ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1425.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1425/2021-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné VaK Bruntál a. s. , se sídlem v Bruntále, tř. Práce č. 1445/42, identifikační číslo osoby 47675861, zastoupené JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova č. 2738/16, proti povinné FOKR Czech s.r.o. , se sídlem v Ostravě, Čujkovova č. 1748/49, identifikační číslo osoby 25873580, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní č. 39/2, pro 211 568,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 44 EXE 1144/2016, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. října 2020, č. j. 9 Co 225/2020-198, takto:
Dovolání povinné se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. října 2020, č. j. 9 Co 225/2020-198, potvrdil usnesení Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 12. prosince 2019, č. j. 44 EXE 1144/2016-167, kterým byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce. Povinná dle svého tvrzení nabyla pohledávku na zaplacení úplaty za užívání pozemků společnosti FOCUS – METAL s.r.o. (dále též jen „právní předchůdkyně povinné“),“) oprávněnou bez právního důvodu v období od 10. srpna 2005 do 27. března 2007, a to pozemků č. 3514/2 a 3514/4 v kat. území Bruntál – město, zapsané na listu vlastnictví č. 4360, čímž mělo dojít k bezdůvodnému obohacení oprávněné a povinná navrhla zastavení exekuce z důvodu zániku vymáhané pohledávky započtením. Odvolací soud však konstatoval, že je nutno vycházet z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. září 2018, č. j. 22 C 143/2015-289, vydaného mezi týmiž účastníky, kterým byl nárok na bezdůvodné obohacení (uplatněném mimo jiné i za období namítané v projednávané exekuci) zamítnut pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud dále uvedl, že povinná nenabyla pohledávku vůči oprávněné ani v podobě jednorázové náhrady podle ustanovení §30 odst. 11 a §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (zákon o vodách), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vodní zákon“), protože v obou případech je podmínkou existence splatné pohledávky na tuto náhradu buď dohoda vlastníka vodního díla s vlastníkem pozemku, nebo rozhodnutí soudu, přičemž nic z toho nebylo tvrzeno ani v řízení jinak nevyšlo najevo a kromě toho nárok na jednorázovou náhradu podle §59a vodního zákona může vzniknout nejdříve za dobu od 1. ledna 2014, avšak k postoupení pohledávky na povinnou došlo na základě smlouvy ze dne 17. dubna 2013, a pohledávka na jednorázovou náhradu podle §59a vodního zákona tak nemohla být předmětem postupní smlouvy. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že není dán důvod pro zastavení exekuce, neboť povinná nedisponuje pohledávkou, kterou by mohla uplatnit k započtení.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Předně dovolatelka namítala, že její povinností není právně kvalifikovat pohledávku, kterou započítává, ale postačí, pokud ji skutkově vymezí tak, aby byla určitá a nezaměnitelná za jinou pohledávku. Jestliže povinná nezaměnitelným způsobem skutkově vymezila pohledávku v rámci úkonu započtení tak, že jde o úplatu za užívání pozemků p. č. 3514/2 a p. č. 3514/4 v k. ú. Bruntál – město za dobu od 10. srpna 2005 do 27. března 2007 stavbami oprávněné (stavbou vodojemu, stavbou plotu) a ochranným pásmem, bylo poté na soudu, zda nárok posoudí jako bezdůvodné obohacení nebo jako jednorázovou náhradu. Pravomocné rozhodnutí soudu o zamítnutí pohledávky, která je započítávána, pro rozpor s dobrými mravy, nepředstavuje podle dovolatelky překážku věci pravomocně rozsouzené, a soud si měl soulad kompenzační námitky s dobrými mravy vyhodnotit sám. Dovolatelka dále namítala, že hmotně právní podmínkou vzniku nároku na jednorázovou náhradu dle §59a a §30 zákona o vodách není toliko uzavření dohody vlastníka stavby s vlastníkem pozemku o výši náhrady nebo pravomocné soudní rozhodnutí o výši náhrady, protože soud je oprávněn výši náhrady stanovit i v rámci posouzení kompenzační námitky a stanovení výše, ve které zanikla pohledávka, proti níž je činěno započtení. Dovolatelka má dále za to, že ač jednorázovou náhradu dle §59a zákona o vodách zakotvila až novela č. 303/2013 Sb. účinná od 1. ledna 2014, nelze uzavřít, že by pod ni nebylo možné podřadit užívání pozemků i za dobu před 1. lednem 2014. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Exekučním titulem je v projednávané věci usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2014, č. j. 66 Co 50/2014-403, kterým byl zamítnut návrh na nařízení exekuce, a právní předchůdkyni povinné byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 211 568,50 Kč. Soud dospěl k závěru, že rozhodce Mgr. Martin Matějíček neměl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. RN 09/2007 (dále též jen rozhodčí nález), podle něhož bylo navrhováno nařízení exekuce. Právní předchůdkyně povinné postoupila dne 17. dubna 2013 na povinnou pohledávky přiznané výše uvedeným rozhodčím nálezem.
Ze spisu se dále podává, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. září 2018, č. j. 22 C 143/2015-289 (jenž nabyl právní moci dne 23. prosince 2019), zamítl žalobu povinné, která se po oprávněné domáhala přiznání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků parc. č. 3514/2 a 3514/4 v kat. území Bruntál – město, zapsaných na LV 4360 v období od 31. května 2005 do 17. dubna 2013 tím, že na nich byla umístěna stavba oprávněné. Soud uzavřel, že nárok na bezdůvodné obohacení je vzhledem k mimořádně škodlivému jednání právní předchůdkyně povinné, ústící ve zmanipulované rozhodčí řízení, ve zjevném rozporu s dobrými mravy a jednání povinné nemůže požívat právní ochrany.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelky, že pravomocné rozhodnutí soudu o zamítnutí pohledávky, která je započítávána, nepředstavuje překážku věci pravomocně rozsouzené. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že o stejnou věc ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. (dříve §159a odst. 5 o. s. ř.) jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod č. 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustálená soudní praxe však rovněž dovodila, že překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 22. května 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněné pod č. 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 19. září 2007, sp. zn. 29 Odo 445/2006, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou odmítl Ústavní soud České republiky usnesením z 5. ledna 2009, sp. zn. IV. ÚS 3109/07).
Z pohledu takto ustálené soudní praxe jde v posuzovaném případě o stejnou věc jako v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 C 143/2015, neboť i zde bylo rozhodováno o nároku povinné na bezdůvodné obohacení za užívání týchž pozemků oprávněnou za období namítané v návrhu na zastavení exekuce. Šlo proto o totožné nároky vyplývající ze stejného skutku a týkající se totožných subjektů, přičemž tvrzení povinné se neopírají o žádné rozhodné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení. Lze tak uzavřít, že odvolací soud se od citované judikatury neodchýlil, jestliže dospěl k závěru, že projednání předmětné věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř.; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, že jednorázovou náhradu dle §59a a §30 zákona o vodách lze přiznat i za užívání pozemků před 1. lednem 2014.
Podle ustanovení §59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání.
Dovolací soud již dříve uvedl, že §59a vodního zákona zakládá existenci zákonného věcného břemene a představuje řešení situací existujících z doby před účinností nového vodního zákona (tj. před 1. lednem 2002), kdy vodní dílo je umístěno na cizím pozemku bez řádného právního důvodu. Zákon přitom výslovně v případě takto legalizovaných vodních děl stanoví vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv (srovnej též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015). Ke vzniku zákonného věcného břemene dochází až účinností zákona, kterým je příslušná právní norma včleněna do právního řádu. V případě §59a vodního zákona je tímto zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen „zákon č. 303/2013 Sb.“), jenž nabyl účinnosti dne 1. ledna 2014. K tomuto datu je proto nutné zkoumat naplnění podmínek vzniku věcného břemena (služebnosti), jakož i posouzení vzniku případného nároku na náhradu za omezení vlastnického práva. Vlastník pozemku je tak omezen existencí zákonné služebnosti od 1. ledna 2014, a to s účinky ex nunc, pro futuro a jednorázová náhrada ve smyslu §59a vodního zákona vlastníkovi pozemku náleží za budoucí omezení vlastnického práva (srovnej též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019).
Z výše uvedeného vyplývá, že zákonná služebnost ve smyslu §59a vodního zákona zatěžuje pozemky právní předchůdkyně povinné až od 1. ledna 2014 do budoucna a odvolací soud tak dospěl ke správnému závěru, že dovolatelkou tvrzená pohledávka v podobě jednorázové náhrady nemohla být předmětem smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi povinnou a její právní předchůdkyní dne 17. dubna 2013.
Podle ustanovení §30 odst. 11 vodního zákona za prokázané omezení užívání pozemků a staveb v ochranných pásmech vodních zdrojů náleží vlastníkům těchto pozemků a staveb náhrada, kterou jsou povinni na jejich žádost poskytnout v případě vodárenských nádrží vlastníci vodních děl umožňujících v nich vzdouvání vody, v ostatních případech oprávnění (§8) k odběru vody z vodního zdroje; je-li jich více, poměrně podle povoleného množství odebírané vody. Nedojde-li o poskytnutí náhrady k dohodě, rozhodne o jednorázové náhradě soud.
Dovolací soud má za to, že již z dikce ustanovení §30 odst. 11 vodního zákona vyplývá, že podmínkou vzniku nároku na jednorázovou náhradu za omezené užívání pozemku je uzavření dohody vlastníka pozemku s vlastníkem vodního díla, v případě nedosažení dohody je jím pak rozhodnutí soudu. Dovolatelka však v řízení neprokázala (ani netvrdila), že by ona či její právní předchůdkyně o poskytnutí jednorázové náhrady oprávněnou požádaly a v takovém případě není splněn předpoklad pro to, aby o uvedené náhradě rozhodl soud. Z uvedeného vyplývá, že povinná nemohla nabýt pohledávku dle §30 odst. 11 vodního zákona a nemůže ji tedy uplatnit k započtení.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dovolání povinné není přípustné a Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu