ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1237.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1237/2019-1379
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2020 o dovolání obviněného M. A. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 3 To 123/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 2/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. A. odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 30 T 2/2017, uznal obviněného M. A. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) vinným, že
v přesně nezjištěném období, nejméně však od roku 2004 do září roku 2012, jako společník a jednatel společnosti A., IČ XY, se sídlem XY, na různých místech v okresech Frýdek-Místek a Nový Jičín a dalších nezjištěných místech České republiky, v záměru ke škodě českého státu soustavně krátit daňové povinnosti ve velkém rozsahu a získat tak pro sebe neoprávněný majetkový prospěch zatajením a neodvedením daně z lihu [§1 odst. 2 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], v rámci prováděných obchodů s lihem nezatížených spotřební daní (dále i „mimobilanční líh“) spočívajících v jeho nákupu, dovozu a skladování mimo daňové sklady, v následném prodeji dalším nezjištěným odběratelům či následné výrově lihovin z tohoto mimobilančního lihu a jejich další distribuci ke konečným prodejcům, kdy
uvedený mimobilanční líh nakupoval od R. B., nar. XY, s vědomím, že tento řídí vlastní organizovanou skupinu osob s vnitřní hierarchií a přesným rozdělením úkolů a pravomocí, jejíž činností vzniká mimobilanční líh ve společnosti M., která byla založena a fakticky ovládána R. B., a kde ne základě jeho organizační a řídící činnosti jemu podřízení R. M. a R. H. uskutečňovali tzv. fiktivní denaturace lihu odebíraného od výrobců v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně (tedy denaturace, v jejímž průběhu ve skutečnosti nedošlo k znehodnocení lihu denaturačními prostředky, ale k opětovnému znehodnocení jiného, již dříve zdenaturovaného lihu, a které sloužily k zakrytí vzniku tohoto mimobilančního lihu, z něhož byla nebyla přiznána a odvedena spotřební daň), a odkud R. B. úkolovaní a jemu podřízení L. K. a V. D. uskutečňovali pravidelné přepravy tohoto mimobilančního lihu na místa určení dle objednávky jeho odběratelů tak, že nákladní vozidlo s mimobilančním lihem bylo doprovázeno osobním automobilem z důvodu zamezení případné kontroly prováděné orgány celní správy, když L. K. a V. D. nákladní vozidlo s mimobilančním lihem odstavili na určeném místě a počkali na vzdálenějším místě než dohodnutý odběratel provede vyložení lihu, o čemž L. K. vedl podrobná hlášení a předával je ke kontrole T. B., který současně také přebíral od odběratelů peníze za dodaný mimobilanční líh (přitom pro popsané jednání, v jehož důsledku bylo ze společnosti M., neoprávněně vyskladněno nejméně 20 873 000 litrů etanolu, bylo vedeno samostatné trestní stíhání, jež skončilo pravomocným odsouzením R. B., T. B., R. M., R. H., L. K. a V. D. rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č.j. 28 T 16/2013-8860, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6.-8. 6. 2017, č.j. 5 To 55/2016-9823, pro zvlášť závažný zločin účast na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž uvedených trestných činů se všichni dopustili jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku),
přičemž obžalovaný M. A. byl jedním z významných odběratelů tohoto mimobilančního lihu o lihovosti od 95,0% do 96,2%, který si nechal podle předchozí dohody s R. B. či T. B. dopravit L. K. či V. D., v plastových nádržích naložených na nákladním vozidle na různá místa v České republice (nejčastěji na parkoviště čerpací stanice Benzina, s. r. o., v katastru obce Libhošť, okres Nový Jičín, na parkoviště poblíž mimoúrovňového křížení silnic č. 48 a č. 486 v obci Hukvaldy, část Rychaltice, okres Frýdek-Místek), kdy klíče od vozidla řidič ukryl na smluvené místo pod blatníkem nebo na kole vozu a z místa se musel i s doprovodem vzdálit tak, aby neviděli osobu, která vozidlo s nákladem převezme, načež nezjištěný řidič úkolovaný obžalovaným převzal vozidlo a toto společně s obžalovaným, který jej doprovázel svým osobním motorovým vozidlem z důvodu zamezení případné kontroly prováděné orgány celní správy, dopravil na obžalovaným určené místo, a to buď do provozovny likérky A., ve XY, na ul. XY, kde z tohoto mimobilančního lihu obžalovaný vyráběl lihoviny různého druhu, které pak bez vědomí správce daně distribuoval dalším odběratelům na daňovém území České republiky, anebo takto odebraný líh obžalovaný přeprodal dalším odběratelům, kteří jej použili k nelegální výrobě lihovin,
obžalovaný M. A. tak výše popsaným jednáním zakoupil od R. B. mimobilanční líh o celkovém objemu nejméně 4 024 000 litrů (v další části rozsudku je detailně rozvedeno, kolik tomu bylo v jednotlivých letech, měsících a dnech) ,
přičemž tohoto jednání se dopustil vědomě společně s R. B., řídícím svou organizovanou skupinu osob s vlastní vnitřní hierarchií, rozdělenými funkcemi a dělbou práce sestávající přinejmenším z T. B., R. M., R. H., L. K. a V. D., ve společném záměru ke škodě českého státu soustavně krátit daňové povinnosti ve velkém rozsahu a získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch, když vzhledem ke sjednané ceně, dohodnutému způsobu předávání lihu a způsobu úhrady formou hotovostních plateb jednoznačně věděl, že se jedná o líh, který nebyl zdaněn spotřební daní, a přestože byl jako skutečný skladovatel, dopravce a osoba uvádějící tento líh do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky plátcem spotřební daně [§4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], zatajil před správcem spotřební daně vznik daňové povinnosti [§9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznal a nezaplatil, čímž byla České republice zastoupené příslušným správcem daně neodvedením spotřební daně z lihu zkrácena spotřební daň v celkovém rozsahu 1 031 282 000 Kč .
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin a za sbíhající se přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 7. 2013, č. j. 81 T 113/2013-182, jenž nabyl právní moci dne 8. 8. 2013, mu uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §108 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, podle §67 odst. 1, 2, 3, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr. ř. peněžitý trest ve výměře 40 (čtyřiceti) denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 500 Kč, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu sedmi roků. Učinil tak za současného zrušení jak výroku o trestu z uvedeného trestního příkazu, tak i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti citovanému odsuzujícímu rozsudku podali odvolání jednak obviněný, jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě (ten tak učinil v neprospěch obviněného a domáhal se uložení přísnějšího trestu obviněnému). Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl usnesením ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 3 To 123/2018, tak, že podle §256 tr. ř. obě podaná odvolání zamítl.
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Rity Kubicové dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tvrzením, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V dalším textu svého podání dovolatel namítl, že odvolací soud se ztotožnil s formulací výroku odsuzujícího rozsudku a nezabýval se absencí aplikace zákonných znaků skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku na zjištěný skutkový stav. Ze strany obecných soudů nebyla zjištěna žádná skutková okolnost spočívající v tom, že by mu byla v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena, a ani nejde o situaci, že by k vyměření povinné platby vůbec nedošlo, i když mělo dojít. Ostatně správce daně mu ani nevyčíslil žádnou dlužnou daň. V popisu skutku rovněž absentují skutkové okolnosti pro posouzení jeho jednání jakožto jednání ve prospěch organizované zločinecké skupiny.
6. Obviněný dále namítl nezákonnost zahájení trestního stíhání a přípravného řízení v souvislosti s působením J. K. při vyšetřování. Přestože požadoval výslech bývalých členů 1. oddělení ostravské expozitury ÚOOZ, soudy nepřezkoumaly zákonnost přípravného řízení a nevypořádaly se s těmito námitkami ve svých rozhodnutích. Nalézací i odvolací soud nepostupovaly důsledně v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., takže o správnosti a úplnosti jejich skutkových zjištění dosud přetrvávají pochybnosti. Jediným důkazem v jeho neprospěch je výpověď T. B. Soubory s evidencí na paměťové kartě zajištěné při domovní prohlídce u K. M. samy o sobě nemají žádnou vypovídající hodnotu. Bez výpovědi T. B. se jedná pouze o zkratky a čísla, a proto nemůžou být dostatečné pro rozhodnutí o jeho vině. Nalézací soud v odůvodnění rozsudku dezinterpretoval tvrzení svědka L. K. Jestliže považoval jeho výpověď za usvědčující, je tento závěr v přímém rozporu s provedeným dokazováním. Obdobně nesprávný přístup v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů zaujaly oba soudy i k výpovědi R. H. Ze zkratky „XY“, vážící se k osobě odběratele, nelze vyvodit závěr, že svědek jej usvědčuje. Odvolací soud se naproti tomu vůbec nezabýval výpovědí svědka R. B., který potvrdil, že směnky kryly půjčky, a nereagoval ani na námitky obhajoby vztahující se k výpovědi svědka J. P. Porušení zásady volného hodnocení důkazů ze strany obou soudů spočívá podle něho také v nepřihlížení k jeho argumentům, že k otázce získávání aktuálních informací o činnosti celní správy za úplatu vysvětlil, že tyto informace poskytoval R. B., čímž si u něho částečně snižoval dluh z půjčky.
7. Podle dovolatele další nevypořádanou otázkou je otázka zákonnosti jeho výpovědi z přípravného řízení, která byla učiněna pod nepřípustným a nezákonným policejním nátlakem; je prý neprocesní a nelze k ní přihlížet. Nalézací soud se nevypořádal ani s tím, že „gros“ nátlaku probíhalo v průběhu domovní prohlídky při rozhovoru mezi ním a J. K. Tomu přítomný V. S. (jeho tehdejší obhájce) jako svědek zdůraznil, že postup policie byl nestandartní, když původně provedla neodkladný a neopakovatelný úkon a pak se půl roku nic nedělo. Dále obviněný uvedl, že ve vztahu k němu postupovaly velice nekorektně již celní orgány, v důsledku čehož došlo k paralyzaci činnosti společnosti A.
8. Dovolatel – vycházeje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 178/2014, a z dalších označených rozhodnutí Ústavního soudu, podle nichž Nejvyšší soud může zasáhnout do skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně tehdy, jestliže skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy – uzavřel, že jeho námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu předně konstatoval, že obviněný své dovolání podal v podstatě s uvedením totožných námitek, které již uplatnil ve svém předchozím odvolání. Jestliže v něm brojil proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu shodnými námitkami, přičemž těmito námitkami se již adekvátně zabýval a beze zbytku vypořádal odvolací soud, zásadně by mělo být takové dovolání odmítnuto. Dovolání coby mimořádný opravný prostředek totiž neslouží k opakovanému přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně v případech, kdy odvolateli nebylo v jeho řádném opravném prostředku vyhověno.
10. Státní zástupce dále poukázal na to, že ačkoli dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o zamítnutí jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, uplatnil pouze důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naopak ve svém dovolání výslovně nezmínil v takových případech odpovídající dovolací důvod podle v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě.
11. Po vymezení formálních podmínek pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný jako jediný uplatnil, státní zástupce konstatoval, že vznesené námitky nelze pod tento dovolací důvod podřadit, neboť jsou ryze procesního rázu. K tomu v podrobnostech dodal, že první svou námitku obviněný směřuje do správnosti a úplnosti popisu skutku ve skutkové větě v odsuzujícím rozsudku, když přitom zjevně nerozlišuje pojmy skutek a popis skutku. Skutek je představován tím, co se ve vnějším světě reálně odehrálo, kdežto popis skutku je slovním vyjádřením, prostřednictvím něhož nachází skutek odezvu ve slovním vyjádření. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku, a nikoli ohledně popisu skutku. Obviněný sice obecným konstatováním namítl, že skutek, tak jak byl formulován ve skutkové větě výroku o vině, nenaplňuje vůbec znaky zvolené skutkové podstaty, což zdánlivě naplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tato námitka je však zjevně uplatněna zcela formálně. Ze skutkové věty totiž zcela jasně, jednoznačně a srozumitelně vyplývá, jaká daň zůstala v příčinné souvislosti s jednáním obviněného zatajena a neodvedena, z jakých důvodů obviněnému náleželo postavení plátce této daně, k porušení jakých konkrétních ustanovení daňových předpisů jeho jednáním došlo, jakož i to, z čeho bylo dovozeno páchání trestné činnosti vědomě se členem organizované zločinecké skupiny (tato byla rovněž přesně vymezena a charakterizována). I pokud by skutek nebyl popsán zcela v souladu s požadavky §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, není taková skutečnost způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod, pokud jsou rozhodné skutkové okolnosti podrobněji rozvedeny a konkretizovány v odůvodnění rozsudku (v tomto případě však všechny rozhodné skutkové okolnosti jsou obsaženy již ve skutkové větě výroku o vině).
12. K námitce dovolatele o údajné nezákonnosti přípravného řízení včetně zahájení trestního stíhání státní zástupce konstatoval, že jde o procesní námitku, která svým obsahem nenaplňuje žádný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., tedy ani ten podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc odvolací soud k této námitce zaujal ve shodě se soudem nalézacím jednoznačné a zcela správné stanovisko (odkázal tu na příslušné pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí).
13. Podle státního zástupce všechny ostatní námitky, v nichž dovolatel komentuje jednotlivé důkazy (dlužno dodat, že velmi kuse a okrajově), fakticky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním soudu první instance a soudu odvolacího, který se s těmito závěry nalézacího soudu ztotožnil. Ve svém podání se domáhá toho, aby se vycházelo z jeho názoru na hodnocení jednotlivých důkazů, tj. že provedené důkazy neprokazují, že se dopustil jednání kladeného mu za vinu. Soudy však dospěly na základě provedeného dokazování zcela správně k opačnému závěru. Nehodnotily důkazy izolovaně a výhradně ve vlastním zájmu, jak se pokouší činit dovolatel. Naopak nalézací soud přistoupil k hodnocení provedených důkazů nejen jednotlivě, ale i ve všech jejich souvislostech při respektu k zásadě volného hodnocení důkazů. Jakkoliv do skutkových zjištění soudů lze zasáhnout, může se tak stát jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový případ však v posuzované věci vůbec nejde, neboť mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, která v napadeném usnesení shledal správnými a odůvodněnými také odvolací soud, a provedenými důkazy žádný nesoulad není, již vůbec ne nesoulad extrémní. Nalézací soud provedl poměrně podrobné dokazování, zabýval se pečlivě obsahem provedených důkazů a přesvědčivým způsobem z nich dovodil odpovídající skutková zjištění. Obsah provedených důkazů, své úvahy o skutečnostech z nich vyplývajících i přiléhavé právní posouzení následně promítl do vyčerpávajícího odůvodnění svého rozsudku, čímž plně dostál i požadavkům na obsahové náležitosti rozhodnutí stanoveným v §125 odst. 1 tr. ř. K závěru o skutkových zjištěních učiněných v neprospěch obviněného v rozporu s obsahem provedených důkazů není žádný podklad. Z pouhé skutečnosti, že obviněný nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, že nesouhlasí se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily důkazy, nebo že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, nelze dovozovat, že by byl uplatněný dovolací důvod naplněn.
14. V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby Nejvyšší soud učinil i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
15. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 17. 10. 2019). Případnou repliku obviněného neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou k tomu oprávněnou a prostřednictvím jeho obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž v zásadě splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
18. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel pouze o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svém podání sice výslovně nezmínil též dovolací důvod podle v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (v jeho druhé alternativě), jak tomu v takových případech bývá (a jak na to upozornil již státní zástupce), takový nedostatek však Nejvyšší soud nepovažoval za zásadní.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
20. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, které uplatnil s poukazem na citovaný dovolací důvod, byly výhradně procesního charakteru, když směřovaly výlučně proti vedení dokazování, rozsahu provedených důkazů, způsobu jejich hodnocení a skutkovým zjištěním, jež soudy obou instancí na podkladě provedeného dokazování učinily. Tak tomu bylo v případě, pokud namítal, že soudy v rozporu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř. neobstaraly důkazy, které obstarat měly, a že nehodnotily se stejnou pečlivostí provedené důkazy svědčící v jeho prospěch i neprospěch, přičemž nesouhlasil s tím, jakým způsobem hodnotily výpovědi svědků (konkrétně T. B., L. K., R. H., R. B., J. P. a V. S.), nebo když spatřoval porušení zásady volného hodnocení důkazů z jejich strany v tom, že nepřihlížely k jeho argumentům, že k otázce získávání aktuálních informací o činnosti celní správy za úplatu vysvětlil, že tyto informace poskytoval R. B., čímž si u něho částečně snižoval dluh z půjčky. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadal postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven ve shora citovaných ustanoveních trestního řádu, se totiž obviněný primárně snažil zpochybnit správnost učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdil, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení daných skutků nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
21. V návaznosti na to je zapotřebí uvést, že v posuzované trestní věci Nejvyšší soud neshledal ani kategorii tzv. opomenutých důkazů. Nalézací soud (případně odvolací soud) není povinen provádět všechny navrhované důkazy (ať už obhajobou nebo obžalobou), pokud takový postup náležitě zdůvodní. Je to totiž právě soud, který určuje rozsah dokazování (srov. §2 odst. 5 tr. ř. a čl. 82 Ústavy České republiky). Proto je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Ostatně z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky (např. obnovu řízení – srov. §277 a násl. tr. ř.), jak o tom byla již zmínka výše.
22. Pokud jde o další, podle dovolatele nevypořádanou otázku, jíž byla otázka nezákonnosti jeho výpovědi z přípravného řízení, která byla učiněna pod nepřípustným a nezákonným policejním nátlakem, je třeba uvést jednak to, že soudy obou stupňů se i s touto námitkou v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly, především však to, že jde o procesní problematiku nepodřaditelnou pod uplatněný (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Stejně bylo třeba nahlížet na výhradu obviněného, že ve vztahu k němu postupovaly velice nekorektně (také již v přípravném řízení) celní orgány, v důsledku čehož došlo k paralyzaci činnosti společnosti A.
23. Pokud dovolatel poukázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle nichž dovolací soud může zasáhnout do skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně tehdy, jestliže skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, lze mu sice v takové argumentaci v obecné rovině přisvědčit, avšak v dané věci není takový postup namístě.
24. K tomu je vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03).
25. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V rámci své činnosti však neshledal ani tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z podrobného odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších instancí vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé. Nejvyšší soud nemá, co by jim v tomto směru mohl vytknout, s jejich hodnotícími úvahami a skutkovými právními závěry se ztotožňuje a v plném rozsahu na ně odkazuje.
26. Nejvyšší soud se bezezbytku identifikoval i s názorem státního zástupce vztahujícím se k té dovolatelově námitce, která směřovala do správnosti a úplnosti popisu skutku ve skutkové větě v odsuzujícím rozsudku. Dovolatel tu nejenže nerozlišoval mezi pojmy „skutek“ a „popis skutku“ (podrobněji k těmto pojmům viz odstavec 10. shora), ale tímto jen obecným, formálním a naprosto nekonkrétním konstatováním v podstatě jen namítl, že skutek, tak jak byl formulován ve skutkové větě výroku o vině, nenaplňuje znaky zvolené skutkové podstaty a trestného činu, jímž byl uznán vinným. Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku je přitom zcela jasně, jednoznačně a srozumitelně zřejmé, v jaké výši zůstala spotřební daň z lihu v příčinné souvislosti s jeho jednáním zatajena a v důsledku toho i neodvedena, z jakých důvodů mu náleželo postavení plátce této daně, k porušení jakých konkrétních ustanovení daňových předpisů jeho jednáním došlo, jakož i to, z čeho soudy dovodily, že trestné činnosti se dopustil vědomě jako člen organizované zločinecké skupiny (ta byla také jak ve výroku odsuzujícího rozsudku, tak v jeho odůvodnění přesně vymezena a charakterizována). Podle názoru Nejvyššího soudu byl skutek popsán dostatečně výstižně a v souladu s požadavky ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Ovšem i v případě, že by tomu tak nebylo, není taková okolnost způsobilá naplnit dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno jeho právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
28. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v mnohém opakováním jeho odvolacích námitek, jimiž se soud druhého stupně náležitě zabýval a dostatečně se s nimi vypořádal (viz odůvodnění jeho rozhodnutí).
29. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 180/03, a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 2. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu