ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.245.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 245/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného J. Z. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova č. 2707/38, proti povinné E. H. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 108, o rozvrhu rozdělované podstaty za účelem vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2020, č. j. 51 Co 291/2020-356, takto:
I. Dovolání povinné se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudního exekutora Mgr. Ondřeje Svobody, Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 22. 7. 2020, č. j. 184 EX 2366/17-333, kterým soudní exekutor rozhodl o rozvrhu rozdělované podstaty v částce 14 733 334 Kč tak, že se uspokojí nejprve pohledávka soudního exekutora na nákladech exekuce ve výši 2 013 578,42 Kč a ve stejném pořadí pohledávka oprávněného ve výši 6 492 107,79 Kč, jakož i pohledávka povinné ve výši 6 227 647,79 Kč; odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Dovolatelka společně s dovoláním navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud dovolání povinné podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3332/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2839/2019). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, však není naplněn ani tehdy, vymezí-li v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1018/2019, či ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 944/2019). Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).
Těmto požadavkům dovolatelka, ač zastoupena advokátem, nedostála, když pouze uvedla, že „dovolání je přípustné v souladu s §237 o. s. ř., napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky jak hmotného tak procesního práva s tím, že právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak či právní otázka dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena“, citovala text ustanovení §237 o. s. ř., aniž by však zvolila a konkretizovala některý ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Takové vymezení přípustnosti dovolání se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Dovolatelka dále rozvíjí jednotlivé předpoklady přípustnosti tak, že „nalézací i odvolací soud se nevypořádal (vypořádal se vadně) s právní otázkou, zda vůbec za této situace, kdy dovolatel namítá postup oprávněného v rozporu s dobrými mravy, může oprávněnému náležet obdobná částka z rozvrhu rozdělované podstaty. Dovolatel uvádí, že je to právě oprávněný, který se odmítal ve věci dohodnout a najít smírné řešení a smírný postup ve věci, nemovitost neužíval a činil veškeré kroky v úmyslu způsobovat dovolateli příkoří a za této situace nemohou být ze strany soudu přehlíženy námitky dovolatele.“ Avšak ani z tohoto vymezení není zřejmé, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nadto dovolací soud dodává, že z dovolání není zřejmé, jaký konkrétní právní názor dovolatelka odvolacímu soudu vytýká (a nevymezuje tak řádně ani důvod dovolaní v souladu s §241a o. s. ř.), když vznáší pouze obecné námitky proti exekuci samotné, resp. způsobu vypořádání spoluvlastnictví, způsobu a samotného provedení dražby a namítá, že celý postup oprávněného, kterým se domáhá vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví, je nesprávný. Namítá-li dovolatelka nepřezkoumatelnost a nepředvídatelnost usnesení odvolacího soudu, nemohl dovolací soud k těmto námitkám přihlédnout, neboť poukaz na možné vady řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázky případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3058/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013 a další, event. k nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2209/2014). Přes shora uvedené považuje však dovolací soud za vhodné, ve vztahu k argumentaci upínající se k nepřezkoumatelnosti a nepředvídatelnosti usnesení odvolacího soudu, poukázat na jeho odůvodnění, ve kterém se soud zabýval otázkou přezkumu postupu soudního exekutora při rozvrhu rozdělované podstaty a dospěl k závěru, že tento postup je správný. Nezabýval-li se nesouvisejícími námitkami povinné, které nebyly důvodné a byly opakovaně uplatňovány v průběhu celého exekučního řízení, s odůvodněním, že tyto námitky byly vypořádány například již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 20 Cdo 4169/2019, nelze toto jeho rozhodnutí považovat za rozhodnutí, které by zjevně zasahovalo do základních práv dovolatelky.
Nedostatek vymezení přípustnosti a dovolacího důvodu dovolání nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Dovolatelka v dovolání současně navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soud, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 3. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu