ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.593.2020.1
8 Tdo 593/2020-1758 2020
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2020 o dovolání obviněného Z. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 4 To 260/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 6/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 14 T 6/2019, byl obviněný Z. K. uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle §210 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců za současného stanovení dohledu nad obviněným. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku poškozených společností na náhradu škody.
2. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 4 To 260/2019, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z dovolání obviněného a vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
3. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž jednak poukázal na obsah svého odvolání a jednak namítal, že se nedopustil zažalovaného přečinu pojistného podvodu. Zdůraznil i lékařskou zprávu obvodní lékařky I. H., z níž nevyplynuly žádné jeho závažné zdravotní problémy. Jako hlavní důvod svého dovolání uvedl, že z ničeho nevyplynulo, že by poškozené společnosti neuzavřely pojistné smlouvy, i kdyby znaly jeho zdravotní stav.
4. Dalším důvodem dovolání bylo, že obviněný je osobou dosud netrestanou, a je přesvědčen, že celá záležitost neměla být řešena před trestním soudem, neboť se mezi ním a pojišťovnami jednalo o soukromoprávní vztah, který pojišťovny měly možnost řešit občanskoprávní cestou, a to včetně případné náhrady škody, kterou vůči němu mohly vymáhat.
5. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil podle §265k tr. ř. a věc podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby podle §265m odst. 1, 2 tr. ř. sám ve věci rozhodl, tak, že zruší napadené rozhodnutí včetně výroku o náhradě škody, a obviněného v plném rozsahu zprostí obžaloby.
6. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k námitkám obviněného shledal, že nekorespondují s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal na strohost uplatněných výhrad, jež svědčí o tom, že dovolací důvod byl uplatněn zcela formálně. Případný odkaz na obsah odvolání nepovažoval za argumenty učiněné v souladu s obsahem dovolání. Se zřetelem na stručnost a nevýstižnost dovolání zmínil, že mu nepřísluší dotvářet jeho obsah za obviněného a taková činnost není úkolem ani dovolacího soudu, který nemůže domýšlet, jaké námitky uplatněné v předchozích fázích řízení měl dovolatel při podání mimořádného opravného prostředku na mysli, když na ně sice odkázal, avšak zcela nekonkrétně.
7. Ke zmínce obviněného, že obsahem odvolání byl poukaz na důkaz v podobě lékařské zprávy, státní zástupce uvedl, že jde o akt velice zjednodušeného dotváření skutkového zjištění vyhovující obviněnému, jenž absolutně nemůže být předmětem posouzení v dovolacím řízení na podkladě hmotněprávního důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který nelze podřadit ani námitku, že odvolací soud nerozhodl v souladu s tím, jaký přednesl obhájce obviněného závěrečný návrh v odvolacím řízení. Stejně tak dovolacím důvodem není skutečnost, že obviněný nebyl dosud odsouzen či trestán, protože trestní bezúhonnost obviněného má význam pro zhodnocení vedení řádného života pachatele podle §41 písm. o) tr. zákoníku v rámci posouzení polehčujících okolností při ukládání trestu. Procesní ráz má i námitka, že se poškozené společnosti mohly domáhat nápravy občanskoprávní cestou, neboť neuplatnění nároku na náhradu škody poškozeným v občanskoprávním řízení nevylučuje trestnost činu ani to, aby trestní soud za splnění trestním řádem stanovených podmínek v adhezním řízení rozhodl samostatným výrokem o nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem.
8. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, coby podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
9. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému k případné replice, ale ten k němu do dne konání neveřejného zasedání u Nejvyššího soudu žádné připomínky neuvedl.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
11. Při splnění těchto formálních podmínek dovolací soud zmiňuje, že dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo podáno v souladu s označenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněného opřené o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s ním obsahově koresponduje.
IV. Důvodnost dovolání
12. Obviněný v dovolání uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné namítat že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
13. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v zásadě v dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Na skutkový stav je možné poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší je nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). To vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., a proto Nejvyšší soud není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/1999 nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/1994).
14. Výjimku z těchto pravidel představuje námitka porušení práva na spravedlivý proces stanoveného článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
15. V. K námitkám obviněného
15. Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání pouze stručně odůvodnil uplatnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že toliko odkázal na své odvolání. Nad argumentaci v něm uvedenou zdůraznil, že jemu za vinu kladená věc neměla být jakožto soukromoprávní vztah vůbec řešena před trestními soudy, nýbrž před soudy civilními. Touto námitkou s ohledem na její obsah brojil proti své trestní odpovědnosti pro nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku (nikoliv pouze proti procesně vadnému postupu při posuzování náhrady škody, jak vadně posoudil státní zástupce ve svém vyjádření).
16. Nejprve je třeba předeslat, že pouhý odkaz na obsah odvolání, o nějž obviněný své jinak velmi stručné dovolání opíral, není podkladem pro přezkum přezkoumávaných rozhodnutí, protože Nejvyšší soud se může v dovolacím řízení zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, že jsou uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.)
17. Nejvyšší soud shledal z těchto důvodů k námitkám obviněného, jimiž pouze odkazoval na to, co uvedl v odvolání (tzn. v opravném prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně), aniž by výslovně označil vady, jaké spatřoval v přezkoumávaném rozhodnutí soudu druhého stupně (viz §265a odst. 1 tr. ř.), že v této části dovolání nepovažuje za uplatněné v souladu s podmínkami, za nichž lze dovolání podat. Navíc obviněný poukazoval na vyjádření obhájce v závěrečném návrhu v řízení před odvolacím soudem, nikoli výhradu proti vadám v použití právní kvalifikace, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá.
18. I přes tyto výhrady lze jen pro úplnost zmínit, že čin, jenž je obviněnému kladen za vinu a byl posouzen jako přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, v zásadě spočíval v tom, že v době od 15. 4. 2005 do 24. 3. 2017 při uzavírání smluv o životním pojištění a o úrazovém pojištění, které z pozice pojistníka na různých místech sjednával přímo s poskytovateli těchto pojistných produktů, nebo prostřednictvím zprostředkovatelů, z důvodu splnění podmínek stanovených těmito pojistiteli pro schválení těchto smluv vědomě a účelově zamlčel podstatné údaje o pojistných smlouvách uzavřených u dalších poskytovatelů pojistných produktů a podstatné údaje o utrpěných úrazech, absolvovaném léčení a o uplatnění trvalých následků utrpěných úrazů, tyto zamlčené podstatné údaje pak v jednotlivých případech vždy vlastnoručním podpisem stvrdil jako správné a úplné, přičemž pokud by v rámci sjednávání pojistných smluv výše uvedené údaje uvedl v souladu se skutečností, nebyly by návrhy na sjednání těchto smluv ze strany pojistitelů akceptovány. Následně s cílem získání výplaty smluvně stanovených pojistných plnění úrazu, nebo výplaty plnění trvalých následků úrazu uplatnil u poskytovatelů sjednaných pojistných produktů jednotlivé pojistné události, na základě nichž pak byla v souladu se stanovenými smluvními podmínkami ve zjištěných případech jednotlivými pojistiteli vyplácena pojistná plnění. Konkrétní případy podvodného jednání obviněného jsou popsány pod body I. až VIII. na stranách 2 až 65 rozsudku soudu prvního stupně, přičemž celková výše vzniklé škody činí 461.250 Kč.
19. Nejvyšší soud je sice povinen ve vztahu ke skutkovým zjištěním vyloučit vady, které by představovaly extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci nebo spočívaly v porušení práva obviněného na spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14), ale ani pro takový případný přezkum nejsou v této věci dány podmínky, protože obviněný žádné takové výhrady nevznesl. Zcela nad rámec nedostatečné obsahové stránky podaného dovolání Nejvyšší soud zmiňuje, že soudy obou stupňů dostály svým povinnostem vymezeným v §2 odst. 5 tr. ř. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku podrobně vysvětlil, o jaké důkazy se opíral a jakým způsobem je hodnotil. Dostatečným způsobem reagoval i na obhajobu obviněného a vysvětlil své úvahy, na základě nichž dospěl k učiněným právním závěrům (srov. body 3. až 13. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud po přezkoumání dosavadního průběhu trestního řízení a odvoláním napadeného rozhodnutí v nich neshledal žádné vady a se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně se plně ztotožnil. Ze všech uvedených skutečnostní plyne, že skutkový stav byl objasňován podle pravidel vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a souhrn důkazů, o něž soudy své závěry opřely, tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Rovněž je vhodné zmínit, že tvrzení obviněného, jimiž poukazoval na svou obhajobu v odvolacím řízení, a které jsou pouze jím uváděnými skutečnostmi, odporují výsledkům provedeného dokazování a jsou založeny toliko na vlastním hodnocení důkazů. Jen ve stručnosti lze konstatovat, že zdravotní problémy, jež poškozeným pojišťovnám zamlčel, vyplývají zejména z právě jím učiněných oznámení o pojistných událostech, na základě nichž mu byla vyplácena pojistná plnění, jejichž součástí byly i lékařské zprávy, jak je specifikováno pod body I. až VIII. v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Soud prvního stupně se rovněž detailně zabýval prokázáním podstaty podvodného jednání obviněného a dostatečně objasnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že obviněný zcela vědomě poškozeným společnostem neposkytoval údaje o jím utrpěných úrazech a nepravdivě deklaroval, že je plně zdráv, což činil proto, aby s ním pojišťovny pojistné smlouvy uzavřely i přes to, že byl vysoce rizikovým klientem (srov. body 10. až 12. rozsudku soudu prvního stupně). Z uvedených skutečností plyne, že obviněným vznesené výhrady jsou pouze účelovou obhajobou, která nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, jíž se obviněný snaží zpochybnit jinak zcela správné skutkové závěry nalézacího soudu.
20. Nejvyšší soud ze všech výše uvedených důvodů uzavírá, že pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, protože soudy dostály všem povinnostem uloženým jim trestním řádem, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností, jež hodnotily plně v souladu se zákonem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
21. Námitkou, která koresponduje s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak je plně nedůvodná, je výhrada, že se mezi obviněným a poškozenými pojišťovnami jednalo o občanskoprávní vztah, a proto není důvodný trestněprávní postih a postačí odpovědnost občanskoprávní. Nejvyšší soud považuje za vhodné k ní uvést, že závěr soudů o trestněprávní odpovědnosti obviněného odpovídá zásadám plynoucím z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, v dané trestní věci není namístě. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ ultima ratio “ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty [srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.].
22. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že soud prvního stupně otázku subsidiarity trestní represe zvažoval a dospěl k závěru, že jednání obviněného je společensky závažné ve smyslu použité právní kvalifikace, a proto byla jeho trestněprávní odpovědnost namístě (srov. bod 13 rozsudku soudu prvního stupně).
23. Podle popsaného jednání, zejména s ohledem na jeho rozsah a způsobenou škodu, je podle obecných zásad shora vymezených zřejmé, že jde o trestní delikt, u něhož vyšší závažnost je patrná nejenom z toho, že obviněný jej spáchal ze zištného záměru získat od pojišťoven plnění, na něž by neměl nárok, ale i z toho, že jej realizoval po dlouhou dobu, u pěti různých pojišťoven, a šlo o kvalifikovaný čin, jímž způsobil škodu v celkové výši 461.250 Kč. Jde o škodu překračující hranici větší škody (50.000 Kč viz §138 odst. 1 tr. zákoníku), avšak blížící se škodě značné (500.000 Kč), která by již byla znakem přísnější právní kvalifikace. Uvedené činil po dobu dvanácti let, ačkoli byl dostatečně a řádně poučen a věděl o tom, za jakých okolností pojišťovny plnění proplácejí. Právě této znalosti využíval, a uplatňoval k náhradě škody drobnější zranění s těžší průkazností. Lze zdůraznit, že s ohledem na všechny okolnosti, za kterých k činu došlo, je zřejmé, že jednání obviněného zásadním způsobem vybočilo z rámce běžných soukromoprávních vztahů a současně naplnilo znaky skutkové podstaty úmyslného přečinu, a proto je aplikace institutů trestního práva zcela opodstatněná. Ačkoli projednávaná trestná činnost má svůj základ i v soukromoprávní rovině, nelze s ohledem na ostatní okolnosti případu popřít trestněprávní dopad jeho jednání. Není pochyb o tom, že se dopustil trestného jednání, které je mu kladeno za vinu, a jež soudy nižších stupňů správně kvalifikovaly jako přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku. Ze zjištěných skutkových okolností případu proto nelze dovodit, že by zde byl dán prostor pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a vyvození jiné, než právě trestněprávní odpovědnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, či ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06).
24. S ohledem na tento závěr je pouze pro úplnost vhodné doplnit, že zcela neopodstatněnou je námitka obviněného, že pro možnost civilněprávního řešení nesouhlasí s výrokem o náhradě škody, protože pro přiznání nároku k náhradě škody v trestním řízení byly splněny všechny zákonem stanovené předpoklady (§228 odst. 1 tr. ř.), což soudy obou stupňů řádně odůvodnily (srov. body 17. rozsudku soudu prvního stupně a 14. usnesení odvolacího soudu), a z tohoto hlediska v jejich postupu nelze shledávat žádné pochybení.
VI. Závěr
25. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněného je nedůvodné, protože bylo soudy objasněno po všech stránkách, že obviněný naplnil znaky přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 6. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu