ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1188.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1188/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2009 o dovolání, které podala obviněná MUDr. J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 10 To 218/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 127/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 2 T 127/2008, byla obviněná MUDr. J. B. uznána vinnou [v bodech 1), 2) a 3)] trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. účinného do 30. 6. 2008. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tento trestný čin spáchala tím, že „1) jako posudková lékařka referátu L. p. s. Č. pro okr. H. K. podílející se na řízení a rozhodování o dalším trvání či změnách nároků na vyplácení invalidních důchodů posuzovaných osob na základě předchozí žádosti R. N. z přesně nezjištěného dne měsíce dubna 2008 slíbila přispět svým vlivem plynoucím z jejího pracovního zařazení k prodloužení nároku na plný invalidní důchod R. N., o jehož dalším trvání mělo být rozhodováno v měsíci dubnu roku 2008, přičemž nárok na plný invalidní důchod byl R. N. dne 07. 04. 2008 skutečně prodloužen a to na dobu dalších tří let, a za to následně MUDr. J. B. od R. N. dne 06. 05. 2008 okolo 17:15 hod. v galerii K. v ulici R. v H. K. přijala odměnu ve formě originálu obrazu malíře O. s názvem „J. p.“ v hodnotě 6.500,- Kč,
2) jako posudková lékařka referátu L. p. s. Č. pro okr. H. K. podílející se na řízení a rozhodování o dalším trvání či změnách nároků na vyplácení invalidních důchodů posuzovaných osob si prostřednictvím svého známého F. G., trvale bytem S., H. K., nechala přislíbit finanční odměnu v přesně neurčené výši za to, že z titulu svého pracovního zařazení přispěje k prodloužení nároku na plný invalidní důchod P. M., trvale bytem S., S., o němž mělo být rozhodováno v měsíci dubnu roku 2008, kdy F. G. dne 10. 02. 2008 nabídl P. M., že je schopen jako člověk, který zná členy posudkové komise Č., včetně MUDr. B., svým vlivem a za úplatu, z části určenou pro členy posudkové komise, ovlivnit výsledek rozhodnutí o prodloužení nároku na plný invalidní důchod P. M., přičemž F. G. za tímto účelem převzal dne 11.04.2008 v době okolo 09:15 hod. od P. M. částku ve výši 12.000,- Kč,
3) jako posudková lékařka referátu L. p. s. Č. pro okr. H. K. podílející se na řízení a rozhodování o dalším trvání či změnách nároků na vyplácení invalidních důchodů posuzovaných osob si prostřednictvím svého známého F. G., trvale bytem S., H. K., nechala přislíbit finanční odměnu v přesně neurčené výši za to, že z titulu svého pracovního zařazení přispěje k prodloužení plného invalidního důchodu K. P., trvale bytem M. H., H. K., o němž mělo být rozhodováno v měsíci dubnu roku 2008, kdy F. G. v přesně nezjištěný den na počátku měsíce dubna roku 2008 nabídl K. P., že je schopen přes svou známou posudkovou lékařku MUDr. B. a za úplatu, z části určenou MUDr. B., zařídit K. P. prodloužení nároku na plný invalidní důchod, přičemž následně dne 09. 04. 2008 v 09:20 hod. v H. K., v ul. M., na parkovišti O. T. F. G. od K. P. za tímto účelem převzal částku ve výši 12.000,- Kč“.
Za tento trestný čin byla obviněná MUDr. J. B. odsouzena podle §160 odst. 3 tr. zák. účinného do 30. 6. 2008 k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §53 odst. 1, 2 tr. zák. jí byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře dvou měsíců. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. byla dále odsouzena k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to obrazu od malíře O. s názvem J. p.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného F. G.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněná MUDr. J. B. (dále jen „obviněná“) a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové v její neprospěch, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové. Rozsudkem ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 10 To 218/2009, z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém výroku o trestu ohledně obviněné zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou odsoudil, při nezměněném výroku o vině, podle §160 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. obviněné uložil peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. obviněnou odsoudil též k trestu propadnutí věci, a to obrazu od malíře O. s názvem J. p., a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. jí uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu posudkové činnosti lékaře L. p. s. Č. s. s. z. podle §8 odst. 1 písm. a) – f), odst. 4 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v platném znění, a to na dobu tří let. Odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítla, že se nalézací ani odvolací soud nevypořádal s námitkami, jež vznesla, a to jak ve směru procesního postupu v přípravném řízení, tak i při hlavním líčení a odvolacím jednání. Soudům nižších stupňů též vytkla nesprávnou kvalifikaci, když posoudily její jednání jako jednání veřejného činitele. V této souvislosti poukázala na komentář k §89 odst. 9 tr. zák., který určuje, koho a za jakých podmínek lze považovat za veřejného činitele. Zdůraznila, že za veřejného činitele je považován pouze volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník státního orgánu nebo orgánu samosprávy nebo příslušník ozbrojeného sboru nebo ozbrojených sil, resp. že vzhledem k současnému znění §89 odst. 9 tr. zák. je sporné, zda po novele trestního zákona zák. č. 175/1990 Sb. lze mezi státní orgány zahrnout i orgány státních organizací, pokud na základě zákonného zmocnění plní některé funkce státní správy (např. lékař při rozhodování o pracovní neschopnosti, ředitel střední školy při rozhodování o přijetí ke studiu na střední školu apod.). Uvedenou novelou totiž byli mimo pracovníků hospodářských, družstevních či společenských orgánů vypuštění z definice veřejného činitele i pracovníci státních organizací, pokud se podíleli na plnění úkolů státu a společnosti a používali přitom pravomoci, která jim byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Konstatovala, že pokud novela orgány státních organizací vypustila, nelze je již ani analogicky do definice zařazovat. Přitom vyjádřila přesvědčení, že z ustanovení §3 písm. b), §4, §8 a §9 zák. č. 582/1991 Sb. v platném znění navíc vyplývá, že při rozhodování o zdravotním stavu a pracovní schopnosti je rozhodovací pravomocí nadána státní instituce jako celek, tj. Č. s. s. z. (dále jen „Č.“), nikoli pověřený lékař, a že prioritním pro stanovení zdravotního stavu a pracovní schopnosti pro účely rozhodnutí o případné invaliditě jsou lékařské zprávy ošetřujícího lékaře, nikoli nález lékaře určeného Č. Rovněž upozornila, že nebyla lékařem určeným Č. pro posouzení sporných případů (toto nebylo v trestním řízení tvrzeno, ani prokázáno), jež byly předmětem trestního řízení, ale bylo vycházeno ze zpráv ošetřujících lékařů. Poznamenala, že proto u hlavního líčení navrhla provedení důkazu výsledkem recensní činnosti, v rámci které Č. přezkoumala sporné i další případy jí (obviněnou) posuzované, že tento důkaz byl sice proveden, ale soudy nižších stupňů nebyl akceptován a zohledněn při posuzování její viny přesto, že závěry recense neprokázaly na její straně jakékoli pochybení. Uzavřela, že uvedené skutečnosti nasvědčují tomu, že v souzené věci jí nesvědčí postavení veřejného činitele ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák.
Dále [s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) sp. zn. II. ÚS 615/2006] brojila proti zajištění důkazu v podobě odposlechu telekomunikačního zařízení (především proti jeho nařízení). Vyjádřila názor, že nebyly splněny podmínky ustanovení §88 odst. 1 tr. ř., neboť příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu její účastnické stanice byl vydán v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu nepřímého úplatkářství podle §162 odst. 1 tr. zák. (jehož se měl dopustit F. G.), který není zvlášť závažným trestným činem, a nebyla naplněna ani alternativa jiného úmyslného trestného činu, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Odmítla přitom názor odvolacího soudu, který odkázal na Trestně právní úmluvu o korupci zveřejněnou ve Sbírce zákonů pod č. 70/2002 s tím, že se jedná o mezinárodní smlouvu ve smyslu §88 odst. 1 tr. ř., na základě které mohl soud v projednávané věci nařídit odposlech telekomunikačního zařízení. Podle jejího výkladu tato mezinárodní smlouva pouze v obecné rovině zavazuje signatáře k povinnosti upravit vnitrostátní legislativu, případně přijmout další opatření k tomu, aby byla potírána trestná činnost uplácení osob v postavení veřejného činitele, nijak nespecifikuje, jaká opatření může jednotlivý signatářský stát využít k tomu účelu, ale ponechává na úvaze každého státu, aby upravil vlastní legislativu či přijal jiná opatření k odhalování a případně potrestání trestné činnosti v oblasti uplácení u osob v postavení veřejného činitele. Nadto podotkla, že důkaz proti ní použitý byl získán z odposlechu nařízeného proti F. G., který zcela jistě nebyl a ani nemohl být (stejně jako ona) v postavení veřejného činitele. Tento důkaz byl podle jejího přesvědčení získán v rozporu s platnou právní úpravou.
Následně předestřela své výhrady k tzv. předstíranému převodu. Uvedla, že svědek M. v žádném případě neměl v úmyslu dále reagovat na nabídku F. G. a učinil tak až poté, co byl k tomu vyzván policejním orgánem, takže v daném případě stát prostřednictvím P. vstoupil do trestního řízení, stal se součástí skutkového děje, resp. celé posloupnosti úkonů, ze kterých se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání apod.), a jedná se proto o porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (přitom odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 579/99). Takovýto úkon podle ní odporuje zákonu a nemůže být jako důkaz v trestním řízení použit.
Poznamenala také, že jedním z důkazů, o které soudy opřely svá rozhodnutí, byly výslechy utajených svědků M. a J. provádějících její sledování v galerii K. Připomněla, že obhajoba navrhla provedení těchto výslechů proto, že bylo sporné, zda jednotlivá vyjádření dotyčných lze ověřit zvukovým záznamem, který měl být v průběhu sledování pořizován. Odmítla přitom názor odvolacího soudu, podle něhož nic nebrání tomu, aby mohl být použit jako důkaz protokol o sledování vypracovaný oběma svědkyněmi. K tomu poznamenala, že výslechy obou svědkyň byly navrženy a následně soudem provedeny po zjištění závažných nesrovnalostí právě v protokolu o sledování. Podle jejích slov, pokud nalézací soud připustil provedení takového důkazu, lze mít důvodně za to, že měl, resp. mohl mít pochybnosti stran obsahu protokolu o sledování, resp. způsobu jeho pořízení, a takovou pochybnost mohl odstranit pouze tím, že provede důkaz v souladu se zákonem a způsobem použitelným v hlavním líčení. V této souvislosti ještě vyzdvihla, že svědkyně shodně popřely, že byly vybaveny odposlechovým zařízením, přičemž výpovědí svědka H. byl prokázán opak. Prohlásila, že postupem soudu byla zkrácena na svém právu na řádnou obhajobu, když nebylo možné konfrontovat výpovědi svědkyň s jejím vyjádřením v postavení obžalované a především nebylo možné pokládat otázky k vyjasnění dalších skutečností. Použití důkazu v podobě protokolu o sledování i výpovědí svědkyň označila za stávajícího stavu za nedůvodné s tím, že takové důkazy měly být z trestního řízení vyřazeny.
V neposlední řadě pak namítla nesprávnost postupu soudů nižších stupňů ve směru skutkových závěrů, které učinily na základě (podle jejích slov) nezákonně provedeného důkazu ve vztahu ke skutku popsanému v bodě 1) výroku o vině v rozsudku soud prvního stupně, a to výpovědi spoluobviněné N. Připomněla, že její námitku, podle níž byla dotyčná spoluobviněná podrobena třem po sobě jdoucím výslechům trvajících od večera dne 6. 5. 2008 do ranních hodin dne 7. 5. 2008, ačkoliv opakovaně uvedla, že je osobou trpící nemocí duševního rázu, pominuly, resp. vyvrátily tím, že „korektnost“ výslechů byla prokázána výslechem svědka K., policejního komisaře provádějícího výslechy. Zdůraznila přitom, že tento svědek rovněž vypověděl, že spoluobviněná N. nejdříve popřela, že by jí (obviněnou) žádala o ovlivnění výsledku přezkumného jednání při posuzování jejího zdravotního stavu, stejně tak popřela předání obrazu, jako odměny za takové ovlivnění, resp. (k dotazu obhájce spoluobviněné N.), že je pravdou, že jí (spoluobviněné N.) byly předkládány důkazy, a proto, že se její výpovědi neshodovaly se skutečnostmi zjištěnými policií dříve v rámci operativní činnosti, byly výslechy opakovány a dotyčné bylo „domlouváno“. Také upozornila, že svědek H. uvedl, že již před prvním výslechem spoluobviněné N. měl jako vyšetřovatel dostatek důkazů k tomu, aby jí mohl sdělit obvinění, a že nedokázal vysvětlit, proč byly opakovaně konány výslechy podle §158 tr. ř. Seznala, že výpověď svědka H. zpochybňuje výpověď svědka K., resp. ji vyvrací, a prokazuje, že výslech svědka K. nemůže být relevantním pro prokázání „korektnosti“ postupu při výslechu spoluobviněné N.
Uzavřela, že soudy v její trestní věci dovodily své skutkové závěry (výrok o vině a o trestu) z nezákonně získaných důkazů, nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a porušily zásadu in dubio pro reo, když (přes závažné pochybnosti) jednostranně vyložily jednotlivé důkazy toliko v její neprospěch.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 10 To 218/2008, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 10 To 218/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h)tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však převážná část uplatněných dovolacích námitek směřuje právě do oblasti trestního řízení a skutkových zjištění. Obviněná totiž soudům vytýká zvláště procesně vadné a neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů, porušení základních zásad trestního práva procesního (zásady zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, zásady in dubio pro reo a práva na obhajobu) a vadná skutková zjištění. Především z uvedených procesních, skutkových výhrad vyvozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován též (převážně) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6, 13 tr. ř., tzn. že v této části dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala především z tvrzeného neúplného a procesně vadného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení základních zásad trestního práva procesního a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a naznačenou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněná však také namítla, že soudy učinily nesprávný právní závěr, že se předmětného skutku dopustila jako veřejný činitel. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní.
Trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu přijme nebo si dá slíbit úplatek. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 3 písm. b) citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, jenž spáchá takový čin jako veřejný činitel.
Za obstarávání věcí obecného zájmu je považována činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb (srov. rozhodnutí č. 16/1988, s. 76 Sb. rozh. tr.). Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. Nespadá sem činnost občanů, jež je výlučně projevem jejich osobních práv (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1001).
Pojem obstarání věcí obecného zájmu není v zákoně výslovně definován, a proto je to, co je za ně považováno ponecháno jednak na judikatuře, z níž vychází i shora popsaná základní kriteria (např. se jedná o rozhodnutí č. 17/1978, č. 16/1988 Sb. rozh. tr.), anebo na právní teorii, podle níž je obstaráním věcí obecného zájmu např. plnění úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem v zásadě celá společnost. Jde tedy o činnost především v oblasti státu a samosprávy, ale též v oblasti uspokojování obecně důležitých, ekonomických, zdravotních, sociálních a jiných potřeb zásadního významu (viz Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. II. díl – Zvláštní část. 4. přepracované vydání. Praha : ASPI Publishing, 2004, s. 250).
Z uvedeného je patrné, že škodlivost korupčního jednání je zdůrazňována především v oblasti státní správy, ale prosazování její trestně právní ochrany je stále patrnější i v dalších oblastech veřejného života, jako např. i v soukromé sféře. Nelze opomenout ani to, že v minulosti byla trestněprávně postižena korupce i ve zdravotnictví (srov. rozh. č. 13/1990 Sb. rozh. tr.). Pro definování uvedeného pojmu je proto možné využít i negativní vymezení, neboť lze obecně připustit, že se o korupci může jednat tam, kde nejde o činnosti občanů vyplývající z jejich osobních práv nebo osobních povinností, jako např. prodej věcí v osobním vlastnictví, výměna bytu, pronájem nemovitostí, změna zaměstnání, atd.
Podle §89 odst. 9 tr. zák. se veřejným činitelem rozumí volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Při výkonu oprávnění a pravomocí podle zvláštních právních předpisů je veřejným činitelem také fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, vodní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží. Přitom k trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník státního orgánu, samosprávy, ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru cizího státu, se za těchto podmínek považuje za veřejného činitele, pokud tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Za plnění úkolů společnosti a státu je třeba především považovat výkon důležitých veřejných funkcí a rozhodovací činnost s tímto výkonem spojenou. Půjde o takové činnosti, které svou povahou odpovídají činnosti okruhu osob výslovně vyjmenovaných v §89 odst. 9 tr. zák., proto pod pojmem plnění úkolů společnosti a státu není možno zahrnout činnost těch státních zaměstnanců, kteří vykonávají jen pomocné manuální práce, popř. méně významné technicko organizační a zabezpečovací práce (sekretářky, technici, písařky, tiskoví mluvčí, pomocný personál, vrátní apod.) viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 666.
K pojmu používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena lze uvést, že každý veřejný činitel musí být odpovědný za plnění úkolů společnosti a státu. Aby mohl nést tuto odpovědnost, musí být vybaven potřebnou pravomocí, která mu umožňuje uvedené úkoly splnit. Vždy musí jít o plnění úkolů, jež mají širší společenský dosah. I když za výkon pravomoci nelze považovat jen rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, je v pojmu pravomoci vždy obsažen prvek moci a prvek rozhodování (srov. rozhodnut č. 16/1967/II Sb. rozh. tr. a rozhodnutí č. 48/1972 Sb. rozh. tr.). Kritériem pravomoci však není ani rozsah prostředků, s nimiž jednotlivec při výkonu práce přichází do styku, ani vztah důvěry k pracovníkovi ze strany veřejnosti (srov. rozhodnutá č. 17/1967 Sb. rozh. tr.) viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 666.
Podle §3a odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení jsou Č. a o. s. s. z. (dále jen „O.“) organizačními složkami státu. Jako organizační složky státu ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích sice Č. a O. nejsou právnickou osobou, tím však není dotčena jejich působnost nebo výkon předmětu činnosti podle zvláštních právních předpisů (zejména z oblasti sociálního zabezpečení) a jejich jednání v těchto případech je jednáním státu (viz §3 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích).
Ustanovení §3 odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ve znění účinném do 31. 12. 2008 stanoví, že sociální zabezpečení provádí orgány sociálního zabezpečení a organizace, přičemž citovaný zákon v §3 odstavec 3 konkretizuje, že orgány sociálního zabezpečení jsou Ministerstvo práce a sociálních věcí, ČSSZ, OSSZ, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo obrany.
S ohledem na shora uvedené je možno uzavřít, že Č. a O. představují orgány státní správy vykonávající působnost v oblasti sociálního zabezpečení. Kompetence Č. a O. upravuje konkrétně zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.
Podle §8 odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ve znění účinném do 20. 8. 2008 O. posuzují zdravotní stav a pracovní schopnost občanů ve věcech sociálního zabezpečení při zjišťovacích a kontrolních lékařských prohlídkách a za tím účelem svými lékaři posuzují mj. plnou invaliditu nebo částečnou invaliditu [viz §8 odst. 1 písm. a)].
Posudkovou činnost O. tedy vykonávají posudkoví lékaři. Jejich posudky o zdravotním stavu a pracovní schopnosti jsou pak podkladem pro vydání příslušného správního rozhodnutí ze strany orgánů sociálního zabezpečení.
Ustanovení §8 odst. 9 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ve znění účinném do 20. 8. 2008 sice určuje, že při posuzování plné invalidity a částečné invalidity musí lékaři O. vycházet z lékařských zpráv a posudků vypracovaných odbornými lékaři o zdravotním stavu občanů. Nutno ovšem upozornit, že posudkový lékař je při výkonu posudkové činnosti nadán určitými pravomocemi, jejichž obsahem nepochybně je prvek moci i prvek rozhodování. V rámci posouzení zdravotního stavu jednotlivých osob totiž mj. hodnotí vztah a dopad nepříznivého zdravotního stavu posuzovaných osob do některých právně významných důsledků, konkrétně v případě posuzování invalidity jde o zhodnocení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti posuzované osoby. Takovéto zhodnocení zda, resp. do jaké míry je dotyčná osoba práce schopna či neschopna, přísluší výhradně posudkovému lékaři, je svého druhu rozhodnutím a nepochybně představuje zcela určující a stěžejní podklad mj. pro vydání správního rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu (viz §39 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že posudkový lékař O. se bezesporu jako odpovědný pracovník orgánu státní správy podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena, a je tedy veřejným činitelem ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák.
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud na základě skutkových zjištění soudů nižších stupňů konstatuje, že obviněná v případech uvedených v bodech 2) a 3) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako odpovědná pracovnice orgánu státní správy - jako posudková lékařka O. H. K. - podílející se na plnění úkolů společnosti a státu a používající přitom pravomoci, která jí byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena - v souvislosti s posuzováním zdravotního stavu P. M. a K. P. podle §8 odst. 1 písm. a) zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ve znění účinném do 20. 8. 2008, které měla provádět a skutečně také provedla, tedy jako veřejný činitel ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák. v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu si dala slíbit úplatek.
Tento závěr neplatí, pokud jde o skutek popsaný v bodě 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, neboť zde obviněná činnost posudkové lékařky O. přímo nevykonávala (v daném případě byla posudkovou lékařkou O. nadřízená obviněné). V tomto případě by se podle názoru Nejvyššího soudu jevila přiléhavější právní kvalifikace podle §162 tr. zák. (tj. jako trestného činu nepřímého úplatkářství). Bylo by tedy na místě uznat obviněnou vinnou nikoliv jedním trestným činem, ale dvěma trestnými činy, což by znamenalo změnu rozhodnutí v její neprospěch. Tomu však v dovolacím řízení bránil tzv. zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změny v neprospěch obviněné, neboť pouze ona podala dovolání. Podle §265p odst. 1 tr. ř. totiž může Nejvyšší soud v neprospěch obviněného změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý