ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1454.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1454/2019-2346
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestního opatření odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 4 Tmo 12/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 1/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 2 Tm 1/2019, byl obviněný mladistvý AAAAA (dále též jen „mladistvý“ či „dovolatel“) uznán vinným proviněním vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1. výroku o vině) a proviněním vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. h), písm. i) tr. zákoníku (ad 2. výroku o vině). Za to mu bylo podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §31 odst. 1, 3 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. s. m.“) uloženo úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §31 odst. 4 z. s. m. zařazen do věznice nebo zvláštního oddělení pro mladistvé. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo mladistvému uloženo ochranné léčení psychiatrické formou ambulantní. V dalším bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodováno o nároku poškozeného na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání mladistvý AAAAA, otec mladistvého L. L. a matka mladistvého D. P. a v neprospěch mladistvého i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně. Odvolání mladistvého, jakož i odvolání jeho otce a matky směřovala proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupce napadl správnost výroku o vině pod bodem 2. a výrok o trestním opatření. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 4 Tmo 12/2019, byla podaná odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý dopustil uvedených provinění tím, že
1. dne 19. 6. 2018 v nočních hodinách, pravděpodobně v době kolem 00:30 hod. v Prostějově na ulici XY č. XY na pavlači bytového domu, s cílem jej usmrtit, fyzicky napadl poškozeného J. S., nar. XY, a to tak, že na něj zaútočil nožem o délce čepele 15,5 cm a šíři čepele 2,7 cm nejméně čtyřmi bezprostředně po sobě jdoucími samostatnými razantními útoky vedenými shora dolů na jeho horní polovinu těla, přičemž ve třech případech jej bodl do levé ruky, kterou se poškozený snažil útoky vykrýt, a jedenkrát jej bodl do oblasti břicha, čímž mu způsobil řeznou ránu na zadní ploše střední části levé paže délky 4 cm, řeznou ránu na palcové ploše horní části levého předloktí délky 2 cm, řeznou ránu na malíkové ploše horní části levého předloktí délky 3 cm a bodnořeznou ránu břicha pod levým žeberním obloukem na kůži velikosti 4 x 2 cm s bodným kanálem délky 10 cm, probíhající podél 9. a 10. žebra vlevo shora dolů, pronikající podkožím a svalovinou, nepronikající do dutiny hrudní a břišní, přičemž útoku zanechal a z místa utekl až ve chvíli, kdy při jednom z obraných pohybů poškozeného došlo k odlomení čepele nože, přičemž jen shodou okolností nebyly zasaženy životní důležité orgány, uložené v zasažené oblasti, jako je slezina, žaludek, levá plíce, srdce, jejichž poraněním mohlo dojít k závažnému poškození zdraví a až ke smrti poškozeného, dále mohlo dojít k těžkému krvácení, které mohlo vést až ke smrti,
následně, cca 10 minut poté, co se vydal poškozený J. S. na policii, aby ji požádal o zavolání záchranné služby, neboť telefonické oznámení nebylo možné pro jeho hluchotu, jej na ulici XY, před domem č. XY v Prostějově opětovně fyzicky napadl, a to tak, že jej nejprve zezadu udeřil pěstí do hlavy a poté, co se poškozený otočil, vzal mladistvý AAAAA do ruky dlažební kostku a ze vzdálenosti cca 3 metry ji hodil po poškozeném, přičemž útok směřoval na jeho hlavu, avšak jen díky včasné reakci poškozeného nezasáhl, přičemž v případě útoku vedeného hozenou dlažební kostkou proti hlavě poškozeného J. S. mohlo dojít ke vzniku závažných nitrolebních poranění, vedoucích až ke smrti poškozeného, přičemž k fatálním následkům v případě napadení poškozeného J. S. jen shodou náhod a nezávisle na vůli mladistvého nedošlo,
2. dne 30. června 2018 od 00:06 do cca 15:00 hod. v Prostějově na pozemku parcelního čísla XY nacházejícím se na ulici XY, vedle obytného domu XY a ve zde se nacházejícím výkopu retenční nádrže, v přímém úmyslu ho usmrtit, fyzicky opakovaně s časovým rozestupem napadl poškozeného P. H., nar. XY, kterého opakovaně bil extrémně razantními a surovými údery, nejprve kamenem a následně i betonovými dlaždicemi, směřovanými do hlavy, zejména do oblasti obličeje a temene a dále do oblasti hrudníku, když do oblasti hlavy mu zasadil nejméně 18 samostatných ran, přičemž v důsledku uvedeného jednání utrpěl poškozený P. H. 18 tržně zhmožděných ran na hlavě, v obličejové i mozkové části a v jejich okolí nepravidelné lemy a ložiska kožních sedřenin a zhmoždění, rozsáhlé rozhmoždění měkkých tkání a mnohočetné tříštivé, zčásti otevřené zlomeniny kostí obličeje, především vpravo, vpáčenou, otevřenou zlomeninu zadní části levé temenní kosti, pokračující lomnou linií přes pravou temenní kost do pravé střední jámy lební, zhmoždění spodní plochy čelního laloku, spodních ploch spánkových laloků a spodní plochy pravého týlního laloku mozku, krevní výron nad tvrdou plenou mozkovou v pravé temenně spánkové krajině a na spodině pravého spánkového laloku mozku, krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou na horních plochách temenních laloků mozku, krvácení do měkkých plen mozkových na horních plochách temenních a týlních laloků, spodních plochách čelních a spánkových laloků mozku a horních a zadních plochách mozečkových polokoulí, otok mozku, prokrvácení měkkých pokrývek lebních v okolí lomných linií na klenbě lební, především v temenně týlní krajině, tříštivou zlomeninu levé lopatky, zlomeninu trnového výběžku 3. hrudního obratle, zlomeninu 7. žebra vlevo, zlomeninu 11. a 12. žebra vlevo, zlomeninu 3. až 7. žebra vpravo, s trhlinou nástěnné pohrudnice u zlomeniny 6. žebra a zlomeninu 11. žebra vpravo s prokrvácením přilehlých měkkých tkání, hluboké prokrvácení měkkých tkání zad až po levou bederní krajinu, prokrvácení mezižeberních prostorů mezi 4. až 6. žebrem vpravo, vykloubení zevního kotníku a zlomeninu bočního kloubního hrbolu pravé lýtkové kosti, zlomeniny 2. až 4. žebra vlevo, přičemž v důsledku způsobených zranění poškozený P. H. dne 30. 6. 2018 v době kolem 15:00 hod. zemřel, když bezprostřední příčinou smrti bylo zhmoždění a otok mozku při mnohočetných, tupých, resp. tupě hranatých poraněních hlavy se zlomeninami klenby a spodiny lební,
a tohoto jednání se dopustil poté, co dne 19. 6. 2018 v době kolem 00:30 hod. v Prostějově na ulici XY č. XY a následně na ulici XY před domem č. XY, v přímém úmyslu ho usmrtit, fyzicky napadl poškozeného J. S., nar. XY, tak, jak podrobně uvedeno v bodě 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 4 Tmo 12/2019, podal mladistvý AAAAA prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), d), g) a l ) tr. ř. Namítl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a veřejném zasedání, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a také že nemělo být rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, nýbrž mu mělo být vyhověno.
5. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. mladistvý uvedl, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, a to čtvrtý senát Vrchního soudu v Olomouci, který ještě před rozhodováním o odvoláních rozhodl o prodloužení vazby.
6. Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl podle jeho názoru naplněn tím, že v předcházejícím řízení byla nalézacím i odvolacím soudem materiálně porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a veřejném zasedání. Mladistvý hlavnímu líčení i veřejnému zasedání sice osobně přítomen byl, avšak orgány činné v trestním řízení nebraly dostatečný zřetel na osobnost mladistvého, který většině řízení nerozuměl, a mentálním schopnostem mladistvého nepřizpůsobily poučování a celkové jednání. Ačkoliv měl v řízení obhájce a i jeho zákonní zástupci se celého řízení aktivně účastnili, podle dovolatele nemohou suplovat jeho právo na vlastní obhajobu.
7. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mladistvý spatřoval především v porušení pravidla in dubio pro reo . Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že je přesvědčen, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že jednal v nutné obraně, přičemž soudy měly brát ohled rovněž na jeho duševní stav. Podle jeho názoru soud prvního stupně postupoval nelogicky při hodnocení důkazů, nehodnotil je v souvislostech a nezabýval se důsledně odstraňováním rozporů ve výpovědích svědků a poškozeného. Z různě se doplňujících a do značné míry rozporných výpovědí nelze podle dovolatele učinit jednoznačný závěr o průběhu událostí. Orgány činné v trestním řízení se pak podle něj nezabývaly věrohodností výpovědi poškozeného J. S., nebyla provedena např. prověrka, vyšetřovací pokus nebo rekonstrukce.
8. Ke skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že ani zde nebyla vyvrácena jeho obhajoba, která byla zřejmá, ačkoliv nevypovídal. Z jeho vyjádření během procesu, např. při rozhodování o vazbě, vyplynulo, že ve výkopu našel mrtvého muže, třásl s ním, aby ho vzbudil, ale když se nehýbal, vyšel ven, zastavil svědky s tím, že jim řekl o nálezu těla a chtěl, aby zavolali pomoc. Nález stop, které na místě činu zanechal, není v rozporu s jeho skutkovou verzí a žádný jiný důkaz, který by ho s vraždou spojoval, podle něj nebyl zajištěn. Důkazy z místa činu jsou v rozporu s tvrzením obžaloby, naopak neodporují jeho obhajobě. I zde namítal neprovedení rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu, kterými by bylo možno ověřit reálnost tvrzení verze obžaloby i obhajoby. Podle mladistvého neexistuje řetězec nepřímých důkazů, které by do sebe logicky zapadaly a nepřipouštěly jiný výklad. Nesouhlasil s hodnocením výpovědi svědka J. H., namítl, že fotografie z jeho mobilního telefonu sama o sobě nic nedokazuje. Připomněl, že navrhl vypracování znaleckého posudku metodou fotogrammetrie, čemuž nebylo vyhověno. Podotkl, že ačkoliv má právo zajistit si vypracování posudku sám, není to jeho povinnost, naopak orgány činné v trestním řízení povinnost věc náležitě objasnit mají. Rovněž uvedl, že soudy nižších stupňů nebraly v úvahu přímá svědectví S. H. a N. H., z nichž vyplynulo, že mladistvý byl v inkriminované době u svědkyně doma a poté v parku s dalšími lidmi. Rovněž upozornil, že ve věci nebyly provedeny další navrhované důkazy, a sice výpověď svědka J. R. V potaz soudy nevzaly ani svědectví P. L., který u hlavního líčení uvedl, že vypovídal pod nátlakem a popsal, jak k nátlaku mělo dojít. I ve vztahu k tomuto skutku tedy došlo k porušení pravidla in dubio pro reo , když soudy neprovedly řadu dostupných důkazů, nebraly v potaz přímé důkazy a naopak nepřímé důkazy hodnotily v neprospěch mladistvého.
9. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. dovolatel spatřoval v tom, že odvolací soud nevyhověl odvolání, když přinejmenším měl věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž by bylo doplněno dokazování.
10. Mladistvý se vyjadřoval i ke své osobě a znaleckému zkoumání jeho duševního stavu. Znalkyně např. uvedly, že mladistvý ví, že se zabít nemá, a proto je trestně odpovědný, ale pokud se jedná o krádež, tam již dobré a špatné chování správně rozpoznat nedokáže. Připomněl závěry znaleckého zkoumání, vytýkal, že nebylo zkoumáno, do jaké míry může mít opilost vliv na jeho příčetnost. Otázka příčetnosti či snížená schopnost posoudit reálnou situaci a ovládnout své emoce, vyhodnotit míru případného ohrožení své osoby a z toho odvinout adekvátní obranu, však vůbec nebyly podle mladistvého hodnoceny, stejně tak se nikdo nezabýval jeho schopností zkonstruovat lež a tu si pak pamatovat a opakovat ji.
11. Závěrem mladistvý zmínil, že v rámci celého řízení měl být aktivní orgán sociálně-právní ochrany dětí, který má plnit funkci opatrovníka, avšak v případě obviněného byl tento pracovník neaktivní, nereagoval na situace, kdy bylo zřejmé, že mladistvý nerozumí a nechápe obsah jednotlivých úkonů, jichž se účastnil, čímž došlo k porušení čl. 40 Úmluvy o právech dítěte.
12. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 4 Tmo 12/2019, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 2 Tm 1/2019, jakož i vadná řízení těmto rozhodnutím předcházející zrušil a podle §265 l tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání mladistvého předně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a obsah dovolání mladistvého. K mladistvým uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla, že mladistvý označil za vyloučený senát Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, č. 4 Tmo, poněvadž ten rozhodoval pod sp. zn. 4 Tmo 10/2019 ve vazebním zasedání konaném dne 7. 8. 2019 o stížnosti mladistvého AAAAA a jeho zákonných zástupců, otce L. L. a matky D. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 20. 5. 2019 sp. zn. 2 Tm 1/2019. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, bylo rozhodnuto tak, že podle §71a tr. ř. byla zamítnuta žádost mladistvého o propuštění z vazby na svobodu. Předmětným usnesením Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, byly stížnosti mladistvého AAAAA, jeho otce L. L. a matky D. P. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuty. Téhož dne rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, ve veřejném zasedání o odvoláních mladistvého AAAAA, jeho otce L. L. a matky D. P. a také státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 2 Tm 1/2019. Je tedy zřejmé, že mladistvý věděl o tom, že ve věci proběhlo vazební zasedání u Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, který poté rozhodoval o podaných řádných opravných prostředcích. Námitku podjatosti však ve veřejném zasedání nevznesl, čímž nenaplnil jednu z podmínek daných pro uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Z ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. dále vyplývá, že po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu, je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení pouze soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na níž byla poté podána obžaloba, nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Je zjevné, že senát Vrchního soudu v Olomouci o vazbě mladistvého v přípravném řízení nerozhodoval, takže ani důvody jeho vyloučení dány nebyly.
14. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že mladistvý byl po celou dobu trestního procesu přítomen jak hlavnímu líčení, tak veřejnému zasedání. Soudy přitom postupovaly rovněž podle §42 odst. 1 z. s. m. a s mladistvým zacházely přiměřeně jeho věku, duševní vyspělosti i zdravotního stavu, který vykazuje specifika ve smyslu mentálního i smyslového omezení. Jeho práva byla v souladu s ustanovením §42 odst. 2 písm. a) z. s. m. chráněna a prosazována prostřednictvím ustanovené obhájkyně. V neposlední řadě byla jeho práva ošetřena i prostřednictvím zákonných zástupců. Žádná vyšší ochrana práv mladistvého mu v řízení být poskytnuta nemohla.
15. K mladistvým namítanému nesprávnému právnímu posouzení skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, když podle mladistvého mělo být jednání posouzeno jako nutná obrana, poznamenala, že v posuzovaném případě bylo jednání, kterým mladistvý zranil poškozeného, vyústěním určitého konfliktu. Součástí skutku, jak byl popsán a zjištěn ve výroku o vině, není žádné zjištění, které by nasvědčovalo tomu, že mladistvý odvracel přímo hrozící nebo dokonce trvající útok ze strany poškozeného. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně naopak vyplývá výslovné skutkové zjištění, že ze strany poškozeného v době činu mladistvému přímo nehrozil ani netrval žádný útok. Soud prvního stupně, stejně tak jako soud odvolací, k totožné námitce mladistvého zvážil veškeré skutečnosti, které průběh tohoto skutku rámovaly, a nepochybil, pokud uzavřel, že žádný útok ze strany poškozeného v době činu nehrozil. Zohlednil přitom i trestní minulost poškozeného J. S., zejména ve vztahu k sexuálně motivovanému jednání vůči nezletilým chlapcům. Upozornil však, že mladistvý i jeho rodina o tomto jeho chování měli povědomost, a přesto mladistvý poškozeného opakovaně v jeho bydlišti navštěvoval. S chováním poškozeného měl tedy zkušenosti a dokázal se v situacích, kdy se nacházel v jeho společnosti, dostatečně orientovat. Navíc místo činu u dveří otevřené pavlače nenasvědčuje tomu, že by se mladistvý bránil sexuálním atakům poškozeného, neboť k těm by nesporně došlo v bytě poškozeného. Soudy nepochybily, pokud v rámci rekonstrukce skutkového děje vyšly z výpovědi poškozeného J. S., který popsal, jak k utrpěným zraněním přišel. Chování mladistvého pak odpovídá jeho osobnostnímu nastavení, tak jak bylo konstatováno znalkyněmi. Další námitky mladistvého, které uplatnil v rámci důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., označila za námitky skutkové, které v rámci uplatněného dovolacího důvodu nelze namítat. Zdůraznila, že v případě skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu byla vina konstatována na základě nepřímých důkazů, ty však tvořily ucelený řetězec a nebyl proto dán prostor pro užití pravidla in dubio pro reo .
16. Jestliže mladistvý uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., pak jej podle státní zástupkyně zjevně vztáhl k druhé alternativě tohoto dovolacího důvodu, která je vymezena zákonnou dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto předcházejícím byl dán důvod uvedený v písm. a) až k)“. Tato alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je vázána na další z dovolacích důvodů, které mladistvý ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil. Mladistvý však důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a d) tr. ř. uplatnil zjevně neopodstatněně a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil prostřednictvím námitek, které pod tento dovolací důvod podřadit nelze, neboť mu obsahově neodpovídají. Totéž posouzení lze vztáhnout k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
17. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
18. V replice k vyjádření státní zástupkyně se mladistvý nejprve vyslovil ke stanovisku státní zástupkyně stran otázky vyloučení senátu č. 4 Tmo Vrchního soudu v Olomouci, přičemž upozornil na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 1920/17, v němž Ústavní soud judikoval, že není podstatné, podá-li obviněný námitku podjatosti či nikoli, ale samotný soud musí o své podjatosti rozhodnout sám. Stanovisko státní zástupkyně tedy podle něj odporuje ustanovení §31 odst. 1 tr. ř. a postupem Vrchního soudu v Olomouci mu bylo odepřeno právo na zákonného soudce. K názoru státní zástupkyně na jeho námitku, že jednal v nutné obraně, uvedl, že z pokusu o vraždu může být obviněn člověk, který si je vědom toho, že svým jednáním může způsobit smrt. U mladistvého je prokázáno, že jeho rozumové schopnosti odpovídají úrovni dítěte předškolního věku a nedokáže rozpoznat, co je krádež, což uvedla soudní znalkyně při výslechu. Závěr soudů o jeho trestní odpovědnosti označil proto za nelogický a nezdůvodněný a odkázal na argumentaci uvedenou v dovolání. Dále zdůraznil, že soudy nižších stupňů obhajobě neposkytly přístup k odposlechům v rozsahu, v jakém je požadoval otec mladistvého. K odposlechům cely mladistvého, bydliště jeho rodičů a telefonů, které používají, uvedl, že odposlechy se realizovaly v mnohem delším trvání, než v jakém byly poskytnuty obhajobě a zákonným zástupcům. Odposlechy prokazují mimo jiné i skutečnost, že mladistvý ve vazební věznici prožíval duševní muka, což vyústilo v opakované sebevražedné jednání. Přestože orgány činné v trestním řízení měly tyto poznatky, nedošlo k nápravě stavu. Dále mladistvý nesouhlasil s názorem, že nepřímé důkazy tvořily ucelený řetězec. Rovněž se vyjadřoval k váze svědecké výpovědi P. L. a poukázal na časovou posloupnost jednotlivých podání vysvětlení tímto svědkem, která podle jeho názoru svědčí o nezákonném postupu při získávání informací formou podání vysvětlení. Ke skutku pod bodem 2. obžaloby uvedl, že podle jeho názoru nebylo prokázáno, že se skutek stal tak, jak tvrdí obžaloba a následně soudy nižších stupňů. Upozornil, že podle ohledání místa činu byla retenční nádrž dlouhá 2,7 metrů, 2,4 metrů široká a okolo dvou metrů hluboká. V ní se nacházela velká krevní stopa na boku, tato nebyla obžalobou ani soudem nijak zmiňovaná. Z existence této stopy dovozoval, že poškozený musel své zranění na zadní části hlavy utrpět pádem do této jámy, a tedy tvrzení, že mladistvý způsobil poškozenému 18 tržných ran, je v rozporu s tímto důkazem z místa činu. Popis samotného skutku, jak ho uvádí obžaloba i soudy, je zcela v rozporu jak s ohledáním místa činu, tak s výpověďmi svědků, což obhajoba vyjádřila i ve své závěrečné řeči. Pokud jde o řetězec nepřímých důkazů, státní zástupkyně zmínila fotografii, která však neexistuje. Jediná fotografie, která byla zajištěna, byla předmětem znaleckého zkoumání a zobrazuje stín lidské postavy vržený na cihlovou zeď a část stavební parcely, na níž se nachází místo činu. Vypovídací hodnota této fotografie je nulová. Závěrem mladistvý konstatoval, že setrvává na svém dovolání.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je jako celek zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Mladistvý odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), d), g) a l ) tr. ř.
21. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
22. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání mladistvého nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ evidentně nevztahuje. Odvolání mladistvého bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou mladistvý odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. b), d) a g) tr. ř.
23. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
24. Ze smyslu poněkud neurčitě formulovaných námitek mladistvého plyne, že soudci senátu č. 4 Tmo JUDr. Martina Kouřilová, Ph.D., JUDr. Jiří Zouhar a Mgr. Roman Raab, kteří rozhodovali o podaných odvoláních, byli vyloučeni z vykonávání tohoto úkonu trestního řízení, poněvadž před tím rozhodli o prodloužení vazby mladistvého. Z obsahu spisu vyplývá, že dne 7. 8. 2019 rozhodl senát Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, jehož členy byli výše jmenovaní soudci, pod sp. zn. 4 Tmo 10/2019 ve vazebním zasedání o stížnosti mladistvého AAAAA a jeho zákonných zástupců, otce L. L. a matky D. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 2 Tm 1/2019 (vazební zasedání konáno od 9:00 hodin do 9:55 hodin, č. l. 2212). Označeným usnesením Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, bylo rozhodnuto tak, že podle §71a tr. ř. byla zamítnuta žádost mladistvého o propuštění z vazby na svobodu. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 4 Tmo 10/2019, byly podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnosti mladistvého AAAAA, otce mladistvého L. L. a matky mladistvého D. P. zamítnuty (č. l. 2216, 2217). Vazebnímu zasedání byli přítomni mladistvý i jeho obhájkyně JUDr. Jarmila Pospíšilová. Téhož dne od 10:00 hodin rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, ve stejném složení senátu ve veřejném zasedání o odvoláních mladistvého AAAAA, jeho otce L. L. a matky D. P. a také státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 2 Tm 1/2019. Je tedy zřejmé, že mladistvý věděl o tom, že ve věci proběhlo vazební zasedání u Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, který poté rozhodoval ve stejném složení senátu o podaných řádných opravných prostředcích. Námitku podjatosti však ve veřejném zasedání nevznesl, z čehož plyne, že nebyly splněny ani formální předpoklady pro použití tohoto důvodu dovolání.
25. Pro úplnost lze z hlediska věcného k námitkám mladistvého připomenout, že ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
26. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Podle odst. 2 citovaného ustanovení je dále z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Podle odst. 3 je z rozhodování u soudu vyššího stupně kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení je z řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování.
27. Měl-li mladistvý za to, že soudci senátu č. 4 Tmo Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, rozhodující o odvoláních podaných proti rozsudku soudu prvního stupně jsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť před rozhodnutím o odvoláních rozhodovali o prodloužení jeho vazby, nelze mu přisvědčit. Soudci JUDr. Martina Kouřilová, Ph.D., JUDr. Jiří Zouhar a Mgr. Roman Raab rozhodli o prodloužení vazby mladistvého až po podání obžaloby. Nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že ze spisového materiálu se podává, že v přípravném řízení rozhodovala o vazbě soudkyně Okresního soudu v Prostějově, soudu pro mládež, JUDr. Adéla Pluskalová, a to usnesením ze dne 24. 8. 2018, sp. zn. 0 Ntm 1352/2018 (č. l. 839 až 841), které bylo Krajským soudem v Brně, soudem pro mládež, na základě stížnosti mladistvého AAAAA a jeho otce L. L. usnesením ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 3 To 301/2018, zrušeno, a bylo znovu rozhodnuto o vzetí mladistvého do vazby (č. l. 842 až 843). Po podání obžaloby soudce Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, JUDr. Jiří Zouhar usnesením ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 4 Tmo 1/2019 (viz č. l. 1829 až 1830) rozhodl o návrhu předsedy senátu Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, na prodloužení lhůty vazby tak, že podle §47 odst. 1 z. s. m. se vazba mladistvého prodlužuje o šest měsíců, tj. do 24. 8. 2019. Stížnosti mladistvého a jeho zákonného zástupce L. L. proti tomuto usnesení byly usnesením Nejvyššího soudu jako soudu pro mládež ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 8 Tvo 10/2019, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuty.
28. Mladistvý nevytkl a ani nemohl vytknout, že senát č. 4 Tmo Vrchního soudu v Olomouci složený ze soudců JUDr. Martiny Kouřilové, Ph.D., JUDr. Jiřího Zouhara a Mgr. Romana Raaba, případně některý ze jmenovaných soudů, rozhodoval o jeho vazbě již v přípravném řízení. Za takové situace ale nebyly dány důvody pro vyloučení těchto soudců z vykonávání úkonů trestního řízení, tedy i rozhodnutí o podaných odvoláních. Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tak nebyl opřen o relevantní skutečnosti.
29. S odkazem na mladistvým uplatněný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z dikce uvedeného znění je zřejmé, že se jedná o situaci, kdy bylo v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, tedy když došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Toto základní právo garantuje zejména právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je především zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh.
30. Mladistvý fyzickou nepřítomnost v hlavním líčení a veřejném zasedání nenamítl, naopak sám uvedl, že jim přítomen byl, naplnění dovolacího důvodu však spatřoval v tom, že řízení nerozuměl, čemuž orgány činné v trestním řízení nepřizpůsobily průběh řízení. Uvedená námitka mladistvého je sice relevantní s ohledem na skutečnost, že smyslem zajištění přítomnosti obviněného je, aby mu bylo umožněno se v řízení účelně hájit, není však opodstatněná. Ze zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení ze dne 27. 2. 2019 (č. l. 1930), jakož i z jeho protokolu (č. l. 1882 až 1910), zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení ze dne 27. 3. 2019 (č. l. 2014), jakož i z jeho protokolu (č. l. 1992 až 2002), zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení ze dne 24. 4. 2019 (č. l. 2063), jakož i z jeho protokolu (č. l. 2057 až 2062), zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení ze dne 20. 5. 2019 (č. l. 2093), jakož i z jeho protokolu (č. l. 2082 až 2092), dále ze zvukového záznamu o průběhu veřejného zasedání o odvolání ze dne 7. 8. 2019 (č. l. 2225), jakož i z jeho protokolu (č. l. 2218 až 2223) naopak vyplývá, že orgány činné v trestním řízení své jednání a poučení mentálním schopnostem mladistvého přizpůsobovaly, poučení opakovaly a vysvětlovaly různými způsoby, taktéž obhájkyně dostávala prostor promluvit s mladistvým a vysvětlit mu smysl jednotlivých postupů. Orgány činné v trestním řízení tedy nepochybily a není zjevné, jakým jiným způsobem by mohly svůj postup ještě více přizpůsobit potřebám mladistvého, než jak učinily. Právo na spravedlivý proces tak v případě mladistvého nebylo žádným způsobem porušeno, mladistvý byl poučen přiměřeně svému věku a své rozumové vyspělosti, bylo mu umožněno se účinně hájit, byla plně zachována všechna jeho práva, např. právo vyjadřovat se ke všem provedeným důkazům, právo závěrečné řeči, aj., kterých navíc i využil. Jak sám uvedl mladistvý ve svém dovolání, jeho práva hájila i obhájkyně a jeho zákonní zástupci. Tito právo na osobní obhajobu mladistvého nenahrazovali, ale účinně doplňovali a zároveň dohlíželi na to, aby mladistvý byl schopen svá práva uplatnit. Ve shodě se státní zástupkyní nelze než konstatovat, že soudy postupovaly s respektem k §42 odst. 1 z. s. m. a s mladistvým zacházely přiměřeně jeho věku, duševní vyspělosti i zdravotnímu stavu, který vykazuje specifika ve smyslu mentálního i smyslového omezení. Jeho práva byla v souladu s ustanovením §42 odst. 2 písm. a) z. s. m. chráněna a prosazována prostřednictvím ustanovené obhájkyně. Postupy soudů nižších stupňů tak nebyly v rozporu s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny a tato námitka mladistvého zjevně nemůže obstát.
31. Dále mladistvý deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
32. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
33. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
34. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud neshledal. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 68 až 86, str. 37 až 41 rozsudku nalézacího soudu, body 36 až 50, str. 13 až 18 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je třeba také uvést, že námitky, jež mladistvý uplatnil v dovolání, jsou jen opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozího řízení, s níž se postupně nalézací i odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly.
35. Mladistvý byl z jednání popsaného pod bodem 1. tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně usvědčen především výpovědí poškozeného J. S., která sloužila jako přímý důkaz. Soud prvního stupně se podrobně věnoval i mladistvým zpochybňované věrohodnosti výpovědi tohoto svědka pod bodem 69 na str. 37 rozsudku. Při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka dostál všem potřebným kritériím a závěr o věrohodnosti této výpovědi logicky a důsledně zdůvodnil. Výpověď poškozeného byla podpořena řadou nepřímých důkazů, např. výpověďmi svědků M. P., Z. P., S. H., M. H., E. P., znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalce MUDr. Martina Dobiáše, Ph.D., dále znaleckými posudky na mladistvého z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská psychiatrie a z odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, jakož i listinnými důkazy, např. protokolem o ohledání místa činu včetně fotodokumentace (č. l. 874 až 882), aj. Všechny tyto důkazy spolu korespondují a naopak vyvracejí obhajobu mladistvého. V žádném případě nelze přisvědčit dovolateli, že se nalézací soud nezabýval odstraňováním rozporů ve výpovědích svědků či že nemohl z rozporných výpovědí učinit jednoznačný závěr o průběhu událostí. Nalézací soud totiž hodnotil komplexně věrohodnost výpovědí svědků provedených jako důkaz, a to nejen jednotlivě, ale i v souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy a pomocí klasických vědeckých metod, jako je analýza či dedukce, dospěl k jednoznačným závěrům, které neodporovaly ostatním důkazům. Je tedy zjevné, že soud prvního stupně, s jehož rozhodnutím se odvolací soud plně ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. velmi pečlivě vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou mladistvého a proč jí neuvěřily.
36. Z jednání popsaného v tzv. skutkové větě pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je mladistvý usvědčován, jak neopomenul zdůraznit jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, řadou nepřímých důkazů. Důkazy prokazujícími, že se skutek stal tak, jak je popsán pod bodem 2. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu, jsou především detailně soudem prvního stupně popisované kamerové záznamy zachycující pohyb mladistvého a poškozeného P. H. v inkriminovanou dobu v blízkosti místa činu a v H. B. (U k., č. l. 529 p. v.) a poblíž provozovny P. P. (č. l. 537), znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví genetika (č. l. 592 až 606), odborná vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví metody pachové identifikace (č. l. 612 až 614, 620 až 622), protokol o ohledání místa činu včetně fotodokumentace (č. l. 16 až 34) a v neposlední řadě také znalecký posudek znalců MUDr. Marka Vitovjáka a MUDr. Olgy Císařové z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 64 až 105). Z dalších provedených důkazů nelze pominout zejména výpověď svědka P. L., kterou podal v přítomnosti obhájkyně mladistvého v přípravném řízení (protokol na č. l. 826 až 831) a závěr o jejíž přesvědčivosti je podporován i výpovědí svědka N. H., rovněž z přípravného řízení (protokol na č. l. 1154 až 1158). Výpovědi z přípravného řízení obou jmenovaných svědků byly v hlavním líčení čteny v souladu s trestním řádem, a to s ustanovením §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Nalézací soud pak uvěřil těmto výpovědím z přípravného řízení oproti výpovědím, které uvedení svědci poskytli v hlavního líčení, jelikož se mezi jejich vlastními výpověďmi před nalézacím soudem a v přípravném řízení vyskytovaly podstatné rozpory, které svědci nebyli schopni vysvětlit, naopak jejich výpovědi z přípravného řízení odpovídaly dalším ve věci provedeným důkazům. Vhodné je zmínit také výpovědi svědka M. M., zvukové záznamy o sledování osob a věcí (č. l. 1354) a upozornit na další důkazy, na něž soudy obou stupňů v odůvodněních rozhodnutí poukazují a hodnotí je jednotlivě i v jejich souvislostech.
37. Mladistvý v dovolání, stejně jako v odvolání, tvrdil, že se jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil; ve výkopu našel mrtvého muže – poškozeného P. H. Slezl k němu a třásl s ním, aby se vzbudil, ale když se muž nehýbal, vyšel ven. Zastavil svědky (M. a O. K. a L. L.), řekl jim o nálezu těla a chtěl, aby přivolali pomoc. S touto jeho obhajobou se odvolací soud pečlivě vypořádal a přesvědčivě vyložil, proč ji není možné akceptovat. Dovolací soud jeho závěry sdílí. Jak již bylo předesláno, důkazní situace ve vztahu k tomuto skutku nebyla jednoduchá, poněvadž neexistuje jediný přímý usvědčující důkaz. Orgány činné v trestním řízení si byly této situace od počátku vědomy a shromáždění nepřímých důkazů věnovaly nemalou pozornost. Soud prvního stupně shromáždil všechny dostupné relevantní důkazy, provedl obsáhlé dokazování, důkazy velmi svědomitě hodnotil a jeho závěr o vině mladistvého je logický a přesvědčivý. Odvolací soud, který jeho závěry akceptoval, v odůvodnění svého rozhodnutí zevrubně reagoval na výhrady mladistvého, jimiž (obdobně jako v dovolání) zpochybnil správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně. I odvolací soud upozornil na význam vyhodnocení biologických a pachových stop sejmutých ve výkopu, v němž se nacházelo tělo poškozeného P. H., identifikovaných jako stopy mladistvého, na kamerové záznamy zachycující osobní kontakt mladistvého s poškozeným a přiléhavě a správně hodnotil význam postupně složené výpovědi svědka P. L., jemuž se podle jeho výpovědi z přípravného řízení mladistvý s násilným jednáním vůči bezdomovci svěřil, či výpověď svědka M. M., jemuž později na cele mladistvý taktéž popisoval průběh násilného útoku vůči poškozenému. Odvolací soud věnoval nemalou pozornost také hodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a zdůraznil, že bezprostřední příčinou smrti poškozeného P. H. bylo zhmoždění a otok mozku v důsledku mnohočetných tupých, resp. tupě hranatých poranění hlavy se zlomeninami klenby a spodiny lební, z čehož je zjevné, že jeho smrt je v přímé příčinné souvislosti právě s těmito poraněními, která podle závěrů znaleckého posudku nemohla být způsobena ani vlastní rukou poškozeného, ani při opakovaných prostých či potencovaných pádech do stavebního výkopu. Odvolací soud věnoval náležitou pozornost popisu dvoufázového útoku mladistvého a přesvědčivě své úvahy vyargumentoval odkazy na odpovídající důkaz. Ve shodě se soudem prvního stupně i odvolací soud obezřetně hodnotil výpověď svědkyně S. H., která měla mladistvému potvrzovat jeho alibi, že se činu nemohl dopustit, poněvadž v inkriminované době byl u ní na návštěvě, a poukázal na nejednotnost a nepřesvědčivost časových údajů prezentovaných svědkyní. Odkazoval-li mladistvý ve svůj prospěch na výpověď svědka N. H., nelze nepoznamenat, že rozhodně nejde o výpověď, která by mohla jakkoliv ovlivnit závěry soudů. Svědek jednak svoji výpověď měnil, nutno uvést, že sice ve prospěch mladistvého, ale soud prvního stupně jeho změněné výpovědi neuvěřil, nadto on sám nic určitého k jednání mladistvého v inkriminované době nemohl uvést. Pro úplnost je namístě k výhradám mladistvého dodat, že z rozhodnutí odvolacího soudu také zřetelně vyplývají důvody, pro které odvolací soud rezervovaně přistoupil k hodnocení spolehlivosti výpovědi svědka J. H. a sám hovoří o značně omezené důkazní hodnotě mladistvým zpochybňované fotografie. Dovolací soud má jeho pochybnosti za akceptovatelné. Ani v těchto souvislostech však nejde o okolnost, která by mohla jakkoliv ovlivnit přesvědčivost závěrů soudu prvního stupně o vině mladistvého.
38. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně nelze proto než uzavřít, že soud prvního stupně, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. i v této souvislosti zevrubně vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou mladistvého a proč jí neuvěřily. Nejvyšší soud považuje za potřebné vzhledem k námitkám mladistvého, že nebyla provedena např. rekonstrukce, vyšetřovací postup či jiné navrhované důkazy, zdůraznit, že rozsah dokazování upravuje §2 odst. 5 tr. ř. Z oprávnění orgánů činných v trestním řízení rozhodnout o rozsahu dokazování nezbytného pro jejich rozhodnutí ve smyslu splnění požadavku §2 odst. 5 tr. ř. vyplývá, že s přihlédnutím k okolnostem zjištěným v průběhu dokazování jsou oprávněny rozhodnout i o potřebnosti provedení konkrétního důkazu. Soud prvního stupně své rozhodnutí o vině mladistvého opřel o nepřímé důkazy, což ale v posuzované konkrétní věci nikterak nekoliduje s právem na spravedlivý proces či zásadou in dubio pro reo . Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině mladistvého. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného mladistvého, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
39. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
40. Ve vztahu k právnímu posouzení skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně mladistvý namítl, že jeho jednání mělo být hodnoceno jako jednání v nutné obraně. Je namístě předeslat, že argumentací mladistvého, kterou užil i ve svém mimořádném opravném prostředku, se soudy obou stupňů zabývaly v přezkoumávaných rozhodnutích. Reagovaly na výhrady mladistvého, potřebným způsobem se s ní v odůvodnění rozhodnutí vypořádaly a vysvětlily, proč se nejednalo o nutnou obranu podle §29 tr. zákoníku. Nalézací soud se touto námitkou mladistvého zabýval na str. 38 pod bodem 72. svého rozsudku, jeho závěrům pak přisvědčil i odvolací soud na str. 13 pod bodem 37 svého usnesení. Nejvyšší soud se s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti ztotožňuje se závěry soudy obou stupňů a námitky dovolatele považuje za vyvrácené.
41. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Předpokládá odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, přičemž obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V situaci, kdy proti sobě navzájem útočí dvě osoby, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal (mohou se uplatnit i další pomocná kritéria: jaká byla pohnutka či motiv jednání každé ze stran, čí jednání směřovalo ke stupňování konfliktu). Podle okolností případu musí být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404).
42. O nutnou obranu však nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání, které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro společnost (nikoli zcela nepatrnou). Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Přiměřenost obrany je třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu; na vybočení z mezí nutné obrany nelze usoudit jen z toho, že napadený se bránil zbraní proti neozbrojenému útočníku, věkově podstatně mladšímu, fyzicky silnějšímu a známému svou agresivitou (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1970 Sb. rozh. tr.).
43. V daných souvislostech nelze pominout, že součástí skutku, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně, není žádné zjištění, které by nasvědčovalo tomu, že mladistvý odvracel přímo hrozící nebo trvající útok ze strany poškozeného. Tvrzení mladistvého, že se pouze bránil vůči poškozenému, který se jej v jeho bytě pokusil znásilnit, bylo podle zjištění soudů vyvráceno, když největší krevní stopy se podle svědků měly nacházet u dveří pavlače, nikoliv uvnitř či v blízkosti bytu poškozeného, z čehož vyplývá, že mladistvý poškozeného napadl právě u pavlače, nikoliv již v jeho bytě za účelem zabránění jeho znásilnění poškozeným. Pokud by se ze strany mladistvého jednalo o nutnou obranu, pak by tak musel učinit tam, kde mu znásilnění bezprostředně hrozilo, tedy, jak sám uvedl, v bytě poškozeného. Oba soudy nižších stupňů hodnotily i fyzické dispozice mladistvého a poškozeného a přiléhavě dospěly k závěru, že mladistvý nemohl mít obavu z fyzické převahy poškozeného, když poškozený je starší invalidní osobou, naopak mladistvý je osobou mladou a fyzicky zdatnou. O závěru, že se ze strany mladistvého nejednalo o jednání v nutné obraně, dále svědčí i skutečnost, že mladistvý následně poškozeného honil po ulici, a to mimo jiné i bezprostředně po útoku, jakož i soudem prvního stupně zmiňovaný způsob útoku.
44. Nejvyšší soud shledal, že soudy správně neposoudily jednání mladistvého jako jednání za podmínek nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku, neboť závěr o tom, že mladistvý jednal v nutné obraně, nemá oporu v učiněných skutkových zjištěních.
45. Mladistvý zaměřil dovolání i proti závěrům o své příčetnosti v době spáchání činu z důvodu možného vlivu alkoholu na jeho jednání, tvrdil též, že jeho duševní stav nebyl dostatečně zkoumán a soudy ze zkoumání znalkyň nevyvodily odpovídající závěry.
46. Trestní odpovědnost mladistvého za provinění je speciálně upravena v §5 z. s. m., a to tak, že mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Citované ustanovení zavádí tzv. podmíněnou či relativní trestní odpovědnost nebo příčetnost vázanou na rozumovou a mravní vyspělost. Rozumová a mravní vyspělost má dvě složky, které se vzájemně ovlivňují a tvoří z hlediska vývoje mladistvého určitý celek. Obecně je složka rozumového vývoje charakterizována tak, že zahrnuje postupné individuální nabývání schopnosti pojmového myšlení, přičemž stupeň takového vývoje je určován dosaženou úrovní tohoto typu myšlení. Za mravní vývoj osobnosti mladistvého se považuje proces, v němž si osobnost mladistvého v průběhu individuálního rozvoje osvojuje normy chování, které platí v daném období rozvoje společnosti, a tyto přeměňuje na osobní a morální kvality. Jinými slovy, mladistvý je zásadně trestně odpovědný; pouze nedosáhl-li v době činu takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin odpovědný.
47. Otázka nepříčetnosti (jakož i případné zmenšené příčetnosti) je otázkou právní, jejíž řešení náleží orgánům činným v trestním řízení, ovšem je zapotřebí k tomu provést náležité dokazování. Její vyřešení závisí na odborných znalostech z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie; znalecký důkaz je ovšem jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními (rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). Proto nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to zásadně podle §105 odst. 1 tr. ř. přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 375), v případě mladistvých je nutno podle §58 odst. 1 z. s. m. přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii a znalce z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie, se specializací na dětskou psychologii.
48. Nalézací soud se otázkou rozumové a mravní vyspělosti mladistvého a jeho schopnosti rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo ovládnout své jednání podrobně a dostatečně zabýval (bod 90, str. 42 rozsudku) a potřebnou pozornost jí věnoval i odvolací soud (bod 50, str. 18 usnesení). Oba soudy připomněly, že za účelem správného zhodnocení duševního stavu mladistvého byly k vypracování znaleckých posudků přibrány znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská psychiatrie, MUDr. et Mgr. Eva Rozsívalová a znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie Mgr. Monika Novotná. Z těchto znaleckých posudků, jakož i z doplňujících výpovědí znalkyň v hlavním líčení vyplynulo, že mladistvý byl v době spáchání projednávaných skutků natolik rozumově a mravně vyspělý, aby rozpoznal protiprávnost svého jednání a dokázal je i ovládat, když ovládací schopnosti byly sníženy naprosto nepodstatně jeho osobnostní strukturou. Soudy nižších stupňů neměly žádný důvod pochybovat o správnosti těchto závěrů přibraných znalkyň a na základě jejich odborných zjištění dospěly k závěru, že mladistvý ve smyslu §5 odst. 1 z. s. m. dosáhl v době spáchání obou skutků takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jejich protiprávnost a ovládat své jednání, a je tak za oba činy trestně odpovědný. Nejvyšší soud jejich názor sdílí. Pokud jde o výtku dovolatele, že v protokolu o hlavním líčení chybí prohlášení znalkyně z oboru psychiatrie, že mladistvý ví, že se zabít nemá, a proto je trestně odpovědný, ale pokud se jedná o krádež, tak to nedokáže správně rozpoznat a trestně odpovědný by nebyl, pak je třeba poznamenat, že o průběhu celého hlavního líčení byly pořízeny zvukové záznamy, toto vyjádření bylo obsaženo před nalézacím soudem ve výpovědi znalkyně, a proto bylo součástí dokazování, nalézací soud si tak byl výpovědi znalkyně vědom a zohlednil ji při svých skutkových a právních závěrech. Nadto nelze než poznamenat, že dovolatelem citovaný závěr znalkyně je zcela v souladu se závěry, které soudy nižších stupňů učinily, tedy že mladistvý je za své činy trestně odpovědný. Nejvyššímu soudu proto není zřejmé, čeho chtěl dovolatel touto námitkou dosáhnout. Zjištěné skutečnosti rozhodně nevzbuzují pochybnosti o trestní odpovědnosti mladistvého ve smyslu podmínek podle §5 odst. 1 z. s. m.
49. Soudy obou nižších stupňů se věnovaly i námitce mladistvého ohledně možného ovlivnění jeho příčetnosti z důvodu požití alkoholu. Nalézací soud, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, nedospěl k žádným pochybnostem ohledně příčetnosti mladistvého z důvodu požití alkoholu, proto ani zkoumání vlivu alkoholu na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti znalkyním nezadával. Z žádných důkazů totiž nevyplynulo, že by mladistvý byl v rozhodné době pod vlivem alkoholu do takové míry, aby to mohlo mít výrazný vliv na jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti, když z provedeného dokazování vyplynulo, že v případě skutku pod bodem 1. výroku o vině byl schopen přiměřené komunikace a koordinace svých pohybů a v případě skutku pod bodem 2. výroku o vině vyplývají stejné závěry z kamerových záznamů. K těmto závěrům lze blíže odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů (bod 90, str. 42 až 43 rozsudku soudu prvního stupně, bod 50, str. 18 usnesení odvolacího soudu).
50. Nejvyšší soud neshledal žádného pochybení ze strany soudů nižších stupňů při závěrech o trestní odpovědnosti mladistvého, s jejich závěry se zcela ztotožnil.
51. Za irelevantní je třeba považovat námitku dovolatele, že došlo k porušení čl. 40 Úmluvy o právech dítěte, jelikož podle jeho názoru nebyl v rámci trestního řízení zástupce orgánu sociálně-právní ochrany dětí dostatečně aktivní. Taková nekonkrétní námitka má ryze procesní charakter, navíc se zakládá na zcela subjektivním hodnocení dovolatele. Zástupce orgánu sociálně-právní ochrany dětí byl přítomen všem úkonům, kterým podle trestního řádu i zákona o soudnictví ve věcech mládeže být přítomen musí, účastnil se i hlavního líčení i veřejného zasedání o odvolání. Aktivita tohoto orgánu nemusí být v celém řízení nutně vysoká. Jeho role spočívá především v dohlížení na průběh řízení a dodržování všech práv mladistvého a přizpůsobení komunikace na takovou úroveň, které mladistvý rozumí. Tento orgán může činit návrhy, dávat vyslýchaným otázky, pronést závěrečnou řeč, rovněž může podávat opravné prostředky ve prospěch mladistvého. Těchto práv však tento orgán využívá podle vlastního uvážení a konkrétní situace. Ani Nejvyšší soud v projednávané věci mladistvého nezjistil žádná porušení jeho práv, jak dovolatel namítal, a řízení bylo přizpůsobeno jeho rozumovým schopnostem, je proto zcela pochopitelné, že orgán sociálně-právní ochrany dětí neshledal důvody pro využívání svých práv, obzvláště za situace, kdy byl v celém řízení velice aktivní otec mladistvého i jeho obhájkyně, a zdál se tak dovolateli neaktivní, což však nezakládá důvod pro porušení čl. 40 Úmluvy o právech dítěte (přijaté v New Yorku dne 20. listopadu 1989, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb. a opravené pod č. 41/2010 Sb.m.s.). Navíc mladistvý ani nespecifikoval, v jakém konkrétním ustanovení byl tento článek porušen. Z protokolu o veřejném zasedání o odvolání je navíc zjevné, že orgán sociálně-právní ochrany dětí zcela nečinný nebyl, když ve svém konečném návrhu mimo jiné uvedl (č. l. 2222), že je zřejmé, že doba, která uplynula od zahájení trestního stíhání, je poměrně dlouhá a domnívá se, že na mladistvého působí nepříznivě, proto by bylo v nejlepším zájmu mladistvého již definitivně rozhodnout než věc znovu vracet soudu nalézacímu. Je tedy zjevné, že orgán sociálně-právní ochrany dětí sledoval nejlepší zájem mladistvého a v jeho postupu Nejvyšší soud žádné pochybení, natož pak pochybení zpochybňující spravedlivý proces neshledal.
52. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř., z čehož plyne, že jsou-li relevantně uplatněné námitky zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
53. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání mladistvého je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu