ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.2567.2020.1
4
3
sp. zn. 20 Cdo 2567/2020-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné ZEPTER INTERNATIONAL s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Spálená 112/55, identifikační číslo osoby 14500469, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 395/30a, proti povinnému P. R. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ľudovítem Pavelou, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, pro 62 301 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 9 NcE 862/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2020, č. j. 12 Co 332/2019-59, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 8. 2019, č. j. 9 NcE 862/2006-47, kterým byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud uzavřel, že nesouhlas povinného s výsledkem nalézacího řízení není důvodem k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Věcnou správnost exekučního titulu (jímž je zde rozsudek pro zmeškání Okresního soudu v Blansku ze dne 25. 1. 2000, č. j. 3 C 459/99-30) již nelze přezkoumávat a případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí. Okolnost, že některé praktiky oprávněné byly dle judikatury Ústavního soudu, týkající se jiných spotřebitelů, považovány za rozporné s dobrými mravy, není tou zcela výjimečnou okolností dosahující vysoké intenzity, jež by odůvodnila nynější věcný přezkum zde dotčeného exekučního titulu a případných vad nalézacího řízení exekučním soudem. Povinný tuto okolnost zmínil až v návrhu ze dne 14. 5. 2019 (po více než 19 letech od vydání titulu a po 13 letech vedení exekuce). V nalézacím řízení případné nesplnění zákonných předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání (tvrzenou absenci poučení) nenamítal a nabízených opravných prostředků nevyužil, nezvolil ani postup podle §153b odst. 4, ani podle odst. 5 o. s. ř. Rovněž nesdělil žádný relevantní důvod, proč zůstal v tomto ohledu zcela nečinný. Povinným tvrzené okolnosti podle odvolacího soudu nepředstavují onu zcela zjevnou nespravedlnost, jakou zmiňuje nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Tvrdí, že od kupní smlouvy s oprávněnou jako dodavatelem odstoupil a zboží nikdy neobdržel. Důvody pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny, protože dovolatel nebyl poučen podle §153b o. s. ř. Dále poukázal na to, že praktiky oprávněné jsou v rozporu s dobrými mravy (což uvedl již při svém výslechu na počátku nalézacího řízení), resp. že soudy svým postupem v projednávané věci přiznaly ochranu jejím nekalým praktikám, vůči nimž se v minulosti vyhradil i Ústavní soud. Postup soudů popírá principy spravedlivého procesu, narušuje právní jistotu (v obdobném případě nerozhodly předvídatelným způsobem) a napadené rozhodnutí je nezákonné. Důvodem zastavení exekuce může být i skutečnost, kdy by výkonem došlo k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, jíž rozpor s dobrými mravy nepochybně je. Aktivitu povinného v nalézacím řízení dokládá podaný opravný prostředek proti platebnímu rozkazu a účast u výslechu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o „pozastavení vykonatelnosti“ rozhodnutí odvolacího soudu.
3. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl přitom k závěru, že dovolání není přípustné.
4. Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2000, pod číslem 123, usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v témže časopise číslo 6, ročníku 2002, pod číslem 105, či usnesení publikovaném pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu (exekuci) navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou [zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nezakládá současně vadu řízení o výkon (exekuci) takového rozhodnutí. V usnesení ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006, Nejvyšší soud výslovně formuloval a vysvětlil závěr, že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení nepřenášejí a nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Obdobně týž soud v usnesení ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1558/2006, zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení, v řízení exekučním zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. K nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené procesní prostředky, nikoli námitky uplatňované v rámci exekuce. Rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06, zdůraznil, že právě exekuční řízení je řízením formálním, jelikož sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci v nalézacím řízení již stanovených práv a povinností, a že tudíž v něm vady nalézacího řízení zkoumat a odstraňovat není přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3605/2012).
5. Nejvyšší soud si je vědom starší i novější judikatury Ústavního soudu týkající se možnosti exekučního soudu zkoumat protiústavnost exekučního titulu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1941/14 – podpis povinného na směnce byl získán jednáním oprávněného později kvalifikovaným jako trestný čin vydírání, nález ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14 – šikanózní exekuční návrh, nález ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15 – ukládání poplatků za svoz komunálního odpadu nezletilým – body 26, 27, nález ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16 – jízda nevidomého na černo, či nález ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18 – možnost částečně zastavit exekuci v případě nepřiměřené výše vymáhaných úroků z prodlení). V závislosti na těchto nálezech se postupně vyvíjela i judikatura Nejvyššího soudu, popř. Ústavní soud se ztotožnil s rozhodnutími Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1941/14).
6. Z citovaných nálezů vyplývá, že zásah exekučního soudu musí být zcela výjimečný, tedy v případech, kdy by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti či byl v rozporu s principy demokratického státu.
7. Za takový případ nepovažuje Nejvyšší soud situaci, kdy soud prvního stupně vydal rozsudek pro zmeškání i poté, co povinný podal odpor proti platebnímu rozkazu a byl ve věci vyslechnut dožádaným soudem, jestliže byl povinný k jednání řádně předvolán (předvolání převzal 4. 1. 2000). Obrana proti tomuto postupu primárně spočívala v podání opravného prostředku proti rozsudku, který soud povinnému zaslal na jím označenou adresu (viz č. l. 19 spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 3 C 459/99). Odkaz na nález Ústavního soudu, na nějž povinný v této souvislosti poukazuje (nález ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, popř. srov. rovněž nález ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12), není namístě.
8. Exekučním titulem – rozsudkem pro zmeškání – ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 3 C 459/99-30, bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněné 62 301 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 26. 12. 1997 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Podkladem pro vydání rozsudku byla kupní smlouva ze dne 25. 12. 1997, sepsaná na předtištěném formuláři, na dodávku zboží zn. Royal. Povinnému je třeba dát za pravdu, že došlo ke změně judikatury Nejvyššího soudu při posuzování otázek, jak pohlížet na tyto smlouvy, na jejich platnost či možnost od smlouvy odstoupit. Ve věci rovněž rozhodoval i Ústavní soud (srov. např. nález ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2877/10, nález ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, nebo nález ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09). To nic ale nemění na tom, že námitky proti způsobu uzavírání smluv měl povinný uplatnit v rámci nalézacího řízení. Nelze přitom ani přehlédnout, že povinný v dovolání žádné konkrétní námitky, které se týkaly uzavírání jeho smlouvy, neuvedl, pouze poukázal na judikaturu a obecný přístup soudů; proto obecně formulovaná námitka že Ústavní soud v minulosti některé praktiky oprávněné, jež eventuálně vyšly najevo v jiných řízeních, označil za nekalé, resp. za rozporné s dobrými mravy, je z hlediska posouzení důvodnosti návrhu v nyní projednávané věci irelevantní. Nucený výkon exekučního titulu v projednávané věci nemůže vést k naplnění kritéria zcela zjevné nespravedlnosti, resp. k popření principů právního státu. Nelze rovněž přehlédnout, že předmětem výkonu rozhodnutí je pouze zaplacení kupní ceny a zákonných úroků z prodlení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2834/20).
9. Protože dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a dovolatelem přednesená argumentace není způsobilá zpochybnit jeho správnost, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Dovolatel navrhl i odklad vykonatelnosti napadeného usnesení. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, uzavřel, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem nezbýval.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu