ECLI:CZ:NS:2021:11.TVO.22.2021.1
sp. zn. 11 Tvo 22/2021-6412
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2021 stížnosti obviněného V. J. , narozeného XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Olomouc, U. Š. , narozené XY v XY, trvale bytem XY, a G. V. , narozené XYv XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 3 To 80/2021, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnosti obviněného V. J., U. Š. a G. V. zamítají.
Odůvodnění:
1. Obviněný V. J. (dále jen „obviněný“) byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 7. 2021, č. j. 49 T 4/2020-6203, uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což mu byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl obviněnému podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí části majetku týkající se nemovitostí v rozsudku specifikovaných. Dále mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci vztahující se na věci v rozsudku konkretizované a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání i zaměstnání v oboru nakládání s chemickými látkami a jejich prodej na dobu pěti let.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání (učinil tak do všech výroků napadeného rozsudku, a to v celém jejich rozsahu). Dne 21. 9. 2021 bylo předmětné odvolání předloženo Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen „vrchní soud“), přičemž o něm dosud nebylo rozhodnuto, když veřejné zasedání k jeho projednání prozatím nebylo nařízeno.
3. Protože podle §72 odst. 4 tr. řádu platí, že jestliže tříměsíční lhůta pro rozhodnutí soudu o dalším trvání vazby skončí v průběhu řízení o opravném prostředku před nadřízeným soudem, je k rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě nebo o jeho propuštění z vazby příslušný tento nadřízený soud, byl k rozhodování o dalším trvání vazby obviněného nově příslušný vrchní soud.
4. Dne 4. 10. 2021 následně vrchní soud obviněného přípisem vyzval, aby sdělil, zda žádá či nežádá o osobní výslech v souvislosti s dalším rozhodováním o vazbě a pokud ano, k jakým konkrétním skutečnostem, jež dosud nebyly známy a jež by mohly mít na rozhodnutí o vazbě vliv (srov. č. l. 6333). Dne 4. 10. 2021 bylo vrchnímu soudu doručeno vyjádření obviněného, že tento požaduje konání vazebního zasedání (viz č. l. 6345).
5. S ohledem na to, že obviněný o konání vazebního zasedání výslovně požádal, rozhodoval o dalším trvání vazby obviněného vrchní soud ve vazebním zasedání. V průběhu vazebního zasedání obviněný prostřednictvím svého obhájce požádal o propuštění z vazby s tím, že navrhl, aby vazba byla nahrazena jeho písemným slibem, zárukou důvěryhodné osoby (matky a sestry obviněného), dále dohledem probačního úředníka a elektronickým kontrolním systémem.
6. Vrchní soud v rámci odvolacího řízení tedy rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 20. 10. 2021 usnesením č. j. 3 To 80/2021-6374, tak, že podle §71a tr. řádu žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu zamítl, podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. řádu rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu, podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu a contrario nepřijal záruky matky obviněného U. Š. a sestry obviněného G. V. učiněné dne 19. 10. 2021 (č. l. 6369 a 6371), podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal písemný slib obviněného ze dne 19. 10. 2021 a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario vazbu obviněného nenahradil dohledem probačního úředníka. Toto usnesení bylo obviněnému doručeno dne 25. 10. 2021, jeho obhájci pak dne 25. 10. 2021, U. Š. dne 26. 10. 2021 a G. V. dne 1. 11. 2021 (viz č. l. 6377 verte).
7. Proti citovanému usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce do protokolu při vazebním zasedání stížnost, kterou následně, podáním ze dne 3. 11. 2021 u Vrchního soudu v Olomouci, odůvodnil. Proti tomuto usnesení podaly stížnosti dále matka obviněného U. Š. a sestra obviněného G. V., přičemž tak rovněž učinily do protokolu při vazebním zasedání, aniž by však takto podané stížnosti později blíže odůvodnily.
8. Vyjma stížnostmi napadeného usnesení vrchního soudu ze dne 20. 10. 2021, č. j. 3 To 80/2021-6374, bylo o vazbě obviněného v dané trestní věci naposledy pravomocně rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 23. 7. 2021, č. j. 49 T 4/2020-6278, jež nabylo právní moci téhož dne, a kterým bylo podle §72 odst. 3 věta poslední tr. řádu a §72 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o ponechání obviněného ve vazbě z důvodů vazby podle §67 písm. a), c) tr. řádu.
9. Ve vztahu k existenci vazebního důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu vrchní soud poukázal na skutečnost, že obviněný spáchal jeden z nejzávažnějších trestných činů, které český právní řád zná, takovým trestným činem byl již nepravomocně uznán vinným a byl mu (mimo jiné) uložen citelný nepodmíněný trest odnětí svobody, s tím, že již uvedené samo o sobě by bylo způsobilé založit obavu, že obviněný by se v případě propuštění z vazby na svobodu mohl skrývat, anebo by mohl uprchnout, aby se tak vyhýbal vedenému trestnímu stíhání. Odkázal v této souvislosti na rozhodovací praxi Ústavního soudu, v níž má takový závěr oporu, stejně jako na to, že z této (a rovněž z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu) plyne, že riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení vysokého trestu odnětí svobody podstatně zvýšeno. Zmínil též skutečnost, že zbavení osobní svobody poté, co soud prvního stupně uloží obviněnému trest, byť nepravomocný, již není považováno za vazbu, ale jde o tzv. zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně vrchní soud vyslovil přesvědčení, že u obviněného aktuálně trvá i vazební důvod uvedený v §67 písm. c) tr. řádu. V tomto směru zdůraznil, že obviněný se po dobu více měsíců měl dopouštět rozsáhlé trestné činnosti, a to sofistikovaným způsobem a jako člen organizované skupiny, zjevně měl mít kontakty na osoby pohybující se v drogovém podsvětí a trestnou činností měl získat značné finanční prostředky. Z těchto důvodů shledal, že vazbu obviněného nelze nahradit dohledem probačního úředníka či některým jiným zákonem předpokládaným opatřením, když prakticky všechny skutečnosti, které je třeba při rozhodování o možnosti nahrazení vazby hodnotit, vyznívají v neprospěch obviněného. Ve vztahu k nabídkám převzetí záruky za další chování obviněného, které učinily matka obviněného U. Š. a sestra obviněného G. V., konstatoval, že tyto se fakticky omezily jen na citaci zákonného ustanovení a deklaraci pevného přesvědčení o nevině obviněného, aniž by však alespoň v hrubých obrysech naznačily, jakým způsobem by konkrétně byly schopné zabezpečit podmínky vymezené v §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Vrchní soud tudíž dospěl k závěru, že u obviněného dochází ke kumulativnímu naplnění všech obligatorních podmínek nezbytných pro omezení jeho osobní svobody a lze reálně předpokládat, že v případě jeho propuštění z vazby na svobodu by mohlo dojít ke zmaření nebo podstatnému ztížení dosažení účelu trestního stíhání. Pokud šlo o návrh obviněného, aby jeho vazba byla nahrazena opatřením spojeným s elektronickou kontrolou prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci pohybu, vrchní soud uvedl, že o tomto nemohl rozhodovat, protože neobsahoval všechny nezbytné obsahové náležitosti, konkrétně slib obviněného, že při výkonu elektronické kontroly poskytne veškerou potřebnou součinnost.
10. Obviněný v odůvodnění stížnosti proti usnesení vrchního soudu předně vytýká, že dané usnesení je naprosto konzistentní s jeho předcházejícími dvěma rozhodnutími ve věci trvání vazby, přičemž vrchní soud se v zásadě odmítl zabývat jeho konkrétními výhradami vůči charakteru dosavadního trestního stíhání, a tedy otázkou jeho důvodnosti; vrchní soud v tomto směru neuvedl žádné úvahy s výjimkou konstatování o tom, že trestní stíhání je vůči němu vedeno důvodně, což nalezlo svůj odraz v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně. Přestože obviněný vyjadřuje svou vědomost o tom, že od vrchního soudu nelze požadovat, aby podrobně řešil výsledky dosud provedeného dokazování tak, aby bylo předjímáno rozhodnutí o jeho vině či nevině, je přesvědčen, že tento soud je povinen zkoumat alespoň základní podstatu obvinění, na jehož základě je v konkrétním případě vedeno příslušné trestní řízení. Zdůrazňuje, že opakovaně argumentoval naprosto zjevnou nesmyslností až absurdností samotných základů trestního řízení vedeného vůči své osobě s tím, že tyto námitky strukturoval do tří základních okruhů. Především má za to, že je nezbytně nutné, aby se vrchní soud zabýval alespoň v základním rozsahu tím, zda vymezení jeho případné trestné činnosti podle rozsudku soudu prvního stupně může skutečně obstát, či nikoli; vrchní soud se totiž omezil toliko na konstatování o tom, že došlo k vydání odsuzujícího rozsudku a byl mu uložen velmi citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Dále poukazuje na svou argumentaci, že po celou dobu trestního řízení mu nebylo kladeno za vinu, že by měl vyrábět či distribuovat metamfetamin nebo se na tomto jakkoli finančně podílet, a že v rámci své naprosto řádné podnikatelské činnosti a na základě příslušných oprávnění prodával volně dostupné chemické látky, které byly prodávány dalším osobám za naprosto obvyklých cenových podmínek. Vyslovuje názor, že bylo rovněž nutné zabývat se charakterem obžalobou vytýkaného jednání spočívajícího v prodeji asi 48 kg jódu blíže nezjištěným výrobcům metamfetaminu, kterým se měl podílet na výrobě metamfetaminu v rozsahu asi 35 kg, neboť žádné takové konkrétní osoby nebyly ze strany orgánů činných v trestním řízení zjištěny a logicky nebylo zjištěno ani ničeho o tom, že by tyto osoby danou chemickou látku skutečně použily na výrobu metamfetaminu, natož pak s jeho údajným vědomím; teprve soud prvního stupně v rámci svého rozsudku shledal takovou konstrukci za neprokázanou, avšak současně daný údaj ponechal zahrnutý v rámci skutkové věty výroku o vině svého rozsudku, a to údajně pro názornost. Vyjadřuje přesvědčení, že tento zásadní odklon v rozsudku soudu prvního stupně od původního rozsahu obvinění měl být adekvátně reflektován ze strany vrchního soudu při posuzování otázky důvodnosti trestního řízení, což se však nestalo. Zaměřuje se také na způsob vymezení jeho údajného jednání pod bodem 2. obžaloby a následně rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož měl údajně již od roku 2010 dodávat chemické látky celkem třinácti konkrétně specifikovaným osobám s vědomím toho, že těmito osobami budou tyto látky použity k nelegální výrobě metamfetaminu, čímž se měl podílet na výrobě asi 25 kg metamfetaminu. Má za to, že lze opět dospět k závěru o zcela zjevné neudržitelnosti daného obvinění, přičemž poukazuje na to, že v případě deseti osob z celkového počtu třinácti nebylo v rámci trestního řízení vůči němu vytýkáno a ani prokazováno, že by tyto osoby v rozhodném období skutečně nelegálně vyrobily metamfetamin, natož že by jej vyrobily z chemických látek jím dodaných či dokonce s jeho vědomím o takovém případném zneužití předmětných látek.
11. Obviněný vyslovuje názor, že jeho trestní stíhání v rozsahu podané obžaloby i následného odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně je evidentně přinejmenším v podstatném rozsahu nedůvodné a tato skutečnost by pak měla být zohledněna v rámci rozhodování o dalším trvání vazby. Na tom podle jeho mínění nemůže ničeho změnit ani velmi citelný trest odnětí svobody, který mu byl uložen dosud nepravomocným rozsudkem soudu prvního stupně, když nelze dospět k závěru, že v posuzované věci existuje zjištění o vyšším stupni pravděpodobnosti závěru o tom, že spáchal daný trestný čin. Způsob rozhodování vrchního soudu o dalším trvání vazby považuje za naprosto formální a v konečném důsledku nesprávný. Nad rámec uvedeného namítá k tvrzení vrchního soudu o tom, že k místu, kde se zdržoval před omezením osobní svobody, není vázán podstatnějšími osobními, pracovními či jinými vazbami, že k danému místu je zcela evidentně a naprosto nezpochybnitelně vázán veškerými vazbami, které si jen lze představit. Uvádí, že v obci XY žije nepřetržitě po celou dobu svého života, tj. 58 let, přičemž zde má veškeré rodinné příslušníky, veškerý svůj majetek i pracovní zázemí; ostatně s tím také plně korespondovaly nabízené záruky důvěryhodných osob, a to jeho matky a sestry. Konečně vytýká vrchnímu soudu, že v rámci úvah ve vztahu k jeho případnému útěkovému jednání zcela pominul, že mimo jiné navrhl nahrazení tohoto důvodu vazby elektronickým systémem detekujícím jeho pohyb, čímž by bylo vyloučeno jeho i tak velmi nepravděpodobné útěkové jednání. Dodává, že tento soud vůbec nezohlednil ani to, že je zcela bezúhonnou osobou, u které je jakékoli případné maření trestního řízení vysoce nepravděpodobné. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby napadené usnesení bylo zrušeno a aby bylo nově rozhodnuto o tom, že se za přijetí jednotlivých a jím nabízených či uvedených institutů propouští z vazby na svobodu.
12. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížností v tomto případě připouští, zda byly podány řádně, včas a oprávněnými osobami, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení vrchního soudu jsou v tomto směru splněny. Následně proto v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení podle §147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti obviněného, U. Š. a G. V. nejsou důvodné.
13. Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, může Nejvyšší soud s ohledem na obsah předloženého trestního spisu konstatovat, že v trestní věci obviněného byla dodržena jak ustanovení upravující periodický přezkum dalšího trvání vazby (§72 odst. 1 a 3 tr. řádu), tak i ustanovení o nejdelší přípustné době trvání vazby [§72a odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu ve spojení s §72b tr. řádu].
14. Nejvyšší soud též nezjistil v projednávané trestní věci žádné průtahy, které by měly negativní vliv na délku trvání vazby, a to včetně postupu vrchního soudu, kterému byla předmětná trestní věc předložena k rozhodnutí dne 21. 9. 2021 (č. l. 6330). Dne 20. 10. 2021 rozhodl vrchní soud ve vazebním zasedání o ponechání obviněného ve vazbě a následně byla daná trestní věc dne 18. 11. 2021 předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o stížnosti obviněného, a posléze dne 2. 12. 2021 k rozhodnutí o stížnostech U. Š. a G. V. proti shora označenému usnesení. Konkrétní délku trvání vazby u obviněného v řízení před soudem (1 rok a 1 měsíc) přitom není možné s ohledem na charakter trestné činnosti, z jejíhož spáchání je tento důvodně podezřelý, považovat za nepřiměřeně dlouhou.
15. Nejvyšší soud se po prostudování příslušného spisového materiálu s výše uvedenými závěry vrchního soudu ztotožnil, neboť důvody vedoucí k rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě s tím, že na straně jeho osoby i nadále trvají důvody vazby útěkové a předstižné, tento soud přesvědčivě a logicky správně vymezil, přičemž srozumitelně též objasnil, které skutečnosti jej k jeho závěrům vedly. Rovněž obsah odůvodnění napadeného usnesení odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení §134 odst. 2 a §73c tr. řádu. Za tohoto stavu tak nelze prezentovaným závěrům vrchního soudu ničeho relevantně vytknout a na tyto lze též, z důvodu procesní ekonomie, plně odkázat.
16. Podle §67 tr. řádu platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest [písm. a)], či že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil [písm. c)] a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.
17. Nejvyšší soud akcentuje skutečnost, že obviněný je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin, za který byl soudem prvního stupně nepravomocně odsouzen, a to zejména k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let a 6 (šesti) měsíců. V tomto smyslu Nejvyšší soud, ve shodě s vrchním soudem, odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku obviněného. V každém případě však platí, že je hrozba útěku za tohoto stavu značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03).
18. Mimo to byl-li obviněnému, byť dosud nepravomocně, uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, dochází ke změně povahy omezení osobní svobody. Ve shodě s vrchním soudem považuje Nejvyšší soud za nutné poukázat na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. jeho nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14) a Evropského soudu pro lidská práva [dále též jen „ESLP“], podle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) [srov. „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“ ], ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/64). Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek článku 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. stížnosti 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. stížnosti 152/04).
19. Ve vztahu k důvodům vazby předstižné podle §67 písm. c) tr. řádu, které jsou zákonnou alternativou k důvodům vazby útěkové, Nejvyšší soud ověřil důvodnost, jakož i odůvodnění závěrů vrchního soudu o přetrvávající existenci tohoto vazebního důvodu. Po provedeném přezkumu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s argumentací vrchního soudu uvedenou v bodu 17. napadeného usnesení, kterou považuje za správnou, a na kterou též plně odkazuje. Současně Nejvyšší soud k tomuto vazebnímu důvodu dodává, že z provedeného dokazování mimo jiné též vyplynulo, že obviněný disponuje odbornými znalostmi z oboru chemie, trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, se měl dopouštět (spolu s dalšími osobami) dlouhodobě, a to jako osoba podnikající. Uvedené skutečnosti podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně posilují důvodnou obavu, že by obviněný v páchání této činnosti mohl pokračovat a získávat tak (minimálně zčásti) i nadále prostředky pro uspokojení svých životních potřeb.
20. Pokud se týká další ze zákonných podmínek vazby ve smyslu §67 tr. řádu, Nejvyšší soud shledává správnými též závěr a úvahu odvolacího soudu o zjištění konkrétních skutečností odůvodňujících podezření ze spáchání trestného činu obviněným. V tomto ohledu může Nejvyšší soud plně odkázat na argumentaci vrchního soudu obsaženou v bodě 14. napadeného usnesení. Co se týče konkrétních námitek obviněného stran samotného posouzení jeho jednání, jímž byl uznán vinným shora označeným (nepravomocným) rozsudkem soudu prvního stupně, popř. týkajících se dokazování v hlavním líčení, procesního postupu soudu prvního stupně a dalších otázek souvisejících s meritorním rozhodnutím v nyní projednávané trestní věci, pak platí, že těmito se Nejvyšší soud na podkladu podané stížnosti nemohl zabývat. Je tomu tak proto, neboť zcela vybočují z předmětu stížnostního řízení a obviněný se jejich prostřednictvím de facto domáhá přehodnocení důkazů provedených v hlavním líčení, kdy taková činnost Nejvyššímu soudu v řízení o stížnosti proti usnesení vrchního soudu zásadně nepřísluší.
21. Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem byla ke dni vydání stížnostmi napadeného usnesení vrchního soudu intenzita vazebních důvodů v případě obviněného mimořádně vysoká, pročež nebylo ani hypoteticky možné sledovaného cíle (tj. předejití útěku nebo skrývání se či dalšímu páchání trestné činnosti ze strany obviněného) dosáhnout jinými prostředky či opatřeními ve smyslu §73 a §73a tr. řádu nebo některým z předběžných opatření uvedených v §88c tr. řádu. S prezentovanými závěry vrchního soudu, které je třeba považovat za přesvědčivé a správné, odpovídající všem zjištěným okolnostem, jakož i pravidlům formální logiky, se přitom s ohledem na společenskou škodlivost, charakter a rozsah trestné činnosti, pro kterou je obviněný trestně stíhán, jakož i jeho osobní poměry a dosavadní délku vazby, zcela ztotožnil i soud stížnostní. V tomto ohledu tedy závěru vrchního soudu, který nepřijal ani slib obviněného, ani záruky matky a sestry obviněného, když tyto prostředky vzhledem k osobě obviněného a k povaze projednávané trestní věci nepovažoval za dostatečné, nelze vytknout žádné pochybení. Uvedené pak platí i v případě možnosti nahrazení vazby dohledem probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
22. Namítá-li přitom obviněný, že vrchní soud řádně nerozhodl o jím navrhovaném nahrazení vazby elektronickým systémem umožňujícím detekci jeho pohybu, pak nelze pominout, že uvedený institut elektronické kontroly ve smyslu §73 odst. 4 tr. řádu nepředstavuje samostatný prostředek, jímž by bylo možno za podmínek §73 odst. 1 či §73a tr. řádu nahradit vazbu obviněného v případě existence důvodů vazby útěkové nebo vazby předstižné. Výkon elektronické kontroly totiž představuje určité fakultativní doplnění některého z opatření alternativně nahrazujících vazbu, která jsou taxativně uvedena v §73 odst. 1 písm. a) až d) tr. řádu a v §73a tr. řádu. Za tohoto stavu tak není nikterak namístě o návrhu obviněného o využití tohoto způsobu kontroly plnění povinností uložených v souvislosti s nahrazením vazby rozhodovat samostatným výrokem v rámci vazebního usnesení, neboť negativní výrok o nepřijetí některé z náhrad vazby ve smyslu §73 odst. 1 a §73a tr. řádu v sobě vlastně obsahuje i negativní stanovisko příslušného soudu k možnosti zajištění elektronické kontroly. O té bude namístě podle §73 odst. 4 tr. řádu rozhodnout až tehdy, dospěje-li soud rozhodující o vazbě k závěru, že je v jím posuzovaném případě namístě nahradit vazbu některým z alternativních opatření uvedených v §73 odst. 1 nebo v §73a tr. řádu s tím, že by bylo vhodné zajistit kontrolu plnění povinností, které je namístě obviněnému společně s tímto alternativním opatřením uložit (nebo které jsou se zvoleným alternativním opatřením spojeny přímo ze zákona), prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci pohybu osoby obviněného.
23. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnosti obviněného V. J., U. Š. a G. V. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2021, č. j. 3 To 80/2021-6374, důvodné, a proto je podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.