ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.543.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 543/2020-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. 5. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného O. N. , nar. XY v XY, Jugoslávie, státní příslušník Kosovské republiky, bytem XY, Kosovská republika, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 9 To 13/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 153/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 12. 2019, č. j. 3 T 153/2019-87, byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu tím, že se od blíže neurčené doby, nejméně od 24. 11. 2019 do 26. 11. 2019 v 18:30 hod., kdy se dostavil do Pobytového střediska cizinců Zastávka, okres Brno-venkov, zdržoval na území České republiky přesto, že mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 3 T 8/2010, který nabyl právní moci dne 25. 3. 2010, uložen mimo jiné trest vyhoštění na dobu neurčitou, kdy výkon tohoto trestu byl nařízen dne 14. 4. 2010.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 2. 2020, č. j. 9 To 13/2020-108, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlasí s tím, že soudy vycházely primárně z jeho trestní minulosti namísto zaměření se na konkrétní okolnosti projednávaného případu. Odvolací soud se jeho obhajobou v podstatě nezabýval a jediným rozhodným momentem bylo zjištění, že jeho trest vyhoštění trval v době, kdy se sám přihlásil v azylovém řízení. Připustil, že má problematickou trestní minulost a byl za stejný přečin již opakovaně souzen, avšak zdůraznil, že od minulých odsouzení uběhl značný časový odstup. Vycházel z toho, že má uložený trest vyhoštění na pět let a ten již uplynul. Kromě toho v tomto případě se dobrovolně přihlásil úřadům v souvislosti s azylovým řízením. Nebyl si vědom zákazu pobytu v České republice, což prokazuje i fakt, že se po příjezdu do České republiky sám přihlásil úřadům. Nemohl tedy jednat v úmyslu mařit výkon trestu, když o něm nevěděl. Odvolací soud se nevypořádal s okolnostmi, za kterých žádal o udělení azylu, a naopak mu ještě tuto žádost vytýkal, včetně nedostatečného prokázání azylových důvodů. Přestože souhlasil s konáním řízení před soudy obou stupňů bez tlumočníka, češtině rozumí obtížně a s ohledem na tíživou životní situaci měly soudy přihlédnout i k jeho rozumovým možnostem. O mezinárodní ochranu v České republice požádat kvůli problémům, které má v Kosovské republice, neboť se domluví česky a chtěl pracovat u svého bratrance.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a sám ho zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a zdůraznil, že se soudy obou stupňů úmyslným zaviněním obviněného důkladně zabývaly a své závěry dostatečně odůvodnily. Obviněný před soudy výslovně uvedl, že česky rozumí slovem i písmem a nežádá tlumočníka a toto nezměnil ani za přítomnosti svého obhájce. Dobré znalosti češtiny obviněného nasvědčuje i fakt, že se v České republice dlouhodobě zdržoval, byl zde mnohokrát odsouzen, a jak sám uvedl, měl zájem v Ostravě pracovat. Proto nelze mít žádné pochybnosti o jeho jazykových ani rozumových schopnostech, umožňujících mu pochopit význam i délku trestu vyhoštění. Tvrzení obviněného o jeho neporozumění trvání trestu vyhoštění je proto ryze účelové, a to i s poukazem na jeho vysokoškolské vzdělání. Stejně tak ani důvody, které uvedl při žádosti o azyl, nemohou být v žádném případě podkladem pro udělení mezinárodní ochrany, když navíc do České republiky přicestoval ze Švýcarska a Maďarska, což jsou bezpečné země. Jeho žádost o azyl lze hodnotit jako zcela účelovou snahu vyhnout se trestu vyhoštění. Závěr o jeho zavinění je jednoznačně podložen provedeným dokazováním. Naprostou většinu námitek obsažených v dovolání obviněný uplatnil již v řízení před soudy obou stupňů, které se s nimi dostatečně vypořádaly.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací námitky obviněného, které směřují proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, jsou námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Ačkoli obviněný mj. namítl, že je nesprávný závěr o jeho úmyslu, a to s poukazem na tvrzenou nevědomost o tom, že ještě neuběhla doba, na kterou mu byl uložen trest vyhoštění (na dobu neurčitou), tuto námitku postavil výhradně na své vlastní verzi skutkového děje a na údajné nedostatečné znalosti českého jazyka a rozumových schopností. Formálně by tedy tato námitka byla s to naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto ji pod tento dovolací důvod nelze podřadit. Je přitom namístě akcentovat, že se soudy obou stupňů touto námitkou obviněného zabývaly, přičemž správně vyhodnotily, že veškeré jeho kroky byly účelové s tím, že se snažil obejít uložený trest vyhoštění, o jehož existenci věděl a dostatečně jej i chápal (srov. str. 2-3 odst. 4-6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 odst. 7-10 usnesení odvolacího soudu). Nad rámec uvedeného lze dále k nepříliš konkrétní argumentaci obviněného ohledně jeho horší znalosti českého jazyka a tudíž neporozumění trestu vyhoštění na dobu neurčitou doplnit, že po celou dobu řízení, i když byl zastoupen obhájcem, nežádal o tlumočníka a výslovně uvedl, že češtinu ovládá.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Úvahy, kterými se soudy obou stupňů řídily, v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, přičemž Nejvyšší soud se s nimi ztotožnil. Obviněný přitom uplatnil v podstatě shodné dovolací námitky, jaké uplatnil již v řízení před soudy obou stupňů, přičemž tyto se s nimi v dostatečné míře vypořádaly. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obviněný žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, které by případně opodstatňovalo zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, ani nenamítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006).
Námitky obviněného se tak na základě výše uvedeného zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu