ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.935.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 935/2020-12601
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. 9. 2020 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných Z. P. , nar. XY, bytem XY, T. P. , nar. XY, bytem XY a S. K. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 4 To 10/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 8/2016, takto:
I.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. P. a S. K. odmítají .
II.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2018, č. j. 32 T 8/2016-11954, byli obvinění uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný Z. P. byl za uvedený zločin odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný T. P. byl za uvedený zločin a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2013, č. j. 10 T 128/2013-64, odsouzen podle §209 odst. 4, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky a současně byl zrušen výrok o trestu ve sbíhající se trestní věci. Obviněná S. K. byla za uvedený zločin a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, jímž byla uznána vinnou pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2014, č. j. 2 T 123/2013-252, odsouzena podle §209 odst. 4, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, přičemž podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékárníka na dva roky a současně byl zrušen výrok o trestu ve sbíhající se trestní věci. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř.
2. Obvinění se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili uvedeného zločinu v podstatě tím, že v době od 8. 7. 2008 do 31. 5. 2010, společně, po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti, v úmyslu sebe, společnost K.-M., jejímiž byli všichni tři obvinění společníky a obvinění T. P. a S. K. také jednateli, nebo jiného neoprávněně na úkor zdravotních pojišťoven obohatit, spolupracovali při fiktivním výdeji obviněnými Z. P. a T. P. předepsaných léčivých přípravků tak, že obviněný T. P. pod svým vlastním jménem a v 53 případech pod jménem jiných lékařů a obviněný Z. P. pod svým vlastním jménem, bez vědomí dotčených osob, vystavovali recepty na v rozsudku soudu prvního stupně uvedené léky na osoby, jejichž osobní údaje získali zejména z evidence pacientů XY, kde byli oba obvinění zaměstnaní jako lékaři, dále z Odborné oční ordinace obviněného Z. P. v XY, Očního centra V., ve kterém oba působili jako lékaři a kde současně obviněný Z. P. byl jednatelem a společníkem, z Domova XY, kde některým klientům poskytovali lékařskou péči, případně jiným způsobem, kdy takto neoprávněně vystavené recepty předkládali obviněné S. K., a to zejména v XY, provozované společností K.-M., případně jinde s tím, aby je obviněná předložila k úhradě příslušným zdravotním pojišťovnám. Obviněná následně tyto recepty zavedla do evidence XY a předkládala je k úhradě zdravotním pojišťovnám, a toto činila s vědomím, že léky nebyly v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pojištěncům vydány, zdravotní pojišťovny provedly úhrady za neoprávněně vystavené recepty na účet společnosti K.-M., čímž obvinění od Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, České průmyslové zdravotní pojišťovny, České národní zdravotní pojišťovny a Zdravotní pojišťovny AGEL, jež na Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu přešly v důsledku fúze s těmito pojišťovnami, dále Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví a Revírní bratrské pokladny, zdravotní pojišťovny, neoprávněně vylákali plnění v celkové výši 4 753 314,26 Kč, a tím jim způsobili celkovou škodu v této výši.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními všichni tři obvinění, státní zástupce v neprospěch všech tří obviněných do výroku o trestu a poškození Oční centrum AGEL, s. r. o., Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna a Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví. Z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných Z. P. a S. K. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 4 To 10/2019-12409, částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o trestu ohledně všech obviněných a ve výroku o náhradě škody ohledně obviněného Z. P. Následně odvolací soud nově při nezměněném výroku o vině rozhodl tak, že obviněného Z. P. odsoudil za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a dále mu podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře na čtyři roky. Obviněného T. P. odsoudil za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2013, č. j. 10 T 128/2013-64, podle §209 odst. 4, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, dále podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest v celkové výměře 30 000 Kč, a rovněž mu podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky a v zákazu výkonu povolání lékaře na čtyři roky, přičemž současně zrušil výrok o trestu ve sbíhající se trestní věci. Obviněnou S. K. odsoudil za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, přičemž podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí rovněž uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékárníka na čtyři roky. O náhradě škody rozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř. Odvolání obviněného T. P. a poškozených podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný Z. P. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Trestní řízení je zatíženo i procesní vadou, a to tzv. opomenutým důkazem. Stručně zrekapituloval podstatu skutku a zopakoval svou obhajobu, že většinu receptů, jejichž vystavení je mu kladeno za vinu, nevystavil on a jeho podpis na nich byl zfalšován, z toho důvodu v průběhu řízení požadoval přibrání znalce z oboru písmoznalectví. S tímto důkazním návrhem se soudy nevypořádaly, přestože jej zopakoval i v odvolání. Jedná se tedy o opomenutý důkaz. Orgány činné v trestním řízení se touto obhajobou nezabývaly, a to přesto, že jiná osoba mohla vystavovat recepty pod jeho jménem. Poukázal na to, že ordinoval se svým synem, obviněným T. P., který minimálně v 53 případech vystavil recepty pod jménem jiných lékařů bez jejich vědomí. Soudy měly posoudit i to, zda podpisy na receptech jsou jeho pravými podpisy. Napadená rozhodnutí jsou v rozporu se zákonem a spočívají na nesprávném právním posouzení, neboť nebyla náležitě prověřena jeho obhajoba a byl opomenut navrhovaný důkaz.
5. Závěrem obviněný Z. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Rozsudek soudu druhého stupně napadl dovoláním prostřednictvím obhájce rovněž obviněný T. P. a opřel jej o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami, dále s věrohodností svědků, kterým bylo sugestivně předkládáno před výslechem, že na jejich osobní údaje měla být zřejmě neoprávněně vypisována léčiva. Kromě toho nebylo v řízení prokázáno, že se skutek stal. Svědci v průběhu řízení měnili postoj z důvodu nutnosti se opakovaně vyjadřovat. Poukázal též na délku řízení, která měla mít vliv na schopnost svědků vybavit si konkrétní skutečnosti. Soud nezohlednil v případě některých pacientů pochybnosti, zda předmětné léky obdrželi. Poukázal na to, že v rámci XY, byla léčiva pacientům předávána přímo ve větším rozsahu, což zpochybňuje věrohodnost výpovědí některých zaměstnanců. Připustil, že léky pacientům vydával nikoli v ojedinělých případech, avšak činil tak ve prospěch pacientů. Mohl spáchat zřejmě správní delikt, nikoli však trestný čin. Odkázal na tabulku obsaženou ve spise, která obsahuje seznam pacientů, u kterých mají být pochybnosti o tom, zda měly být jejich preskripce zahrnuty do celkové škody. U některých výpovědí pak namítl, že je soud nesprávně označil za nevěrohodné. Přinejmenším do částky 1 494 956,39 Kč bylo svědeckými výpověďmi prokázáno, že se trestného činu nedopustil. Dále odkázal na tabulku obsahující seznam pacientů, jejichž výpovědi mají vzbuzovat pochybnosti o výši škody co do částky 125 276,87 Kč. Zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by vypsal recepty jménem jiného lékaře, když na oddělení byl systém, který by toto znemožnil. Nebylo prokázáno ani to, že by měl přístup k osobním údajům pacientů. U některých částek by se ani nevyplatilo tyto jakkoli falzifikovat. Část škody se zakládá toliko na závěru, že se nepodařilo zjistit dodavatele léčiv a k tomuto nebyli vyslechnuti ani žádní svědci, kteří by tyto závěry podpořili, když naopak některé svědecké výpovědi tyto závěry vyvrací. Taktéž ani export dat z účetního systému lékárny není objektivním podkladem, ale z těchto dat vyplývá, že v lékárně docházelo k pravidelným pohybům předmětných léků, kdy o dostupnosti léků mají rovněž svědčit i svědecké výpovědi. Místo předmětných léků byly užívány i léky generické, a tyto měly být započítány se škodou. Zdravotním pojišťovnám nebyla způsobena žádná škoda.
7. Pracovní tempo neumožňovalo vždy průběžné odbavení administrativních záležitostí, což by sice mohlo být správním deliktem, avšak tímto způsobem nebyly po pojišťovnách uplatněny úhrady, které by neodpovídaly hodnotám úhrad za reálně vydané léky. Nemohla tedy vzniknout škoda jakožto znak skutkové podstaty, a rovněž nebylo prokázáno, že by vytýkanou činností získal jakýkoli finanční prospěch. Nebylo prokázáno, že by se na předmětné trestné činnosti obvinění podíleli jako spolupachatelé, či po jakékoli předchozí společné dohodě, což má zásadní dopad na výši škody, když jím vystavené recepty jsou v nepoměrně nižším rozsahu ve vztahu k celkové výši škody. Nároky poškozených na náhradu škody nejsou oprávněné, neboť se necítí vinen a jeho vina nebyla prokázána. V případě nároků poškozených zdravotních pojišťoven Revírní bratrské pokladny, zdravotní pojišťovny, České průmyslové zdravotní pojišťovny a Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, tyto nebyly uplatněny formálně správně a včas. Zejména brojí proti nároku společnosti Oční centrum AGEL, s. r. o., která měla o vzniku škody vědomost již dříve, než v okamžiku provedení jednotlivých zápočtů. Uložené tresty jsou v rozporu s §39 tr. zákoníku. Zdůraznil, že vytýkané skutky jsou z let 2008-2010, trestní stíhání bylo zahájeno v roce 2013, a obvinění k délce řízení žádným způsobem negativně nepřispěli. V průběhu řízení byl již významně omezen při výkonu svého povolání a další uložení trestu zákazu činnosti, navíc při zohlednění nepodmíněného trestu, pokládá za nezákonné a likvidační. S ohledem na okolnosti případu a jeho osobní a rodinné poměry pokládá uložený trest odnětí svobody za protizákonný a nepřiměřený, neměl mu být ukládán ani nepodmíněný trest, ani trest zákazu činnosti. Peněžitý trest mu neměl být ukládán, neboť jeho uložení nebylo důvodné a vylučují to i jeho majetkové poměry.
8. Závěrem obviněný T. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.
9. Proti rozsudku soudu druhého stupně podala prostřednictvím obhájce dovolání také obviněná S. K., která jej opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Zopakovala svoji obhajobu, že obvinění Z. P. a T. P, sice v předmětném období vyzvedávali v její lékárně různé léčivé přípravky, na které si vypisovali recepty a pro usnadnění administrativy jim byly vydávány i jiné léky, než na které byly vypisovány recepty, to ale spadá do správně právní roviny, nikoli trestně právní. Uvedené jednání nelze kvalifikovat tak, že jím obohatila sebe nebo jiného a dále že by způsobila na cizím majetku škodu, resp. že by k výše uvedenému alespoň směřoval její úmysl. Nedošlo ani ke škodě, ani k obohacení, neboť léky vždy vydávány byly, byť odlišné od receptů, a vždy za účelem, aby se dostaly k pacientům. Objemově, resp. co se týká výše úhrady ze strany pojišťovny, vždy panovala shoda mezi uplatňovanými a skutečně vydávanými léky. V řízení před soudy nedošlo ke spárování reálných úhrad od pojišťoven spolu s možnými úhradami v objemu podle reálně naskladněných léků, ačkoli tento důkaz označovala za klíčový, a proto v tomto pochybení soudů spatřuje existenci tzv. opomenutého důkazu. Veškeré platby procházely účtem společnosti, jehož úplný výpis je součástí spisového materiálu. Při porovnání objemu naskladněných a nakoupených léčiv a reálných úhrad od pojišťoven by byla částka v zásadě shodná. V případě páchání trestné činnosti, která je jí kladena za vinu, by na účtu muselo být připsáno o necelých 5 000 000 Kč více, než mohlo být reálně uplatněno u pojišťoven, avšak toto se nestalo. Zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky žádného trestného činu. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. poukázala na skutečnost, že trestní řízení probíhá téměř deset let, přičemž tato délka nebyla uměle vyvolaná jejím zaviněním. Trestní řízení zcela paralyzovalo její profesní i osobní život a nachází se v jejich důsledku ve velice tíživé finanční situaci. V tomto spatřuje zásah do jejích práv ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny. Navrhla, aby jí byl uložen trest odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon bude podmíněně odložen, což by měl být v jejím případě trest postačující. Rovněž požádala předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby ještě před vydáním rozhodnutí o dovolání odložil výkon rozhodnutí, zejména výkon trestu odnětí svobody.
10. Závěrem obviněná S. K. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně ve výrocích I. II. a IV. vůči její osobě, současně aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovoláním obviněných vyjádřil a k dovolání obviněného Z. P. uvedl, že obviněný v řízení před soudem prvního stupně neučinil důkazní návrh na vypracování znaleckého posudku, když neměl žádný návrh na doplnění dokazování, a tudíž řízení před soudem prvního stupně nebylo zatíženo vadou tzv. opomenutého důkazu. Dále konstatoval, že tento důkazní návrh obviněný uplatnil v doplnění odvolání, kdy odvolací soud důkazní návrh zmínil v odůvodnění svého rozsudku. Zdůraznil, že obviněný nebyl uznán vinným jednáním spočívajícím v podepisování receptů, nýbrž mj. z jejich vystavování, když odvolací soud stran vystavování receptů shledal, že z provedených důkazů je zřejmé, že recept vystavil ten, kdo byl v době vystavení přihlášen v počítači a prováděl záznam do zdravotnické dokumentace. Rovněž poukázal na to, že obviněný svůj návrh spojil s návrhem na způsob rozhodnutí o jeho odvolání, a tedy nenavrhoval přímo, aby znalecký posudek zadal a provedl odvolací soud. Ačkoli odvolací soud přímo nadbytečnost důkazu nezmínil, tato je zřejmá ze skutkových závěrů o vystavení receptů. K námitce obviněné S. K. stran opomenutého důkazu uvedl, že ani tato svůj důkazní návrh před soudem prvního stupně neučinila. Její následnou odvolací námitku stran spárování možné a skutečné úhrady pouze za oční léky označil za její způsob hodnocení rozsudku soudu prvního stupně a jemu předcházející proces dokazování výše způsobené škody, což však není řádně uplatněným důkazním návrhem. Takové spárování přitom ani není způsobilé přispět ke zjištění skutečné výše škody. Další dovolací námitky obviněných označil za námitky napadající proces dokazování a rozporující skutková zjištění soudů, které jsou mimo meze uplatněného dovolacího důvodu. Skutkový stav byl soudy obou stupňů zjištěn bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Soudy hodnotily důkazy v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., a není mezi nimi a skutkovými zjištěními extrémní nesoulad. Obvinění námitky, jimiž popírají naplnění objektivní a subjektivní stránky předmětného zločinu, uplatnili již v odvoláních a soud druhého stupně se s nimi správně a dostatečně vypořádal. Odvolací soud se řádně vypořádal i s odvolacími námitkami obviněných stran výše trestů a v rámci nich přihlédl i k době, která uplynula od spáchání trestného jednání, jakož i k délce trestního řízení. Dovolací námitky obviněných T. P. a S. K. týkající se uložených trestů nenaplňují ani uplatněné, ani jiné dovolací důvody. Soudy učinily správná skutková zjištění, jednání obviněných správně právně kvalifikovaly, uložily odpovídající tresty a rovněž odpovídajícím způsobem rozhodly o nárocích na náhradu škody, přičemž v řízení nebylo porušeno právo obviněných na spravedlivý proces.
12. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech tří obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných T. P. a S. K. jsou zjevně neopodstatněná a dovolání obviněného Z. P. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
15. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
16. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
18. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
19. Námitky, kterými obvinění polemizují se skutkovými zjištěními soudů, stejně jako další výtky směřující proti hodnocení a rozsahu provedených důkazů nelze s ohledem na výše uvedené podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Ačkoliv obviněná S. K. ve svém dovolání popírá, že by naplnila znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu ve vztahu k formě způsobení škody, či obohacení, a rovněž popírá i naplnění subjektivní stránky, svoji argumentaci založila výhradně na své verzi skutkového děje, která však byla dokazováním v rámci řízení před soudy vyvrácena. Formálně by tedy tyto námitky byly s to naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto je pod tento dovolací důvod nelze podřadit. Rovněž argumentaci obviněného T. P., kterou napadá nedostatečně prokázanou výši způsobené škody jakožto znaku objektivní stránky skutkové podstaty s poukazem na hodnocení svědeckých výpovědí a dalších důkazů, je namístě považovat za ryze skutkovou, neboť i tyto námitky postavil na svém vlastním výkladu skutkových zjištění učiněných soudy a zpochybňování verze skutkového stavu jak jej uzavřel soud prvního stupně.
20. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však v hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně neshledal žádné rozpory, natož extrémní, neboť soudy zcela v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. provedly veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. pečlivě hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněných přitom byla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena, když soud prvního stupně velmi zevrubně hodnotil jednotlivé důkazy a jejich hodnocení i řádně odůvodnil (srov. především str. 93 odst. 83 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud následně takto učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně zrekapituloval a zcela se s nimi ztotožnil (viz str. 27-30 odst. 79-95 rozsudku odvolacího soudu), a ani Nejvyšší soud jim nemá co vytknout. Ve světle uvedeného pak nemůže zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., naplňovat námitka stran porušení zásady in dubio pro reo, neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
21. Ani námitky obviněných Z. P. a S. K. stran existence opomenutých důkazů, nejsou s to uplatněný dovolací důvod, ani jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 tr. ř. naplnit. S ohledem na možnou ústavně právní rovinu těchto námitek však Nejvyšší soud pokládá za vhodné se k nim blíže vyjádřit. Obviněný Z. P. ve svém dovolání mj. namítl, že soudy neprovedly jím navrhovaný znalecký posudek z oboru písmoznalectví. K tomuto je nejprve namístě připomenout, že v rámci hlavního líčení ze dne 15. 5. 2018 strany shodně uvedly, že nečiní žádné další důkazní návrhy (viz č. l. 11750). V postupu soudu prvního stupně tak nelze shledat pochybení ve formě opomenutí důkazů (jak ostatně konstatoval i odvolací soud, viz str. 27 odst. 79 rozsudku soudu druhého stupně). Soud druhého stupně pak důkazní návrh obviněného reflektoval v rekapitulaci odvolacích námitek (str. 13 odst. 12 rozsudku odvolacího soudu), ale s tímto důkazem obviněného se následně již výslovně nevypořádal. Je však namístě akcentovat, že soud druhého stupně pokládal provedené dokazování za naprosto dostačující (viz str. 26 odst. 79 rozsudku odvolacího soudu), když navíc zrekapituloval provedené důkazy a z nich vyplývající skutková zjištění stran vystavování předmětných receptů (str. 28-29 odst. 88-92 rozsudku odvolacího soudu) a uzavřel, že z provedených důkazů bylo zřejmé, kdo recepty vystavoval. Z odůvodnění soudu druhého stupně tak, i přes absenci výslovného uvedení této skutečnosti, zcela zjevně vyplývá nadbytečnost případného znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, a tento proto nebylo potřeba vypracovávat. Nad rámec uvedeného dále Nejvyšší soud pouze na okraj doplňuje, že obviněný měl tento důkazní návrh učinit v doplnění svého odvolání ze dne 9. 2. 2020, kdy uvedl, že by soud druhého stupně měl zrušit rozsudek soudu prvního stupně, věc mu vrátit k dalšímu řízení, a v tomto řízení by měl soud prvního stupně přibrat znalce z oboru písmoznalectví za účelem zjištění, které recepty skutečně vystavil obviněný, přičemž zdůraznil, že bez tohoto důkazu nebude jeho obhajoba náležitě prověřena (viz č. l. 12332), obviněný tedy fakticky odvolacímu soudu provedení důkazu nenavrhl, ale vrácení věci soudu prvního stupně odůvodnil potřebou opatření tohoto důkazu. Obviněná S. K. mj. namítla, že v rozsudcích soudů obou stupňů nebyly spárovány úhrady od zdravotních pojišťoven spolu s možnými úhradami v objemu podle reálně naskladněných léků, v čemž rovněž spatřuje existenci opomenutého důkazu. Jak již bylo uvedeno výše, na konci hlavního líčení před soudem prvního stupně strany neměly žádné důkazní návrhy. Obviněná však ani v rámci svého odvolání provedení tohoto důkazu nenavrhla, když toliko uvedla, že dané úhrady nejsou v rozsudku spárovány, a že by se nabízelo takové spárování úhrad pouze za oční léky (viz č. l. 12151). Takto formulovanou odvolací námitku však nelze považovat za adekvátní návrh na provedení důkazu. Navíc by takový důkaz byl nadbytečný, když úhrady zdravotních pojišťoven nejsou navázány na samotné naskladnění léků, nýbrž na jejich vydávání pacientům, a to navíc pacientům, kteří si péči nehradili sami. Pokud tedy soudy obou stupňů vyhodnotily, že rozsah způsobené škody byl zjištěn s dostatečnou mírou jistoty, a nebylo potřeba v tomto směru dokazování již ničím doplňovat, pak se s tímto ztotožnil i Nejvyšší soud.
22. K dalším výtkám obviněných, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jejich obhajobou, je pak nad rámec uvedeného namístě připomenout, že i podle konstantní judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Nejvyšší soud má za to, že v nyní projednávané věci soudy obou stupňů dostály zásadám spravedlivého procesu, svá rozhodnutí zevrubně odůvodnily v souladu s ustanovením §125 tr. ř., s obhajobou obviněných se v dostatečné míře vypořádaly, přičemž jejich argumentace je logická a vycházející z provedeného dokazování. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný výše nastíněný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, nebylo zde důvodu jakkoli zasahovat do soudy zjištěného skutkového stavu.
23. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze s jistou mírou tolerance podřadit námitku obviněného T. P. stran toho, že v řízení nebylo prokázáno, že se na spáchání trestné činnosti podíleli všichni obvinění jako spolupachatelé, byť se rovněž jedná o námitku postavenou do značné míry na skutkovém základě. Především namítl, že mezi ním a obviněným Z. P. nebyl spolupachatelský vztah, a že pokud trestnou činnost skutečně spáchali, tak nezávisle na sobě a nejednali ve společném úmyslu. Dále zdůraznil, že by spolupachatelství bylo možné spatřovat nanejvýš ve vztahu k obviněné S. K., přičemž zdůraznil, že by tato skutečnost měla výrazný vliv na konečnou výši způsobené škody a tudíž i použitou právní kvalifikaci. Soud prvního stupně v rámci odůvodnění svého rozsudku k otázce spolupachatelství především poukázal na skutečnost, že obvinění společně zakoupili do té doby nevýdělečnou lékárnu jako společníci, přičemž obvinění T. P. a S. K. vystupovali jako jednatelé společnosti. Obvinění T. P. a Z. P. pak obviněné S. K. přinášeli jimi vystavené recepty, a to, jak se všichni tři obvinění shodli, i tak, že recepty jednoho z nich přinesl druhý z nich a naopak (viz str. 286 odst. 111 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž soud druhého stupně správně konstatoval, že společné úmyslné trestní jednání obviněných bylo prokázáno mj. i tím, že buď obviněný T. P., nebo obviněný Z. P. předávali obviněné recepty, které byly vystaveny jedním nebo druhým z nich, kdy obviněný Z. P. doznal, že do lékárny vozil i recepty svého syna (viz str. 28 odst. 86 rozsudku soudu druhého stupně).
24. K posouzení jednání jako spáchaného ve spolupachatelství je nutno prokázat společný úmysl obviněných zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). To však neznamená, že by se musela prokazovat výslovná dohoda obviněných na spáchání trestného činu. Každý spolupachatel si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 269, a rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. tr.). S ohledem na uvedená skutková zjištění soudu prvního stupně obvinění nemohli jednat pouze v tzv. souběžném pachatelství, neboť si museli být přinejmenším vědomi páchání předmětné protiprávní činnosti i ostatními obviněnými a při tomto si i vzájemně vypomáhali a kooperovali. Závěr o spáchání trestného činu ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku je proto namístě shledat správným a uvedenou námitku zjevně neopodstatněnou.
25. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je s to naplnit rovněž námitka obviněného T. P. stran promlčení nároků poškozených na náhradu škody, neboť se v případě promlčení nároku na náhradu škody může jednat o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 4 Tdo 460/2011). Obviněný k této námitce především uvedl, že má za to, že jsou nároky všech poškozených promlčené, přičemž připomněl, že v rámci řízení opakovaně vznášel námitku promlčení nároků jak poškozených zdravotních pojišťoven, tak i poškozené společnosti Oční centrum AGEL, s. r. o. (dále jen poškozená společnost). Stran nároku posledně jmenované uvedl, že z titulu náhrady škody podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen zákoník práce), nebylo možné náhradu škody přiznat, když k započetí běhu promlčecí doby mělo dojít již okamžikem, kdy se poškozená dozvěděla o tom, že škoda byla způsobena a kým. Zdůraznil, že o tom měly mít všechny poškozené vědomost podstatně dříve, než v okamžiku, kdy byly provedeny jednotlivé zápočty, jimiž byla škoda pouze nahrazována ze strany poškozené společnosti. Rovněž doplnil, že má za to, že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Nejprve je namístě zdůraznit, že nároky poškozených zdravotních pojišťoven, proti kterým obviněný rovněž brojí, nebyly v tomto řízení přiznány ani rozsudkem soudu prvního stupně, ani soudu odvolacího. Jedinou poškozenou, které byl částečně přiznán nárok na náhradu škody, byla tedy poškozená společnost Oční centrum AGEL, s. r. o. Soud prvního stupně se promlčením nároků poškozených, které bylo obviněnými v průběhu řízení namítáno, velmi zevrubně zabýval (srov. str. 292-297 odst. 125-132 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud závěry soudu prvního stupně stran náhrady škody, vyjma korekce v případě obviněného Z. P., potvrdil (srov. str. 40-43 odst. 140-153 rozsudku soudu druhého stupně).
26. V případě nároku poškozené společnosti vůči obviněným T. P. a Z. P. na náhradu škody ve výši 1 602 017,86 Kč, soud prvního stupně správně dovodil, že se v daném případě jednalo o odpovědnost za škodu v rámci zaměstnaneckého poměru obviněných T. P. a Z. P. u poškozené společnosti ve smyslu §250 a 257 zákoníku práce, kdy při absenci úpravy promlčení v tomto zákoně (srov. §4 zákoníku práce) soud vyšel z ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník). Subjektivní promlčecí doba v případě práva na náhradu škody podle §106 odst. 1 občanského zákoníku jsou dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, objektivní promlčecí doba podle §106 odst. 2 občanského zákoníku je pak deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Jak uzavřel soud prvního stupně, poškozené společnosti vznikl nárok na náhradu škody vůči obviněným, jakožto bývalým zaměstnancům, okamžikem uhrazení, resp. započtením vůči nárokům České průmyslové zdravotní pojišťovny. S ohledem na to, že se poškozená společnost s tímto k trestnímu řízení připojila dne 9. 2. 2017, pak nárok na základě úhrad, resp. zápočtů, které proběhly po datu 9. 2. 2015, promlčen není. Pokud tedy poškozená společnost provedla zápočty vůči nárokům České průmyslové zdravotní pojišťovny od data 18. 2. 2015 ve výši 1 602 017,86 Kč, pak byl tento uplatněn včas. Stran nároku poškozené společnosti ve výši 163 864,79 Kč, který vyplýval ze zápočtů vůči nárokům Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, pak soud prvního stupně zcela správně vycházel ze skutečnosti, že poškozená společnost podala proti obviněnému T. P. žalobu o zaplacení částky 163 846,79 Kč. Na základě žaloby podané dne 25. 5. 2011 bylo započato řízení u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 185 C 149/2011, které bylo dne 14. 2. 2012 přerušeno do doby rozhodnutí v nyní projednávané trestní věci (viz č. l. 9890 a násl.). Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána v rámci totožného nároku jako v nyní projednávané trestní věci, tak v souladu s ustanovením §112 občanského zákoníku došlo ke stavení promlčecí doby, a tudíž ani v tomto případě nemohlo dojít k jeho promlčení. Nejvyšší soud proto shledal námitky obviněného stran promlčení nároku poškozených na náhradu škody zjevně neopodstatněnými.
27. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit i námitku obviněných T. P. a S. K. stran toho, že jejich jednání nemělo být posouzeno podle trestního práva, ale spíše se mělo jednat o správní delikt, byť tyto námitky rovněž do značné míry postavili na vlastní verzi skutkového stavu. Nejprve je namístě připomenout, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněných přitom nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována, když je naopak zvyšována dlouhodobostí předmětného jednání, sofistikovaným způsobem provedení i výší způsobené škody. Navíc se společenskou škodlivostí jednání obviněných zabýval soud prvního stupně (viz str. 286 odst. 112 rozsudku soudu prvního stupně) i soud druhého stupně (viz str. 36-37 odst. 118-119 rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožnil. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
28. Obvinění T. P. a S. K. ve svých dovoláních dále namítli nepřiměřenost uložených trestů, přičemž obviněný T. P. tak učinil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněná S. K. námitku uplatnila pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v zásadě v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Je tedy zjevné, že námitky obviněných, kterými brojí proti nepřiměřeným trestům, nejsou s to naplnit ani obviněnými uplatněné dovolací důvody, ani jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 tr. ř. Nad rámec uvedeného je pak namístě konstatovat, že tresty uložené obviněným zákon připouští a byly uloženy v dolní polovině trestní sazby trestu odnětí svobody od dvou do osmi let podle §209 odst. 4 tr. zákoníku. Navíc je k argumentaci obviněných třeba doplnit, že soud prvního stupně (srov. str. 288-290 odst. 116-117 rozsudku soudu prvního stupně) i soud odvolací (viz str. 39-41 odst. 131-139 rozsudku soudu druhého stupně) se výměrou i druhem uložených trestů zevrubně zabývaly, přičemž výslovně zohlednily i dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti a rovněž i délku trestního řízení. K námitce obviněného T. P. stran absence podmínek k uložení peněžitého trestu pak Nejvyšší soud konstatuje, že peněžitý trest byl odvolacím soudem uložen po jeho převzetí z trestního příkazu v rámci souhrnného trestu a navíc byl obviněným již zaplacen a obviněnému již nebyl stanoven náhradní trest odnětí svobody podle §69 tr. zákoníku, přičemž odvolací soud se uložením tohoto peněžitého trestu ve svém rozsudku dostatečně zabýval (str. 39 odst. 132 rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud na jeho argumentaci v dalším odkazuje. Nejvyšší soud proto shledal rovněž tyto námitky zjevně neopodstatněnými.
29. Obiter dictum je namístě rovněž poznamenat, že obvinění obdobné námitky obsažené v dovoláních uplatnili již ve své obhajobě před soudem prvního stupně i v odvoláních. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
30. Nejvyšší soud proto dovolání obviněných T. P. a S. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Dovolání obviněného Z. P. pak Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
31. Nad rámec uvedeného je namístě dále doplnit, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 11. 2. 2020, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 1. 9. 2020 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
32. Pro úplnost Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že předseda senátu soudu prvního stupně nenavrhl Nejvyššímu soudu ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. přerušení výkonu rozhodnutí, a pokud obviněná S. K. dává v rámci svého mimořádného opravného prostředku podnět k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud k přerušení výkonu rozhodnutí neshledal důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu