ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.735.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 735/2020-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného L. S. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. 6 To 472/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 30/2019, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. 6 To 472/2019.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. 5 T 30/2019, byl obviněný L. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným, že
dne 1. 3. 2018 v době kolem 13:45 hodin v XY, v ulici XY, při plnění pracovních úkolů řidiče městské hromadné dopravy, jako řidič autobusu tov. zn. Iveco Bus Urbanway, r.z. XY v majetku D. p. m. XY, IČ: XY, jedoucího ve směru jízdy pravidelné linky MHD č. 5 od městské čtvrti XY k městské části XY – XY, při vjíždění do zastávkového zálivu zastávky MHD XY, v rozporu s ustanovením §5 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, nedbal zvýšené opatrnosti vůči osobě vysokého věku s omezenou schopností pohybu a orientace, když poškozené L. H., narozena XY, která stála v přední části autobusu a držela se tyče, neumožnil po zastavení autobusu před autobusovým zálivem, kde se v tuto dobu nacházel trolejbus, výstup předními dveřmi, které nechal zavřené a vyzval ji, aby k výstupu z autobusu užila prostředních dveří, načež se poškozená pustila tyče a za užití své hole se začala přemisťovat ve směru k otevřeným dveřím uprostřed autobusu, kdy v tomto okamžiku se obviněný začal s autobusem opět rozjíždět do zastávky, čímž došlo k pádu poškozené nejdříve na sedadlo a poté na podlahu autobusu, přičemž utrpěla tržně zhmožděnou ránu obočí vlevo, zlomeninu IV. a V. záprstní kosti a báze proximálního článku IV. prstu levé ruky, kdy tato zranění si vyžádala hospitalizaci poškozené na Klinice úrazové chirurgie Masarykovy nemocnice v XY v době od 1. 3. 2018 do 7. 3. 2018 a následné domácí léčení po dobu nejméně pěti týdnů v průběhu kterých poškozená trpěla bolestmi postižených míst a nutností fixace levé ruky.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §148 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k §314e odst. 2 písm. e) tr. ř., za užití §67 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 150 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 200 Kč, tedy celkově 30 000 Kč, a podle §68 odst. 5 věty druhé tr. zákoníku stanovil, že peněžitý trest může být zaplacen v nejvýše deseti pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 3 000 Kč, přičemž výhoda splátek odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku soud stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku za užití §314e odst. 2 písm. d) tr. ř. obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 20 měsíců. Nakonec soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3 – Vinohrady, IČ: 41 19 75 18, s celým jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Citovaný rozsudek napadl obviněný odvoláním podaným ihned po jeho vyhlášení, které následně odůvodnil prostřednictvím svého obhájce. Z jeho podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. 6 To 472/2019, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, pro skutek spočívající v tom, že
dne 1. 3. 2018 v době kolem 13:45 hodin v XY, v ulici XY, při plnění pracovních úkolů řidiče městské hromadné dopravy, jako řidič autobusu tov. zn. Iveco Bus Urbanway, r.z. XY v majetku D. p. m. XY, IČ: XY, jedoucího ve směru jízdy pravidelné linky MHD č. 5 od městské čtvrti XY k městské části XY – XY, při vjíždění do zastávkového zálivu zastávky MHD XY, v rozporu se svými zaměstnaneckými povinnostmi vyplývajícími ze směrnice č. 22/2012 – povinnosti řidiče MHD D p. m. XY. a v rozporu s ustanovením §5 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, nedbal zvýšené opatrnosti vůči osobě vysokého věku s omezenou schopností pohybu a orientace, když poškozené L. H., nar. XY, která stála v přední části autobusu a držela se tyče, neumožnil po zastavení autobusu před autobusovým zálivem, kde se v tuto dobu nacházel trolejbus, výstup předními dveřmi, které nechal zavřené a vyzval ji, aby k výstupu z autobusu užila prostředních dveří, načež se poškozená pustila tyče a za užití své hole se začala přemisťovat ve směru k otevřeným dveřím uprostřed autobusu, kdy v tomto okamžiku se obviněný začal s autobusem opět rozjíždět do zastávky, čímž došlo k pádu poškozené nejdříve na sedadlo a poté na podlahu autobusu, přičemž utrpěla tržně zhmožděnou ránu obočí vlevo, zlomeninu IV. a V. záprstní kosti a báze proximálního článku IV. prstu levé ruky, kdy tato zranění si vyžádala hospitalizaci poškozené na Klinice úrazové chirurgie Masarykovy nemocnice v XY v době od 1. 3. 2018 do 7. 3. 2018 a následné domácí léčení po dobu nejméně pěti týdnů v průběhu kterých poškozená trpěla bolestmi postižených míst a nutností fixace levé ruky .
4. Ve výše popsaném jednání obviněného spatřovala obžaloba – stejně jako soud prvního stupně – přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, avšak soud druhého stupně dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Proto po vyhlášení zprošťujícího rozsudku současně podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) s takovým rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil, a proto proti němu podal dovolání. Učinil tak v neprospěch obviněného s tím, že uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Dovolatel nejprve připomenul, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně vychází z toho, že obviněný jako řidič autobusu porušil důležitou povinnost podle §5 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Dále shrnul podstatná skutková zjištění nalézacího soudu, tedy že obviněný jako řidič autobusu městské hromadné dopravy zastavil jím řízený autobus linky č. 5 při vjíždění do zastávkového zálivu zastávky XY, ve které chtěla vystoupit poškozená L. H. V momentě, kdy byl autobus v klidu, přestože ještě nebyl úplně dojetý do zastávkového zálivu, chtěla poškozená vystoupit předními dveřmi. V tento moment ji obviněný vyzval, aby k výstupu použila jiné než přední dveře, které jsou primárně určeny k nástupu cestujících, a poslal ji, aby vystoupila prostředními dveřmi. V momentě, kdy se poškozená vydala k prostředním dveřím, uvedl opět autobus do pohybu, aby dojel přímo do zastávkového zálivu, přičemž právě v tento moment poškozená s ohledem na vysoký věk, který se demonstruje sníženou pohybovou schopností a orientací, ztratila rovnováhu, upadla nejprve na sedačky a později na podlahu autobusu a způsobila si v rozsudečném výroku popsaná zranění. Zavinění obviněného nalézací soud posoudil vzhledem ke způsobenému následku jako vědomou nedbalost podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
7. Nejvyšší státní zástupce následně poukázal i na rozhodnutí soudu odvolacího. Ten před vynesením svého zprošťujícího rozsudku doplnil dokazování zejména o předpisy D. p. m. XY a na tomto základě dospěl k závěru, že chování obviněného vůči osobě vyššího věku v daném případě porušením důležité povinnosti podle §5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu být nemohlo, neboť toto ustanovení upravuje obecné povinnosti řidiče, mimo jiné vůči osobám s omezenou schopností pohybu a orientace pohybujících se na komunikaci, a nikoliv tedy uvnitř vozidla. Dále komentoval, že obviněný neporušil ani žádné ustanovení vnitřních předpisů vydaných D. p. m. XY.
8. S citovaným právním závěrem odvolacího soudu se však dovolatel neztotožnil. V prvé řadě nesouhlasil s tezí, že §5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu se vztahuje pouze na osoby s omezenou schopností pohybu a orientace pohybující se na komunikaci, a nikoliv uvnitř vozidla. V daném směru odkázal na Komentář k zákonu o silničním provozu, ve kterém se k §5 odst. 1 písm. d) tohoto zákona uvádí, že „ zákon klade důraz na ochranu určitých osob, u nichž vzhledem k jejich věku nebo omezeným fyzickým, či psychickým schopnostem lze předpokládat jiné reakce, než u většiny ostatních účastníků silničního provozu. Přitom není v zásadě rozhodné, zda se tyto osoby pohybují v provozu jako chodci, či jako řidiči vozidla nebo jako spolucestující “ (srov. Kovalčíková, D., Štandera, J.: Zákon o provozu na pozemních komunikacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 22-30). Je přitom nepochybné, že poškozená byla zejména vzhledem ke svému vyššímu věku takovou osobou, vůči níž zákon ukládá povinnost řidiči dbát zvýšené opatrnosti. Podle názoru dovolatele nelze současně přehlédnout, že obviněný porušil rovněž povinnost vyplývající z ustanovení §5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu, který řidiči ukládá povinnost zajistit mimo jiné bezpečnost přepravované osoby . Není přitom pochyb o tom, že poškozená byla takovou přepravovanou osobou, o jejíž bezpečnost měl povinnost dbát.
9. Nejvyšší státní zástupce zároveň zpochybnil závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze dovodit, že žádné povinnosti vůči cestujícím pro řidiče neplynou ani z vnitřních předpisů vydaných D. p. m. XY. V této souvislosti poukázal na směrnici č. 4/2017, kterou odvolací soud ve veřejném zasedání provedl jako důkaz. Ta v části pojednávající o všeobecných povinnostech řidiče v bodě 9 stanoví, že řidič je povinen se s vozidlem pohybovat tak, aby zabránil případným pádům a zranění cestujících . Tato povinnost je přitom znovu zopakována také v příloze č. 3 k této směrnici, která je nazvána Desatero dobrého řidiče, kde se v bodě 5. uvádí, že: „ Dobrý řidič řídí vozidlo s citem a rozumně plynule se rozjíždí a dobrzďuje do zastávek a nezapomíná, že veze lidi. Bere ohled zejména na stojící a starší lidi, kteří mají omezenou stabilitu “. Následně dovolatel zdůraznil, že skutečnost, že poškozená byla v době nehody osobou vysokého věku s omezenou schopností pohybu a orientace, byla obviněnému zcela zjevná.
10. V další pasáži podaného dovolání zaměřil nejvyšší státní zástupce pozornost na klíčovou otázku pro posuzovaný případ, zda obviněný popsaným jednáním porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, tj. zda naplnil skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. V obecné rovině poukázal na konstantní judikaturu, podle níž je porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu, a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr.).
11. Po tomto obecném vymezení dovolatel ve vztahu ke konkrétnímu případu konstatoval, že porušení důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích vyplývá ze zákona o silničním provozu. Navíc obviněný jako řidič městské hromadné dopravy mohl ze subjektivního hlediska snadno předvídat možnost vzniku protiprávního následku (resp. účinku), neboť je známo, že při rozjíždění a brzdění autobusu, tedy dopravního prostředku se značnou hmotností, působí na cestující kinetická energie, takže je ohrožena jejich stabilita. Ohrožení působením takové kinetické energie je přitom výraznější právě u osob starších, tedy již nikoliv natolik pohybově zdatných. V konkrétním případě měl tedy obviněný povinnost i možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Důležitost právního posouzení důležité povinnosti vyplývající nejen ze zákona, ale i povolání řidiče, vystupuje do popředí zvláště tehdy, pokud jednání obviněného mohlo být jedinou, a to výlučnou, příčinou způsobeného následku na zdraví poškozené.
12. Pokud odvolací soud dospěl k výše naznačenému nesprávnému právnímu názoru, jde – podle dovolatele – o vadu ve svých důsledcích způsobilou změnit výsledek trestního řízení vedeného proti obviněnému, a to i pro ten případ, kdy odvolací soud vyšel z odlišných skutkových zjištění, než soud prvého stupně. Z tohoto hlediska totiž není rozhodující, pokud odvolací soud nepovažoval za prokázané, že obviněným řízený autobus nacházející se částečně již v předmětné zastávce zcela zastavil a poté se znovu rozjel. Podstatou jednání obviněného totiž byl do té míry neopatrný způsob jeho jízdy záležející v porušení konkrétních zákonem a vnitřními předpisy uložených povinností, v jehož důsledku došlo k pádu poškozené v prostoru autobusu. Z tohoto hlediska lze i nadále vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, když odvolací soud prováděl toliko okrajové důkazy, které se nijak netýkaly samotného průběhu skutkového děje a byl tak v tomto směru skutkovými zjištěními soudu prvého stupně vázán.
13. Nejvyšší státní zástupce na tomto základě uzavřel, že zákon o silničním provozu klade důraz na ochranu určitých osob, mezi něž patří i osoby vyššího věku, a to ať již se tyto osoby pohybují v provozu jako chodci ve vnějším prostředí nebo přímo jako spolucestující. Uvedená povinnost se logicky vztahuje i na řidiče autobusu, kteří si musejí být vědomi vzhledem k hmotnosti dopravního prostředku, který řídí, že jeho uvedení do pohybu nebo naopak brzdění může ohrozit cestující, zvláště pak osoby vyššího věku, či osoby jinak pohybově hendikepované. Právě proto je kladen důraz na to, aby řidiči městské hromadné dopravy řídili jimi řízená vozidla s citem a plynule.
14. Dovolatel v závěru svého podání shrnul, že odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve vztahu k vyhodnocení zjištěného porušení povinností obviněného jakožto řidiče. S ohledem na popsané skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. 6 To 472/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným, než navrhovaným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
15. Dovolání nejvyššího státního zástupce zaslal již soud prvního stupně obviněnému i jeho obhájci JUDr. Josefu Čechovi s upozorněním, že se k němu může vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (bylo mu doručeno dne 6. 5. 2020). Této možnosti obviněný využil a prostřednictvím jmenovaného obhájce vyslovil názor, že podané dovolání není důvodné a uplatněný dovolací důvod není dán.
16. Obviněný ve svém vyjádření dále namítl, že závěry odvolacího soudu jsou v dovolání uvedeny značně neúplně, zjednodušeně a zkresleně. Poukázal v tomto směru na kritiku, kterou soud druhého stupně podrobil skutkové závěry soudu nalézacího a zejména skutkové zjištění, z něhož sám vycházel, podle něhož obviněný zajížděl do zastávkového zálivu plynule a pomalu a zastavil pouze jednou přesně na zastávce. Odvolací soud tak vycházel ze zjištění, že si obviněný nepočínal tak, aby mohl předpokládat, že v autobusu dojde v důsledku jeho jízdy k pádu cestujícího. Neshledal tedy, že by pád poškozené byl v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Závěr odvolacího soudu, že nedošlo k porušení důležité povinnosti, tak vychází především ze skutkových zjištění, která sám učinil, a nikoliv z nesprávného právního posouzení skutkového stavu tvrzeného soudem prvního stupně. Úvaha soudu druhého stupně, zda se ustanovení §5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu vztahuje pouze na osoby pohybující se na komunikaci nebo i na osoby uvnitř vozidla, byla učiněna již nad rámec jeho primárního závěru, že skutková zjištění nedovolují učinit závěr o porušení některé z povinností řidiče. Vznesené námitky tak ve své podstatě zpochybňují skutková zjištění soudu druhého stupně a vyjadřují nesouhlas s jeho hodnocením důkazů. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.; §265p odst. 1 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
20. Nejvyšší státní zástupce brojil proti rozhodnutí odvolacího soudu, který zprostil obviněného obžaloby, když shledal, že posuzované jednání není trestným činem. Základem dovolací argumentace se stala otázka, zda obviněný svým jednáním porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, a tudíž zda naplnil skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. V obecné rovině se bezpochyby jedná o hmotněprávní námitku směřující proti právnímu posouzení skutku. V této konkrétní věci ovšem nelze pominout zásah soudu druhého stupně do skutkových zjištění přijatých nalézacím soudem, přičemž je otázkou, nakolik tuto změnu dovolatel reflektoval. Na to upozorňoval zejména obviněný ve vyjádření k podanému dovolání, kde poznamenal, že nejvyšší státní zástupce fakticky zpochybňoval skutková zjištění odvolacího soudu a teprve požadavkem na jejich revizi by se mohl domoci i jiného hmotněprávního posouzení skutku. V takovém případě by Nejvyšší soud vůbec nebyl oprávněn věcně se zabývat uplatněnými výhradami, neboť žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. mu nedává možnost přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších instancí, což platí podle aktuální judikatury (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017, ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 586/2017 aj.) takřka bezvýjimečně, podá-li dovolání nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného.
21. Podle názoru Nejvyššího soudu se však v dané věci o takovouto situaci nejedná, neboť ani určitá změna skutkového stavu provedená odvolacím soudem neměla za následek, že by se argumentace dovolatele zcela vymkla z rámce hmotněprávního posouzení skutku. Je tomu tak proto, že ani odvolacím soudem modifikovaný skutkový děj nedával jednoznačný podklad k závěru o beztrestnosti obviněného. Navíc je nutno podotknout, že uvedená revize skutkových zjištění, nejen že byla nedůsledná až zmatečná, ale ve své podstatě také nepřezkoumatelná; hlavně a v prvé řadě však byla provedena v hrubém rozporu se zákonem.
22. Nejvyšší soud proto neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání a přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
23. Podle §259 odst. 3 tr. ř. platí, že rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení
a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo
b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
24. Krajský soud v Ústí nad Labem doplnil dokazování pouze o pracovní posudek obviněného a dokumenty D. p. m. XY. Tyto důkazy mají zajisté v přezkoumávané věci význam, nikterak se ovšem nedotýkají samotného průběhu skutkového děje. Přesto odvolací soud právě v tomto směru výrazně pozměnil skutková zjištění, čemuž předcházelo nové hodnocení svědeckých výpovědí poškozené L. H. a svědka M. C., aniž by ovšem některého z nich sám opětovně vyslechl. Zákonné podmínky pro odchýlení se od skutkových zjištění tak rozhodně nebyly splněny. Oporou pro takový závěr je např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 184/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, ve Svazku 11/2002 pod č. T 281, jenž mimo jiné stanoví: „ O doplnění skutkového stavu věci ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř., po němž může odvolací soud ve věci sám rozhodnout, se nejedná, jestliže odvolací soud sice formálně provedl určité dokazování, které ovšem není podkladem pro odchylné skutkové závěry, než jaké učinil v napadeném rozsudku soud prvního stupně. “ Již jen z tohoto důvodu odvolací soud neměl žádný pádný argument pro to, aby se odchýlil od skutkových závěrů nalézacího soudu.
25. Nad rámec právě uvedeného si nelze nepovšimnout ani dalších nesrovnalostí, jichž se soud druhého stupně dopustil. Ve strohém odůvodnění svého rozsudku sice zdůrazňoval neobjektivní a jednostranné hodnocení důkazů v neprospěch obviněného, nebo skutečnost, že soud prvního stupně se nezabýval vnitřními rozpory ve výpovědích poškozené L. H. a svědka M. C., i (údajné) rozpory mezi těmito svědectvími navzájem, vůbec ovšem neuvedl, v čem takové rozpory spatřoval. Takovým „odůvodněním“ v podstatě jen zopakoval odvolací argumentaci obviněného, aniž ji jakkoliv rozvedl. I to svědčí o naprosté nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí.
26. Nejvyššímu soudu není zcela jasný ani provedený rozsah změny skutkových zjištění, když odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně zpochybnil pouze závěr nalézacího soudu, že by obviněný „ jím řízený autobus nacházející se částečně již v předmětné zastávce zcela zastavil a poté znovu rozjel “. Otázkou však zůstává, jak se odvolací soud postavil k dalším skutkovým závěrům nalézacího soudu, zejména k tomu, zdali obviněný opravdu nenechal poškozenou vystoupit předními dveřmi a poslal ji ke dveřím prostředním. Též není zřejmé, zda se plně přiklonil k verzi obhajoby o plynulém vjíždění do zastávky, neboť jeho jediná (výše citovaná) poznámka nevylučuje, že mohlo dojít k určitému trhnutí vozidla bez úplného zastavení nebo k popisované události na jiném místě. Pokud by tedy Nejvyšší soud při svém rozhodování měl vycházet ze skutkového stavu ustáleného odvolacím soudem, bylo by sporné, s čím by měl vlastně pracovat.
27. K právnímu posouzení skutku, resp. tématu porušení důležité povinnosti se Nejvyšší soud vyjádří toliko stručně, neboť odpovídající právní závěr v tomto směru bude odvislý od skutkového zjištění, které odvolací soud při novém rozhodování o odvolání obviněného učiní. Každopádně při zohlednění skutkového stavu přijatého soudem prvního stupně by se o porušení důležité povinnosti zcela nepochybně jednalo. Rovněž jiný obdobně neopatrný způsob jízdy, který ani odvolací zřejmě nevyloučil, by mohl být porušením důležité povinnosti, a to zejména za situace, pokud by obviněný skutečně vykázal poškozenou z prostoru předních dveří, čímž ji v podstatě donutil vydat se směrem do středu vozu. Pokud by totiž sám inicioval její pohyb po voze, byl by to právě on, kdo by (s ohledem na její velmi pokročilý věk) vyvolal riziko jejího potenciálního pádu, k němuž by zajisté nedošlo, pokud by ji nechal vystoupit předními dveřmi. V takovém případě by i méně výrazný (než původně zjištěný) neohleduplný způsob jízdy mohl být porušením důležité povinnosti ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku.
28. Nejvyšší soud je rovněž nucen reagovat na nesprávný právní názor odvolacího soudu, podle něhož se povinnost řidiče uvedená v §5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu vztahuje pouze na osoby pohybující se na komunikaci, tj. vně vozidla a nikoliv uvnitř. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání zcela trefně citoval pasáž z Komentáře k zákonu o silničním provozu, který stanovisko soudu druhého stupně zcela jednoznačně vyvrací. Nejvyšší soud nepovažuje za nezbytně nutné argumentaci dovolatele znovu opakovat, pouze zdůrazní, že se s ní bezvýjimečně ztotožňuje a z procesní ekonomie na ni v plném rozsahu odkazuje (srov. strany 4 a 5 podaného dovolání, případně jeho reprodukci na stranách 3 a 4 tohoto usnesení). Lze snad pouze vyzdvihnout velice výstižný odkaz nejvyššího státního zástupce na §5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu a zejména citaci povinností řidiče městské hromadné dopravy ze směrnice č. 4/2017, jejichž porušení ze strany obviněného se též nabízí. V neposlední řadě je možno zdůraznit argumentaci dovolatele týkající se hmotněprávních podmínek naplnění znaku porušení důležité povinnosti (srov. výše odstavce 10. a 11.), s nimiž se Nejvyšší soud takřka bezezbytku identifikoval.
29. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. 6 To 472/2019. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
30. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, jenž bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). Na něm proto bude, aby si nejprve ujasnil skutkový stav, z něhož hodlá při novém rozhodnutí vycházet. Poté by měl své skutkové závěry přezkoumatelným způsobem reprodukovat – pouhý mechanický opis vybraných námitek vznesených v odvolání obviněného (jako tomu bylo ve zrušeném rozhodnutí) rozhodně není dostačující. V daném směru je potřeba důrazně upozornit na existenci ustanovení trestního řádu, jimiž jsou: §259 odst. 3 tr. ř., §125 odst. 1 tr. ř. a nad rámec dovolacího řízení také §2 odst. 5, 6 tr. ř., které musí i odvolací soud respektovat. Měl-li by odvolací soud pochybnosti o důkazním stavu ustáleném soudem prvního stupně, nabízí se i možnost postupu podle §258odst. 1 písm. b) tr. ř. Bude-li rozhodovat sám, bude jeho povinností zhodnotit, zda obviněný svým jednáním porušil důležitou povinnost či nikoliv, a zda naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle §148 odst. 1 tr. zákoníku.
31. Zcela na okraj Nejvyšší soud dodává, že v případě rozhodnutí o vině obviněného, bude potřeba velmi citlivě posoudit, zda uložení jak peněžitého trestu, tak trestu zákazu činnosti by nebylo až nepřiměřeným zásahem do osobních a rodinných poměrů obviněného (to především s ohledem na zdravotní stav jeho manželky a finanční náklady s tím spojené, ale i se zřetelem k časovému odstupu cca 30 měsíců od události).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu