ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.58.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 58/2020-507
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného F. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 67 To 320/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 237/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 7. 2019, č. j. 4 T 237/2017-287, byl obviněný uznán vinným přečiny násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a podle §44 tr. zákoníku bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 2 T 98/2018, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 129/2019.
Podle výroku rozsudku soudu prvního stupně se obviněný dopustil přečinu krádeže tím, že dne 28. 9. 2017 kolem 19:55 hodin v Praze 2 ve stanici metra XY ve vagonu vlakové soupravy v nestřežené chvilce vytrhl poškozené D. S., nar. XY, z ruky mobilní telefon zn. Samsung Galaxy Alpha (s vloženou SIM kartou) v hodnotě 3 990 Kč, a to v době, kdy poškozená telefon používala, přičemž poté s ním okamžitě vyběhl z vlakové soupravy metra a zaběhl do spojovacího tubusu metra stanic XY – XY. Přečinu násilí proti úřední osobě se pak dopustil tím, že téhož dne kolem 20:40 hod. v prostorách tubusu metra mezi stanicemi XY – XY, když byl zadržen pro uvedenou krádež příslušníkem Policie České republiky ve služebním stejnokroji R. F. a byla mu přiložena služební pouta, fyzicky napadl jmenovaného policistu úderem hlavy do oblasti kořene nosu, a poté, co byl veden poškozeným policistou a strážníky městské policie ven z tubusu metra, vykřikoval vůči nim vulgarismy a vyhrožoval, že je dostane z uniformy, ve slovní agresi pokračoval při cestě až ke služebnímu vozidlu zaparkovanému na XY, kde opětovně napadl R. F., který jej v tu dobu držel, a to tak, že jej kopl nohou do holeně pravé dolní končetiny, přičemž ke zranění vyžadujícímu lékařské ošetření u poškozeného nedošlo.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla odvoláním státní zástupkyně, a to ve výroku o trestu v neprospěch obviněného. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem dne 25. 9. 2019, č. j. 67 To 320/2019-414, tak, že zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu a nově obviněnému za uvedené přečiny a dále za přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1, alinea 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 1 T 147/2017, za přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 1 T 56/2018, a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 129/2019, uložil podle §325 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání třiceti měsíců. Současně rozhodl o zrušení výroků o trestech z předchozích uvedených rozsudků, a to včetně rozhodnutí obsahově navazujících.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl zásah do svého práva na spravedlivý proces. Nesouhlasil se závěrem soudu druhého stupně, že nebyly naplněny podmínky pro upuštění od souhrnného trestu. Uložený trest označil za nepřiměřený a poukázal na judikaturou stvrzenou možnost zásahu Nejvyššího soudu za situace, kdy je porušena zásada proporcionality trestní represe. Namítl, že odvolací soud argumentuje jednotlivými odsouzeními obviněného, avšak neprovedl k tomu žádný důkaz, aby mohl spáchané činy posuzovat. Horní hranici trestní sazby nejpřísněji trestného činu podle §325 tr. zákoníku považuje obviněný za irelevantní. Odvolacímu soudu dále vytkl, že nevyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování. Poukázal na rozhodnutí v některých jiných trestních věcech obviněného, kde byl uložen podmíněný trest, respektive trestní stíhání bylo zastaveno. Obviněný připomněl zákonná kritéria pro ukládání trestu a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu včetně rozhodnutí navazujících a aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v poměrně obsáhlém písemném vyjádření k dovolání obviněného rozvedla, že námitky obviněného se týkají přiměřenosti uloženého trestu a neodpovídají tak žádnému z dovolacích důvodů. Nad rámec toho se vyjádřila k přesvědčivým důvodům, které vedly odvolací soud ke změně výroku o trestu, i k důkazním návrhům obviněného. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), bylo však podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Podstata dovolacích námitek obviněného spočívala v tom, že podle jeho názoru byly splněny podmínky pro upuštění od souhrnného trestu, popřípadě pro uložení trestu mírnějšího (nikoli nepodmíněného trestu odnětí svobody). Tuto námitku nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, stejně tak ji nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz např. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 298/2014, ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 876/2019, ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1056/2019). Trest uložený obviněnému není trestem, který zákon nepřipouští, a byl uložen v rámci zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody podle §325 odst. 1 tr. zákoníku, která je stanovena až na čtyři léta.
Výklad Nejvyššího soudu, že otázky přiměřenosti trestu (za předpokladu adekvátně uplatněné diskreční pravomoci soudů a řádného odůvodnění jejich rozhodnutí) nespadají pod žádný z důvodů dovolání podle trestního řádu, tedy ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Ten se touto otázkou znovu podrobněji zabýval ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, kde se vyjádřil k tzv. diskreci při rozhodování soudů, tj. volnému uvážení na základě vnitřního přesvědčení, ale v rámci určitých mantinelů a při zachování pravidel rozumného myšlení. Uvedl, že je samotnou podstatou diskrece, že – nevybočí-li ze svých zákonných mezí a zejména je-li i řádně odůvodněna – ji nelze považovat za vadu řízení jen proto, že jiný subjekt by ve stejných mezích dospěl k jinému řešení. Tím se diskrece při posuzování kritérií pro výběr druhu a stanovení výměry trestu podobá zásadě volného hodnocení důkazů, neboť ani do ní nelze zasahovat, děje-li se v rámci řádného dokazování probíhajícího v souladu se všemi ústavněprávními požadavky na něj kladenými, ačkoliv tato zásada uznává, že po identickém dokazování by mohl jiný soud nabýt odlišné vnitřní přesvědčení.
Na druhé straně Ústavní soud v tomto nálezu připomněl, že dovolací řízení v trestním řízení se v žádném případě nevymyká z požadavků na ústavně konformní průběh soudního řízení (zmínil zde stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14) s tím, že by nebylo možné přijmout takový výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by umožňoval z formálních důvodů odmítnout dovolání jen proto, že je naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřováno v rozhodnutí o trestu, byť by bylo zcela zřejmé, že nejde o zákonnou diskreci, nýbrž o svévolné porušení některého ústavně zaručeného základního práva či svobody dovolatele. Potenciální přezkum diskrece trestních soudů při ukládání trestu tudíž Ústavní soud nevyloučil. Zamítl však ústavní stížnost stěžovatele, který se v zásadě pouze domáhal přiznání jiné váhy určitým skutkovým okolnostem z hlediska jejich významu pro ukládání trestu, touto argumentací však směřoval právě jen proti diskreci soudu provedené v jejích zákonných mezích, do níž Ústavní soud zasahovat nemůže.
Stejně tak do ní nemůže zasahovat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. Nic na tom nemění fakt, že i on nutnost a adekvátnost výjimečného zásahu dovolacího soudu v případech, kdy uložený trest je v tak příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, opakovaně deklaroval (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). Muselo by však jít o výjimečný, skutečně krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavně právní roviny.
Taková situace v posuzovaném případě nenastala. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody nad polovinou zákonné trestní sazby. Při stanovení jeho druhu a výměry měl Městský soud v Praze na paměti zákonná kritéria stanovená pro ukládání trestů v trestním zákoníku a výrok o trestu náležitě odůvodnil (viz zejména odst. 8 – 12 odůvodnění jeho rozsudku), přičemž vzal v úvahu nejen spáchání více trestných činů, za něž byl ukládán souhrnný trest, ale zejména skutečnost, že nyní byl trest ukládán i za spáchání poměrně závažného přečinu násilí proti úřední osobě, na který je ze všech sbíhajících se trestných činů stanovena nejpřísnější trestní sazba (a jehož se obviněný dopustil již v minulosti, vedle další různorodé trestné činnosti násilné a výtržnické povahy). Nyní nově posuzované trestné činnosti se obviněný dopustil dříve, než vykonal trest obecně prospěšných prací uložený v jiné trestní věci za opakované úmyslné trestné činy ublížení na zdraví. Dříve uložené tresty neměly na obviněného náležitý výchovný vliv. Ve všech případech se přitom jednalo o úmyslnou trestnou činnost. V posuzované věci prakticky nepřicházelo v úvahu uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Pro úplnost zbývá dodat, že je nepravdivé tvrzení dovolatele, že odvolací soud neprovedl ve veřejném zasedání dokazování týkající se předchozích odsouzení (viz protokol o veřejném zasedání č. l. 410 spisu). A přisvědčit nelze ani námitce ohledně nevyhovění důkazním návrhům obviněného na výslechy osob, jež by měly potvrdit jeho zázemí a údajné nové životní postoje. Odvolací soud zamítnutí těchto důkazních návrhů odůvodnil a je zcela zjevné, že takové dokazování by bylo nadbytečné, neboť soudy provedly dostatek důkazů ve vztahu ke skutečnostem pro druh a výměru trestu relevantním.
Aniž by tedy byl Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat výrok o konkrétním uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu, konstatuje, že výrok o trestu uloženém obviněnému F. K. vytýkaným ústavním deficitem netrpí, je naopak správný a řádně odůvodněný.
Obviněný sice formálně deklaroval zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu