ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1187.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1187/2020-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání obviněného mladistvého PPPPP (pseudonym) , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, soudu pro mládež, ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 3 Tmo 2/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích, soudu pro mládež, pod sp. zn. 4 Tm 1/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého PPPPP odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích, soudu pro mládež, ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 4 Tm 1/2019, byl obviněný mladistvý PPPPP (dále též jen „mladistvý“, příp. „dovolatel“) uznán vinným proviněním ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve spojení s §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. s. m.“) v jednočinném souběhu s proviněním výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ve spojení s §6 odst. 1 z. s. m., za což byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku a §31 odst. 1 z. s. m. odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §33 odst. 1, odst. 2 písm. a) z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců s dohledem. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti mladistvého nahradit poškozeným K. K., České pojišťovně, a. s., a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR škodu.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal mladistvý odvolání směřující proti výroku o vině, jakož i všem na něj navazujícím výrokům. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, soudu pro mládež, ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 3 Tmo 2/2020, bylo odvolání mladistvého podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý uvedených provinění dopustil tím, že dne 11. 2. 2018 v době od 14:30 hodin do 15:00 hodin na chodbě v přízemí domu na adrese náměstí XY č. p. XY, XY, okres Prachatice, po předchozí slovní rozepři, v rámci které poškozený K. K., nar. XY, mladistvého a jeho kamarády – GGGGG (pseudonym), nezletilého AAAAA (pseudonym), L. D., nezletilého BBBBB (pseudonym) a nezletilého CCCCC (pseudonym) vykázal z prostor kočárkárny uvedeného domu, s tím, že nejsou oprávněni se zde zdržovat, neboť tyto prostory slouží k jinému účelu, mladistvý následně využil okamžiku, kdy se k němu poškozený K. K. otočil zády, a tohoto fyzicky napadl tak, že ho zezadu strčil do levého ramene, v důsledku čehož poškozený K. K. upadl na zem, přičemž toto napadení viděli nezletilý AAAAA, L. D., BBBBB a nezletilý CCCCC; uvedeným jednáním mladistvý způsobil poškozenému zranění – oděrku pravého lokte, podkožní krevní výron v pravé podkolenní jamce a dále na pravém hleznu a hřbetu pravé nohy, podvrtnutí krční a bederní páteře a mezisvalový krevní výron v zadní a vnitřní straně pravého bérce v horní a střední třetině, přičemž ze soudně lékařského hlediska se jedná o poranění lehké s obvyklou délkou léčení kolem 3 týdnů, minimálně po dobu jednoho týdne bývá poškozený omezen v obvyklém způsobu života, a to zejména bolestivostí daných poranění, nemožností obvyklých pohybů hlavou a trupem a nemožností plně zatěžovat poraněnou dolní končetinu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4 . Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, soudu pro mládež, ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 3 Tmo 2/2020, podal mladistvý PPPPP prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výrokům o vině, trestním opatření i náhradě škody, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že se soudům nižších stupňů nepodařilo prokázat, že se dopustil trestné činnosti kladené mu za vinu, čímž došlo k porušení základních zásad uplatňovaných v trestním řízení.
5. Konkrétně mladistvý vytkl, že byly přehlíženy a neakceptovány jím navrhované důkazy a skutečnosti, zejména řádný výslech svědka F. F., vyšetřovací úkony ze strany policejního orgánu, a to pořízení plánu místa činu, fotodokumentace, nedošlo k zakreslení rozměrů místnosti, výhledových pohledů, zakreslení a dokumentaci míst, kde se pohybovali jednotliví svědci události, základní kriminalistické úkony, které by potvrzovaly či vyvracely hodnověrnost výpovědí svědků. Za zcela nepřijatelné považoval zhodnocení odborného vyjádření lékaře a soudního znalce z hlediska mechaniky vzniku zjištěného lékařského nálezu. Za nevěrohodné označil i tvrzení poškozeného, že nesl v obou rukách odpad, neboť pokud by tomu tak bylo, nebyl by schopen otevřít dveře mezi výtahem a chodbičkou, které jsou opatřeny „branem“. Pokud by mladistvý strčil poškozeného do zad, musel by stát za poškozeným a ten by musel zcela evidentně padat směrem na vchodové dveře, nikoliv dozadu k průchozím dveřím a kočárkárně. Mladistvý měl za to, že jednal v nutné obraně.
6. Mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 4 Tm 1/2019, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 3 Tmo 2/2020 (návrh na další procesní postup učiněn nebyl).
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání mladistvého předně zdůraznila, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání užil svou argumentaci známou již z jeho dosavadní obhajoby i jeho odvolání. Uvedla, že jednání mladistvého bylo prokázáno především neměnnou výpovědí poškozeného K. K., která je podporována odborným lékařským zjištěním, že veškerá jeho zjevná poranění jsou na pravé straně jeho těla a pravé končetině a podvrtnutí páteře odpovídá nenadálému ataku, při němž nedojde k reflexnímu zpevnění pohybového aparátu těla. Naproti tomu výpověď mladistvého a jeho společníků je shodná, jen pokud jde o rozhodující část incidentu, totiž údajný pokus poškozeného o úder a strčení mladistvým při vzájemném čelním postavení. V margináliích celého děje jsou však jejich výpovědi značně rozporné, přitom odstraňování rozporů opakovanými dotazy bylo provázeno vyhýbavými odpověďmi. K tomu dále připomněla, že řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazeného řádnému opravnému prostředku či možnost dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání mladistvého se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry státní zástupkyně považovala logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Konstatovala, že jestliže přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Nadto poukázala, že mladistvý se ve své dovolací argumentaci prakticky výlučně zabýval otázkami skutkovými, přičemž takto pojaté výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Měla za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
8. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
9 . Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
11 . V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12 . Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
13. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady však dovolací soud v projednávané věci neshledal.
14. K případné existenci tzv. opomenutých důkazů je nutno připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
15. Dovolatel vytýkal, že orgány činné v trestním řízení již v přípravném řízení přehlížely a neakceptovaly jím navrhované důkazy, zejména nebyl proveden řádný výslech svědka F. F. a nebyly provedeny základní vyšetřovací úkony. K tomu je třeba uvést, že skutečnost, že některé důkazy nebyly provedeny již v přípravném řízení, ale až v řízení před soudy, nijak nebrání rozhodnutí o vině mladistvého, neboť při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném zasedání, smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny (§2 odst. 12 tr. ř.). V rámci rozhodování o vině jsou tak podstatné důkazy, které byly provedeny před soudem. Pokud jde o výslech F. F., tento byl řádně vyslýchán v hlavním líčení konaném dne 13. 6. 2019 (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 191 až 193), jemuž byl i mladistvý přítomen, mohl mu pokládat otázky a vyjadřovat se k jeho výslechu. Ze spisového materiálu se podává, že mladistvý a ani jeho obhájce, nenavrhoval v hlavním líčení provedení žádných dalších důkazů (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 2. 5. 2019 na č. l. 163 až 176, dne 13. 6. 2019 na č. l. 191 až 193 a dne 5. 12. 2019 na č. l. 228 až 230). Žádné důkazy k provedení mladistvý ani jeho obhájce nenavrhovali ani v odvolání mladistvého (č. l. 239 až 240), ani ve veřejném zasedání o odvolání konaném dne 1. 7. 2020 (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 245). Nadto se k námitce (nikoliv důkaznímu návrhu), že v přípravném řízení nebyla zajištěna řádná dokumentace z místa činu, vyjadřoval odvolací soud pod bodem 6. odůvodnění svého usnesení a uvedl, že takovou výhradu považoval za nedůvodnou, jelikož z výpovědí osob přítomných na místě činu si lze učinit věrný obrázek místa činu. Soudům nižších stupňů tak nelze vytýkat opomenutí jakýchkoliv důkazů.
16. Pokud jde o případný extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 29. až 31. na str. 7 až 9 rozsudku soudu prvního stupně, bod 8. na str. 3 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou mladistvého a proč jí nepřisvědčily. Ničeho mu nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
17. Jednání mladistvého popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo spolehlivě prokázáno zejména výpovědí poškozeného K. K., znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaným MUDr. Zdeňkem Šenkýřem (č. l. 82 až 92), jakož i listinnými důkazy, především lékařskými zprávami (č. l. 70 až 79. Je třeba zdůraznit, že tvrzení mladistvého, že to byl poškozený, kdo zavdal příčinu k jednání mladistvého, neboť se pokusil udeřit mladistvého, bylo podporováno pouze výpověďmi kamarádů mladistvého GGGGG, nezletilého AAAAA, L. D., BBBBB a nezletilého CCCCC, přítomnými při spáchání posuzovaného jednání. Výpovědi těchto svědků však byly shodné jen co do příčiny jednání mladistvého, samotný průběh konfliktu však už svědci popisovali odlišně. V jejich výpovědích jsou zjevné vnitřní rozpory, které se soud prvního stupně při výslechu svědků snažil rozptýlit, avšak bez úspěchu, neboť odpovědi svědků byly neurčité a vyhýbavé. Obhajoba mladistvého tedy neměla v provedených výsleších těchto svědků oporu, nalézací soud výpovědi těchto svědků opodstatněně hodnotil jako nevěrohodné s ohledem na evidentní snahu vyjadřovat se takovým způsobem, který mladistvému neublíží. Tvrzení mladistvého, že se jej poškozený pokusil udeřit, když k sobě stáli čelem, přičemž on se pouze bránil takovému útoku, je vyvráceno především výpovědí poškozeného, který uvedl, že mladistvý jej udeřil, když se od něj otáčel a ztratil se z jeho zorného pole, a to do levého ramene, načež upadl na pravou stranu svého těla. Výpověď poškozeného byla soudem prvního stupně v souladu s požadavky na hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnocena jako věrohodná, neboť byla kontinuálně jednoznačná, netrpěla vnitřním rozpory a byla potvrzena nejen lékařskými zprávami, z nichž se podává, že poškozenému vznikla poranění na pravé straně těla, ale i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z něhož vyplynul mechanismus poranění poškozeného. Znalec uvedl, že zranění poškozeného odpovídají nenadálému útoku, při němž dojde k reflexivnímu zpevnění pohybového aparátu těla, a že poškozený dopadl na pravou stranu těla. Mladistvý se v dovolání ohradil proti závěru, že poškozený nesl v každé ruce tašku, k čemuž soud prvního stupně rovněž přihlédl, když v bodě 30. odůvodnění rozsudku uvedl, že za situace, kdy měl poškozený v každé ruce tašku, se jeví jako nereálné, že by to byl on, kdo by měl útočit na mladistvého. Dovolatel měl za to, že pokud by poškozený nesl v každé ruce odpad, nebyl by schopen otevřít dveře mezi výtahem a chodbičkou. Této výhradě mladistvého však nelze přisvědčit, neboť si lze představit několik způsobů, jakými si poškozený mohl dveře otevřít, ať již například dočasným odložením tašky za účelem otevření dveří či použitím lokte nebo předloktí. Za irelevantní je třeba považovat argumentaci dovolatele, že rozměry kočárkárny vylučují pád poškozeného i s ohledem na jeho výšku a váhu, neboť strčení do poškozeného, jakož i jeho pád potvrdil sám mladistvý a ostatní svědci, přičemž jejich výpovědi se lišily pouze v tom, zda do něj strčil zepředu, zezadu či z boku a zda útok inicioval mladistvý či poškozený. Přisvědčit nelze ani závěru mladistvého, že zjištěný lékařský nález, a to oděrky na loktu poškozeného, jednoznačně prokazují pád na záda. Naopak je třeba poznamenat, že skutečnost, že poškozenému vznikla poranění na pravé straně těla, zcela odpovídá tvrzení poškozeného, že byl strčen při odvracení se od poškozeného do levého ramene a dopadl na pravou stranu těla.
18. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě tzv. opomenutých důkazů či tzv. extrémního rozporu při hodnocení důkazů je třeba uzavřít, že námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud odvolací a posléze i soud dovolací, nemohou obstát. Nelze je považovat za relevantně uplatněné, neboť jde o výtky svojí podstatou skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se dovolatel primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení důkazů a v důsledku toho změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Takové námitky pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit. Jiné než skutkové, resp. procesní, námitky mladistvý v dovolání neuplatnil, proto se dovolací soud posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.
20. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného mladistvého bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu