ECLI:CZ:NS:2021:11.TCU.42.2021.1
sp. zn. 11 Tcu 42/2021-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 10. 11. 2021 v neveřejném zasedání návrh ministryně spravedlnosti podaný podle §95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, na přezkoumání usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. 14 To 20/2021, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. Nt 410/2020, o přípustnosti vydání A. A. U., nar. XY, státního příslušníka Republiky Uzbekistán, k trestnímu stíhání do Republiky Uzbekistán, a rozhodl takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. 14 To 20/2021 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. Nt 410/2020, se zrušují.
Městskému soudu v Praze se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Generální prokuratura Republiky Uzbekistán požádala přípisem ze dne 2. 10. 2020, č. j. 26/13-158-20, jenž byl Ministerstvu spravedlnosti doručen elektronickou cestou dne 29. 10. 2020, o vydání A. A. U., nar. XY, do Republiky Uzbekistán, k trestnímu stíhání pro trestný čin podvodu podle odd. 1 čl. 168, odst. b, odd. 2 čl. 168 a odst. b odd. 3 čl. 168 trestního zákoníku Republiky Uzbekistán, a to na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu Trestního soudu města Samarkand ze dne 6. 1. 2018, č. j. 184011/2017- 493.
2. Žádost o vydání byla podána na základě Smlouvy mezi Českou republikou a Republikou Uzbekistán o právní pomoci a právních vztazích v občanských a trestních věcech ze dne 18. 1. 2002 (vyhlášené pod č. 133/2003 Sb.m.s.).
3. Po provedeném předběžném šetření podalo Městské státní zastupitelství v Praze dne 14. 12. 2020 pod č. j. 1 KZM 1012/2020-139, návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání A. U. podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen ,,z. m. j. s.").
4. Následně Městský soud v Praze (dále také jen „městský soud“) usnesením ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. Nt 410/2020, rozhodl, že vydání A. A. U., nar. 13. 7. 1987, státního příslušníka Republiky Uzbekistán (dále také jen „vydávaný“), k trestnímu stíhání do Republiky Uzbekistán (dále také jen „Uzbekistán“) pro trestný čin podvodu podle odd. 1 čl. 168, odst. b, odd. 2 čl. 168 a odst. b odd. 3 čl. 168 trestního zákoníku Republiky Uzbekistán, je přípustné, a to za současného přijetí ujištění uvedených v žádosti o vydání Generální prokuratury Republiky Uzbekistán ze dne 2. 10. 2020, č. j. 26/13-158-20, která jsou v označeném usnesení městského soudu explicitně vyjmenována.
5. Výrok usnesení městského soudu obsahuje také vymezení skutku, jímž měl vydávaný naplnit skutkovou podstatu uvedeného trestného činu, a který spočíval v podstatě v tom, že:
- na základě zištných pohnutek, s cílem vlastního prospěchu během svého pobytu v České republice za použití komunikace prostřednictvím komunikátoru messenger „Telegramm“ se vetřel do důvěry svého příbuzného A. E. K., narozeného XY, jemuž slíbil, že mu pomůže vyřídit vízum do České republiky, které by mu sem umožnilo přicestovat a najít si zde práci, za což v období od 2. března 2016 do 12. května 2016 převzal finanční prostředky jmenovaného ve výši 1.800 USD (5.190.827 uzbeckých sumů), které mu byly zaslány prostřednictvím mezinárodního platebního systému „Western Union“ z banky Kapital, sídlící v XY ulici města Samarkandu, přičemž si A. U. finanční prostředky jmenovaného poškozeného ve shora uvedené výši přivlastnil, pomoc mu neposkytl a odebral se na neznámé místo,
- dále pokračoval v trestné činnosti na základě zištných pohnutek, kdy opět sledoval cíl osobního zisku a během svého pobytu v České republice za použití komunikace prostřednictvím komunikátoru messenger „Telegramm“ se vetřel do důvěry F. I. Ž., narozenému dne XY, kterému slíbil, že mu pomůže vyřídit vízum do České republiky, které by mu umožnilo sem přicestovat a najít si zde práci, za což v období od 9. března 2016 do 19. května 2016 převzal finanční prostředky jmenovaného ve výši 800 USD (2.330.280 uzbeckých sumů), které mu byly zaslány prostřednictvím mezinárodního platebního systému „Western Union“ z banky Kapitál, sídlící v XY ulici města XY, přičemž si A. U. finanční prostředky jmenovaného poškozeného ve shora uvedené výši přivlastnil, pomoc mu neposkytl a odebral se na neznámé místo a
- dále pokračoval v trestné činnosti na základě zištných pohnutek, kdy opět sledoval cíl osobního zisku a během svého pobytu v České republice za použití komunikace prostřednictvím komunikátoru messenger „Telegramm“ se vetřel do důvěry O. R. M., narozenému dne XY, kterému slíbil, že mu pomůže vyřídit vízum do České republiky, které by mu umožnilo sem přicestovat a najít si zde práci, za což v období od 28. února 2018 do 12. dubna 2018 převzal finanční prostředky jmenovaného ve výši 3.500 USD (28.270.410 uzbeckých sumů), které mu byly zaslány prostřednictvím mezinárodního platebního systému „Western Union“ z banky Kapitál, sídlící v XY ulici města XY, přičemž si A. U. finanční prostředky jmenovaného poškozeného ve shora uvedené výši přivlastnil, pomoc mu neposkytl a odebral se na neznámé místo.
6. Z podnětu stížnosti vydávaného se věcí zabýval Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“), který svým usnesením ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. 14 To 20/2021, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost zamítl.
7. Dne 19. 7. 2021 podala ministryně spravedlnosti podle §95 odst. 5 z. m. j. s. k Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání shora označených usnesení městského soudu a vrchního soudu s tím, aby tato rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil městskému soudu k opětovnému projednání, doplnění dokazování a k novému rozhodnutí, nebo aby po zrušení označených usnesení sám rozhodl tak, že vydání A. A. U. k trestnímu stíhání do Uzbekistánu, je podle §91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s., nepřípustné.
II. Návrh ministryně spravedlnosti na přezkum uvedených rozhodnutí
8. Svůj návrh ministryně spravedlnosti rozdělila na několik částí. V části I. rekapituluje dosavadní průběh řízení, v části II. označené jako „ Rozhodování o přípustnosti vydání z hlediska možného rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách - porušení čl. 3 Úmluvy“, namítá, že městský a vrchní soud nedostatečně zkoumaly všechny právně relevantní skutečnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, včetně existence závažných důvodů zakládajících domněnku, že vydávanému, bude-li vydán, hrozí v Uzbekistánu nebezpečí špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
9. Podle ministryně spravedlnosti se soudy nezabývaly zprávami o aktuálním stavu dodržování lidských práv v Republice Uzbekistán v dostatečném rozsahu a své rozhodnutí v této souvislosti řádně neodůvodnily, přičemž rozhodly o přípustnosti vydání za současného přijetí ujištění poskytnutých příslušnými orgány Republiky Uzbekistán, ačkoliv tato ujištění v souladu s dosavadní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), Ústavního soudu a Nejvyššího soudu nelze považovat za dostatečná.
10. Pokud jde o (a) stav dodržování lidských práv a základních svobod v Republice Uzbekistán, možný rozpor vydání se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách hodnotily příslušné soudy s ohledem na informace obsažené v Závěrečných poznámkách k páté periodické zprávě Uzbekistánu ze dne 1. května 2020 Výboru OSN pro lidská práva a v Informaci o stavu lidských práv v Uzbekistánu - říjen 2020, vypracované odborem lidských práv a transformační politiky Ministerstva zahraničních věcí ČR (dále jen „Informace MZV ČR“).
11. Vzhledem k významu, který ESLP přikládá čl. 3 Úmluvy, a k nenapravitelnosti újmy, jež může vzniknout, pokud se nebezpečí mučení nebo jiného špatného zacházení projeví, klade ESLP důraz na povinnost pečlivého přezkumu na vnitrostátní úrovni (viz čl. 13 ve spojení s čl. 3 Úmluvy). Jen důsledné zhodnocení tamních podmínek a z nich pramenící nebezpečí špatného zacházení představuje záruku, že nedojde k porušení principu non-refoulement, tedy navrácení vyžádané osoby na území státu, ve kterém jí hrozí trest smrti, mučení nebo jiné nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, včetně případů, kdy je taková újma způsobena všeobecným nerozlišujícím násilím panujícím v zemi, do níž má být vydána.
12. Soudy jsou v rámci takového přezkumu povinny riziko reálného nebezpečí újmy hodnotit přiměřeně a vycházet z aktuálních, dostatečně ověřených a objektivních informací, které pocházejí od vícero spolehlivých autorit (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2299/19).
13. V tomto ohledu postupu soudů nižších stupňů ministryně spravedlnosti vytýká, že si měly zajistit reprezentativnější soubor zpráv zabývající se dodržováním lidských práv v této zemi. Měly možnost opatřit si například zprávu vypracovanou Ministerstvem zahraničních věcí Spojených států amerických, Závěrečné poznámky k páté periodické zprávě Uzbekistánu Výboru OSN proti mučení (které se zaměřují na problematiku špatného zacházení detailněji než v soudním spisu založené Závěrečné poznámky k páté periodické zprávě Uzbekistánu Výboru OSN pro lidská práva) či Amnesty International (viz např. Soldatenko proti Ukrajině, rozsudek ESLP ze dne 23. 10.2008, stížnost č. 2440/07, bod 67). S ohledem na zprávy o dodržování lidských práv v Uzbekistánu se ministryně neztotožnila se závěrem soudů, že je vydání přípustné, když z uvedených zpráv jednoznačně vyplývá, že mučení je stále závažným jevem v rámci uzbecké justice.
14. Poukazuje přitom na to, že např. dle Informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky i přes mírné zlepšení nadále v Republice Uzbekistán běžně dochází k mučení či jinému špatnému zacházení se zadrženými ze strany vyšetřovatelů a vězeňské služby i se souhlasem soudních orgánů, a to s cílem donutit danou osobu k doznání. Přesto, že Republika Uzbekistán usiluje o zlepšení situace v oblasti ochrany lidských práv a základních svobod a za tímto účelem přijímá novou legislativu, reformy v praxi stále uplatňovány nejsou. Ačkoliv byla v dubnu 2018 přijata novela trestního zákoníku, která zavedla trestní odpovědnost za mučení a jiné nelidské a ponižující zacházení, neexistuje jakékoliv potvrzení o tom, že by byla tato novela v praxi uplatněna. Stejně tak ombudsman nevyužívá nových pravomocí v oblasti prevence špatného zacházení se zadrženými osobami, stížnostmi vězněných osob souvisejícími s mučením se prakticky nezabývá a místa, ve kterých jsou osoby omezeny na své svobodě, ombudsman nenavštěvuje, ačkoliv mu tato možnost byla taktéž nově přiznána.
15. Výbor OSN proti mučení ve svých Závěrečných poznámkách k páté periodické zprávě Uzbekistánu ze dne 14. ledna 2020 vyjadřuje své hluboké znepokojení nad zprávami o pokračujícím rutinním páchání mučení a jiného špatného zacházení ze strany orgánů činných v trestním řízení a pracovníků vězeňské služby za účelem vynucení doznání nebo získání informací pro trestní řízení. Taktéž poukazuje, že státní zástupci a soudci přehlíží a odmítají vyšetřovat tvrzení, že doznání a další důkazy předložené soudu byly získány mučením a že zdravotnický personál a obhájci, včetně státem jmenovaných obhájců, se zdráhají tato tvrzení potvrdit. Hlavní líčení v těch trestních věcech, ve kterých osoby namítly, že byly důkazy či jejich doznání získány mučením, přitom byla neveřejná a stejně tak rozsudky vynesené v těchto trestních řízeních nebyly veřejnosti přístupné. Stížnosti, které jsou projednávány, pak dle uvedené zprávy nejsou projednávány nestranně.
16. Zpráva Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických o stavu lidských práv v Republice Uzbekistán za rok 2020 (dále jen „Zpráva MZV USA“), publikována v březnu 2021 uvádí, že Republika Uzbekistán přijala jistá nová opatření, která směřují k ochraně osob, jež byly omezeny na své svobodě. Příslušníci policie jsou např. povinni notifikovat příbuzné těchto osob, a to do 24 hodin od omezení jejich svobody. Dle médií a lidskoprávních aktivistů se však opět jedná o opatření, která se v praxi neuplatňují (citovaná zpráva byla publikována až po vynesení předmětných usnesení Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, ovšem i ze Zprávy Ministerstva zahraničních věci Spojených států amerických o stavu lidských práv v Republice Uzbekistán za rok 2019 vyplývá závažné porušování lidských práv a základních svobod). Jistá občanská společnost pak uvedla, že jsou zadržené osoby mučeny či jinak napadány za účelem vynucení jejich doznání ještě před zmíněným povinným notifikováním jejich příbuzných či advokátů. Zpráva MZV USA také uvádí, že kamery byly ve výslechových místnostech často vypnuty nebo docházelo k mučení a vyslýchání osob mimo zorné pole kamer.
17. V souvislosti s podmínkami ve věznicích je běžné, že tyto jsou přeplněné, dochází v nich k fyzickému týrání, neexistují v nich dostatečné hygienické podmínky a lékařská péče. K tomu ministryně spravedlnosti poukazuje na judikaturu ESLP, z níž vyplývá, že i přeplněnost věznic je natolik závažnou skutečností, že odůvodňuje sama o sobě závěr o porušení čl. 3 Úmluvy (viz např. Ananyev a další proti Rusku , rozsudek ESLP ze dne 10. 1. 2012, č. 42525/07 a 60800/08, bod 145 či Mayzit proti Rusku, rozsudek ESLP ze dne 20. 1. 2005, č. 63378/00, bod 40). Situací v místních věznicích se však příslušné soudy nijak blíže nezabývaly.
18. Ministryně spravedlnosti rovněž upozorňuje, že i když Městský soud v Praze v předmětném usnesení ze dne 11. 2. 2021 obecně shledal, že problémy s dodržováním mezinárodních smluv, jejímiž je Republika Uzbekistán smluvní stranou, jsou systémové a dlouhodobé, přesto rozhodl o přípustnosti vydání A. U., což odůvodnil tím, že ačkoli dodržování lidských práv v Uzbekistánu není na žádoucí úrovni, je při rozhodování o přípustnosti vydání z hlediska možného porušení závazků vyplývajících pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách vždy třeba zkoumat okolnosti každého konkrétního případu. V případě vyžádaného U. tak podle městského soudu nelze dospět k závěru, že jeho vydáním do Uzbekistánu k předmětnému trestnímu stíhání dojde k porušení článků 3 a 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Městský soud při tomto závěru zohlednil charakter trestného činu, pro který je vyžádaný žádán, tedy skutečnost, že se jedná o obecně kriminální majetkový trestný čin, který nemá politický charakter, přičemž vyžádaný nepatří ke zranitelné skupině, které by hrozilo špatné zacházení, jak je tomu např. u politických oponentů. Není proto dána obava, že lidská práva vyžádaného budou a priori porušována, přičemž významné pro rozhodnutí městského soudu jsou záruky ze dne 2. 10. 2020, č. j. 26/13- 158-20“.
19. Jak Městský soud v Praze jinak správně uvádí, je vždy třeba zkoumat okolnosti každého konkrétního případu. ESLP upřesnil, že pouze v případě, že jsou prokázány pádné důvody věřit, že osobě, o jejíž vydání jde, vzhledem ke konkrétním okolnostem spojeným s její osobou v kombinaci s věrohodnými a aktuálními informacemi o situaci ve vyžadujícím státu, které jsou relevantní pro očekávatelný osud této osoby, osobě skutečně hrozí reálné nebezpečí dostatečně intenzivního porušení absolutních práv zaručených mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (např. Saadi proti Itálii , rozsudek ESLP ze dne 28. 2. 2008, stížnost č. 37201106, bod 130). K pojmu reálného nebezpečí se vyjádřil i Ústavní soud k tomu ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1015/14, N 155/82 SbNU 451, bod 39).
20. Městský soud velmi obecně uzavírá, že nelze dospět k závěru, že vydáním vyžádaného do Republiky Uzbekistán dojde k porušení čl. 3 a 6 Úmluvy, neboť' příslušné orgány Republiky Uzbekistán podaly extradiční žádost v souvislosti s obecně kriminálním majetkovým trestným činem, nikoliv v souvislosti s trestným činem, který má politický charakter. Dle soudu se tedy nemůže jednat o osobu, která by patřila ke zranitelné skupině a které by hrozilo špatné zacházení. Rovněž Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 18. března 2021, sp. zn. 14 To 20/2021, konstatoval, že na straně vyžádaného neexistuji žádné důvody k obavě, že by v případě vydání mohl být s určitou mírou pravděpodobnosti podroben násilí nebo byla porušována jeho procesní práva v trestním stíhání, které se proti němu vede.
21. Podle ministryně spravedlnosti se nicméně s argumentací soudů nelze ztotožnit, a to vzhledem k velmi závažným skutečnostem uvedeným ve shora zmíněných zprávách o dodržování lidských práv v Republice Uzbekistán, které jasně hovoří o tom, že mučení či jiné špatné zacházení s osobami omezenými na své svobodě je v této zemi i nadále rozsáhlou a rutinní záležitostí, přičemž tyto zprávy neuvádějí, že je špatně zacházeno pouze s politickými oponenty či osobami náležejícími do jiné zranitelné skupiny. O tom svědčí i obsah Informace MZV ČR, stejně jako shora citovaná Zpráva MZV USA 2020. Ministryně proto nesouhlasí se závěrem, že se soudy důkladně zabývaly všemi okolnostmi, které mohou potvrdit nebo vyvrátit riziko reálného nebezpečí špatného zacházení. K tomu poukazuje na judikaturu ESLP kupř. rozsudek ve věci Soldatenko proti Ukrajině ze dne 23. 10. 2008, stížnost č. 2440/07, bod 71, ve věci Kaboulov proti Ukrajině ze dne 19. 11. 2009, č. 41015/04, bod 112. Jak ministryně rovněž připomněla, ESLP opakovaně uvedl, že vyžadování nezvratných důkazů nebezpečí špatného zacházení ve vyžadujícím státu po vyžádané osobě by se rovnalo požadování, aby prokázal existenci budoucí události, což je nemožné a kladlo by to na něj zjevně nepřiměřené břemeno (viz Rustamov proti Rusku ze dne 3. 7. 2012, č. 11209/10, bod 117).
(b) Pokud jde o ujištění ze strany Generální Prokuratury Republiky Uzbekistán , na základě kterých rovněž soudy rozhodly o přípustnosti vydání, a která jsou ve výroku napadeného usnesení městského soudu explicitně vyjmenována, Městský soud v Praze uvedl, že je považuje za dostatečné garance s tím, že jejich případné nedodržení tamějšími orgány, by znamenalo oslabení mezinárodní věrohodnosti Uzbekistánu v důsledku nesplnění závazků, ale zejména obavu, že v budoucnu nebude extradičním žádostem českými orgány vyhověno.
22. Ohledně kvality diplomatických záruk ministryně spravedlnosti nicméně s ohledem na hodnotící zprávy o stavu dodržování lidských práv a úrovni justičního systému a vězeňství v Republice Uzbekistán konstatuje, že obsah ujištění, formulovaných za použití obecných a stereotypních frází je nedostatečný a neposkytuje formální záruku, že vyžádaný nebude podroben mučení nebo jinému špatnému zacházení a bude mu garantováno právo na spravedlivý proces, jakožto záruku, že jeho základní práva budou v průběhu trestního řízení respektována. Ujištění tak nebyla soudy hodnocena ve světle relevantní judikatury ESLP, jakož i Ústavního a Nejvyššího soudu (např. Klein proti Rusku , rozsudek ESLP ze dne 1. 4.2010, č, 24268/08, bod 55, G. S. proti Bulharsku , rozsudek ESLP ze dne 4. 4. 2019, č. 36538117, bod 93; nález Ústavního soudu ze dne 29. I. 2014, sp. zn. II. ÚS 1221/13, N 12/72 SbNU 169).
23. Z výše uvedeného se přitom podává, že při posuzování kvality poskytnutých ujištění a skutečnosti, je třeba přihlížet k řadě důležitých faktorů, zejména, zda jsou ujištění konkrétní, nebo jsou obecná a vágní, zda je možné od místních orgánů očekávat jejich dodržení, pakliže byla poskytnuta ústřední vládou vyžadujícího státu; zda byla poskytnuta smluvní stranou Úmluvy, délka a síla dvoustranných vztahu mezi vydávajícím a vyžadujícím státem; zda dodržování ujištění může být objektivně ověřeno diplomatickým nebo jiným monitorovacím mechanismem, včetně umožnění svobodného přístupu advokátům vyžádané osoby. Dále je nutné přihlédnout k existenci účinného systému ochrany proti mučení ze strany vyžadujícího státu včetně toho, zda je ochoten spolupracovat s mezinárodními monitorovacími mechanismy (včetně mezinárodních lidsko-právních nevládních organizací), a zda je ochoten prošetřit obvinění z mučení a potrestat ty, kdo jsou za ně odpovědní a zda spolehlivost ujištění byla přezkoumána vnitrostátními soudy vydávajícího státu (viz Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ; rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2012, č. 8139/09, bod 189 nebo také nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2299/19, bod 90). Ve světle těchto kritérií ministryně spravedlnosti spatřuje nedostatky v usneseních městského a vrchního soudu, která se výše uvedenými kritérii, potažmo obecně důvěryhodností záruk adekvátně nezabývaly.
24. Jak ministryně spravedlnosti dále uvedla, k žádnému vydání osoby z České republiky do Republiky Uzbekistán dosud nedošlo. Naposledy se soudy vydáním osoby z České republiky do Uzbekistánu zabývaly v letech 2017 a 2019 a v obou těchto případech rozhodly o nepřípustnosti vydání, a to právě z důvodu uvedeného v §91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. K tomu konstatovala, že stav dodržování lidských práv v Republice Uzbekistán se od ukončení těchto extradičních řízení nijak výrazně nezlepšil. V tomto ohledu zmínila, že v extradičním řízení, které bylo ukončeno v roce 2017 usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. Nt 414/2015-196, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 14 To 78/2017, o nepřípustnosti vydání osoby G. K. z České Republiky do Republiky Uzbekistán k trestnímu stíhání, byly Generální prokuraturou Republiky Uzbekistán poskytnuty podstatně širší záruky, včetně dodatečných záruk, které si Městský soud v Praze vyžádal, než je tomu v předmětné věci týkající se vydání A. A. U. Generální prokuratura Republiky Uzbekistán tehdy požádala o vydání G. K. v souvislosti s jednáním, které bylo možné, obdobně jako v aktuální věci, kvalifikovat dle trestního zákoníku České republiky jako trestný čin podvodu. Ani v tomto případě se nejednalo o politicky motivovaný trestný čin.
25. I přes poskytnuté záruky Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze rozhodly v dané věci o nepřípustnosti vydání, přičemž záruky označily za nedostatečné a formální, neboť z tehdejších zpráv Velvyslanectví České republiky v Taškentu a odboru lidských práv a transformační politiky Ministerstva zahraničních věcí České republiky vyplývalo, že se do té doby žádnému diplomatovi Evropské unie navštívit místní věznice nepodařilo, a že monitorování plnění záruk poskytnutých uzbeckou stranou by bylo nereálné. Republika Uzbekistán dle těchto zpráv obecně neumožňovala diplomatům návštěvy věznic a v rámci místní konzulární spolupráce mezi státy Evropské unie bylo tehdy zjištěno, že tento způsob monitorování nefungoval s žádnou členskou zemí Evropské unie zastoupenou v Republice Uzbekistán. Na žádost diplomatů o schůzku s Generální prokuraturou Uzbekistánu v této věci nedostalo Velvyslanectví České republiky v Taškentu přes několikeré urgence žádnou odpověď'. Evropské země měly v době rozhodování soudů silně rezervovaný přístup nejenom k vydávání do Republiky Uzbekistán, ale i k samotnému poskytování informací o uzbeckých občanech nacházejících se na jejich území. Obecně se země Evropské unie stavěly k vydávání do Republiky Uzbekistán negativně z důvodu represivního režimu. Tomuto pak nasvědčuje i aktuální Informace MZV ČR z října 2020, která je součástí soudního spisu. Otázkou dodržování poskytnutých ujištění se zabýval i Ústavní soud kupř. ve výše citovaném nálezu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2299/19, bod 90).
26. K tomu ministryně spravedlnosti dodává, že s ohledem na absenci zkušeností s kontrolou dodržování záruk se soudy nepokusily od jiných evropských států zjistit stávající praxi s dodržováním ujištění poskytnutými Republikou Uzbekistán, která je třeba považovat za velmi vágní a nekonkrétní, nelze očekávat, že budou místními orgány vyžadujícího státu dodržena a nebyla poskytnuta smluvní stranou Úmluvy. Především pak vůbec neobsahují zmínku o tom, zda a jakým způsobem by bylo možné daná ujištění kontrolovat. Poskytnuta není ani záruka, že by diplomatičtí pracovníci měli možnost navštívit vyžádanou osobu ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody, pakliže by se v takových zařízeních ocitl, hovořit s ním bez přítomnosti jiné osoby, obracet se na orgány činné v trestním řízení ve vyžadujícím státě s oznámeními o podezření porušení práv vyžádané osoby v průběhu trestního řízení a domáhat se jejich prošetření a obdržet informací o jeho výsledku.
27. Ostatně i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ve svém návrhu na rozhodnutí o přípustnosti vydání vyžádané osoby k trestnímu stíhání do Republiky Uzbekistán ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 1 KZM 1012/2020-139, uvedla, že by již poskytnutá ujištění mohla být v případě potřeby doplněna požadavkem: „aby uzbecké orgány umožnily na žádost orgánů České republiky nebo vyžádaného po jeho vydání, možnost setkání v rámci konzulární návštěvy, kterou by vykonal zástupce (zastupitelský úřad) České republiky v Uzbekistánu“ . Městský soud v Praze však o takové ujištění nepožádal a ve svém usnesení ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. Nt 410/2020, nijak nezdůvodnil, proč tak neučinil. Přitom sám v souvislosti s garancemi poskytnutými Generální prokuraturou Republiky Uzbekistán odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tcu 25/2012-15, z něhož přitom vyplývá právě zmíněná povinnost soudů hodnotit relevanci poskytnutého ujištění též z hlediska možnosti účinnosti kontroly.
28. Vrchní soud v Praze v předmětném usnesení ze dne 18. 3. 2021 rovněž argumentuje, že: „nelze rovněž přehlédnout v napadeném usnesení uváděný výčet mezinárodních úmluv o lidských právech a základních svobodách, jejichž smluvní stranou je i Uzbekistán. Zmíněné úmluvy kromě jiného zakotvují mechanismus jejich dodržováni, což je jeden z prostředků, motivujících rovněž dožadující stát k úsilí při odstraňování vytýkaných vad a zlepšování situace v uvedené oblasti“.
29. Pokud je v usnesení Městského soudu v Praze dále uvedeno, že je Republika Uzbekistán smluvní stranou Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, vyhlášené pod č. 431/1988 Sb. a Mezinárodního Paktu o občanských a politických právech, vyhlášeným pod č. 120/1976 Sb., podle ministryně spravedlnosti se žádný ze soudů nicméně nezabýval skutečností uvedenou v Informaci MZV ČR, že Republika Uzbekistán dosud neratifikovala Opční protokol ke zmíněné Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. V důsledku toho tak nejsou k dispozici zprávy Podvýboru pro prevenci mučení, který byl zřízen na základě tohoto protokolu, z jeho pravidelných návštěv míst omezení svobody.
30. V Závěrečných poznámkách k páté periodické zprávě Uzbekistánu ze dne 1. května 2020 Výboru OSN pro lidská práva je pak vyjádřeno znepokojení výboru v souvislosti se zprávami o překážkách a omezení vstupu nezávislým nevládním organizacím do míst, kde je omezována svoboda, a nad nedostačujícími snahami o zpřístupnění těchto míst za účelem jejich monitoringu Mezinárodnímu výboru Červeného kříže.
31. I podle ESLP není existence vnitrostátních předpisů a přístup k mezinárodním smlouvám zaručujícím respektování lidských práv a základních svobod v principu samo o sobě dostatečné k zajištění odpovídající ochrany proti nebezpečí špatného zacházení, pokud spolehlivé zdroje, jako i v tomto případě, informují o praxi uplatňované nebo tolerované státními orgány, která je zjevně v rozporu s principy Úmluvy (viz Saadi proti Itálii , rozsudek ESLP ze dne 28. 2. 2008, č. 37201106, bod 147). Ministryně rovněž zdůraznila, že ESLP v souvislosti s extradicí osob do Republiky Uzbekistán opakovaně shledal, že pokud je praxe mučení v tomto státě důvěryhodnými mezinárodními experty popisována jako systematická, ujištění uzbeckých orgánů nemohou poskytnout spolehlivou záruku proti nebezpečí špatného zacházení (např. Ismoilov a další proti Rusku , rozsudek ESLP ze dne 24. 4.2008, č. 2947/06, bod 127; Abdulazhon Isakov proti Rusku , rozsudek ESLP ze dne 8. 7. 2010, č. 14049/08, bod 111; Umirov proti Rusku , rozsudek ESLP ze dne 18. 9. 2012, č. 17455/11, bod 121).
32. V III. části návrhu se ministryně spravedlnosti zabývá rozhodováním o přípustnosti vydání z hlediska možného rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách - porušení čl. 6 Úmluvy.
33. V tomto ohledu upozorňuje, že dalším, v úvahu připadajícím důvodem nepřípustnosti vydání, jež byly příslušné soudy v předmětném řízení povinny důkladně přezkoumat, je porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy. To může být důvodem nepřípustnosti vydání jen v mimořádných případech, kdy je prokázáno reálné nebezpečí, že v případě vydání bude vyžadujícím státem vydávané osobě flagrantním způsobem, který popírá samotné základy práva na spravedlivý proces, odepřena spravedlnost ( Soering proti Spojenému královstv í, cit. výše, bod 113; Al-Moayad proti Německu , rozsudek ESLP ze dne 20. 2. 2007, stížnost č. 35865/03, bod 101). V usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. Nt 410/2020, však řádné odůvodnění závěru, že vydáním vyžádaného nedojde k porušení čl. 6 Úmluvy, chybí. Uvedený soud toliko konstatuje, že v tomto případě nehrozí, že by bylo právo na spravedlivý proces porušeno, a to vzhledem k charakteru trestného činu, pro který byla osoba vyžádána.
34. Informace MZV ČR přitom např. uvádí, že v Republice Uzbekistán je advokátům často znemožněn přístup ke klientům, a to zejména během vazby. S klienty se setkávají v nevhodném prostředí, kde nelze dodržet diskrétnost, a to mimo jiné proto, že jednání je přítomen dozorce nebo soudní úředník. Někdy je setkání umožněno až po ukončení přípravného řízení. Advokáti čelí obtížím v přístupu ke spisům před podáním obžaloby nebo nemohou vyslechnout svědky. Pokud je do případu zapojena státní bezpečnost, nemají přístup ani k obžalobě a soudnímu rozhodnutí. Podobně situaci hodnotí i Výbor OSN proti mučení, který ve svých Závěrečných poznámkách k páté periodické zprávě Uzbekistánu dále uvádí, že v daném státě někdy dochází i k situacím, kdy je místním advokátům vyhrožováno fyzickým násilím. Výbor OSN pro lidská práva ve svých Závěrečných poznámkách shrnuje, že soudní systém není nezávislý, neboť na něj má politická sféra i nadále patrný vliv.
35. Ministryně spravedlnosti se v části IV. návrhu neztotožnila rovněž s názorem obou soudů ani s názorem státní zástupkyně v souvislosti s údajnou úhradou škody z domnělého trestného činu podvodu ze strany otce vydávaného , že získání dodatkových informací a vyjádření Generální prokuratury Republiky Uzbekistán k téhle namítané skutečnosti není v tomto případě namístě.
36. Jak v tomto ohledu uvedla, je sice pravdou, že soudům v extradičním řízení nepřísluší posuzovat otázku viny, a tedy ani otázku možného splnění polehčující okolnosti úhrady vzniklé škody, nicméně vzhledem k minimální zkušenosti v oblasti mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech s Republikou Uzbekistán a ke kritickým poznatkům v souvislosti s dodržováním lidských práv v tomto státě, má za to, že by byla namístě žádost o vyjádření k údajné úhradě vzniklé škody, případně dodatečné ujištění (např. ujištění, že trest odnětí svobody v případě prokázané úhrady škody z trestného činu nebude uložen, jak je uvedeno v čl. 168 Trestního zákoníku Republiky Uzbekistán).
37. V bodě V. návrhu ministryně spravedlnosti shrnuje, že závažný zásah do právní sféry jmenovaného, jakým je jeho vydání k trestnímu stíhání do Republiky Uzbekistán, nelze provést bez důkladného posouzení veškerých shora zmíněných skutečností.
38. Obecné soudy musí z úřední povinnosti bedlivě zkoumat veškeré právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, mezi něž patří kromě ostatních důvodů uvedených v §91 odst. 1 z. m. j. s. též mezinárodně-právní závazky vyplývající ze smluv v oblasti dodržování lidských práv a základních svobod, přičemž přednost závazků ze smluv o ochraně lidských práv v případě kolize závazků z mezinárodních smluv vyplývá především z obsahu těchto smluv v návaznosti na ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, dle nějž je Česká republika právním státem. Proto v případě, že vedle sebe existuje smluvní závazek chránící základní právo a smluvní závazek, který směřuje k ohrožení téhož práva, musí závazek první převážit. Vydání tedy není přípustné, pokud by jeho provedení kolidovalo se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.
39. Otázku, zda nejsou dány důvody nepřípustnosti vydání podle §91 odst. 1 z. m. j. s., musí v plném rozsahu primárně posoudit samostatně soudy rozhodující o přípustnosti vydání (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 665/11, bod 45). Kromě toho musí při rozhodování o přípustnosti vydání zvažovat i další okolnosti, které by vydání mohly bránit (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).
40. Shora popsané nedostatky v postupu a rozhodování Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jsou podle ministryně spravedlnosti takového rázu, že jejich náprava by přesahovala roli, kterou má v řízení o vydání ministr spravedlnosti. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu (usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8.2001. sp. zn. II. ÚS 243/01, nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007), posouzením právních otázek přípustnosti vydání, a to včetně otázek přípustnosti vydání z hlediska možného rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, se v extradičním řízení musí zabývat nezávislé soudy, zatímco rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení či nepovolení vydání podle §97 z. m. j. s. představuje politický rozměr projevu státní suverenity v řízení o vydání (nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 63/06; nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 665/11).
41. Závěrem ministryně spravedlnosti shrnula, že zjištěné nedostatky v postupu a rozhodování Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze a pochybnosti o správnosti jejich rozhodnutí o přípustnosti vydání lze zhojit jedině zrušením napadených usnesení a rozhodnutím Nejvyššího soudu o nepřípustnosti vydání podle §91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s., alternativně pak zrušením napadených usnesení a vrácením věci Městskému soudu v Praze.
42. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. Nt 410/2020, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. 14 To 20/2021, a sám rozhodl tak, že vydání A. A. U. k trestnímu stíhání do Republiky Uzbekistán je nepřípustné podle §91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s., případně aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k doplnění dokazování a následnému opětovnému projednání a rozhodnutí.
III. Související právní úprava a judikatura
43. Ještě předtím, než Nejvyšší soud na základě podaného návrhu přistoupí k přezkoumání usnesení městského soudu a vrchního soudu, považuje za nezbytné připomenout relevantní právní úpravu a rozhodovací praxi.
44. Podle §90 odst. 1 z. m. j. s. platí, že vydání osoby do cizího státu je přípustné, jestliže skutek, pro který se o vydání žádá, by byl podle práva České republiky trestným činem s horní hranicí trestu odnětí svobody nejméně 1 rok.
45. Z §91 odst. 1 písm. b) z. m. j. s. se podává, že vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, pokud jde o osobu, které byla v České republice udělena mezinárodní ochrana, a to v rozsahu ochrany poskytnuté této osobě jiným právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou.
46. Podle §91 odst. 1 písm. e) z. m. j. s. platí, že vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, pokud skutek, pro který se o vydání žádá, není trestným činem podléhajícím vydání.
47. Z §91 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. plyne, že vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, pokud za trestný čin, pro který se o vydání žádá, je možné v cizím státu uložit trest smrti a cizí stát neposkytne ujištění, že trest smrti nebude uložen nebo vykonán.
48. Podle §91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. platí, že vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, pokud by bylo v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.
49. Z §91 odst. 1 písm. p) z. m. j. s. se podává, že vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, pokud je důvodná obava, že by osoba, o jejíž vydání jde, byla v cizím státu vystavena pronásledování z důvodu svého původu, rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné skupině, státního občanství nebo pro své politické názory či jiných obdobných důvodů nebo že by se zhoršilo její postavení v trestním řízení nebo při výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody.
50. Podle §92 odst. 1 a násl. z. m. j. s. platí, že státní zástupce krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti zaslalo žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání skutečnosti uvedené v §91 odst. 1 z. m. j. s.
51. Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§95 odst. 1 z. m. j. s.). V obecné rovině je nutno konstatovat, že v rámci rozhodování o přípustnosti vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to právních podmínek vyplývajících ze zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (§91 odst. 1 z. m. j. s.) nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno, avšak rovněž tak se musí zabývat splněním právních podmínek vyplývajících z jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo aplikovatelné. Splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání je tedy třeba posuzovat také z hlediska dodržení jiných mezinárodněprávních závazků České republiky. Jde zejména o závazky České republiky vyplývající ze smluv v oblasti dodržování lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí o vydání nesmí těmto mezinárodněprávním závazkům odporovat a v případě, že dojde ke kolizi v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, musí soudy vyřešit i tuto otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tcu 26/2001, uveřejněné pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr., jakož i nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).
52. Jak přitom Nejvyšší soud zdůraznil ve svém usnesení ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tcu 25/2012, „rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny je z hlediska splnění všech právních podmínek vyplývajících jak z vnitrostátní úpravy, tak z mezinárodních smluv, nutno vždy posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu jednání vydávané osoby a ve vztahu ke konkrétnímu vydávanému. Nejde tedy o rozhodování abstraktní v tom smyslu, že vydání do některého státu je obecně přípustné, či obecně nepřípustné. Rozhodnutí soudu o vydání nemá a s ohledem na mezinárodní závazky v této oblasti ani nemůže představovat nějaké paušální stanovisko ohledně vydávání osob k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do určitého státu“ (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009, nebo ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 11 Tcu 19/2010).
53. Podle §95 odst. 5 z. m. j. s. platí, že po právní moci rozhodnutí o tom, zda je vydání přípustné, předseda senátu předloží věc ministerstvu. Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy byla věc ministerstvu předložena, podat Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání takového rozhodnutí.
54. Z ustanovení §97 odst. 1 z. m. j. s. se podává, že vydání do cizího státu povoluje ministr spravedlnosti. Může tak učinit pouze po právní moci rozhodnutí, že vydání je přípustné.
55. Podle §97 odst. 2 z. m. j. s., i když bylo pravomocně rozhodnuto, že vydání je přípustné, může ministr spravedlnosti rozhodnout, že vydání nepovolí. Vydání nepovolí, jestliže rozhodl o přednosti vykonání evropského zatýkacího rozkazu.
56. Dále považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout některé závěry vyplývající z judikatury ESLP, Ústavního soudu, jakož i své vlastní, na niž poukazuje i ministryně spravedlnosti. Z rozhodovací praxe ESLP se tak podává, že soudy jsou povinny při rozhodování o přípustnosti vydání zkoumat především předvídatelné důsledky vydání osoby do země původu s ohledem na tamní celkovou situaci (a), osobní situaci vydávané osoby (b), jakož i s ohledem na diplomatické záruky, byly-li vyžadujícím státem poskytnuty (c) [viz rozsudek ESLP ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. 1. 2012 č. 8139/09, bod 187.] Existují-li závažné důvody, pro které se lze domnívat, že vydávanému hrozí reálné nebezpečí ve shora uvedeném smyslu, potom je nutné dospět k závěru, že vydání je nepřípustné z důvodů uvedených v §91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. Přitom vzhledem k významu článku 3 Úmluvy a nenapravitelnosti újmy, která může osobě vydávaného vzniknout, jsou soudy povinny [což ostatně vyplývá z práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy a hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)] pečlivě přezkoumat veškeré relevantní skutečnosti, vypořádat se se všemi navrženými důkazy a řádně svá rozhodnutí odůvodnit.
57. Stran uvedeného Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 422/16, připomněl, že je povinností dožádaného státu zaručit, že žádná osoba nebude v dožadujícím státě podrobena mučení a jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu článku 3 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Soering proti Spojenému království ze dne 7. července 1989 č. 14038/88, bod 91.). Obdobné závazky, znemožňující vydání osoby v případě hrozícího mučení v dožadujícím státě, vyplývají ostatně také z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (k níž se Nejvyšší soud vyslovuje níže). Z rozsudku ESLP ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. ledna 2012 č. 8139/09, bodu 258. a násl. dále vyplývá, že vydání osoby je z hlediska ochrany základních práv nepřípustné i v případě, kdyby jí v dožadujícím státě hrozilo reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, tedy pokud by v důsledku vydání prokazatelně mohlo dojít k porušení samotné esence práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 6 Úmluvy.
58. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se dále podává (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 2726/15, anebo ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 3271/16), že vznese-li vydávaný námitku spočívající v tom, že mu v cílové zemi hrozí zacházení rozporné s článkem 3 Úmluvy či reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, porušující článek 6 Úmluvy, musí ji soudy podrobit podrobnému a pečlivému přezkumu. V případě, kdy dospějí k závěru, že takovéto reálné nebezpečí existuje, musí být vydání prohlášeno za nepřípustné. Pod pojmem „reálného nebezpečí“ je v těchto případech dle Ústavního soudu nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci vydávaného dojde k nežádoucímu následku, takže vydávaný má dobré důvody se domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82). K „flagrantnímu odepření spravedlnosti“ by naopak dle Ústavního soudu mohlo dojít v případě, kdy by byla nespravedlnost soudního procesu natolik zásadní, že by způsobila naprostou destrukci práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 6 Úmluvy (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1221/13).
59. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že samotná nepřípustnost vydání může být dána až na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci. Při posuzování rizika porušení článku 3 Úmluvy a flagrantního porušení článku 6 Úmluvy v případě vydání konkrétní osoby musejí soudy zpravidla přihlédnout nejen k obecné situaci v dožadujícím státě, ale také k okolnostem týkajícím se osobnosti vydávaného. Ačkoliv nelze a priori vyloučit, že by v některých oblastech mohla nastat natolik závažná situace, že by vydání kohokoliv do tohoto státu nebylo s ohledem na ochranu shora označených práv přípustné, půjde spíše o výjimečné situace, nikoliv o široce aplikované pravidlo (usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 422/16).
60. Z judikatury ESLP, týkající se posouzení celkové situace ve vyžadujícím státě z hlediska reálného nebezpečí porušení článku 3 Úmluvy, pak vyplývá, že soudy rozhodující o přípustnosti vydání se musejí opírat o informace a důkazy, které považují za spolehlivé a objektivní, přičemž mezi ně patří informace od smluvních i nesmluvních států Úmluvy, zprávy orgánů OSN nebo uznávaných mezinárodních nevládních organizací jako je např. Amnesty International, nebo vládních zdrojů (srov. rozsudek ESLP ve věci Salah Sheek proti Nizozemí ze dne 11. 1. 2007 č. 1948/04, bod 136.). Těmito informacemi mohou být rovněž zprávy Rady Evropy, Evropského výboru pro prevenci mučení a jiného krutého a nelidského zacházení či trestání, anebo zprávy ministerstva zahraničních věci, ministerstva vnitra, či zastupitelského úřadu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009).
61. Ve vztahu k posouzení osobní situace vydávaného pak platí, že je to sám vydávaný, kdo musí v naprosté většině případů doložit zvláštní rizikové faktory, které by odůvodňovaly reálné nebezpečí porušení článku 3 Úmluvy. Mezi takové faktory patří například příslušnost k opozici (rozhodnutí ESLP ve věci Hilal proti Spojenému království ze dne 6. 3. 2001 č. 45276/99), příslušnost k minulému režimu (rozhodnutí ESLP ve věci N. proti Finsku ze dne 26. 7. 2005 č. 38885/02), příslušnost k pronásledované menšině (rozhodnutí ESLP ve věci Salah Sheekh proti Nizozemsku ze dne 11. 1. 2007 č. 1948/04) nebo předchozí jednání dané osoby (rozhodnutí ESLP ve věci Jabari proti Turecku ze dne 11. 7. 2000 č. 40035/98). Platí tedy, že obecně špatná situace v dožadujícím státu zpravidla nepostačuje k porušení článku 3 Úmluvy, ale že každý případ musí být posuzován individuálně s ohledem na jeho veškerá specifika (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království ze dne 28. 6. 2011 č. 8319/07 a č. 11449/07 bod 216.).
62. Při hodnocení existence reálného nebezpečí pro vydávanou osobu, a potažmo posuzování přípustnosti jejího vydání, mohou soudy přihlédnout k diplomatickým zárukám ze strany státu, do nějž má být daná osoba vydána (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1017/14). Z rozhodovací praxe ESLP je zřejmé, že příslušné záruky poskytnuté ze strany vyžadujícího státu je třeba považovat za mezinárodněprávně závazné (rozhodnutí ESLP ve věci Al-Moayad proti Spojenému království ze dne 20. 2. 2007 č. 35865/03, bod 69.). Samotné předložení těchto záruk však neznamená, že zde toto nebezpečí neexistuje, ale je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti, které potvrzují či vyvracejí, že takové záruky skutečně povedou k ochraně příslušných základních práv vydávaného v cílovém státě (viz rozsudek ESLP ve věci Saadi proti Itálii ze dne 28. 2. 2008 č. 37201/06 bod 148.). Mezi faktory, které je v tomto ohledu třeba zkoumat, patří například obsah a konkrétnost, nebo naopak vágnost, poskytnutých záruk, dále to, zda byly poskytnuty smluvním státem Úmluvy a v rámci něj osobami k tomu oprávněnými, zda bude daný stát poskytnutými zárukami vázán, zda daný stát v minulosti obdobné záruky dodržel či zda lze jejich dodržování kontrolovat, zda je v daném státě efektivní systém ochrany proti mučení, včetně toho, zda je tento ochoten spolupracovat s mezinárodními kontrolními mechanismy (včetně mezinárodních lidskoprávních nevládních organizací) a zda je daný stát ochoten vyšetřovat údajné případy mučení a případně potrestat osoby za něj odpovědné [viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1221/13, rozsudek ESLP ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. 1. 2012 č. 8139/09, bod 189.].
63. Z judikatury Ústavního soudu se konečně podává i požadavek, že kromě zodpovězení shora uvedených otázek mají soudy ve vydávacím řízení rovněž povinnost zvážit, zda neexistují překážky, které by vydání bránily (§90 a §91 z. m. j. s.). I zde se totiž uplatní požadavky spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 Úmluvy. Soudy proto musejí z úřední povinnosti bedlivě zhodnotit všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, náležitě se vypořádat se všemi relevantními námitkami vydávané osoby a nesmějí opomenout svá rozhodnutí dostatečně zdůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).
IV. Vlastní posouzení návrhu a přezkum napadených rozhodnutí
64. Po tomto připomenutí obecných zásad, postupů a požadavků v extradičním řízení, přistoupil Nejvyšší soud k přezkoumání napadených usnesení městského a vrchního soudu, a to ve světle konkrétních námitek ministryně spravedlnosti. K tomu je třeba zdůraznit, že návrh ministryně spravedlnosti na přezkoumání rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání do ciziny představuje specifický mimořádný opravný prostředek. V tomto zvláštním přezkumném řízení je Nejvyšší soud vázán rozsahem a důvody obsaženými v podaném opravném prostředku, a neuplatňuje se zde tedy tzv. revizní princip , v jehož důsledku by bylo povinností přezkumného orgánu (tj. Nejvyššího soudu) zabývat se správností napadeného rozhodnutí bez ohledu na rozsah napadení a na důvody uvedené v opravném prostředku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tcu 158/2004).
65. Nejvyšší soud se předně zabýval námitkami ministryně spravedlnosti, jejichž podstatou je tvrzení, že oba soudy se dostatečně nezabývaly otázkou existence důvodu nepřípustnosti vydání uvedeného v ustanovení §91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s., podle něhož je vydání osoby do cizího státu nepřípustné, jestliže by bylo v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, a které i z hlediska rozsahu své přezkumné činnosti v tomto řízení shledal v dále naznačeném směru v zásadě opodstatněnými.
66. Za stěžejní pochybení soudů nižších stupňů ministryně spravedlnosti považuje skutečnost, že soudy se dostatečně nezabývaly zkoumáním všech relevantních okolností, které mohou být překážkou vydání A. U., zvláště pak posouzením, zda zde nejsou dány závažné důvody zakládající domněnku, že vydávanému hrozí v Uzbekistánu reálné nebezpečí špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy. Nejvyšší soud na základě dosud opatřených podkladů shledal, že lze přisvědčit uvedené námitce ministryně spravedlnosti.
67. V posuzovaném případě je zřejmé, že Městský soud v Praze při svém rozhodování o přípustnosti vydání A. U. do Uzbekistánu vyšel v prvé řadě z extradičních materiálů poskytnutých orgány Republiky Uzbekistán a z listin opatřených státní zástupkyní v rámci předběžného šetření podle §98 z. m. j. s.
68. V tomto směru městský soud konstatoval, že Uzbekistán je smluvní stranou Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, vyhl. pod č. 43/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vyhl. pod č. 120/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stav plnění z nich plynoucích závazků je předmětem hodnocení různých orgánů, např. jde o Informaci o stavu lidských práv v oblasti soudnictví a vězeňství v Uzbekistánu z dubna 2016, zpracovanou odborem lidských práv a transformační politiky Ministerstva zahraničních věcí České republiky pod č. j. 97541/2017-LPTP, v nichž se uvádějí mezinárodní smlouvy, jimiž je v oblasti lidských práv Uzbekistán smluvní stranou a citují Závěrečná doporučení Výboru OSN pro lidská práva z roku 2015, včetně aktualizace zmíněné Informace z 5. 11. 2020, č. j. 125287-6/2020-LPTP s informací o stavu lidských práv v Uzbekistánu z října 2020, jakož i zpráva International Covenant on Civil and Political Rights 1 May 2020, Human Rights Committee – Concluding observations on the fifth periodic report of Uzbekistan (č. l. 89, 95-97, 124-129 spisu).
69. K námitce ministryně spravedlnosti, že důvodem nepřípustností vydání může být pouze reálné nebezpečí dostatečně intenzivního porušení absolutních práv zaručených mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, nikoliv pouhá možnost takového porušení, lze podle Nejvyššího soudu odkázat na poměrně bohatou judikaturu Ústavního soudu. V jednom ze svých rozhodnutí k této otázce, v usnesení z 23. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1015/14, k tomu Ústavní soud uvedl: „ Obecné soudy jsou však při rozhodování o přípustnosti vydání povinny z moci úřední posoudit, zda v případě jeho realizace nehrozí osobě, jež má být vydána, reálné nebezpečí, že k takovémuto následku dojde, případně zda neexistuje reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti. Pakliže by takovéto nebezpečí zjistily, nesmí vydání připustit [blíže též nález sp. zn. I. ÚS752/02 nebo nález ze dne 29. ledna 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169)]“. Pojmu „reálného nebezpečí“ je třeba (v souladu s ustáleným výkladem pojmu „substantialgrounds“ zavedeným v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soering proti Spojenému království, bod 91) rozumět tak, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho.
70. Ostatně stran aktuální lidskoprávní situace v Uzbekistánu Městský soud v Praze sám připustil, že: „…jde-li konkrétně o posouzení celkové situace v Uzbekistánu z hlediska existence reálného rizika porušení článku 3 Úmluvy, standard dodržování lidských práv a základních svobod není v Uzbekistánu na žádoucí úrovni a problémy, které jsou v souvislosti s plněním shora uvedených smluv mezinárodními organizacemi a institucemi, jakož i nevládními organizacemi konstatovány, jsou dlouhodobé a systémové“.
71. Ve shodě s námitkou ministryně spravedlnosti je třeba připomenout, že podle Informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky i přes mírné zlepšení nadále v Republice Uzbekistán běžně dochází k mučení či jinému špatnému zacházení se zadrženými ze strany vyšetřovatelů a vězeňské služby i se souhlasem soudních orgánů, a to s cílem donutit danou osobu k doznání. Podle Informace MZV ČR ještě v létě 2020 došlo k zadržení osoby, která byla v návaznosti na své zadržení mučena s využitím plynové masky, čemuž následně podlehla. Na používání plynových masek jako mučicího nástroje v Republice Uzbekistán lidskoprávní aktivisté upozorňují již řadu let. I přesto, že Republika Uzbekistán usiluje o zlepšení situace v oblasti ochrany lidských práva základních svobod a za tímto účelem přijímá novou legislativu, reformy v praxi stále uplatňovány nejsou.
72. Jak se uvádí v podaném návrhu, Výbor OSN proti mučení ve svých Závěrečných poznámkách k páté periodické zprávě Uzbekistánu ze dne 14. ledna 2020 rovněž vyjadřuje své hluboké znepokojení nad zprávami o pokračujícím rutinním páchání mučení a jiného špatného zacházení ze strany orgánů činných v trestním řízení a pracovníků vězeňské služby za účelem vynucení doznání nebo získání informací pro trestní řízení. Vyjadřuje též politování nad zprávami o tom, že státní zástupci a soudci přehlíží a odmítají vyšetřovat tvrzení, že doznání a další důkazy předložené soudu byly získány mučením a že zdravotnický personál a obhájci, včetně státem jmenovaných obhájců, se zdráhají tato tvrzení potvrdit. Hlavní líčení v trestních věcech, v nichž osoby namítly, že byly důkazy či jejich doznání získány mučením, přitom byla neveřejná a rovněž rozsudky vynesené v těchto trestních řízeních nebyly veřejnosti přístupné. Ačkoliv se počet stížností na mučení zdesetinásobil, počet případů zahájení trestního stíhání proti úředním osobám v souvislosti s mučením se však úměrným tempem nezvýšil. Stížnosti, které jsou projednávány, pak dle uvedené zprávy nejsou projednávány nestranně a Výbor OSN proti mučení uvádí, že je znepokojen vážnou situací ohledně střetu zájmů, který je inherentní tamějším strukturám státního zastupitelství.
73. Ministryně spravedlnosti dále zmiňuje, že Zpráva Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických o stavu lidských práv v Republice Uzbekistán za rok 2020, publikovaná v březnu 2021, konstatuje, že Uzbekistán sice přijal jistá nová opatření, která směřují k ochraně osob, jež byly omezeny na své svobodě, avšak jedná se o opatření, která se v praxi neuplatňují. Ze Zprávy MZV USA o stavu lidských práv v Republice Uzbekistán za rok 2019 vyplývá závažné porušování lidských práv a základních svobod. V souvislosti s podmínkami ve věznicích pak Zpráva MZV USA uvádí, že je běžné, že tyto jsou přeplněné, dochází v nich k fyzickému týrání, neexistují v nich dostatečné hygienické podmínky a lékařská péče. K tomu ESLP judikoval, že i přeplněnost věznic je natolik závažnou skutečností, že odůvodňuje samo o sobě závěr o porušení čl. 3 Úmluvy (např. Ananyev a další proti Rusku, rozsudek ES LP ze dne 10. 1. 2012, Č. 42525/07 a 60800/08, bod 145 či Mayzit proti Rusku, rozsudek ESLP ze dne 20. 1. 2005, Č. 63378/00, bod 40). Situací v místních věznicích se však příslušné soudy nijak blíže nezabývaly, ani tuto nikterak nezkoumaly.
74. Z obsahu napadených rozhodnutí je pak zřejmé, že městský soud obsah výše citovaných zpráv v podstatě bagatelizoval, když i přesto rozhodl o přípustnosti vydání A. U. s odůvodněním, že ačkoliv dodržování lidských práv v Uzbekistánu není na žádoucí úrovni, je při rozhodování o přípustnosti vydání z hlediska možného porušení závazků vyplývajících pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách vždy třeba zkoumat okolnosti každého konkrétního případu. Uvedené poznatky však zároveň odmítl vztáhnout vůči vydávanému A. U., když připomněl, že nelze dospět k závěru, že jeho vydáním do Uzbekistánu k předmětnému trestnímu stíhání dojde k porušení článků 3 a 6 Úmluvy, neboť se jedná o obecně kriminální majetkový trestný čin, který nemá politický charakter a vyžádaný nepatří ke zranitelné skupině, které by hrozilo špatné zacházení, jak je tomu např. u politických oponentů (strana 5 usnesení).
75. Obdobně vrchní soud v napadeném usnesení jen okrajově zmínil, že s ohledem na majetkový charakter předmětné trestné činnosti nejsou na straně vydávaného žádné důvody k obavě, že by v případě jeho vydání mohl být s určitou mírou pravděpodobnosti podroben násilí nebo byla porušována jeho procesní práva v trestním řízení vedeném proti jeho osobě.
76. Z pohledu Nejvyššího soudu soudy se dostatečně nevypořádaly se zprávami o stavu dodržování lidských práv v Uzbekistánu, které jsou součástí spisu, a které k důkazu provedly a přes jejich existenci dospěly k závěru, že je vydání A. U. přípustné. Neopatřily si k této otázce žádné další aktuální poznatky, ačkoliv z dosud opatřených podkladů vyplývá, že např. mučení je stále závažným jevem v rámci uzbecké justice. Soudy tak pochybily, pokud nevěnovaly náležitou pozornost všem okolnostem potvrzujícím či vyvracejícím riziko reálného nebezpečí špatného zacházení ve vztahu k vydávané osobě, a pro posouzení této otázky si nevytvořily patřičný skutkový podklad.
77. Je tak třeba přisvědčit ministryni spravedlnosti, že soudy měly vzhledem k dlouhodobě neutěšenému stavu dodržování lidských práv a základních svobod ve vyžadujícím státu zajistit aktuální a reprezentativnější soubor zpráv zabývající se dodržováním lidských práv v této zemi, např. opatřit zprávu vypracovanou Ministerstvem zahraničních věcí Spojených států amerických o stavu lidských práv v Republice Uzbekistán za rok 2020, publ. v březnu 2021, Závěrečné poznámky k páté periodické zprávě Uzbekistánu Výboru OSN proti mučení ze dne 14. 1. 2020 (které se zaměřují na problematiku špatného zacházení detailněji než v soudním spisu založené Závěrečné poznámky k páté periodické zprávě Uzbekistánu Výboru OSN pro lidská práva) či zprávy Amnesty International (viz např. Soldatenko proti Ukrajině, rozsudek ESLP ze dne 23. 10.2008, stížnost č. 2440/07, bod 67), popř. vyžádat též k této problematice aktuální zprávy od Velvyslanectví České republiky v Taškentu.
78. Další stěžejní otázkou, jíž se Nejvyšší soud k návrhu ministryně spravedlnosti zabýval, je problematika účinnosti záruk (ujištění) poskytnutých Generální prokuraturou Republiky Uzbekistán. Jestliže totiž má soud rozhodující o extradici na základě zpráv o stavu dodržování lidských práv ve státu žádajícím o vydání, i poté co situaci posoudí ve vztahu ke konkrétní osobě, nadále pochybnosti o tom, zda by řízení v takovém státě odpovídalo zásadám Úmluvy, včetně respektování článku 3 Úmluvy, je namístě vyžádání záruk ze strany dotčeného státu, které takové pochybnosti rozptýlí. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí soudů je v tomto směru evidentní, že s ohledem na celkovou lidskoprávní situaci v Uzbekistánu považovaly poskytnutí takových záruk za nezbytné.
79. Jak zdůrazňuje Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 11 Tcu 43/2009, aktuální úroveň stavu lidských práv je třeba vždy konfrontovat s obsahem a rozsahem nabízených záruk a zkoumat, zda přijetím takových záruk je možné eliminovat riziko porušování základních práv vydávané osoby. K tomu i Ústavní soud konstatoval, že se nelze spokojit s obecnými zárukami, prohlašujícími, že vyžádané osobě bude zajištěno právo na spravedlivý proces, ale je třeba zkoumat nabízený mechanismus těchto záruk, který z nich činí funkční aparát, jak si ověřit, že se s vydávanou osobou skutečně zachází tak, jak je deklarováno v záruce (viz nález Ústavního soudu I. ÚS 2462/10).
80. Jako záruku, že A. U. v případě vydání bude mít plně zachováno právo na spravedlivý proces a nebude vystaven svévolnému, hrubému nebo bezcitnému zacházení, poskytla Generální prokuratura Uzbekistánu dne 2. 10. 2020, pod č. j. 26/13-158-20 ujištění, jehož obsah převzal Městský soud v Praze do výroku napadeného usnesení. Po obsahové stránce zmíněná ujištění spočívají v oznámení, že v případě vydání jmenovaného k trestnímu stíhání do Republiky Uzbekistán bude v souladu s články 16, 17, 24 trestního řádu Republiky Uzbekistán trestní řízení proti němu vedeno na základě rovnosti občanů před zákonem a soudem bez ohledu na pohlaví, rasu, národnost, jazyk, náboženství, sociální původ, víru, osobní a sociální postavení, přičemž vydaný nebude podroben mučení, násilí, jinému krutému nebo ponižujícímu zacházení a bude mu jako obviněnému a obžalovanému zaručeno právo na obhajobu, že trestní stíhání jmenovaného není politicky motivované a v případě jeho vydání k trestnímu stíhání do Republiky Uzbekistán nebude vůči němu vedeno diskriminačně, že v případě vydání jmenovaného k trestnímu stíhání do Republiky Uzbekistán trestní stíhání jmenovaného bude probíhat v přísném souladu s právními předpisy Republiky Uzbekistán a mezinárodními smlouvami, kterými je Republika Uzbekistán vázána a že v případě vydání jmenovaného k trestnímu stíhání do Republiky Uzbekistán mu bude poskytnuta odpovídající lékařská péče a léčba.
81. Z usnesení Městského soudu v Praze vyplývá, že tato ujištění (záruky) poskytnuté orgány Republiky Uzbekistán považoval za dostatečné garance, když uzavřel, že dané záruky neshledal formálními, neboť jejich případné nedodržení tamějšími orgány, by znamenalo oslabení mezinárodní věrohodnosti Uzbekistánu v důsledku nesplnění závazků, ale zejména obavu, že v budoucnu nebude extradičním žádostem ze strany České republiky vyhověno.
82 . Stran poskytnutých záruk následně Vrchní soud v Praze toliko stručně konstatoval, že jejich šíře, zaměření a konkrétnost dávají dostatečnou záruku, že s vydávaným v případě jeho vydání bude zacházeno s respektováním jeho práv a řízení bude vedeno v souladu s principy spravedlivého procesu.
83. Lze plně souhlasit s námitkou ministryně spravedlnosti ohledně těchto záruk, pokud připomíná, že s ohledem na hodnotící zprávy o stavu dodržování lidských práv a úrovni justičního systému a vězeňství v Uzbekistánu, je obsah ujištění nedostatečný a neposkytuje záruku, že vydávaný nebude podroben mučení nebo jinému špatnému zacházení a bude mít garantováno právo na spravedlivý proces, a že tyto nebyly městským ani vrchním soudem hodnoceny ve světle relevantní judikatury ESLP, jakož i Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Nejvyšší soud, který se s touto námitkou ministryně spravedlnosti ztotožňuje, musí též zdůraznit, že z usnesení městského soudu, ani vrchního soudu není zřejmé, zda soudy zkoumaly veškeré konkrétní okolnosti, které potvrzují či vyvracejí, že poskytnuté záruky skutečně povedou k ochraně příslušných základních práv vydávaného A. U. v Uzbekistánu (rozsudek ESLP ve věci Klein proti Rusku ze dne 1. 4. 2010, č. 24268, bod 55, G. S. proti Bulharsku ze dne 4. 4. 2019, č. 36538/17, bod 93, Saadi proti Itálii ze dne 28. 2. 2008 č. 37201/06 bod 148.). ESLP přitom ve svém rozsudku ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. 1. 2012 č. 8139/09, v bodu 189. nastínil hned několik faktorů, jimiž se soud rozhodující o vydání musí zabývat při posuzování záruk, které mají rozptýlit jeho pochybnosti ohledně rizika porušení článku 3, popřípadě i článku 6 Úmluvy. Obdobně také nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1221/13, N 12/72 SbNU 169, ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2299/19, bod 90).
84. V této souvislosti lze konstatovat, že ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky, Odboru lidských práv a transformační politiky z 30. 3. 2017 vyplývá, že pracovníci zastupitelských úřadů nemají do věznic přístup, v zemi z důvodu restriktivního režimu nepůsobí žádné mezinárodní nevládní organizace, které by se oblasti lidských práv věnovaly. Jako jeden z největších problémů je považován §221 trestního zákona, který umožňuje prodloužení trestu z důvodu porušení vězeňského řádu. Toto ustanovení trestního zákona je často využíváno na základě svědectví spoluvězňů nebo správy věznice a umožňuje velmi rychle prodloužit trest o dalších několik let, a to i několikrát za sebou. Nově byl přijat zákon s účinnosti od 17. 3. 2017, který zakazuje používání mučení a násilí, jeho reálný dopad do praxe však nyní nelze vyhodnotit. Je sice pravdou, že Uzbekistán je smluvní stranou Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, ze zpráv orgánů monitorujících plnění těchto úmluv, konkrétně ze závěrečného doporučení Výboru OSN pro lidská práva z roku 2015 nicméně vyplývá, že existují zprávy o úmrtích a odepření adekvátní lékařské péče ve vazbě a nedostatečně účinném a nezávislém vyšetřování takových případů, definice mučení v trestním zákoně neodpovídá požadavkům čl. 7 Paktu, jsou udělovány amnestie osobám odsouzeným za mučení či špatné zacházení, v systému trestní justice je i nadále rutinně používáno mučení, mučením vynucená doznání jsou v praxi používána jako důkaz v jednání před soudem, osoby stěžující si na mučení jsou podrobovány postihům a členové jejich rodin jsou zastrašováni nebo je jim vyhrožováno s cílem dosáhnout stažení stížností, míra vyšetřování je velmi nízká a převažuje beztrestnost. Existuje řada zpráv o týrání, bití ze strany vězeňských dozorců a dalších vězňů, o špatných podmínkách ve vazbě a nedostatečné lékařské péči, absence nezávislého mechanismu pověřeného pravidelným monitorováním a inspekcí všech detenčních míst bez předchozího ohlášení, překážky pro řádné působení nezávislých národních a mezinárodních lidsko-právních a humanitárních organizací, nedostatečná nezávislost a nestrannost soudů. Ve zprávě je poukázáno na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Yakubov v. Russian Federation z 8. 11. 2011, ve kterém soud konstatoval porušení čl. 3 Úmluvy.
85. Bylo třeba též zvážit obsah Informace odboru lidských práv a transformační politiky Ministerstva zahraničních věcí České republiky z října 2020, ve kterých je mj. poukazováno na neutěšený stav v oblasti lidských práv v Uzbekistánu, že Uzbekistán obecně neumožňuje diplomatům návštěvy věznic, že způsob monitorování záruk nefunguje s žádnou členskou zemí Evropské unie zastoupenou v Uzbekistánu, jak bylo zjištěno v rámci místní konzulární spolupráce mezi státy Evropské unie. Nelze tak v praxi posoudit, nakolik oficiální deklarace o zlepšení podmínek výkonu trestu odpovídají realitě. Podle Nejvyššího soudu nebylo možno pominout tyto poznatky při hodnocení významu a účinnosti ujištění poskytnutých Generální prokuraturou Republiky Uzbekistán.
86. Konečně namítá-li ministryně spravedlnosti absenci zkušeností s dodržováním poskytnutých záruk ze strany Uzbekistánu, považuje Nejvyšší soud za adekvátní k tomu konstatovat, že dle shora uvedené rozhodovací praxe ESLP je to, zda poskytnuté záruky v minulosti vyžadující stát dodržel, jedním z faktorů, které je třeba při rozhodování o extradici zvažovat. Po posouzení poskytnutých ujištění v kontextu zejména se zprávami o stavu dodržování lidských práv a úrovni justičního systému a vězeňství v Uzbekistánu je tak i z pohledu Nejvyššího soudu nutno uvážit, zda tato ujištění nejsou jen formální a v souhrnu nedostatečná, když v nich chybí např. sdělení, jak bude probíhat reálná kontrola dodržování závazků v nich obsažených, včetně toho, jakým způsobem bude moci Generální prokuratura Uzbekistánu zajistit jejich dodržování, to vše v kontextu s obsahem četných zpráv o nízké úrovni dodržování lidských práv a svobod v Uzbekistánu a zejména o nedostatečném mechanismu kontrol jejich dodržování a mechanismu náprav a snahy tento stav zlepšit. Nutno zdůraznit, že Generální prokuratura Republiky Uzbekistán se v ujištění ze dne 2. 10. 2020 nikterak nezavázala, že zástupci velvyslanectví České republiky v Uzbekistánu budou mít možnost vydávaného v místech zadržení/vazby navštěvovat, že vydávaný se bude moci kdykoli obracet na uvedené zástupce velvyslanectví a že jejich setkání nebudou objektem kontroly. V ujištění absentují rovněž záruky, že Generální prokuratura poskytne nezbytnou součinnost při pořádání požadovaných setkání v době, kdy si bude jmenovaný odpykávat případný trest a též při zajištění přítomnosti zástupců velvyslanectví při projednávání soudem merita věci, pokud by bylo nařízeno neveřejné jednání, navíc poskytnutí součinnosti neznamená automaticky možnost diplomatů velvyslanectví České republiky vydávaného ve věznici při výkonu trestu odnětí svobody skutečně navštěvovat. Rovněž nejsou záruky, že zástupci České republiky budou mít možnost získávat od státních orgánů Uzbekistánu informace o stavu řízení v trestní věci vydávaného.
87. Lze připomenout, že i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ve svém návrhu na rozhodnutí o přípustnosti vydání uvedla, že by již poskytnutá ujištění mohla být v případě potřeby doplněna požadavkem: „aby uzbecké orgány umožnily na žádost orgánů České republiky nebo vyžádaného po jeho vydání možnost setkání v rámci konzulární návštěvy, kterou by vykonal zástupce (zastupitelský úřad) České republiky v Uzbekistánu“. Městský soud v Praze o takové ujištění nepožádal a ani v napadeném usnesení ze dne 11. 2. 2021 nijak nezdůvodnil, proč tak neučinil. Přitom sám v souvislosti s garancemi poskytnutými Generální prokuraturou Republiky Uzbekistán odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4.2012, sp. zn. 11 Tcu 25/2012, z něhož přitom právě zmíněná povinnost soudů hodnotit relevanci poskytnutého ujištění též z hlediska možnosti účinnosti kontroly, vyplývá. Bez významu není ani skutečnost zmiňovaná ministryní spravedlnosti, že k žádnému vydání osoby z České republiky do Republiky Uzbekistán dosud nedošlo, když naposledy se soudy vydáním osoby z České republiky do Uzbekistánu zabývaly v letech 2017 a 2019, přičemž v obou těchto případech rozhodly z důvodu uvedeného v §91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. o nepřípustnosti vydání. K tomu srov. např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. Nt 414/2015, v němž městský soud ve vztahu ke zcela podobné trestné činnosti občana Uzbekistánu jako v nyní posuzované věci (rovněž se jednalo o podvodné jednání, dokonce v zásadě spáchané stejným způsobem jako v nyní projednávaném případě) učinil závěr, že podle §91 odst. písm. o) z. m. j. s. jeho vydání do Uzbekistánu není přípustné. Jeho závěr akceptoval v usnesení ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 14 To 78/2017, stížnostní Vrchní soud v Praze, který zamítl jako nedůvodnou stížnost státní zástupkyně. Soudy se v nyní posuzované věci obsahem spisů, jež se vztahují k vydání do Uzbekistánu nijak nezabývaly, aby případně mohly posoudit, zda důvody, které tehdy vedly k rozhodnutí o nepřípustnosti vydání, se zásadním způsobem změnily, či nikoliv.
88. Nejvyšší soud si je vědom, že v rozhodování o extradičních žádostech je povinen respektovat princip, že k vydání může dojít jen v souladu s podmínkami, vyplývajícími z mezinárodních smluvních dokumentů, v nichž je konkretizován obsah základních práv a svobod. Těmito úmluvami, kterými je Česká republika vázána, jsou Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů na ni navazujících, a Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání. Podle článku 3 odst. 1 posléze uvedené Úmluvy smluvní stát, kterým je též Česká republika, nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za stávající důkazní situace v případě vydání A. U. do Uzbekistánu by Česká republika nemusela dostát svým závazkům vyplývajícím z uvedených mezinárodních smluv, jimiž je vázána, neboť je dána obava, že v případě vydání nebudou v Uzbekistánu respektována základní lidská práva vydavaného, nebude mít garantováno právo na spravedlivý proces, reálně mu hrozí, že za účelem vynuceného doznání bude mučen, že takto opatřený důkaz bude použit v jednání před soudem, že vyžádaný bude ve věznici, kde bude vykonávat trest odnětí svobody, týrán, bit ze strany vězeňských dozorců a dalších vězňů, tedy že bude porušen článek 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání, když ujištění poskytnutá Generální prokuraturou Uzbekistánu jsou nedostatečná a v podstatě formální, neboť monitorování jejich dodržování není jisté. Na tomto závěru nemůže nic změnit již výše zmiňovaná skutečnost, že s účinností od 17. 3. 2017 byl v Uzbekistánu přijat nový zákon, který zakazuje používání mučení a násilí, neboť tento nelze zatím vyhodnotit, když současně nelze odhlédnout od prokazatelné absence nezávislého mechanismu pověřeného pravidelným monitorováním a inspekcí všech detenčních míst bez předchozího ohlášení a nemožnosti působení nezávislých národních a mezinárodních lidsko-právních a humanitárních organizací Uzbekistánu.
89. V projednávané věci má tedy Nejvyšší soud za to, že poskytnuté záruky v dané podobě nejsou s to eliminovat případnou hrozbu reálného rizika (s ohledem na celkovou situaci v Uzbekistánu), že v průběhu trestního stíhání vydávaného bude docházet k porušování jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy, popřípadě že by tento mohl být vystaven mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání ve smyslu článku 3 Úmluvy.
90. Ze strany soudů tak bylo namístě doplnit dokazování vyžádáním dodatečné zprávy od Generální prokuratury Uzbekistánu, zda a v jakém rozsahu je schopna a ochotna své záruky týkající se zacházení s vydávaným ve shora naznačeném směru doplnit a zda je v rámci své pravomoci v systému státní moci dožadujícího státu schopna zajistit jejich dodržování. Teprve v závislosti na obsahu takového ujištění bude možné posoudit, zda tato ujištění představují skutečně záruku dodržování práv vydávané osoby a rychlý a efektivní mechanismus nápravy jejich případného porušení tak, aby bylo možné rozhodnout o přípustnosti vydání A. U.
91. Vrchní soud v Praze dále argumentuje tím, že: „…nelze rovněž přehlédnout v napadeném usnesení městského soudu uváděný výčet mezinárodních úmluv o lidských právech a základních svobodách, jejichž smluvní stranou je i Uzbekistán. Zmíněné úmluvy kromě jiného zakotvují mechanismus jejich dodržování, což je jeden z prostředků, motivujících rovněž dožadující stát k úsilí při odstraňování vytýkaných vad a zlepšování situace v uvedené oblasti“ . Pokud se z usnesení Městského soudu v Praze, na které Vrchní soud v Praze odkazuje, podává, že Uzbekistán je smluvní stranou Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a Mezinárodního Paktu o občanských a politických právech, nutno, kromě výše již uvedeného, poukázat i na to, že soudy se nezabývaly skutečností, vyplývající z Informace MZV ČR, že Uzbekistán dosud neratifikoval Opční protokol ke zmíněné Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. V důsledku toho tak mimo jiné nejsou k dispozici zprávy Podvýboru pro prevenci mučení, který byl zřízen na základě tohoto protokolu, z jeho pravidelných návštěv míst omezení svobody. Nelze rovněž pominout, že v Závěrečných poznámkách k páté periodické zprávě Uzbekistánu ze dne 1. 5. 2020 Výboru OSN pro lidská práva je vyjádřeno znepokojení tohoto Výboru v souvislosti se zprávami o překážkách a omezení vstupu nezávislým nevládním organizacím do míst, kde je omezována svoboda, a nad nedostačujícími snahami o zpřístupnění těchto míst za účelem jejich monitoringu Mezinárodnímu výboru Červeného kříže.
92. Dle ESLP není existence vnitrostátních předpisů a přístup k mezinárodním smlouvám zaručujícím respektování lidských práv a základních svobod v principu samo o sobě dostatečné k zajištění odpovídající ochrany proti nebezpečí špatného zacházení, pokud spolehlivé zdroje, jako i v tomto případě, informují o praxi uplatňované nebo tolerované státními orgány, která je zjevně v rozporu s principy Úmluvy (viz Saadi proti Itálii, rozsudek ESLP ze dne 28. 2. 2008, č. 37201106, bod 147). Nelze ani přehlédnout, že ESLP v souvislosti s extradicí osob do Republiky Uzbekistán opakovaně shledal, že pokud je praxe mučení v tomto státě důvěryhodnými mezinárodními experty popisována jako systematická (což je i nadále), ujištění uzbeckých orgánů nemohou poskytnout spolehlivou záruku proti nebezpečí špatného zacházení (viz výše již citovaná judikatura ESLP).
93. V souvislosti s námitkou vztahující se k problematice záruk ministryně spravedlnosti oprávněně zdůrazňuje rovněž skutečnost, že v dané věci nebyla nastolena dostatečná jistota ohledně otázky, zda bude vydávanému zajištěno právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy. Ujištění obsahující toliko prostý výčet práv podezřelého z trestných činů po jeho vydání do Uzbekistánu nepředstavuje v tomto ohledu dostatečnou záruku. Proti těmto ujištěním přitom stojí informace uvedené ve zprávách vládních i nevládních organizací, z nichž vyplývá, že právo na spravedlivý proces je v Uzbekistánu mnohdy ryze formálního charakteru, a také relevantní poznatky o způsobu vedení trestního řízení nejen v případě politicky citlivých kauz.
94. V tomto ohledu lze dále odkázat na zprávy výše citované v návrhu ministryně spravedlnosti (např. o znemožnění přístupu advokátům k jejich klientům, dokonce o výhrůžkách advokátům fyzickým násilím, o závislosti soudní soustavy na politických orgánech, atd.).
95. Ve shodě s podaným návrhem má i Nejvyšší soud za to, že bylo povinností soudů získané poznatky o situaci v Uzbekistánu posoudit z hlediska úrovně dodržování ochrany lidských práv a základních svobod a zaručení práva vydávaného na spravedlivý proces a jejich obsah porovnat s obsahem poskytnuté garance, a teprve poté posoudit i relevanci poskytnutých ujištění, a to též z hlediska možnosti účinné kontroly. Pokud tak soudy neučinily, nevytvořily si potřebný prostor pro úvahu, zda jsou poskytnuté garance celkově dostatečné (viz rozsudek ESLP ve věci Murat Gasayev proti Španělsku ze dne 17. 2. 2009 č. j. 48514/06).
96. Nejvyšší soud nad rámec skutečností uvedených již výše k diplomatickým zárukám zjistil, že městský soud se ve svém usnesení zabýval významem poskytnutých záruk také ve vztahu k závazkům vyplývajícím pro Českou republiku z článku 6 Úmluvy toliko okrajově, bez řádného odůvodnění svého závěru, že vydáním vydávaného nedojde k porušení čl. 6 Úmluvy, když ve svých úvahách s ohledem na přípustnost vydání A. U. toliko konstatoval, že v tomto případě nehrozí, že by bylo právo na spravedlivý proces porušeno, a to vzhledem k charakteru trestného činu, pro který byla osoba vyžádána. Tento závěr byl dále aprobován vrchním soudem, který rovněž poukázal, že městský soud se v potřebném rozsahu zabýval jak poměry v justici a ve vězeňství v dožádaném státě, tak i poměry vydávaného, z nichž by bylo možno dovodit, zda je považován za osobu, vůči níž by účelově směřovalo vykonstruované trestní stíhání s cílem dosáhnout jeho postihu nebo jejíž práva v průběhu řízení by byla z takového důvodu záměrně porušována. Podle Nejvyššího soudu tak oba soudy nepatřičně dovodily, že zjištěná rizika byla dostatečně snížena či eliminována dosud poskytnutými ujištěními, která jsou způsobilá zajistit odpovídající garance pro to, aby uzbecké orgány činné v trestním řízení postupovaly po vydání A. U. v souladu s normami, které budou respektovat alespoň minimální standard dodržení zásad spravedlivého procesu.
97. V posuzovaném případě soudy i přes četné materiály existenci reálného rizika s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu v souladu s výše uvedeným, a to ani z důkazů, které předložil sám vydávaný, neshledaly. Přitom nijak nezpochybnily porušování lidských práv a základních svobod v Uzbekistánu, avšak podle jejich názoru nicméně žádný z individuálních materiálů samostatně, ani při jejich posouzení ve vzájemné souvislosti s ostatními materiály, neposkytuje oporu pro závěr o plošném odepření práva na spravedlivý proces obecně všech trestně stíhaných, popřípadě obviněných podezřelých ze spáchání majetkové trestné činnosti, jak je tomu v případě vydávaného. Je tak podle Nejvyššího soudu nutno odmítnout závěr soudů, že v dané věci není ve smyslu výše uvedeného dáno reálné nebezpečí odepření práva na spravedlivý proces, a to ani v důsledku individuálních okolností vydávaného, ani v důsledku skutečnosti, že by v Uzbekistánu ve významném procentu případů obdobných situaci vydávaného docházelo k nežádoucímu následku a nebyly tak shledány dobré důvody se domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i vydávaného.
98. Za situace, kdy lze konstatovat obecně vyšší riziko porušení práva na spravedlivý proces s ohledem na celkovou situaci v Uzbekistánu v této oblasti, avšak současně byla poskytnuta ujištění, která byla přesto soudy shledána dostatečnými, když v daném případě podle jejich názoru absentují individuální okolnosti, které by svědčily o zvýšeném riziku ve vztahu k osobě vydávaného, musí Nejvyšší soud odmítnout názory soudů, že je v daném případě možné, aby bylo učiněno zadost mezinárodním závazkům České republiky stran zajištění práva na spravedlivý proces prostřednictvím kontroly dalšího procesu vedeného s vydávaným, nikoli vyslovením nepřípustnosti jeho vydání.
99. Stejně tak v souvislosti s rozhodováním o přípustnosti vydání vydávaného soudy odstraní ministryní spravedlnosti konstatované nejasnosti ohledně údajné náhrady škody z domnělého trestného činu podvodu ze strany otce vydávaného, kdy i přes žádost obhájce vydávaného, prověření této okolnosti soudy odmítly jako nadbytečné. Bude tak namístě vyžádat od Generální prokuratury Republiky Uzbekistán k této skutečnosti ohledně údajné úhrady vzniklé škody dodatečné ujištění, popř. ve smyslu čl. 168 trestního zákoníku Republiky Uzbekistán ujištění, že trest odnětí svobody v případě prokázané úhrady škody z trestného činu nebude uložen.
V. Závěrečné shrnutí
100. S ohledem na výše popsané nedostatky v postupu a rozhodování Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze byl opravný prostředek ministryně spravedlnosti shledán Nejvyšším soudem důvodným a rozhodnutí o přípustnosti vydání A. U. je s ohledem na dosud opatřené podklady přinejmenším předčasné. Nejvyšší soud proto zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. 14 To 20/2021, jakož i jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. Nt 410/2020, a s ohledem na povahu a rozsah zjištěných pochybení přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
101. V dalším řízení Městský soud v Praze odstraní výše vytýkaná pochybení, opatří si již zmiňované další (aktuální) podklady pro své rozhodnutí a poté při respektování právního názoru Nejvyššího soudu opětovně rozhodne o podaném návrhu státní zástupkyně, tedy o tom, zda k požadovanému vydání A. U. k trestnímu stíhání do Republiky Uzbekistán jsou splněny všechny zákonné a smluvní podmínky. V dalším řízení soud po opatření výše již naznačených podkladů pro své rozhodnutí o přípustnosti či nepřípustnosti vydání A. U., popřípadě s ohledem na ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. po provedení i dalšího potřebného dokazování, provedené důkazy zhodnotí v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a poté znovu rozhodne o přípustnosti nebo nepřípustnosti vydání jmenovaného.
102. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. Nt 410/2020, byl vydávaný vzat do předběžné vazby podle ustanovení §94 odst. 1 z. m. j. s., přičemž změna tohoto procesního postavení vydávaného nebyla tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu nijak dotčena. Vydávaný A. A. U. tedy i nadále zůstává v předběžné vazbě. S ohledem na zjištění, že vazba vydávané osoby trvá v této věci již delší dobu tak Nejvyšší soud upozorňuje Městský soud v Praze na nutnost postupovat v dalším řízení s potřebným urychlením a bez jakýchkoli neodůvodněných průtahů. Městský soud v této souvislosti také zváží, zda s ohledem na délku trvání předběžné vazby, na povahu a charakter trestné činnosti, pro kterou je žádáno o jeho vydání do Uzbekistánu a s ohledem na další zjištěné relevantní okolnosti, nebude možno předběžnou vazbu u vydávaného A. A. U. nahradit některým z alternativních opatření (srov. §94 odst. 2 z. m. j. s., §71a, §73, §73a tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 11. 2021
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu