ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1108.2020.2
sp. zn. 8 Tdo 1108/2020-483
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání obviněného P. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa označená pro účely doručování XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 7 To 109/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 4 T 153/2019, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují :
- usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 7 To 109/2020, v části, v níž byl ponechán nedotčeným výrok o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pod bodem 3) a výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 4 T 153/2019,
- rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 4 T 153/2019, ve výroku o vině trestným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pod bodem 3) a ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Chebu , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 4 T 153/2019, byl obviněný P. Š. (dále též „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným pod body 1), 2) výroku o vině pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a pod bodem 3) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §205 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. K. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo rozhodnuto o zproštění obviněného návrhu na potrestání Okresního státního zastupitelství v Chebu z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř. pro zde popsané skutky ze dne 11. 12. 2018 a 12. 12. 2018, jimiž měl spáchat dva přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
2. Proti odsuzující části označeného rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 7 To 109/2020, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokračování v přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku dopustil tím, že:
1) v době kolem 02:34 hodin dne 6. 7. 2019 v XY, v ulici XY č. XY, přelezl oplocení objektu bývalé autoopravny poškozeného M. K., následně oknem vnikl do objektu, kde vešel do dílny, odkud odcizil zde zaparkovaný silniční skútr zn. Maxon Ardour 125 JJ125T-23, reg. zn. XY, černé barvy, VIN: XY, spolu s klíčky v zapalování a s tímto odjel po otevření vrat z místa pryč, čímž poškozenému M. K. způsobil škodu ve výši 20 000 Kč,
2) následně v přesně nezjištěné době kolem 03:00 hodin téhož dne 6. 7. 2019 v XY, část XY, u domu čp. XY, ze zde zaparkovaného a neuzamčeného vozidla zn. Volkswagen Touran 1T, reg. zn. XY, odcizil USB nabíječku na mobil se dvěma vstupy bílé barvy s kabelem černé barvy v hodnotě 150 Kč, 2 držáky na mobil v hodnotě 200 Kč, holící strojek zn. Sencor v hodnotě 300 Kč, sluneční brýle s nápisem Alpine v hodnotě 1 200 Kč, dron zn. TELLO v hodnotě 1 500 Kč, hodinky s nápisem FLEXI v hodnotě 1 300 Kč a stříbrný spinner v hodnotě 30 Kč, čímž poškozenému P. R. způsobil škodu ve výši 4 680 Kč,a těchto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 2 T 140/2017, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 9 To 22/2018, odsouzen za pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který vykonal dne 7. 10. 2018.
Přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku měl obviněný spáchat tím, že dne 13. 12. 2018 kolem 03:30 hodin v XY, po XY ulici a ulici XY, kde byl zadržen policejní hlídkou, řídil osobní motorové vozidlo zn. Renault Laguna, reg. zn. XY, a uvedené vozidlo řídil přesto, že si byl vědom toho, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 2 T 98/2006, který nabyl právní moci dne 10. 7. 2008, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let, který dosud vykonával.
4. Pro úplnost je třeba poznamenat, že soudy nižších stupňů se věcí obviněného, jmenovitě skutky kvalifikovanými jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nezabývaly poprvé. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 4 T 153/2018, byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto také o jeho jednání ze dne 11. 12. 2018 a 12. 12. 2018, jímž obviněný nebyl uznán vinným. Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chebu i obviněný. K jejich odvoláním byl napadený rozsudek soudu prvního stupně usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 9 To 176/2019, podle §258 odst. 1 písm. ), b), c) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně. Poté byla dne 16. 9. 2019 u soudu prvního stupně podána na obviněného P. Š. další obžaloba pro skutek kvalifikovaný jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 10. 2019, sp. zn. 4 T 153/2018, byla podle §23 odst. 3 tr. ř. trestní věc vedená proti obviněnému pod sp. zn. 4 T 153/2018 spojena s jeho trestní věcí vedenou pod sp. zn. 4 T 153/2019 ke společnému řízení s tím, že vedoucím spisem se stává spis vedený u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 4 T 153/2019.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 7 To 109/2020, podal obviněný P. Š. prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině pod bodem 3) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a navazujícímu výroku o trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Podle dovolatele nebylo řádně prokázáno, zda dne 13. 12. 2018, kdy řídil motorové vozidlo, ještě vykonával předchozí trest zákazu řízení motorových vozidel a zda byla naplněna subjektivní stránka přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, poněvadž nebylo prokázáno, že by se jej dopustil úmyslně. V této souvislosti opakoval, že jednal tak, aby si ověřil okolnosti plynutí trestu zákazu činnosti; u správního orgánu zřízeného k vedení evidence karty řidiče, tj. Městského úřadu v Chebu, odbor správních činností a obecní živnostenský úřad, žádal o její výpis, ověřoval stav uložených trestů a podával odvolání proti zde uvedeným rozhodnutím.
7. Další zásadní výtka obviněného směřovala proti několikrát měněnému stanovení konce uloženého trestu zákazu činnosti, přičemž jiný závěr činí k otázce „přepočítávání“, a to jak běhu uloženého trestu zákazu činnosti, tak započítané době vazby, tak výkonu trestu, soud prvního stupně a odvolací soud. Podle přesvědčení obviněného je v přehledu vykonaných trestů odnětí svobody a trestů zákazu činnosti nesprávný údaj týkající se období 16. 4. 2008 až 20. 2. 2009. Podle soudu byl v této době ve výkonu trestu, a tak začal výkon trestu zákazu činnosti až dobou od 20. 2. 2009. Podle obviněného byl však v uvedené období ve vazbě, a proto mu měla být tato doba započtena do výkonu trestu zákazu činnosti. Trest by tak skončil dříve a dne 13. 12. 2018, kdy řídil motorové vozidlo, by již byl vykonán. Obviněný měl za to, že v dané chvíli už měl vykonané oba dva navazující tresty zákazu činnosti. I kdyby bylo přesto zjištěno, že trest zákazu činnosti dne 13. 12. 2018 stále plynul, není možné pominout, že neměl v úmyslu, a to ani formou nepřímého úmyslu, mařit výkon rozhodnutí soudu.
8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 7 To 109/2020, v napadené části, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 4 T 153/2019, ve výroku o vině pod bodem 3) a ve výroku o trestu a dále aby podle 265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Chebu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání konstatoval, že s prezentovanými a v zásadě opakovanými výhradami obviněného se soudy řádným a dostatečným způsobem vypořádaly, a v této souvislosti poukázal zejména na str. 6–8 rozsudku soudu prvního stupně či str. 4 usnesení odvolacího soudu. Zde je podle jeho mínění v podstatě jednoznačně vysvětleno, proč soudy dospěly k závěru, že předmětné jednání obviněného se odehrálo v době, kdy zákaz řízení trval. Současně soudy dostatečně vysvětlily, proč považují jednání obviněného za úmyslné, potažmo subjektivní stránku deliktu za naplněnou a s jejich závěry se ztotožnil. Obviněný řídil automobil v době, kdy trval trest zákazu činnosti, jak vyplývá mj. z evidenční karty řidiče, přičemž s ohledem na okolnosti zmíněné soudy si obviněný musel být vědom toho, že řídí motorové vozidlo v době, kdy je mu taková činnost zakázána. Objektivní i subjektivní stránka deliktu tak byla i podle něj naplněna. Současně platí, že rozhodná skutková zjištění soudů mají v provedeném dokazování jednoznačnou oporu, nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná.
10. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
11. V replice k vyjádření státního zástupce, kterou vypracoval obviněný sám, znovu zdůraznil, že nemůže souhlasit se závěry soudů o naplnění subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože podnikl všechny zákonem stanovené postupy, aby řidičské oprávnění získal zpět, o údajném zákazu řízení neměl ani tušení. Podle mínění dovolatele nebyla přesvědčivě objasněna ani otázka, zda skutečně v době jízdy trval soudem uložený trest zákazu činnosti. Měl též za to, že dovolání lze opřít i o důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., protože spáchal pouze přestupek, o existenci zákazu činnosti nevěděl a nemohl to ani tušit.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zčásti důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zmínil-li obviněný v replice k vyjádření státního zástupce také důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nebylo k této části podání relevantně přihlédnuto jednak proto, že změna dovolacích důvodů byla učiněna po uplynutí lhůty k podání dovolání (§265f odst. 2 tr. ř.), jednak také proto, že ji učinil obviněný sám, ačkoliv dovolání lze podat (a také měnit) jen prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.).
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (body 7.–9., 12., 14., str. 6–11 rozsudku), s nímž se odvolací soud ztotožnil (bod 6., str. 4 usnesení), vyplývá přesvědčivý vztah mezi jím učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18. Z hlediska napadeného rozhodnutí, uplatněného důvodu dovolání a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek, jímž byl obviněný uznán vinným pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, vykazuje po stránce objektivní i subjektivní znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
19. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se obviněný podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána.
20. U přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se po subjektivní stránce vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky přečinu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin (přečin) je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222).
21. Podstata jednání obviněného podle skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině pod bodem 3) soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů spočívala v tom, že dne 13. 12. 2018 řídil osobní motorové vozidlo zn. Renault Laguna přesto, že si byl vědom toho, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 2 T 98/2006, který nabyl právní moci dne 10. 7. 2008 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 9 To 277/2008), uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let, který dosud vykonával. Pro úplnost je namístě dodat, že obviněnému byl vedle označeného trestu zákazu činnosti uložen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 5 T 110/2008, další trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Nejvyšší soud si pro potřebu rozhodnutí k ověření údajů obsažených v napadeném rozsudku soudu prvního stupně vyžádal jak spis Okresního soudu v Chebu sp. zn. 2 T 98/2006, tak sp. zn. 5 T 110/2008 a shledal, že úvahy soudu prvního stupně, týkající se naplnění objektivní stránky označeného přečinu, zpochybňované obviněným v dovolání, jsou správné.
22. Obviněný vytkl, že nebyla prokázána objektivní stránka přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, poněvadž podle jeho přesvědčení dne 13. 12. 2018, kdy řídil motorové vozidlo, měl již vykonány oba zmiňované tresty zákazu činnosti. Jeho námitka směřovala k době od 16. 4. 2008 do 20. 2. 2009, kterou označil za dobu výkonu vazby, v důsledku čehož měla být započtena do doby výkonu trestu zákazu činnosti.
23. K výkonu trestu zákazu činnosti Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí, že tento počíná běžet zásadně okamžikem právní moci rozsudku, jímž byl uložen (srov. rozhodnutí publikované pod č. 8/1969 Sb. rozh. tr.), ledaže by již v tomto okamžiku pachatel reálně vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody, a doba výkonu trestu zákazu činnosti by tudíž s ohledem na §74 odst. 1 tr. zákoníku běžet nemohla. Podle §74 odst. 1, věta před středníkem tr. zákoníku se do doby výkonu trestu zákazu činnosti nezapočítává doba výkonu trestu odnětí svobody. Toto ustanovení tak svým zněním vytváří překážku, pro kterou se doba výkonu trestu zákazu činnosti „staví“ po dobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Smyslem této zákonné překážky je, aby trest zákazu činnosti naplnil svůj zákonem předpokládaný účel spočívající v zabránění pachateli vykonávat činnost, v souvislosti s níž se dopustil trestného činu, za který mu byl trest zákazu činnosti uložen, a která mu dává příležitost k páchání další obdobné trestné činnosti. Je proto logické, že doba výkonu trestu zákazu činnosti v průběhu skutečného výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody neběží (srov. též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 949), neboť ze samotné povahy výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody ve vězeňském zařízení vyplývá, že je faktickou překážkou výkonu zakázané činnosti (výjimkou by mohly být pouze činnosti ve smyslu §73 odst. 3 tr. zákoníku, jež mohou vězni vykonávat rovněž v rámci výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody), a výkon trestu zákazu činnosti za současného výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody by proto ztratil své opodstatnění. Z uvedených důvodů nutno §74 odst. 1 tr. zákoníku vykládat tak, že do doby výkonu trestu zákazu činnosti se nezapočítává pouze doba skutečného výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, tzn. doba, po kterou se odsouzený fyzicky nachází v některém ze zařízení příslušných k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody.
24. Výkon trestu zákazu činnosti není staven ve smyslu citovaného ustanovení, jestliže je obviněný v jeho průběhu vzat do vazby (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 12/2000 Sb. rozh. tr.), což však neplatí pro případy, že následně je doba strávená ve vazbě po odsouzení obviněného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody započtena soudem do doby výkonu trestu odnětí svobody (§92 odst. 1 tr. zákoníku, §334 odst. 1 tr. ř.). Pak se totiž jedná o výkon trestu odnětí svobody ve smyslu omezení uvedeného v §74 odst. 1 tr. zákoníku (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 1569/13). O tento právní názor se ostatně opíral také soud prvního stupně, který explicitně konstatoval, že byl-li obviněný v některých jím rekapitulovaných trestních věcech ve vazbě, pak doba strávená ve vazbě byla vždy započtena do uloženého trestu odnětí svobody. Tato výchozí úvaha jej pak vedla k závěru, že obviněný vykonal trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel uložený mu pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 2 T 98/2006, až dne 4. 3. 2019.
25. Námitka obviněného, že do doby trestu zákazu činnosti měla být započtena také doba od 16. 4. 2008 do 20. 2. 2009, je ve světle shora uvedených hledisek neopodstatněná. Nejen z opisu rejstříku trestů, obsahu spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 5 T 110/2008, ale i z přehledu doby věznění obviněného v příslušných věznicích (č. listu 386 spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 2 T 98/2006) zřetelně plyne, že v době od 16. 4. 2008 do 20. 2. 2009 obviněný sice vykonával vazbu, ta však byla posléze započtena usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 5 T 110/2008, do souhrnného trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců uloženého rozsudkem Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 5 T 110/2008. Toto usnesení bylo obviněnému doručeno dne 13. 6. 2011 (č. listu 1567 spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 5 T 110/2008).
26. Obviněný nesouhlasil ani se závěry soudů týkajícími se naplnění subjektivní stránky označeného přečinu. Tvrdil, že otázka řízení motorového vozidla pro něj byla prioritní, věděl, že mu v minulosti byly uloženy tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let a pak i 18 měsíců, a u správního orgánu si ověřil, zda trest zákazu činnosti trvá či nikoliv. Posléze si počínal v souladu s tím, co se od správního orgánu dozvěděl v souvislosti se zánikem jeho odpovědnosti za přestupek. Tyto námitky obviněného nelze ignorovat.
27. Přestože objasnění a odůvodnění naplnění subjektivní stránky, v konkrétním případě ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, věnoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku pozornost a reagoval na výhrady obviněného (viz body 7., 8, str. 6, 7), nevypořádal se s jeho námitkami důsledně a přesvědčivě (viz především bod 14., str. 10). Obhajobě obviněného, opírající se o výsledky jednání před správním orgánem, soud prvního stupně neuvěřil; zdůraznil, že obviněný tuto obhajobu uplatnil až dodatečně, výkon uloženého trestu zákazu činnosti si ověřoval toliko u Městského úřadu v Chebu, aniž by se s tímto dotazem obrátil na Okresní soud v Chebu, a ve prospěch závěru, že byl nejméně srozuměn s tím, že řídí, ačkoliv ještě trest zákazu činnosti uložený mu rozhodnutím soudu nevykonal, svědčí také okolnosti jízdy (jízda v pozdních nočních hodinách). Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku reagoval také na závěry vyplývající z řízení o přestupku vedeného u Městského úřadu v Chebu pod sp. zn. MUCH 4746/2018, z jehož výsledku vyplývá, že odpovědnost obviněného za přestupek podle §125c odst. 1 písm. e), bod 1 zákona o silničním provozu zanikla a věc byla odložena, a v podstatě správně poznamenal, že řízení o přestupku před správním orgánem není nikterak určující pro závěr, zda obviněný řídil motorové vozidlo v inkriminovaných souvislostech, ačkoliv dosud nevykonal ani první z uložených trestů zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně, že obviněnému muselo být zřejmé, že motorové vozidlo řídil v době, kdy měl tuto činnost zakázánu, označil za správné a připomněl, že obviněný je speciální recidivista ve vztahu k posuzované trestné činnosti, nepochybně je mu znám rozdíl mezi rozhodnutím správního orgánu a rozhodnutím soudu, jakož i to, co musí učinit, aby mu byl řidičský průkaz vrácen a aby mohl motorové vozidlo řídit, což se nestalo (bod 6., str. 4 usnesení odvolacího soudu). Těmito úvahami soudů se však otázka subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku komplexně neřeší.
28. Soudu prvního stupně lze přisvědčit, že chtěl-li obviněný získat relevantní informaci o stavu v minulosti uložených trestů zákazu činnosti spočívajících v zákazu řízení motorových vozidel, nabízel se k opatření takové informace především Okresní soud v Chebu, jehož pravomocnými rozsudky byly tresty zákazu činnosti obviněnému uloženy. Obviněný však takto neučinil, ale obrátil se na Městský úřad v Chebu, odbor správních činností a obecní živnostenský úřad, a požádal o výpis z evidenční karty řidiče. Z výpisu z evidenční karty obviněného ze dne 8. 10. 2018, vystaveného B. B. jako oprávněnou úřední osobou (č. listu 156 až 158), se ale podává, že trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 98/2006, trval od 10. 7. 2008 do 7. 12. 2015 a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel uložený rozsudkem téhož soudu pod sp. zn. 5 T 110/2008 trval od 7. 12. 2015 do 7. 6. 2017. Je-li zde také zmínka o zákazu řízení motorových vozidel po dobu od 7. 2. 2018 do 7. 6. 2019, nejde o zákaz řízení motorových vozidel, který by měl souvislost s projednávaným případem (viz již zmiňované řízení o přestupku vedeného u Městského úřadu v Chebu pod sp. zn. MUCH 4746/2018).
29. V tomto kontextu nutno zmínit také podání Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 10. 2018, jímž tento soud Městskému úřadu v Chebu, odbor správních činností a obecní živnostenský úřad, oddělení registru vozidel a řidičů, sděluje, že „nový předpokládaný konec trestu ZŘMV u osoby jménem P. Š., nar. XY, je po přepočítání stanoven na 4. 3. 2019“ (č. listu 70). Obsahem sdělení není specifikace trestu zákazu činnosti, jehož se tento údaj konkrétně týká. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že výpisy z evidenční karty P. Š. – obviněného z období následujícího (ze dne 13. 12. 2018 – č. listu 42 až 43, ze dne 23. 5. 2019 – č. listu 252, ze dne 20. 4. 2020 – č. listu 431) již vyznačují konec trestu zákazu činnosti uloženého rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 2 T 98/2006, na 4. 3. 2019 a pak měl následovat výkon trestu zákazu činnosti uložený rozsudkem téhož soudu pod sp. zn. 5 T 110/2008.
30. Jakkoliv lze konstatovat, že znalá a informovaná osoba musela nabýt pochybnosti o správnosti údajů obsažených ve výpise z evidenční karty ze dne 8. 10. 2018, je otázkou, na niž soudy nedaly uspokojivou odpověď, zda lze po obviněném, ačkoliv sám uváděl, že byl v době výkonu trestu zákazu činnosti opakovaně ve výkonu trestu odnětí svobody a věděl, že mu po dobu výkonu trestu odnětí svobody trest zákazu činnosti neběží (č. listu 136 a verte, 168) žádat, aby přesvědčivost a hodnověrnost zde obsažených údajů sám hodnotil, případně prověřoval. Bez dalšího mu nelze klást k tíži to, že dotaz ohledně trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel neadresoval výlučně Okresnímu soudu v Chebu. Obrátil se s ním na obecní úřad obce s rozšířenou působností, který je správcem registru řidičů, informačního systému veřejné správy podle zvláštního zákona [§119 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (silniční zákon), dále jen „silniční zákon“]. Podle §119 odst. 2 písm. j) silničního zákona registr řidičů obsahuje mimo jiné i údaje o zákazech činnosti spočívajících v zákazu řízení motorových vozidel uložených soudem za spáchané trestné činy nebo správním orgánem za spáchané přestupky, o přiměřených omezeních spočívajících ve zdržení se řízení motorových vozidel uložených v trestním řízení a údaje o zkušební době podmíněného odložení podání návrhu na potrestání nebo podmíněného zastavení trestního stíhání, pokud se řidič zavázal zdržet se řízení motorových vozidel během této zkušební doby. V registru řidičů je vedena evidence údajů o řidičích, podle §17 odst. 1 vyhlášky č. 31/2001 Sb., o řidičských průkazech a o registru řidičů, obsahuje evidenční karty řidičů a spisy řidičů. Podle §17 odst. 2 písm. k) této vyhlášky evidenční karta řidiče obsahuje mimo jiné údaje o zákazech činnosti spočívajících v zákazu řízení motorových vozidel uložených soudem za spáchané trestné činy nebo správním orgánem za spáchané přestupky. Podle §121 odst. 1 silničního zákona je příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností oprávněn poskytnout údaje z registru řidičů na základě písemné žádosti pouze zde vyjmenovaným subjektům, mezi něž náleží i fyzické osoby, pokud jde o údaje o nich vedené [písm. f) tohoto ustanovení].
31. Na žádost obviněného mu příslušný obecní úřad poskytl výpis z evidenční karty řidiče, který ale obsahoval údaje o stavu výkonu obviněnému postupně uložených trestů zákazu činnosti, které objektivně nebyly správné. Nejasnosti v údajích poskytnutých obviněnému ve výpise z evidenční karty ze dne 8. 10. 2018 a v údajích obsažených v následně poskytnutých výpisech z evidenční karty řidiče – obviněného pro potřeby trestního řízení, jak již byly zmiňovány, je třeba objasnit a zde se nabízí především vyslechnout jako svědkyni B. B., oprávněnou úřední osobou označenou ve výpise z evidenční karty řidiče ze dne 8. 10. 2018.
32. Při úvahách o naplnění subjektivní stránky přečinu by neměla stranou pozornosti soudů v dalším řízení zůstat otázka ochrana dobré víry a ochrana důvěry v zákonnost postupu orgánů veřejné moci. V těchto souvislostech nutno připomenout, že i Ústavní soud setrvale vychází z toho, že podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Princip dobré víry pak působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci (nálezy ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01, ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 163/02, ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 16/17, aj.). V případech čistě vertikálních vztahů, v nichž byly nezákonným rozhodnutím založeny oprávnění nebo výhoda jednotlivce oproti stavu, který měl podle objektivního práva nastat, avšak který v důsledku nezákonnosti nenastal, je nutno důvěru v akty veřejné moci a právní jistotu nabytí práv pokládat za zásadní a ustoupit od její ochrany pouze za situace ohrožení vskutku závažného veřejného zájmu. Je totiž věcí státu, aby ve správních řízeních, která vede, nechyboval, a pokud k tomu přeci jenom dojde, aby zásadně nesl následky svých pochybení. Nezbytnost ochrany důvěry v akty veřejné moci a z nich nabytých práv však může být oslabena tam, kde není dána dobrá víra v jejich správnost či zákonnost. Platí přitom, že dobrá víra se předpokládá a je na veřejné moci, aby její existenci vyvrátila (nálezy ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 946/16, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 17/16, aj.).
33. Podle dovolacího soudu se soud prvního stupně, jakož i odvolací soud nevypořádaly se všemi rozhodnými okolnostmi významnými pro závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přesvědčivě neobjasnily, opíraje se o princip ochrany dobré víry a ochrany důvěry v zákonnost postupu orgánů veřejné moci, zda důvody, pro které obviněný spoléhal, že nezpůsobí škodlivý následek, mají charakter dostatečných důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014, dne 6. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1161/2005, ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015). Jejich úsudek, že obviněný dne 13. 12. 2018, kdy řídil motorové vozidlo, musel být srozuměn s tím, že řídí, ačkoliv dosud nevykonal uložené tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, které mu byly uloženy rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 2 T 98/2006, ve výměře 3 let a rozsudkem téhož soudu ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 5 T 110/2008, ve výměře 18 měsíců, a že tedy jednal v nepřímém (eventuálním) úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nemůže obstát a napadené usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně v tomto ohledu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
34. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 7 To 109/2020, v části, v níž byl ponechán nedotčeným výrok o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pod bodem 3) a výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 4 T 153/2019, dále také rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 4 T 153/2019, ve výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pod bodem 3) a výroku o trestu, jakož i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Chebu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§265s odst. 1 tr. ř.). Bude tedy na něm, aby v rozsahu uvedeném v tomto rozhodnutí doplnil dokazování o výslech svědkyně B. B. Nejvyšší soud nevylučuje, že k řádnému objasnění věci bude nezbytné opatřit a provést i důkazy další. Rozhodnutí byla částečně zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Protože vady rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu