ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.99.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 99/2020-360
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. 2. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. D. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 13 To 257/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 69/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 6. 2019, č. j. 2 T 69/2019-298, byl obviněný uznán vinným v bodě 1) přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem pohrdání soudem podle §336 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto přečiny a za sbíhající se zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 10. 2018, č. j. 17 T 46/2018-441, který nabyl právní moci dne 17. 1. 2019, byl podle §345 odst. 3, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu ve sbíhající se trestní věci.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených přečinů v podstatě tím, že
ad 1) dne 28. 8. 2018 v době od 09:00 hod. do 14:00 hod. v místě svého trvalého bydliště v XY, XY, poté, co byl kontaktován orgány v souvislosti s výkonem příkazu k jeho zatčení, vylezl na střechu svého rodinného domku, kde se dále zdržoval a zasahujícím příslušníkům Policie ČR, vyhrožoval usmrcením výroky: „Vy zmrdi policajtský, pojďte si pro mě, čekám tady na Vás! Vrazi, čím víc vás půjde, tím lépe! Uvnitř na vás čeká překvapení, půjdu dolů jedině s ohňostrojem! Stačí, když to zmáčknu a půjdete! Zatelefonujte rodinám a rozlučte se!“, konkrétně K. B. dále vyhrožoval slovy: „Vím, kde bydlíš, pak přijede moje zásahovka a najde si tebe i tvoje děti!“, později pak dalšímu policistovi L. M., který se na místo dostavil jako vyjednavač, vyhrožoval slovy: „Jsi mrdka, všichni policajti jsou vrazi, ale dnes poznají, co jsem zač, tři roky jsem to plánoval, mám přichystané překvapení a dnes to všechno skončí!“, přičemž tyto výhrůžky průběžně opakoval, což v přítomných poškozených vzbudilo důvodné obavy, když jim nebylo známo, zda obviněný je či není materiálně schopen tyto výhrůžky realizovat.
ad 2) dne 31. 8. 2018 v době od 8:30 hod. do 10:00 hod. v budově Okresního soudu v Chrudimi, v průběhu vazebního zasedání vedeného v jeho trestní věci pod č. j. 0 Nt 610/2018-9, se opakovaně choval k soudu urážlivě a soud znevažoval, když i přes opakovaná napomenutí soudu zasahoval vlastním negativním komentářem do průběhu odůvodnění rozhodnutí soudkyně, které tykal, nadával jí, že je jeho vrahem, tvrdil, že soudkyně není normální a má se jít léčit k psychiatrovi, dále pak ji urážel výrazem, že je „šulinka“, že musí být hrozná v posteli, přál jí, aby brzy chcípla jako všichni ostatní, protože jsou parchanti a její táta byl určitě také komunista.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 3. 9. 2019, č. j. 13 To 257/2019-323, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K přečinu pod bodem ad 1) namítl, že soud prvního stupně nesprávně kvalifikoval jeho jednání jako trestný čin. Z provedeného dokazování vyplynulo, že zásah policie vůči němu byl značně nestandardní a tudíž zcela důvodně považoval chování policistů za podezřelé. Tvrzení policistů ohledně příkazu k zatčení se mu nejevilo jako pravděpodobné mj. i proto, že si pravidelně vybíral poštu a pokud by mu bylo něco od soudu doručováno, věděl by o tom. Kromě toho mu policisté ani neukázali příkaz k zatčení. Soudy nebraly v potaz jeho diagnózu smíšené poruchy osobnosti s rysy paranoidními a impulzivními. Nebylo prokázáno, že by policistům vyhrožoval. Soud prvního stupně postavil své závěry na výslechu policistů, kteří nabyli dojmu, že obviněný může mít v budově výbušné zařízení, podle něj však bylo prokázáno, že se jednalo o nepodloženou obavu, když bylo prakticky nereálné, aby stačil jakékoliv výbušné zařízení připravit. Pokud mluvil o tom, že stačí zmáčknout tlačítko a bude vyřešeno, rozhodně z toho nevyplývá, že má v domě bombu a ani to, že chtěl tímto způsobem někomu ublížit. Naopak během zásahu zmiňoval, že chce spáchat sebevraždu a jeho chování působilo spíše tak, že chce, aby ho policisti zastřelili, což má svědčit o závěru, že tvrzení o zmáčknutí tlačítka nesměřovalo vůči třetím osobám, ale spíše vůči němu samému. Z dokazování nevyplynuly žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že měl vyhrožovat zasahujícím policistům jejich usmrcením či jiným ublížením. Uvedl, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu je třeba nejen vyhrožování, ale též to, aby toto vyhrožování bylo činěno v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, což v tomto případě zcela absentuje. Nebylo prokázáno, že by cokoliv činil s úmyslem jakkoliv působit na zasahující policisty. K přečinu pod bodem ad 2) namítl nesprávnou kvalifikaci, neboť nebylo prokázáno, že by se dopustil přečinu pohrdání soudem, a že by jeho jednání naplňovalo znaky tohoto přečinu. Připustil, že se sice nechoval tak slušně, jak by se od něj dalo očekávat, nicméně toto vše bylo způsobeno stresovou situací. V průběhu vazebního zasedání vůbec neslyšel, co kdo říká, natož co se protokoluje, pokud jednání rušil, pak jen proto, že se dožadoval, aby pro něj bylo jednání srozumitelné. Soudy obou stupňů pouze převzaly popis skutku a právní kvalifikaci z usnesení o zahájení trestního stíhání ale nereflektovaly do něj provedené dokazování. Popisované jednání neodpovídá důkazní situaci a je nesprávně kvalifikováno jako trestný čin.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že v něm uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Z výpovědí svědků vyplynulo, že mu muselo být jasné, že šlo o služební zákrok policie související se soudním příkazem k zatčení a obviněný dal jednoznačně najevo, že se zatčení bude bránit. S ohledem na povahu výroku, které pronášel vůči přítomným policistům, kdy zákrok trval celkově 5 hodin, mohli policisté pojmout zcela reálnou obavu, že nemusí jít jen o plané výhrůžky. Výroky obviněného totiž zřetelně vyjadřovaly hrozbu možného výbuchu či usmrcení policistů. V případě druhého skutku dokumentuje chování nejen svědecká výpověď E. B., ale i výpověď státního zástupce J. H. a zapisovatelky M. S. Dále uvedl, že námitkami vyjádřenými v dovolání se náležitě zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a lze na ně bez výhrad odkázat. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, resp. komentuje rozsah dokazování a soudům vytýká nesprávný způsob, jímž hodnotily důkazy. Takto pojaté výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací námitky obviněného směřují výhradně proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Obviněný nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů a snaží se prosadit svou vlastní verzi skutkového děje. Takto koncipované námitky jsou však námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Ačkoli obviněný mj. namítl, že svým jednáním nemohl naplnit znaky skutkových podstat obou trestných činů kladených mu za vinu, tuto námitku postavil výhradně na vlastní verzi skutkového děje, která je však diametrálně odlišná od skutkových závěrů soudů. Stejně tak námitka, že jeho jednání nemohlo dosahovat intenzity trestného činu, je postavena výhradně na skutkové verzi obviněného, a ačkoliv by formálně byly tyto námitky s to naplnit uplatněný dovolací důvod, materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto je nelze podřadit pod tento, ani pod jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného přitom byla spolehlivě vyvrácena, a to v případě skutku pod bodem ad 1) výpověďmi policistů R. D., K. B. a dalších, v případě skutku pod bodem ad 2) pak výpověďmi E. B., J. H. a M. S. Je namístě poznamenat, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí jednotlivé důkazy podrobně rozebral a hodnotil. Navíc obviněný uplatnil obdobné námitky i v rámci svého odvolání a soud druhého stupně se s nimi dostatečně vypořádal, s jeho závěry se plně ztotožnil i Nejvyšší soud. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obviněný žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, které by případně opodstatňovalo zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, ani nenamítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006).
Námitky obviněného, kterými brojí výhradně proti skutkovým zjištěním soudů a hodnocení důkazů, nelze na základě výše uvedeného pokládat za námitky v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s jinými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 4. 2. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu