ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1159.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1159/2020-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání, které podal obviněný A. M. , nar. XY v XY, státní příslušník Tuniska, v České republice trvale bytem XY č. p. XY, doručovací adresa XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 6 To 18/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 3 T 93/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudu nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 3 T 93/2017, byl obviněný A. M. uznán vinným 1) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, 2) přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
ad 1) blíže nezjištěného dne na jaře roku 2015 v brzkých ranních hodinách vyhrožoval J. H., nar. XY tak, že ji povalil na zem a držel jí v blízkosti těla nůž, a říkal, že takhle se chovat nebude, kdy se špičkou nože dotýkal jejího krku, v průběhu tohoto útoku jí prořízl kalhoty, čímž jí způsobil škrábanec na stehně, a vzbudil v ní obavu o své zdraví,
ad 2) od přesně nezjištěného dne jara 2016 do 26. 11. 2016 v XY, v ulici XY č. p. XY, v místě společného bydliště, nejméně ve třech případech fyzicky napadl svoji družku J. H., nar. XY, když minimálně v jednom případě ji způsobil na těle viditelná zranění v podobě modřiny, v dalších případech jeho útoky zranění nezpůsobily, neboť byly vedeny tak, aby k viditelnému zranění nedošlo, v uvedeném období ji různými způsoby ponižoval, choval se k ní nadřazeně, když chtěla, aby se z bytu odstěhoval, že s ním ukončí vztah, tak ze své pozice, kdy jej vnímala jako "silnějšího" v jejich vztahu, jí říkal, že ona nebude o ničem rozhodovat, že bude rozhodovat on sám, že nemá právo mu odporovat, rovněž se nepodílel na zajištění chodu domácnosti, ať již finančně nebo na domácích pracích, jeho jednání vyvrcholilo dne 26. 11. 2016, kdy ji zatáhl do koupelny, zkroutil jí ruce za záda a strčil jí hlavu do záchodové mísy a křičel na ni, že uvidí, načež svého jednání zanechal.
2. Za uvedené přečiny byl obviněný odsouzen podle §199 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 6 To 18/2020, I. z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 3 T 93/2017, zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle §199 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 ve spojení s §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. V ostatním ponechal napadený rozsudek beze změny.
II. Odvolání obviněného A. M. podle §256 tr. ř. odvolací soud zamítl.
II. Z dovolání obviněného a vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání směřující proti výroku o vině i trestu pro nesprávnost právního posouzení činu pod bodem 2), neboť tvrdil, že se nedopustil přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž se domáhal preciznější formulace skutkové věty, neboť jednotlivé útoky měly být posouzeny jako tři jednání, která bylo možné právně kvalifikovat pouze jako přestupek.
5. Výhrady vznesl především proti tomu, že v činu pod bodem 2) bylo shledáno týrání, když podle skutkové věty není uveden zásadní požadavek, jak toto jeho chování působilo na poškozenou, a jak vnímala celou situaci. S poukazem na vymezení pojmu týrání ve smyslu judikatury soudů, zejména rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr. zdůraznil, že pro tento znak není ve výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně dostatek podkladů, a proto se nemůže jednat o uvedený přečin. V psychice poškozené se neprojevily negativní důsledky, nejednalo se o situaci, že by žila v nepřetržitém psychickém stresu a vnímala jednání obviněného jako těžké příkoří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 342/2011), neboť soužití mezi ním a poškozenou bylo i podle jejího vyjádření nezávadné. Naproti tomu chybějící části skutkového děje byly nesprávně doplňovány nadbytečnými skutečnostmi (například nepodílení se na domácích pracích), které nejsou z trestněprávního pohledu relevantní.
6. Na posuzované jednání bylo nutné nahlížet jako na celek, který spočíval jen v ojedinělých třech fyzických útocích v průběhu 8 měsíců, aniž by se jednalo o častější psychické působení na poškozenou (například omezování pohybu, vulgární ataky, apod.), neboť i odvolací soud v odůvodnění rozsudku poukázal na neintenzivní psychické působení, ale spíše šlo o její psychické ovlivňování a manipulaci. Takový závěr však nepostačuje pro naplnění znaku týrání z hlediska požadavků trestního práva, neboť jednání obviněného nedosáhlo potřebné trvalosti ve smyslu právní kvalifikace přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku. Pokud soudy blíže nevymezily charakter a intenzitu jednotlivých incidentů, časová prodleva mezi nimi zcela vylučuje pojímat jeho jednání jako trvající trestný čin, o který se v této trestní věci vůbec nejedná. Nešlo o souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků, což by svědčilo o naplnění znaku týrání, které podle judikatury představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními pachatele udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. V této věci se jemu za vinu kladené jednání nevyznačovalo ani plynulostí navozeného protiprávního stavu, který by existoval nepřetržitě až do jeho ukončení.
7. Z uvedených důvodů obviněný v činu pod bodem 2) spatřoval nanejvýš přestupek, neboť nebyly naplněny znaky přečinu podle §199 odst. 1 tr. zákoníku ani nedosahuje intenzity vyžadované §12 odst. 2 tr. zákoníku, a jeho podstavením před soud došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe (zásada ultima ratio ). Protože určité partnerské neshody, k nimž docházelo, představovaly obvyklý jev, případně vzniklé rozpory bylo možné řešit v rámci přestupkového řízení.
8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 6 To 18/2020, a poté podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství se se vznesenými námitkami neztotožnila. K výhradě proti preciznosti skutkové věty poukázala na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který v bodě 25. zmínil možnost konkrétnějšího vymezení skutku, nicméně odkázala na obsahovou stránku důkazů i odůvodnění obou rozhodnutí, v nichž soudy rozvedly potřebné skutkové okolnosti, které popis skutku dokreslují. Zejména zmínila, že ve výpovědi poškozené se podává, že obviněný poprvé, poté, co pro něj přestala nakupovat, začal být agresivní, chytil ji pod krkem a poškozená objevila na těle modřinu. Rovněž jí kroutil ruce a napadal ji tak, aby na ní nebyly vidět stopy zranění. V den narozenin ji chytil pod krkem, škrtil ji a tlačil jí do očních důlků. Opakovaně ji chytal pod krkem. Státní zástupkyně zdůraznila, že skutek v bodě 2) i přes svoji nekonkrétnost je popsán dostatečně tak, aby vystihoval znaky skutkové podstaty přečinu podle §199 odst. 1 tr. zákoníku.
10. Nedůvodnou státní zástupkyně shledala i výhradu o nedostatku dopadu činu na psychiku poškozené, a zmínila, že z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že se obviněného bála a snažila se s ním ukončit vztah, což on odmítal a užíval vůči ní násilí, byl panovačný a manipulativní. I když odvolací soud shledal menší intenzitu jednání obviněného u fyzického násilí, zohlednil zejména míru psychického působení, které dosahovalo potřebného stupně, protože vykazovalo nezbytnou trvalost a projevovalo se během mnoha měsíců (od jara 2016 do 26. 11. 2016), kdy k manipulativnímu, násilnému a psychiku narušujícímu jednání docházelo. Ostatně i vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti, kterým se týrání vyznačuje, je třeba vázat k jednání pachatele jako celku, neboť jednotlivé dílčí akty takového jednání, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za kterých k nim dochází, a to svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. I v tomto případě je tedy nutné pohlížet na jednání obviněného komplexně, nikoli pouze izolovat jednotlivé skutky a konstatovat, že kromě nich byl vztah mezi poškozenou a obviněným nezávadný.
11. Požadavku na posouzení činu jako přestupku státní zástupkyně též nepřisvědčila, protože soudy věc posuzovaly v rámci zásad stanovených podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. V souladu se závěry soudů uvedla, že obviněný jednáním popsaným ve výroku nalézacího soudu pod bodem 2) naplnil znaky skutkové podstaty §199 odst. 1 tr. zákoníku po všech stránkách, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
12. Toto písemné stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případnému vyjádření obhájci obviněného, který k němu do dne konání neveřejného zasedání u Nejvyššího soudu žádné připomínky nezaslal.
III. Přípustnost a soulad s označeným dovolacím důvodem
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
14. Dovoláním napadené rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označeným důvodem podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda byly v přezkoumávaném dovolání splněny zákonem stanovené podmínky důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který obviněný dovolání opřel protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03].
16. Posoudí-li se obsah podaného dovolání, je zjevné, že obviněný uvedený dovolací důvod uplatnil v souladu s jeho zákonným vymezením, protože ve vztahu k činu pod bodem 2), vůči němuž dovolání výhradně zaměřil, vytýkal jeho nesprávné právní posouzení jako přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož po formální stránce spatřoval nenaplnění znaku „týrání“, a neshledával u něj ani dostatečnou společenskou škodlivost (§12 odst. 2 tr. zákoníku), a měl být posouzen jako přestupek. Takto vyjádřené námitky korespondují s označeným dovolacím důvodem, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou opodstatněné [srov. shrnující materiál č. 36/2004-18 Sb. rozh. tr.].
IV. K nevýstižnému popisu skutkových zjištění
17. Obviněný nedostatek naplnění znaku „týrání“ opíral mimo jiné o tvrzení, že tento znak není v potřebné míře rozveden v popisu skutku, a že popis skutku není dostatečný pro právní závěry o tom, zda se o tento znak při nedostatku uvedení okolností dokladujících intenzitu jeho jednání ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku jedná, včetně toho, jaké následky mělo jeho jednání na psychický stav poškozené, a jak ta celou situaci vnímala. Této jeho výhradě zčásti přisvědčil odvolací soud, a za nikoliv precizní považoval popis skutku i státní zástupkyně, a proto Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda skutek, nejen co do jeho popisu ve skutkovém zjištění, ale i s ohledem na výsledky provedeného dokazování je dostatečný pro to, aby bylo možné posoudit, zda jednání obviněného naplňovalo znaky přečinu, jímž byl v bodě 2) uznán vinným.
18. Obecně lze uvést, že ve výroku rozsudku v tzv. skutkové větě, musí soud popsat všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen (srov. č. 43/1994-I. Sb. rozh. tr.). Za skutek se považuje to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, zatímco popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, aj.). Je však třeba zdůraznit, že jde o procesní vymezení, které je významné z hlediska §125, §220 a dalších tr. ř. Pro právní posouzení má význam potud, že na podkladě zjištěných a popsaných skutkových okolností se hodnotí, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu.
19. U skutku z hlediska jeho popisu v posuzované věci obviněný vytýkal nedostatek jednání směřujícího ke znaku „týrání“, které je základní složkou objektivní stránky trestného činu podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Toto jednání musí být obsaženo ve skutku, pokud by tomu tak nebylo, nebylo možné usuzovat na naplnění tohoto znaku. Přitom je nutné mít na paměti, že skutek musí obsahovat takové okolnosti, které předmětný znak objektivní stránky vystihují, avšak není nutné, aby byl popsán do všech detailů, neboť se musí respektovat určitý rámec potřebnosti, a na druhé straně i racionálnosti. Uvedení všech detailů ke každé z rozhodných okolností vystihujících některý z objektivních či subjektivních znaků předmětné skutkové podstaty přímo ve výroku rozsudku nelze na soudech opodstatněně požadovat. Zásadně postačí, rozvedou-li se tyto podstatné okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty přečinu, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen, v odůvodnění spolu s nosnými důvody svého rozhodnutí (srov. rozhodnutí č. 43/1999 - I. Sb. roz. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. IV. ÚS 333/06, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1328/2003, aj.). Skutková věta má stručně a výstižně vyjadřovat žalovaný skutek, kterého se obviněný podle zjištění soudu dopustil (srov. rozhodnutí č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1198/2012). Na druhé straně je třeba též zmínit nutnost uvádět ke každému znaku rozhodné okolnosti, neboť nelze absolutně vyloučit zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění, pokud se jedná o bližší rozvedení výroku v odůvodnění rozhodnutí, nikoli o konstatování skutkové okolnosti (znaku skutkové podstaty), jež v samotném výroku uvedena není. Odůvodnění rozhodnutí je totiž nutno pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (ve skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04). K tomu lze doplnit, že je třeba rozlišovat zcela nevyhovující popis skutku, kde chybí základní skutková zjištění k některému ze znaků skutkové podstaty, od situace, kdy jednotlivé znaky vyjádřeny jsou, ale bylo by možné uvažovat o lepším vyjádření průběhu činu. Podle povahy nedostatků obvykle ke zrušení rozsudku vede první z naznačených situací. V posuzovaném případě však takový stav nebyl zjištěn (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 434/07).
20. V souladu s těmito kritérii Nejvyšší soud posuzoval popis skutku v bodě 2), konkrétně to, jak jsou v něm vyjádřeny okolnosti naplňující znak „týrání“. Jednání, které tento znak vystihuje spočívalo v tom, že „ve třech případech fyzicky napadl svoji družku J. H., … v jednom případě ji způsobil na těle viditelná zranění v podobě modřiny … v dalších případech byly útoky vedeny tak, aby nezpůsobily zranění ..., obviněný poškozenou různými způsoby ponižoval, choval se k ní nadřazeně, když chtěla, aby se z bytu odstěhoval, že s ním ukončí vztah, tak ze své pozice, kdy jej vnímala jako "silnějšího" v jejich vztahu, jí říkal, že ona nebude o ničem rozhodovat, že bude rozhodovat on sám, že nemá právo mu odporovat, …jednání vyvrcholilo dne 26. 11. 2016, kdy J. H. zatáhl do koupelny, zkroutil jí ruce za záda a strčil jí hlavu do záchodové mísy a křičel na ni, že uvidí, načež svého jednání zanechal.“ Je zřejmé, že tento popis vystihuje takové chování, z něhož lze na znak „týrání“ usuzovat. Posoudí-li se proto z uvedených hledisek popsaná skutková zjištění, není možné výhradám obviněného proti nim přisvědčit (soud prvního stupně dodržel požadavky uvedené v §120 odst. 3 tr. ř.), neboť je z něj patrné, v čem spočívá objektivní a subjektivní stránka trestného činu (skutková věta obsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění skutkové podstaty trestného činu), jímž byl obviněný uznán vinným. Rovněž se soud při popisu jednání obviněného neomezil pouze na vyjádření konkrétního znaku slovy zákona, ale popsal jej objektivně zjištěnými skutečnostmi. Lze proto shrnout, že jsou v popisu skutku uvedeny konkrétní skutková zjištění charakterizující každý ze znaků skutkové podstaty podle §199 odst. 1 tr. zákoníku tak, aby samotný skutek mohl, co do své účinnosti obstát (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000, ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, nebo ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04).
21. Nejvyšší soud k námitkám obviněného jen připomíná, že okolnosti plynoucí z popisu skutku svědčí o „týrání“, protože v nich je uvedeno, že obviněný poškozenou v době od jara 2016 do 26. 11. 2016 ve třech případech fyzicky napadl, naposledy dne 26. 11. 2016, kdy ji zatáhl do koupelny, jí zkroutil ruce za záda, strčil jí hlavu do záchodové mísy a křičel na ni, že uvidí. Ponižoval ji, choval se k ní nadřazeně, říkal, že nebude o ničem rozhodovat a upíral jí právo mu odporovat. Toto jednání doplňuje i to, že se nepodílel na zajišťování chodu domácnosti a domácích pracích. Pokud popsané okolnosti neobsahují to, jak poškozená toto jeho jednání vnímala, lze tuto okolnost dovodit z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, což postačuje, protože není znakem předmětné skutkové podstaty, a tedy lze považovat za dostatečné, pokud byla výsledky provedeného dokazování zjištěna a soudy se s ní v rámci právních úvah v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vypořádaly. Soud prvního stupně v rozsudku v bodech 13. a 14. tyto okolnosti blíže rozvedl a zpřesnil. Vysvětlil mimo jiné i to, že právě nepodílení se obviněného na zajišťování finančního chodu domácnosti, které soud uvedl i v tzv. skutkové větě a obviněný tuto skutečnost označil za nadbytečnou, sama poškozená vnímala jako velkou přítěž, protože obviněný jakoukoliv pomoc v domácnosti odmítal. Je však třeba zvažovat všechny vyjádřené souvislosti včetně prožitků poškozené, které byly v potřebné míře objasněny a prokázány provedeným dokazováním (svědeckými výpověďmi, výpovědí poškozené, znaleckými posudky a dalšími důkazy – viz body 2. až 10. rozsudku soudu prvního stupně, nebo bod 25. rozsudku odvolacího soudu, jenž se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil).
V. Ke znaku týrání
22. Námitky vznesené v dovolání obviněný zaměřil především proti právnímu závěru o naplnění pojmu týrání ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro malou intenzitu jeho chování vůči poškozené.
23. K této námitce je třeba nejprve zmínit, že na ni již reagovaly soudy nižších stupňů, a to nejen v rámci prováděného dokazování, ale i při vyjádření tohoto právního pojmu podle kritérií stanovených v §199 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně na podkladě výsledků provedeného dokazování čin obviněnému kladený za vinu vymezil dobou od jara roku 2016 do 26. 11. 2016. Opíral se o popis soužití uváděný poškozenou, podle níž chování obviněného spočívalo v tom, že jí napadal, různě do ní narážel, chytil ji pod krkem, až jí udělal modřinu. Ubližoval jí tak, aby nebyly vidět modřiny, kroutil jí ruce a tlačil do míst, kde nejsou modřiny vidět. Škrtil ji, tlačil jí do očních důlků a dával jí polštář přes ústa. Týrání poškozené neshledal jen ve fyzické podobě, ale i psychické, přičemž to vyvrcholilo událostí ze dne 26. 11. 2016, kdy byla poškozená zcela násilím zatažena do koupelny, kde jí obviněný zkroutil ruce za záda a také jí strčil hlavu do záchodové mísy. Důvodem pro popsané chování obviněného byly zejména rozpory o nakládání s finančními prostředky a společném hospodaření. Podle soudu prvního stupně šlo o jednání intenzivní, které bylo vnímáno poškozenou jako těžké příkoří. Při zdůraznění jeho gradace nepochyboval o tom, že jde o týrání ve smyslu judikaturou stanoveného vymezení tohoto pojmu (srov. body 13. a 14. rozsudku soudu prvního stupně).
24. Odvolací soud s použitou právní kvalifikací souhlasil a sám ji upřesnil, zejména vysvětlil z důvodu ne zcela výstižně popsaného skutku u prvních dvou případů fyzického napadení poškozené, že bylo i přesto zachyceno takové jednání, které odpovídá podstatě znaku týrání vyžadovaného pro naplnění objektivní stránky přečinu podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Reagoval na výhrady obviněného a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 7 Tdo 342/2011, v jehož smyslu posuzoval chování obviněného vůči poškozené pod bodem 2), které je ohraničeno dobou osmi měsíců, v jejichž průběhu se jednalo jak o fyzické ataky i o psychické působení, které se projevovalo nadřazeností, verbálním ponižováním, usurpováním si práva o podstatných věcech rozhodovat sám, vylučování jejího odporu, zdůrazňováním své dominance i nepodílením se na chodu domácnosti finančně ani jinak. Tyto projevy a chování vůči poškozené hodnotil jako souladné s pojmem „týrání“ ve smyslu skutkové podstaty přečinu podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v něm shledal i trvalost a dostatečnou intenzitu, které představují zlé nakládání. K psychickému působení spočívajícímu spíše v ovlivňování a manipulaci, poukázal i na snahu poškozené nepodrobit se uvedeným praktikám, což však naplnění uvedeného pojmu nevylučuje, neboť bylo nutné ji hodnotit v celém souhrnu s ohledem na dopady pro poškozenou, která jednání obviněného pociťovala jako těžké příkoří (srov. body 25. až 28. rozsudku odvolacího soudu).
25. Nejvyšší soud uvedené závěry považuje za správné a přiléhavé, avšak pro úplnost k námitkám obviněného, jimiž zpochybňoval argumentaci odvolacího soudu, považuje za vhodné připomenout, že přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí. Podle tohoto ustanovení trestního zákoníku se postihují pachatelé, kteří týrají osoby blízké nebo jiné, jež s nimi žijí ve společném obydlí. Je tedy důležité, aby mezi těmito osobami vznikla vzájemná závislost tvořená vazbami jednoho na druhého a je u nich ztížena možnost společné obydlí pustit a tak se z vlivu druhého vymanit. Předmětem útoku je proto nejen osoba blízká, ale i jiná osoba, která takové postavení nemá, ale žije s pachatelem společně. Na důvodu spolužití v takovém společném domě nebo bytě tedy nezáleží, ale jde o faktický stav společného soužití (srov. rozhodnutí 20/1984-I. Sb. rozh. tr.).
26. Za týrání se ve smyslu uvedené skutkové podstaty považuje zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné [srov. stanovisko č. 11/1984 Sb. rozh. tr.]. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Není také nutné, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr.]. Formy a způsoby týrání mohou mít různou povahu a mohou se odehrávat nejen na osobě týrané, ale lze za ně považovat i různé způsoby psychického působení, např. poškozování zařízení bytu v úmyslu nikoli pouze věc zničit, nýbrž tím ublížit osobě spolužijící, tropení schválností apod. (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008).
27. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. Tdo 1197/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013, aj.).
28. Pro závěr o tom, jak intenzivní bylo jednání obviněného a jak na poškozenou působilo, je třeba vycházet z toho, jak situace, za kterých k týrání docházelo, popisovala, a proto lze z jí uváděných okolností připomenout, že agresivní začal obviněný být, když pro něj přestala nakupovat a jeho násilí se stupňovalo. Poškozené se dotýkalo, že se nepodílel na finančním chodu domácnosti, že se díky jeho chování přestala stýkat s lidmi a všude chodila pouze s ním, bála se ho, nechtěla s ním být sama v bytě, neboť měla obavy, že jí něco udělá, protože k tomu neměl daleko a jeho agresivita stoupala. Ubližoval jí jak fyzicky, tak psychicky, a když si na události, co zažila, vzpomene, tak brečí a není jí příjemné o tom mluvit. Stále má obavy, že i po trestním řízení přijde něco horšího (č. l. 58 až 60 spisu). Při výpovědi u hlavního líčení poškozená doplnila, že obviněný jednal cíleně, aby jeho útoky bolely, ale nebyly vidět jejich následky, a že o výpověď bez přítomnosti obviněného žádala z toho důvodu, že jí není jeho přítomnost příjemná, bojí se ho, a neví, proč by u toho měl být (č. l. 309 spisu). K tomu je třeba uvést, že duševní stav osoby, je hůře seznatelný, než je tomu např. u újmy fyzické, a je vhodné intenzitu dosahující hranice trestného činu spatřovat, ve srovnání s tělesnými újmami, u nichž se za příklady týrání považuje bití otevřenou rukou i pěstí nebo za pomocí různých předmětů, obvykle v tom, že jsou způsobeny u oběti emocionální újmy, např. snížené sebevědomí, pocity méněcennosti, ztráta životní pohody, duševní rovnováhy radosti ze života, ale i strach a vymizení schopnosti samostatně se rozhodovat ( Čírtková, L. Moderní psychologie pro právníky. Praha: Grada Publishing, a. s., 2008, s. 10 až 31). Po posouzení všech těchto skutečností je patrné, že poškozená se projevovala jako oběť týrání, o které se v této věci, jak správně usoudily soudy nižších stupňů, jednalo.
29. V posuzované věci soudy dostály všem svým povinnostem, protože chování obviněného vůči poškozené i následky u ní vzniklé zkoumaly s ohledem na vymezená obecná kritéria i ve věci zjištěné skutečnosti, z nichž žádnou nepominuly a dostatečně je uvážily. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a skutkových zjištění vyplývá, že posuzovaly jednání, jímž obviněný na poškozenou působil v jeho souhrnu, a to co do intenzity i délky jeho trvání, Jednalo se o zlé počínání trvající osm měsíců spočívající jak ve slovních útocích a výhružkách, tak v ponižování a nerespektování názoru i autority poškozené. Toto psychické trýznění obviněný umocňoval fyzickými útoky, které, i když nebyly časté a vysoce intenzivní, byly bolestivé, poškozenou sužovaly a vyvolávaly v ní strach, neboť jí kroutil ruce, tlačil do očních důlků, chytal ji pod krkem, narážel do ní, dával jí polštář přes ústa a v neposlední řadě ji násilím odvlekl do koupelny a strčil jí hlavu do záchodové mísy.
30. Nelze přiznat opodstatnění ani námitce obviněného, že bylo třeba posuzovat fyzické útoky jednotlivě a samostatně je kvalifikovat jako oddělená jednání. Takový názor odporuje závěru, že u přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku se nejedná o dílčí útoky, ale o soustavné udržování strachu působení na fyzickou integraci poškozené i na její psychiku u trvajícího trestného činu (viz stanovisko č. 17/2015 Sb. rozh. tr.). Podle této jeho povahy je rozhodné, že se posuzuje jako čin jediný (viz rozhodnutí pod č. 7/1952 a č. 63/1954 Sb. rozh. tr.). Rovněž je u něj důležité i to, že trvající podoba tohoto trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 168). Pro závěr o tom, zda se u trestného činu podle §199 tr. zákoníku jedná o trvající trestný čin, nezáleží na skutkových okolnostech takového činu, tedy na tom, jak se čin udál, ale uvedenou povahu má každý tento trestný čin.
31. Obviněnému nebylo možné přisvědčit ani v tom, že by se u poškozené nevyskytly psychické následky, neboť v ní i později přetrvával strach, který v ní svým jednáním vyvolal, o čemž svědčí i její sdělení při hlavním líčení konaném dne 23. 4. 2019 (č. l. 309 verte spisu), tedy více než dva roky po spáchání činu, kde vypověděla, že se obviněného stále bojí a jeho přítomnost jí není příjemná. Takový stav byl důsledkem jednak násilí ze strany obviněného, které se stupňovalo, jakož i velmi trýznivých chvil, které prožívala. Třebaže lze připustit, že se s ohledem na dobu, povahu a četnost fyzických útoků nejednalo o situace vážné, tak významnými se stávaly v kombinaci s tím, že obviněný poškozenou osm měsíců soustavně ponižoval a bezdůvodně a nepřiměřeně kontroloval. Také u ní udržoval stav obav a strachu, či nejistoty, jak se v případě jejího odporu zachová. Vyhrožoval jí, zasahoval do sféry jejího soukromí a omezoval její svobodné rozhodování. Hrubé, necitelné a bezohledné jednání obviněného, jehož se vůči poškozené dopouštěl, se vyznačovalo trvalostí, mělo stupňující se tendenci, gradovalo, a v důsledku vedlo ke strachu poškozené, který ji znesnadňoval každodenní život. Je nutno připomenout, že ani fáze klidu mezi jednotlivými fyzickými útoky, nemohly způsobit beztrestnost jednání obviněného. Těmito fázemi klidu totiž není narušena trvalost jednání obviněného, neboť právě střídání fází klidu s jednotlivými incidenty způsobuje typické viktimizační následky, tedy asymetrii ve vztahu mezi partnery a následné snížení až kolaps schopnosti oběti řešit včas a účinně partnerovo násilí, což se projevuje i v tom, že oběti těchto trestných činů jsou často týrány po dlouhou dobu, než se začnou bránit, jako tomu ostatně bylo i v daném případě. Je nutné si uvědomit, že přesto jakým způsobem jí zásadně ztrpčoval život, poškozená k obviněnému stále zachovávala přízeň, neboť ho měla ráda, a proto jeho jednání snášela až do chvíle, kdy překročilo pro ni neúnosnou mez a ona byla nucena aktivně se bránit prostřednictvím trestního oznámení, protože si uvědomovala bezvýchodnost své situace, a to i s ohledem na to, že obviněný zcela nerespektoval její vůli vztah s ním ukončit a neuposlechl výzvy k tomu, aby se odstěhoval. Z uvedených důvodů je možné dospět k závěru, že poškozená byla po dobu osmi měsíců fyzicky a psychicky týrána ve výroku popsaným způsobem, který je dále rozveden v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, a jenž vyhovuje podmínkám zlého nakládání vyznačujícího se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, jež poškozená pociťovala jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.), a proto je zcela správným závěr soudů nižších stupňů, že jednáním obviněného byl naplněn tento znak objektivní stránky skutkové podstaty podle §199 odst. 1 tr. zákoníku.
32. Uvedené svědčí o tom, že obviněný na poškozenou působil různými způsoby jak verbálního, tak fyzického násilí, které se vzájemně doplňovalo a ve svém souhrnu vyústilo ve stav, který poškozená pociťovala jako vážné příkoří. Nelze pominout, že soudy obou stupňů v přezkoumávané věci právní závěr o naplnění znaku týrání dovodily zejména z toho, jakým způsobem soužití s obviněným prožívala a ve své výpovědi popsala. I přesto, že působení obviněného na poškozenou nevykazovalo vysoký stupeň krutosti nebo tvrdosti, uvedené chování je třeba považovat za týrání, neboť jde o případ plně v souladu se současným trendem v mezinárodním právu, a to pohlížet na domácí násilí jako na velmi závažnou otázku, jenž nelze brát na lehkou váhu (srov. čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k tomu viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Opuz proti Turecku , stížnost č. 33401/02, §132).
33. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů dospěl k závěrů, že obviněný po formální stránce naplnil znaky přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku.
VI. K subsidiaritě trestní represe
34. Obviněný se v dovolání domáhal, aby jemu za vinu kladený čin nebyl posuzován podle norem trestního práva, ale aby v něm z důvodu jeho malé společenské škodlivosti a s ohledem na princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku byl shledán pouze přestupek, s čímž se Nejvyšší soud neztotožnil. Z toho, co bylo vysvětleno a popsáno výše, je zřejmé, že jde o čin, který představuje závažné jednání naplňující po formální stránce znaky přečinu podle §199 odst. 1 tr. zákoníku a svou povahou se nevyznačuje takovými okolnostmi, které by škodlivost tohoto jednání snižovaly pod hranici běžně se vyskytujících činů domácího násilí na partnerce. Naopak je třeba zdůraznit, že je zřejmý jeho negativní dopad na poškozenou, a poškození zájmu na ochraně osob před tzv. domácím násilím, je zde patrné.
35. Z hlediska obviněným zmíněného ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku lze uvést, že podle něj platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Právě o takový případ se v přezkoumávané věci jedná. Je ovšem nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je právě ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu přivést pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni (srov. nap.ř nález ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/2004, či ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. 469/2004).
36. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh.tr.).
37. Pro posuzovaný případ je s ohledem na uvedené principy rozhodné, že všechny zjištěné okolnosti tak, jak byly výsledky provedeného dokazování objasněny, dosvědčují, že jde o škodlivý čin, u něhož je dán zájem společnosti na trestním postihu obviněného, protože se dopustil činu, na který nepostačí jiné právní normy než trestněprávní, a to zejména pro hrubost obviněného, jím volené metody negativního působení na poškozenou i dobu, po kterou čin páchal. Tyto okolnosti svědčí o podstatně vyšší závažnosti, než která by byla odpovídající přestupku. Závažnost činu je zvyšována i o to, že obviněný využíval své fyzické převahy, kterou měl oproti poškozené a znevažoval její postavení, když uváděl, že nemá právo mu odporovat a o ničem rozhodovat. Poslušnost u poškozené si vynucoval prostředky, které nejsou pro vztah mezi lidmi přijatelné (konkrétně, mimo již uvedené, např. tím, že v bytě, za jehož užívání platila, nedovoloval, aby se chovala zcela podle své vůle, když ji napadl poté, co vešla do pokoje v době, kdy obviněný telefonoval a nesměla volně odcházet na schůzky s jinými lidmi, aniž by předem sdělila kam a s kým jde). Užíval vůči ní fyzické násilí a své chování vůči ní stupňoval. Taková situace je nicméně nejen v soužití mezi dvěma partnery, ale obecně v rámci všech mezilidských vztahů, nepřijatelná, neboť lidé jsou si rovni a mají stejná práva. Vše, co bylo výše zdůvodněno, svědčí o společenské škodlivosti, neboť nelze připouštět, aby byly společenské vztahy v moderní společnosti řešeny tak, že bude jedna z osob stavěna do role oběti, která je za své chování naprosto nepřiměřeným a nemístným způsobem fyzicky trestána a podrobována psychickému nátlaku vedoucímu ke strachu, manipulacím a ovlivňování svobodného rozhodování.
38. Ze všech těchto důvodů lze shrnout, že jde zcela zjevně o čin, u něhož by jiné prostředky nápravy než podle trestního práva, nepostačovaly (srov. I. až II. větu stanoviska č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), jak soudy zcela správně a v souladu se všemi zákonnými hledisky objasnily a po právní stránce důvodně shledaly, že obviněný naplnil skutkovou podstatu přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku nejen po formální stránce, ale i z hlediska jeho škodlivosti pro společnost.
VII. Závěr
39. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že se nelze ztotožnit s námitkami obviněného, protože bylo soudy po všech stránkách objasněno, že naplnil znaky přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu