek ručních palných zbraní (dále jen Úmluva), nejde o jednání trestné. Jak je uvedeno shora, obviněný popřel, že by byl prodejci informován o rozdílnosti právní úpravy zbraní pořizovaných jako „znehodnocené“ nebo „expanzně akustické“ ve Slovenské republice a dopravovaných do České republiky, avšak ze skutkového zjištění vyplynulo, že takové nákupy uskutečnil u vícero dodavatelů (celkem se jednalo o „znehodnocené“ nebo „expanzní“ zbraně v počtu 225 kusů – samopaly, pistole), přičemž z výpovědí všech prodávajících (dodavatelů) vyplynulo, že na možnost jiné právní úpravy byl obviněný upozorněn (svědkyně K. G. – upozornění měli na webové stránce (společnost T.-J. H.); svědek K. (společnost H.); svědek K. (společnost D.); svědek G. (společnost A. S. C., viz též bod 103 rozsudku nalézacího soudu). Další skutečností znevěrohodňující tvrzení obviněného je např. zjištění, že obviněný byl projednáván a postižen pro přestupek u Městského úřadu v Přešticích dne 29. 2. 2012 pro obdobné jednání, byť ve výrazně menším rozsahu. Skutečnost potvrzující srozumění obviněného, že jednání, kterého se dopustil pod bodem I. výroku rozsudku, může naplňovat znaky trestného činu a vylučující jakýkoliv omyl, kterého se obviněný dovolává, vyplývá také z prostorového odposlechu, kdy právě v souvislosti s uvedeným a projednaným přestupkem, v souvislosti se „slovenskou znehodnocenkou“ uváděl, že „kvůli tomu měl přestupek a byl rád, že z toho neměl trest“ . Jisté pochybnosti bezpochyby vzbuzuje také další zjištěná skutečnost, že na schůzky s odběratelem zbraní, které nakoupil ze Slovenska (viz bod I.) – blíže neurčeným Ukrajincem, chodili oba aktéři této schůzky (obviněný i Ukrajinec) bez mobilních telefonů (obviněný nemůže argumentovat tím, že mobil zapomněl, když sám uváděl, že se jednalo o opětovné schůzky a oba chodili bez mobilů) . Pozastavit je nutno se také nad dalším zjištěním ve vztahu k obhajobě obviněného, která vyplývá z výpovědi svědka M., který uváděl, že pro obviněného prováděl reaktivaci znehodnocených zbraní, když je uváděl do střelbyschopného stavu, byť v souvislosti s výpovědí zmíněného svědka připustil odvolací soud nižší stupeň jeho věrohodnosti [viz bod 6 jeho rozsudku, v souvislosti např. s rozhodnutím Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 13. 1. 2017, č. j. 3 Nc 1021/2016-105, či znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, specializace klinická psychologie k osobě svědka a konstatování znalce, že „motivace msty vůči obviněnému, sklony k zastírání či zkreslování u výpovědi svědka zjištěny nebyly, nevěrohodnost svědka vyplývá z přímé psychopatologie]. V souvislostí s výpovědí tohoto svědka však nelze přehlédnout objektivní zjištění, že při domovní prohlídce byla u obviněného zajištěna reaktivovaná znehodnocená vojenská palná kulová samočinná zbraň – samopal PPS – 43 polské provenience, ráže 6,62x25 Tokarev, v.č. AV-09027, a bylo konstatováno, že se na zbrani v předloženém stavu nachází stopy po opětovné reaktivaci zbraně (uvedení zbraně zpět do střelbyschopného stavu), s tím, jak úpravy byly provedeny, když podstatné je zjištění, že v předloženém stavu bylo zjištěno, že zkoumaná zbraň byla schopná střelby, jak v samonabíjecím režimu (jednotlivé výstřely), tak samočinném režimu (dávkou), což bylo ověřeno. Nepřímo pro závěr o reaktivaci zbraní může svědčit i část rozhovoru mezi obviněným a svědkem N., zaznamenaná v rámci prostorového odposlechu (viz body 48, 49 rozsudku soudu prvního stupně). Toto jsou skutečnosti, o kterých se obviněný v podaném dovolání taktně nezmínil, přitom však jsou podstatné pro další následné úvahy soudů o charakteru jednání obviněného, neboť z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že obviněný nemohl jednat a nejednal v žádném omylu, jak se snažil přesvědčit soudy nižších stupňů a snaží přesvědčit dovolací soud. Závěrem je vhodné rovněž zmínit, že vydání zbrojní licence, byť pro skupiny oprávnění D (k výkonu zaměstnání nebo povolání) a E (k ochraně života, zdraví nebo majetku), jejichž držitelem byl obviněný od roku 2004 (29. 3. 2004), vyžadovalo od dovolatele dobrou orientaci mj. také v příslušných předpisech.
12. Za situace, kdy soudy nižších stupňů vzaly za prokázané, že obviněný nejednal v omylu, neboť byl mj. na rozdílnost právní úpravy do České republiky ze Slovenské republiky dovážených „znehodnocených“ a „expanzně akustických“ zbraní zařazených do kategorie „D“ (podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu v platném znění) upozorněn, nelze akceptovat ani další – navazující část obhajoby obviněného k prodeji těchto zbraní dalším zájemcům (Švédsko – N.; či Ukrajinu – neustanovená osoba). Tu část obhajoby-námitek, kterou obviněný popírá skutková zjištění, nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, neboť těmito námitkami se obviněný snaží dovolací soud přesvědčit o své verzi skutkového děje a takové námitky nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408 (viz bod 8)].
13. Za právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněné, lze označit námitky, kterými obviněný zpochybňuje právní kvalifikaci jeho jednání podle §265 tr. zákoníku a podle §279 tr. zákoníku (vše k bodu I. výroku rozsudku soudu odvolacího). V návaznosti na uvedenou argumentaci obviněný zdůraznil, že zbraně, které do České republiky dovážel a dále pak prodával (na burzách, svědkovi M., na Ukrajinu, do Švédska), byly „znehodnocené palné zbraně“ a s ohledem na skutečnost, že tyto zbraně podstoupily znehodnocující a ověřovací proces na Slovensku a byly řádně označeny na území jiného smluvního státu Úmluvy, pak již obdobným ověřovacím procesem nemusely procházet v České republice a bez dalšího s nimi mělo být zacházeno jako se zbraněmi znehodnocenými, vyňatými z působnosti zákona č. 38/1994 (o zahraničním obchodu s vojenským materiálem v platném znění). Za této situace podle obviněného nemohly být považovány za vojenský materiál a vzhledem k tomu, že na zbraně kategorie „D“ nedopadá ustanovení §279, vymykají se také klasické podobě obchodu s vojenským materiálem podle §265 odst. 1 tr. zákoníku.
14. K uvedené argumentaci však musí Nejvyšší soud zdůraznit, že tato tvrzení a odkaz obviněného na příslušné právní předpisy (viz níže) by bylo možno akceptovat snad pouze za situace, pokud by obviněný nebyl již při nákupu upozorněn na odlišnou právní úpravu „znehodnocení“ zbraní zařazených do kategorie „D“ ve Slovenské republice a v České republice, a pokud by z jeho chování a jednání (blíže popsaného shora – bod 12) nebyla tato vědomost známa. Nad rámec shora uvedeného, k tvrzení obviněného, že by mohl jednat v omylu, jak se hájil a že nevěděl o tom, že způsob úpravy zbraní pořizovaných jako „znehodnocené“ nebo „expanzně akustické“ nesplňuje požadavky na úpravu či znehodnocení zbraní zařazených do kategorie „D“ podle zákona o zbraních a střelivu, ale že se jedná o zbraně kategorie „A“ či „B“ podle zákona o zbraních a střelivu, bezpochyby svědčí i zjištění, že neodebíral tyto zbraně pouze na své jméno, ale zejména „konspirativně“ na jméno K. K. a V. H., jejichž údaji ze ztracených občanských průkazů disponoval [obviněný uvedl, že scany obou občanských průkazů mu dodal Ukrajinec a tomuto Ukrajinci prodal asi 90% zbraní zakoupených na Slovensku (dle skutkového zjištění cca 179 kusů z 225 bylo nakoupeno na jména jiných osob] , případně byly objednané zbraně doručovány na adresu matky obviněného (B. B.) či bývalé přítelkyně (H. S.). Uvedené zjištění, v kontextu shora již uvedených skutečností, neprospívá tvrzení a obhajobě obviněného, ale naopak v duchu zjištění, že obviněný byl projednáván pro přestupek obdobného charakteru, svědčí pro závěr, že obviněný si byl skutečnosti nesplnění požadavku na znehodnocení a úpravu zbraní dovážených do České republiky ze Slovenské republiky vědom. Nepřímo uvedený závěr lze dovozovat i ze skutečnosti, když obviněný uváděl, že se mu zdálo (někdy, když zbraně otevřel a díval se na ně), že česká zbraň měla méně znehodnocenou hlaveň než slovenská – tato argumentace obviněného tedy bezpochyby svědčí pro závěr, že „něco o znehodnocení a úpravě“ zbraní věděl. Oproti tomuto tvrzení [že snad české zbraně měly méně znehodnocenou hlaveň než nakoupené a znehodnocené zbraně ze Slovenska] však stojí výpovědi svědků J. H. ml. a P. K., kteří popsali způsob úpravy expanzních zbraní a způsob znehodnocení zbraní odpovídající tehdy platné legislativě na Slovensku a znalecký posudek Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva, ze kterého mj. vyplynulo, že v případě vojenských zbraní – samopalů Sa vzor 61 Škorpion, ráže 7,65 mm Browning, samopalů Sa vzor 58 ráže 7,62x39 a samopalů Sa vzor 26 ráže 7,62x25 Tokarev, nelze znehodnocení posoudit jako celek, neboť se prakticky jedná o znehodnocenou hlaveň, přičemž hlavní části zbraně nejsou znehodnoceny a hlaveň lze obměnit za jinou funkční, k volně vyjmutelným hlavním částem zbraní, a to samopalu vz. 61, samopalu vz. 58, samopalu vz. 26, pistole vz. 50/70 znalecký ústav uzavřel, že tyto nejsou znehodnocením dotčené, nebo jsou znehodnoceny nedostatečně [pozn. znalecký ústav měl k dispozici dostatek materiálu poskytnutého Slovenskými orgány, aby mohl provést specifikaci jednotlivých zbraní i způsob jakým byly na Slovensku reaktivovány, neboť tyto zbraně nemohl mít reálně k dispozici za situace, kdy byly obviněným přeprodány - tím je reagováno na námitku obviněného, že nikdy neproběhlo „objektivní znalecké zkoumání jakékoli zbraně. (K uvedené námitce se rovněž vyjádřil již soud odvolací – viz bod 7, s jehož argumentací se dovolací soud ztotožňuje)] .
15. Obviněný byl pod bodem I. výroku rozsudku odvolacího soudu, který je dovoláním napaden a který obviněný navrhuje pouze zrušit, uznán vinným zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a zločinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. K těmto trestným činům je vhodné uvést pouze tolik – Nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo bez povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává střelnou zbraň nebo její hlavní části nebo díly nebo ve větším množství střelivo nebo zakázaný doplněk zbraně, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku pak ten, kdo bez povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává výbušninu v množství větším než malém, zbraň hromadně účinnou nebo součástky, jichž je k užití takové zbraně nezbytně třeba, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ten, kdo spáchá takový čin ve větším rozsahu [v zákonném ustanovení Nejvyšší soud kurzívou vyznačil pro zjednodušení obviněným naplněné znaky základní i kvalifikovaných skutkových podstat zmíněného trestného činu, kterým byl uznán vinným].
16. Obviněný poukázal na to, že funkcí každé zbraně je její střelbyschopnost a fakt, že šlo o zbraně nestřelbyschopné, nutně musí vést k závěru, že se tedy nemohl dopustit protiprávního jednání, jímž byl uznán vinným za situace, že pouze nakoupil a přeprodal znehodnocené zbraně. K uvedené argumentaci je nutno uvést, že soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí však konstatovaly (s ohledem na provedené důkazy), že znehodnocení samopalů Sa vzor 61 Škorpion, ráže 7,65 mm Browning, samopalů Sa vzor 58 ráže 7,62x39 a samopalů Sa vzor 26 ráže 7,62x25 Tokarev nelze posoudit jako celek, neboť se prakticky jedná pouze o znehodnocenou hlaveň, přičemž hlavní části zbraně nejsou znehodnoceny a hlaveň lze obměnit za jinou funkční. S těží lze připustit, aby pojem znehodnocená palná zbraň ve smyslu neschopná střelby, byl vykládán jinak než neschopná střelby do budoucna nevratně a nikoli pouze ve významu nabízeném obviněným. V této souvislosti je pak podstatné, že „znehodnocené“ a „expanzní“ zbraně nevyhovovaly svým znehodnocením podmínkám znehodnocení podle úpravy v České republice a svým zařazením zbraním zařazených do kategorie zbraní „D“ [byť takovému zařazení mohly odpovídat na území Slovenské republiky] , ale spadaly mj. do kategorie vojenských zbraní kategorie „A“, přičemž omyl obviněného byl v daném případě vyloučen (viz shora bod 12) a obviněný byl na tuto skutečnost nejen upozorňován, ale byla mu mj. známa i z předchozího přestupkového řízení. V předmětné trestní věci není pochyb o tom, že obviněný sobě i jinému opatřil několik desítek samopalů a lze stěží zpochybnit, že takováto zbraň – samopal, je zbraní hromadně účinnou. Ve vazbě na skutečnosti výše uvedené (mj. nešlo o znehodnocení celkové – viz shora) je nutno zmínit, že „samopal, u něhož je pro závadu mechanismu vyloučena střelba dávkami, je přesto zbraní hromadně účinnou, je-li možno závadu odstranit a vrátit mu tím původní účinnost“- viz rozhodnutí č. 46/1949. „Je-li možné existující závadu na střelné zbrani odstranit její opravou, která není nedostupná, a jestliže tím lze vrátit střelné zbrani její původní účinnost, jedná se nadále o střelnou zbraň podléhající regulaci zákonem o střelných zbraních a střelivu (Usnesení ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 5 Tdo 1072/2002, publikováno v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 23/2003, pod T 529) . Ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku lze uvést, že tohoto se dopustí, kdo bez povolení nebo licence provede zahraniční obchod s vojenským materiálem. Co se rozumí zahraničním obchodem s vojenským materiálem je definováno v §2 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, a doplněné zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, jde mj. též o dovoz a vývoz vojenského materiálu na území České republiky ze zahraničí, včetně jiných členských států Evropské unie, přičemž takový obchod může realizovat právnická osoba se sídlem na území České republiky na základě dispozice s patřičným povolením [Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 2451 s.]. Pojem vojenského materiálu je upraven v §5 zák. č. 38/1994 Sb., když seznam vojenského materiálu stanoví prováděcí předpis na základě Společného seznamu vojenského materiálu Evropské unie. Tímto prováděcím předpisem je vyhláška č. 210/2012 Sb., o provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem, když podle §2 této vyhlášky seznam vojenského materiálu stanoví příloha č. 1 této vyhlášky a dle této přílohy do skupiny SVMe1 patří pod bodem a) samopaly a ostatní samočinné palné zbraně. V předmětné trestní věci bylo prokázáno, že obviněnému bylo známo, že způsob úpravy zbraní pořizovaných jako „znehodnocené“ nesplňuje požadavky na znehodnocení zbraní zařazených do kategorie „D“ podle zákona o zbraních a střelivu a v případě Sa vzor 61 Škorpion, samopalů Sa vzor 58 a samopalů Sa vzor 26 a samopalu PPŠ vzor 41 se jednalo o vojenské zbraně kategorie „A“ podle §4 písm. a) odst. 1) zákona o zbraních a střelivu a v případě ostatních znehodnocených zbraní se jednalo o zbraně kategorie „B“ podle §5 písm. a) zákona o zbraních a střelivu. Stejně tak mu bylo známo, že způsob úpravy zbraní pořizovaných jako „expanzně akustické“ nesplňují požadavky na úpravu zbraní expanzně akustických zařazených do kategorie zbraní „D“ podle zákona o zbraních a střelivu a z důvodu nedovoleného výrobního provedení náleží do kategorie zbraní „A“ podle §4 písm. a) bod 5 zákona o zbraních a střelivu. Současně obviněný věděl, že od 29. 3. 2004 je držitelem zbrojního průkazu pouze pro skupinu oprávnění „D“ (k výkonu zaměstnání nebo povolání) „E“ (k ochraně života, zdraví nebo majetku). Z ustanovení §9 – 11 zákona o zbraních a střelivu rovněž vyplývá, že předmětné zbraně nakoupené na Slovensku mohl nabývat do vlastnictví a držet pouze držitel zbrojního průkazu skupiny A nebo C, což obviněný v předmětné době nebyl. Obviněnému rovněž bylo známo, že neměl povolení k obchodu s vojenským materiálem ve smyslu §6 zákona č. 38/1994 Sb., a nebyl ani držitelem příslušné zbrojní licence (§31 zákona o zbraních a střelivu). Uvedené skutečnosti vedly tedy k opodstatněnému závěru o vině obviněného zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů – ve vztahu k právní kvalifikaci podle §265 odst. 1 tr. zákoníku, na odůvodnění odvolacího soudu v případě právní kvalifikace podle §279 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a §279 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
17. Obviněný v závěru svého dovolání rovněž uvedl, že „objektivně znehodnocené střelné zbraně byly postaveny na roveň zcela funkčním a střelbyschopným zbraním, i když je evidentní, že jejich společenská škodlivost je diametrálně odlišná“ , a proto vyjádřil své přesvědčení, že mělo být postupováno podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. K uvedené argumentaci je potřebné zmínit, že k otázce interpretace pojmu společenské škodlivosti, aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z něho vyplývajícího principu ultima ratio se Nejvyšší soud vyjádřil v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém je mimo jiné uvedeno, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
18. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1, věta za středníkem, tr. zákoníku). Beztrestnost pachatele plynoucí z uplatnění zásady subsidiarity trestní represe z hlediska viny ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku má přednost před procesním řešením případu (trestného činu) ve smyslu §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Ve smyslu §39 odst. 2 tr. zákoníku se tak kritérii zohledňovanými při hodnocení společenské škodlivosti určitého jednání rozumí zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl.
19. V předmětné trestní věci lze stěží přehlédnout dobu páchané trestné činnosti, skutečnost, že jednáním obviněného byly naplněny znaky několika trestných činů, stejně tak, že šlo o sofistikovanou trestnou činnost (objednávky na doklady jiných osob, doručování na jiné adresy než obviněného), množství dovezených a prodaných zbraní. Nezanedbatelnou skutečností je i zjištění, že ze zahraničí dovezené zbraně nebyly trvale znehodnoceny a bylo je možno jistými zásahy (např. výměnou hlavní) uvést do střelby schopného stavu, čímž se zvýšilo nebezpečí ohrožení života a zdraví jiných osob [v obecné rovině k problematice reaktivace znehodnocených zbraní a ohrožení životů lze odkázat na následující - „právě nedostatečně znehodnocenými slovenskými samopaly, přestavenými zpátky na použitelné, vraždili v roce 2015 v Paříži islámští teroristé“ – viz Novinky.cz 14. 5. 2020] , tudíž odkaz obviněného na případnou aplikaci zmíněného ustanovení (myšleno §12 tr. zákoníku), považoval Nejvyšší soud za neakceptovatelný.
20. Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání bylo z převážné části podáno s odkazem na okolnosti, které nemohly založit dovolací důvod obviněným uplatněný a ve vztahu k těmto by přicházelo v úvahu, dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak vzhledem k tomu, že s vyšší mírou tolerance akceptoval jako právní námitky (byť se odvíjela od jiného skutkového základu) jeho výhrady k použité právní kvalifikaci, odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 11. 2020
JUDr. Jan Engelmann
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu