ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.551.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 551/2020-757
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2020 o dovolání obviněné N. P. , roz. L., nar. XY v XY, státní občanství Rumunská republika, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 9 To 284/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 43/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 2 T 43/2019, uznal obviněnou N. P. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že
I.
dne 31. 12. 2018 okolo 23:25 hodin v Praze 2, ačkoli přinejmenším byla srozuměna s tím, že její schopnost bezpečného řízení motorového vozidla v silničním provozu je vyloučena v důsledku předešlého vypití většího množství alkoholického nápoje, když v krvi měla nejméně 1,86 gramu alkoholu na kilogram, v důsledku nesledování situace v silničním provozu a v nezvládnutí řízení při rychlosti jízdy, kterou nepřizpůsobila svým schopnostem a okolnostem, především ovlivnění alkoholem a jízdě za snížené viditelnosti v noci, centrem města s četnými přechody pro chodce a s předpokládatelným četnějším pohybem chodců o silvestrovské noci, rychlostí překračující nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci, z Jaromírovy ulice ve směru od ulice Fričovy ke křižovatce s ulicí Bruselskou a dále směrem ke svému bydlišti, řídila vlastní motorové vozidlo tovární značky BMW X1 SDRIVA 18D, registrační značky XY, jehož přední částí v Bělehradské ulici v prostoru křižovatky s ulicemi Bruselskou, Šafaříkovou a Koubkovou, na vyznačeném přechodu pro chodce, při rychlosti v rozmezí od 53 do 66 km/h, aniž je spatřila a aniž na ně reagovala, porazila zleva doprava přecházející paní V. T. T. D., nar. XY, bytem XY, která utrpěla rozsáhlá a závažná poranění v oblasti dolních končetin, pánve a hrudníku a hlavy, s vícečetnými zlomeninami dlouhých kostí obou dolních končetin, zlomeninami v oblasti pánve, hrudníku a obličejového skeletu, s těžkým poškozením mozku, na jejichž následky dne 8. 1. 2019 zemřela, a paní V. H., nar. XY, doručovací adresa XY, která utrpěla oděrku v levé lícní krajině, pohmoždění s otokem měkkých tkání levé poloviny obličeje, brýlový krevní výron s otokem víček v okolí obou očí, tříštivou zlomeninu nadpažkového výběžku levé lopatky, pohmoždění dolních segmentů obou plící, trhlinu tkáně sleziny bez roztržení pouzdra sleziny, s drobným krvácením do jejího okolí, pohmoždění měkkých tkání v pravé kyčelní krajině lehkého stupně, oděrku na pravé holeni, zlomeninu střední části pravé lýtkové kosti s posunem úlomků, představující poškození důležitého orgánu a podstatné omezení v obvyklém způsobu života bolestivostí a omezenou pohyblivostí a s odkázaností na péči jiné osoby po dobu delší šesti týdnů, a naplňující znaky těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. e), i), tr. zákoníku, v příčinné souvislosti s tím, že porušila povinnosti uložené v §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b), f), §18 odst. 1, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., přičemž povinnosti podle §5 odst. 2 písm. b), f), §18 odst. 1, 4 jsou povinnostmi důležitými, takovými, při jejichž porušení dochází k takovým závažným následkům, především na životě a zdraví, jejichž souhrnné porušení je hrubým porušením zákona o bezpečnosti dopravy, bezprostředně po střetu pokračovala v jízdě Bělehradskou ulicí a při odbočování vpravo do Korunní ulice, v důsledku uvedeného stavu vylučujícího schopnost bezpečného řízení nezvládla průjezd zatáčkou a vyjela vlevo, kde na úrovni domu orientačního čísla 1 postupně narazila do šikmo zaparkovaných vozidel Toyota Avensis, registrační značky XY vlastníka P. Z., kterému způsobila škodu 59 400 Kč, Volkswagen Golf, registrační značky XY vlastníka J. F., kterému způsobila škodu 42 500 Kč, Škoda Yeti, registrační značky XY vlastníka M., IČ: XY, kterému způsobila škodu 75 300 Kč, Škoda Octavia, registrační značky XY vlastníka Z. S., kterému způsobila škodu 32 700 Kč, Volkswagen Passat, registrační značky XY, vlastníka M. S., kterému způsobila škodu 52 500 Kč, přičemž z příčiny nárazu došlo k pohybu vozidel Volkswagen Golf, registrační značky XY a Škoda Yeti, registrační značky XY a k jejich nárazu do dvou svislých ocelových sloupků vlastníka T. hl. m. P., IČ: XY, na kterých tak způsobila škodu 11 500 Kč,
II.
dne 31. 12. 2018 okolo 23:25 hodin v Praze 2, poté, co jako řidička motorového vozidla tovární značky BMW X1 SDRIVA 18D, registrační značky XY, v Bělehradské ulici v prostoru křižovatky s ulicemi Bruselskou, Šafaříkovou a Koubkovou, na vyznačeném přechodu pro chodce, přední částí vozidla porazila zleva doprava přecházející paní V. T. T. D., nar. XY, bytem XY, která utrpěla rozsáhlá a závažná poranění v oblasti dolních končetin, pánve a hrudníku a hlavy, s vícečetnými zlomeninami dlouhých kostí obou dolních končetin, zlomeninami v oblasti pánve, hrudníku a obličejového skeletu, s těžkým poškozením mozku, na jejichž následky dne 8. 1. 2019 zemřela, a paní V. H., nar. XY, která utrpěla oděrku v levé lícní krajině, pohmoždění s otokem měkkých tkání levé poloviny obličeje, brýlový krevní výron s otokem víček v okolí obou očí, tříštivou zlomeninu nadpažkového výběžku levé lopatky, pohmoždění dolních segmentů obou plící, trhlinu tkáně sleziny bez roztržení pouzdra sleziny, s drobným krvácením do jejího okolí, pohmoždění měkkých tkání v pravé kyčelní krajině lehkého stupně, oděrku na pravé holeni, zlomeninu střední části pravé lýtkové kosti s posunem úlomků, představující poškození důležitého orgánu a podstatné omezení v obvyklém způsobu života bolestivostí a omezenou pohyblivostí a s odkázaností na péči jiné osoby po dobu delší šesti týdnů, pokračovala v jízdě až do Korunní ulice, aniž zraněným poskytla potřebnou pomoc, ač tak mohla učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného.
2. Takto zjištěné jednání obviněné pod bodem I. soud právně kvalifikoval jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 3 tr. zákoníku a jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zákoníku, a pod bodem II. jako přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy jí uložil podle §143 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále jí podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání osmi let. Současně podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou Technickou správu komunikací hl. m. Prahy, a. s., se sídlem Řásnovka 770/8, 110 00 Praha 1, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze unesením ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 9 To 284/2019, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Davida podala proti němu a současně i proti rozsudku soudu prvního stupně dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože byl v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) odst. 1 §265b tr. ř.
5. V dalším textu svého podání dovolatelka namítla nesprávné hodnocení jednak otázky protiprávnosti svého jednání neboli porušení právní povinnosti, jednak otázky zavinění a dále otázky příčinné souvislosti mezi subjektivně zaviněným jednáním a objektivně vzniklým následkem jakožto pojmových znaků trestného činu. Vyjádřila rovněž přesvědčení, že v dané věci byla porušena procesní pravidla a právo na spravedlivý proces v důsledku nehodnocení důkazů či jejich „misinterpretace“, resp. jednostranného a nesprávného hodnocení některých z nich, a je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi.
6. V závěru svého podání obviněná navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a po adekvátním zhodnocení objektivně zjištěného skutkového stavu věci a překvalifikování přečinů ze znění obžaloby jí uložil trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu.
7. V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že podané dovolání nesplňuje náležitosti obsahu dovolání, neboť obviněná přes odkaz na zákonná ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. uvedla důvody, z jakých napadené výroky napadá, natolik obecně, že je v dovolacím řízení nelze posoudit. Namítla totiž bez bližšího odůvodnění pouze tolik, že soudy nesprávně posoudily protiprávnost, zavinění a příčinnou souvislost, porušily její právo na spravedlivý proces a nesprávně hodnotily „některé provedené důkazy“. Vzhledem k tomu, že žádné další podání dovolatelky nebylo nejvyššímu státnímu zástupci předloženo, domníval se, že dovolatelka přes výzvu podle §265h odst. 1 tr. ř. vady dovolání neodstranila. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání odmítl, neboť nesplňuje náležitosti obsahu dovolání. Současně z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
8. Na vyjádření státního zástupce (jež bylo obhájci obviněné doručeno do datové schránky dne 18. 5. 2020) reagovala obviněná replikou (označila ji jako „vyjádření dovolatelky“), a současně podáním nazvaným „doplnění odůvodnění“ (obě podání jsou datována dnem 18. 5. 2020, Nejvyšší soud je obdržel prostřednictvím datové schránky dne 19. 5. 2020).
9. Ve své replice obviněná prostřednictvím svého obhájce uvedla, že s obsahem vyjádření státního zástupce ani s jeho návrhem nemůže souhlasit. Poukázala na to, že výzvu k odstranění vad obsahu dovolání ve smyslu §265h odst. 1 tr. ř. nikdy neobdržela. Nad rámec toho však vyjádřila přesvědčení, že dovolací soud by mohl meritorně projednat dovolání i bez jeho doplnění, když jak rámec dovolání, dovolací důvody s poukazem na tvrzená pochybení soudů v napadených rozhodnutích, tak i její návrh, byly obsahem již jejího originálního podání.
10. V doplnění odůvodnění dovolání obviněná prostřednictvím svého obhájce předně zopakovala obsah svého původního podání včetně odkazu na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Dále rozvedla námitky ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně, jemuž vytkla, že opřel své závěry o skutkovém ději o znalecký posudek z oboru dopravy, přestože znalec posuzoval celý nehodový děj na základě pouhého odhadu. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se principu gradace příčinné souvislosti vyjádřila pochybnost, zda by v posuzovaném případě došlo k tak závažnému následku, pokud by chodkyně věnovaly patřičnou pozornost přecházení pozemní komunikace. Nalézacímu soudu vytkla rovněž to, že bez zjevné souvislosti s dokazováním spekuluje o jejím přístupu k řízení, staví ji do nepříznivého světla nejen jako pachatelku trestných činů, ale i jako člověka, když jí přisuzuje snahu o manipulaci se svou výpovědí, ačkoliv od počátku šetření věci v maximální možné míře na objasnění nehodových dějů spolupracovala. Konečně zdůraznila, že pokud ji při vyšetření dne 1. 1. 2019 v 01:02 hodin ráno lékař hodnotil jako při vědomí, spolupracující a plně orientovanou s tím, že si vše pamatuje, týkalo se toto vyjádření čistě až nehody v Korunní ulici, kde zřejmě po nárazu těla, resp. hlavy do airbagu nabyla vědomí, nikoliv nehody v Bělehradské ulici, jíž si nebyla vědoma až do prvního výslechu na policii v 10:26 hodin výše uvedeného dne. V závěru svého doplnění odůvodnění dovolání vyslovila názor, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti je zřejmé, že skutková zjištění soudu prvního stupně, jimž přisvědčil i soud odvolací, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž některá skutková zjištění jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, nebo postrádají obsahovou spojitost s důkazy.
11. Nejvyšší soud zaslal repliku a doplnění odůvodnění dovolání obviněné Nejvyššímu státnímu zastupitelství, jež je obdrželo dne 29. 5. 2020. Další vyjádření státního zástupce tam činného k uvedeným podáním obviněné pak Nejvyšší soud k dispozici již neměl.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou k tomu oprávněnou, stalo se tak prostřednictvím jejího obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
13. Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání obviněné datované dnem 24. 1. 2020 a podané prostřednictvím datové schránky u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 27. 1. 2020 v zásadě splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř., neboť v něm je uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatelka domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonná ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., o která se dovolání opírá, byť její námitky k nesprávnému posouzení protiprávnosti jejího jednání, resp. porušení právní povinnosti, zavinění a příčinné souvislosti jsou obecně formulované a výhrada k nesprávnému způsobu hodnocení některých provedených důkazů a tvrzení o extrémním nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi jsou kusé a značně nekonkrétní.
14. Pokud jde o doplnění odůvodnění dovolání obviněné, Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §265f odst. 2 tr. ř. a též s ohledem na aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. odstavec 15. a násl. jeho usnesení ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20) k tomuto nepřihlížel, neboť bylo učiněno po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání (tato obviněné uplynula dne 5. 2. 2020, doplnění odůvodnění dovolání bylo podáno až dne 19. 5. 2020). Pro úplnost však považuje za vhodné doplnit, že obsahem předmětného doplnění nadto byly námitky skutkové, resp. procesní povahy, tj. argumentace z hlediska jí uplatněných dovolacích důvodů irelevantní.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Jak již bylo uvedeno, obviněná své dovolání výslovně opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
17. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
18. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
19. Obviněná v dovolání dále uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
20. Z tohoto pohledu námitka dovolatelky ke způsobu hodnocení některých provedených důkazů, jež podle jejího názoru byly hodnoceny jednostranně, a tedy chybně, nemohla obstát. Takovou výhradou skutkového, resp. procesního charakteru, navíc neurčitě formulovanou, kdy není zřejmé, jaké konkrétní důkazy měla v tomto směru na mysli, se totiž obviněná primárně domáhala odlišného způsobu hodnocení (jak sama uvedla „některých“) provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve z takto tvrzeného nedostatku (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byla uznána vinnou.
21. Nad rámec tohoto konstatování Nejvyšší soud považuje za vhodné ke shora zmíněné výhradě obviněné uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání, což v dané věci obviněná též učinila. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
22. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a logicky vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, řádně se zabýval i obhajobou obviněné (spočívající zejména na jejím tvrzení, že si nebyla vědoma dopravní nehody v Bělehradské ulici a střetu s poškozenými chodkyněmi, a dále přesvědčení o nesprávnosti závěrů znaleckého posudku z oboru dopravy a o spoluzavinění poškozených z důvodu porušení jejich povinností jakožto chodkyň při přecházení pozemní komunikace) a přesvědčivě vyložil, proč této neuvěřil (srov. zejména strany 8 až 13 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a učiněnými skutkovými zjištěními (s jedinou výjimkou spekulativního závěru soudu prvního stupně o důvodech zvolené trasy jízdy obviněné) se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho strany 4 až 7). Ani Nejvyšší soud nemá, co by mohl oběma soudům nižších instancí v tomto směru vytknout.
23. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
24. Z dovolací argumentace obviněné lze za relevantně uplatněné považovat její obecně formulované výhrady k posouzení porušení právní povinnosti, zavinění a příčinné souvislosti jakožto znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž byla uznána vinnou. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedené námitky jsou zjevně neopodstatněné.
25. K uvedené problematice je ovšem nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině, neboť sama dovolatelka své námitky k nesprávnému posouzení výše zmíněných znaků nijak konkrétněji nerozvedla) uvést, že přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony . Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony .
26. Objektem obou těchto přečinů je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Jde o přečiny poruchové (předpokládá se u nich smrt nebo těžká újma na zdraví), a proto pouhé ohrožení zdraví jiného z nedbalosti tímto přečinem není.
27. Z hlediska subjektivní stránky se u obou přečinů vyžaduje nedbalost [§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku]. Vědomá nedbalost ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Spoléhá, že ho nezpůsobí, přičemž nejde o spoléhání se na náhodu. Při nevědomé nedbalosti podle ustanovení §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pachatel neví, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. O zavinění z nevědomé nedbalosti podle citovaného ustanovení jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 3. 1986, sp. zn. 4 Tz 9/86, publikované pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při zjišťování příslušné formy nedbalosti nestačí zkoumat jen vnitřní, psychický vztah pachatele k zákonným znakům trestného činu. Je třeba též zjišťovat, zda tu byly „přiměřené důvody“ při vědomé nedbalosti, resp. zda pachatel „podle okolností a svých osobních poměrů vědět měl a mohl“ při nedbalosti nevědomé. Měřítkem (kritériem) nedbalosti je zachování potřebné míry opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního vymezení. Objektivní vymezení žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti, jen výjimečně se vyžaduje opatrnost vyšší, zejména u určitých povolání. Měřítko náležité opatrnosti je zpravidla určeno zvláštními právními předpisy upravujícími příslušnou oblast (např. silniční dopravu, zdravotnictví). Zavinění z nedbalosti přitom není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
28. Závěr o tom, zda je dáno zavinění ve smyslu trestního zákoníku a v jaké formě, je sice závěrem právním, ten se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu prvního, případně druhého stupně, vyplývajících z provedeného dokazování. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro takový právní závěr jsou totiž předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky toho kterého trestného činu (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72, publikované pod č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Současně mezi takovým zaviněným (v daném případě nedbalostním) jednáním pachatele a způsobeným následkem musí být příčinný vztah.
29. Otázka příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) je právě v případech dopravních nehod jednou z nejdůležitějších otázek z hlediska posouzení viny pachatele, neboť je jedním ze základních předpokladů jeho trestní odpovědnosti. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto je příčinná souvislost objektivní kategorií. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestněprávně relevantním následkem (účinkem či těžším následkem) k jeho trestní odpovědnosti nestačí, neboť vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (k tomu přiměřeně srov. rozhodnutí publikované pod č. 69/1953 Sb. rozh. tr., rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80, publikovaný pod č. 20/1981 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80, publikované pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila.
30. Právě u dopravních nehod bývá každý následek zpravidla výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ni vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (k tomu srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74, publikovaný pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání pachatele i počínání poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele nastal.
31. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které spoluurčují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost konkrétního posuzovaného trestného činu.
32. Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. 8. 1970, sp. zn. 7 To 7/70, publikované pod č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
33. Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, způsobí-li havárii, dopravní nebo jinou nehodu, jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek.
34. Citované zákonné ustanovení chrání život a zdraví lidí a majetek před ohrožením určitého druhu, zejména pocházejícím z činností konaných pod vlivem návykové látky. Jde o trestný čin úmyslný , přičemž ve druhém odstavci stanoví okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, k jejichž naplnění postačuje nedbalost. Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat (srov. k tomu rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1968, sp. zn. Tz 46/68, publikované pod č. 54/1968 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 449/2010, publikované pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr.). Podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). Za typickou činnost ve smyslu dané skutkové podstaty se považuje řízení motorového vozidla , které vyžaduje schopnost soustředění, správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situaci vznikající v dopravním provozu. Řízení motorového vozidla řidičem, který požil určité množství alkoholu, je nutno považovat za činnost ve smyslu §274 tr. zákoníku, neboť možnost ohrožení chráněných zájmů je dána povahou vozidla, které svou hmotností a motorickou silou může způsobit závažné destrukční účinky; právě tato povaha motorových vozidel, zejména rychlost, způsobuje, že následky dopravních nehod v silničním provozu jsou zpravidla závažné, přičemž je jim úměrná i zákonem předpokládaná intenzita ohrožení. Z hlediska subjektivní stránky postačí, aby pachatel přinejmenším věděl, že vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost zaměstnání nebo činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, a byl s tím srozuměn. Dopravní nehodou v silničním provozu je událost v provozu na pozemních komunikacích, například havárie nebo srážka, která se stala nebo byla započata na pozemní komunikaci a při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby nebo ke škodě na majetku v přímé souvislosti s provozem vozidla v pohybu. Větší škodou je škoda ve výši nejméně 50 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2790 až 2794).
35. Přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku se dopustí řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Újma na zdraví přitom nemusí mít závažnost těžké újmy na zdraví, ale dokonce nemusí ani dosahovat ublížení na zdraví, její povaha však musí vyžadovat poskytnutí pomoci. Poskytnutím potřebné pomoci je třeba rozumět takovou pomoc, která je potřebná k odvrácení, resp. k tomu, aby bylo zabráněno zvýšení nebezpečí smrti nebo další újmy na zdraví zraněné osoby. Potřebná pomoc může záležet podle okolností případu i v přivolání sanitního vozu nebo policisty. Jde o úmyslný trestný čin; pro spáchání tohoto trestného činu není rozhodné, jaké důsledky mělo nesplnění této povinnosti pro postiženou osobu, ani zda pomoc mohl poskytnout někdo jiný. Důsledky neposkytnutí pomoci mají význam pro povahu a závažnost trestného činu ve smyslu §39 odst. 2 tr. zákoníku. Povinnost poskytnout potřebnou pomoc nemá ten, kdo by jejím splněním vystavoval sebe nebo jiného v nebezpečí. Nebezpečím ve smyslu tohoto zákonného ustanovení není nebezpečí případného trestního stíhání řidiče dopravního prostředku, který zavinil dopravní nehodu. Pokud pachatel zavinil dopravní nehodu, při které došlo z nedbalosti k ublížení na zdraví, těžké újmě na zdraví nebo smrti, a poté z místa dopravní nehody bez poskytnutí pomoci ujel, bude trestný podle §148 (při porušení důležité povinnosti) nebo podle §147 či §143 tr. zákoníku v reálném souběhu s §151 tr. zákoníku. Je-li tedy pachatel stíhán obžalobou proto, že jako řidič motorového vozidla při dopravní nehodě způsobil jinému z nedbalosti újmu na zdraví a potom této osobě neposkytl potřebnou pomoc, jde o dva samostatné skutky a o každém z nich je nutno rozhodnout samostatným výrokem – §220 odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 2. 1983, sp. zn. 3 Tz 3/83, a dále Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1599 a 1600).
36. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů zásadně nepochybily (s výjimkou dále rozvedenou), pokud zjištěné jednání obviněné právně kvalifikovaly jako čtyři výše uvedené přečiny.
37. Byla-li již výše zmínka o tom, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, je třeba rovněž zdůraznit, že pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších instancí.
38. Z prvních dvou tzv. právních vět výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud považoval za naplněné ty znaky jmenovaných přečinů, které spočívají v tom, že obviněná jiným z nedbalosti způsobila jednak smrt a jednak těžkou újmu na zdraví proto, že hrubě porušila zákony o bezpečnosti dopravy. Jelikož obviněná zpochybnila právní závěr soudů obou stupňů, že z nedbalosti hrubě porušila zákony o bezpečnosti dopravy a v příčinné svislosti s tím způsobila smrt a těžkou újmu na zdraví jiným osobám, je zapotřebí uvést, že z provedeného dokazování vyplynulo, že porušila povinnosti jí uložené v §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b), §5 odst. 2 písm. b), f), §18 odst. 1, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v platném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), přičemž poslední čtyři jmenované povinnosti jsou povinnostmi důležitými, tj. takovými, při jejichž porušení dochází k závažným následkům především na životě a zdraví. Tento jejich závěr nikterak nezpochybňuje ani Nejvyšší soud, neboť výsledky provedeného dokazování svědčí o tom, že obviněná řídila motorové vozidlo po požití a pod vlivem alkoholu, přičemž hladina alkoholu v její krvi v době řízení osobního automobilu měla hodnotu nejméně 1,86 g/kg, nepřizpůsobila rychlost jízdy svým schopnostem a okolnostem, především ovlivnění alkoholem, a rovněž snížené viditelnosti v noci, místu – centru města se zvýšeným pohybem chodců, ani specifické době – silvestrovské noci, navíc překročila nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci (byť nikoliv zásadně, avšak vzhledem ke stavu, v jakém byla, a situaci na silnici předmětné noci se nepochybně jednalo o rychlost nepřiměřenou), a naprosto nereagovala na chodkyně nacházející se na vyznačeném přechodu pro chodce, které srazila. Takový rozsah porušení povinností uložených zákonem o silničním provozu mimo jakoukoliv pochybnost naplňuje znak hrubého porušení zákonů o bezpečnosti dopravy ve smyslu §143 odst. 3 tr. zákoníku.
39. Současně je zcela nepochybné, že k následkům v podobě dopravní nehody, smrti poškozené V. T. T. D. a těžké újmy na zdraví poškozené V. H. došlo výlučně v příčinné souvislosti se shora popsaným nedbalostním protiprávním jednáním obviněné. Na těchto správných závěrech soudů obou stupňů jak o tom, že obviněná hrubě porušila zákony o bezpečnosti dopravy, tak o příčinné souvislosti mezi jejím zaviněným jednáním a způsobenými následky (účinky) nemůže ničeho změnit ani její tvrzení o údajném spoluzavinění jmenovaných poškozených. Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že obě poškozené žádnou povinnost chodce na přechodu neporušily, v době střetu překonaly již více než polovinu přechodu (tj. nevstoupily na přechod bezprostředně před blížící se vozidlo) a bez zastavování se snažily přecházení dokončit. Bylo pouze povinností obviněné na ně správně a včas zareagovat, což ovšem tato neučinila.
40. Jednání obviněné proto oba soudy nižších stupňů správně právně kvalifikovaly jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku (to ve vztahu k poškozené V. T. T. D.). Pokud jde o přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 3 tr. zákoníku (to ve vztahu k poškozené V. H.), Nejvyšší soud nepřehlédl, že tato právní kvalifikace není zcela přesná. Nalézací soud, jenž bez dalšího akceptoval toto právní posouzení uvedené již v obžalobě, nedocenil, že uvedená právní kvalifikace (srov. odstavec 25. shora) vyžaduje, aby kromě jiných zákonných znaků byl naplněn i znak, že pachatel z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví „ nejméně dvou osob “ proto, že hrubě porušil zákony o bezpečnosti dopravy. K tomu ovšem nedošlo, neboť těžkou újmu na zdraví v posuzované věci utrpěla pouze poškozená paní V. H. Ve vztahu k ní proto zákonu odpovídala právní kvalifikace jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku (obviněná naplnila všechny její zákonné znaky včetně porušení důležité povinnosti uložené jí podle zákona o silničním provozu – srov. výše odstavec 38.).
41. Uvedená nepřesnost patrně neunikla odvolacímu soudu, jenž na konci obsáhlého odstavce na str. 7 odůvodnění svého usnesení třetí odstavec pojednávaného zákonného ustanovení vůbec nezmínil, když uvedl, že „ Skutková zjištění pak odůvodňují právní kvalifikaci jednání obviněné … přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku ... “. Nejvyšší soud na tuto nepřesnost, která ani nebyla obsahem výhrad obviněné v podaném dovolání, nepovažoval za potřebné při svém rozhodování nikterak reagovat, neboť pro posouzení věci a především ukládaný trest odnětí svobody neměla zásadní význam – ten byl obviněné ukládán jako úhrnný v rámci trestní sazby uvedené v §143 odst. 3 tr. zákoníku.
42. Žádného pochybení se ovšem nižší soudy nedopustily při právním posouzení samotné jízdy obviněné jako přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Z třetí tzv. právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky jmenovaného přečinu, které spočívají v tom, že obviněná vykonávala ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodila vlivem návykové látky, činnost, při které by mohla ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, a způsobila uvedeným činem dopravní nehodu, jinému ublížení na zdraví, větší škodu na cizím majetku a jiný závažný následek. Obviněná totiž vykonávala ve stavu vylučujícím způsobilost (hladina alkoholu v její krvi dosáhla 1,86 g/kg, tedy výrazně nad 1 g/kg), který si přivodila vlivem požití alkoholu, činnost, při které by mohla ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku (řídila motorové vozidlo), což se také stalo, neboť přivodila smrt jedné poškozené a těžkou újmu na zdraví druhé poškozené, a způsobila i škodu na majetku (pěti motorových vozidlech a ocelových sloupcích) v celkové výši 273 900 Kč, tedy škodu více než pětinásobně vyšší než je větší škoda jakožto znak kvalifikované skutkové podstaty podle písm. a), odst. 2 §274 tr. zákoníku.
43. Nejvyšší soud shledal správnou rovněž právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, obviněná po dopravní nehodě, na níž měla nejen účast, ale kterou svým protiprávním jednáním i zavinila, neposkytla poškozeným, jež obě utrpěly zřejmou újmu na zdraví vyžadující poskytnutí pomoci, žádnou pomoc, s vozidlem nezastavila a pokračovala v jízdě. Podle skutkových zjištění formulovaných v příslušné tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů tak přitom mohla učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. V této souvislosti je zapotřebí (byť se jedná o námitku skutkové povahy) poukázat též na to, že neobstojí setrvalá obhajoba obviněné, podle níž si střetu s chodkyněmi nebyla vědoma. Vzhledem k průběhu dané dopravní nehody, kdy náraz vozidla řízeného obviněnou do poškozené V. T. T. D. byl takové intenzity, že tato byla vymrštěna na kapotu vozidla, svou hlavou rozbila čelní sklo v místě spolujezdce a poté byla odhozena do směru jízdy obviněné před vozidlo, nelze pochybovat o tom, že obviněná tak silný střet neregistrovala. O tom svědčí navíc jednak i následný způsob jízdy obviněné, která ležící tělo jmenované poškozené musela objet, tudíž učinit vyhýbací manévr, neboť tělo neneslo známky přejetí, a dále i závěry toxikologického znaleckého posudku, podle nichž rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněné byly vlivem alkoholu pouze sníženy.
44. Ze všech těchto důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 6. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu