ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.542.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 542/2020-543
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2020 o dovolání obviněného M. O. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 5 To 337/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 2 T 76/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. O. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 7. 2019, č. j. 2 T 76/2016-476, byl obviněný M. O. shledán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 8 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku pak byl zrušen výrok o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR na náhradu škody.
2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedených trestných činů jednáním spočívajícím v tom, že dne 12. 12. 2015 kolem 02:45 hod. v Mostě, v ulici XY, na chodníku mezi Aquadromem a oplocením Střední průmyslové školy, fyzicky napadl poškozenou D. H. tak, že ji udeřil pěstí do obličeje až spadla na zem, poté se s ní začal přetahovat o koženou kabelku o hodnotě 360 Kč, kterou držela za ucha a měla ji zavěšenou přes předloktí ruky, z této vzal svazek klíčů s přívěskem o hodnotě 150 Kč, které po poškozené hodil, dále koženkovou peněženku o hodnotě 390 Kč, kterou prohledal a odcizil z ní platební kartu Mastercard banky AirBank znějící na jméno poškozené, finanční hotovost ve výši 500 Kč, plyšové pouzdro k náušnicím se dvěma zlatými náušnicemi ze 14ti karátového zlata o hodnotě celkem 1 680 Kč, mobilní telefon značky Nokia Asha včetně SIM karty a paměťové karty 4GB od společnosti O
2
na paušál o hodnotě 930 Kč, parfém značky Chloe, do poloviny vypotřebovaný o hodnotě 600 Kč, plynový zapalovač s modrým potiskem o hodnotě 50 Kč a bonbony značky Dalma o hodnotě 4 Kč, přičemž mobilní telefon značky Nokia Asha na místě odhodil a poté z místa činu utekl; v důsledku fyzického napadení poškozená utrpěla poranění hlavy, zhmoždění a oděrky pravého kolene, pro kteréžto zranění byla práce neschopna do 4. 1. 2016.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. 12. 2019, č. j. 5 To 337/2019-510, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť jeden z důkazů byl proveden nezákonným způsobem, což vedlo k chybnému skutkovému závěru. Pokud by k tomuto důkazu nebylo přihlédnuto, nemohl být shledán vinným. Konstatoval, že poškozená ho identifikovala nejprve v rámci rekognice podle fotografií, když jí byla předložena jeho fotografie shodná se snímkem, jaký před tím poškozená viděla v televizní relaci. Následná rekognice in natura za účasti obviněného potom byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon, tedy bez účasti jeho obhájce, ačkoliv měla být provedena až po zahájení trestního stíhání, neboť této rekognici předcházela již zmíněná rekognice podle fotografie a orgány činné v trestním řízení měly dostatečný podklad pro zahájení jeho trestního stíhání. Odůvodnění pro konání rekognice bylo navíc provedeno pouze obecným konstatováním a v podstatě z něj neplyne, proč měl být předmětný úkon neodkladný a neopakovatelný. Popsaným postupem bylo porušeno jeho právo na obhajobu a rekognice in natura nemůže být pro její nezákonnost považována za důkaz v trestním řízení. Popisovaný nedostatek mohl být orgány činnými v trestním řízení částečně zhojen, a to konáním další rekognice in natura za účasti obhájce obviněného. K tomuto obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2582/14 (pozn. – zjevně míněna sp. zn. I. ÚS 2852/14), kde bylo konstatováno porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele, pokud nedošlo k opakované rekognici osoby, ačkoliv to bylo možné, a to za situace shodné jako v jeho případě, v níž byla rekognice jediným důkazem identifikujícím pachatele.
5. S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem i předcházející rozsudek Okresního soudu v Mostě zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření především uvedl, že obviněným citovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14, nelze vykládat tak, jak se stalo v dovolání. V judikované věci byla provedena pouze rekognice podle fotografií, navíc bez účasti soudce i obhájce, k čemuž Ústavní soud uvedl, že k použití takového důkazu lze přistoupit pouze ve výjimečných případech, a to zvláště, pokud by se mělo jednat o rozhodující či dokonce jediný důkaz. Současně bylo v nálezu konstatováno, že po provedení rekognice podle fotografie je možné provést rekognici in natura, jak ostatně umožňuje i ustanovení §104b odst. 4 tr. ř., což je jedinou výjimkou ze zásady, podle které je rekognice neopakovatelným úkonem. Ústavní soud pak vyslovil i pravidlo, že v rámci celého trestního řízení musí nastat alespoň jeden okamžik, v němž obhajoba může být přítomná poznání osoby a aktivně na něj reagovat, avšak nepovažoval je za bezvýjimečné. Naopak z předmětného rozhodnutí nelze dovodit, že by po rekognici in natura bylo možné po zahájení trestního potom stíhání provést další takovou rekognici. V usnesení ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 1350/18, Ústavní soud i s odkazem na výše citovaný nález odmítl, že by užití rekognice podle fotografie provedené před zahájením trestního stíhání (tedy jako neodkladný a neopakovatelný úkon) k důkazu bylo procesně nepřípustným způsobem. Stran otázky, zda mohla být rekognice provedena jako neodkladný úkon, byl konstatován postup, v němž je nutné ve třech krocích posoudit, jednak zda a do jaké míry byl dán důvod k provedení rekognice před zahájením trestního stíhání, dále jakou důkazní váhu rekognice měla a rovněž jak se uplatnily vyvažující záruky a ve světle těchto zjištění nakonec posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V případě obviněného lze považovat tyto tři podmínky za splněné. Otázka, zda jsou či nejsou shromážděny nezbytné důvody k zahájení trestního stíhání, je v obecné rovině jen obtížně vymezitelná, nelze určit pevný okruh důkazů, které již zahájení trestního stíhání odůvodňují (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 675/2016). Nelze však stanovit, že již samotné trestní oznámení a výsledek rekognice podle fotografií byly v dané věci důvodem k okamžitému zahájení trestního stíhání. Rekognice pak nepředstavovala jediný důkaz, neboť byla provedena i rekognice podle fotografií, a dále byly také nalezeny pachové stopy obviněného na mobilu poškozené. Soudy pak odpovědně hodnotily dokazování a zejména ponechaly obhajobě široký prostor k činění návrhů a předkládání námitek, s nimiž se odpovědně vypořádaly. Navíc, i kdyby snad bylo ve věci obviněného shledáno porušení některého z jeho práv, je třeba vážit i materiální obsah takového porušení. Obviněný přitom ani neuvedl, jaký měl být konkrétní a reálný negativní vliv popsaných skutečností na možnost uplatnění jeho obhajoby (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4269/12), tedy nijak nespecifikoval, jak jinak by se v případě účasti obhájce na rekognici hájil a v čem tak byla jeho obhajoba skutečně krácena. Protokoly o rekognicích totiž obviněný při hlavním líčení nepožadoval ani přečíst či do nich nahlédnout, v první fázi řízení před soudem pak jeho obhájce mimo jiné uvedl, že obviněný ničeho nenamítá proti postupu při rekognici in natura a naopak k rekognici podle fotografií namítal, že poškozené byl předložen stejný snímek obviněného, jaký předtím shlédla v televizi.
7. Státní zástupce proto navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
11. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
12. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
13. V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný nezpochybnil právní kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, ale primárně napadl správnost těchto zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Námitky obviněného tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se obviněný snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
14. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
15. Obviněný svými námitkami tvrdil existenci vady podřaditelné pod druhou zmiňovanou skupinu, totiž že důkaz v podobě rekognice in natura, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem a neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konkrétně namítal, že tato rekognice neměla být provedena podle §158a tr. ř. jako neodkladný a neopakovatelný úkon, ale až po zahájení trestního stíhání, resp. měla být v rámci vyšetřování zopakována (a nestalo se tak), čímž bylo porušeno jeho právo na obhajobu.
16. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že rekognice jakožto zvláštní způsob dokazování představuje specifickou formu výslechu poznávající osoby a její účel spočívá v tom, aby poznávající osoba v souvislosti s vyšetřováním trestného činu znovu rozpoznala nějakou osobu nebo věc. Z povahy věci se tak jedná o úkon neopakovatelný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16, nebo rozhodnutí publikované pod č. 54/1990 Sb. rozh. tr.). Vzhledem ke své povaze může být i úkonem neodkladným ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř., a proto ji lze provést i před zahájením trestního stíhání (srov. rozhodnutí publikované pod č. 31/1997 Sb.), avšak v takovém případě se provede na návrh státního zástupce a za účasti soudce podle §158a tr. ř.
17. Trestní řád zakotvuje základní podmínky, za nichž je možné provést rekognici osoby in natura a rekognici podle fotografie v rámci ustanovení §104b. Toto ustanovení mimo jiné v odstavci 4 stanoví, že pokud není možné ukázat osobu, rekognice se provede podle fotografie. Tento postup však nesmí bezprostředně předcházet (případné následné) rekognici in natura. Tímto je garantována objektivita a důkazní hodnota rekognice in natura. Omezení podle §104b odst. 4 věty druhé tr. ř. však neznamená, že by po provedení rekognice podle fotografie již nebylo možné vůbec přistoupit k rekognici in natura, je zakázána pouze jejich bezprostřední návaznost. Vzhledem k tomu, že je rekognice zvláštní formou výslechu, pro její provedení jinak platí obecná ustanovení trestního řádu o výpovědi obviněného a svědka (srov. Šámal P. a kol. Trestní řád I. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 1539 až 1540).
18. Nejvyšší soud se v návaznosti na předloženou dovolací argumentaci zabýval tím, zda byly naplněny zákonné podmínky ve smyslu ustanovení §158a a §160 odst. 4 tr. ř., tedy zda se v případě předmětné rekognice in natura, provedené s poškozenou jako osobou poznávající, jednalo o neodkladný a neopakovatelný úkon.
19. Nejprve je k časovému průběhu rozhodných momentů namístě uvést, že dne 12. 12. 2015 došlo k přepadení poškozené, která je ihned oznámila, v důsledku čehož policejní orgán vyhotovil téhož dne záznam o zahájení úkonů trestního řízení. Totožnost útočníka přitom nebyla známá. Následně poškozená dne 15. 12. 2015 náhodně sledovala televizní relaci, ve které byli diváci informováni o pátrání po obviněném, jenž byl v jiné trestní věci odsouzen za zvlášť závažný zločin a vyhýbal se nástupu trestu. V této relaci byla ukázána fotografie obviněného, na níž ho poškozená poznala jako pachatele útoku ze dne 12. 12. 2015 a tuto skutečnost oznámila policejnímu orgánu. Následně byla dne 11. 1. 2016 provedena rekognice podle fotografií, jako neodkladný úkon (obviněný byl stále nedosažitelný), při které byla poškozené předložena (mezi snímky jiných osob) shodná fotografie obviněného, jaká byla užita i v televizním vysílání (policejní orgán neměl jinou k dispozici), přičemž poškozená jej bezpečně poznala. Poté, co obviněný nastoupil výkon zmíněného trestu odnětí svobody uloženého v jiné trestní věci, byla, stále ve fázi prověřování, provedena dne 5. 4. 2016 rekognice in natura, jako neodkladný a neopakovatelný úkon, při které byl obviněný jako pachatel opět poškozenou ztotožněn a následně bylo zahájeno jeho trestní stíhání.
20. Co se týče neodkladnosti tohoto úkonu (rekognice in natura ze dne 5. 4. 2016), Nejvyšší soud nejprve považuje za nutné odkázat na závěry publikované pod č. 33/2003 Sb., podle nichž rekognice provedená ukázáním osob svědkovi (§104b odst. 1, 2, 3 tr. ř.) má povahu neodkladného úkonu ve smyslu §158a a §160 odst. 4 tr. ř. také v případě, kdy nejsou k dispozici jiné prostředky, jak objasnit skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání, nebo v případě, kdy ty prostředky, které k dispozici jsou, by mohly ohrozit důkazní význam takové rekognice (např. rekognice provedená ukázáním fotografie). Za této situace nepřítomnost obhájce u rekognice nemá za následek nepoužitelnost tohoto úkonu jako důkazu v řízení před soudem. Krom zákonného výčtu důvodů neodkladnosti uvedených v §160 odst. 4 tr. ř. tedy judikatura dovodila neodkladnost takového úkonu i v případě, kdy je třeba objasnit skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání.
21. Uvedená skutečnost zakládala neodkladnost rekognice právě i v nyní posuzované věci. K samotnému stavu důkazní situace před zahájením trestního stíhání, tedy vyhodnocení otázky , zda byla dostatečná k postupu podle §160 odst. 1 tr. ř. či nikoliv, Nejvyšší soud uvádí následující. V daný moment usvědčovaly obviněného závěry rekognice, provedené s poškozenou jako poznávající osobou podle fotografií, při níž, jak také bylo upozorněno v dovolání, jí byla předložena totožná fotografie, kterou před tímto viděla v televizní relaci, neboť policejní orgán jinou fotografií obviněného nedisponoval. S ohledem na popsané okolnosti, resp. jinak její řádný průběh, nelze tuto rekognici (podle fotografií) v žádném případě považovat za nezákonnou, avšak její důkazní hodnota mohla být s ohledem na užití shodného snímku do jisté míry snížena. Lze tak přisvědčit orgánům činným v daný moment v tomto trestním řízení, že míra podezření z trestného činu pro zahájení trestního stíhání nedosáhla potřebného vyššího stupně jistoty ve smyslu §160 odst. 1 tr. ř. a bylo proto namístě ještě před zahájením další fáze trestního řízení dokazování doplnit, což se po zajištění fyzické přítomnosti obviněného mohlo stát prostřednictvím rekognice in natura. Jinak řečeno, jednalo se tudíž o úkon neodkladný.
22. Pokud jde o jeho neopakovatelnost, je třeba především konstatovat (jak již bylo i uvedeno výše), že rekognice je z povahy věci úkon v zásadě neopakovatelný, s výjimkou rovněž zmíněného postupu podle §104b odst. 4 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16, rozhodnutí publikované pod č. 54/1990 Sb. rozh. tr. a rovněž i Šámal P. a kol. Trestní řád I. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 1540). Jestliže obviněný dovozoval odlišný náhled z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14, je ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství třeba uvést, že předložená intepretace je nesprávná. Obviněný závěry předmětného nálezu vyložil tím způsobem, že (v dané, Ústavním soudem přezkoumávané věci) byl shledán zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, neboť nebyla provedena opakovaná rekognice in natura, ačkoliv to bylo možné. Totožně pak mělo být postupováno i v jeho trestní věci, tedy po zahájení trestního stíhání mělo dojít k opakování rekognice in natura za účasti jeho obhájce. V předmětném nálezu se však Ústavní soud zabýval situací, kdy byla nejprve provedena pouze rekognice podle fotografie, a to dokonce bez účasti soudce, nikoli za podmínek podle §158a tr. ř. K tomu uvedl, že za tohoto stavu měla být následně provedena i rekognice in natura, což je závěr, který je ve shodě s odbornou literaturou (Šámal P. a kol. Trestní řád I. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 1540) i s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16), ale nijak se nedotýká nemožnosti opakovat rekognici in natura.
23. Nejvyšší soud doplňuje, že možnost provedení rekognice in natura po již proběhnuvší rekognici podle fotografie je pojímána jako výjimka z pravidla, že rekognice je obecně neopakovatelným úkonem. Odborná literatura sice dovozuje i další výjimečné situace, kdy by mohlo teoreticky k opakování rekognice dojít, žádná z nich se však na projednávanou věc nevztahuje (např. pokud by poznávající osoba dodatečně přiznala, že ze strachu ze msty při dříve konané rekognici nepravdivě uvedla, že objekt nepoznává – srov. Janulková, K. Rekognice. Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 69 až 70). Není tedy zásadně možné přistoupit na argumentaci obviněného, že by bylo možné rekognici in natura v posuzované trestní věci opakovat (např. po zahájení trestního stíhání).
24. Na okraj lze doplnit, že v případě postupného provedení rekognice podle fotografií a rekognice in natura (míněno v témže řízení shodnou poznávající osobou ve vztahu k témuž poznávanému objektu) by měl být mezi těmito úkony určitý časový odstup (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 675/2016, bod 32.), aby poznávající osoba měla při rekognici in natura lepší možnost poznat (např.) pachatele, a nikoli osobu, kterou by měla v čerstvé paměti z rekognice podle fotografie. Tuto podmínku lze ve věci obviněného M. O. s ohledem na několikaměsíční odstup obou rekognic považovat za splněnou.
25. Souhrnně řečeno, z okolností případu nepochybně plyne, že rekognice in natura provedená dne 5. 4. 2016 byla svou povahou neodkladným a neopakovatelným úkonem.
26. Obviněnému lze pak částečně přisvědčit, že odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti této rekognice je v protokolu o ní poměrně kusé, ač na základě §160 odst. 4 tr. ř. platí, že v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu musí být vždy uvedeno, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Současně je však třeba v každém jednotlivém případě náležitě zvažovat povahu takového pochybení, a to zejména z materiálního hlediska, tedy zda i přes absenci náležitého odůvodnění byly podmínky neodkladnosti dány s ohledem na konkrétní okolnosti případu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 37/2013 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k výše provedenému posouzení neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu je tak nutné uzavřít, že ačkoliv nelze odůvodnění protokolu o rekognici in natura shledat v daném ohledu zcela přesvědčivé, s ohledem na okolnosti projednávané věci byly znaky neodkladnosti i neopakovatelnosti rekognice in natura nepochybně dány.
27. Nejvyšší soud proto konstatuje, že předmětná rekognice byla provedena v souladu se zákonem (mimo jiné jí byl podle §158a tr. ř. přítomen kromě nezúčastněné osoby i soudce, který garantuje zákonnost úkonu), a proto nepřítomnost obhájce u ní (s ohledem na fázi trestního řízení) nemá bez dalšího za následek její nepoužitelnost jako důkazu v řízení před soudem, neboť právo na účast obhájce při prováděných úkonech vzniká v souvislosti se sdělením obvinění.
28. Je namístě doplnit, že Ústavní soud v již výše zmíněném nálezu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14, konstatoval, že v řízení před soudem mohou být jako důkaz použity zásadně jen takové výpovědi svědků, včetně rekognicí, jejichž provedení měla obhajoba možnost být přítomna a aktivně se jich účastnit. Dodal ale také, že ve výjimečných případech lze přistoupit k použití důkazu provedeného podle §158a tr. ř., jehož se obhajoba nemohla účastnit. Zejména v případech, kdy takový důkaz má být rozhodujícím nebo dokonce jediným důkazem o vině, je naprosto nezbytné, aby se orgány činné v trestním řízení automaticky nespoléhaly na možnost použití důkazu v režimu §211 odst. 2 písm. b) tr. ř., ale vyvinuly aktivní úsilí k opakovanému provedení úkonu (výslechu) v řízení před soudem, jehož by se už mohla obhajoba účastnit. Až pokud bylo toto úsilí marné či z povahy věci nelze úkon opakovat (rekognice), je možné připustit odsouzení obžalovaného založené rozhodující či celou měrou na důkazu, jehož se obhajoba nemohla zúčastnit, a to za splnění dalších přísných kumulativních podmínek. Těmito podmínkami jsou skutečnost, že řízení jako celek lze považovat za spravedlivé, a existují skutečnosti dostatečně vyvažující nevýhody spojené s připuštěním takového důkazu, včetně možnosti řádného a spravedlivého posouzení jeho věrohodnosti a spolehlivosti (resp. obdobně uvedeno i také ve výše naznačeném usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 1350/18, podle kterého je nutné zkoumat, zda a do jaké míry byl dán důvod k provedení rekognice před zahájením trestního stíhání, dále jakou důkazní váhu rekognice měla a rovněž jak se uplatnily vyvažující záruky a ve světle těchto zjištění nakonec posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé).
29. Jak již bylo řečeno výše, rekognice in natura je ze své podstaty neopakovatelná (resp. žádnou případnou výjimku umožňující její zopakování nelze v posuzovaném případě uplatnit), v projednávané věci byla provedena zákonným způsobem, navíc se ani nejednalo o jediný usvědčující důkaz. Vedle rekognice in natura totiž byla provedena rekognice podle fotografií, následně došlo také ke zkoumání pachových stop, přičemž bylo zjištěno, že na mobilním telefonu poškozené (který pachatel potom, co poškozené vytrhl kabelku z ruky a prohledal ji, odhodil) se nacházejí pachové stopy obviněného. Ústavní soud přitom ve své judikatuře zdůrazňuje právě význam ostatních důkazů pro spravedlivé odsouzení, a to i v případech, kdy sice shledal nevhodnost či nezákonnost určitého postupu (což ani v projednávané věci dovodit nelze) při provádění rekognice, ale nikoli porušení práv stěžovatelů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 739/11, ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2414/13 nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 21/14).
30. V projednávané věci lze pak shledat i dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění tohoto důkazu jako důkazu proti obviněnému. Obviněnému byl v řízení před soudem dán dostatečný prostor pro uplatnění jeho obhajoby, včetně možnosti se vyjádřit ke všem provedeným důkazům a činit návrhy, přičemž se s nimi soudy obou stupňů vždy řádně vypořádaly. Na okraj je možné odkázat na vyjádření státního zástupce, jenž připomněl, že obviněný při předložení protokolu o rekognici in natura stranám v hlavním líčení proti jejímu provedení ničeho nenamítal a ani po další části vedení řízení její závěry nezpochybňoval, ale stalo se tak až v jeho samotném závěru.
31. Z hlediska samotného krácení práva na obhajobu pak Nejvyšší soud doplňuje, že rekognice, pokud není požadováno aktivní jednání (viz např. rekognice podle hlasu), představuje ve své podstatě úkon, při němž je obviněný (jenž je většinově poznávanou osobou) nucen (a povinen) toliko pasivně strpět poznávací proceduru a požadavky, jež jsou při tomto úkonu na obviněného kladeny, nemají takový charakter, aby je bylo možno označit za donucování k sebeobviňování či k sebeusvědčování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 528/06). Z uvedeného je zřejmé, že zásah do práva na obhajobu absencí obhájce je v takovém případě nutně jen velmi omezený, a v nyní posuzované věci navíc vyvážený plným zajištěním obhajoby v průběhu trestního stíhání.
32. Jinak řečeno, stran provedení rekognice in natura a jejího hodnocení nelze shledat žádné pochybení, které by ji vylučovalo z důkazů zohledněných v daném trestním řízení, resp. jinak její závěry omezovalo či zpochybňovalo. Vada v podobě nesprávné realizace důkazního řízení, v níž by důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů – která by v případě své existence (a jen tehdy) mohla výjimečně naplnit uplatněný dovolací důvod, naopak pokud dána není, související námitku pod něj podřadit nelze – tedy nenastala.
33. Nejvyšší soud proto dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 6. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel