ECLI:CZ:NS:2020:8.TZ.15.2020.1
sp. zn. 8 Tz 15/2020-142
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného D. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti pravomocnému usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. ZT 204/2019, a rozhodl takto:
I. Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. ZT 204/ 2019, byl porušen zákon v ustanovení §307 odst. 1 tr. ř. a §331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku v neprospěch obviněného D. T.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadené usnesení zrušuje v celém rozsahu. Zrušují se i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §271 odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že podle 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. se zastavuje trestní stíhání obviněného D. T. pro skutek, v němž byl spatřován přečin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že
v blíže nezjištěné denní době na začátku měsíce května 2019, kdy jej v XY na ulici XY v prostorách ubytovny D. vyhledala obviněná E. R., nar. XY , která mu nabídla za jeho výpověď ve prospěch svého tehdy vazebně trestně stíhaného druha I. D., nar. XY , částku 1.000 Kč, si tuto částku ponechal pro svou potřebu, ač věděl, že I. D. je vazebně stíhán pro majetkovou trestnou činnost, že v trestním řízení jsou osoby, proti nimž není trestní řízení vedeno, povinny vypovídat pravdu a nic nezamlčet, a že ovlivněním tohoto trestního řízení jeho nepravdivou výpovědí bude zasažen zájem společnosti na řádném objasňování trestné činnosti, kdy při následném podání vysvětlení dne 9. 7. 2019 požadavku E. R. nevyhověl a o činnosti I. D. i o snaze E. R. ovlivnit jeho výpověď, vypovídal, avšak policejnímu orgánu zamlčel, že od E. R. přijal částku 1.000 Kč,
neboť tento skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Odůvodnění:
I.
1. Stížnost pro porušení zákona sp. zn. MSP-293/2020-ODKA-SPZ/2, podaná ministryní spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného D. T. směřuje proti pravomocnému usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. ZT 204/2019, jímž bylo podle §307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastaveno trestní stíhání tohoto obviněného pro skutek , v němž byl spatřován přečin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, a podle §307 odst. 3 tr. ř. mu byla stanovena zkušební doba v trvání šesti měsíců od právní moci tohoto usnesení.
2. Nejprve poukázala na usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, Územní odbor Kroměříž, oddělení obecné kriminality, ze dne 15. 8. 2019, č. j. KRPZ-79318-24/TČ-2019-150871-RPE, jímž bylo zahájeno trestní stíhání obviněného D. T. pro přečin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, a na to, že obviněný dne 28. 8. 2019 vyslovil souhlas s podmíněným zastavením trestního stíhání. Uvedla, že usnesením ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. ZT 204/2019, státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži rozhodl podle ustanovení §307 odst. 1 tr. ř., o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného D. T., čímž v neprospěch obviněného porušil ustanovení §307 odst. 1 tr. ř., a §2 odst. 1 tr. ř., protože jednání, jehož se obviněný dopustil, nelze z hlediska trestního zákona považovat za trestný čin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Konstatovala, že institut podmíněného zastavení trestního stíhání je jednou z alternativ k potrestání, která však může být uplatněna jen v případě, že opatřené důkazy skýtají podklad pro závěr, že byl spáchán stíhaný skutek, že se ho dopustila stíhaná trestně odpovědná osoba a že jím naplnila všechny znaky trestného činu, pro nějž je trestně stíhána, avšak účel jejího trestního stíhání lze naplnit i bez uložení trestu. K tomu, aby podle §307 odst. 1 tr. ř. mohlo být trestní stíhání podmíněně zastaveno, by musel být dostatečně důkazně podložený a objasněný závěr, že obviněný D. T. jakožto trestně stíhaná osoba naplnil všechny znaky přečinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, jehož pachatelem může být pouze osoba, která se podílí na obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na činnosti, která se týká plnění úkolů vztahujících se k věcem obecného zájmu. Ministryně připomenula, že takovou činností je nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních či jiných potřeb. Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3159).
3. Podle názorů vyslovených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1061/2014, a materiálu uveřejněného pod sp. zn. Tpjf 28/87, ministryně spravedlnosti zdůraznila, že jednání, kterým svědek přijme úplatek v souvislosti se svou výpovědí v soudním řízení, nenaplňuje znak „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“, neboť výpověď svědka před soudem sice lze považovat za „věc obecného zájmu“, ale úplatek poskytnutý svědkovi v soudním řízení nemá souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu. Podstata svědka totiž není v obstarávání věcí obecného zájmu, ale je projevem jeho osobní povinnosti učinit svědeckou výpověď za splnění daných zákonných podmínek. Proto v předmětné věci nebylo jednání, jehož se obviněný dopustil, možné kvalifikovat jako přečin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, a nemělo tudíž ani dojít k podmíněnému zastavení trestního stíhání podle §307 odst. 1 tr. ř.
4. Z rozvedených důvodů v rozhodnutí, proti němuž stížnost pro porušení zákona směřuje, shledala porušení zákona, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. ZT 204/2019, byl porušen zákon v ustanovení §307 odst. 1 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 1 tr. ř. a §331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, podle §269 odst. 2 tr. ř. aby zrušil usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. ZT 204/ 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §270 odst. 1 tr. ř. státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Kroměříži přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
II.
5. Při veřejném zasedání konaném Nejvyšším soudem se k podané stížnosti pro porušení zákona souhlasně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že stížnost pro porušení zákona považuje za důvodnou, neboť k vytýkanému pochybení podle jeho názoru došlo, a napadené rozhodnutí tudíž nemůže obstát. Vzhledem k tomu se ztotožnil i s návrhem ministryně spravedlnosti, přičemž v podrobnostech na podanou stížnost pro porušení zákona odkázal.
6. Obviněný ani zástupce Ministerstva spravedlnosti České republiky se veřejného zasedání nezúčastnili.
III.
7. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení předcházející, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen způsobem ve stížnosti pro porušení zákona vymezeném. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroku, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona.
8. Podle obsahu přezkoumávané stížnosti pro porušení zákona měl být zákon porušen v ustanoveních §2 odst. 1 tr. ř. a §307 odst. 1 tr. ř. a §331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. ZT 204/2019, jímž státní zástupce podle §307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastavil trestní stíhání obviněného D. T. a podle §307 odst. 3 tr. ř. mu stanovil zkušební dobu v trvání šesti měsíců pro skutek, v němž byl spatřován přečin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku.
9. Nejvyšší soud z obsahu spisu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Kroměříž, Oddělení obecné kriminality, č. j. KRPZ-79318/TČ-2019-150871-RPE, vedeného proti E. R. a D. T. zjistil, že usnesením tohoto orgánu ze dne 15. 8. 2019 bylo zahájeno podle §160 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání obviněného D. T. (a spoluobviněné E. R., ve vztahu k níž stížnost pro porušení zákona podána nebyla) pro přečin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 tr. zákoníku (č. l. 80, 81 spisu) na skutkovém základu, jak je popsán v obsahu stížnosti pro porušení zákona. Podle protokolu o výslechu konaném dne 28. 8. 2019 (č. l. 86) obviněný uvedený skutek doznal, uvedl, že svého jednání lituje a souhlasí s postupem podle §307 odst. 1, 2 tr. ř. a §309 tr. ř. Dne 2. 9. 2019 byl Okresnímu státnímu zastupitelství v Kroměříži zaslán návrh na podání obžaloby a podmíněné zastavení trestního stíhání (č. l. 116, 117 spisu), o němž rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži usnesením ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. ZT 204/2019, podle §307 odst. 1 tr. ř. tak, že trestní stíhání obviněného D. T. pro výše popsaný skutek podmíněně zastavil a podle §307 odst. 3 tr. ř. mu stanovil zkušební dobu v trvání šesti měsíců (srov. č. l. 118). V odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné vysvětlil, že uvedeným jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu podle §331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, neboť citované ustanovení nevyžaduje, aby pachatelem byl speciální subjekt se zvláštní způsobilostí nebo postavením. Současně je podle státního zástupce v obecném zájmu, aby trestní řízení nebylo negativně ovlivňováno nepravdivými výpověďmi ve věci vyslýchaných osob. Svědecká výpověď má význam z hlediska obecného zájmu, o němž jsou svědci poučováni. Rovněž souvislost částky 1.000 Kč předané obviněnému E. R. s obecným zájmem státní zástupce označil za zjevnou, neboť šlo o nabídku a předání úplatku za účelem ovlivnění průběhu trestního řízení ve prospěch I. D. Za nerozhodné považoval, že ze strany obviněného D. T. k podání nepravdivého vysvětlení nedošlo.
IV.
10. Nejvyšší soud na podkladě těchto zjištění shledal stížnost pro porušení zákona důvodnou, neboť je zřejmé, že policejní orgány nesprávně zahájily trestní stíhání obviněného D. T. pro přečin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku.
11. Přečin podle §331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku spáchá ten, kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek, nebo kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek.
12. Podle obsahu přezkoumávaného rozhodnutí i usnesení o zahájení trestního stíhání je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení nesprávně posoudily znak „obstarávání věcí obecného zájmu“. Tento znak uvedené skutkové podstaty představuje činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb. Jde o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. Nespadá sem činnost občanů, jež je výlučně projevem jejich osobních práv, a proto obstarávání věcí obecného zájmu nemohou být činnosti jednání občanů, jež vyplývají z jejich osobních práv nebo osobních povinností, jako např. prodej věcí v osobním vlastnictví, výměna bytu, pronájem nemovitostí, změna zaměstnání, apod. (srov. rozhodnutí č. 16/1988 Sb. rozh. tr.).
13. Pojem obstarávání věcí obecného zájmu zahrnuje činnosti spjaté s plněním společensky významných úkolů, a to činnost: a) osoby, která věci obecného zájmu sama obstarává a je přitom nadána rozhodovací pravomocí, b) osoby, která věci obecného zájmu sama přímo neobstarává a není nadána rozhodovací pravomocí, ale její činnost obstarávání věci obecného zájmu bezprostředně podmiňuje, nebo c) osoby, která při obstarávání věcí obecného zájmu spolupůsobí, např. prováděním kontroly. O obstarávání obecného zájmu naproti tomu nejde, jestliže jsou vykonávány činnosti občanů výlučně vyplývající z jejich osobních práv nebo osobních povinností, jako je například prodej věcí v osobním vlastnictví, výměna bytu (srov. rozhodnutí č. 11/1989 Sb. rozh. tr.), pronájem nemovitostí, změna zaměstnání atd. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1188/2009). Za obstarávání věcí obecného zájmu pak nelze považovat činnost, která není výkonem pravomoci ani výkonem funkčních či jiných pracovních povinností. Pojem věcí obecného zájmu je mnohem širší než např. pojem plnění úkolů společnosti a státu v rámci pravomoci úřední osoby. Spadá sem obstarávání všech úkolů, na jejichž řádném splnění má zájem celá společnost nebo alespoň větší, např. sociální skupina občanů (srov. rozhodnutí č. 16/1988, s. 76 Sb. rozh. tr.). Pod tento pojem podle soudní praxe spadá i činnost znalce spočívající v podání znaleckého posudku (srov. rozhodnutí uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2010, sv. 67 pod č. T 1303) nebo osoby nominované jako rozhodčí na ligové fotbalové zápasy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 396/2007). Nepatří sem však činnost občanů, jež je výlučně projevem jejich osobních práv (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3161; obdobně též Komentář k §331 tr. zákoníku dostupný v právním informačním systému ASPI k datu 29. 7. 2020).
14. Obdobně na tento pojem nahlíží i odborná literatura, podle níž pro vymezení pojmu obecného zájmu, který nemá pevnou definici, ale je vykládán na základě rozhodovací praxe soudů, je vhodné poukázat z hlediska jeho smyslu a významu na to, jaké činnosti pod něj je možné podřadit. Pro objasnění pojmu obecného zájmu je podstatné, že veřejný zájem, který není jeho synonymem, ale obsahuje obdobné zájmy, je opakem zájmu soukromého, spíše tedy individuálního. Vést přesnou hranici mezi nimi je obtížné, ale lze konstatovat, že pojem obecného zájmu je širší než pojem zájmu veřejného (srov. přiměřeně HENDRYCH, D. a kol. Správní právo . Obecná část . 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 249 až 259). V obecném zájmu je proto činnost, která se přímo dotýká větší skupiny osob, anebo hodnota, která je v konkrétním případě narušena a má nepochybně celospolečenský význam. Pouze v takových případech je tedy možné hovořit o trestní odpovědnosti za úplatkářství (srov. PELC, V. Pojem obecného zájmu u trestných činů úplatkářství a podplácení . Dny práva 2011 – Days of Law 2011, Brno: Masarykova univerzita, 2011).
15. U přečinu podle §331 odst. 1 tr. zákoníku není rozhodné postavení osoby, která úplatek nabídla či poskytla, ale význam má postavení osoby, která jej přijala nebo si ho dala slíbit. Kromě rozhodování orgánů státní moci a správy jde také o jinou činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb. Vyžaduje se plnění úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost či alespoň určitá sociální skupina.
16. Z tohoto vymezení vyplývá, že o věc obecného zájmu nejde v případě, kdy se jedná o výpověď svědka v trestním řízení, jemuž jiná osoba nabídne úplatek proto, aby v trestním řízení vypovídal určitým způsobem. Takové podání svědectví není obstaráváním věcí obecného zájmu, protože podat svědectví je projevem osobní povinnosti ve smyslu §97 tr. ř. (obdobně §126, §128 o. s. ř., §55 s. ř.). Podle rozhodovací praxe soudů, jejíž interpretace v průběhu let v zásadě nedoznala zásadních změn lze poukázat na ministryní spravedlnosti zmiňované stanovisko Nejvyššího soudu k zhodnocení rozhodování o trestném činu úplatkářství uveřejněné pod č. Tpjf 28/87, uveřejněné pod č.16/1988 Sb. rozh. tr., podle něhož jsou věcí obecného zájmu společensky významné úkoly (např. rozhodování soudců, poskytování právních rad advokáty, přímý výkon služby při opravě věci, apod.), z dalších činností pak takové, které mohou plnění těchto společensky významných úkolů určitým způsobem ovlivnit (např. příprava podkladů pro rozhodnutí, asistence při chirurgickém zákroku, vyřizování objednávek na provedení služby, apod.). Naproti tomu z okruhu činností souvisejících s obstaráváním věcí obecného zájmu toto rozhodnutí vyloučilo činnosti a jednání občanů, jež vyplývají z jejich osobních povinností nebo práv (např. výměna bytu, pronájem nemovitosti, změna zaměstnání, nepřekažení nebo neoznámení trestného činu). Pokud subjekt své povinnosti neplní řádně nebo překročí rozsah svých práv, mohlo by jít o jiný trestný čin. Shodným způsobem se k vymezení pojmu „obstarávání věcí obecného zájmu“ postavila i recentní judikatura, která výslovně uvedla, že výpověď svědka v trestním řízení není obstaráváním věcí obecného zájmu, ale toliko projevem jeho osobní povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1061/2014).
17. Nejvyšší soud z těchto důvodů přisvědčil argumentaci ministryně spravedlnosti, že policejní orgány vedly trestní stíhání obviněného (§160 odst. 1 tr. ř.) pro čin, který nenaplňuje znaky trestného činu. Ve smyslu §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně, protože obviněný od E. R. přijal částku ve výši 1.000 Kč v souvislosti se svojí výpovědí, kterou měl podat před orgány činnými v trestním řízení vedeném proti I. D., a tedy ji převzal jen ve svém vlastním zájmu, neboť bylo pouze otázkou jeho svědomí a případného rizika vystavit se trestnímu stíhání (srov. §101 odst. 1 tr. ř.).
18. Z uvedených důvodů nešlo o naplnění znaku „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“ §331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, a protože tento znak uvedené skutkové podstaty nebyl naplněn, nebyly splněny podmínky pro to, aby v činu, pro který bylo trestní stíhání proti D. T. vedeno, bylo možné shledat trestný čin. V takovém případě, pokud již bylo trestní stíhání zahájeno, mělo být postupováno podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. a trestní stíhání mělo být státním zástupcem zastaveno, protože skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Pro podmíněné zastavení trestního stíhání podle §307 odst. 1 tr. ř. nebyly tudíž splněny zákonná hlediska spočívající v souhlasu obviněného a podmínek uvedených v bodech a) až c) a dalších, a to pouze v řízení o přečinu (srov. §14 odst. 1, 2 tr. zákoníku), tedy jen ohledně skutku, který v zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) byl v souladu se zákonem právně posouzen jako přečin (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3479).
19. V posuzované trestní věci byl rozhodnutím podle §307 odst. 1 tr. ř. porušen zákon, a vzhledem k tomu, že se v této věci o přečin podle §331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku nejedná, nejde ani o žádný jiný trestný čin a není ani důvod k postoupení věci. Nejvyšší soud proto přisvědčil ministryni spravedlnosti, že byl porušen zákon z důvodů ve stížnosti pro porušení zákona uvedených.
20. Nejvyšší soud (§267 odst. 3 tr. ř.) se zřetelem na to, že stížnost pro porušení zákona byla podána pouze ve prospěch obviněného (§267 odst. 1 věta druhá, §269 odst. 2, §273 tr. ř.), když shledal, že nebylo postupováno v souladu se zásadami stanovenými v §307 odst. 1 tr. ř. a §331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, rozhodl tak, že podle §268 odst. 2 tr. ř. usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. ZT 204/ 2019, byl porušen zákon v uvedených ustanoveních z důvodů ve stížnosti pro porušení zákona popsaných v neprospěch obviněného D. T. Proto podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
21. Podle §271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ve věci rozhodl sám, neboť pro takový postup byla splněna všechna zákonná kritéria. S ohledem na shora uvedené skutečnosti zjistil, že se nejedná o protiprávní čin a že trestní stíhání z tohoto důvodu nemělo být zahajováno, a bylo-li již zahájeno, bylo třeba jej zastavit. Takové rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, a ve věci mohl sám rozhodnout, neboť bylo dostatečně zjištěno, že skutek nenaplňuje žádné znaky skutkové podstaty trestného činu. Rovněž nejde o jednání, v němž by bylo možné shledávat přestupek, a není tudíž důvod pro jeho postoupení. Pokud takto sám rozhodl, měl na zřeteli i zásadu ekonomie trestního řízení a zájem na tom, aby osoby, které se nedopustily protiprávního jednání, nebyly nedůvodně vystavovány trestnímu stíhání. Proto ve věci rozhodl tak, že podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného D. T. pro skutek popsaný ve výroku tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu