ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.1407.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 1407/2020-680
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2021 o dovolání obviněného K. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 3 To 298/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 46/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 5. 2008, sp. zn. 2 T 46/2008, byl obviněný K. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona, a byl odsouzen podle §250 odst. 3 za použití §42 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 3 To 333/2008, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl. Obviněný byl stíhán jako uprchlý. Proti uvedenému usnesení podal obviněný dovolání, jež odůvodnil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d), l) tr. ř. Nejvyšší soud toto dovolání obviněného svým usnesením ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1554/2008, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro jeho zjevnou neopodstatněnost odmítl.
2. Následně v uvedené trestní věci obviněného K. K. nalézací soud provedl znovu hlavní líčení, neboť původní odsuzující rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 5. 2008, sp. zn. 2 T 46/2008, vyhlášený v řízení proti uprchlému, byl obviněnému doručen po jeho předání do České republiky dne 6. 4. 2020. Obviněný poté využil svého práva podle §306a odst. 2 tr. ř. a dne 14. 4. 2020 navrhl zrušení odsuzujícího rozsudku, pročež Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 2 T 46/2008, tento původní odsuzující rozsudek společně s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 3 To 333/2008, zrušil.
3. V novém hlavním líčení rozhodl Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 2 T 46/2008, jímž obviněného uznal vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a za to jej odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků s výkonem ve věznici s ostrahou.
4. Stalo se tak na základě zjištění, že obviněný K. K.
v XY, okres Brno-venkov, dne 26. 11. 2004 uzavřel jako nabyvatel na straně jedné s L. B., nar. XY, a V. B., nar. XY, oba bytem v XY, jako převodci na straně druhé kupní smlouvu o prodeji a koupi nemovitosti, a to rozestavěné jiné stavby na parcele č. XY, pozemku parcelní č. XY, vedeného jako zastavěná plocha a nádvoří o výměře 457 m2, pozemku parcelní č. XY, vedeného jako orná půda o výměře 393 m2, a pozemku parcelní č. XY, vedeného jako zahrada o výměře 436 m2, zapsaných na listě vlastnictví č. XY, vedeném pro katastrální území a obec XY Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, katastrálním pracovištěm Brno-venkov, v níž se zavázal uhradit kupní cenu 4.200.000 Kč nejpozději do 31. 3. 2005, přičemž při sjednání smlouvy zamlčel svoji špatnou finanční situaci, existující dluhy a probíhající exekuční řízení, a poté, aby získal uvedené nemovitosti do vlastnictví, uhradil z kupní ceny pouze 1.100.000 Kč, kterou získal z půjčky od P. V., nar. XY. Tak způsobil L. a V. B. škodu 3.090.000 Kč,
v XY dne 21. 12. 2004 uzavřel jako dlužník na straně jedné s P. V., nar. XY, bytem v XY, jako věřitelem na straně druhé smlouvu o půjčce, na jejímž základě získal účelovou finanční půjčku 1.615.636 Kč, kterou se zavázal použít na doplacení části kupní ceny z kupní smlouvy ze dne 26. 11. 2004 uzavřené s L. a V. B., kterou byl povinen splatit nejpozději do 30. 4. 2005, přičemž při sjednávání této smlouvy předložil doklad, z něhož vyplývalo, že již z kupní ceny nemovitosti uhradil částku 2.584.364 Kč, ačkoliv ji ve skutečnosti neuhradil ani částečně. Dále zamlčel svoji špatnou finanční situaci, existující dluhy a probíhající exekuční řízení. Část půjčených peněz použil v rozporu s určeným účelem, poskytnutou půjčku ve sjednaném termínu neuhradil. Způsobil tak P. V. škodu 1.615.636 Kč,
v XY dne 7. 3. 2005 uzavřel jako dlužník na straně jedné se společností P. V. stavební a inženýrská činnost se sídlem v XY, IČ XY, zastoupenou jednatelem P. V. jako věřitelem na straně druhé smlouvu o půjčce č. PV 1/2005, na jejímž základě získal půjčku 250.000 Kč, kterou se zavázal uhradit nejpozději do 31. 3. 2005. Při sjednání smlouvy zamlčel svoji špatnou finanční situaci, existující dluhy a probíhající exekuční řízení. Poskytnutou půjčku ve sjednaném termínu nevrátil. Tak způsobil společnosti P. V. stavební a inženýrská činnost škodu 250.000 Kč.
5. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 3 To 298/2020, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
6. Proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně včas dovolání. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení obviněný v podstatě uvedl, že ve vztahu k výroku o vině namítá nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání, resp. porušení právní povinnosti, zavinění, příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem „jakožto pojmového znaku trestného činu (nesprávné právní posouzení skutku) porušení pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, nesprávné hmotně právní posouzení dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi.“ Nižší soudy porušily právo obviněného na obhajobu a na nestranné posuzování věci, když jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy, které byly provedeny před 12 a více lety. Dokazování provedené u opakovaného hlavního líčení nemá žádnou vypovídací hodnotu, neboť svědci si již nepamatovali skutečnosti pro posouzení věci důležité.
8. Obviněný dále namítl, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o konání řízení proti uprchlému a byl tak zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Obviněný po celou dobu trestního stíhání řádně pracoval, platil povinné platby, jezdil jako řidič kamionu a bylo možno bez problému zjistit, kde se zdržuje a u koho je zaměstnán. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný uvedl adresy, na kterých se v letech 2006 – 2014 zdržoval, a proto rozporoval, že by se skrýval a vyhýbal trestnímu stíhání. O žádném trestním stíhání obviněný nevěděl. Nebyly proto splněny podmínky pro řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., neboť toto předpokládá, že se obviněný svým pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení, nebo se skrývá.
9. Nadto obviněný uvedl, že podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zaniká trestní odpovědnost za trestný čin uplynutím promlčecí doby, která v případě trestného činu, za který byl odsouzen, činí deset let. Obviněný je proto toho názoru, že od spáchání tvrzených trestných činů uplynula uvedená promlčecí doba a neplatí, že se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině. Obviněný v cizině řádně pracoval, zdržoval se na adrese svého bydliště v Anglii, byl často kontrolován jako řidič kamionu a o problému se dozvěděl až v roce 2017. Jeho trestní odpovědnost proto zanikla uplynutím promlčecí doby.
10. Obviněný rovněž vyslovil nesouhlas s tím, že v původním řízení byl posuzován jako zvlášť nebezpečný recidivista, když odchýlení se od obecné trestní sazby předpokládané institutem zvlášť nebezpečné recidivy musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi.
11. Ke svému jednání a jeho posouzení oběma soudy namítl, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by se dopustil nějaké trestné činnosti, přičemž uvedl námitky směřující do provedeného dokazování. Obviněný v předmětné věci nevypovídal, neboť si nepamatoval z důvodu odstupu času okolnosti svého jednání. Využití této zákonné možnosti nevypovídat vzaly soudy nižších stupňů jako jeho nevýhodu.
12. Obviněný v doplnění svého dovolání ze dne 16. 12. 2020 závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 3 To 298/2020, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 2 T 46/2008, a zprostil jej obžaloby.
13. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření podrobně vyslovil k dovolacím námitkám obviněného.
14. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení státní zástupce v podstatě uvedl, že část dovolacích námitek neodpovídá formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., popř. se míjí s obsahem soudních rozhodnutí. Zejména se mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu nacházejí procesní námitky zpochybňující podmínky pro konání řízení proti uprchlému. Absenci těchto podmínek pro konání řízení proti uprchlému mohl obviněný namítat v rámci dovolání proti dřívějšímu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 3 To 333/2008, což také učinil, avšak jeho námitky byly usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1554/2008, shledány jako nedůvodné.
15. Dovolacímu důvodu neodpovídají ani zcela obecně formulované námitky týkající se údajného porušení práva dovolatele na spravedlivý proces a nesprávného hodnocení důkazů soudy, kdy státní zástupce podotkl, že komplikaci v dokazování spojenou se značným časovým odstupem od spáchání skutku navodil svým dlouhodobým pobytem v cizině sám obviněný. Výlučně skutkový charakter pak mají námitky, prostřednictvím nichž obviněný hodnotí důkazy. Námitky vytýkající absenci některých pojmových znaků trestného činu označil státní zástupce za zcela nekonkrétní. Obviněný pouze uvedl výčet formálních znaků trestného činu, avšak neprovedl žádnou komparaci těchto zákonných znaků a skutkových zjištění vymezených v soudních rozhodnutích. Obecné a nekonkrétní námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu a nelze k nim v dovolacím řízení přihlížet.
16. K otázce zajištění půjčky zástavou uvedl, že půjčka ve výši 1.615.636 Kč vylákaná dílčím útokem pod bodem 2. výroku o vině, byla zajištěna zástavou nemovitosti. Státní zástupce uvedl, že se však jednalo o nemovitost, kterou dovolatel získal do dispozice podvodným uzavřením kupní smlouvy vymezeným v bodě 1. výroku o vině. Proto lze zřízení zástavního práva k nemovitosti v této věci považovat za projev jednotného záměru obviněného obohacovat se podvodným jednáním, když v podstatě výtěžek z trestné činnosti byl použit ke spáchání trestné činnosti další. Tato okolnost podle státního zástupce vylučuje, aby k zajištění půjčky zástavou bylo přihlíženo při posuzování existence zákonných znaků trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku.
17. Námitky obsahující výklady obviněného ohledně legislativy EU považuje státní zástupce za zcela bezpředmětné, když obviněný byl stíhán a odsouzen za podvodná jednání ke škodě cizího majetku, nikoli za to, že vycestoval do jiné země EU.
18. Pod deklarovaný dovolací důvod je možné podřadit námitky týkající se promlčení, kdy však ani tyto námitky nevycházejí z obsahu soudních rozhodnutí. Obviněný vede polemiku ohledně charakteru svého pobytu v cizině. Platná právní úprava však pobyt obviněného v cizině jako důvod stavení promlčení vůbec nezná. Skutečnost, že trestnost činu nezanikla v důsledku promlčení, soudy dovodily zejména z ustanovení §306a odst. 3 tr. ř. Promlčecí doba tedy přestala v uvedené trestní věci běžet již právní mocí usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 3 To 333/2008, a z časových souvislostí je zřejmé, že desetiletá promlčecí doba v době rozhodování soudů uplynout nemohla.
19. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř.
21. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], dovolání bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
22. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
23. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
24. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
25. Obviněný uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnil svou námitkou směřující do otázky promlčení trestní odpovědnosti za spáchaný trestný čin.
26. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu zjistil, že usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 2 T 46/2008, bylo rozhodnuto, že podle §305 tr. ř. bude v předmětné trestní věci obviněného konáno řízení proti uprchlému, neboť bylo opakovaně bezvýsledně pátráno po pobytu obviněného, nepodařilo se zjistit místo jeho pobytu, a to i přes provedení rozsáhlého šetření u jeho rodinných příslušníků či příslušných úřadů. Toto rozhodnutí bylo rovněž přezkoumáno v rámci dovolacího řízení před Nejvyšším soudem, který rozhodoval o dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 3 To 333/2008, jako soudu odvolacího. Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl svým usnesením ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1554/2008, přičemž neshledal důvodnými obviněným vytýkané nedostatky, a to i vůči tomu, že bylo konáno řízení proti uprchlému. Ze spisového materiálu se dále podává, že první odsuzující rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 5. 2008, sp. zn. 2 T 46/2008, nabyl právní moci dne 23. 7. 2008. Po nabytí právní moci tohoto odsuzujícího rozsudku byl dne 21. 8. 2008 vydán příkaz k dodání obviněného do výkonu trestu odnětí svobody, který se však nepodařilo pod dobu téměř pěti let realizovat, a proto byl dne 17. 4. 2013 vydán evropský zatýkací rozkaz. Obviněný byl zadržen až dne 2. 3. 2017 ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, tj. téměř devět let poté, co bylo rozhodnuto o tom, že proti němu bude vedeno řízení proti uprchlému. Po předání obviněného do České republiky mu byl dne 6. 4. 2020 doručen původní odsuzující rozsudek. Poté obviněný využil svého práva podle §306a odst. 2 tr. ř. a dne 14. 4. 2020 navrhl jeho zrušení. Po opakovaném hlavním líčení rozhodl Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 2 T 46/2008, jímž obviněného uznal vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Tento rozsudek nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 3 To 298/2020.
27. Podle §306a odst. 3 tr. ř. se doba od právní moci odsuzujícího rozsudku do jeho zrušení podle §306a odst. 2 tr. ř. nezapočítává do promlčecí doby.
28. Pravomocný odsuzující rozsudek totiž vytváří zákonnou překážku, pro kterou není možno pachatele pro týž skutek postavit před soud, a proto se dnem právní moci odsuzujícího rozsudku podle §34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku promlčecí doba staví, což znamená, že od právní moci takového rozsudku promlčecí doba neběží a teprve až po jeho případném zrušení pokračuje. Dojde-li proto na návrh odsouzeného podle §306a odst. 2 tr. ř. ke zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému, doba od právní moci odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému do vydání rozhodnutí o jeho zrušení postupem podle §306a odst. 2 tr. ř. se do promlčecí doby nezapočítává, neboť pachatele nebylo možno postavit před soud pro zákonnou překážku ve smyslu §34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spočívající v překážce ne bis in idem (k tomu srov. též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 300/2011, uveřejněné pod č. 52/2011 Sb. rozh. tr.).
29. Proto platí, že dnem nabytí právní moci prvního odsuzujícího rozsudku se promlčecí doba stavěla a nemohlo tak dojít k promlčení trestní odpovědnosti obviněného za mu přisouzenou trestnou činnost. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud shledal tuto dovolací námitku zjevně neopodstatněnou.
30. Pokud jde o další námitky obviněného směřující již do oblasti skutkových zjištění a provedeného dokazování, pak tyto Nejvyšší soud pokládá za námitky, které nelze podřadit nejen pod uplatněný, ale ani pod jiný dovolací důvod taxativně vyjmenovaný v §265b odst. 1 tr. ř. Takovými námitkami Nejvyšší soud není oprávněn ani povinen se zabývat.
31. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je Nejvyšší soud oprávněn a zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek pouze v takovém případě, kdy v rozhodování soudů předchozích stupňů byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
32. Po prostudování spisového materiálu však Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci obviněného neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor s provedenými důkazy. Navíc obviněný v podaném dovolání ani existenci takového rozporu nenamítal. V posuzované věci je zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. Nejvyšší soud na podkladě spisu navíc rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů v posuzované věci jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů.
33. Ze spisového materiálu se rovněž podává, že výše uvedené dovolací námitky obviněný v zásadě již uplatnil v předcházejícím řízení před nižšími soudy, a jedná se tak pouze o opakování jeho dosavadní obhajoby. S těmito námitkami se však již dostatečně vypořádal jak nalézací soud (viz bod 27. – 28. rozsudku nalézacího soudu), tak odvolací soud (viz bod 6. – 8. usnesení odvolacího soudu). Soudy obou stupňů na námitky obviněného reagovaly, přesvědčivě se s nimi vypořádaly a své úvahy vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožnil, přičemž neshledal jakoukoli snahu o deformaci důkazních prostředků ani tendenčnost v uvažování v neprospěch obviněného při hodnocení důkazů. Nelze se proto ztotožnit s námitkou obviněného, že by dokazování provedené u opakovaného hlavního líčení nemělo žádnou vypovídací hodnotu, neboť si svědci po uplynuvší době neměli pamatovat skutečnosti důležité pro posouzení věci. Jednání obviněného bylo totiž prokázáno jednak svědeckými výpověďmi svědků P. V., J. K., který byl navíc jako svědek ve věci slyšen soudem prvního stupně poprvé, jednak řadou listinných důkazů (zejména kupní smlouvou ze dne 26. 11. 2004, dohodou o úhradě kupní ceny ze dne 26. 11. 2004, výpisem z katastru nemovitostí, smlouvou o půjčce uzavřenou s P. V., smlouvou o půjčce uzavřenou se společností P. V. stavební a inženýrská činnost či smlouvou o zřízení zástavního práva).
34. K námitce spočívající v nesouhlasu obviněného s tím, že byl v původním řízení posuzován jako zvlášť nebezpečný recidivista, Nejvyšší soud uvádí, že mu nepřísluší se k této námitce vyjádřit, neboť původní odsuzující rozsudek, v němž byl obviněný takto označen, byl zrušen a námitka se týká již neexistujícího rozhodnutí.
35. Pokud jde o námitku obviněného týkající se zajištění půjčky peněz zástavou, pak Nejvyšší soud shodně s obsahem vyjádření státního zástupce konstatuje, že obviněný půjčku ve výši 1.615.636 Kč vylákal dílčím útokem pod bodem 2. výroku o vině, když tuto půjčku sice zajistil zřízením zástavního práva k nemovitosti, ovšem předmětnou nemovitost získal do své dispozice podvodným uzavřením kupní smlouvy dílčím útokem pod bodem 1. výroku o vině. V takovém případě se nelze ztotožnit s názorem obviněného, že zřízením zástavního práva k nemovité věci se nemohlo jednat o podvodné jednání. K zajištění podvodně vylákané půjčky byla použita zástava nemovitou věcí získanou jiným dílčím útokem trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, a tedy v podstatě výtěžek z trestné činnosti byl použit ke spáchání dalšího dílčího útoku trestného činu podvodu, což jen potvrzuje jednotící záměr obviněného obohacovat se podvodným jednáním.
36. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že pokud dovolání obsahuje totožné námitky, s nimiž se v předchozím řízení zabýval a dostatečně vypořádal již soud prvního, resp. druhého stupně, Nejvyšší soud je zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
37. Jelikož Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, tak rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto mohl rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 1. 2021
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu