ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.59.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 59/2020-820
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2020 o dovolání obviněného D. Ch. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 2 To 54/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 4/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 2019, č. j. 51 T 4/2018-667, byl obviněný D. Ch. shledán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle
§353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku [ad I. / a)], zločinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku [ad I. / b)], zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [ad I. a III.], zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku [ad II.] a pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku [ad III.]. Za tyto trestné činy a další sbíhající se přečiny byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 10 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo podle §43 odst. 2 tr. zákoníku rozhodnuto o zrušení výroků o trestech, jež se týkaly sbíhající se trestné činnosti a podle §228 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR na náhradu škody.
Zmíněný rozsudek následně napadli obviněný a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem odvoláními. Z podnětu obou podaných opravných prostředků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2019, č. j. 2 To 54/2019-765, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného shledal vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle
§353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a zločinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku [ad I.], pokračujícím zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku [ad II.], zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku [ad III. / a)] a zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku [ad III. / b)]. Za tyto trestné činy a další sbíhající se přečiny byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 10 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Opět bylo podle §43 odst. 2 tr. zákoníku rozhodnuto o zrušení výroků o trestech, jež se týkaly sbíhající se trestné činnosti a podle §228 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR na náhradu škody.
Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu druhého stupně dopustil obviněný tím, že
I.
nejméně v období od přesně nezjištěné doby měsíce srpna 2014 do 3. 12. 2014, v rámci partnerského vztahu s poškozenou R. M., nar. XY, zejména poté, co mu poškozená sdělila, že je těhotná a současně i to, že měla jiného sexuálního partnera, tak ji při vzájemných vynucovaných kontaktech opakovaně vyhrožoval tím, že pokud s ním nepůjde na schůzku, tak jí nedá celý život pokoj, zabije ji a poté zabije sebe, nadával jí a říkal jí, že je „kurva a že chcípne“, čímž v ní vzbuzoval obavu o její zdraví a život a život jejího dosud nenarozeného dítěte, při jejich následných osobních setkáních ji téměř každý den bil, a to fackami, pěstmi, škrtil ji a tahal za vlasy, čímž jí minimálně v jednom případě způsobil bezvědomí, sledoval její pohyb, zakazoval jí kontakt s dalšími osobami, v jednom případě jí přiložil rozpálenou žehličku na vlasy na záda tak, že jí způsobil zarudnutí kůže, když dále nejméně v přesně nezjištěné době měsíce srpna 2014 poté, co mu poškozená sdělila, že její očekávané dítě je jiného sexuálního partnera, ji na přesně nezjištěném místě ve svém osobním motorovém vozidle udeřil otevřenou dlaní do obličeje, plival na ni, vulgárně jí nadával, řídil vozidlo tak, že levou rukou držel volant a pravou rukou chvílemi škrtil poškozenou, která seděla na místě spolujezdce, kdy při jízdě ji držel za ohryzek, u toho jí opakovaně nadával a vyhrožoval, že pokud od něho odejde a nedá své dítě pryč, tak, že jí uřízne hlavu, takto společně dojeli až k zahrádkářské kolonii XY, nacházející se v Duchcově vedle zámecké zahrady, oba společně vstoupili do zahradní chatky č. XY, nacházející se za zdí zámecké zahrady, následně obviněný uzamkl bez souhlasu poškozené vstupní dveře do chaty, klíče si ponechal, nadále pokračoval v urážkách, ponižování a výhružkách poškozené, současně i v napadání poškozené údery, vynucoval si pohlavní styk, když v důsledku tohoto poškozené tekla krev z nosu a z úst, následně i omdlela, proto ji polil studenou vodou, když z důvodu viditelného monoklu, který jí způsobil svým napadáním, jí řekl, aby se při příchodu domů ihned namalovala, aby ho nikdo neviděl a současně jí zakázal, aby o tomto někomu řekla, jinak znovu dostane a bude to ještě horší, což poškozená z obavy z těchto výhrůžek učinila;
II.
1. v přesně neurčené době na podzim roku 2014, v Duchově, v pokoji, který užíval obviněný, požadoval po poškozené sex, který poškozená odmítala, a přes její vážně míněný odpor ji opakovaně udeřil a posléze na ní vykonal soulož, když v důsledku křiku za nimi do ložnice přiběhla svědkyně A. Ch., která přivolala otce obviněného, jenž poškozenou odvedl do své části bytu a následně ji odvezl domů;
2. v přesně neurčené době na podzim roku 2014, na přesně nezjištěném místě, ve svém osobním motorovém vozidle požadoval po poškozené orální uspokojení, když toto poškozená odmítla, tak obviněný poškozenou pevně uchopil za hlavu a tlačil její hlavu proti svému rozkroku, když i přes stálý odpor poškozené, která se snažila z jeho sevření a tlaku vymanit, se mu podařilo natlačit svůj obnažený ztopořený penis do jejích úst, v důsledku čehož se poškozená pozvracela do klína obviněného, obviněný poté na poškozenou křičel a fackoval ji;
III.
a) dne 1. 12. 2014, v době okolo 19:30 hod., kontaktoval poškozenou, požadoval po ní, aby šla ven, poškozená toto nejprve odmítla s tím, že je unavená, proto jí vyhrožoval, že pokud nepůjde ven, tak přijede k nim domů a uřízne jí hlavu a pak i sobě, a protože poškozená z těchto výhružek měla strach, tak obviněnému vyhověla a nastoupila k obviněnému do jeho osobního motorového vozidla, kde ji obviněný udeřil otevřenou dlaní do obličeje a se svým vozidlem se rozjel, přičemž následně 3. 12. 2014 poškozenou nutil k ukončení hospitalizace a k odchodu z nemocnice, kdy ji škrtil a současně jí hrozil tím, že z ní v opačném případě dítě vykope;
b) dne 1. 12. 2014, v době po 19:30 hod. poté, co se s osobním motorovým vozidlem rozjel, se na přesně nezjištěném místě zastavil, požádal poškozenou, aby z vozidla vystoupila, což poškozená ze strachu učinila, poté ji udeřil pěstí do břicha takovou intenzitou, že poškozená upadla na zem a omdlela, poté, co se poškozená probrala ze mdlob, tak ji velmi bolelo břicho a obviněný ji odvezl do místa jejího bydliště; protože měla poškozená v průběhu noci silné krvácení z pochvy, byla jí přivolána rychlá záchranná služba a byla následně hospitalizována na oddělení gynekologie Nemocnice XY z důvodu hrozby rizika potratu, když prvotním fyzickým napadením poškozené způsobil zhmoždění těhotné dělohy, v důsledku kterého mohlo bezprostředně dojít k separaci velkého koláče od dělohy, s výraznou krevní ztrátou poškozené a k úmrtí plodu, ke kterému nedošlo pouze shodou okolností;
k bodům I. až III.
když všech těchto jednání popsaných bod body I. až III. se obviněný dopustil přesto, že znal věk poškozené i skutečnost, že je těhotná, v důsledku těchto jednání obviněného poškozená začala trpět příznaky syndromu týrané osoby, projevujícím se zejména rozvinutím posttraumatické stresové poruchy s příznaky úzkostného a vyhýbavého chování, změnou v emocionálních reakcích, konkrétně flashbacky a narušením spánku, poruchami pozornostmi, zvýšenými obavami a strachem o sebe, o svého syna a další členy své rodiny, obavami z dalšího setkání s obviněným, v důsledku čehož se bála chodit ven a na ulici, a které u poškozené přetrvávaly od podzimu roku 2014 nejméně do června roku 2017.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl v celém jeho rozsahu obviněný dovoláním, opírajícím se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje v posouzení skutků I. až III., neboť tyto skutky neměly být posouzeny jako trestné činy v rámci jejich kvalifikovaných skutkových podstat, spočívajících ve způsobení těžké újmy na zdraví. Již z textu rozsudku je zřejmé, že soud nevěděl, kterým jednáním měla těžká újma na zdraví poškozené údajně vzniknout. Tato skutečnost nebyla z provedeného dokazování zjištěna, naopak z výslechu znalkyně vyplynulo, že porucha vznikla v důsledku následných kontaktů mimo žalované skutky. Navíc nelze souhlasit s formulací skutkových vět, v nichž informace o údajné těžké újmě byla uvedena až po popisu jednotlivých skutků a není tudíž zahrnuta v jednotlivých skutkových větách. Za nesprávné hmotně právní posouzení považoval taktéž opomenutí navržených důkazů, neboť se domáhal provedení důkazů, které měly prokázat lživost výpovědi poškozené, konkrétně pokud jde o skutečnost, že se obviněný s poškozenou scházeli ještě v roce 2016 a uvažovali nad obnovením jejich soužití. Tyto důkazy však byly zamítnuty jako nadbytečné, přestože nebyl k naznačenému momentu proveden žádný jiný důkaz. Výpověď poškozené potom byla hlavním usvědčujícím důkazem, i když její věrohodnost byla vyvozena pouze ze znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie. Úvaha či závěr znalce nikdy nemohou nahradit přímý důkaz o věci, přičemž zde se jednalo právě o obviněným navrhované důkazy, které mohly prokázat nepravdivost tvrzení poškozené, avšak nebyly provedeny. Takový přístup k hodnocení důkazů byl extrémně nesouladný s principy trestního práva. Navíc měl být přibrán jiný znalec, neboť znalkyně Mgr. Zuzana Boušková byla přibrána i v předchozí trestní věci poškozené a nebylo ji tak možné považovat za zcela objektivní. Hodnocení důkazů ve věci pak bylo extrémně nesouladné, neboť výpovědi rodinných příslušníků obviněného nebyly vůbec přijaty, naopak výpovědi rodinných příslušníků poškozené akceptovány byly, ač u údajné trestné činnosti vůbec nebyli přítomni a uváděli pouze to, co jim řekla poškozená. Sami si přitom ničeho nevšimli, přestože s nimi poškozená bydlela. Soudy se taktéž nevypořádaly s tím, proč poškozená údajné útoky obviněného neoznámila, avšak informaci o nich sdělila ostatním pacientkám v nemocnici, a rovněž proč se s poškozeným dále scházela. Soudy nepřihlédly ani k tomu, že obviněný neměl k dovozovanému jednání žádný motiv a nebylo proto zjištěno, co ho vedlo k údajnému těžkému ublížení na zdraví, zejména pokud byla vypuštěna pasáž o tom, že útok na poškozenou byl vyprovokován pohybem plodu v jejím těle. Jednání tedy neodpovídá závěrům znalců o osobnosti obviněného. Vadný je taktéž závěr soudů o zavinění ve vztahu k dokonanému zločinu těžkého ublížení na zdraví, neboť není zřejmé, z čeho byla dovozována údajná vědomost a srozumění obviněného s tím, že může způsobit výrazné a dlouhodobé útrapy poškozené. Nesprávně byly posouzeny i podmínky v §56 tr. zákoníku, které umožňují zařadit obviněného do věznice s ostrahou. Obviněný doposud vykonával jiný trest ve věznici s ostrahou a soudem nebyl proveden žádný důkaz k posouzení dopadu trestu na jeho osobu, zda je výkon trestu v tomto zařízení vhodný a dostatečný. Nezkoumání této otázky a automatické zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou považoval za přepínání trestní represe.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jeho podstatnou část tvoří námitky založené na nesouhlasu s rozsahem provedeného dokazování, případně s hodnocením důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Tyto jsou pak jádrem argumentace spočívající v přesvědčení obviněného, že se jednání vůči poškozené nedopustil, resp. nikoli v takové formě či intenzitě, jak je tvrzeno soudy. Uvedené námitky skutkové a procesní povahy však pod vytýkaný dovolací důvod podřadit nelze. Plně přisvědčil závěru odvolacího soudu, podle kterého soud prvního stupně realizoval komplexní dokazování odpovídající zákonným požadavkům. Vyjma spíše drobných nedostatků, které vrchní soud napravil, bylo dospěno k takovým skutkovým závěrům, které z provedeného dokazování vyplývají. Napadený rozsudek není zatížen ani obviněným tvrzenou vadou v podobě opomenutých důkazů, jejíž existence by mohla značit porušení práva na spravedlivý proces. Ačkoliv má obviněný právo nad rámec již provedených důkazů navrhnout k provedení důkazy další, soud těmto návrhům nemusí vyhovět. Soud tak není povinen provádět důkazy vztahující se k okolnosti pro posouzení věci bezvýznamné nebo okolnosti, která již byla prokázána či vyvrácena důkazy jinými. Odvolací soud žádný z důkazních návrhů obviněného neopomněl, ale řádně se jimi zabýval a po právu je zamítl pro nadbytečnost, což je Ústavním soudem uznávaný důvod pro zamítnutí důkazního návrhu. S jistou mírou tolerance lze pod vytýkaný dovolací důvod podřadit námitku týkající se absence příčinné souvislosti mezi jednáním kladeným obviněnému za vinu a vznikem posttraumatické stresové poruchy u poškozené a taktéž námitku ohledně absence subjektivní stránky ve vztahu k dokonanému zločinu těžkého ublížení na zdraví, obě jsou však zjevně neopodstatněné. K první státní zástupce uvedl, že je z velké části postavena na odlišném hodnocení důkazů či na nesouhlasu s formulací skutkové věty, k právnímu posouzení lze pak v podrobnostech odkázat na odstavec 108. až 110. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Pokud jde o druhou, obviněný při prokazatelné znalosti těhotenství poškozené užil poměrně brutální násilí na její břicho, musel si tak být vědom nejen možnosti usmrcení plodu, ale také že svým jednáním může způsobit dlouhotrvající psychické útrapy, neboť znal aktuální stav poškozené. Rovněž podřaditelnou pod vymezený dovolací důvod byla i námitka nedostatečného zohlednění podmínek podle §56 odst. 3 tr. zákoníku, které by umožňovaly zařadit obviněného do věznice s ostrahou. Soudy však nepochybily, pokud zařadily obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou, neboť zde nebyl žádný důvod zařadit ho do mírnějšího typu věznice.
Státní zástupce proto navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. V takových případech by bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
O žádnou ze zmíněných situací se však v posuzované věci nejedná. Především za opomenuté důkazy nelze označit takové důkazní návrhy (obviněný nad rámce provedených důkazů navrhoval výslech svědka a taktéž provedení listinných důkazů), s nimiž se soud druhého stupně řádně vypořádal, tedy návrh na jejich provedení zamítnul, k čemuž došlo v rámci veřejného zasedání dne 5. 9. 2019 (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 758), kdy všechny návrhy obviněného na doplnění dokazování byly zamítnuty, a to procesním usnesením. Nad rámec této námitky Nejvyšší soud doplňuje, že plně souhlasí s názorem ohledně nadbytečnosti těchto důkazních návrhů. Navíc účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky (v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů) bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
Současně ve věci nelze dovodit ani stav extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena především výpovědí poškozené, jakož i dalšími výpověďmi svědků a listinnými důkazy. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.
V podrobnostech, byť v podstatě nad rámec možností dovolacího řízení, lze uvést následující. Pokud obviněný argumentoval tím, že nebylo zřejmé, co bylo příčinou vzniku posttraumatické stresové poruchy poškozené, neboť ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podaného znalkyní MUDr. Lucií Rolko, mělo vyplynout, že tato porucha vznikla až na základě následných kontaktů mimo žalované skutky, jedná se o desinterpretaci zmíněného důkazu. Znalkyně jednoznačně uvedla, že právě a výlučně souhrn jednání obviněného, jehož se vůči poškozené v inkriminované době dopouštěl, měl za následek vznik posttraumatické stresové poruchy, trvající v řádu měsíců až let. U poškozené byly touto znalkyní taktéž konstatovány příznaky syndromu týrané osoby projevující se zejména naučenou bezmocností, pasivitou, neschopností čelit útokům a odejít včas ze zjevně patologického vztahu, což pak poskytlo i vysvětlení absence výraznější reakce ze strany poškozené, např. v podobě oznámení jednání (viz bod 108. až 110. rozsudku soudu prvního stupně).
Pro hmotně právní posouzení je potom nerozhodná struktura výroku o vině, resp. řazení popisů průběhů zjištěných skutkových dějů. Nebylo proto žádnou vadou, jestliže soud druhého stupně, a to poměrně jasně a přehledně, ve výroku svého rozsudku nejprve popsal zvlášť každý skutek, kterého se obviněný dopustil, a následně doplnil společné skutečnosti spočívající jednak ve vědomí obviněného o věku a těhotenství poškozené a jednak v následku, všemi těmito útoky společně způsobeném, a to (zjednodušeně řečeno) v déletrvající posttraumatické stresové poruše (byť případně vhodnější by bylo při téže struktuře uvést tzv. právní věty až po popisu celého skutkového děje). Informace o způsobení těžké újmy tak byla nepochybně uvedena stále v rámci výroku o vině a byla součástí skutkových vět, a tudíž byla i jako navazující následek kvalifikována.
Vina obviněného pak byla významně podložena důkazem – výpovědí poškozené, přesto se však nejednalo o důkaz osamocený, neboť v jednotlivých jejích částech i jako celek byla podporována důkazy dalšími, které společně s ní umožňovaly uzavřít, že se obviněný útoků popsaných v odsuzujícím rozsudku skutečně dopustil. Je třeba zmínit znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, v němž znalkyně Mgr. Zuzana Boušková konstatovala, že s ohledem na intelektové schopnosti je u poškozené významně snížena schopnost vymyslet si smyšlené události, které by měly logickou posloupnost, nedokáže si účelově spočítat, co je pro ni výhodné, a v tomto ohledu tak jedná přirozeně a úměrně svým schopnostem. V její výpovědi nejsou patrny známky smyšlenek, nebyly u ní zjištěny ani sklony ke zkreslování událostí či motivy pro křivé obvinění obviněného. Popis událostí poškozenou byl podporován rovněž výpovědí její sestry K. M., matky R. M. a otce P. M. K agresivnímu chování obviněného v době, kdy byla poškozená hospitalizována v nemocnici, pak vypovídaly svědkyně L. G., D. P. a I. S., které k poškozené již žádný blízký vztah neměly. O násilném chování obviněného v minulosti vypovídaly jeho bývalé partnerky L. P. Š. a N. R. Nelze tedy rozhodně souhlasit s tvrzením, že věrohodnost výpovědi poškozené byla dovozena pouze na základě jednoho znaleckého posudku, resp. vina obviněného pouze na základě výpovědi poškozené.
K dovolatelem tvrzené podjatosti znalkyně Mgr. Zuzany Bouškové, byť ani tato námitka není podřaditelná pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, Nejvyšší soud ve stručnosti doplňuje, že podle §11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, znalec nesmí podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. Za poměr k věci se považuje vztah znalce k materii, kterou má znalecky zpracovávat, tzn., že ke zkoumané otázce přistupuje s určitým osobním zaujetím či předem vytvořeným vlastním názorem, který posléze při podání posudku prezentuje. Skutečnost, že znalkyně zpracovávala posudek na osobu poškozené již v jiném trestním řízení a mimo jiné na základě zjištěných skutečností bylo zahájeno prověřování výše uvedené trestné činnosti obviněného, její podjatost nezakládá.
Taktéž je nutné odmítnout tvrzení obviněného, podle kterého jeho jednání neodpovídá znaleckým závěrům o jeho osobnosti, neboť je v rozporu se závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie a odvětví psychiatrie a sexuologie, které byly vypracovány na jeho osobu. V jejich rámci bylo konstatováno, že osobnost obviněného je především v citové oblasti jednodušší, bez pozitivních hlubších vazeb k druhým lidem, snadno podléhá náladám a tenzím, má sklon k negativistickým protestním reakcím, k nepromyšlenému impulzivnímu jednání, přičemž k agresivnímu jednání je disponován a je ho pro nedostatek sociálních zábran schopen. Popsané závěry tak nepochybně vyvracejí i tvrzení obviněného, že se jednalo o neodůvodněné násilné jednání, resp. není vůbec zřejmé, jaký by měl mít k útoku na poškozenou motiv. Právě osobnostní charakteristika obviněného spolu s neurovnaným vztahem k poškozené byla v tomto případě zjevným motivem pro jeho trestné jednání vůči poškozené. Lze na okraj doplnit, že o násilném chování obviněného svědčila např. i zjištění plynoucí z trestního spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 3 T 185/2016, resp. výpovědi jeho bývalých partnerek L. P. Š. a N. R.
V obecném smyslu je namístě doplnit, že polemika obviněného s důkazy a způsobem, jakým je soudy hodnotily a jaká skutková zjištění soudy na podkladě takovýchto provedených důkazů učinily, nenaplňuje hmotněprávní rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1219/2015). Na existenci extrémního nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
V daném rozsahu se argumentace obviněného s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.
Pod citovaný dovolací důvod lze nicméně podřadit námitku týkající se nenaplnění subjektivní stránky ve vztahu k těžké újmě na zdraví, vzniklé v důsledku jednání popsaného v bodu III. / b) výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze a posouzeného jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Zmíněné námitce však nelze přisvědčit. Podle učiněných skutkových zjištění především obviněný přinejmenším od měsíce srpna 2014 do měsíce prosince 2014 poškozenou soustavně fyzicky i slovně napadal a vyhrožoval jí shora popsaným způsobem, a to přesto, že věděl, že je těhotná. Šlo tedy o komplex dlouhodobého agresivního jednání, který u poškozené zapříčinil vznik několik měsíců až let trvající posttraumatické stresové poruchy, jež byla posouzena jako těžká újma na zdraví. Pokud navíc obviněný v rámci konkrétního útoku popsaného v bodu III. / b) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu při vědomí o těhotenství poškozené užil vůči jejímu břichu poměrně brutální fyzické násilí, musel si být vědom nejen možného usmrcení plodu, resp. dopadů na fyzický stav poškozené, ale i na její stav psychický, v podobě dlouhotrvajících psychických útrap. Se vznikem takového následku pak musel být při vědomí aktuální stavu poškozené i srozuměn, a to již proto, že toto jednání bylo součástí zmiňovaných, delší dobu trvajících a stupňujících se fyzických, slovních a sexuálních útoků na poškozenou. Jednal proto ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví [ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, což již v dovolání nijak zpochybněno nebylo] nesporně ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak také konstatoval vrchní soud (bod 10. jeho rozsudku).
V právním posouzení skutku tak Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení.
Závěrem svého dovolání obviněný napadl i výrok o trestu, když namítl, že měl být pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice mírnějšího typu. Soudy dříve činné ve věci však podle jeho názoru nedostatečně zohlednily podmínky v §56 odst. 3 tr. zákoníku, které by umožňovaly zařadit ho pro výkon trestu do věznice s ostrahou. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný neuplatnil, a to pouze pokud by došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze potom stran výroku o trestu namítat pochybení spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tedy zejména pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Jiným nesprávným hmotně právním posouzením potom může být i situace, kdy je obviněný zařazen pro výkon trestu odnětí svobody do určitého typu věznice v rozporu se zákonem stanovenými podmínkami (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 3 Tdo 571/2018).
Obviněný ovšem ve svém dovolání žádnou z naznačených, tedy pod uplatněný dovolací důvod podřaditelných námitek neuplatnil, ale domáhal se fakultativního postupu ve smyslu §56 odst. 3 tr. zákoníku, podle kterého soud pouze může zařadit pachatele do věznice jiného typu, než do které jinak má být zařazen podle odstavce 2. Tato část argumentace proto nemohla být shledána relevantní, resp. nebylo možné k ní přihlížet. Nicméně přesto Nejvyšší soud obiter dictum a ve stručnosti doplňuje, že v posuzovaném případě byly splněny podmínky pro zařazení obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou stanovené v §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, což obviněný ani nezpochybnil. Pokud jde o možnost aplikace §56 odst. 3 tr. zákoníku, odvolací soud ve stručnosti odkázal na závěry soudu prvního stupně, již uvedené v bodu 128. jeho rozsudku. Byť se jednalo o rozhodnutí současně zrušené, je možné bez obtíží dovodit, že bylo zohledněno, že se obviněný dopustil závažné trestné činnosti naplňující znaky více trestných činů, konkrétně i zločinů, a bylo třeba přihlédnout jak k chování obviněného v průběhu trestního řízení, které bylo prosto jakékoli lítosti či sebereflexe, tak i k závěrům znalkyně PhDr. Štěpánky Tůmové, jež označila možnost resocializace obviněného za značně problematickou. Pokud zejména na základě popsaných zjištění Vrchní soud v Praze dovodil, že aplikace fakultativního postupu podle §56 odst. 3 tr. zákoníku není namístě a obviněného zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, je třeba mu zcela přisvědčit.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že dovolací námitky obviněného nejsou z větší části podřaditelné pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, v části zbylé je nelze shledat důvodnými. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 2. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel