ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1562.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1562/2019-732
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného L. L. , roz. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 10 To 195/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 3/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 17 T 3/2019, byl obviněný L. L. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti let. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné I. L. a o nárocích poškozených na náhradu škody (§228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř.).
2. Proti označenému rozsudku podali odvolání spoluobviněná I. L. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ, který je zaměřil v neprospěch obou obviněných proti výrokům o vině a trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 10 To 195/2019, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ohledně obviněného L. L. ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody byl obviněný L. L. odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněné I. L. a odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněné I. L. zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný L. L. dopustil zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku tím, že v době od 16:10 hodin do 16:15 hodin dne 15. 6. 2017, na silnici II. tř. č. 105 mezi obcí Jílové u Prahy, její částí XY, a obcí Psáry, okr. Praha-západ, v lesním zatáčkovitém úseku této komunikace o délce 2,5 km, jako řidič osobního vozidla Volkswagen Jetta, registrační značka XY, řídil toto vozidlo ve směru jízdy na obec Psáry, a nejméně dvakrát nebezpečně ohrozil poškozeného J. R., nar. XY, řídícího motocykl Moto Morini Granpasso, registrační značka XY, který motocykl řídil v pravém jízdním pruhu této silnice v témže směru jízdy, a to tak, že po předjetí poškozeného tohoto donutil k prudkému brždění motocyklu, kdy v jednom případě obviněný s vozidlem náhle prudce zabrzdil do úplného zastavení, na což musel poškozený reagovat rovněž úplným zastavením motocyklu, aby nenaboural do zadní části vozidla řízeného obviněným, kdy následně na rovném úseku poškozený J. R. na jím řízeném motocyklu předjel vozidlo obviněného a pokračoval až do obce Psáry, kde vpravo na chodník vedle silnice č. 105/II v ul. XY, před rodinným domem čp. XY, odstavil svůj motocykl, načež se postavil do jízdního pruhu ve směru jízdy vozidla Volkswagen Jetta a dával obviněnému v dostatečném předstihu pokyn k zastavení vozidla zvednutím pravé ruky z důvodu, aby jej upozornil na jeho nebezpečné počínání, načež s vozidlem VW Jetta na velmi krátkou dobu před poškozeným J. R. ve vzdálenosti asi 1,5 metru nejprve zastavil, avšak následně se úmyslně s vozidlem prudce rozjel proti stojícímu poškozenému J. R. a v rychlosti kolem 10 km/h úmyslně do poškozeného přední částí vozidla narazil, a to konkrétně do oblasti jeho nohou ve výši kolen, čímž mu způsobil poranění pravého kolene spočívající v natažení předního zkříženého vazu a dále ve fraktuře pravé holenní kosti zevní plochy (Fractura plateau fibularis cruris dx. non dislocata, comminutiva), čímž poškozený J. R. upadl horní částí svého těla na přední kapotu motoru vozidla, a dále s vozidlem jen na krátkou chvíli zastavil, avšak ihned poté, co se poškozený J. R. na kapotě motoru rukama vzepřel, se s vozidlem rozjel i s poškozeným J. R. na přední kapotě vozidla opětovně prudce směrem vpřed, v důsledku čehož vezl chodce J. R. na kapotě, přičemž během této jízdy chodec J. R. sklouzával z kapoty směrem před vozidlo a tím se spodní část levé nohy poškozeného dostala do kontaktu s vozovkou a byla tak vlivem jeho agresivního způsobu řízení vozidla vytočena chodidlem vlevo, a to vnitřním kotníkem směrem k tomuto vozidlu, načež poté spodní část uvedené levé nohy chodce J. R. byla vtažena pod přední nárazník jím řízeného vozidla, přičemž i přes tuto skutečnost pokračoval v řízení vozidla vpřed vůči tělu poškozeného J. R., v důsledku čehož došlo k postupnému vyvracení levé nohy poškozeného v oblasti kotníku směrem ven, a tím i k poranění levého hlezna – tříštivé luxační zlomenině talu (levé hlezenní kosti) v oblasti vnitřního (tibiálního) skloubení mediálně s distrakcí fragmentů do 8 mm s drobnými odlomenými fragmenty i v oblasti dorzální hrany), kdy si toto zranění poškozeného vyžádalo operativní zákrok ve Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze s hospitalizací v době od 15. 6. 2017 do 3. 7. 2017, dále pak tímto svým jednáním způsobil poškozenému J. R. poranění levé patní kosti, kdy došlo k její drobné abrubci v oblasti zadního talárního skloubení, přičemž pro tato poranění byl J. R. podstatně omezen v obvyklém způsobu života v období nejméně 14 týdnů, načež s vozidlem zabrzdil, čímž byl poškozený J. R. vymrštěn vpřed před toto vozidlo a přepadl dozadu, čímž se při pádu na vozovku udeřil do zadní části hlavy a zůstal ležet na vozovce, načež vystoupil z vozidla a na těžce zraněného poškozeného J. R. křičel „Co se tady válíš, co tady simuluješ, táhni vodsuď, nebo tě kopnu!“ a i přesto, že viděl zjevně viditelně zlomenou levou nohu J. R. v nepřirozené poloze a slyšel, jak již J. R. hlasitě naříká pro intenzivně pociťovanou bolest poraněné nohy, nasedl zpět do vozidla, s vozidlem objel na zemi ležícího a těžce zraněného poškozeného J. R. kolem jeho hlavy a odjel po silnici č. 105/II směrem do obce Psáry, aniž by mu poskytl pomoc či projevil jakýkoli zájem o jeho zdravotní stav.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 10 To 195/2019, podal obviněný L. L. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel vytkl porušení práva na spravedlivý proces. Měl za to, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil provedené důkazy, na základě vadného hodnocení důkazů učinil nesprávná skutková zjištění, a v důsledku toho celou věc nesprávně právně posoudil. Podle jeho mínění došlo k extrémnímu nesouladu mezi právním posouzením skutku a učiněnými skutkovými zjištěními. Závěr, že měl nejprve poškozeného J. R. nejméně dvakrát nebezpečně ohrozit, není vyjma výpovědi samotného poškozeného nikterak důkazně podložen. Přitom právě uvedené jednání je významné z hlediska zavinění. Jeho obhajoba, že se žádného „vybržďování“ v lesním úseku nedopustil, nebyla vyvrácena . Jediným manévrem, kterým mohlo k omezení poškozeného, nikoliv však k jeho ohrožení, dojít, byl manévr, kdy byl nucen se před poškozeného poté, co jej předjel, zařadit, neboť se blížil k zatáčce a mohl ohrozit ostatní účastníky silničního provozu. Byl to poškozený, kdo mu bránil v dokončení předjíždění. S popisem události prezentovaným poškozeným nekorespondují záznamy ze zajištěného navigačního zařízení. Že by došlo k vybržďování poškozeného či kohokoliv jiného, jednoznačně nevyplývá ani ze závěrů znalce Ing. Libora Kopala. Výpověď svědka J. V. nutno hodnotit jako nevěrohodnou, neboť svědek vzhledem k tomu, že se sám musel věnovat řízení a sledovat provoz před sebou, nemohl přes vozidlo obviněného motocykl řízený poškozeným vidět. Výpověď svědkyně H. B., resp. jí uváděný popis tvrzeného vybržďování, odpovídá obhajobě v tom směru, že obviněný byl nucen dokončit předjíždění a zařadit se před motocykl poškozeného.
6. Skutkové závěry, podle nichž měl obviněný do poškozeného dvakrát najet, opřel nalézací soud zejména o shora zpochybněnou výpověď poškozeného, o znalecké závěry As. MUDr. Davida Vajtra, Ph.D., a Ing. Libora Kopala a dále o výpovědi svědků H. B. a J. V., a to aniž by vzal v potaz výpověď obviněného, který způsob, jakým došlo k nárazům do poškozeného, pregnantně popsal. Soud se žádným způsobem nevypořádal s jednáním poškozeného, který celou situaci svým protiprávním jednáním vyvolal. Nezohlednil, že poškozený neměl právo bez dalšího vstupovat do vozovky s úmyslem obviněného zastavit a vytknout mu jeho údajné předchozí protiprávní jednání. Byl-li poškozený o pochybení obviněného přesvědčen, měl kontaktovat např. policii. Obviněný připustil, že mohlo dojít k nepatrnému střetu s poškozeným, kterýžto vysvětluje poranění pravého kolene spočívající v natažení předního křížového vazu a dále frakturu pravé holenní kosti zevní plochy. Namítl, že nebylo zkoumáno, zda k popisu události předestřené poškozeným mohlo dojít i z technického hlediska. Nebylo znalecky prokázáno, zda s ohledem na vzdálenost od předjetí vozidla obviněného poškozeným do místa, kde měl poškozený odstavit svůj motocykl, i s přihlédnutím k rychlosti, kterou se mohl motocyklista pohybovat, měl poškozený dostatek času na to, aby dojel do obce Psáry, zde z motocyklu sesedl, vypnul motor, postavil jej na stojan a následně „došel“ do jízdního pruhu za účelem zastavení obviněného. Podle mínění obviněného neměl poškozený na takové jednání dostatek času, tudíž považuje za technicky přijatelnější svou verzi, podle níž mu motocyklista „skočil“ do cesty a on již nebyl schopen zabránit střetu s ním. Další záměrné najetí do poškozeného kategoricky odmítl. K nárazu nedošlo úmyslným najetím, nýbrž proto, že nechal zařazený rychlostní stupeň, a poté, když se rozhodl vystoupit z vozidla, se vozidlo v důsledku zařazeného rychlostního stupně „rozeskákalo“ a narazilo do poškozeného. Jeho obhajoba týkající se zmíněného druhého nárazu nebyla provedeným dokazováním vyvrácena. Obviněný doplnil, že svědkyně H. B. neslyšela, resp. neviděla, že by došlo k nárazu či poskakování vozidla, a rozhodně nepotvrdila tvrzení poškozeného, že měl po druhém nárazu z vozidla vystoupit, obejít jej, dojít k poškozenému a napřáhnout směrem k jeho osobě nohu. Uvedené nepotvrdil ani svědek J. V. Oba svědci sdělili, že zůstal stát u dveří vozidla.
7. Znalec Ing. Libor Kopal sice uvedl, že se mu jeho verze jeví jako nepravděpodobná, nicméně tuto možnost jednoznačně nevyloučil s tím, že by musel mít k dispozici předmětné vozidlo a s ním provést technický pokus. Obviněný proto navrhl vypracování znaleckého posudku, resp. doplnění znaleckého posudku Ing. Libora Kopala o vyjádření k otázce, zda je jeho výpověď technicky přijatelná, zejména s ohledem na jím tvrzené „rozeskákání“ vozidla. Soud však tento návrh na doplňování dokazování bez dalšího zamítl, aniž by zamítnutí adekvátně odůvodnil. Dopustil se tak opomenutí důkazu, který měl zásadní vliv nejen na posouzení jednání obviněného, resp. toho, zda se jej dopustil úmyslně či ve formě nedbalosti, ale rovněž na výrok o trestu. Odvolací soud se s námitkou opomenutého důkazu nevypořádal. Shora uvedené odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je tak ryze formalistické, přičemž postupem odvolacího soudu bylo pominuto jeho právo na spravedlivý proces, když odvolací soud neodstranil extrémní rozpor.
8. Uzavřel, že bez ohledu na shora uvedené mu je hluboce líto, že poškozenému způsobil předmětná zranění. Nejednal však úmyslně, nýbrž nedbalostně.
9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 10 To 195/2019, ve všech jeho výrocích zrušil a přikázal tomto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný na podporu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Přitom jeho jednání bylo prokázáno nejen výpovědí poškozeného J. R., ale rovněž vypovědí svědka J. V., který jel v daném úseku nejprve před poškozeným, sledoval dění ve zpětném zrcátku, přičemž viděl, že za poškozeným jede vozidlo, které se posléze ocitlo před ním. Svědek zaznamenal, že vozidlo brzdilo, že i motorka řízená poškozeným, která v tu dobu jela za vozidlem, prudce brzdila, což svědek poznal podle pohybu přední vidlice. Rovněž uvedl, že tato situace se opakovala asi dvakrát. Výpověď poškozeného je dále podporována výpovědí svědkyně H. B., která nikoho z účastníků předmětného incidentu neznala, a neměla tak žádný důvod vypovídat nepravdivě. Svědkyně, která svým vozidlem jela za motocyklem poškozeného, před nímž jel obviněný, potvrdila, že obviněný poté, co poškozeného předjel, zastavil svůj vůz, v důsledku čehož byli jak poškozený, tak i za ním jedoucí svědkyně nuceni zastavit. I znalec z oboru doprava na základě vyhodnocení záznamů z GPS navigace umístěné na motocyklu poškozeného uvedl, že poškozený v předmětném úseku třikrát výrazně zpomaloval, jednou až do zastavení, což koresponduje s výše uvedenými výpověďmi poškozeného a svědků. Státní zástupkyně dodala, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosažení posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že námitkami vyjádřenými v dovolání se náležitě a dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, plně na jeho argumentaci odkázala. Jestliže přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Podle ní výhrady obviněného nesměřovaly proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Protože státní zástupkyně dovodila, že výhrady dovolatele nelze mít za důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného L. L. je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
14. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
15. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.
16. K případnému opomenutí důkazů je vhodné nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
17. Obviněný vytkl, že soud prvního stupně nevyhověl jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku, resp. doplnění znaleckého posudku znalce Ing. Libora Kopala o vyjádření k otázce, zda je výpověď obviněného technicky přijatelná, zejména s ohledem na jím tvrzené „rozeskákání“ vozidla, a že odvolací soud se s námitkou opomenutého důkazu nikterak nevypořádal. Z obsahu trestního spisu se podává, že soud prvního stupně návrh obhajoby na vypracování doplňku předmětného znaleckého posudku k otázce, zda je výpověď obviněného přijatelná z hlediska manévrů, které se měly odehrát mezi obcemi Jílové a Psáry (a tedy nikoliv k obviněným shora tvrzené otázce), v hlavním líčení konaném dne 2. 4. 2019 zamítl (č. listu 623), neboť naznal, že znalec se k manévrům jednotlivých účastníků v uvedeném úseku podrobně vyjádřil, a to i na základě záznamů z GPS. Dodal, že k této části výpovědi byli rovněž slyšeni svědci, provedené dokazování je proto podle něj dostačující, nadto za stěžejní považoval až následné jednání obviněného odehrávající se v obci Psáry (srov. str. 13, bod 35 rozsudku nalézacího soudu). Z obsahu předloženého trestního spisu dále vyplývá, že odvolací soud se výhradou, že v řízení došlo k opomenutí důkazů, skutečně nezabýval, nicméně je zjevné, že se v tomto směru nedopustil žádného pochybení, poněvadž obviněný svůj řádný opravný prostředek vzal zpět (č. listu 660) a obviněná I. L. a státní zástupce námitku opomenutí důkazů neučinili součástí svých odvolacích námitek. Nutno proto uzavřít, že posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů, když nalézací soud o vytýkaném důkazním návrhu explicitně rozhodl a své zamítavé rozhodnutí také řádně zdůvodnil.
18. V projednávaném případě dále není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (str. 13 až 15, zejména bod 35 rozsudku nalézacího soudu), s nímž se ve vztahu k dovolateli odvolací soud ztotožnil (str. 5, bod 9 rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi jím učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. Nad rámec výše popsaného lze přesto poznamenat, že skutkové závěry nalézacího soudu o tom, co se odehrálo mezi obcemi Jílové a Psáry, vyplývají z výpovědí poškozeného J. R. a svědků J. V., řidiče motocyklu, a H. B., řidičky osobního automobilu, a dále ze znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská, zpracovaného znalcem Ing. Liborem Kopalem na základě záznamů z GPS navigace umístěné na motocyklu poškozeného. Dovolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatuje, že se ze zmíněných důkazů podává, že obviněný jakožto řidič osobního automobilu poškozeného jedoucího na motocyklu opakovaně „vybrzdil“, a to zřejmě proto, že se domníval, že jej poškozený před obviněným původně jedoucí záměrně zdržoval a neumožňoval mu jeho okamžité předjetí. Svědkyně H. B. (č. listu 616 a 617), která předtím, než došlo ke konfliktu v podobě vybrzdění, jela za obviněným, vnímala, že obviněný usiloval o předjetí dvou před ním jedoucích motocyklistů, kteří nikterak nekvapili. Sdělila, že se obviněnému jím zamýšlený manévr povedl až po delší době a že jakmile k tomu došlo, obviněný svoje vozidlo náhle v prudké zatáčce zastavil, v důsledku čehož donutil jak oba zmíněné motocyklisty, tak ji samotnou znenadání zastavit. Doplnila, že kdyby v tu chvíli jel někdo za ní, měl by asi problém dobrzdit. Svědek J. V. (č. listu 617 a 618), který jel původně před poškozeným, ve zpětném zrcátku zaznamenal, že se za poškozeným ocitlo vozidlo, které jelo nebezpečně blízko něj, že poté poškozeného předjelo, prudce brzdilo, a donutilo tak k prudkému brzdění i poškozeného, což svědek poznal podle pohybu přední vidlice. Svědek hovořil o cca dvojím obdobném manévru. Podle znalce Ing. Libora Kopala a jeho znaleckého posudku (č. listu 97–160, 165–172, 621–623) musel poškozený v předmětném úseku celkem třikrát intenzivně brzdit, z toho jednou byl nucen úplně zastavit. Pokud jde o obviněným tvrzené náhlé vstoupení poškozeného do vozovky a v návaznosti na to jeho obhajobu, že na jednání poškozeného nebyl schopen adekvátně reagovat – tedy že již nemohl zabránit střetu svého automobilu s poškozeným, dovolací soud poukazuje na vzájemně korespondující a věrohodné výpovědi poškozeného a shora zmíněných svědků, kteří vyvrátili verzi o jakémkoliv nenadálém a nečekaném pohybu poškozeného, který by obviněnému znemožnil zastavit vozidlo v bezpečné vzdálenosti od těla poškozeného. Svědkyně H. B. potvrdila, že obviněný poškozeného viděl v dostatečné vzdálenosti před sebou, když uvedla, že v okamžiku, kdy přijížděla do obce Psáry, registrovala, že poškozený stál s rozpaženýma rukama nad hlavou, čímž obviněnému naznačoval, aby zastavil. Sdělila, že si obviněný byl vědom toho, že jej poškozený zastavoval záměrně – že si s ním chtěl vyříkat jeho jednání v podobě vybrzdění. Viděla obviněného, jak se k poškozenému blížil, a myslela si, že před ním zastaví. Svědek J. V. sdělil, že poškozený stál uprostřed jízdního pruhu, že se k němu auto řízené obviněným blížilo, zastavilo a poté se proti poškozenému rozjelo a vrazilo do něj, v důsledku čehož poškozený upadl na zem. Když se zvedl ze země, následoval druhý a daleko razantnější náraz, který zapříčinil pád poškozeného za automobil. Svědek slyšel, že obviněný, který následně vystoupil z vozidla, na poškozeného něco zakřičel. Vnímal rovněž volání poškozeného o pomoc, resp. o přivolání sanitky. Dva střety, resp. dvě fáze pohybu vozidla obviněného, které způsobily zranění poškozeného popsaná ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, dále potvrdil nejen znalec Ing. Libor Kopal, ale taktéž znalec As. MUDr. David Vajtr, Ph.D., jenž zpracoval znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. listu 181-195, 200 a 201, 620 a 621). Obhajoba spočívající v tvrzení, že obviněný do poškozeného narazil v důsledku zařazeného rychlostního stupně, byla vyvrácena výpovědí znalce Ing. Liboru Kopala, který považoval za velice nepravděpodobné, že by automobil cuknul v důsledku toho, že by obviněný pustil spojku. Podle něj by se navíc jednalo maximálně o jedno cuknutí, nikoliv opakované „rozeskákání“. Dovolací soud má tedy za to, že jednání obviněného, jež nelze označit než jako úmyslné, bylo provedeným dokazováním jednoznačně prokázáno.
20. Protože dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založil na polemice se skutkovými zjištěními soudu, dovolací soud se posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.
21. Nejvyšší soud konstatuje, že vzhledem k tomu, že dovolání obviněného L. L. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu