ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.49.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 49/2020-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2020 o dovolání obviněného J. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 5 To 218/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 186/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 2 T 186/2018, uznán vinným, že
dne 14. 09. 2018 v době okolo 00:15 až 00:30 hodin, v obývacím pokoji bytu č. 1, nacházejícím se v 1. poschodí domu v ul. XY, Praha 13 – Stodůlky, při běžné konverzaci, bez zjevné příčiny, z počátku verbálně a následně i fyzicky, napadl (v té době) svou družku poškozenou S. B., nar. XY, a to tak, že ji častoval výrazy "kurvo", "špíno", "kvůli tobě jsem přišel o rodinu", poté ji nejméně ve srozumění s možností těžce zranit, zasadil jeden úder otevřenou dlaní (fackou) levé ruky do pravé strany obličeje a prudce ji strčil do hrudníku, v důsledku čehož upadla na záda na zem, a když poškozená ležela na zemi, tupým násilím, vedeným velkou plochou o velké intenzitě síly, konkrétně úderem rukou sevřenou v pěst a třemi kopy bosé nohy, zasáhl poškozenou na pravé oko a do obličeje, poté ji relativně menší intenzitou síly kopnul do pravé strany hrudníku, čímž způsobil poškozené S. B., nar. XY, trv. bytem XY, tříštivou zlomeninu spodní a vnitřní stěny pravé očnice s pohmožděním okohybného svalu a přítomnosti vzduchu v pravé očnici, tříštivou zlomeninu přední, vnitřní a zevní stěny dutiny horní čelisti vpravo, s krvácením do dutiny horní čelisti vpravo, krevní výron ve spojivce pravého oka, podkožní krevní výrony oboustranně v okolí očí s otokem měkkých tkání obličeje, podkožní krevní výron v zevním horním kvadrantu pravého prsu, tedy zranění, které si vyžadovalo chirurgický zákrok, spojený s hospitalizací do 18. 9. 2018, podání antibiotik, a provázené bolestivostí, poruchami spánku, nutnosti vyvarovat se smrkání, omezením jen na příjem měkké a kašovité stravy a nutnosti zvýšené péče o hygienu dutiny ústní.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu dále uložil ambulantní ochranné léčení protitoxikomanické. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava, IČ: 47672234, na náhradě škody částku ve výši 49 252 Kč, a podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou S. B., nar. XY, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 5 To 218/2019, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Oswalda proti němu podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tvrzením, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V podrobnostech dovolatel namítl (jako již ve svém odvolání, na což ve svém dovolání poukázal), že soudy obou stupňů daný skutek nesprávně právně posoudily, neboť nemohl být uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž maximálně přečinem ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku. K tomu odkázal na názor znalce MUDr. Matěje Bílka, jenž vypracoval znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zaměřený na zdravotní stav poškozené S. B. (dále jen „poškozená“), a nepovažoval zranění poškozené za závažnou poruchu zdraví či významné omezení a ze soudně-lékařského hlediska je hodnotil jako ublížení na zdraví. S ohledem na to a navíc i na výpověď poškozené, která sama uvedla, že své rány brzdil a tyto nebyly vedeny plnou silou, uvedl, že závěr soudu prvního stupně o tom, že spáchal zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví (a že k následku ve formě těžkého ublížení na zdraví nedošlo jen díky nesmírně velké náhodě, neboť popsaná intenzita a charakter útoku ho v podstatě předurčovala ke způsobení těžké újmy na zdraví), není opřen o fakta, je pouhou spekulací a jde nad rámec toho, co se stalo v realitě, když tento soud konstruuje možnost větší újmy na zdraví, než ke které jeho jednáním reálně došlo. Vytkl soudům, že zcela vybočily z řádného hodnocení jak závěrů znalce, tak výpovědi poškozené (zde zřejmým písařským pochybením uvedl, že se mělo jednat o popsání skutkového děje „obviněnou“), a ignorovaly zásadu in dubio pro reo. Současně vyjádřil přesvědčení, že záměr zákonodárce směřuje k objektivnímu hodnocení způsobené újmy, neboť jakýkoliv útok vedený na zdraví může při „správné konstelaci“ bez ohledu na intenzitu útoku vést k těžké újmě na zdraví, případně smrti. Upozornil rovněž na to, že samotná okolnost, že byl poškozen důležitý orgán, resp. že hrozilo poškození důležitého orgánu, nestačí k závěru, že se jedná o těžkou újmu na zdraví. Poukázal konečně i na to, že ze zjištění soudů vyplývá, že neměl žádnou jasnou pohnutku ve vztahu k poškozené, žádný zvláštní důvod (nepřátelství, nevyřízené účty apod.) k tomu, aby poškozené způsobil těžkou újmu na zdraví; byl v podnapilém stavu a jeho agresivita (byť jeho jednání bylo zcela svévolné) se obrátila proti poškozené v podstatě náhodně, a tudíž nelze konstatovat, že by jednal v úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví.
6. Na podkladě výše vytknutých pochybení obviněný vyslovil názor, že soudy obou stupňů porušily jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces a jednaly v příkrém rozporu se zásadou materiální pravdy, neboť přesto, že v řízení byly provedeny důkazy zpochybňující verzi obžaloby, soudy k těmto pochybnostem nepřihlédly a naopak je hodnotily v jeho neprospěch v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Odvolacímu soudu vytkl též to, že pouze formálně schválil postup soudu prvního stupně a veškeré jeho závěry označil za správné, zatímco jeho odvolací námitky, namísto toho, aby se jimi náležitě a zevrubně zabýval, odmítl v zásadě pouhým prohlášením, že postupu nalézacího soudu nelze v podstatě ničeho vytýkat.
7. V závěru svého podání dovolatel vyjádřil přesvědčení, že oběma soudům nižších instancí se nepodařilo náležitě prokázat všechny okolnosti stíhaného trestného činu, jež by jim umožňovaly učinit jednoznačný závěr o jeho vině, nehodnotily jeho obhajobu s náležitou pečlivostí, a tudíž jejich postup neodpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně v celém rozsahu a následně aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k němu předně zdůraznila, že obviněný námitky rozvedené v dovolání uplatnil již v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi již zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. Plně souhlasila s názorem soudu druhého stupně, že násilný útok obviněného byl vedený zejména do oblasti hlavy poškozené, rukou sevřenou v pěst a kopy (byť neobutou nohou), a i když díky šťastné náhodě nedošlo ke způsobení těžké újmy na zdraví, je třeba takové jednání hodnotit jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Úmysl obviněného způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví lze dovodit nejen z místa zacílení [rány a kopy směřoval na hlavu poškozené, k jejímu pravému oku, tedy na tu část těla, kde je uloženo centrum životně důležitých funkcí; přitom je všeobecně známo, že silný úder do hlavy, zejména pěstí, může být fatální, a obecně vzato je úder pěstí do hlavy, konkrétně do obličeje, mechanismem, jehož následkem může být vážná porucha zdraví v některé z forem vymezených ustanovením §122 odst. 2 tr. zákoníku, typicky pak poškození důležitého orgánu podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, delší dobu trvající porucha zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku], ale i z intenzity vedených úderů tak, jak je zřejmé z objektivních důkazů, tedy ze způsobeného zranění poškozené. Pokud obviněný namítal, že svůj útok brzdil, státní zástupkyně uvedla, že soud správně poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ze kterého vyplynulo, že zranění, které poškozené způsobil, vzniklo tupým násilím, které velkou plochou a velkou intenzitou působilo na pravou stranu obličeje, přičemž poškozené byly způsobeny zlomeniny tenkých kostních struktur, které se lámou působením velkého násilí, které je na ně přeneseno přes poměrně pevnou lícní kost. Zdůraznila i to, že obviněný údery velké intenzity neútočil například na obdobně robustního muže v rámci oboustranného napadení, nýbrž náhle, nečekaně a bezdůvodně na ženu, tedy osobu relativně křehčí tělesné konstrukce; zranění, které jí způsobil, způsobilo v rámci ublížení na zdraví relativně těžší následky na zdraví (zlomeniny a léze v obličeji ženy) i další dobu přetrvávající následky blížící se hraniční délce šesti týdnů.
9. S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupkyně uzavřela, že jednání obviněného bylo správně právně kvalifikováno jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
10. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 14. 1. 2020). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
13. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
14. Z tohoto pohledu námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně tak, jak jsou uvedena ve skutkové větě výroku o vině pod bodem I. rozsudku (s nimiž se ztotožnil i soud odvolací), s tím, že vytýkal soudům obou stupňů vybočení z řádného hodnocení jak závěrů znalce MUDr. Matěje Bílka vyplývajících z jím vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ve vztahu k charakteru zranění a zdravotnímu stavu poškozené, tak výpovědi poškozené ohledně průběhu a intenzity předmětného napadení, a rovněž to, že nehodnotily s náležitou pečlivostí jeho obhajobu, a na tomto podkladě namítal, že oba soudy se stran skutkového děje dopustily spekulací, jež jdou nad rámec toho, co se stalo v realitě, a vyslovil názor, že se jim nepodařilo náležitě prokázat všechny okolnosti stíhaného trestného činu, jež by umožňovaly učinit jednoznačný závěr o jeho vině, a jejich postup tudíž neodpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., nemohly obstát.
15. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že při hodnocení důkazů postupovaly zcela v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť nepřihlédly k důkazům zpochybňujícím verzi obžaloby a naopak z nich vyplývající pochybnosti hodnotily v jeho neprospěch, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
16. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
17. Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod nelze podřadit, a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
18. Obviněný však ve svém dovolání rovněž vyjádřil názor, že soudy obou stupňů jeho jednání nesprávně právně posoudily, neboť nemohl být uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž maximálně přečinem ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, a to jednak vzhledem k hodnocení zranění poškozené znalcem MUDr. Matějem Bílkem jako prostého ublížení na zdraví (a též s ohledem na popis napadení samotnou poškozenou) a jednak i k chybějícímu úmyslu na jeho straně, který by směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozené (a též pohnutce, neboť neměl žádný zvláštní důvod k tomu, aby poškozené způsobil těžkou újmu na zdraví). Takovou námitku k naplnění subjektivní stránky daného trestného činu lze s jistou mírou tolerance (vzhledem k jejímu začlenění do argumentace obviněného, jejímž prostřednictvím napadal skutková zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými i soud odvolací) považovat za relevantně uplatněnou, neboť s poukazem na ni vytkl rozhodnutím soudů nižších stupňů, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
19. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedená výhrada dovolatele je zjevně neopodstatněná.
20. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. O pokus ve smyslu citovaného ustanovení může jít jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu (§15 tr. zákoníku).
21. Subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky (na rozdíl od objektivní stránky trestného činu, jejímiž znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem) a jejím obligatorním znakem je zavinění jakožto vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění má dvě formy, a to úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku), přičemž úmysl rozlišuje trestní zákoník ve dvou stupních: úmysl přímý [pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a úmysl nepřímý či eventuální [pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
22. Podle ustálené judikatury je právní závěr o tom, zda čin proti zdraví poškozeného byl spáchán úmyslně, zapotřebí v případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů, zejména na něj lze usuzovat z okolností činu objektivní povahy (např. z intenzity útoku, způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z okolností, za kterých k útoku došlo, a z nebezpečí, jež pro poškozeného reálně hrozilo) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu, osobních vlastností pachatele) (srov. zprávu trestního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, č. j. Tpjf 30/1976, publikovanou pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
23. Úmysl u pokusu trestného činu musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin. To, že dokonán nebyl, že nenastal účinek, k němuž vůle projevená jeho jednáním směřovala, není touto vůlí zahrnuto, ale je na ní zcela nezávislé.
24. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [písm. b)], ochromení údu [písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [písm. d)], poškození důležitého orgánu [písm. e)], zohyzdění [písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [písm. g)], mučivé útrapy [písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [písm. i)]. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi ublížením na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku a těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo i kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 12. 1965, sp. zn. 9 Tz 30/65, publikovaný pod č. 13/1966-III. Sb. rozh. tr., dále rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
25. Ublížením na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
26. Rozdíl mezi těžkou újmou na zdraví a ublížením na zdraví spočívá v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o jiné vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. i) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. Správné závěry o tom, jakou povahu má újma na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může sice soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, avšak závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1529).
27. K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu §15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, publikovaný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1530). Podle stávající soudní praxe totiž byl-li způsoben úmyslným jednáním útočníka následek v podobě ublížení na zdraví, které není těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, pak pro rozlišení, zda přichází v úvahu právní kvalifikace takového skutku jako dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku nebo jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 tr. zákoníku, je rozhodující, jestli úmysl směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 7/2001 pod č. T 192).
28. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 a §145 odst. 1 tr. zákoníku přitom postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění pachatele lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazku 51/2009 pod č. T 1148, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013); dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, publikovaný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
29. S ohledem na shora uvedenou možnou zákonnou úpravu, dopadající na posuzovaný skutek a výše rozvedené obecné zásady týkající se předmětné problematiky, je zřejmé, že argumentace dovolatele v tom směru, že v daném případě znalec hodnotil zranění poškozené jako prosté ublížení na zdraví, resp. že poškozená v konečném důsledku těžkou újmu na zdraví neutrpěla, není relevantní. V případě pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví je podstatný především způsob provedení útoku a jeho intenzita a další okolnosti, za nichž k němu došlo, na jejichž podkladě je možné učinit závěr o úmyslu pachatele (postačí i jednal-li v úmyslu eventuálním) způsobit následek těžké újmy na zdraví (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1073/2014, nebo jiné jeho usnesení ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 555/2015).
30. V posuzované věci se obviněný daného trestného činu dopustil jednáním, které podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými i soud odvolací, spočívalo v tom, že (zkráceně) napadl poškozenou tak, že ji nejméně ve srozumění s možností těžce zranit, zasadil jeden úder otevřenou dlaní (fackou) levé ruky do pravé strany obličeje a prudce ji strčil do hrudníku, v důsledku čehož upadla na záda na zem, a když poškozená ležela na zemi, tupým násilím, vedeným velkou plochou o velké intenzitě síly, konkrétně úderem rukou sevřenou v pěst a třemi kopy bosé nohy, zasáhl poškozenou na pravé oko a do obličeje, poté ji relativně menší intenzitou síly kopnul do pravé strany hrudníku, čímž způsobil poškozené tříštivou zlomeninu spodní a vnitřní stěny pravé očnice s pohmožděním okohybného svalu a přítomnosti vzduchu v pravé očnici, tříštivou zlomeninu přední, vnitřní a zevní stěny dutiny horní čelisti vpravo, s krvácením do dutiny horní čelisti vpravo, krevní výron ve spojivce pravého oka, podkožní krevní výrony oboustranně v okolí očí s otokem měkkých tkání obličeje, podkožní krevní výron v zevním horním kvadrantu pravého prsu, tedy zranění, které si vyžadovalo chirurgický zákrok, spojený s hospitalizací do 18. 9. 2018, podání antibiotik, a provázené bolestivostí, poruchami spánku, nutnosti vyvarovat se smrkání, omezením jen na příjem měkké a kašovité stravy a nutnosti zvýšené péče o hygienu dutiny ústní.
31. Jak vyplývá z obsahu spisu i odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. strany 3 až 6 jeho rozsudku) a odvolacího soudu (srov. stranu 3 jeho usnesení), a zejména ze znaleckého posudku MUDr. Matěje Bílka a jeho výpovědi u hlavního líčení, zranění poškozené vzniklo tupým násilím, které velkou plochou a velkou intenzitou působilo na pravé oko a pravou stranu obličeje a relativně menší intenzitou na pravou stranu hrudníku poškozené, přičemž této byly způsobeny zlomeniny tenkých kostních struktur, které se lámou působením velkého násilí, které je na ně přeneseno přes poměrně pevnou lícní kost; takové jednání mohlo u poškozené způsobit poranění mozku ať už otřesem, či stlačením případnými kostními úlomky, větší zranění krční páteře nebo oka poškozené, či poranění dýchacích cest způsobené především vdechnutím krve při zlomeninách obličejového skeletu (poškozená přitom utrpěla tříštivou zlomeninu spodní a vnitřní stěny pravé očnice s pohmožděním okohybného svalu a přítomností vzduchu v pravé očnici, tříštivou zlomeninu přední, vnitřní a zevní stěny dutiny horní čelisti vpravo, s krvácením a další zranění v posudku uvedená). Z lékařské zprávy z Fakultní nemocnice v XY ze dne 22. 2. 2019 se podává, že u poškozené ke dni 15. 1. 2019 (tj. čtyři měsíce po útoku) stále přetrvávala snížená citlivost v pravé oblasti obličeje (nos, tvář, horní ret, dáseň a zuby) a tato má v obličeji titanové dlahy a šrouby, které jsou trvalé.
32. Shora popsané jednání obviněného vzhledem k provedení útoku nejprve úderem otevřenou dlaní (fackou) do pravé strany obličeje poškozené a prudkým strčením do jejího hrudníku, v důsledku čehož upadla na zem, a následně úderem pěstí a kopy nohy (byť bosé) směřujícími na pravé oko a do obličeje a poté rovněž do pravé strany hrudníku poškozené, posléze již ležící na zemi, a dále k jeho velké intenzitě, zaměření provedených úderů zejména na hlavu poškozené a rovněž rozsahu zranění, jež v důsledku takového napadení utrpěla, znamenalo reálnou bezprostřední hrozbu těžké újmy na zdraví poškozené, přičemž toliko v důsledku šťastné náhody k ní nedošlo. Nelze opomenout ani skutečnost, že obviněný takto zaútočil na ženu, tj. osobu relativně křehčí tělesné konstituce a učinil tak bezdůvodně a náhle, jak ostatně výstižně vyjádřila již státní zástupkyně.
33. Není tak pochyb o tom, že obviněný uvedeným jednáním způsobil poškozené újmu na zdraví dosahující intenzity ublížení na zdraví, přičemž jeho útok však byl způsobilý vést k újmě na zdraví dosahující intenzity těžké újmy na zdraví. Vzhledem ke způsobu, jakým útok vedl, kam jej směřoval, a jeho intenzitě, musel vědět, že takovým jednáním může těžší následek v podobě život ohrožujícího zranění poškozené způsobit, a chtěl jí takovou újmu způsobit, nebo přinejmenším s tím byl srozuměn, přičemž jen v důsledku okolností, na vůli obviněného nezávislých, u poškozené k těžké újmě na zdraví nedošlo.
34. Závěr soudů obou stupňů, že obviněný za této situace jednal v úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví (byť zranění, která poškozené způsobil, nedosáhla povahy těžké újmy na zdraví), a jeho zjištěné jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině a rozvedené v odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně tudíž naplňuje všechny znaky skutkové podstaty pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku, je správný a zákonný a Nejvyšší soud nemá, co by takové právní kvalifikaci daného skutku mohl vytknout.
35. Argumentace dovolatele o absenci subjektivní stránky daného trestného činu je navíc opakováním jeho obhajoby uplatněné v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a soud druhého stupně se s ní dostatečně a přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (stejně tak se s touto otázkou vypořádal i soud nalézací).
36. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 2. 2020
JUDr. Jan Bláha předseda senátu