ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.3526.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 3526/2020-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Úřadu vlády České republiky , se sídlem v Praze 1, nábřeží Edvarda Beneše 128/4, identifikační číslo osoby 00006599, jejímž jménem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, proti povinnému J. V. , narozenému XY, bytem XY, za účasti manželky povinného M. V. , narozené XY, bytem XY, oběma zastoupenými JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, pro 184 567 556 Kč s příslušenstvím a pro 8 246 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 10 E 5/2017, o dovolání manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. srpna 2020, č. j. 19 Co 921/2020-347, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Manželka povinného je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř) :
1/ Ve shora označené věci Krajský soud v Českých Budějovicích (dále rovněž „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. 8. 2020, č. j. 19 Co 921/2020-347, potvrdil usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 8. 6. 2020, č. j. 10 E 5/2017-337, ve výrocích o zamítnutí návrhu manželky povinného M. V. na zastavení výkonu rozhodnutí a o náhradě nákladů řízení (výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).
2/ Odvolací soud vyšel (shodně se soudem prvního stupně) ze zjištění, že výkon rozhodnutí byl nařízen podle vykonatelného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, pro vymožení pohledávek oprávněné ve výši 184 567 556 Kč s příslušenstvím a 8 246 700 Kč s příslušenstvím zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech ve společném jmění manželů povinného a manželky povinného, a to na pozemku č. parc. XY, jehož součástí je stavba s adresou XY, a na pozemcích parc. XY v katastrálním území XY, zapsaných na listu vlastnictví XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY.
3/ Odvolací soud - v návaznosti na soud prvního stupně - předně dovodil, že podle §262a a §262b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), lze vést výkon rozhodnutí rovněž na majetek patřící do režimu společného jmění manželů (dále též „SJM“) i v případě, že se jedná o vydobytí závazku vzniklého za trvání manželství jen jednomu z manželů. Jelikož v posuzované věci vymáhaný závazek povinného za trvání manželství vznikl, a to v období od 1. 9. 2008 do konce prvního pololetí roku 2009, je třeba ohledně otázky rozsahu majetku, který může být výkonem rozhodnutí postižen, vycházet z ustanovení §143 a násl. zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), který umožňoval vést výkon rozhodnutí na majetek spadající do společného jmění manželů pro vydobytí závazku vzniklého za trvání manželství jen jednomu z manželů. Odvolací soud odmítl námitku manželky povinného, že by mělo být za uvedených okolností jakkoli významné, zda samotný dluh spadal do režimu společného jmění manželů či zda šlo o výlučný dluh povinného.
4/ Usnesení odvolacího soudu napadla manželka povinného dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení rozhodných právních otázek odchýlil od jí ohlášené a níže specifikované rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), jmenovitě od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2016, sp. zn. 20 Cdo 1722/2016, od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015. Závěr odvolacího soudu, že lze postihnout majetek ve společném jmění manželů pro dluh jen jednoho z manželů, popírá podle názoru dovolatelky obecná východiska spravedlivého rozhodování a jedná se rovněž o extrémně nespravedlivý exces v rozhodování soudu prvního stupně. Dovolatelka je proto přesvědčena, že je naplněn zákonný důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí obsažený v §262b odst. 1 o. s. ř., neboť exekucí je postižen majetek ve společném jmění manželů, ačkoliv ho podle zvláštního právního předpisu (obč. zák.) postihnout nelze.
5/ Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že otázky předestřené dovolatelkou již byly mezi stejnými účastníky v obdobné věci řešeny usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2020, sp. zn. 20 Cdo 320/2020, jímž Nejvyšší soud dovolání odmítl; totožný výsledek proto očekává i v nyní posuzované věci.
6/ Povinný se k dovolání nevyjádřil.
7/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání manželky povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí řízení (viz §255 odst. 2 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.), zároveň dovolatelka ani nevystihla důvod dovolání (§241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.).
8/ Nejvyšší soud již ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2020, sp. zn. 20 Cdo 1138/2020).
9/ Dovolatelka žádnou rozhodnou otázku, opírající se o zvolenou přípustnost, ve svém dovolání neotevírá, nýbrž jen polemizuje se závěry odvolacího soudu; odkazuje-li na jí ohlášená rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž má být napadené usnesení v rozporu, neupřesňuje, jakým způsobem se tvrzený rozpor s ustálenou judikaturou projevil právě ve vztahu k závěrům vysloveným odvolacím soudem.
10/ Dovolatelka v souvislosti s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2016, sp. zn. 20 Cdo 1722/2016 (v němž soudy pro účely exekuce vedené přikázáním pohledávky z účtu manžela povinné zkoumaly, zda vymáhaný závazek náleží do SJM ve smyslu §143 odst. 1 obč. zák.), přehlíží, že soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že závazek povinného není součástí SJM povinného a jeho manželky (což nebylo rozporováno). Správnost napadeného rozhodnutí dovolatelka nemůže účinně zpochybnit ani poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, neboť odvolací soud shodně a zcela v souladu se závěry obsaženými v uvedeném rozhodnutí projednal návrh manželky povinného na zastavení výkonu rozhodnutí podle o. s. ř. ve znění zákona č. 139/2015 Sb. a rozsah postižitelného majetku podle právního předpisu, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného. Případný rovněž nemůže být ani odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015, ve spojení s námitkou, že předmětný dluh vznikl v letech 2008 a 2009, a proto nelze v tomto případě aplikovat zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“); v posuzované věci totiž odvolací soud o. z. vůbec neaplikoval, dospěl-li k závěru, že je namístě použít obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013.
11/ Nejvyšší soud se již k totožným námitkám povinného a jeho manželky opakovaně vyjádřil v usnesení ze dne 24. února 2020, sp. zn. 20 Cdo 2714/2019, usnesení ze dne 21. dubna 2020, sp. zn. 20 Cdo 320/2020, usnesení ze dne 20. října 2020, sp. zn. 20 Cdo 2390/2020, a v usnesení ze dne 4. listopadu 2020, sp. zn. 20 Cdo 3300/2020. Vyložil zde, že na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu při aplikaci §262b odst. 1 o. s. ř. ve znění novely provedené zákonem č. 139/2015 Sb., lze s účinností od 1. 7. 2015 postihnout majetek v SJM i pro vymožení dluhu, jenž podle občanského zákoníku netvoří SJM. Rozsah postižitelnosti majetku v SJM nebo majetku manžela povinného je třeba posuzovat podle právního předpisu účinného v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem soudního výkonu rozhodnutí, což je v posuzované věci §143 a násl. obč. zák. (k tomu srov. též §3028 o. z.); aplikace ustanovení §732 o. z. je tudíž v tomto případě vyloučena.
12/ Podle právního stavu účinného v době vzniku dluhu povinného (tedy podle stavu do 31. 12. 2013) je podstatné, zda vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství a zda (ne)byl předmětem vypořádání společného jmění manželů. Jestliže ve zkoumané věci nevznikly žádné pochybnosti o tom, že vymáhaný závazek povinného vznikl za trvání jeho manželství, které dosud nebylo rozvedeno a k vypořádání společného jmění manželů nedošlo, platí závěr, že následku uspokojení výlučného dluhu povinného vzniklého za trvání manželství z majetku v SJM je vystaveno jakékoliv společné jmění v režimu do 31. 12. 2013; tento následek je judikaturou dovolacího soudu dlouhodobě dovozován (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný pod číslem 85/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2010, sp. zn. 20 Cdo 2909/2009, usnesení ze dne 26. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015, usnesení ze dne 12. prosince 2017, sp. zn. 20 Cdo 1427/2017, proti němuž ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. dubna 2018, sp. zn. III. ÚS 933/18, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2019, sp. zn. 20 Cdo 3985/2018).
13/ Protože dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a dovolatelkou přednesená argumentace není způsobilá zpochybnit jeho správnost, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14/ Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení, k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu a k akcesorické povaze návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného usnesení (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) není uvedený návrh projednatelný, přičemž dovolací soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 2481/2017).
15/ Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 2. 2021
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu