ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.2053.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 2053/2021-582
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné J. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Markétou Medřickou, advokátkou se sídlem v Praze 4, U Háje 1759/28, proti povinnému J. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, pro dlužné výživné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 36 EXE 1899/2012, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, č. j. 25 Co 260/2020-548, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 5. 6. 2020, č. j. 36 EXE 1899/2012-434, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce, vedené u soudní exekutorky JUDr. Jany Tvrdkové, Exekutorský úřad Praha 4, pod sp. zn. 095 EX 313/12, a to ohledně způsobu exekuce pozastavením řidičského oprávnění, nařízené exekučním příkazem ze dne 18. 3. 2019, č. j. 095 EX 1812/13-82. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že tvrzení povinného ohledně nutnosti částečně zastavit exekuci pozastavením řidičského oprávnění jsou pouze účelová a nenaplňují zákonné podmínky pro zastavení exekuce ve smyslu §71a odst. 4 písm. a/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ex. řád.“ Odvolací soud pak také k aplikovatelnosti §71a ex. řádu na věci zahájené před účinností novely, kterou toto ustanovení bylo do exekučního řádu začleněno, odkázal na své předchozí rozhodnutí v této věci (tj. usnesení ze dne 26. 9. 2019, č. j. 25 Co 266/2019-358), na nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 50/18, a na odbornou literaturu.
2. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo otázky dosud v praxi dovolacího soudu neřešené. Tou je otázka: zda je použitelný institut pozastavení řidičského oprávnění (§71a zákona ex. řádu) na řízení zahájená po nabytí účinnosti novely exekučního řádu zákonem č. 396/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) a zda je nutno dokončit řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti novely zákonem č. 298/2017 Sb. (před 4. 10. 2017) podle dosavadních předpisů, je-li vymáhán nedoplatek výživného na zletilé dítě. Dovolatel je přesvědčen, že ustanovení nelze na projednávanou věc použít, neboť novela exekučního řádu zákonem č. 298/2017 Sb. (stanovící podmínky pro pozastavení řidičského oprávnění při vymáhání výživného na zletilou osobu) nabyla účinnosti až 4. 10. 2017 a nemá žádná přechodná ustanovení. Podle dovolatele se proto použije novelizované znění až na řízení zahájená po nabytí její účinnosti. Nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 50/18, zmiňovaný odvolacím soudem, je podle dovolatele nepřiléhavý.
3. Následně dovolatel formuloval další otázky: zda může být důvodem pro závěr, že povinný nezbytně nepotřebuje řidičské oprávnění pro uspokojování základních životních potřeb ve smyslu §71a odst. 4 písm. a/ zákona č. 120/2001 Sb., jeho zkrácený pracovní úvazek, případně příjem ze zkráceného úvazku nepřesahující 7 500 Kč hrubého měsíčně, či souběžně bezúplatně vykonávaná funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích. Dovolatel též vytkl, že napadené rozhodnutí je tendenční, vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné (soud neuvedl, jakým důkazům uvěřil a jakým nikoli a proč). Soud se dle povinného též nevypořádal se všemi argumenty a vycházel z nedostatečně podložených zjištění. Řidiče z povolání povinný vykonával více než 20 let a nebylo prokázáno, že by k uspokojování základních životních potřeb měl i jiné příjmy. V návaznosti na napadené rozhodnutí si povinný nechal písemně potvrdit absolvování posledního školení v červnu 2018, potvrzení předkládá a dokládá tím i to, že si soud pro svůj závěr nezajistil potřebné důkazy ohledně jeho profesní způsobilosti. Odmítá, že by jeho práce řidiče byla jen vedlejší činností, současně však prokázal, že ze zdravotních důvodů může vykonávat jako výdělečnou činnost pouze řidiče, a to právě jen na zkrácený úvazek (aktuálně 20 hodin týdně). Je běžné, že výkon funkce statutárního orgánu u malých společností nebo společností s minimální činností není honorován. Odvolací soud prakticky zbavil povinného minimálního příjmu (6 400 Kč měsíčně), který slouží k uspokojování jeho základních životních potřeb a z něhož dle možností přispívá na výživu nezletilé dcery AAAAA. Doufá, že svou od března 2019 trvající pracovní neschopnost překoná. Svým bezplatným angažmá u obchodních společností splácí svůj osobní dluh, jak uvedl již před orgány činnými v trestním řízení, a jako jejich statutární orgán nemá žádný vliv ani žádný podíl na jakémkoliv jejich majetku. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Oprávněná považuje rozhodnutí soudů za správná. K otázce zletilosti oprávněného dítěte ve vztahu k použitelnosti §71a zákona č. 120/2001 Sb. se vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 50/18 tak, že má jít o nedoplatek na výživném na nezletilé dítě, nikoli situaci, kdy je oprávněný v době exekuce nezletilý. Nabytím zletilosti dítěte se podstata pohledávky nemění. Kromě toho s ohledem na běžnou délku řízení je dosažení zletilosti během řízení natolik standardní skutečností, že by se tak zcela popřel smysl ustanovení. Povinný bagatelizuje činnost a význam obchodních korporací, u nichž je členem orgánu (mnohdy jediným), a současně zveličuje význam řidičského oprávnění a výdělku, kterého jako řidič dosahoval. Tvrzení, že je schopen vykonávat jen povolání řidiče a jedině z tohoto příjmu hradí nezbytné výdaje, působí „úsměvně.“ Povinný jako jednatel a zároveň člen představenstva jediného společníka společnosti T. (u níž se zaměstnal jako řidič) mohl ovlivňovat obchodní činnost zaměstnavatele, měl nad ní plnou kontrolu a mohl rozhodnutím jediného společníka rozhodnout i o odměně či prémii pro svou vlastní osobu. Zjevně se snaží obcházet zákon a vyhnout se povinnosti platit výživné. Je zřejmé, že je schopen vydělat adekvátní mzdu či odměnu tak, aby mohl plnit vyživovací povinnost vůči své dceři z doby její nezletilosti. Otázka, o kterou povinný opírá dovolání, není přípustná, neboť o této věci bylo v minulosti rozhodnuto (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 50/18). Oprávněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
5. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“.
6. Dovolání není přípustné.
7. Dovolatel předně brojí proti aplikaci §71a zákona č. ex. řádu (institut pozastavení řidičského oprávnění při vymáhání výživného na zletilé dítě do 26 let věku, připravující se studiem na své budoucí povolání) v projednávané věci. K této otázce se Městský soud v Praze podrobně vyjádřil ve svém usnesení ze dne 26. 9. 2019, č. j. 25 Co 266/2019-358 (na jehož odůvodnění v nyní napadeném usnesení odkázal), kterým zrušil předchozí usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 5. 2019, 36 EXE 1899/2012-333, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené pozastavením řidičského oprávnění. Dovolatel prosazuje názor, že novelizovanou procesní normu nelze použít v řízeních zahájených před účinností této novely.
8. V projednávané věci bylo zahájeno exekuční řízení podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 6. 2009, č. j. 50 P 93/2007-290, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, č. j. 64 Co 572/2009-321, k vymožení pohledávky na dlužném i běžném výživném do června 2012 včetně ve výši 500 000 Kč (vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 36 EXE 1899/2012) a dále k vymožení 132 500 Kč na dlužném výživném od července 2012 do října 2013 (vedeno u téhož soudu pod sp. zn. 36 EXE 2082/2013). Obě exekuce byly následně spojeny ke společnému řízení pod sp. zn. 36 EXE 1899/2012 při jednání dne 24. 11. 2015 (č. l. 140 spisu).
9. Pověřená soudní exekutorka vydala dne 18. 3. 2019 exekuční příkaz k provedení exekuce pozastavením řidičského oprávnění, č. j. 095 EX 1812/13-82, jehož zrušení se nyní povinný domáhá s tím, že nový institut nelze v tomto řízení použít, protože nabyl účinnosti až 4. 10. 2017, tj. v průběhu exekučního řízení (s novelou exekučního řádu provedenou zákonem č. 298/2017 Sb., zakotvující možnost pozastavení řidičského oprávnění v případě vymáhání nedoplatku na výživném na zletilé dítě do 26 let věku, které se soustavně připravuje studiem na své budoucí povolání).
10. Ustanovení §71a ex. řádu bylo vloženo do tohoto zákona zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, přičemž podle čl. IV přechodných ustanovení bodu 1 řízení zahájená přede dnem nabytí tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §§33e, 44b, 46, §49 odst. 1 písm. h), §55c odst. 3, §66 odst. 4 a §69a zákona č. 120/2001 Sb., které se použijí ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Z uvedeného vyplývá, že u exekučních řízení zahájených před účinností tohoto zákona nebylo možné vydat exekuční příkaz podle §71a ex. řádu. Zákonem č. 298/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech, a exekuční činnosti, (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, byl novelizován §71a ex. řádu tak, že exekuční příkaz k pozastavení řidičského oprávnění povinného může exekutor vydat pouze tehdy, jestliže je v exekuci vymáhán nedoplatek výživného na nezletilé dítě anebo na zletilé dítě do 26 let věku, které se soustavně připravuje na studiem na své budoucí povolání. Zákon neobsahuje přechodná ustanovení.
11. Nejvyšší soud se k otázce aplikovatelnosti novelizované procesní úpravy při absenci intertemporálních ustanovení vyslovil již mnohokrát, a to v obecné rovině, ale i v kontextu s jinými procesními předpisy. Nejvyšší soud tak již opakovaně zdůraznil, že z povahy procesního práva plyne, že změny, které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinnosti nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před jeho účinností. Účinky procesních úkonů účastníků i soudu, které s nimi spojovala či nespojovala dřívější procesní úprava, však zůstávají zachovány (zásada vyjádřená výslovně ve vztahu k občanskému soudnímu řízení v §355 zákona č. 99/1963 Sb. nebo v části dvanácté, hlavě I bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb.). V případě procesních vztahů platí nové právo i ve věcech před jeho účinností zahájených, ale dosud neskončených (Steiner: K problematice nepřípustnosti retroaktivity právních norem, Právník č. 1/94-3,5). Tato zásada však může být prolomena, neboť rozhodující jsou vždy konkrétní přechodná ustanovení v nových procesních předpisech, která mohou stanovit, že řízení započatá přede dnem účinnosti nového předpisu se dokončí podle dosavadních předpisů (případně něco obdobného). Nestanoví-li však nic jiného, případně pokud nestanoví vůbec nic, výše uvedená zásada platí (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. pod č. 21/2005, ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1756/2006, ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2713/2012, ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2001/2014, ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 838/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1874/2016, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/2018, ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2767/2020, dále též bod XII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998 atd.).
12. Shora uvedený právní názor s ohledem na obecnou platnost klasické zásady o časových mezích právních předpisů shledal Ústavní soud ústavně konformním (srov. jeho usnesení ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 512/05).
13. Aplikováno na souzenou věc je zřejmé, že závěr odvolacího soudu o použití ustanovení §71a ex. řádu v projednávané věci ve znění účinném od 4. 10. 2017 je v souladu s ustálenou judikatorní praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit. Pro úplnost dovolací soud dodává, že Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 50/18, otázkou použití §71a ex. řádu ve vztahu k přechodným ustanovením v zákoně č. 396/2012 Sb. nezabýval.
14. Dovolatel zpochybnil také právní závěr odvolacího soudu o tom, že nepotřebuje řidičské oprávnění nezbytně pro uspokojování základních životních potřeb ve smyslu §71a odst. 4 písm. a/ ex. řádu (o nesplnění zákonných předpokladů zrušení exekučního příkazu pozastavením řidičského oprávnění), avšak činí tak prostřednictvím skutkových námitek. Rozsáhle polemizuje nad skutkovými zjištěními, jež ve svém souhrnu vedly soud k nevyhovění návrhu na částečné zastavení exekuce (význam existence zkráceného pracovního úvazku povinného v pozici řidiče z povolání a výše příjmu z něj plynoucího, příp. souběžně bezúplatně vykonávaných funkcí statutárního orgánu v obchodních korporacích pro projednávanou věc). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.) není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Dovolací soud je skutkovým zjištěním, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, vázán.
15. Dovoláním nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Dovolatel svými námitkami pouze prosazuje vlastní názor na závažnost, pravdivost a věrohodnost v řízení provedených důkazů. Z toho, že dovolatel na podkladě vlastního hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá svoji verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13; usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13).
16. Názor dovolatele, že soudem zjištěný skutkový stav je v rozporu s provedeným dokazováním, příp. že závěry odvolacího soudu jsou důkazně nepodložené a vnitřně rozporné, dovolací soud nesdílí. Dovolatelem zpochybňované skutkové závěry odvolacího soudu odpovídají provedeným důkazům, hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle, skutková zjištění odvolací soud dostatečným a logickým způsobem odůvodnil.
17. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu procesní pochybení (nepřezkoumatelnost odůvodnění, nevypořádání se se všemi důkazy a námitkami), uplatňuje případnou vadu řízení. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je však ustálena v závěru, že vady řízení samy o sobě nemohou být důvodem přípustnosti dovolání. Dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde tu totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale o otázku případné existence či neexistence té které vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4024/2018).
18. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu